Gruzie

Když jsme cestou z Íránu projížděli ve východním Turecku kolem nádherných gruzínských kostelů, tak jsme si vzpomněli, že jsme před naším odjezdem z Čech zaslechli něco o tom, že by v dohledné době mohla být zrušena vízová povinnost do Gruzie. Říkáme si, že po nedávné revoluci by se země mohla více otevřít světu a tak píšeme domů SMS, aby nám to zjistili. Dostáváme odpověď, že prý to snad od 15. června možné je. Dnes je 17.6.! Informace je to sice neověřená, na webových stránkách MZV vůbec nic takového není a na ministerstvu samotném je sestra asi 50x přepojována než jí nějakou informaci vůbec někdo poskytne.
Přijíždíme do města Hopa, které je kousek od turecko-gruzínských hranic, a rozhodujeme se, že zítra ráno se podíváme na hranice. Nemáme co ztratit, přinejhorším nás pošlou zpátky. Ještě na turecké straně nám celník, který mluví rusky, zjišťuje u kolegů vše potřebné. Můžeme jet dál. O tom, že byla zrušena vízová povinnost opravdu vědí! Na gruzínské straně nás odbavuje celník, který sloužil v Čechách na vojně. Moc se mu u nás líbilo. Má k nám pochopitelně velmi vřelý vztah a pomáhá nám zařídit vše potřebné. Platíme pouze povinné ručení ve výši 6 USD, žádné další úplatky a máme cestu do Gruzie volnou. Jsme zřejmě první turisté z EU, kteří této možnosti využili.
Na přechodu ještě měníme dolary na místní měnu, gruzínský lar. Hranice jako by nebyla jenom hranicemi států, ale i počasí. V Turecku krásně svítí slunce, ale pár metrů za hranicemi začíná hustě pršet. Proto zastavujeme hned v Batumi, největším městě autonomní oblasti Adžárie, se zajímavým etnikem Lazů.

Podél pobřeží

Celkem pěkný asfalt končí při vjezdu do města a dlážděné ulice jsou plné hlubokých kaluží. Zastavujeme v centru a na radu policisty v pláštěnce se jdeme najíst do malé restaurace. Jsme velice mile přijati majitelem a jeho pomocnicí a dostává se nám nadstandardní obsluhy. Po dlouhém pobytu v muslimském světě si s chutí dáváme vepřový guláš, pivo a čaj. Stále hustě prší a tak se dáváme do hovoru s lidmi v restauraci. Začíná koloběh dotazů na to odkud jsme a kam jedeme. Z jejich slov je cítit smutek nad tím jak se zde těžko žije, zajímá je situace u nás a stále porovnávají. Nemají to opravdu lehké, průměrný plat je asi 50 USD a vycestovat mimo zemi je pro většinu lidí prakticky nemožné. Do všech států je potřeba vízum. Třeba cesta do Moskvy i s úplatky vyjde na 500 USD. A tak nostalgicky vzpomínají na éru Sovětského svazu, kdy měl každý práci a cestovat mohl tisíce kilometrů bez toho, že by potřeboval nějaká víza. Tento smutný rozhovor ukončují až sluneční paprsky a my můžeme konečně vyrazit.
Hned za městem jsou vysoké hradby za kterými se ukrývá botanická zahrada. Těchto zahrad je zde několik a největší je na vrcholu průsmyku nad městem. Kopce jsou porostlé bambusem, který nám připomíná přerostlé přesličky. Z vrcholu kopce je nádherný rozhled na okolní krajinu a krásné pobřeží.

Turistické centrum

Přímořské letovisko Kobuleti je známé díky svými plážemi u Černého moře. Připomíná nám pobřeží Jadranu těsně po válce. Promenáda je sice plná restaurací a obchodů, ale hned za nimi jsou rozpadající se paneláky. V obrovských mnohopatrových socialistických hotelích postavených u pláží se rekreovali turisté z celého východního bloku. Dnes se rozpadají a jen několik pater využívají chudí jako byty. Pláže u hotelů jsou nádherné a celkem upravené, jenom ti turisti stále nějak chybí. Ani místní se nekoupou.


Jedeme dál podél pobřeží a povrch hlavní cesty na Soči tvoří asfalt prokládaný šotolinovými úseky. Na rozdíl od ostatních šotolinových cest jsou zde šotolinové úseky tvořeny vrstvou oblázků, ve kterých skoro nejde jet. Navíc od protijedoucích vozidel odletují kameny rychlostí střely. Ani se nedivíme, že u aut vidíme tolik rozbitých čelních skel.
Cesta do dalšího přímořského letoviska Soči je nám odepřena již u města Zugdidi, protože zanedlouho začíná autonomní oblast Abcházie a právě zde se vedly boje o odtržení zdejšího území. Dnes je tato hranice hlídána ruskými vojáky pod patronací OSN a velice neradi zde vidí jakékoli turisty.

Do vnitrozemí

Otáčíme se a jedeme po hlavní trase do Tbilisi, hlavního města Gruzie. Cesta je pěkná a okolní krajina nádherná. Okolní kopce jsou nádherně zelené a vesnice jako vystřižené z ruských pohádek. Když se zastavujeme na jídlo, tak máme velký výběr takzvaných kafé, ve kterých je celkem široký výběr tradičních ruských a gruzínských jídel. A ta výzdoba! Kde jinde je možné vidět ruského bohatýra střílejícího na veverku a nad jeho hlavou Babu Jagu vznášející se v koši.
Z hlavní trasy odbočujeme a směřujeme na skalní klášter Vardzya v kraji Meschetie. Tento klášter ležící u tureckých hranic patří k největším turistickým magnetům Gruzie.
Protože čas, který jsme si vyšetřili na Gruzii se krátí, tak se otáčíme a míříme zpátky do Turecka.

Levanovy narozeniny

Jedeme podél tureckých hranic zpět na Batumi. Odbočili jsme z hlavní trasy a jsme až zaraženi chudobou místních lidí. Přitom jsou ale stále hrdí a velmi přívětí a hostům by dali i to poslední co mají. O tom se přesvědčujeme při krátkém zastavení na parkovišti. Chceme jen doplnit zásoby pitné vody. Přichází k nám muž a ptá se odkud jsme. Říkáme mu že z Čech a on hned, že jsme „braťja Slovani“ a že Čechy mají velmi rádi. Zve nás na svojí oslavu narozenin. Když byl mladší, tak jezdil závodně na kole, byl i na dvou olympiádách. Dozvídáme se, že v Československu byl když jezdil za SSSR Závod míru a postupně nám představuje celou rodinu. Ihned nalévá vynikající gruzínské víno, je skvělé, ale taky velmi silné a ochutnáváme i vyhlášený gruzínský koňak. Radek odmítá, protože musí řídit, ale Alenka má smůlu. Takže na stole hned stojí demižon vína. Kromě něj se objevuje i hromada šašliků, což je velmi chutně opečené maso na rožni, a začíná hostina. Postupně tedy připíjíme na bratrství, na cestu, na zelený semafor atd. Vždy s okázalostí gruzíncům vlastní. Nakonec jsme pozvání na příští rok na dovolenou k nim domů a následnou prohlídkou celé Gruzie, vždyť bratr je velitel policejní stanice.

Gruzie a zbraně

I když je v Gruzii mezi lidmi velké množství zbraní, je zde až na několik oblastí celkem bezpečno. V případě jakýchkoli problémů je nutno začít s lidmi komunikovat a to platí i u policie. Ve chvíli kdy se s námi začnou bavit, stáváme se jejich hosty a těm se nesmí ublížit. Často policie kontrolovala vozidla, ale když spatřila nás, jenom vytřeštila oči. Když jim máváme tak jen nevěřícně zírají s otevřenou pusou. Jen někteří za námi vyjeli v autě a když nás dohnali, tak nás dlouho sledovali obdivnými pohledy. Když nás policie už zastavila, tak nás přátelsky přijala a samozřejmě následovaly nezbytné otázky odkud, kam, spotřeba atd.

Zpět do Turecka

Jsme opět v Batumi a jedeme na hranice. Na cestu se nejdříve vybavujeme v prodejně alkoholu. Vodka, víno, koňak a další lihoviny jsou velmi levné a tak nakupujeme zásoby na cestu domů. Na hranice přijíždíme v době střídání směn a tak musíme čekat až do tmy. Jsme překvapeni množstvím lidí, kteří přecházejí do Turecka. V nedalekém závodě na zpracování čaje je jediná možnost zaměstnání a i přes nízké výdělky je pro Gruzínce zajímavá. Další početnou skupinou jsou prostitutky jedoucí do islámského Turecka za prací. Prý jsou velmi žádané. Takže až tito všichni projdou dostáváme se na řadu i my. Do Turecka vjíždíme až hodně po půlnoci.
Protože jsme na prohlídku Gruzie měli jenom chvíli, tak jsme do této země jenom nakoukli. Gruzie si ale zasluhuje delší prohlídku, vždyť zde stála bájná Kolchida, jsou zde nádherné kostely, unikátní etnika a hlavně nádherná příroda.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)