sumoto_leden



JedemKolem: Íránská pouštní města a Teherán

Jak jsme pocítili ramadán na vlastní žaludky, o bezstarostném kempování a pohostinnosti lidí Perské říše.

Jak už víte z minulého článku „S celebritami v Íránu“, další město na naší trase je Šíraz. Tady je toho opravdu hodně co k vidění. Vyměnit peníze ve městě se zdá být docela problém. Vesmír nám však přihrál hodného stařečka s perfektní angličtinou, který mi ukazuje místní síť směnáren. Uf, jsme zachráněni.

Nacházíme hotel v uličce hned vedle pevnosti Karim Khan, takže není nic jednoduššího než začít s ní. Hned vedle ní je bazar Vakhil. To je Miri hned ve svém živlu. Procházíme ho dlouho a pečlivě nakukujeme do všech stánků. Mají tu ale vesměs jen textil a tak je zklamaná. Dostává aspoň nový šátek, aby líp zapadla. Já s díky odmítám slipy, na kterých je napsáno Nike a Adidas zároveň.

Uličky bazaru nás vyplivnou na jeho druhé straně a hle, hned vedle v ulici je mausoleum Shah Cheragh, které bylo v plánu. Je to obrovský komplex, který ukrývá mešitu a hrobky několika svatých. Kterých, to jsme si bohužel nezapamatovali, ale určitě se to dá dohledat ;-)

Miri hned u vstupu dostává erární čádor, který musí mít celou dobu na sobě. Domorodkyně ho nedostávají, asi už není co víc zahalovat. Protože jsme dostatečně nedomorodí, je hbitým vrátným rozhodnuto, že musíme mít průvodce. A hned dva, protože na určitou část prohlídky se musíme rozdělit.

Alespoň jsou zdarma. Musíme ale uznat, že to bylo milé a na konci dostáváme i čaj. K tomu nám hned rozdávají mnoho letáčků a mezi nimi poslání mladým od Ajatoláha Chameneího. Zajímavé čtení, ale dlouhé.

Ramadán, nechť započne

Z ničeho nic, na nás začne někdo mluvit, zprvu tomu nevěnujeme moc pozornosti, protože na nás pořád někdo mluví, ale on je to Amid, kamarád Yousefa z Persepole. Koukáme jak puci, že nás tu našel, ale jsme tu asi jediní cizinci, tak to měl jednoduché. Má tu auto a provede nás zbytkem města. Jako první cíl volí hrobku jednoho ze dvou básníků, co jsou ve městě pochováni, Hafeze. Hrobka je uprostřed zahrady a lidé se tu uličkami prochází.

Můžete se tu zaposlouchat do čtení veršů z básníkovy knihy, nebo si nechat věštit osud od ptáčka, který Vám vytáhne kartičku s krátkým textem. Protože ještě nevíme, že je první den Ramadánu, divíme se, že se po večerní modlitbě roznáší jídlo a pití. Amid má hlad a my ještě neokusili falafel, takže krásná příležitost zabít dvě mouchy jednou ranou.

Jedeme zpět do centra, chceme totiž udělat pár fotek v Shah Cheragh v noci. Opět nutnost průvodce a díky tomu, že nejdeme na klasickou prohlídku, máme hodně času se bavit o tom, co nás zajímá. Proběhnou tak témata jako islámská revoluce, Íránsko-Irácká válka nebo prospěšnost půstu při ramadánu na zdraví člověka. Poslechneme si alespoň pohled na věc mladého průvodce. Je mu 17 let a pracuje tu, jako všichni, dobrovolně bez nároku na mzdu. S něčím jsme s ním souhlasili, něco znělo spíš jako propaganda. Každopádně každý názor se počítá a my jsme rádi, že se o něj s námi otevřeně podělil.

Ráno si přivstaneme a jedeme do další mešity, nyní Nasir Al Mulk. Tato je ovšem zajímavá svými barevnými vitrážemi, kterými ráno prochází slunce a vytváří tak na podlaze a stěnách krásné obrazce. Mešita je ovšem tak populární, že to tu vypadá jak na srazu fotografů. Bohužel, tuto cenu platíte v Íránu na zajímavých místech jako všude jinde. Obzvlášť „pro nás otravnou“ je skupinka asi deseti Korejců, každý v ruce dva foťáky a pro jistotu i telefon. Jako byste stáli vedle šicího stroje, fotí se jak o život. Bohužel pro nás ostatní si tu udělali tábořiště a nehodlají se hnout z místa. Nad některými pózami se spolu s ostatními bavíme. Sedíme tedy chvíli jen tak v koutě, snažíme se ignorovat všechny zvuky a užíváme si atmosféru tohoto místa.

Při návratu na hotel nakoupíme nějaké suvenýry na bazaru a při pokusu si dát oběd pocítíme, pro cizince odvrácenou, stranu Ramadánu. Všechny restaurace a obchody jsou zavřené, takže i když nejste muslim, hladovíte s nimi. Naštěstí alespoň náš hotel pro cizince vaří. V budoucnu ale takové štěstí mít nebudeme. Dopoledne opouštíme náš pokoj a než se setkáme s Amidem, zevlujeme v parku. Co taky chcete v tom vedru jiného dělat. Zde se od rodinky, co baští vedle na dece oběd, dozvídáme, že zákaz přes den jíst neplatí pro lidi, co cestují. Minimálně prý 22 kilometrů. Tomu se musíme smát, jak krásně se dá všechno překroutit, když má člověk hlad. Odpoledne se opět scházíme s Amidem u něj doma. Poslední noc v Šírazu strávíme zde, s jeho rodinou. Večer, když už není takové teplo, se jedeme podívat za město na vrchol hory Saadi. Je odsud krásný výhled. Prý ale vidíme asi jen čtvrtinu města.

Pouštní město Yazd nás vítá více jak 50°C na slunci

Ráno snídáme jen s maminkou a dětmi, ostatní už jsou v práci. Míříme do pouštního města Yazd. Přes den je úmorné vedro, nejede se nejlíp a časté zastávky jsou tak nutností. Do města se dostáváme po šesté večer a hladoví.

Jindy by to nebyl problém, ale teď, všechno zavřené. Místní se nám snaží pomoci, asi jim dochází, že tohle není náš boj. Naštěstí je otevřený alespoň jeden krámek s několika druhy polévek. Co naděláme, je to teplé a stojí to málo. Na doporučení Shayana (souseda z guesthausu v Esfahánu, vzpomínáte?) nacházíme hotel Silk Road. V Yazdu je to jedno z mála míst, kde se cizinci opravdu koncentrují a hotel tomu odpovídá. Mluví tu anglicky, menu taky rozumíme a vaří tu i přes Ramadán. Miri má průjem a celkově jí z toho vedra není dobře. Celý den tak zůstáváme na pokoji. Já alespoň upravím fotky a odešlu je. Navečer jdeme na jídlo a já si domlouvám krátkou prohlídku města s průvodcem.

Procházíme spletitými uličkami mezi domky z hlíny. Sem tam dveře, okna jsou vysoko. Dozvídám se, že celé město je propojeno mostky nad uličkami. V případě napadení, tak mohli lidé utíkat po střechách. Mostky jsou navíc nízké tak, aby se pod nimi nedalo projíždět na koni, chytré. Protože je město v poušti, každý dům tu má svoji „klimatizaci“. Při pohledu na město z dálky to vypadá jako spousta komínů, ale jsou to tzv. větrné věže, kterými se lapá vítr a ten dole ochlazuje vodu. Dalo by se toho tady vidět a zažít mnohem více, ale to si musíme nechat na příště. Nejspíš na zimu, kdy nebude tak horko.

První vážnější pád, naštěstí v písku

Je čas vyrazit do Teheránu. Cesta je to dlouhá, tak vás asi nebudu zatěžovat tím, jak jsme se po ní potili, ale vypíchnu jen ty zajímavosti. Možná už jsme o tom psali dříve, v Íránu jsou na všech výrobcích napsané ceny. Vše tudíž stojí všude stejně. Pro turisty je to super, protože i tady se najdou tací, co chtějí vydělat. Ale my jsme připraveni a známe číslovky ve farsí. Prodavači se netváří moc vlídně, když odmítáme zaplatit požadovanou, někdy až trojnásobně vyšší cenu. Naštěstí je tu obchůdků vždy více. Když zastavujeme, dostáváme od lidí ovoce a od jednoho zelináře dokonce 4 melouny. Díky chlape, ale kam to máme dát?? :-) Za městem Kašan mizíme do pouště s úmyslem spát u slaného jezera. Padá ale tma a písek je zrádný. Hlásím to Mirce do komunikátoru, ale už je pozdě. Naštěstí se jí nic nestalo a motorka získává další šrámy, o kterých se bude dát později vyprávět.

Teherán, barevný, jiný, okouzlující

Druhý den, po dálnici na kterou nesmí motorky, dorážíme do rušné metropole. Původní plán byl: spát někde před městem, brzo ráno dorazit do centra a projít si ho. Shayan ovšem posílá GPS souřadnice, na které máme co nejdříve přijet. Jeho kamarád Morez (Mohammed Reza) nás ubytuje, motorky jsou ve dvoře a večeře je na stole. Wow! Tak tohle jsme nečekali. Kluci nám nakonec udělají se svými kamarády program na pár dnů a tak tu zůstáváme déle a musíme říct, že to bylo velmi příjemné.

 

Poznali jsme taky, jak se liší život ve velkoměstě a na vesnici a jak se liší pohled lidí na víru a politiku. Viděli jsme celé město z Milad tower, okusili domácí kuchyni, prohlédli jeden z největších diamantů světa a Vojta se nechal ostříhat v místním holičství.

Od Moréze dostáváme kontakt na jeho tetu, co žije na severu u moře. Prý už je vše domluvené a očekává nás. Po nekonečné zácpě, se dostáváme do hor. Silnička je úzká a provoz hustý. K tetě nakonec přijíždíme až kolem desáté večer. Ta pohostinnost je prostě úžasná, nikdy nás neviděla, ale přesto nás královsky hostí. Je nám trochu stydno, že se nemáme jak odvděčit.

Pobřeží jako náhrdelník, nikdy nekončící města

Cesta na západ kolem pobřeží je jedno velké město. Není se ani jít kam vyčůrat, všude někdo je. Není tu už takové teplo, ale zato je tu vlhko, jako v prádelně. Odbočujeme raději zase do hor. Silnička se vine kopcem vzhůru a my projíždíme přátelé lesem!!! Lesem úplně jako u nás, to je pohled, po pár týdnech bez stromů.

Ráno, jako už tradičně, u nás zastavují všichni, co jedou okolo. Ti nadšenější i troubí na pozdrav. Ne, ještě jsme si na to nezvykli a po ránu je to vcelku otravné. Rychle pobalíme a jedem. Je vcelku zima tady v horách. Teploměr ukazuje 12°. Všechno je zavřené a my hladovíme. V jedné z vesnic je otevřený obchod, spíše tedy cukrárna. Vypadá to lákavě, ale po ochutnání nic moc. Nějak nám tady ty jejich místní sladkosti nejedou. V restauraci kousek dál po cestě nám pán nabízí, že zajede domů něco udělat a přijede. Nic tu v době půstu samozřejmě nemá. No paráda, maso a rýže. Konečně pořádné jídlo přes den. Ten den večer ještě nacházíme parádní místo na spaní a děláme i oheň. Spí se nádherně a nakonec to nebylo zase tak špatný.

Park pro turisty? Znělo to jako vtip, ale my ho našli

Další den večer jsme již v Tabrízu, kruh se uzavřel. Tedy lépe řečeno naše skoro měsíční putování po téhle zemi. Lehce najdeme informační kancelář, projdeme se po místním UNESCO bazaru a za chvíli už spíme v místním parku, který nám v info kanclíku doporučili. Nocleh zadara, sprchy, wifi a ochranka, co víc si přát. V blízké restauraci si večer dáváme kupu jídla, musíme ty poslední peníze za něco smysluplného utratit ne?

Ráno posíláme pohledy domů, trochu zmatek, ale nakonec přišli a ani to tak dlouho netrvalo. Poté stejnou cestou na stejnou hranici s Tureckem. Po cestě bereme plnou a i do kanystrů, potřebujeme se zbavit peněz a v Turecku je to v porovnání s cenou zde, pekelně drahé. Na hranici dorážíme večer a hele ho parchanta. Ten co nás obral o 120$ za pojištění minule je tady a hned nám nabízí pomoc. Zuřím a div ho neberu pod krkem. Parchant se jen diví co máme za problém. Já bych ti ukázal co…nebýt tady tolik lidí a vojáků. Hranici nakonec projdeme sami asi za 20 minut, bez pomoci, bez problémů. Parchant radši zmizel.

Na Turecké straně je jako již tradičně zmatek a tak to trvá déle. Je pozdě večer a nocovat tak budeme někde blízko hranice. Ještě nakoupíme instantní polívku na večeři a už hledáme místo. Našli jsme ho, hned na úbočí hory Ararat. Stylovka a romantika, prostě stylová romantika :-) Brzo ráno nás z ní hodně rychle vyvede banda pasáčků, ale to až příště.

Mirčina vsuvka:

Můj dojem? Je to zatím nejrozmanitější země, kterou jsme navštívili. Kromě přírody jsou pro mne nejzajímavější příběhy lidí, které potkáváme. V některých místech platí přísné tradice jak v oblékání, tak v pravidlech námluv a života. Náš kamarád z Shirazu si nám například posteskl, jak je těžké najít správnou manželku. A že jako svobodný muž si nemůže užívat života. Nemůže jít s dívkou ani sám do kina. Popisoval nám složitý postup námluv. Nebo spíš až moc jednoduchý. S dívkou se může scházet jen za přítomnosti někoho z její rodiny a maximálně do 6-ti měsíců si ji vzít. Říkal, že by rád se svou budoucí ženou třeba cestoval, aby ji poznal v těch těžších chvílích, ale to není dovoleno.

Jinde je zase vše jinak. Obzvláště v hlavním městě. Máte pocit, že zákazy neexistují, že vše je dovoleno, až na ty šátky samozřejmě. Ale i ty se nosí jen tak, aby se neřeklo. Zažijeme domácí večírky, o kterých bychom si mohli nechat zdát. Potkáme se s velmi známým DJem. Jeho byt je jak z filmu. Prostě sen. Nechápala jsem, jak se může jako DJ živit zrovna tady. Neexistují zde kluby. To jsem ale zapomněla na domácí párty! Za prací také dost cestuje. Další přátelé jsou na tom podobně. Při jednom z večírků je z rozhovoru znát, že sami sebe vnímají jako vyšší vrstvu. Zprvu to zní zvláštně, ale je to tak. Obzvláště při shánění zaměstnání je to prý reálně cítit. Firma chce někoho z vyšší vrstvy do svých řad. Takový člověk má kontakty. Vnímám je ale jako velmi pokorné, nechovají se jako zbohatlíci. Prostě jim jen přijde normální mít paní na úklid a o nákup si zavolat poslíčkovi. Námluvy neexistují a všichni se svou přítelkyní klidně jedou na výlet do hor, nebo do Evropy. Hold jiný kraj, jiný mrav.

Těch příběhů jsme vyslechli dost. Musím říct, že jeden zajímavější než druhý. Já osobně preferuji přírodu, krásu krajiny nad přílišnou konfrontací s místními. Jsou velmi pohostinní a pozorní a nejednou mi není příjemné té pohostinnosti zneužívat. Víme o turistech, kteří za sebe nechají bez okolku platit a ještě si pochvalují, jak je dovolená vyjde levně. To se nám ale příčí.
Nikde jsem si zatím nepřipadala tak bezpečně, jako tady. Ve stanu jsem spala klidně a ani mě nenapadlo obávat se lidí. Několikrát někdo navštívil naše stanové místo. Většinou nás přišel přivítat, přinesl vodu nebo chléb a pozval nás domů. S díky jsme odmítali, protože večer a noc ve stanu pro nás byla chvilkou absolutního klidu. Pak nám někdy návštěvník řekl, že je to jeho pozemek a že tu můžeme zůstat. Pozvání domů je velmi lákavé. Máte možnost nahlédnout do běžného života a chodu rodiny. Nejednou jsme ho využili, hlavně tehdy, kdy byla možnost dorozumět se anglicky. Jinak totiž strávíte celý večer pitím čaje a opětovanými úsměvy. Je to milé, ale každý den jsme to nepotřebovali.

Írán je nádherná země. Zdaleka jsme ji neprozkoumali celou a snad se sem někdy budeme moct vrátit. Místní říkají, že nejvíc cestují po své zemi. Protože tady mají vše. Hory, moře, pouště, jezera, historická města... Jsou hrdí na to, že jsou Peršané a až na výjimky nesní americký nebo evropský sen ze země odejít za lepšími zítřky. Z mnoha úst jsme ale slyšeli touhu po změně. Nyní vše podléhá náboženskému představiteli - Ajatoláh, který může vetovat všechna rozhodnutí prezidenta. Možná je čeká nový Írán, někteří v to doufají.

Pro turistu je to opravdu zážitek. Všichni se vám snaží pomoct, včetně policie. Peršané milují svou zemi a prý jsou tak přátelští k turistům, aby i oni mohli vidět její krásu.

Cenová statistika by neměla chybět ani zde. Ceny v rijálech nebo dolarech:

Směnný kurz v červnu 2016 100$ = 3.400.000 IRR,
takže 10.000 IRR je cca 7,30 Kč

  • cena benzinu 10.000 IRR/L
  • běžný oběd (kebab) se salátkem a pití 150.000 IRR
  • bageta na ulici 80.000 IRR
  • polévka na ulici 30.000 IRR
  • Sim karta + 3G dat 300.000 IRR
  • šátek 150.000 IRR
  • Ceny v obchodech jsou na všech místech stejné. Na všem je napsaná cena. Samozřejmě ve farsí. Bod pro nás turisty :)
  • nanuk 10.000 IRR
  • voda 1,5L 10.000 IRR
  • sladké pití (Sprite, Coca Cola apod.) 1,5L 35.000 IRR
  • meloun 8.000-10.000 IRR/kg
  • vstup do památek pro cizince většinou 200.000 IRR
  • taxi po městě 60.000 IRR (Shiraz), 200.000 IRR (Teherán)
  • holič Teherán 300.000 IRR
  • ubytování: počítáme cenu za pokoj pro 2 osoby
  • homestay Esfahan 30$, hotel Shiraz 600.000 IRR, hotel Yazd 30$

Pár postřehů pro příští návštěvníky:

  1. Silnice jsou pěkné, ale plné retardérů. Před městem, před přechody pro chodce, před křižovatkou, za městem, to vše se dá pochopit. Někdy vás ale najednou uprostřed ničeho prostě překvapí. Nechápete proč tam je. Možná měl někdo za úkol udělat 100 retardérů mezi dvěma městy a už nevěděl, kam je dát.
  2. Národ gurmánů Peršané zrovna nejsou. V domácnostech vás někdy pohostí něčím neobvyklým a velmi chutným, ovšem v restauracích jsou jídla trochu jednotvárná. Obchůdky také nepřekypují velkým výběrem. Spousta sladkostí, oříšků a brambůrků. Naštěstí jsme si hodně ujížděli na jejich chlebu, který je jedinečný a velmi nám chutnal. K tomu sýr a čerstvá zelenina, jak z babiččiny zahrádky. No a melouny. V tom horku jsme preferovali spíš svačinkovou stravu před teplým jídlem.
  3. Snažte se přijet do Íránu, když není Ramadán.
  4. Jak už jsme psali někde v textu – tankování bez problému. Jen ta kvalita benzínu je mizerná!
  5. Dodržovat pravidla oblékání je základ. Vždycky budete vyčnívat, ale aspoň ukázat snahu se cení. Není potřeba zbytečně provokovat. Ničeho tím nedocílíte.
  6. Několikrát uslyšíte, že je něco nej na světě právě v Íránu. Třeba básník Hafez (má hrobku v Šírazu) je prý nejznámějším básníkem na světě. Po čase jsme si na tyhle NEJ zvykli a jen obdivně přikyvovali.
  7. Smlouvání na bazarech není standard, ale dá se. Nenasazují moc prvotní cenu, takže usmlouvat na polovinu je nereálné. Nejsme v Turecku.
  8. Mají tady také zvláštní tradici zvanou taroff. Jste v obchodě, dojdete k pokladně a prodavač vám řekne, že nic, že to je dobrý. No ale nikdo neočekává, že odejdete! Vy s díky odmítnete a trváte na zaplacení. On zase, že ne, ale pak vám řekne cenu. Místní zvyk. Taky se nám stalo, že jsme strávili příjemnou hodinku s rodinkou. Malý chlapec se zálibně koukal na Vojtovu motorku. Nabídli jsme, že se na ni může posadit a vyfotit. Také dvakrát odmítl. Je to něco jako slušnost. Pak ale byl nadšený, a kdybychom to nechali být, byl by zklamaný.
  9. Nepodceňujte tradice a zvyky. To platí o všech zemích, kde je to trošku jinak, než u nás. Pokuste se pochopit něco odlišného a otevřete se. Uvidíte, že zrovna tady to ocení.

Informace o redaktorovi

Vojtěch Lavický - (Odebírat články autora)

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (28x):


TOPlist