Kavkaz 2017 (okolo Černého moře)

Kdy                : 24. 4. – 14. 5. 2017

Účastníci         : Štefan (Triumph Tiger 800), Jarek (autor -Kawasaki KLE 500)

Trasa               : CZ–SK–H–SRB–BG–GR–TR–GE–ARM–RUS–UA–PL-CZ

1. etapa: Z Přerova do Řecka

Po zkušenostech s balením věcí do pozdních nočních hodin a odjezdem brzy ráno, rozhodl jsem se tentokrát pro odjezd v pondělí odpoledne. Parťákovi to bylo vcelku jedno. Celou neděli jsem balil a sháněl chybějící věci, v pondělí ráno mi Laďka (manželka) ještě koupila návleky na boty. Dopoledne jsem v kanceláři „uklidil“ stůl, proběhla i malá rozlučka spojená s gratulacemi k mým nadcházejícím narozeninám a samozřejmě představení plánované trasy. Otázka Yvony: „A to motorka ujede?“ potvrzovala správnou volbu dopravního prostředku. Sraz na benzince ve tři odpoledne, rozloučení s rodinou a kamarády, a pak o čtvrté směrem na Slovensko. Počasí z předchozího týdne (zpráva z tisku: maďarsko – srbská hranice uzavřena kvůli silnému sněžení) vyvolávalo pochybnosti o volbě termínu, nicméně vyjíždíme do prosluněného dne při příjemných 20°C. Natěšení a čerství dorážíme o půl osmé večer k starému rameni Dunaje u Gabčíkova a za Hullam Czardou stavíme stan a večeříme s láskou smažené řízky z domova. V „čárdě“ se bavíme u piva a borovičky o životě, nevynechávajíce i poznámky kde kdo byl na vojně ještě v Československu (všichni 50+). V 10 jdeme spát. Ujeto: 230 km

Teplé a slunečné ráno nás v šest vyhání ze stanu, vaříme čaj a ovesnou kaši ze sáčku. Po zamíchání s vodou vzniká podivná patlanice (asi zásluhou sušeného mléka), kterou při snaze o ohřátí v ešusu připaluji. Tento snídaňový blábol jsem již více nedegustoval (měl jsem po tom ještě větší hlad), Štefan to postupně dojedl, asi to nechtěl přivést zpět jako já (kaši v sáčku bych snad doporučil děvčatům, která se ráno stojíce před zrcadlem ptají: „Řekni mi zrcadlo, kdo je u nás v baráku nejkrásnější“).  

Cesta Maďarskem pěkně odsýpá (nutno zakoupit na pumpě elektronickou dálniční známku), jedeme pouze po dálnici, cílem je dostat se co nejdál. V Szegedu zastavujeme u pouličního občerstvení a dáváme si polední menu (700 HUF), je to rychlé, lehké, chutné. Při placení mi obsluha vrací již neplatné 200-forintové bankovky – zbyly mi z výletu s dětmi k Balatonu před 10 lety – naštěstí mám i další platné bankovky. Přechod hranice do Srbska probíhá bez problémů, při nájezdu na dálnici je mýtnice, lístek uschovávám do tankvaku. Před Bělehradem se platí, vytahuji lístek, který mi bere vítr. Dávám motorku na bok a jdu hledat lístek mezi řadu aut. Štefan platí a čeká až zaplatím i já, jenže neprojel čidlem a blokuje závoru. Notně nervózní úředník vystrkuje ze skleněné boudy půl těla a řve na Štefana něco jako „*** si normalny***…..“, odjíždíme. Je slunečno a velmi teplo – ve skleněné boudě bez klimatizace se mu asi přehřál mozek. Zastavujeme na odmořištích (česky odpočívadlech) a odmořujeme se, v hospodě u pumpy obědváme pizzu, u vedlejšího stolu to vypadá, že místní začali s panáky už od snídaně. Na číšníka mluvíme česky, odhaduje nás na Slovince a po zjištění, že jsme Češi, dodává: „Však my si rozumíme“.  Odbočku do města Popeliště necháváme napříště.

K Niši přijíždíme už za šera a v obydlené zóně se těžko hledá klidné místo pro stanování. Vedlejšími cestami jedeme dál a na konci jedné vesnice objevujeme opuštěný areál místního zemědělského družstva. Po ujištění, že bezdomovci už tu byli, stavíme stan ve skrytu stromů, potřebné světlo poskytují 50m vzdálené lampy veřejného osvětlení. Po dlouhém dni hned usínáme. Ujeto: 800 km.

Vstáváme před šestou, na zastávce u cesty čekají lidé. Je slunečné ráno s teplotou okolo 15°C, vaříme čaj, sníme tyčinky a před osmou jsme na cestě směr bulharská hranice. Dálnice E80 se buduje, a tak jedeme objížďkou po staré cestě  linoucí se kolem řeky Vysočica – úchvatná horská krajina patří do pohoří Stará Planina a je koncovou částí karpatského oblouku. U Dimitrovgradu najíždíme na kousek dálnice a překračujeme bulharskou hranici. Záměrně máme v navigaci nastaven průjezd přes centrum Sofie (připomíná neoklasicistní zástavbu v Praze) a hlavně je vydlážděné hladkými bílými vápencovými kostkami, které jsou nebezpečné za sucha, natož za deště. Chodci vstupující do cesty vůbec netuší, jak náročné je prudší brzdění na tomto povrchu (máme obuty 50% offroady E07). U Plovdivu sjíždíme z dálnice a zatáčíme na jih na Asenovgrad a směrem k Řecku. Horský úsek silnice č. 5 je perfektní (s přispěním EU). Jedu jako druhý v členitém úseku zůstávám pozadu, dojedu ke studánce s malou hospodou a vidím Štefana s motorkou na zemi. Před studánkou je vymetený písek a kamínky ze zatáčky, a tak přední brzda už zastavení dokončí i bez vás. Štefan zlehčuje pád nácvikem parakotoulu – naštěstí se nic vážného nestalo.

Na hranici chvíli čekáme (přechod Makaza – Nimfea N 41°15.95450', E 25°25.71710'), je před šestou, večeří se, pak se otevírá další okno a odbavování pokračuje. Řecký celník prolistuje můj pas s razítky z Ruska, Uzbekistánu, Mongolska, Číny, Turecka… a po dotazu, kam že máme namířeno, se chytá za hlavu. Nemá smysl mu vysvětlovat, že všude nejezdím na motorce. Cesta prudce klesá k moři, okolo osmé jsme Alexadropouli, ubytováváme se v městském kempu (N40°50.81048', E 25°51.36223'). Za 21 EUR za dvě motorky a stan na krásném místě mezi oleandry si dopřáváme horkou sprchu. Kemp je téměř prázdný, moře studené, ale ideální místo pro rodiny s dětmi – 50 m od pláže. V kempu je restaurace, a protože mám zítra narozeniny, jdeme to trochu oslavit. Za dvouchodou večeři pro 2 s aperitivem a litrem vína platím 31 EUR.     Ujeto: 570 km.

1.etapa: 1600 km /3 dny

2.etapa: Z Řecka přes Turecko do Gruzie

Z kempu odjíždíme za slunečného rána, přes den pak teplota stoupá ke 30°C.  Po cestě E90 přijíždíme u města Kipoi na ostře hlídanou řecko – tureckou hranici, po přejezdu mostu přes hraniční řeku probíhá vcelku jednoduchá procedura se zápisem poznávací značky do počítače a razítkem do pasu. Na řecké straně stojí asi 10ti  kilometrová fronta kamionů, důvod se dovídáme od řidiče, který telefonuje s kolegy na druhé straně. Turci zavedli elektronický systém registrace a na stránky se není možné přihlásit. Řidič pocházel z Ostravy, po rozvodu se odstěhoval do Olomouce, takže sousedé. Poptali jsme se na mýtné, ceny benzínu (cca 37Kč/l) a stravování (15-20 TRL za oběd).

Jsme v Turecku a míříme na poloostrov Gallipoli – velké bojiště 1. světové války. 25.dubna 1915 se na ostrově vylodily britské síly podporované francouzskými s cílem dobýt úžinu Dardanely a Istanbul. Po několikaměsíčním neúspěšném dobývání se poloostrov stal hřbitovem 130 000 vojáků (z toho téměř 87 000 tureckých), raněno bylo na 500 000 dalších. Spojencům velel Winston Churchill, tureckou obranu vedl Mustafa Kemal – národní hrdina a pozdější zakladatel novodobého Turecka. Zastavujeme na pláži (N 40°12.69320', E 26°16.54228'), u lavičky pod piniemi ohříváme „adventure menu“ a po opláchnutí v moři pokračujeme do přístavu ve městě Eceabat  (N40°11.04492', E 26°21.58753'). Kupujeme lístky, trajekt odjíždí každou půl hodinu a plavba přes Dardanely trvá asi 45 minut. Mladík vedle nás nahazuje s paluby vlasec s návnadou, neberou, loď už vyplouvá. Z Canakalle pokračujeme k vykopávkám antického města Troja (N39°57.38863', E 26°14.48908'), založeného okolo roku 3000 př.n.l. (pro srovnání – v Předmostí žil pračlověk – lovec mamutů již v době paleolitu před 25 000 lety). V areálu stojí rovněž velký dřevěný kůň – příběh, který Evropan zná, musíte čínským turistům názorně přiblížit. U východu z areálu na nás ze židličky kdosi anglicky volá: „ Hello Czech Republic, mám tady kemp“, ale jsou teprve 4 a my potřebujeme ještě popojet dál.  Míříme na jih přes Ezine, kde odbočujeme na Can, příjemnou kopcovitou krajinou s prázdnými cestami.

Cestou stavíme ve vesnickém obchodě s potravinami. Prodavačka, slyšící naši češtinu, nás k našemu překvapení oslovuje perfektní ruštinou a dodává, že v Rusku nějakou dobu žila. Kromě základních potravin kupujeme i láhev místního červeného vína, do stanu ideální. Místo pro stanování nedaleko města Balya vybralo přetržené lanko spojky na mém oři, a zatímco Štefan omrknul nájezd do lesa, už jsem vyráběl nové lanko z opravné sady. Tady se ukázala výhoda jízdy ve dvou, každý veze něco a společně se dá leccos opravit. Prudký vjezd do lesa (nic pro cesťáky), ale místo úžasné, obklopeni borovicemi stavíme za šera stan, jíme fazole, sýr a olivy, vše zapíjíme výborným vínem. Na obloze sleduji Velký vůz, který je pod větším úhlem než doma, inu jsme na 39 rovnoběžce. Ujeto: 380 km.

Dnešním cílem je dorazit do údolí kmene Frýgů se skalními městy a množstvím památek připomínajících původní osídlení. O půl deváté vyrážíme směrem na Balikesir a poté cestou D555 kolem největšího ložiska boraxu na světu u města Bigadic (Na2B4O7.10H2O, tj. sodná sůl kyseliny tetraborité - používá se do glazur a speciálních skel, ale také jako tavidlo při pájení), v centru zastavujeme na oběd v pouliční restauraci (N 39°23.77440', E 28°7.78110'). Cesta D240 vede kolem vodní nádrže na řece Simav Çayı. Počasí nám přeje až moc, je slunečno, teplota stoupá ke 30°C, takže neváháme, jdeme donaha a osvěžujeme celé tělo (nevím, proč vezu plavky?). Místní cesty se střídají s čtyřproudými (výstavba cest pokračuje v rychlém tempu, aktuální mapy nestačí sledovat změny) a v podvečer projíždíme vesnicí Doger, za níž začíná skalní oblast. Najíždíme na prašnou polní cestu, krajina se mění na skalnatou (připomíná Broumovské skály), na polích skupiny žen s motykami připravují půdu. V tom kontrastu se v sedle motocyklu necítím nejlíp. Cesta je členitá, jedeme na dvojku a temno padá, ale výhledy jsou parádní. Slunce zapadá a šero rychle přechází do tmy.

 V zapadlé vesnici na návsi zahlédnu obchod s potravinami, nakupujeme něco na večeři a snídani. Stáváme se středem pozornosti, na návsi se sešlo asi deset místních. Po dotazu na přespání místní „náčelník“ žádá jednoho chlapce, ať nás zavede do nedalekého domu (místnost, kde nic není – zkrátka střecha nad hlavou). Další z mužů ovšem vyhodnotil toto řešení za nevhodné a nedůstojné (vycítil jsem z řeči a gestikulace s ostatními) a najednou říká: „otel Midas Han - 5 (na prstech) kilometer“ a ukazuje směr. Poděkujeme a o půl deváté domlouváme pokoj se snídaní (500Kč/os) a večeři (100Kč/os). Hotel s kempem (N 39°13.80830', E 30°42.09277') ve vesnici Cukurca provozuje Holanďan s tureckou manželkou, anglicky si pokecáte. Po horkém dni přišla vhod sprcha i domácí bohatá večeře. Ujeto: 470 km.

Jsme v nadmořské výšce 1200 m a vítá nás slunečné ráno, po osmé jsme už u Midova města (Midas Sehri  N 39°12.02062', E 30°42.86553') vedle vesnice Yazilikaya, parkujeme kousek od vchodu do areálu, jsme tam asi brzy, hlídač teprve přichází z vesnice a jen nám ukazuje směr prohlídky. Frýgové se zde usadili asi 2000 let př.n.l., zbylo po nich mnoho skalních památek a tzv. Midas monument je jednou z nich. Jedná se o vytesanou stěnu s nápisy a ornamenty jako součást hrobky krále Midase. Hodinová procházka nám přišla vhod, loučíme se s hlídačem a míříme směrem na Ankaru. Nemůžeme vynechat zastávku u vykopávek Gordionu – hlavního města starověké Frýgie. Nic moc tam neuvidíte, ale pochází odsud legenda o gordickém uzlu, který Alexandr Veliký (334 př.n.l.) rozpletl rozetnutím mečem – zde má také původ známého rčení pro vyřešení neřešitelného.  Okolní krajinu pokrývají pohřební mohyly, z nich nejvýznamnějším je tumulus krále Mida (uvnitř 50 m vysoké sypané mohyly je dřevěný sarkofág z cedru starý několik tisíc let).

Zastavujeme na pumpě Lukoilu (většina pump v Turecku akceptuje všechny karty a je tam vždy obsluha), tankujeme do plna a přijímáme pozvání majitele na čaj, postarší pán mluví anglicky, ptá se na naše stroje, zmiňuje značku Jawa a s rukou na nose a gestikulací naznačuje pověstný modrý dým. Dáváme mu na pro vnuka nožík „rybičku“. Od pumpy odjíždím první, parťák se zdržel, v zrcátku ho nevidím, zastavuji a čekám. Po chvíli přijíždí: „spadl ti tankvak“, podává mi tašku s mobilem a dalšími důležitými věcmi. Zapomněl jsem zacvaknout pojistnou přezku a magnety to neudržely. Vybral jsem si svůj kousek štěstí celkem brzy. Průjezd Ankarou je celkem plynulý, jenom na jedné odbočce jsem špatně pochopil navigaci, vracíme se a najíždíme z druhé strany.

Okolo šesté jsme již turistickém středisku Bogazkale, jen zastavíme na náměstí, přibíhá hoteliér a nabízí nám ubytování v hotelu. „Ale my jsme kempeři“, snažím se ho zbavit, nakonec se domlouváme, že si postavíme stan v zahradě hotelu, je tam samostatné WC a sprcha. Potvrzuje se pravidlo, že první nabídka nebývá příliš výhodná. Platíme 400 Kč za místo, kde pobíhají slepice, ale v hotelové restauraci  večeříme rybu, kterou zapíjíme lahví místního vína. Hoteliér již zahájil sezónu a turisté zatím nikde. Ujeto: 460 km.

Dnes je 1. Máj, necháváme motohadry s botami na motorkách, v lehkém oblečení vyrážíme procházkou přes starou část vesnice a před námi se otevírá kdysi hlavní město chetitské říše Hattusa (N40°1.27150', E34°36.86078'). Je brzy ráno a prodejci ještě nestačili vybalit nefritové lvy a další zaručené vzácnosti. Okruh opevněným městem je dlouhý asi 5 km a vezme nám dobré dvě hodiny. Další návštěvníci přijíždí auty a zastavují u jednotlivých míst (jezdit tady na motorce by byla čistá zhovadilost). Nazpět se zastavujeme na čaj. Po otázce, odkud jsme, mě jeden místní zkouší, zda znám profesora Hrozného (Bedřich Hrozný – jeden z nejslavnějších českých jazykovědců a orientalistů se proslavil rozluštěním chetitského písma) a má radost, že může turisty vzdělávat.

Po cestě D190 pokračujeme na Tokat, zastavujeme na parkovišti se studánkou. Kde se vzal, tu se vzal Abdul na nové Yamaze  R250 a zve nás do kavárny jeho kamaráda (Çiğköfte Evi & Cafe Niksar  40.578420, 36.948964). Z trasy si kousek zajíždíme do města Niksar, při čaji a zákusku nám Abdul popisuje detaily ze svého života. Sám je z otcovy strany Gruzínec a jako návrhář kuchyní pracoval také v Rusku pro turecké stavební firmy. Bavíme se rusky a s jeho bratrem anglicky. Po společném focení a předání kontaktů na síť najíždíme zpět na cestu D100 a před Susehri odbočujeme do hor (D865). Stan stavíme v malé rokli skryti před zraky kolemjedoucích. Ujeto: 400 km.

 

Vstáváme brzy do slunečného dne, vaříme čaj a v osm jsme již v sedle. V prvním městě si v bufetu na ulici dáváme polévku s plackou (rozvařené luštěniny se zeleninou) a čaj, po poledni jsme již v Bayburtu, obědváme na terase luxusního hotelu u hlavní cesty (Hotel Bayburt Konaklama N 40°15.56583', E 40°12.80312'), servírka volá „efendimu“, abychom si anglicky potvrdili naši objednávku, ten jí pak vše potvrzuje turecky.  Dnes chceme dojet do Yusufeli v pohoří Kaçkar Daglari pod nejvyšší horu  Kaçkar Daği (3931 m). Horské cesty D050 a D950 směrem na Artwin jsou v Turecku pro motorky jedny z nejzajímavějších. Cesta se tísní mezi řekou a skalnatým úbočím, z něhož padají kameny, jedeme opatrně, zatáčku střídá ještě ostřejší zatáčka. Navigace nás vede přes most na druhou stranu řeky. Cesta se postupně zužuje, kamenů a štěrku přibývá. Štefan jede dost napřed, nevidím ho. Najíždím „stopadesátou“ nepřehlednou zatáčku, jsem ale rychlý a na vymeteném písku a kamíncích padám. Naražené rameno bolí hodně, ale kosti jsou celé, motorka je omlácená už z dřívějška, přibyly další odřené plasty a ohnutý padák a řadička. Štefan se vrací a hlásí, že dál je cesta štěrková a neprůjezdná.  Již za tmy se vracíme přes most a na rozšířeném místě u řeky nedaleko Ispiru stavíme stan. Po loku slivovice a namazání ramene Ibalginem jdeme spát. Na pády je to 1:1. Později doma zjišťuji, že nás navigace vedla po sice kratší, ale špatně průjezdné straně řeky (v režimu „zelená trasa“). Ujeto:  390 km.

 

Na druhý den po drobných opravách (žárovka zadní brzdy, prasklý chránič tlumiče) měníme plán a vracíme se 20 km zpět do Ispiru, kde snídáme sýrové fondue, k čaji přikusujeme ořechy v medu. Míříme rovnou k moři po cestě D925, pohoří Kaçkar Daglari přejíždíme průsmykem Ovit Dağı v nadmořské výšce 2640 m. Za zataženého rána se za horami vyklubal krásný den, dojíždíme do Rize - prvního většího města u moře. V centru kupujeme mandarinky a další paměťovou kartu. Mladý Turek okukuje motorky a spustí na nás rusky klasické otázky – odkud, kam.  Další z mnoha, kdo pracoval v Rusku. Zastavujeme na pobřežní „kolonádě“ s dřevěnými přístřešky na piknik. Je poledne, z ampliónů se rozléhá modlitba a okolo se promenádují studenti z protější university (mimochodem pojmenované po současném úřadujícím prezidentovi,  jelikož na „zásluhy“ v politice se rychle zapomíná, je třeba budovat pomníky hned). Opláchneme si ruce v ještě chladném Černém moři pozorujíce plácajícího se delfína. Pobřežní cesta není příliš zajímavá, a tak před hranicí zastavujeme v Hopě na oběd (N41°23.75363', E 41°25.28697'), číšník nám ukazuje místo k parkování na chodníku přímo před vchodem do restaurace (motorky jako dobrá upoutávka).

Patnácti - kilometrová fronta kamionů před hranicí mě již nepřekvapila, ale zaskočili nás Gruzínci – první policajt se samopalem ještě před budkami nám vzal pasy a hodinu se s nimi procházel, aniž by řekl slovo. Pak nás propouští k budce, kde sedí pravděpodobný důvod čekání. Mladší žena, ani pěkná ani škaredá, ani černá ani blondýna, zjevně jiná a v zácviku vede zápas s počítačem a českými technickými průkazy. Anglicky se ptá, kde je uveden typ motocyklu, a když se dáme do řeči s venku stojícím a notně nudícím se celníkem, překvapeně se ptá „Vy rozumíte rusky?“ Da, říkám a už pokračujeme nad údaji v techničáku rusky. A tak jsme po 4000 km a 9 dnech konečně v Gruzii. V Batumi – černomořském Las Vegas – zastavujeme na promenádě, na pláži se bavíme s rybáři. Na háčku má jakousi pololeklou ančovičku. Není dobré počasí a neberou, dnes to bude bez večeře.  Již za tmy dojíždíme do Kobuleti – dvoulůžkový pokoj na hotelu na dvě noci za 50 GEL (cca 500 Kč) a dobrá místní hospoda naproti (na doporučení taxikáře) s adžárským Chačapuri. Ujeto: 300 km

2. etapa: 2400 km/6 dní (celkem 4000 km)

3. etapa: Gruzií a Arménií

Dnes je v plánu okružní výlet bez zavazadel, z postelí se nikomu nechce, a tak vyjíždíme pozdě okolo jedenácté. Poprchá, 15 stupňů a první zkouška strojů a našich jezdeckých schopností. Až do Kutaisi je to nuda, pak se cesta zvedá do hor, asfaltový povrch střídaný gruntovkou se zhoršuje. U cesty vidím malou hospůdku a před ní dvě kola, pozdně snídáme restované baklažány, salát a čaj. Jezero Tkibuli pro mlhu nevidíme, pokračujeme do Ambrolauri a Tsageri. Ve vesnicích běhají po cestě prasata, krávy, slepice, pod přední kolo se občas vrhají sebevražední psi a k tomu výmoly na rozbahněných cestách – dost nebezpečné. Z Tsageri už jedeme podél řeky relativně pohodlnou cestou zpět do Kutaisy. Zatměli jsme a na hotel dojíždíme za deště o půl desáté, mám toho tak akorát.

Další den chceme přejet Malý Kavkaz a dostat se k arménské hranici. V Batumi odbočujeme na Kedu a Khulo. Z této cesty se vyklubal velmi těžký offroad přejezdem přes sedlo Goderdzi (2030m n m.) s dvoumetrovými závějemi a teplotou 5 stupňů. Jízda dolů je pak ještě náročnější, v sedle potkáváme Land Rover a nákladní ZIL. Ulevilo se mi, když po sjezdu vidím boudu, kde pasák vaří kávu (hnus s lógrem). Štefan kupuje domácí víno (později ho vylévá – stejně začínáme trpět průjmem a toto nakyslé rádoby víno by nás dorazilo). O kousek níž potkáváme čtyři ruská děvčata v autíčku Hyundai i20 s dotazem, zda je cesta průjezdná. Evidentně měla namířeno do Batumi na diskotéku, nechtěl jsem je mít na svědomí a odkazuji je na pasáka v boudě, který jim snad domluví. Štefan škodolibě radí (česky), ať si pořádně zavřou okýnka, aby jim tam nenatekla voda (rozuměj – v jedné kaluži se ZILu ztratilo skoro celé kolo, my to přirozeně objíždíme). Včerejší enduro-trénink nám přišel vhod, měli jsme vážně štěstí, že jsme se v tom marasmu nevyváleli.

Jsme u řeky Kura a cestou 11(E691) jedeme směr Arménie. V nákupním centru kupujeme něco na večeři a 3l vína v plastu. Došla nám místní měna, prodavačka nad chybějícími v přepočtu 6 Kč mávne rukou. Dáváme ji dva nožíky - rybičky pro děti, má radost. Jedu městem a z policejního auta na mě někdo vystrkuje ruku (pozor: oficiální signál, že máte zastavit), kašlu na ně. Auto se rozbliká a vyráží za námi. Zastavujeme, policista kontroluje pouze Štefana, jel druhý. Mluví pouze gruzínsky a využívá kolemjdoucího k překladu do ruštiny. Po ujištění, že jedeme jenom do Jerevanu a nehodláme navštívit žádnou neklidnou enklávu, nás propouští. Seběhli se kolem nás místní kluci, a jak dostali rybičky, ve vteřině se ztratili ve dvorech. Stanujeme na luxusní louce u řeky nedaleko Akhalkalaki, psovi ze salaše se to nelíbí, ale klacek a kameny ho přesvědčí, že si má jít po svých. Ujeto: 380 + 260 km.

Vstáváme brzy, průjem řeším Immodiem. Za cestovatelsky příjemného polojasného dne jsme na cestě do Arménie. Po cestě E691 přijíždíme na hraniční přechod (oba přechody mezi Gruzií a Arménií, které jsme využili, jsou neuvěřitelným tankodromem). Hraniční folklór je zde všude stejný: před budkou pasové kontroly stojí chumel, každý čeká na otevření okénka a strká dovnitř pas s techničákem (pro jistotu se ptám, kdo je poslední). Celník nás odkazuje do vedlejší budky, kde se platí poplatek za vstup (5500 AMD, asi 11 EUR), pokud nemáte místní měnu, v okénku banky lze zaplatit eurem. S dokladem o zaplacení se vrátíte a dostanete razítko do pasu, u další budky otevřete bagáž celníkovi a to je vše. O 50 m dál nabízí pojištění nějací šmelináři, to ignorujte. Po téměř 2 hodinách jsme pryč.  

Arménie je náhorní plošina, z níž vystupují štíty velehor. Z přechodu v nadmořské výšce 2000 m n. m. pokračujeme do Gyumri a dále do Jerevanu. Do navigace jsme nesehnali žádnou mapu, a tak jedeme podle kompasu a papírové mapy, která připomíná víc omalovánky než kartografické dílo. V Jerevanu je minimum směrových značek a je obtížné se v tomto městě orientovat. Stavíme v bufetu u cesty, spíše z nouze si dáváme hamburger s pivem. Naším cílem je jezero Sevan, kam dojíždíme v podvečer, poprchá a teplota padá na 7 stupňů. Jsme ve výšce 1950 m a nad hlavou těžké mraky, tady stanovat nemůžeme.   V osm hodin jedeme už za tmy (posun +2 hodiny, 40-tá rovnoběžka) průsmykem a městem Dilijan, stavíme stan v malé rokli u cesty (ráno se ukazuje, že je i malým smetištěm). Ujeli jsme dešti a v 1600 m je vcelku přijatelná teplota. Večeříme víno a tyčinky. Ujeto:  400 km.

Je před šestou a honáci na koních už ženou stáda ovcí a krav okolo nás prudkým svahem dál na pastviny, v osm vyrážíme směr Vanadzor a do Alaverdi v zpět do Gruzie. Zastavujeme u vesnického obchodu, doplňujeme zásoby včetně dvou lahví arménského koňaku. Na přechodu Gogavan následuje stejná procedura a 2 hodiny ztraceného času a opět se řeší vízum do Uzbekistánu v mém pasu. „Co jste tam dělal“ ptá náčelník celníků. „Na komandirovce“ vysvětluji mu, že služebně jezdím i do jiných zemí. Pak mi začne vyprávět, jak si my můžeme volně cestovat, zatímco on může jet bez velké byrokracie tak do Ruska nebo Íránu. Za sovětských dob studoval v Rize a jezdil, kde chtěl. Byl zatrpklý a já jsem mu nemohl s tou frustrací pomoci, takže razítko a pryč. Do Arménie jsme jen tak nahlídli, příště to spojíme s výletem do Íránu.

V Bolnisi zastavujeme na oběd v restauraci, v chambre séparée si dáváme 3 chody – salát, chačapuri, kebab a zapíjíme dvěma pivy. Poobědová únava přichází záhy, a tak přijde vhod prohlídka zříceniny pevnosti Ujarma (N 41°48.68465', E 45°9.20192'). V obnovené kapli zapaluji svíčku za zemřelé. V úrodné Kachetii nedaleko Telavi stavíme stan u vinice, krásný večer, večeříme chleba se salámem a jednu láhev pětiletého arménského koňaku (ráno je po průjmu). Ujeto: 300 km.

Je neděle, krásné počasí a dnešní cíl je jasný – motoútok na horské sedlo Abano (2850m n. m.) a dojezd do vesnice Omalo. Zastavujeme u kláštera a katedrály v Alaverdi, vnitřní prostor má stále tajemnou atmosféru 11. století, kdy byl postaven. Cesta pozvolna stoupá do hor, až přejde do úzké horské kamenité cesty, zasekané do prudkého svahu, dole se pak roklí prodírá řeka. Snižujeme tlak v pneumatikách na 190 kPa. Držím se při skalní stěně, rozhození rovnováhy při kraji cesty by znamenalo pád ze srázu. Dojíždíme stádo ovcí, které na úzké cestě nemůžeme předjet. Odpočíváme, vaříme čaj a dáváme stádu náskok. V poledne je dojíždíme u mostu přes řeku před závěrečným stoupáním do sedla a je jasné, že to dnes nedáme. Ovce po půldenní túře odpočívají a hned tak nepůjdou, otáčíme se nazpět, abychom nezatměli.

Jedeme zkratkou přes Akhmetu do Tianeti, v sedle (1600 m) nás zastihne bouřka, blesky lítají kolem, ale stejně se není kam schovat. Najíždíme na cestu E117 a za Gudauri přejíždíme horské sedlo s vyhlídkou (N 42°29.62915', E 44°27.14155') ve výšce 2400 m. Za tmy dojíždíme do Stepansmindy na náměstí, kde nás odchytává taxikář a nabízí ubytování u sebe doma. Za 50 GEL za pokoj s horkou sprchou jsme v suchu a teple a se zbylou druhou lahví již jen tříletého koňaku. Na večeři se vracíme do hospody na náměstí, zdravíme se s kazašskými horolezci, jeden na nás spustí: „Ahoj, jak se máš“ – studoval na ČVUT. Ujeto: 240 km

Další den je po dešti a chladno. Nad městem leží v horském údolí kostel Nejsvětější Trojice, kde se dostanou kromě pěších jen auta 4x4 se zvýšeným průchodem a samozřejmě my na motorkách. Šesti - kilometrová totálně rozježděná cesta je spíš motokrosovou tratí, ale výhled na kostel a horu Kazbek (5033 m) je úžasný (42.6631417N, 44.6201550E). Po průjezdu údolím zakončeným tunelem jsme na ruské hranici. Zde je potřeba vyplnit kromě imigračního lístku ještě celní prohlášení. Vyplňovali jsme anglický formulář, chodili s ním na celnici a s chybami zpět, ale napotřetí se to povedlo (nutno dodat, že to mladá celnice už nevydržela a pomohla nám – v předvečer státního svátku udělala dobrý skutek). Všem kamioňákům  pomáhala s vyplněním paní uklízečka, ochotně a zdarma asi jen pro ten pocit důležitosti. Ve frontě poslouchám moudra staršího urostlého Kazacha, který jako kaskadér natáčel na Barrandově nějaký americký trhák.

Po dvou hodinách opouštíme jediný otevřený přechod z Gruzie do Ruska a míříme do Vladikavkazu. Centrum musíme objet kvůli uzavírkám před zítřejší vojenskou přehlídkou. Na hranicích Čečenské republiky jdeme do kanceláře na pohovor (rozvědčík vše zapisuje do počítače) a ve čtyři odpoledne jsme v Grozném – nově postaveném městě, kde po válce nezůstal jediný dům. Ubytování máme v 5* hotelu Grozny City, po odpočinku jdeme na neformální večeři s obchodními přáteli.  Zde je také pomyslný bod obratu a začátek cesty domů. Ujeto: 180 km.

3. etapa: 1720 km/6 dní (celkem 5720 km)

4. etapa: Z Grozného do Přerova

Je 9. května a raději mizíme z hotelu ještě před zahájením přehlídky, autem jedeme s přáteli do hor k vodopádu - úzké skalní roklině, kterou se po schodech a žebřících leze proti proudu padající vody. Je zde turistické zázemí a restaurace s tradiční čečenskou kuchyní. Děkujeme za pohostinnost a odpoledne opouštíme hotel ve střeženém komplexu budov. Opět nás čekají kontroly na vnitřních republikových hranicích, před Mozdokem dokonce motocykly kontrolují mobilním rentgenem pro kamiony (spíš vrtoch dopravního policajta než reálná kontrola, voják obsluhující rentgen jen kroutil hlavou).  Opouštíme kavkazské republiky a kromě občasných kontrol před městy (na stopce vždy zastavte, i kdyby byla půlnoc a na hony nikdo – jinak si koledujete o „důkladnou kontrolu“). Před Zelenokumskem odbočujeme na polní cestu a stavíme stan mezi stromy. Ujeto: 180 km.

Při balení stanu u nás zastavuje Vasilij na stopětadvacítce, pohodový člověk, bavíme se o životě tady a u nás. V poledne nás dohání únava. Když vidím, jak Štefan krátce sjíždí až na štěrkovou krajnici, zastavuji na prvním parkovišti. Karimatky na trávu a hodinu spíme. Vyruší nás cestáři, ať dáváme pozor na klíšťata, kterých je tu plno. Otřepávám se a skutečně jedno padá. Na parkovišti zastavuje Bělorus Voloďa na GS1200, jede do Gruzie a má obuté terénní mitasky E10. Jak ale smaží dálnice, jsou po 2000 km téměř sjeté – nevhodná volba pro trhače asfaltu. Je poznat, že jedeme na sever, ochladilo se na 7 stupňů, je větrno a střídavě poprchá. Dnešek je bohatý na setkání, a také se potvrzuje, jak je svět malý. U cesty stojí kluk s malou motorkou a mává. Otáčíme se. „Co se stalo? Došel mi benzín, můžete mi trochu odlít na dojetí k benzince?“. Jmenuje se Ayub a pochází z Čečny! Přelévám mu do nádrže rezervní 3litrový kanystr. V šest jsme ve Volgodonsku, u chodníku nás osloví mladá paní s malým klukem, zda si ho může vyfotit na motorce. Marija pochází z Moldavska, ale žije trvale v Rusku, dáváme ji nožík pro Timošu, jsou mu teprve tři. Doporučuje nám nejlepší restauraci ve městě s mezinárodní kuchyní – Rendes-vous (psáno azbukou, N47,52768‘‘ E42,20190‘‘), spíme v hotelu Art City (3000 RUR/pokoj pro dva).  Ujeto: 500 km.

Zatažená obloha, vítr a před námi dlouhý přesun. Poloprázdnými udržovanými silnicemi jedeme stále na sever, po E115 objíždíme východní Ukrajinu a odbočujeme na Belgorod. V pohraniční zapadlé vesnici tankujeme u staré benzinky s výdejním stojanem s ručičkou, kde si čerpadlo musíte zapnout sami. Peníze dávám do dřevěného šuplíku a paní v zamřížované boudě uvolňuje stojan k tankování. „Nikdy jsem tu neviděla žádné Čechy“, říká a postěžuje si na těžký život na vesnici a drahotu. Místo interkomu na sebe hulákáme přes tu dřevěnou krabičku na peníze. U Rossoše zastavujeme u velké továrny na výrobu minerálních hnojiv. Oslovuje nás Dima na menší motorce, zajímá se o detaily naší cesty. Jeho děda na motorce projel Afriku a právě od něj dostal tu svou. Zveme ho k nám, má ale doma malé dítě a musí pracovat, takže nic. Západní slunce svítí přímo do očí, přejíždím rozbitý zatočený železniční přejezd, pohledem do zrcátka vidím, jak Štefan padá do kolejiště vedle přejezdu. Oslnění je zrádné a vteřinová dezorientace stála život nejednoho motorkáře. Polámané plasty se opraví, ale naražená noha bolí (doma se pak na rentgenu ukazuje, že holenní kost je naštípnutá a noha končí v sádře). Stavíme za Rossošem u prvního motelu po cestě (1500 RUR/pokoj). Ujeto: 550 km.

Celý následující den prší, teplota nejde přes 10 stupňů, projíždíme Belgorodem k přechodu na Charkov. Střídají se nové úseky s rozestavěnými a rozbitými. Vjíždím do vyjeté koleje plné bahna a vody, zadní kolo tancuje, vyhazuje mě to na krajnici do takového oraniště. To už neustojím, padám a mám naražený levý kotník. Jak se blížíme domů, lepí se na nás smůla. Pokračujeme velmi opatrně. Na ukrajinské straně přechodu ztrácíme dvě hodiny, opět se řeší moje uzbecké vízum. Cesty na východní Ukrajině jsou v dezolátním stavu a v Poltavě si můžete vyrazit dolní čelist. Nic nehledáme, spíme v motelu u dálnice (200 UAH/pokoj). Ujeto: 550 km.

Vstáváme pozdě, snídáme blinčiky s masem a čaj. Jedeme deštěm, který ustává až v Kyjevě. Je sobota odpoledne a v centru je provoz jako o pracovním dni. V bufetu u cesty obědváme salát, výborný ukrajinský boršč a maso na houbách s grečkou (75 UAH), před Lvovem se objeví ve vesnici motel, není co řešit, ať je to co chce (250 UAH/pokoj). Ujeto: 650 km.

Z motelu odjíždíme brzy, máme to domů ještě 650km. Nedělní provoz je minimální, po vesnicích se scházejí lidé na ranní mši. Projíždíme Lvovem a v 11 jsme na hranicích (dálniční přechod na E40), kde je fronta tak na dvě hodiny, částečně ji předjíždíme, ale na polské straně jsou kontroly důkladnější a tím i pomalejší.Navíc parťáka počítač náhodně vylosoval na osobní prohlídku (tzn. vše vybalit na stůl). Dvě hodiny ztráty, ale posun hodinek o hodinu zpět.

Je jedna a před námi 500 km domů. Je krásné počasí, cesta po dálnici ubíhá – Krakov, Bialsko-Biala - v šest jsme ve Frýdku, kde se vysvlékám ze všeho teplého. V neděli 14. května se o půl osmé potkáváme s kamarády na benzince – po 8800 km a 21 dnech relativně zdraví a plní zážitků.

4. etapa: 3080 km/6 dní (celkem 8800 km)

Shrnutí:

Zdraví                         : já – průjem, naražené rameno a kotník

                                     Štefan – nalomená holenní kost

 

Technika                     : KLE 500 – spálená brzdová žárovka, utržené spojkové lanko,     

                                     ohnutá řadička po pádu, zaseknutý náhon tachometru

                                     Tiger 800 – ulomené přední plasty po pádu

 

Pneumatiky                : Mitas E07 (vynikající trakce na nezpevněných cestách)

 

Ubytování                  : 10x stan, 10x motel, hotel

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE