sumoto_listopad



Kavkaz

Cesta na Kavkaz

Kapitoly článku

Naše cesta do Gruzie na krásné vrcholky Kavkazu začala 13.6. 

Měli jsme na to pouhých 24 dnů a plán byl jet přes Rusko tam a zpátky přes Turecko.

Po domluvě s kamarádem a pár ústupcích jsme se domluvili, že pojedeme celý Kavkaz od Kaspického moře po Černé moře.

První den byl sraz v obci Kámen kolem 13. hodiny. Vydali jsme se směr na polské hranice s cílem spát někde uprostřed Polska, ale kvůli dešti jsme toho moc neujeli a spali jsme ve Šternberku.

Druhý den v 6:20 odjezd směr Polsko, krajina nádherná, kopečky, je vidět do dálky, až si člověk říká proč a kam vlastně jedeme, když u nás je tak krásně. Dojeli jsme do areálu čs. opevnění Hlučín-Darkovičky, areál nádherný, bunkry, zátarasy, tanky, vlající česká vlajka ve větru. Posnídali jsme a vyjeli s tím, že chceme nebo spíš musíme spát až na Ukrajině.

*Pevnostní areál je dnes evropsky vysoce ceněnou prezentací ojedinělého fortifikačního systému naší republiky, který vznikal v letech 1935–1938. Tvoří jej pěchotní sruby MO-S 18, MO-S 19, MO-S 20 a lehký objekt LO vz. 37A. 

V Polsku, směr Krakov kolem koncentračního tábora Osvětim. Strašný pocit jet kolem a uvědomovat si ty hrůzy, co se staly.

Za Krakovem a pár peripetiích s offline mapami, kde jsme se dohadovali, že nechceme na dálnici a ona, že musíme, že není placená, jsme usoudili, že na dálnici musíme. Z Krakova po dálnici do Přemyšlu, kde jsme přejižděli přes hranice. Stáli jsme přibližně 1,5 hodiny.

Největší problém měla polská celnice s mým 7 místným VINem. Říkám "to je BMW", tak odešla za kolegou a za hodinu jsme jeli dál, prý "OK“.

Cesta vedla kolem města Lvov, který má sice krásný čtyřproudý obchvat, ale když po pár kilometrech jsou na obchvatu světla, tak to na plynulosti moc nepřidá. Ze Lvova směr na Ternopil, kde jsme se zastavili u památníku bitvy u Zborova. Památník upravený a opečovávaný, což se o zbylé části hřbitova říct nedá.

*Bitva u Zborova 1. 7. 1917 představovala první významné vystoupení Československých legií na východní frontě. Úspěch československých jednotek byl natolik výrazný, že ruská prozatímní vláda poté zrušila veškerá omezení na formování nových jednotek z českých a slovenských zajatců.

Zastavujeme mezi loukami cca 20 km východně od Ternopole.

 

Třetí den přejezd přes Kyjev, omylem centrem. Dnešní den byl ve znamení nájezdu kilometrů, jelikož jsme nevěděli, co nás další den čeká na silnici a protože jsme neměli nikde zastávky, ujeli jsme přes 950km. Je to po E40. Stavíme stan někde za opuštěnou benzínou.

 Ráno vyrážíme do obce Sokolovo. Zastavili jsme na návsi a prošli si park, kolem jel nějaký pán v autě, hned zastavil a že nás moc vítá, že se jmenuje Misha a zavolá řediteli muzea. Čekáme s Mishou na ředitele a on vypráví, že jeho děda osvobozoval Prahu, my mu o osvobozování pouze přikyvujeme. Po příjezdu ředitele proběhlo focení na fb muzea. Poté nám udělal prohlídku muzea. Krasné muzeum, jen už nám trochu začalo vadit, jak nás u všeho fotí. Zaplatili jsme  2,5e a rychle na moto.

*Bitva o Sokolovo proběhla dne 8. března 1943, kde se 1. čs. samostatný prapor utkal s jednotkami wehrmachtu. Nejznámější hrdina této bitvy v níž padl je Otakar Jaroš.

 Přejezd u Charkova do Ruska byl velmi zajímavý. Ukrajinský policajt nás zastavil na kontrolním stanovišti asi 50m před hranicí a dal mi dýchnout 0,29, prý dejchej si jak chceš, méně nenadýcháš. Po vyhrožování a dohadování z nás vytáhl 130 dolarů a po hodině jsme mohli jet na ukrajinské hranice, kde celníci byli naprosto v pořádku. Hranice do Ruska, kdo jste ještě nejel, tak asi budete překvapeni jako my z dost vyplňování formulářů, ale ruští celníci byli fajn a pomohli nám s tím. Cesta po Rusku dobrá, ve Voroněži jsme potkali motorkáře, pokecali jsme a on nás vyvedl z města ven, stanujeme na posekaném poli.

 

Po probuzení vyjíždíme směr Voroněž -> Volgograd, po cestě nás zastavil policajt a popovídali jsme. Má prý Ninju. Volgograd je hezké město a co se musí uznat, Rusové se o památky starají. Mohyla a všechny sochy kolem hezky upravené. Z tlampačů tam pořvávají rozkazy, u památníku drží čestnou stráž a vše je velmi působivé. Ve Volgogradu muzeum zavřené, bylo pondělí. Volgograd je velké město a trochu chaos.

*Trvání bitvy u Stalingradu 21. srpna 1942 - 2. února 1943, po které se vzdala celá Německá 6. armáda. Od té doby německá armáda spíše ustupovala na západ. Ztráty na obou stranách se počítají přes 1 200 000 mrtvých, pohřešovaných nebo raněných. 

Potom směr Elista, spíme 150 km od Elisty. A konečně koupel, první od Čech v takovém jakoby rybníku.

 Dnes jsme vyjeli směr Elbrus, neuvěřitelné roviny a pasoucí se dobytek, takhle si představuju Ameriku. Po cestě nás chytili policajti, otáčeli jsme se přes 4 lajny a 2 plný čáry, chvilku hrozil a pak nás nechal jet bez pokuty. Asi jsme byli jediní, kdo tam ten den jel. Na benzině jsem se dal do řeči s chlápkem, z kterého vypadlo, že je majitel té benziny a dal nám nanuky a pití. Cesta utíkala a dojeli jsme až k Elbrusu. Lanovka zavřená, dali jsme si šašlik z jaka a boršč. Sjeli jsme dolu do kempu, kde byli ubytovaní Slováci a odtud je vozí majitel k lanovce a oni lezou na vrcholek. S majitelem proběhla vodka a s jeho manželkou Ludmilou veselá rozprava. Rusko zatím super.

Po probuzení v zahradním altánku jsme vyjeli opět pod Elbrus a za 1500 rublů na osobu jsme vyjeli postupně třemi lanovkami až do 3800m nad mořem, výhledy krása. Vystoupali jsme do 4000m nad mořem, prostě zážitek. Počasí se rychle měnilo, tak jsme dolu jeli už v mlze.

*Elbrus je s výškou 5642 metrů nad mořem nejvyšší horou Kavkazu a Ruska.

Poté jsme jeli na Machačkalu a to byla hrůza, strašný provoz, kouřící Kamazy a všude policajti. Pepu chytli za předjíždění přes plnou, a zase chtěli úplateček, tentokrát stačilo 1500 rublů s tím, že jsme říkali „ dolary nemáme, o ty už nás okradli ukrajinci“. Jediná světlá chvilka byl kontrolní bod do Čečenska. Vojáci byli úplně u vytržení z laďáku a pořád plynovali. Omylem jsme minuli kaňon řeky Sulak a spíme u putovních písečných dun mezi ovcemi a koťaty, kde jsou hlídači nějakého náboženského městečka. Jo a všichni jsou ožralí.

*Sarykumské duny je oblast písečných přesypů v Kumtorkalinském okrese. Duny se nacházejí na úpatí hřebene Narat-Tjube, na levém břehu řeky Šura-Ozeň, 18 kilometrů severozápadně od Machačkaly. Duna Sary-Kum, vysoká 262 metrů, je nejvyšším písečným přesypem nejen na území Ruské federace.

Ráno brzký odjezd, než se hlídači vzbudí a jedeme směr Ázerbajdžán, kontrola v pohodě, opět na hranicích plynování motorky. Pokračovali jsme směr Baku, přes posvátnou horu Beshbarmaq, ze které je výhled snad na celé Kaspické moře.

*Nejposvátnější ázerbájdžánskou horu Beşbarmaq (520m)obestírá podivná směs muslimské mystiky a pohanských rituálů.

V centru Baku na 8-mi proudé silnici na mě mávnul policajt, ať zastavím (ze 120km/h to chvilku trvalo) a, že se k němu mám v protisměru vrátit, přijedu k němu a on:  „je všechno v pohodě ?“ já: „ano všechno dobrý“  on: „dobrý, tak jeď dál“ . Dále jsme jeli na Gobustánské skalní památky, měli otevřeno do pěti, přijeli jsme v šest. Hlídal tam policajt a že za 20 dolarů nás vezme na prohlídku, tak jsme jeli policejním autem na prohlídku.

*Qobustánská archeologická rezervace se nachází v ázerbájdžánském Qobustanu. Zdejší skalní kresby jsou staré až 4000 let.

Potom jsme jeli na bahenní sopky,

 

zadarmo, byly super. Spát jsme chtěli u Kaspiku, tak jsme zamířili k moři. Cestou jsem 2x v hlubokém písku hodil tlamu a už toho bylo celkem na ten den dost. U moře to ovšem bylo super, byla tam taková restaurace, nebo spíš chatrč, ožralí byli všichni, ale nechali nás tam spát, dostali jsme jídlo, šašlik, vodku a pivo a nakonec i stan.

Ráno jsme vyrazili brzo, kuchař spal na stole, pouštěl nám muziku do 2 do rána i když my už leželi. Jeli jsme na Seki, kde je palác chánů.  Je to historická budova ve městě Şəki v severním Ázerbájdžánu. Byl vystavěn v 18. století v perském stylu. Na parkovišti jsem zjistil, že mi tečou šavle a upadl mi blatníček.

Co na plat, spravíme si náladu zmrzlinou, ale zmrzlinář chtěl 3 e za kopeček zmrzliny, holt turistika. V Ázerbajdžánu jsme potkali akorát jednu motorku, jinak nic , žádný skútr, žádný moped, nic, a lidé byli tak rádi, že nás vidí, každý troubil a buď mával nebo ukazoval jedničku, každý se hned přišel bavit, prostě super. Benzín 12kč, coca-cola 8kč a pozor, jinou měnu než manát nechtějí. Jeli jsme směr Gruzie, a spíme v „ základním táboře“ cca 68 km od Omala.

Dnes konečně výjezd směr Omalo. Cesta cca 5 hodin, prvních 30 km samé šutry a srázy, cesta upravená buldozerem. Potom to bylo lepší, ale zase začaly brody a dost bahna. Potkali jsme Čechy a ti nám poradili, ať jedeme dál na Dartlo.

*Omalo je hlavní vesnice v historické oblasti Tušetie na severovýchodě Gruzie, nacházející se na severním svahu Velkého Kavkazu poblíž hranic s Ruskem v nadmořské výšce dosahující 2000 m. 

Dojeli jsme cca 8 km za Omalo a hodil jsem 3x tlamu, dál už to na starých pneu nešlo, vrátili jsme se 3 km k chatce, kde jsem vyměnil pneu. Největší sranda byla odmáčknout pneumatiku. Pepa po 5000 km zjistil, proč mu moto pořádně nejela, žrala 8,5l na 100 km, nemohl vyjet kopec bez spojkování a chcípala na volnoběh. Měl vypadlý kabel na jedné cívce. Kabel připojil a najednou DR bylo jako nové. Já odhodil po svolení staré pneu u popelnice na plast. Přespali jsme tu v hezké chatce. Proběhla večeře a čača.

Ráno jsme vyjeli zpět. Cesta uschla a ujezdila se, čili o 50% lepší než když jsme jeli tam, potkali jsme dva Čechy jeden na KTM, druhý BMW. Potom spojovačka na Šatili chvilku asfalt, chvilku šotolina. K obědu rozplácnutej koblih s pudinkem. Cesta na Šatili oproti Omalu dobrá až na pár úseků, kde odhrnovali bahno bagrem. Výhledy luxus, potkali jsme nějaký bojovníky za sjednocení Gruzie, spíme ve stanu přímo v Šatili. 

*Šatili je historická vesnice v severovýchodní Gruzii, kraj Mccheta-Mtianetie, bývalá provincie Chevsuretie. Leží v údolí řeky Argun, 3 km od hranice s Čečenskem.

Ráno jedeme kousek za Šatili na Anatori, cestou jsou vidět barevné skály a v Anatori je pohřebiště, kde je spousta lidských koster. Poté se otáčíme a vracíme se zpět na spojnici a míříme po cestě do Stepantsmindy, kde je kostel Nejsvětější trojice.

* Kostel byl postaven ve 14. století jako jediný s kopulí s křížem v provincii Chevi. Oddělená věž se zvonicí se datuje z téže doby. Izolovaná poloha komplexu na vrcholu vysoké hory obklopené mohutností přírody z něj udělala symbol Gruzie. 

Bylo zde strašně turistů, chtěli jsme zmizet opět mimo civilizaci, ale plán byl plán. V infocentru jsem si musel něco koupit, aby mi dala heslo na wifi, tak jsme heslo nedostali. Poté cesta zpět na Tbilisi, viděli jsme barevné prameny a krasný výhledy jako všude, prostě Kavkaz. Spali jsme na poli, pršelo nám do stanu (zatím jen trochu).

*Tbilisi je hlavní město Gruzie, nacházející se ve vnitrozemí této země na řece Kura. Má 1,345 milionu obyvatel, do roku 1936 bylo také známé pod názvem Tiflis. 

Další den cesta do Tbilisi pro olej, měli nám ho vyměnit, ale ochota strašná, prý možná za dvě hodiny a sami prý nemůžeme, proto bereme olej a jedeme za Filipem, který zrovna přijel na Babettě do Tbilisi. Poté cesta na Dmanisi. Cesta přes hory, kde nic nerostlo směrem do Dmanisi, potom se příroda zcela změnila. Krásné výhledy, cesta pořád nad 1500m nad mořem. Spali jsme u jezera Pravani, opět jedna lehčí tlama a skončil jsem v ouvrati.

Dnes jsme jeli do Gori, přes národní park Bordžomi, kde měli vojáci check point a chtěli po nás pasy.

Výhledy luxus, ale už to není ta divočina, potkali jsme turisty na sportovních čtyřkolkách. Gori je rodné město Stalina. Menší město s hodně turisty, ale za návštěvu stojí. Cesta pokračovala přes hornické město Chiatura, které leží v kaňonu a městem lze vyjet až na vrchol, kde je hezký výhled. Další zastávka byla u kostelíka na skále Katskhi sveti, kam musí lézt kněžík po žebříku. Večer jsme měli velké problémy s místem na spaní, nakonec jsme našli kousek za Kutaisi.

*Pilíř Katskhi je vyvýšený vápencový monolit, který se tyčí do výšky 40 metrů a je opředen mnoha legendami,

Přes noc ohromná bouřka a dost jsme ve stanu promokli, spacák je durch. Muzea byly zavřený, měli od 10, byli jsme tam v 7 a u Prometheových jeskyní to samé. Nic naplat, určitě nejsme v Gruzii naposled. Vyrážíme směr Ušguli. Jeli jsme zadem směr Ušguli-> Mestia, cesta offroad a trochu trial... Výhledy nádherný, cesta dolů kluzká, počasí slunečno, za deště by to šlo hodně špatně, byl tam krásný klid, zasněžené vrcholky, zelené rozkvetlé stráně a hejna motýlů, kteří udělali bránu, když jsme projížděli, no nádhera..

*Ušguli je skupina čtyř vesnic nacházejících se v údolí podél horního toku řeky Inguri a na úpatí nejvyšší gruzínské hory Šchary v kraji Horní Svanetie v Gruzii. Některé budovy v těchto vesnicích jsou jakožto součást Horní Svanetie zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO.

Sjeli jsme z kopců směr  na Batumi a spíme od města 160 km na poli s výhledem na loučící se Kavkaz.

*Batumi je město v Gruzii, v Adžarské autonomní republice a zároveň je jejím hlavním městem, má 153 000 obyvatel.

Ráno jsme vyjeli na Batumi, po 50 km začalo pršet a pršelo až do Batumi. Hranice byly v pohodě. Chtěli jsme vyjet na hřeben u města Rize, ale bagrovali cestu a začínalo pršet tak jsme se vrátili 62km zpět a jeli jsme kolem moře. V Turecku jsme měli neuvěřitelný problém najít plácek na stan. Spíme u nějakého baráku nebo spíš chatrče a nikdo v něm není, naproti přes kopec mešita, která nám nedala spát, jak tam hezky zpívali.

Dnes jsme jeli kolem moře, směr na Samsun. Zlehka jsme zmokli a vykoupali se v Černém moři za Samsunem, kde vedle nás zastavila auta a autobus zastavil tak, že mi lidé skoro skákali přes motorku.

Jeli jsme celý den a vyhýbali se dešti, nikdo by nevěřil, jaká může být v Turecku v červenci zima. Dali jsme si po cestě turecký čaj,

vařila nám ho taková stará babička, co uměla jen turecky, takže forek s domluvou. Spíme 200 km od Istanbulu v kukuřičném poli.

Další den jsme objeli Istanbul po dálnici a jeli na hranice.

Na hranicích mě zlustrovali, všechno jsem musel vyndat a motorku ještě rentgenovali tam, kam normálně jezdí nákladní auta. Poté mi na bulharských hranicích nastříkali vodu s chlorem do huby a mohli jsme jet dál. Spali jsme 50 km za hranicemi u posečeného pole, už jsme se cítili jako doma.

Ráno jsme jeli na Buzuludžu. Když jsme k ní přijeli, tak jsme si nevšimli přestříkaného ukazatele a jeli jsme k ní po cestičce zepředu, která byla dost příkrá, ale nejvíc nás překvapili schody, co byly na konci, cesty zpět nebylo. Výhled od této komunistické stavby byl dechberoucí.

*Buzludža je vrchol v balkánském pohoří Stara planina v Bulharsku. Nejvyšší bod, označovaný jako Buzludža, je na kótě 1439 m n.

Směr jsme nabrali na Severní Makedonii, kde spíme mezi hořícími skládkami přímo nad Skopjí.

Cestu domu jsme naplánovali přes Albánii, Černou Horu, Bosnu, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko a domu. V Makedonii nádherný národní park, z Albánie jsme jeli okolo Skadarského jezera,

*Skadarské jezero je krasové jezero na hranicích Černé Hory a Albánie. Jde o největší jezero na Balkáně.

kde jsou nádherné výhledy jak na Albánii, tak na Černou horu. Pokračovali  jsme přes Durmitor.

*Durmitor je pohoří, které se nachází na severu Černé Hory, u hranic s Bosnou a Hercegovinou. Je součástí Dinárských hor. Nejvyšším vrcholem Durmitoru je Bobotov kuk.

Z Durmitoru přes Bosnu jsme jeli cca 200 km a strašné horko, úplně jakoby se otevřela trouba. Z Bosny jsme směřovali do Chorvatska a přes kopce na Makarskou, kde jsme kousek na sever spali v kempu. Zbytek Chorvatska jsme projeli kolem moře a dojeli jsme nad Ljubljanu. Další den jsme navštívili partyzánskou polní nemocnici. Klobouk dolu před nimi. Stojí to za prohlídku.

*Partyzánská nemocnice Franja byla tajná nemocnice za druhé světové války. Nacházela se poblíž obce Dolenji Novaki v blízkosti Cerkna v západním Slovinsku. Byla provozována slovinskými partyzány od prosince 1943 až do konce války.

Poslední noc našeho výletu jsme zakončili v národním parku Gesause v Rakousku, kde už bylo dost Čechů, zejména vodáků.

 

Poslední den jsme jeli domu posledních 250km, kdy nám počasí přálo a chvilku po obědě jsme dorazili.

Najeli jsme něco kolem 12500 km za 23 dní. Lidé po cestě byli skvělí, rádi si povídali a když jsme řekli, že jsme z Československa, tak byli ještě příjemnější a na nějaký policajty, co chtěli úplatek, si člověk ani nevzpomene. Kdo váhá nad cestou na Kavkaz, tak říkám, jeďte hned, už teď všude budují silnice a za pár let, až tam bude asfalt, tak tam budou všude turisté a to kouzlo to ztratí. A když tam budete, nezapomeňte na Ázerbájdžán.

Kdyby chtěl někdo nějaké souřadnice ,neváhejte napsat.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (32x):
Motokatalog.cz


TOPlist