NeSkutečný Írán Vol.1

Sbalit se na dvouměsíční moto výpravu se může zdát těžší, než ve skutečnosti je. Stačí, když člověk ví, co s sebou a co nechat ve skříni. I tak s sebou vždy tahám  něco, co nepoužiju a doma zůstávají věci, co by se hodily. Snažím se s sebou tahat pouze opravdové nezbytnosti a v případě nutnosti improvizuju. Podstatné je, že mám co pít a jíst, v čem spát, dokumenty potřebné k přechodu hranic a hotovost poschovávanou po kapsách a na tajných skrýších na motorce. Jsem přípraven.

Je den odjezdu a předpokládaný zážeh je v 11 h. V klídku a pohodičce dolaďuju bagáž na motorce a čekám na Pavla, který mě kus cesty doprovodí. Vím, že na něj je spolehnutí a přijede včas. Zastavujeme v Poděbradech na náměstí a dáváme si kávičku. Pak už se ale vydáváme každý jiným směrem. Snažím se vyhýbat dálnici, jak jen to jde a mířím na Uherský Brod. Ačkoliv je dost chladno, potkávám na oblíbené silnici motorkářů mnoho jezdců užívajících si táhlé zatáčky s perfektním povrchem. Je sice polovina dubna, přesto má slunce blížící se k horizontu pořádnou sílu a příjemně hřeje. Bivak stavím na louce u lesa, kde si užívám první večer této cesty. Dobrou noc mi dávají koroptve a jiná lesní zvěř.

Motorkářský vopruz, v podobě maďarské placky se silnicemi rovnými jak pravítko, přejíždím bez zbytečných zastávek a mířím do Srbska. Na celnici je to rutina - pas, TP a na otázky, kam jedu a co vezu odpovídám automaticky. Cesta po okrskách je sice pomalejší, zato mě alespoň občas vyvede z monotónu semafor nebo policejní hlídka. Srbové zřejmě milují semafory, proto je umístili na každou křižovatku. Zelená vlna jim asi nic neříká a můžete si být jistí, že pokaždé, když naskočí zelená, na další křižovatce se objevuje červená. Alespoň mám čas rozhlížet se po okolí. Bělehrad jen projíždím a jediná věc, co mě zaujme, je náměstí plné demonstrantů, zpovzdálí hlídané  hordou těžkooděnců. Za co demonstrovali, už se asi nikdy nedozvím.

Noční déšť nasytil půdu vodou tak, že výjezd z louky byl poněkud náročnější. Údolí pode mnou se halí do mlžného oparu a občas vykukující slunce začíná vysoušet silnice. Přede mnou se objevují první kopce a krajina kolem se začíná podobat Balkánu tak, jak ho znám. I silnice už se klikatí a okolní příroda bují jarní zelení. Potkávám rodinky piknikující na louce u říčky a ve vesnicích skupinky chlapíků v družném hovoru u hrnku kávy. Občas nějaký z nich zvedne zvědavé oči, aby si prohlédl můj dunící stroj. Na bulharské hranici je nějaký problém, který vytváří kolonu stojících aut. Krátím si čas povídáním si s Italem, jehož Africa stojí o pár aut za mnou. Očividně má už něco nacestováno, ale tentokrát jede “pouze” do Istanbulu navštívit kamaráda. Hezký výlet z Itálie. Celnící vyřešili problém a otevírají závory. Jsem v Bulharsku. Mířím na Sofii, nad níž se vypínají stále zasněžené vrcholky kopců. Město je zajímavé, ale pokročilá hodina mě nutí jej opustit a začít si hledat dnešní nocleh. Kempuju u říčky, která se hodí na osvěžení a omytí prachu z cest. Málem jsem si z vody odnesl pár černých pasažérů v podobě pijavic. Měli ovšem smůlu, že jsem si jich stačil všimnout dřív, než se přicucli. Začíná pršet a mé ulehání do spacáku doprovazí štěkot divoké psí smečky, která obléhala můj stan dlouho do noci.  

Ráno mě psi vítají štěkotem a neodradily je ani klacky lítající kolem jejich hlav. Zase prší. Balím mokrý stan, oblékám nepromok a loučím se se psí smečkou ještě jedním klackem. Dostávám se do kopců, kde začíná být pěkná zima. Tipuju to na něco málo nad nulou, jelikož se déšť začíná měnit ve sníh. Přehoupnu se přes sedlo a začínám klesat. Teplota během pár minut stoupá tak o 10 °C. Kupředu mě pohání jen vidina tepla a slunce, které, jak doufám, přijde s Tureckem. Pršet nepřestává a tak začínám hledat místečko pro stan. Najíždím na rozbahněnou polní cestu, kde se peru s naloženou motorkou. Než se mi podařilo najít pěkný rovný místečko u řeky, plácnul jsem sebou do bahna a zvednout mašinu, když bylo vše jak namydlený, byla vskutku výzva. I to patří k dobrodružství. I když ve chvíli, kdy ulehám do mokrého spacáku v mokrých věcech, si to opravdu nemyslím.

Do Istanbulu je to 350 km. To musím dnes dát, myslím si, a protrhávající se mraky mě povzbuzují hupsnout do sedla a vyrazit. Turecká celní prohlídka nebyla tak hrozná, jak mě někteří strašili. Zpříjemnil mi ji celník diskuzí o spolehlivosti jeho V-Stroma, což jsem mohl jen odkývat, i kdybych si to nemyslel. Istanbul je obrovský a dostat se z jeho okraje k centru mi trvá tři hodiny. Po chvilce bloudění v hustém provozu nacházím hostel a dávám si zaslouženou horkou sprchu a kávičku na střešní terase s výhledem přímo na Bospor. 

Zůstávám zde tři dny, abych mohl zařídit vše potřebné včetně víza do Íránu a trochu omrknout město. Vízum bylo, jak se ukázalo, vcelku problém a po návštěvě íránské ambasády zjišťuji, že nejdříve potřebuji autorizaci, o kterou musím zažádat přes internet, stojí 35$ a bude do týdne. Nezbývá, než si vízum vyzvednout na konci týdne v Erzurumu- nejvýchodnějším tureckém městě s íránskou ambasádou. Mám aspoň více času prozkoumat vnitrozemí. Další den se vydávám okouknout město a nasát trochu atmosféry a vůně pouličních obchůdků a bazarů. Po cestě se ke mně přidává chlapík a začíná se zvědavě vyptávat odkud a kam. Dozvídám se, že je obchodník s ručně tkanými koberci a zve mě na čaj s prohlídkou jeho obchodu. Jaké milé gesto, myslím si do okamžiku, kdy mi dochází, že za pozváním je pouze snaha prodat mi koberec. Vysvětluju, že koberec na motorku nedám a proto nic nekoupím. Vtom se mnou chlapík přestává komunikovat a uraženě odchází pryč. Trochu zklamání, ale tak to tady prostě chodí. Nemohu vynechat ani prohlídku mešit a po doporučení se vydávám do Suleymanovy, která je téměř bez turistů. Důvod je asi v umístění památky na kopci nad Bosporem, který se nechce nikomu šlapat :). Celé centrum na mne působí dojmem pozlátka pro turisty, ale jakmile se vydám mimo, objevuju temné a špinavé uličky, kde opravdu nechci zůstávat déle, než je nutné. I tak město stálo za návštěvu a klidně bych se sem někdy vrátil.

Opouštím Istanbul a zanechávám zde obtisk přední pneumatiky na nárazníku dodávky, která znenadání zastavila uprostřed silnice. Řidič jen mávne rukou a ani se mu nedivím, když se podívám na jeho auto omlácené ze všech stran. Cestou do vnitrozemí mě provází déšť a s přibývající nadmořskou výškou i chlad. V boji s počasím mi pomáhá oblečení REVIT, které se ukázalo být dobrou volbou a drží zimu a vlhko od mého těla.

 Nocuju s výhledem na úžasně zbarvenou horu a při stavbě stanu objevuju pod kamenem pěkně rostlou stonožku. Od té chvíle vždy zapínám stan a koukám do bot, než do nich vlezu. Turecko je země tisíce barev a v krajině najdete snad všechny jejich odstíny. Vrstvy hornin jsou zbarvené od rudé přes zelenou až k téměř bílé. Vše je umocněno při východu slunce, kdy kontrast vytváří velkolepou podívanou. Cesta do Ankary se stává velmi zábavnou s úchvatnými výhledy, které mě nutí zastavit každých pár kilometrů. V pětimiliónové metropoli si plánuju dát kávičku a připojit na internet. Ale po dvou hodinách, v hustém provozu a téměř nemožnosti zaparkovat, to vzdávám a odjíždím. Mířím do národního parku Goreme v centrální Anatolii, kam bych měl dorazit následující den. Hledání místa pro stan bylo tentokrát obtížnější. Není tady moc míst kam se schovat před zraky zvědavců. Po hodince hledání mi dává azyl borovicový háj. Usínám za zvuku stíhaček létajících nízko nad zemí směrem k syrské hranici a v hlavě se mi honí myšlenky, jaký mají asi náklad?

Jak se blížím k parku, hlavu si můžu ukroutit. Sjíždím ze silnice a dávám i trochu offroadu. Přijíždím do stejnojmenného města Goreme, kde mě vítají  turistické atrakce a obchody se suvenýry rozeseté podél silnice. Město je známé pro své starodávné obydlí vytesané přímo do skal a najdete zde spousty zajímavých zákoutí. Tvář města trochu kazí všudepřítomná komerce. Je zřejmé, že místní jsou na turistech dost závislí. Projet si park na motorce je jedinečný zážitek a mohu se tak dostat i do míst, kam se běžný turista nedostane. Skalní komíny, vyřezané do krajiny po tisíce let působící erozí, jsou jako z jiné planety a  mohly by sloužit jako skvělá kulisa pro filmaře sci-fi filmu. Pokračuju dál směrem na východ a krajina kolem mě se opět mění. Zasněžené vrcholky hor, kaňony s dravými říčkami, slunce nad hlavou a silnice samá zatáčka mě uvádí do stavu euforie a navozuje pocit absolutní svobody. Turecko je naprosto jiné, než jsem si myslel a totálně mění moji představu o něm utvořenou médii a plakáty cestovních kanceláří.

U jedné z horských říček trávím noc a po smočení nohou okamžitě zamítám nápad vykoupat se celý. Se západem slunce přichází prudký vítr, který odnáší veškerý prach. Následné slunečné ráno je vzduch křišťálově čistý a umožňuje vidět na kilometry daleko. Začínám se přibližovat k městu Erzurum a po cestě navštěvuju vodopády Girlevik, kde se setkávám se skupinou školáků na výletě. Následuje série selfie s cizincem a je mi jasné, že se v této části země s evropským cestovatelem moc často nesetkají. Vše probíhá velice přátelsky a já si užívám svoji chvilku slávy. Erzurum je univerzitní město postavené na planině mezi horskými masivy ve výšce 1700 m n. m. a v zimě funguje jako lyžařské středisko. Nocuju v hotelu 1. kategorie (bez štěnic a s ramínkama) a druhý den chvátám na ambasádu vyzvednout vízum. Po dvou hodinách je vízum v pase a já se, šťastný jak blecha, připravuju na cestu k jednomu z milníku expedice a tím je bájná hora Ararat. 250 km dlouhá štreka utekla rychle a přede mnou se objevuje, jako mávnutím kouzelného proutku, zasněžený vrcholek Araratu, který ční vysoko nad okolním terénem. Zastavuju v obchodě pro trochu zásob, kde se setkávám s pohledy místních. Vypadají, jakoby právě viděli zjevení. Mladí kluci před obchodem obdivují motorku a velkou radost jim dělá otáčení plynové rukojeti doprovázené duněním výfuku. Po pár kilometrech sjíždím ze silnice a řidítka nasměřuji k hoře. Zanedlouho nalézám vhodné místečko pro bivak. O hodinu později, s hrnkem kafe v ruce, pozoruju západ slunce a horu mizející v šeru do noci. 

Vstávám do prosluněného rána a vydávám se k nedaleké íránsko-turecké hranici se smíšenými pocity vzrušení z objevování neznáma a nervozity z toho, co mě na hranici asi čeká. Odbavení na turecké straně jde rychle, a když se otevře íránská brána, ujímá se mě voják, který mě směřuje do útrob celnice. Uvnitř mě oslovuje chlapík lámavou angličtinou a vyptává se, kam mám namířeno a jak dlouho budu v zemi. Teprve později, když mi nabízí pojištění, si uvědomuju, že to není úředník, nýbrž “vekslák” využívající nevědomosti cizinců. Na celnici panuje poměrně zmatek, a tak jsem rád, že mi chlápek pomáhá vyřizovat papíry. Po dvou hodinách běhání, sbírání razítek a podpisů jsem propuštěn. Za pomoc si říká 60 euro! Byl jsem připraven mu něco dát, ale takovou sumu radikálně odmítám a odjíždím. Na výjezdu potkávám ještě pár lidí nabízejících výměnu peněz, ale jelikož neznám přesný kurz, nechci riskovat, že mě oškubou. Poslední razítko na výjezdu z hraničního prostoru a jsem volný objevovat tuto tajemnou zemi. Zastavuju v Tabrízu, prvním velkém městě vyměnit peníze. Najít směnárnu je pro cinzince téměř nemožné, proto přibržďuju u hloučku lidí a ptám se na cestu. Ve chvílce jsem obklopen davem. Každý chce pomoci, ale nikdo nemluví anglicky. V ten okamžik uprostřed ulice zastavuje auto a z okýnka huláká rozesmátý obličej, jak může pomoci. Vysvětluju situaci a Amír, jak se chlápek představil, mi nabízí, že mě dovede k člověku, co mi peníze vymění. Doprovází mě přes půl města a jako bonus mi domlouvá lepší kurz. Poté mě zve k sobě domů na večeři a dává telefonní číslo, kdybych cokoliv potřeboval. Perfektní uvítání hned první den. Od té chvíle jsem věděl, že se mi tady bude líbit. Ještě než vyrazím ke Kaspickému moři, nabírám zásoby v místním obchůdku, ale prodavač a jeho parta kamarádů mě odmítají pustit dřív, než si s nimi dám čaj. Okukují motorku a zvědavě se vyptávají na vše, co jim jejich angličtina dovolí.

Je pátek, což je v Íránu neděle a travnaté louky na kopcích nad městem se plní rodinami přijíždějícími si užít volný den. Všude voní masíčko z grilu a je slyšet dětský smích. K moři vede jediná silnice plná plazících se kamiónů překonávající převýšení 1300 metrů. Mezi nimi kličkují osobáky a panuje zde docela anarchie. Začínají se objevovat stromy a vše v okolí je najednou svěže zelené. Jako bych se dostal do jiné země. Teplota je více než příjemná a cesta protínající rýžová pole, na nichž jsou vidět tvrdě pracující rolnící, mě vede až k pobřeží. Jedu podél pláží a hledám možnost, jak se na nějakou dostat. Mezi mořem a silnicí jsou většinou domy, nebo alespoň zdi. Cesta po pobřeží Kaspiku je jedna dlouhá vesnice a jelikož hory začínají stoupat už pár set metrů od moře, je zde využit každičký kousek půdy. Po několika desítkách kilometrů konečně nacházím cestičku na pláž, která kdysi sloužila turistům z hotelu, jehož ruiny stojí opodál.  Špinavá voda, občas nějaká mrtvá ryba a všude poházené odpadky. Pohled na to vše je dost smutný. Vtom přijíždějí dva místní kluci na mopedu a zvědavě krouží kolem mě a motorky. Následuje povinné selfie a snaha o komunikaci. Škoda, že neumí více anglicky nebo já persky. Jsou velice milí a je zřejmé, že by si moc rádi popovídali :).

Ráno na pláži je mlhavé a k tomu začíná pršet (alespoň je konečně teplo). Pokračuju podél pobřeží ještě několik kilometrů než odbočím a přes 3000 metrů vysoké hory se vydám do hlavního města Teheránu. Zvláštnost, které jsem si zde všimnul, jsou lidé čekající u krajnice, než jim někdo zastaví. Někdy nastoupí, jindy ne. Je to asi zdejší systém spolujízdy. Podle mapy vybírám zkratku. Minimální provoz mě měl trknout, že to není dobrý nápad. Po 30 km se dostávám do lyžařského centra ve výšce 2700 m n. m., kde mě správce otáčí zpět se slovy, že to není průjezdné. Vracím se a napojuji na hlavní tah s o poznání hustším provozem. Had aut se plazí po uzké a klikaté silnici znemožňující předjetí. Po 350 km a 12 hodinách jsem konečně v hlavním městě. Nic mě ale nemohlo připravit na tento zážitek. Takový chaos v dopravě, jaký vládne v ulicích Teheránu, mě vskutku zaskočil. Auta kličkují z pruhu do pruhu, mezi nimi tisíce skútrů a motorek jedoucích, kde se dá. Někdy v protisměru, někdy po chodníku. Semafory jsou zde jen na parádu, jelikož na ně všichni kašlou a do křižovatky vjíždějí najednou. Vše je kupodivu plynulé a stačí mít oči na šťopkách a palec na klaksonu. Bohužel následující dny přichází špatná zpráva. Moje žádost o turkmenské vízum je zamítnuta a já v pokoji toho nejhnusnějšího hostelu, co jsem kdy viděl, přemýšlím, co dál. Netrvá dlouho a mám jasno. Zůstanu déle v Íránu a budu mít tak více času na poznávání obyvatel a krás této úžasné země. Následující den opouštím Teherán a skrze dopravní peklo mířím do národního parku Lar, který leží v horách nad městem. Když se vyšplhám nahoru, slézám z motorky, sedám na zadek a kochám se pohledem do údolí. Vtom mi někdo klepe na rameno. Otáčím se a za mnou stojí usměvavý chlápek, který piknikoval s rodinou opodál a nabízí mi část svého oběda. Přijímám a na oplátku mu dávám kus koláče z místní pekárny. Mé poděkování v perštině ho očividně potěšilo, a když odjíždí, mává celá jeho rodina. Taková setkání mě pozitivně nabíjí a zlepšují náladu každý den, který trávím ve společnosti těchto neobyčejných lidí. Sjíždím zpět a po jediné silnici vedoucí skrze poušť mířím k městu Qom. Zastavuje mě až mýtná brána a u ní stojící policajt. Ten mi vysvětluje, že v Íránu motocykly na dálnici nesmí, a proto to musím otočit a vrátit se zpět. To se mi nechce, jelikož by to znamenalo objížďku 150 km. Snažím se ho přesvědčit ať udělá výjimku, zatímco mě obklopují jeho kolegové. Po půlhodině hlasitého diskutování mezi sebou mě, s omluvou a taškou plnou jídla, otáčí a posílají zpět. Nezbývá, než poslechnout, vrátit se do Teheránu a jet oklikou. Projíždím skrze periférii a odbočuju na první silnici vedoucí na jih. Vtipný je, že i tato cesta se nakonec napojuje na dálnici, ze které jsem se musel vrátit. Naštěstí až za mýtnou bránou. Na dálnici jsem se ocitl ještě párkrát, ale podobný problém na mýtnici se už neopakoval. V Qomu začínám hledat internet, zastavuju a u mě kluk na mopedu. Ptá se, co hledám a jak může pomoci. Vyrážíme hledat společně a jak pomalu projíždíme ulicemi, přibržďuje další kluk a začíná si povídat s mým doprovodem. Nakonec hledáme internetovou kavárnu tři. Když ji konečně najdeme, vcházím dovnitř sledován hloučkem lidí, který v mžiku obklopil motorku. Domlouvám wifi a vyřizuju potřebnosti. Na odchodu dostávám balíček sladkostí a pití jako dárek od obsluhy, který mezitím jel obstarat jeho kolega. Dobroty rozdávám mezi děti vracející se ze školy a odjíždím, než si mě někdo bude chtít odtáhnout domů :). Ještě musím nakoupit zásoby na místním marketu. Snažím se být nenápadný, což je samozřejmě nesmysl, protože mezi místníma svítím jak tvaroh na uhlí. Probíhá několik selfí a věřím, že po tomto výletu budu na íránském Instagramu na pár dní za celebritu. Cesta do Isfahanu, mezi turisty velmi oblíbenému městu, vede skrze tzv. Wildlife refuge. Je to pustina mezi velkými městy, kde potkáte maximálně pasáky ovcí a pár toulavých psů. Kempování v této divočině je silný zážitek a já si tu samotu doslova užívám. Následující den přijíždím do Isfahanu, o poznání klidnějšího města než je Teherán. Než najdu ubytování, podaří se mi jednou sebou plácnout na asfaltu plném léty vyhlazených kamínků. Naštěstí kufry BigHusky motorku ochránily, zato padák, vyrobený před cestou, se ukázal být dobrý jen jako držák kanystrů. Lidé ve městech jsou více zvyklí na bledé tváře, přesto jsou velice přátelští a milí. Zůstávám dva dny, které trávím procházkami po ulicích, bazarech a jiných zajímavých místech, jako je třeba most Khaju, spojující břehy řeky Zayandeh, nebo náměstí Naghsh-e Jahan. Obchody v jednotlivých ulicích jsou rozděleny podle sortimentu a služeb, které nabízí. Najdete zde auto uličky, bankovní uličky, nebo uličky s konfekcí, stejně jako v obchoďáku. Poprvé na cestě se setkávám i s Čechy a navzájem si vyměňujeme zážitky z cest. Doporučují mi navštívit ostrov Qeshm v Perském zálivu, který prý rozhodně stojí za to.

Vymotat se z města mi zabere hodinku. Volím horší, zato delší cestu, která vede skrze pouštní oblast a je téměř rovná. Místy začíná foukat prudký vítr zvedající oblaka prachu a písku, který se dostává všude a rozhodně nedělá dobře mému vzduchovému filtru. Po asi 100 km v pustině potkávám dva cyklisty. Zastavuju a ptám se, zda nepotřebujou vodu nebo něco jinýho. Párek Ukrajinců cestuje z Kyjeva po ose a míří taktéž do Yazdu, ale na rozdíl ode mne, mají před sebou několik dnů cesty. Po dalších pár desítkách kilometrů končí asfalt a začíná pořádný offroad. Cesta se po chvíli rozděluje na tři a mně nezbývá, než to risknout a jednu z nich vybrat. Naštěstí se po pár kilometrech zase setkávají. Slunce se dostává nad obzor, proto stavím stan a kuchtím večeři. V dáli sleduju bouři pomalu se blížící mým směrem a s ní šedivou stěnu pohlcující světla aut na nedaleké silnici. Zvedá se vítr a mně dochází, že je to bouře písečná. Zapínám zip vchodu právě ve chvíli, kdy písek a prach dorazí k mému bivaku. Stan se zmítá ve větru, zatímco já ho zevnitř podpírám rukama i nohama ze strachu, že ho vítr roztrhá. Po děsivé půlhodince se bouře uklidňuje. Stan vydržel! V duchu děkuju klukům z 4CAMPING za dobrou volbu. Nedokážu si představit, co bych dělal, kdyby stan povolil. V noci mě budil jakýkoliv závan větru hrající si se stanem v domnění, že přichází další bouře. Ráno jsem vše oprášil a vydal se k městu Yazd. Projíždím uličkami, které tvoří hliněné zdi domů a hledám zajímavá místa k prozkoumání. Do oka mi padne mešita v rekonstrukci. Kromě pár modlících je téměř prázdná. Zdi a stropy zdobí kousky zrcadel působících na člověka magicky, zatímco klid bez turistů a modlitby místních vytváří přesně tu atmosféru, kterou jsem hledal. Ještě chvilku relaxuju na koberci, který pokrývá celý interiér budovy, než se vydám na další průzkum města. Procházím bazary a ulicemi, kde se občas dám do řeči s nějakým obchodníkem nebo turistou. Zastavuju se v restauraci na kávu a wifi. Okamžitě se mě ujímá manažer a dává mi ochutnat něco z tradičních jídel. Objednávám si tedy oběd a po něm trávím příjemné tři hodinky v hovoru o kladech a záporech života v Íránu. Je mi nabídnut i nocleh zdarma, který odmítám. Se západem slunce opouštím město.

Další den je ve znamení přesunu k ostrovu. Jak se blížím k Perskému zálivu, začíná klesat nadmořská výška a stoupat teplota. I když mám odklopnou helmu musím ji mít zavřenou, protože vzduch už je tak horký, že mě pálí do obličeje. Projíždím městem Bandar Abbas, podél pobřeží pokračuju k přístavu, kde každou hodinu jezdí trajekt na ostrov. Od moře fouká silný vítr a nese s sebou oblaka písku z pláží, kterým mě vytrvale krmí. V přístavu to beru co nejrychleji k trajektu. Zastavuje mě chlápek, který chce vidět pas. Nechápu proč, ale dávám mu ho. Zkontroluje fotku a kývne, že mohu na loď. Vtom přichází policajt. Znovu musím tahat pas. Mizí s ním do budko-kanceláře a za pár minut mám pas zpět v ruce. Najíždím na palubu zrovna, když přijíždí na mopedu úředník a chce vidět pas. Dává mi pokyn ať ho následuju. To už trochu nadávám, ale nemám asi jinou možnost. Další půlhodinu trávím čekáním a podepisováním papírů. Co jsem nevěděl, je fakt, že Qeshm je sice íránským ostrovem, ale patří do zóny volného obchodu, a tak musím projít standardním celním řízením. Vše probíhá s úsměvem a během hodinky stojím pevně nohama i kolama na ostrově. Další tři dny cestuju a objevuju krásy, které toto neskutečné místo nabízí. Sever pokrývají mangrovové lesy, zatímco na jihu nacházím nádherné pláže s průzračnou vodou. Ostrov je 100 km dlouhý a 20 km široký, skládá se z několika geoparků. Jsou zde spousty zajímavých míst, od liduprázdných údolí, kde voda a vítr vytvořily nevšední skalní útvary, po temné solné jeskyně, v nichž jsem si vyzkoušel, jaký to je být v absolutní tmě a tichu. Je to nevšední zážitek.

Podél jižního pobřeží vede nezpevněná cesta, na které potkávám partu kluků stojících u krajnice s uvařeným autem. Dávám jim všechnu vodu, co mám a přeju hodně štěstí. Po několika kilometrech mě dohánějí a z okna auta podávají kanystr s benzínem, který jsem po cestě ztratil. Navzájem jsme si pomohli a jako bonus dostávám tip na skvělou pláž. Konečně šance se vykoupat a splnit si cíl cesty. Noc trávím u moře. Teplota mě nutí spát svlečený venku, protože ve stanu se to opravdu nedalo. V hlavním městě, jenž se jmenuje také Qeshm, hledám možnost připojení. Ptám se maníka na venkovním baru a ve chvilce jsem online s chlazeným pitím v ruce. Placení nepřipadá v úvahu, navíc dostávám mapu s podrobnými informacemi, co na ostrově navštívit. Neměl jsem to srdce mu říct, že už jsem vše viděl. Nechal jsem ho mluvit, což mu očividně udělalo dobře. Opouštím tento neobyčejný ostrov plný přátelských lidí, kteří žijou prostým životem, nezkaženým západní kulturou. Znovu se naloďuju na trajekt a vydávám se na mou cestu zpět. Od této chvíle se budu k domovu už jen přibližovat.

https://www.facebook.com/visualmototravel/

Informace o redaktorovi

Michal Prskavec - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE