gbox_leden



Severní Francií od Atlantiku domů

Rozhodování, kam vyrazit v létě 2021, jsme nechali na poslední chvíli. Byla doba covidová a barvy určující omezení v jednotlivých zemích se měnily jako na diskotékové kouli. Nakonec opět zvítězila sladká i proklínaná Francie. Po minulém putování po jižním pobřeží (https://www.motorkari.cz/cestovani/cestopisy/francie/jizni-francii-k-atlantiku-46773.html) přišly na řadu severní regiony, tedy Bretaň a Normandie. Zvolili jsme taktiku rychlého transferu k Atlantiku a pak v poklidnějším tempu návrat domů západním a severním pobřežím.

Kapitoly článku

Pátek 13.8. Bohmischbruck Německo 318km

Na cestu jsme se vydali kolem 17 hodiny s cílem ještě dnes dojet někam do Německa. Utábořili jsme se na odlehlé louce u říčky asi 30km za Rozvadovem. Počasí nám přálo a krásný večer nám narušil jen nějaký velký vodní hlodavec, který vytrvale stěhoval větve z protějšího břehu někam níž po proudu.

Sobota 14.8. Epernay Francie 788km

Najeli jsme na dálnici a svižně se vydali směr Heilbronn a dál na západ. Dálniční přesun narušila „jen“ epizoda s prázdnou nádrží. Na Transaplu nefunguje spolehlivě palivoměr a naložená motorka si při konstantní rychlosti nad 130km/h vezme o něco víc než obvykle. Německé dálnice jak známo benzinkami zrovna nepřekypují. Když jsem začal tušit problém, opustili jsme dálnici, ale pozdě. Zůstali jsme stát na kruháku mezi vesnicemi. Našli jsme v barožině prázdnou lahev a přemýšleli, jestli se vydat pěšky pro kapku paliva do nedaleké vesnice, nebo zkusit někoho stopnout. Skupina borců na Ducati, kolem nás projela bez povšimnutí, ale v zápětí u nás zastavila paní na skůtru a nabízela pomoc. Rukama, nohama jsme se domluvili, že ona dojede dotankovat svou nádrž a já si pak pomocí "šlaufu“ (jedno z mála slov, které jsem německé paní rozuměl) vycucnu potřebné dva litříky do lahve. Tak se i stalo, o penězích nechtěla ani slyšet, tak jsme poděkovali nejdřív paní za nebývalou ochotu, pak nebesům, že nám ji seslala a vyrazili dál. Důsledně jsem pak tankoval radši častěji, aby se podobné zpestření už neopakovalo a blahořečil jsem kamarádovi Zbyňkovi za nápad vozit sebou "šlauf".

Přesun do Francie pak už probíhal hladce. U Verdunu jsme zastavili u jednoho z mnoha hřbitovů padlých z Velké války a zajeli k  památníku na kótě 304. Mapka posunů bojových linií o pár stovek metrů během let 1916-17 ukazovala naprostou nesmyslnost zákopové války a válčení vůbec.

Na noc jsme se utábořili u řeky na dohled od Tours-Sur-Marne u Epernay. Idylické místo, které nám zůstane v paměti díky mrakům komárů a nočním skřekům hejkalů dovádějících v blízkých hvozdech.

Neděle 15.8. Kerners 724km

Cesta vedla mezi vinicemi kraje Champagne a výroba vína (a šumivého zvlášť) o sobě dávala vědět na každém kroku. Úspěšně jsme se promotali hustým provozem napříč pavučinou dálnic směřujících z Paříže na jih a dali si pauzu na svačinu před branami závodního okuhu v Le Mans. Za týden se zde konal slavný 24 Heures du Mans, tak pořadatelé finišovali s přípravami na závody a po trati se prohánělo několik sportovních prototypů. Moc pěkná zvuková kulisa k bagetě s pestem.

V podvečer jsme dorazili do Kerners u Aarzon na břehu zálivu Golfe du Morbihan. Ubytování bylo zamluvené v „krmelci“ (jak to nazvala má vtipná žena) v kempu LeTindio. Ubytování v této chatě mělo být originální překvapení a nechtěl jsem se ho vzdát, tak jsem musel přizpůsobit trasu, protože 15.8. byl jediný vhodný volný termín. Nakonec to byla jediná noc, kterou jsme strávili „pod střechou“. Dosažení cíle bylo oslaveno jak jinak než pravým šampaňským, zakoupeném cestou krajem Champagne.

Pondělí 16.8. Saint-Anne d‘Auray 226km

Ráno jsme vyrazili na jih do Saint-Nazaire. U Batz-sur-Mer jsme obdivovali i ochutnali rozlehlá solná pole. V Port Lin jsme si dali pauzu s koupáním, ovšem je potřeba se vžít do představy letní idyly moře s vlnami, neodbytným větrem a teplotu voda/vzduch 17/20. Nic pro teplomily ani pro nás, ale když už jseš tady, vlézt tam musíš. Obdiv zasluhovala seniorka v koupací čepici, která si plavbu v rozbouřené studené moře vysloveně vychutnávala.

Dál jsme pokračovali podél dlouhatánské osmikilometrové pláže v La Baule-Escoublac do Saint-Nazaire. V plánu byla návštěva muzea v bývalých docích německé kriegsmarine z druhé světové války. Bohužel z důvodů časových rozestupů mezi skupinami návštěvníků, způsobených covid opatřeními byl možný vstup až v 17hod a to pro nás bylo příliš pozdě. Prohlédli jsme si tedy betonová monstra alespoň z venku a ze střechy se podívali na přístavní bazen. U motorky jsme se potkali se sólo cestovatelem z Kyjova, který objížděl Francii kolem dokola na Hondě Deuville. K severu jsme vyrazili cestou po vyvýšené silnici mezi rozsáhlými mokřady, pak na dálnici do Vannes a do municipal kempu v Saint-Anne d’Auray.

Úterý 17.8. Saint-Anne d‘Auray 82km

Oblast je považována za nejvýznamnější centrum pravěké megalitické kultury. Proto jsme vyrazili na okružní jízdu s cílem poznat neolitické menhiry, dolmeny, tumuly a další rituální památky o které tu zakopáváte na každém kroku. Mimo jiné jsme prošli i areál megalitů v Locmariaqueru a musím přiznat, že při pohledu na mohutné balvany rozeseté v trávě jsem si stěží dokázal představit, jaký život tu lidé před 7000 lety vedli a jaké náboženské obřady se v těchto stavbách odehrávali. A  už vůbec si neumím představit způsob, jakým pravěcí lidé tyto 20m dlouhé a 330tun těžké bloky opracovávali, jak s nimi manipulovali a nakonec je ještě vztyčili.

Cestou za monolity jsme zastavili v Auray a prošli si malebný starobylý přístav Saint-Goustan.

Po procházce historickým Carnacem jsme se pokusili dostat na poloostrov Saint Pierre-Quiberon, ale nekonečná kolona pomalu se sunoucích vozidel na úzké silnici je i pro motorku účinnější zátaras, než betonové bloky, nebo zákazové značky. Otočili jsme to a na dlouhé pláži obdivovali jezdce na kolečkových plachetnicích, kteří zde řádili na odlivem zhutněném písku.

Quiberonu velká škoda, ale snad bude nějaké příště.

Cestou jsem musel zastavit na parkovišti před jednou z restaurací a obdivovat skupinu pěkně zrestaurovaných historických sajdkár. Později ten den jsem se na benzině v Auray potkal ještě s dvěma silvertanky XT500 z roku 1980. Borci je prý renovovali vlastnoručně a byly na ně právem hrdí.

 Večer před bazilikou v Saint-Anně jsme si v místních suvenýrech koupili na památku malou bretaňskou vlaječku jako symbol hrdé země, která má nejen svým původním jazykem blíže k Británii a keltským národům, než k Francii.

Středa 18.8. Quimper 212km

Nad ránem pršelo, ale pak se počasí trochu umoudřilo. Sbalili jsme se a zamířili podél pobřeží SZ směrem do Quimperu. Cestou jsme zastavili na tržnici v Ploemeur a tak dlouho jsme obhlíželi stánek místního farmáře, až nám věnoval jeden jogurt jako le présent. Oběd jsme si udělali na pláži v LeFort-Bloque a při jídle pozorovali leteckou akrobacii mořských racků nad hřebeny vln. K večeru jsme dojeli do Quimperu, hlavního města regionu Finistère, jehož název připomíná blízký konec světa. Samozřejmě ten geografický.

Našli jsme městský kemp a po večeři vyrazili do centra, prozkoumat historické památky a ochutnat jaká piva vaří v místní řemeslné pivovary. Ráno jsme se shodli že silná.

Čtvrtek 19.8. Quimper 164km

Ráno opět déšť, ale během dopoledne se počasí vybralo na standartní hodnoty 20°C, zataženo. Čekala nás okružní cesta po poloostrově. Ještě za deště jsme v kempu nevěřícně pozorovali cykloturistickou rodinku s koly ověšenými batožinou, kolem kterých pobíhali děti v pláštěnkách a holínkách a nedbaje deště hurá do další etapy. A já změkčilý jsem si dělal starosti jestli oblékat nepromok a jestli mě i přes vyhřáté hefty nebude zima na ruce.

Projížděli jsme malými vesničkami, jejichž názvy začínali velice často na Ker... Kergus, Kergadec, Kerveler, Kerlouarn, Kerstalen, Kerambelec, Kertéguier... Naproti tomu o několik dní později na severu Bretaně to byl pro změnu kraj Plou... Plouguiel, Ploudouran, Plougescant, Plounez, Plourmanac'h... zajímavé, že by něco jako česká Ves, nebo Lhota? Možná někdo bude vědět.

Krajinou charakteristických bílých domů s černými střechami a komíny v obou štítových zdech (kdo tam byl, ten na ně nezapomene) jsme dojeli k moři. V Penmarch jsme v kamenném kostele porostlém lišejníkem zapálili svíčky utonulým námořníkům. Bylo to v Chapelle Notre-Dame-de-la-Joie a uvnitř kromě svíček byly, pod klenbou připomínající obrácený lodní trup, zavěšené modely rybářských lodí a na stěnách obrázky, zachycující nelehký život místních rybářů. Oběd jsme si tentokrát dopřáli v restauraci. V náročném výběrovém řízení zvítězila Saint-Guenole a dostali jsme místní specialitu, voilà! - smažené sardinky s hranolkami. Každý pět kusů! Až později jsme měli docenit lokální význam tohoto pokrmu. Odpoledne jsme dorazili na Pointe du Raz. Podle místních nejzápadnější mys, Konec světa. Podle mapy to moc nesedí, ale místo to je, přes značné množství turistů, imponující. Pod majákem na skalnatém výběžku se mísí mohutné proudy bouřlivého Atlantiku. Nad šťastným návratem lodí tu bdí Notre Dame des Naufragés Panna Maria trosečníků.

Cestou zpět jsme se zastavili v přístavu Port Rhu v Douarnerez a dalekohledem prozkoumávali hřbitov lodí na protějším břehu. Do Quimper jsme se vraceli přes středověké městečko Locronan. Kamenné domy, křivolaké uličky, dětský kolotoč poháněný chlapíkem-klaunem na kole, na rynku venkovani prodávali nejrůznější pochoutky i všelijaké cetky... Na ulicích chyběla jen sláma, drůbež a dobytek, aby byla iluze středověku dokonalá.

Pátek 20.8. LaRoche Derrien 228km

Ráno opět déšť, který zeslábl na mrholení. Zabalili jsme, opustili kemp a vyrazili znovu do Douarnerez do námořního muzea, které bylo včera už zavřené. Muzeum je věnované všemu co souvisí s mořem. To bylo vždy, přes svou nebezpečnost, hlavním zdrojem obživy zdejších obyvatel, kteří za svými úlovky vyplouvali do Irského moře, nebo až k břehům Islandu. Díky expozici věnované lovu a konzervování sardinek jsme pochopili, jak velký význam měly tyto rybičky pro obživu místních obyvatel. Součástí expozice byl i vstup do několika lodí kotvících v přístavu. Vyzkoušel jsem si jaké „pohodlí“ asi zažívali cestující do Ameriky na parníku v ocelové kóji turistické třídy. A to teď bylo v té plechové krabici teplo a neduněly tu lodní motory.

V plánu byl přesun na sever do departmentu Côtes-d'Armor, nejdříve jsme však zamířili na polostrov Pen-Hir. Vysoké a strmé útesy byly kdysi součástí Atlantického valu, systému opevnění budovaného pro zabezpěčení Třetí říše. Útesy již nejsou okupovány nacisty, ale množstvím turistů a horolezců. Historii tu připomíná válečné muzeum. Během pikniku na skalním výběžku nad mořem jsme pozorovali vrtulník nacvičující výsadek nad nedalekou základnou a do toho poslouchali dudáka jehož hudba se rozléhala z betonového bunkru kdesi pod námi-neuvěřitelná scéna.

Na noc jsme si vyhlédli vodácký kemp v LaRocheDerrien, byl však mimo provoz. Místní pejskařky jsme se ptali jestli můžeme zůstat do rána. Ta nám prostřednictvím anglicky mluvícího workoutisty sdělila že neví, ale že to můžem zkusit. Hned jsme byli klidnější. Noc pak rušily jen funící krávy na pastvině.

Sobota 21.8. Saint-Suliac 231km

Ráno nás deštík vzbudil brzy. Sbalili jsme mokrý stan, posnídali pod střechou loděnice a vyjeli vstříc pobřeží známému díky oblým skalním útvarům z růžové žuly Cote de Granit Rose v okolí Perros-Guirec. Přijeli jsme brzy, tak bylo parkoviště i pobřežní cestičky nezvykle prázdné a přívětivé. Kamenné útvary velice připomínají náš pískovec v českém ráji, jen jsou o "něco" pevnější.

Další zastávkou toho dne byl malebný poloostrov LeGouffre nad Plougrescant. Známý domek postaveným mezi dvěma skalními bloky nesmí chybět na žádné fotce z této oblasti. My jsme si vychutnali oběd-piknik na skalnatém výběžku nad mořem.

Dodnes mi zní v uších rána s jakou se do hlubiny pod námi odporoučel špunt z jablečného cideru, který se tady vyslovuje jako "sídr". Tentokrát jsme koupili úmyslně dražší kousek, ale ani vyšší cena mu na chuti nepřidala. K tomu nápoji se asi musíte propít, nebo být rodilý Bretonec, aby vám chutnal.

Dále jsme směřovali k Saint Malo. Sílící déšť nás přinutil obléct nepromoky, aby vzápětí ustal. Takže zase zastavit, svléknout, uklidit a jede se dál. Však to každý zná.

Asi hezké, ale přeplněné Dinard jsme jen projeli. Ukázalo se, že dopravní kolaps způsobilo auto, kterému upadlo kolo a zablokovalo ulici v nejuzší části města.

Pokusili jsme se ubytovat v kempu v Saint-Ginoux, ale byl vhodný jen pro karavany, tak jsme se posunuli do Saint-Suliac. Kemp byl slušně vybavený, proto asi přilákal i poměrně dost přistěhovalců tmavších odstínů. Byli však mírumilovní a dodržovali noční klid.

Neděle 22.8. Saint Malo 44km

V neděli byl v plánu výlet do Saint Malo. Návštěva úchvatného mořského akvária se protáhla na 4 hodiny. Množství různých akvárií dominovalo obrovské kruhové s mořskými želvami a žraloky. Jako bonus ke vstupence byla atrakce „ponor do hlubin“ v batiskafu a jízda podvodním vláčkem. Venku pak byl otevřený bazén s mazlivými rejnoky, kteří svým chováním připomínali spíš vděčné psi, než ryby.

Za odlivu jsme se procházeli po písčité pláži pod hradbami města. Když moře začlo stoupat, přesunuli jsme se do bezpečí citadely a spolu se sochami korzárského kapitána Surcoufa a objevitele Kanady Cartiera jsme se kochali přílivem který rychle zaplavil obrovskou pláž, pobřežní lagunu, bazén, přístupové cesty na ostrovy i opožděné turisty se psy. Příliv v Saint Malo prý dosahuje výšky až 15 metrů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (14x):
Motokatalog.cz


TOPlist