raceczech_spain



Naše cesta? Terra nostra - Corse 2019

Cestování po zemi, kde velikost není důvodem k malosti, kde má příroda větší cenu než turista a kde je zbytečný hledat Francouzkou vlajku, zatímco Korsická visí na každým rohu.

Kapitoly článku

Jak to má vlastně začínat…. Byl jednou jeden…. To je moc osobní a spíš do bulváru. Za devatero horami, řekami a mořem může být kdekoliv. Takže co třeba Korsika. Rozlohou je o necelých pět procent větší jak Jihomoravskej kraj, počtem obyvatel je něco mezi Karlovarským krajem a Brnem, no a hustotu obyvatel má poloviční jak Vysočina. Navíc se zrodila ve stejným roce jako já. Tohle všechno nebylo důležitý, když padla otázka „kam pojedeme“. Do rovnice: asfalt + hory stačilo dosadit pláž a jako neznámou dosadit místo, kde jsme ještě nebyli, no a Korsika byla na světě. Ta myšlenka nás hřála při domluvách ve vinným sklepě. Od samýho začátku to jelo po jiné koleji, než jsme zvyklí. Většinou míváme hrubej nástřel, kterej dolaďujeme ze dne na den podle sil a počasí. Na letošní cestě nás limituje velikost ostrova a trajekt, takže volíme dvě místa ubytování. Jedno v severní části v horách a druhý na jihu u moře. Vše blokujem předem, takže teď jen aby se něco nepo…lámalo. Balím ešus, plynovej vařič „pikoky, Expresmenu“ a něco pytlíkových polívek. Na cestách většinou kupujeme jen pečivo a jíme cestou. Letos jsem přibalil i spacák. Přetahovat se na manželské posteli s kamarádem o jednu deku není můj šálek kávy. Tak ještě domácí meruňkovici a mám zabaleno. A jak to bylo dál?

 

Je čtvrtek 13.6.2019

Budík zvoní ve 2:00. Mám za sebou asi tři hodiny spánku, co mi zbyly po včerejším balení. Vařím si silnej černej čaj, žmoulám buchty, co mi žena upekla a nevešly se do krabičky na cestu. Soukám se do hader a smiřuju se se skutečností, že už nemá smysl přemýšlet nad tím co nemám, protože mám prostě všechno…. teda asi…  Dneska máme v plánu přesun do Livorna, což by za předpokladu, že nebudou komplikace mělo vejít do 1 100km. To je taky důvod proč volíme dálnici a čas odjezdu na 3:00. Luboš s Tomem doráží tradičně přesně, takže Klobouky opouštíme podle plánu. První spíše technická zastávka je na benzince v Mikulově. Tady máme sraz s Petrem a Romanem. Peťa přiváží Rakouský dálničky, který koupil pro jistotu už v týdnu (stihnul je i reklamovat, protože je pumpař blbě procvaknul), lepíme je na stroje, někdo tankuje poslední českej benzín a vyrážíme. Chtěli by jsme projet Vídní před ranní špičkou.  Po pár kilometrech najíždíme na dálnici. Příští zastávka je asi po 215km u Kaltenbrunnu. Tankovat musíme, svačit můžem. Vytahuju z kufru buchty a dělím se s kamarády. S touhle tradicí prý už kdysi v historii začal nejakej „hloupej Honza“, a já v tom díky skvělým buchtám od mojí ženy můžu pokračovat. Mají v mým kufru čestný místo hned nahoře a tahám je na první zastávce, aby nenarušovaly večerní atmosféru. Vyrážíme dál, ale ne na dlouho. Po asi 150km dojíždíme do kolony, a pozvolna zastavujem. Je kolem půl deváté a slunko začíná být neodbytný. Doufáme, že se to jen přidrhlo, protože asi půl kilometru zpátky byl výjezd „198“ na Poggersdorf a nechce se nám riskovat jízdu v protisměru. Stání na dálnici se protahuje na 3/4hodiny. Za tunelem jsou dvě lehce ťuklý auta. Za tu dobu mohli mít ty blatníky i vyklepaný… Další tankování nás čeká na 364km A2. Vyprahlá betonová plocha se nám na pauzu zdá málo útulná, tak pokračujeme s vidinou stinného odpočívadla. Přejíždíme do Itálie. Bereme si lístek na mýtné bráně před Tarvísiem, kde začíná dálnice A23 (je taky značená jako E55). Za vesnicí Campiolo nacházíme vytoužený stín. Je však těžce vykoupen všudypřítomnými důkazy o absenci toalet. Pod námi je soutok širokých řečišť bílých kamenů, ve kterých se prodírá provázek řeky Fiume Fella do řeky Tagliamento. Z mostu u Trasaghis je na ono bílé řečiště úchvatný výhled. Míjíme Udine a u města Palmanova, které bylo  postaveno Benátskou republikou jako pevnost (má tvar devíticípé hvězdy), když se bránila nájezdům Turků (r.1593) (kdysi jsem tam byl s rodinou a určitě stojí za prohlídku). Tady se stáčíme k západu na A4. Ta je v délce několika desítek kilometrů rekonstruována, takže projíždíme dálničním staveništěm. Opět se setkáváme s řekou Tagliamento, přes kterou se buduje nový dálniční most. Omezení rychlosti a štrůdl kamionů není zrovna nejlepším zpestřením na dlouhé cestě. Padovu objíždíme po A13. Před Boloňou nechtěně opouštíme dálnici. Mýtnice u městské části Dozza po nás chce 29,60euro. Město objíždíme po silnici, která vede souběžně s A14 jako severozápadní obchvat města. Návrat na dálnici nám oznamuje automat na mýtné bráně vyplazením vstupního lístku. Za Boloňou si můžeme vybrat ze dvou dálnic. A1 je starší po úbočích, kochačková, my volíme A1var, která je nová, víc tunelů, ale hlavně rychlejší. To však neplatí po pár kilometrech. Mýtnému začínáme říkat parkovné a přeparkovat musíme každé zhruba půl minuty. Naštěstí se to pomalu rozjíždí. Definitivně opouštíme dálnici na západ od Florencie a za drobný europoplatek jsme vypuštěni na neplacený úsek jakési historické demo verze dálnice, která snad nemá ani číslo. Protože vede přímo do Livorna, je zcela přirozeně přetížená a za zenitem… Mimochodem jsem zjistil jednu skrytou vlastnost mého stroje. Na obou placených úsecích za mnou zůstala závora na mýtné bráně nahoře. Dokonalá a neomylná technika mýtné brány si vůbec nevšimla že jsem odjel. Chlapi mačkají na mítnici záchranej knoflík, načež jim operátorka sdělí jakýsi pokyny v Italštině. Po opakovaným mačkání je automat umravněn rukou obsluhy a závora zase padá. (mohli by i jet, ale kdo ví, jak to mají s těma kamerama…)  Že by neviditelná technologie od Suzuki? Na radary to asi fungovat nebude.  Nocleh máme domluvený severně od Livorna v Tirrenia. U obce Stagno nás navigace nepochopitelně stáčí na silnici SS1 a SP22, který vedou kolem krásnýho piniovýho lesa obehnanýho žiletkovým plotem, chránícím Americkou armádu, která v něm sídlí. My zastavujem v centru Tirrenia u kruhovýho objezdu. V pasáži Largo Belvedere je kancelář, přes kterou máme domluvený ubytování. Po zapsání potřebných dokumentů sedáme na stroje, domácí sedlá skútr a mizí v jednosměrkách který nás vedou k našemu dnešnímu noclehu.

 

Jeho tempo je vražedné… Večer se jdeme podívat do plážové továrny na oddech, jak mají vyladěný slunečníky a pohrabanej písek (hnus velebnosti…)… a jedno točený na spaní.

Dnešní nájezd 1 075km. 

https://mapy.cz/s/3x7ng

 

 

Je pátek 14.6.2019

 

4:30 se spouští Romanův budík. Zvuk sirény, která se spouští jenom když do ponorky začne týct voda, a na nejvyšší možnou hlasitost ... 4:40 se mi vrací tep do normálu. Zapomněl jsem, že majitel onoho budíku spává se špuntama v uších, takže je to pro něj jen jakýsi pípání… Cpu do očí kontaktní čočky, do pusy poslední řízek a do kufru a kabele všechno, co se z nich vyhrnulo večer po otevření. 5:30 vyrážíme směr Livorno, přístav Moby line. Naštěstí jsou tam i nějaký ty informační tabule, jinak nevím, kde by sme skončili. Za branou do přístavu nás přístavní personál odesílá do patřičných míst na seřadišti. Řadíme se za skupinku motorek ze severu Moravy (bo měli „T“). Po kontrole nám lepí na motorky lístky jako že nás berou a najíždíme na trajekt. Stroje stavíme po obvodu na bočák k zábradlí na kterým jsou navázaný kusy lan k přivázání motorek. Někdo tahá kurtny, někdo váže tím co je. Boty jsme nechali u strojů, bereme prachy, mobil a v pantoflích se hrneme na palubu. Usazujeme se za komínem na střeše bufetu. Čtyři hodiny se táhnou. Na palubě potkáváme skupinku motorkářů z Vysočiny. Kvůli aklimatizaci si dáváme malý kaštanový pivo PIETRA.

 

13:00 vyjíždíme z trajektu v Bastii. Při výjezdu z přístavu nás pohlcuje chaotickej mumraj uspěchaných motoristů. Pro plynulejší výjezd jsou tady kruháče s podjezdem. Levej pruh jde spodem a rovně, pravej nahoru na kruháč. Odbočujem do města a jdem hledat pekárnu. Zastavujem na parkovišti, kde oslovuji starší dámu s podobnou jazykovou výbavou, jako je ta moje. Kdybychom naši konverzaci nahradili zvuky zvířat, působila by stejně. Každopádně všichni se snažíme a do 5minut stojíme před pekárnou u kruháče na D464 kousek od náměstí Nelsona Mandely. „Pečivo dobrý, ale ta pokladna je nějaká divná“. Paní nám vydá zboží a zadává částku do pokladny. My z druhé strany cpeme do automatu požadovanou částku uvedenou na displeji. Každopádně pečivo máme, tak vzhůru do hor. U hřbitova do leva, tam míjíme obchod CARREFOUR a pokračujem do průsmyku Col de Teghime. V sedle je památník bojů z let 1943-4, kdy německé jednotky bránily průchodu marockým jednotkám bojujícím pod francouzkou vlajkou.

 

Muselo to být strašný, dokonce tam zapomněli i dělo. Každopádně je odtud hezkej výhled. Silnice D81 vede zvětralými skalami se spoustou děr a důlků od větru a deště. V Sant-Florent zastavujeme na parkovišti u kamenité pláže kousek za benzinkou. Je tu i malej obchůdek. Město jen projíždíme a pokračujeme po klikatici D81 až do míst, kde se napojuje na cestu T30. Ta už se tak nekroutí. Přivádí nás do obce Ponte-Leccia. Ta má kolem tisíce obyvatel, pět benzinek, křižovatku železničních tratí. Řeka Asco se tam vlívá do řeky Golo, kterou překlenuje starý „Janovský most“, kousek od něj je kruhový objezd a jeden z jeho výjezdů vede před U-market, kde jsme se v následujících dnech zásobili nejen pečivem. Dnes ale pokračujeme přes most na východ podél řeky Golo do Ponte-Novo na vlakový nádraží. Tam ladíme poslední úsek cesty do hor, kde budeme bydlet. V průběhu ladění přijíždí vlak.

 

Chvíli postojí ve stanici a při odjezdu nám strojvedoucí mává a troubí. Nás mnohem víc zaujal zvuk motoru. Nevím kdo jim motá výfuky na lokálky, po tomhle by skočil nejeden „tuner“. Po krátkém odpočinku přejíždíme přes koleje a po místní „kravokozí“ stezce vyjíždíme kolem místní části nazvané Mausoleo asi sedm kilometrů do Castello di Rostino, kde máme domluvený ubytování. Vítá nás horská vesnička s kostelíkem a hospodou, která má operativní pracovní dobu. K „našemu domu“ je ostrá vracečka, padající k domu, takže je snazší se jet otočit o kus dál, než riskovat kolizi mezi kamennýma zídkama kolem cesty. Parkujeme na malým plácku za domem. Vítá nás starší příjemná paní. Vede nás do kamennýho domu, kterej je pečlivě opravenej, útulnej a vybavenej vším co potřebujem.

 

Postrádá pouze WIFI, ale to je v dnešní době, kdy data na cestách přestaly být noční můrou obehraná písnička. Večer ještě obhlížíme přilehlé okolí, místní kostel a hospodu. Samozřejmostí je věčerní šudlání prstama po mapě se zadáváním trasy do navigací.

Dnešní nájezd je 109km. (samozřejmě nepočítám těch cca 123km na trajektu)

https://mapy.cz/s/3x7ot

Je sobota 15.6.2019.

V noci mně budí chladnej průvan, tak přivírám balkónový dveře . Jsme sice jenom asi 600m.n.m, ale i tak v horách. Řev ptáků nás budí kolem půl šesté. Údolí pod náma je zalitý hustou mlhou. My si jdem  zalít kafe a čaj. Jedinej Roman se snaží podpořit mlhu kouřem z cigára.  Dnes jedem na lehko. Tady budeme do úterý (18.6.19), takže berem jen věci denní potřeby - plavky a jídlo. Vyrážíme další místní kozí stezkou přes Bisinchi do Ponte Novo. Přejíždíme ze silnice T20 na silnici D5 a hned za křižovatkou zastavujem u předzahrádky domu, ve které je maketa horské vesnice z malých placatých kamenů. Jak živá. O terasu výš je maketa kamennýho mostu. Myslím že je to ten z Ponte Leccia, po kterým jsme včera přijeli. Po pár fotkách pokračujeme na Murato. Za Lentem se prudce mění počasí a vjíždíme do mlhy jako kráva. Motorky doslova mizí v bílé zdi. Silnice D5 je spíš místní komunikací. Je úzká a klikatá. No a když se v mlze jako kráva motá po silnici kráva, kterou příroda homologovala do provozu bez mlhovek... Naštěstí ji všichni míjíme. Zvířata na silnici jsou v horách poměrně běžně. Krávy, prasata i kozy. Mnohem častěji jak svodidla. S těmi se na menších cestách moc nesetkáte. Občas jsou na kraji naskládaný kameny, vrchol luxusu je kamenná zídka po kolena, ale většinou po kotník. Za vracečkou u Bigorna to vyřešili sklonem vozovky cca 15stupňů proti svahu, bez ohledu na to kam se zrovna stáčí cesta. Jízda zatáčkou s opačným sklonem je fakt zážitek. Dobrý je, že když to klouže, tak to všechny srovná do řádku u svahu a nikdo nespadne. V Murato navštěvujem místní obchůdek a pekárnu. Příjemný prostředí, milí lidé. Přejíždíme na silnici D82 severním směrem. Za vesnici Poggio d Oletta, která sedí na kopci jak čepice se silnice přestává vlnit a zvolna padá do údolí. Podle přibývajících kaktusů a palem se dá tušit blízkost teplé zátoky. Za Saint Florent pokračujem po západním pobřeží severního výběžku. Silnice D80 je pastvou nejen pro oko ale i pro gumy. Za Nonzou sjíždíme na pláž Baracataggio. Rozbitá betonová cesta je zárukou, že se tady nebudeme mačkat v davu.

 

Na plácku u pláže stojí dvě auta a dvě motorky. Myslím že se tam vejdeme. Pláž plná černých perfektně ohlazených kamenů má svoje kouzlo. Voda je k sežrání. Jdeme se koupat. Po osvěžení se drkotáme betonkou zpátky nahoru na D80 (trochu nepřehledná křižovatka „T“). Tom se leká auta na hlavní a lehá si na hranici křižovatky. To válení na pláži se mu evidentně líbilo a chtěl si to zopáknout i s motorkou. Pomáháme mu postavit jeho obézního Tygra na všechny dvě a kamarádsky ho ujišťujem nad první drobnou oděrkou na padacím rámu, že takhle bouranou motorku bude prodávat jen stěží. A jako správní kamarádi nabízíme odkup za zůstatkovou cenu.  Na druhý pokus křižovatkou projíždí bez problémů, takže mažem dál. Nejsevernější část je taková větrná hůrka. Zastavujeme na parkovišti nad Cannelle v průsmyku Col de la Serra.  Je tady místo dalekýho rozhledu, starej větrnej mlýn Moulin Mattei a asi třináct větrných elektráren. Na parkovišti pod mlýnem se pro dnešní den loučíme s klikatýma silnicema, zařízlýma do skály na západním pobřeží. Přejíždíme na východní a stáčíme se k jihu. Cesta se mění za Macinagiem. Hory jsou tu sypký, takže snadno ustupovaly budováné silnici. Pořád se ale drží podél moře, a to nám suchozemcům dělá dobře. Za Santa Severa nacházíme piknikový místo ve stínu. Je tady vrstva perfektně vyschlé posečené trávy. Ideální místo pro naše plynový vařiče.  Obědváme a kafujem. Řešíme, kterou pláž ještě navštívíme cestou. Volíme pásek mezi vodní nádrží Etang de Biguglia, (která zřejmě slouží jako vodní zdroj pro okolí) a mořem. Bohužel brouzdat v mapě a v realitě je podstatnej rozdíl. Bestia Bastia je ucpaná lidma co nikam nejedou. A my chcem zrovna na druhej konec města. Konečně zahýbáme z Bastiálního provozu na cestu podél moře, kde si prohlížíme brány a závory u vstupů do areálů mezi cestou a mořem. Konečně místo, kde se dá přiblížit k pláži. Prašná cesta nás přivádí na plácek v křovinách. Na Mapy.cz je tam značenej supermarket. Pochybuju, že by sem někdy zabloudila pojízdná prodejna.

 

Za nás tam nic nebylo. K moři nás přivedl chodníček mezi oplocením, který má chránit duny před turistama. Odměnou je téměř prázdná pláž s jemným pískem a vlnama. Oplocení využíváme na sušení propocených hader a jdem se naložit do slanýho mořskýho nálevu. Od moře jedeme asi dva kilometry na jih, dál se cesta stáčí k „domovu“ na západ, proti proudu řeky Golo, která nás vede místy, na kterých v roce 93př.n.l. založil generál Gaius Marius římskou vojenskou kolonii. Ta byla v místech, kde musíte doslova objet katedrálu Lucciana (připomínající spíš stodolu). Historicky je to však jedna z nejvýznamnějších staveb na ostrově. Asi o půl kilometrů dál začíná přistávací dráha letiště Bastia-Poretta. U Casamozza přejíždíme na kvalitní a širokou T20, po které jedeme až do Ponte Novo. Kromě řeky Golo nás údolím provází i jejich úzkorozchodná železnice. Od nádraží do kopce to známe. Cesta je stejná, jen ty zvířata se mění. Zastavujem za zatáčkou, kde kousek před náma vaří býk do krávy, ať není kráva. Motají se mezi skálou a řekou a do toho tam skotačí ještě nějaký telata. Moc se nám do toho mumraje nechce, tak čekáme, co bude. Býk stojí napříč cestou a je evidentně nevrlej. Po pár minutách přijíždí v protisměru Land Rover Defender 90, jehož řidič býka zkušeně vytláčí nárazníkem několika žduchanci do zadku na kraj a ukazuje že máme jet. Na barák přijíždíme kolem půl sedmé. Dneska se pokusíme navštívit místní hospůdku (včera jsme byli odmítnuti a odkázáni na dnes). Pivo má sice lahvový (0,25l, 6%alc). Samozřejmě je to jejich kaštanový Pietra. Postupně se schází i místní a za chvíli je tam snad celá vesnice (cca 20 lidí). Po zjištění, že chce za pivo 3Eura, což je na hospodu s obsluhou v zemi pod Francouzkou vládou  cena neobvykle nízká i na čtvrtlitrový balení, dáváme ještě jedno a hybaj dom.

 

Dnešní nájezd 226km (dle GPS stopaře 216,2km)

https://mapy.cz/s/3x7oT

Je neděle 16.6.2019.

Slunko budí ptáky a dobytek. My se nenecháme zahanbit a za jejich zpěvu a zvonění vstáváme kolem půl šesté. Tady to jde samo. Kafe, čaj a cigáro nás dostává do provozní teploty. Při oblíkání se Romanovi rozjíždí kovovej zip na bundě. Chvilku se pokouším ho vyprostit, ale nemám tu správnou techniku. Ujímá se toho Luboš a během chvilky je bunda v rozepnutým stavu. „Kombinačková“ úprava zipovýho jezdce nezabere víc jak pět minut včetně hledání kleští, takže do sedel. Doplňujem denní zásoby v Ponte Leccia v marketu „super-u“, a vyrážíme severozápadním směrem po T30, za které asi po pěti kilometrech sjíždíme na T301. Ta je užší a klikatější, takže lepší. Na kraji cesty rostou divizny a okolní louky zuřivě voní. Alergik by zajásal. Povrch je sice starej, ale zachovalej. U Belgodere přejíždíme na D71. Z Lumio jedem po T30 do Calvi, které je jedním z údajných rodišť jakéhosi „janovana“ jménem Kryštof Kolumbus. My městem pouze proplouváme. Témata historie města a slavných rodáků necháváme účastníkům poznávacích zájezdů. Zastavujem asi kilometr jihozápadně od města u výběžku s majákem. Slintáme nad pláží Alva, která leží u paty poloostrova a diskutujem, jestli tam jet po prašných cestách v tomhle suchým a horkým počasí. Najdem jinou pláž se snadnějším přístupem. Pokračujem jihozápadním směrem po cestě D81b. Ta vede úbočím ostrých horských výběžků kolem dolů Calenzana a Argenttella. Krásná ale drsná oblast. Cesta zřejmě viděla posledního silničáře nekdy kolem roku 1960, kdy z druhého jmenovaného dolu chtěl Charles de Gaulle udělat centrum jaderných pokusů a kvůli vzdoru domácích mu to nevyšlo. Kromě kvality povrchu rapidně klesá a šířka silnice. Auta se kolem sebe doslova protahují. Dojíždíme auto se sklopenýma zrcátkama. Předjíždět někoho, kdo o vás neví je šílenství, zvlášť když jste na cestě, kde to bez pomoci předjížděnýho nejde. Sunem se za ním pár otravných kilometrů, než na příhodným místě uhýbá. Utrpení končí mostem přes široké řečiště s říčkou Fango u odbočky na Galeria. Dál je cesta D81 v normálu. Začínáme pokukovat po nějaké pláži. V Partinello odbočujem na jednu menší, asi dva kilometry s převýšením přes 200metrů. Místo je to pěkný. Oblázková pláž je rozvrtaná bagrem. Asi se tady někdo pokoušel o terénní úpravy. Ale ona si to příroda přerovná po svým. Ohříváme si ve stínu stromů a bagru oběd. Po kávě si jdeme taky trochu užít moře. Na téhle pláži si užíváme větší vlny. Je tady u pláže i restaurace.

 

Při výjezdu od pláže Luba přejíždí hada, kterej se mu vrhnul pod kola. O kousek dál se pro dnešní den loučíme s pobřežím a u města Porto jedem na Ota, kde je historickej most přes řeku Porto. Nevím, jestli v ní teče voda, nebo portský. Přejíždíme na druhou stranu na cosi, co zbylo z cesty. Naštěstí je to kousek a najetím na D84 se dostáváme na normální asfalt. Tohle je taky jedna z cest, která stojí za projetí. Červený skály, sbíhající se kaňony, starý obrovský pinie, výhledy do krajiny.

 

 

Za Evisa se zastavujem u místa dalekýho rozhledu. Přijíždí dvojice německých majitelů motorek se zvláštní kombinací. Jeden má „HD“ a ten druhý jakousi předělávku automatické pračky na elektriku. Zvláštní kombinace vrnění tyristorů a mlaskání dvouválce. Zdá se, že jediným pojítkem těch strojů je pořizovací cena. Dál nás cesta přivádí k jezeru Calacuccia u stejnojmenné obce. Jezero bohužel slouží jako zásobárna pitné vody, takže k němu mají přístup jenom krávy (teda jeden vůl sem tam vlezl abych vyfotil vodu). Naše okružní jízda kolem byla jen na kochání a ne na koupání. Podél řeky vytékající z jezera se dostáváme do kaňonu, kterej na řece Golo navlečenej jako šperk. Silnice se klikati po skalní římse a je posledním dnešním zpestřením na dnešní cestě směrem na Ponte Novo. Kaňon končí před křižovatkou s D18 u Castirla. My pokračujem podél řeky ke kozí stezce, kterou jezdíme „domů“.

 

Dnes najeto 298km (dle GPS stopaře 285,1km)

https://mapy.cz/s/3x7pY

Je pondělí 17.6.2019.

Dnes vyrážíme do Ponte Leccia kolem osady Grate. Na silnici D71 je vidět stopy po nějaké automobilové soutěži, a kolem silnice zvláštní holý kmeny, zbarvený do tmavočervena. Dneska vím že tam rostou korkový duby. V horách jsou vidět poměrně často. U „našeho“ market-U zastavuje vojenskej náklaďák, vyskakuje z něj skupinka vojáků. Část jde nakupovat, ostatní šmejdí všude kolem. Jsou ověšaní pistolema, bodákama a kdečím. Čert ví, co hledají. Nás asi ne, tak jedem dál. Dneska máme vysokej cíl (cca 1600m.n.m), parkoviště pod nejvyšší horou Monte Cinto (2 706m.n.m).

 

Vede tam cca 30km dlouhej vocas, po kterým se budem i vracet, protože dál to prostě nevede. Naštěstí je to pěkný svezení lesem podél řeky Asco, která se prodírá korytem plným obrovských balvanů. V hospodě u parkoviště potkáváme krajana od Uherskýho Hradiště, kterej to hrne pěšky přes kopečky po GR20 a má v nohách kolem 120km. Ptá se po lepení na gumu, že má prej píchlou karimatku. Máme jen knoty a antipich, tak to na těch šutrech bude muset vydržet. Kafe na zahrádce v nadmořské výšce kolem 1600m má svoje kouzlo. Užíváme si ho plnými doušky (myslím že ty doušky byly tak dva). Cestou dolů přibržďujem před odbočkou na Moltifao. Je tam u kempu malý ZOO a malý parkoviště s lavkama ve stínu. Roman tvrdí, že kousek dál viděl lepší lavky s lepším stínem. Na křižovatce se silnicí T30 dochází k závěru, že to bylo to místo, kde jsme byli. Pod Ponte Leccia odbočojem na D39. Začíná úsek úzkejch a klikatejch cest bez svodidel a jiných prkotin. Prostě asfalt, kterej se proplítá kusem zapomenutýho světa. Poggio, Castineta, v Colle mám pocit, že jsme našli díru v časoprostoru. Tahle paráda má označení D639. Od Morosaglia se s názvem silnice mění i kvalita. Stáčíme se k jihovýchodu na D71, která je širší a kvalitnější. U mostu nad Nocario vytíká voda ze skály. Je tu malej provoz, tak stavíme na kraji. Zídku před mostem měníme na kuchyni, jídelnu a kavárnu s tekoucí vodou. Po odpočinku sjíždíme na Verdese a za ním na silnici D506. Tady jsou zase silnice, který mají dokonce pro každý směr jízdy jeden pruh. Jedeme podél řeky Fium Alto do Foleli na T10. Projíždíme úrodnou nížinou plnou polí, sadů a vinohradů. Asi tři kilometry severně od Foleli odbočujem doprava a zastavujeme až v písku. Písčitá pláž s točeným pivem v půllitru za 3,50euro v zemi s tolerancí alkoholu v krvi za volantem a dokonce i za řídítky… To je výzva. I tak se po pivu radši ještě koupem, připalujem a flákáme. Popisovat cestu zpátky by byla z části nuda a z části opakování. T10 vede zemědělskou oblastí a u Casamoza přejíždíme na T20, po které jsme jeli včera. Na baráku jsme 18:30. Po večeři nás navštěvuje domácí s lahví 30let starýho 40% Armaňaku, a nad mapou probíráme který cesty, pláže či vodopády jsme viděli, a který by sme vidět měli. Bohužel nemám záznam našeho eurokorsickýho hovoru, ale s tak kvalitním tlumočníkem co přinesl a za přispění moravskýho lihovýho překladače domácí výroby jsme si rozuměli téměř dokonale (ani nám nevadilo, že domácí byl abstinent).  

Dnes najeto 196km (dle GPS stopaře 186,3)

https://mapy.cz/s/3x7pj

Dnes je úterý 18.6.2019

Poslední ráno v našem dočasném útočišti v Castello di Rostino. Balíme „plnou polní“ na přesun ke druhému ubytování. Bylo nám tady moc dobře. Při balení se dívám, jestli jsem omylem nenacpal do kabele konferenční stolek nebo křeslo. Sakra nemělo by těch věcí být míň? Něco sem ujedl, upil a není to poznat. Postupně získáváme převahu nad obsahy zavazadel, naposledy nasáváme atmosféru starýho domu v horách a jedem. Večer jsme říkali domácímu, že pojedem v osm ráno. Je to na chlup přesně a náš korsický hostitel se s náma jde rozloučit. Odjíždíme po D15b a D71, kde ještě jednou obhlížím korkový duby a horskou krajinu. Z Ponte Leccia padáme dolů na jih po T20. Projíždíme zhruba sedmitisícové Corte a Casanova je pro nás jen dalším průjezdním bodem. Za průsmykem Vizzavona nám dochází, že stejnojmenné vodopády jsme před chvílí minuli, takže otáčíme.

 

Parkujeme kousek nad restaurací Muntagnera. Od motorek k vodopádům je to zhruba kilometr lesní cestou. Příjemná vycházka, na které se všichni zdraví. I my zdravíme a ladíme výslovnost. Výraz vodopády je možná trochu nadnesenej. Jde spíš o jakousi kaskádu horské říčky Agnone po velkých kamenech, . Kasa tam není, tak jako podporu turistickýho ruchu si dáváme kafe v bufetu pod vodopády. Je to spíš přístřešek s lednicí a kávovarem. Kafe stojí 1,5Euro, a během pití přemýšlím, jestli mu to bude stačit na benzin do centrály, která vrčí opodál v lese. Od vodopádů se vracíme po T20 a před Vivariem se stáčíme doprava na D69. Silnice vede většinou lesem a je převážně kvalitní. Za průsmykem Col de Verde (cca 1300 m.n.m) zastavujem u balvanu, pod kterým je piknikový místo. Nastal čas oběda, tak ohříváme konzervy. Kolem nás jsou vidět ohořelý stromy a známky rozsáhlýho lesního požáru, tak hned po ohřátí jídla uklízíme vařiče. Za chvíli nad námi přibržďuje auto ochránců přírody, kteří nahlíží co děláme. Během deseti minut stojí na silnici další auto se stejným znakem, chvíli nás pozoruje a odjíždí. Kafe budem vařit radši jinde.

Za vesnicí Zicavo jsou nad mostem moc pěkný kaskády s jezírkama. Zmenšenina Vizzavony hned u cesty. Osvěžující přestávka. Za průsmykem Col de Vaccia vjíždíme do „Parc naturel regional de Corse“. Za Aulléne jedeme směr Zonza po D420 a D368. Kolem cesty přibývá kempů a tábořišť pro karavany a lanových center. Porosty řídnou a mezi stromy vykukujou skály. Asi kilometr za parkovištěm pod Punta di u Diamante zastavujem u silnice vedle velkých kamenů. Horký počasí je hrozně únavný. Kocháme se výhledem do krajiny a za jedním velkým balvanem vaříme kafe. Peťa se vrhá na placatej kameň a skoro hned usíná. I přes všechny ty zatáčky (a že jich na D69 je) mu začal do řízení kecat autopilot, tak ho necháváme prospat. Půlhodinka ve stínu a kafe nám jenom prospěje. Bohužel až po rozjetí zjišťujeme, že jsme byli jenom asi dva kilometry před přehradou Ospendale, kde se dá zastavit pod stromama přímo u jezera. Příště...  Kilometr za jezerem před vesnicí Ospedale je ostrá levotočivá zatáčka na jakési římse, ze které máme nížinu a moře kolem Porto Vecchio jak na talíři. Krásnej výhled. Park opouštíme u Padavesa, kde se stáčíme na místní silničku vedoucí přes Araggio. Chceme se vyhnout městskýmu provozu. Při nájezdu na T10 fascinovaně hledím na suchý stromy, kam oko dohlídne. Trochu to vypadá jako starý sady. Možná se nevyplatilo je zavlažovat… To je čirá spekulace. Každopádně je i tady vidět, že požáry nejsou ničím mimořádným a v takhle proschlým porostu to jde samo. Popisovat silnici T10 by bylo spíš pro milovníky kabrioletů. Je široká s kvalitním povrchem, vede po pobřeží, takže nabízí výhledy na moře. Bohužel tyhle silnice označené písmenem T a dvojčíslím jsou dopravní tepny. Někdy mám pocit, že kolony kolem měst tvoří normální lidi jen proto, aby bylo o čem mluvit, když se vyčerpají společenský témata jako počasí a děti. Kam by jinak všichni ti lidi pořád jezdili. Naštěstí není vrchol sezony, ale i tak se přidrháváme až do Favone, kde máme na další tři dny základnu. Nabíháme do recepce mírně unavenýho areálu s ubytovacíma apartmánama. I přes pár výhrad docházíme k závěru, že všechno včetně klimatizace funguje. Pouze sprchová hlavice nespolupracuje, takže si musíme vystačit s hadicí (nebo mořem a la prase ve slaným nálevu).  K pláži máme cca 400metrů. Jemnej písek a křišťálová voda. Chybí jen něco k pití. Ptáme se na zahrádce po točeným pivě. Hospodskej nám nabízí lahvovej Heineken (tohle přece hrdej Korsičan nedělá). Peťa mu česky vysvětluje že jsme zvyklí pít pivo a tohle potom chčijem.  Jdem k sousedům na půllitr točenýho kaštanovýho za pět euro.

Dnešní nájezd 259 km (dle stopaře GPS 250,3km)

https://mapy.cz/s/3x7qe

Dnes je středa 19.6.2019

V noci mě budí příšerný vedro. Klimu jsme večer vypnuli, protože ji máme skoro nad postelí. Jdu otevřít dveře a měním vedro v průvan. Něco snad vydržíme. Za chvíli se rozednívá. U ranního čaje svádím souboj s nudlí, kterou mi přinesl průvan a s kontaktníma čočkama, který jsou dneska obzvlášť vzpurný. Všechny ranní smutky setřásáme hned při nájezdu na D268. Řeka Solenzara nás doprovází až k hranicím Národního parku, který je turistickým lákadlem. Projíždíme krásnou krajinou se spoustou zatáček, míst s výhledem a vodopádů (k těm se musí pěšky). Ve Village de Bavella je průsmyk (1250 m.n.m) s parkovištěm, ze kterýho vedou turistický trasy (taky GR20) a o pár kilometrů dál je pro milovníky koní i Hippodrom. Za Zonzou přichází úsek, který jsme jeli včera. Do neznáma se vydáváme za Aulléne. Známá číslovka ale neznámý úsek. Projíždíme holými úbočími skal a kousek před průsmykem Col de St-Eustache opouštíme zdejší národní park.

 

Potkáváme i stavaře s těžkou technikou, kteří doslova „hory přenáší“ aby vylepšili cesty. Za Bicchisano se po D757 spouštíme do údolí mezi pole, louky sady, vinohrady a kaktusy. Před Favalella tvoří kaktusy kolem silnice neprostupnou stěnu. Nechtěl bych v ní přistát. Cestou se k nám přidává řeka Taravo, která nás doprovází až do Porto Polo. Projíždíme městem až do přístaviště, kde se otáčíme a hledáme vhodnou mezeru mezi domy, kterou by sme prošli na pláž. Motorky necháváme u hotelu Dolce Mare, kterej se vzdá opuštěnej a uličkou scházíme asi 30metrů na téměř prázdnou pláž. Jemnej písek, absolutně čistá voda a kolem nás hejna rybek. Další perla na naší cestě. Tenhle přejezd ostrova byl parádní. O cestě zpátky se to říct nedá. Další z těch, co jsou spíš na klimatizovanej autobus. T40 a D859 jdou převážně nížinou a koncovka od Ponte Vecchio by chtěla nějaký dopravní projímadlo.

Dnešní nájezd 242 km (podle GPS stopaře 234 km)

https://mapy.cz/s/3x7qp

Je čtvrtek 20.6.2019

Dneska se nikomu nechce vstávat. Kolem sedmé se batolíme z pelechů. Hledám kapesníky a přemýšlím, jestli za to může horko, sucho, nebo květena. Dneska plánujem volnější den. Obhlídnout Bonifacio a několik pláží.  Vyrážíme na jih. Pro náš dnešní cíl není jiná možnost jak T10 a její zácpy kolem Porto Vecchio. Tankujeme za městem u křížení s D859. Zpátky do provozu se od benzinky prokousáváme kolem svodidel a prodíráme se téměř stojícími auty. Se vzdáleností od města řídne i doprava, takže po pár kilometrech se vracíme k normálnímu cestovnímu tempu. Asi 300metrů před kruháčem s T40 odbočujem doleva na místní cestu o šířce na jedno menší auto, která je vtěsnaná mezi kamennýma zídkama, za kterýma občas zahlídnem nějakou tu vilku. Je to živým důkazem, že i navigace má smysl pro humor a dobrodružství. Do mumraje turistů v Bonifaciu přijíždíme z trochu nezvyklé strany. Protahujeme se kolem placených parkovišť v přístavišti a z ulice Paul Nikolai odbočujeme doprava, kolem odstavnýho parkoviště pro autobusy na cestu k majáku. Tam počet lidí a aut odpovídá kvalitě přístupové cesty. Zastavujem na malým plácku za majákem, kde končí cesta pro veřejnost. Na křivolaké ploše se jen těžko hledá místo na zaparkování. Vedou odtud chodníčky po okolí a nějakej vede i úžlabím dolů. Myslím ale, že nevede až k vodě. I kdyby. Devadesát metrů výškový rozdíl v teplotách kolem 35stupňů celsia a motorkových hadrách není nejlepší kombinace na takovej výlet. Vracíme se asi 200metrů k místu dalekýho rozhledu mezi majákem a zbytkama vojenskýho opevnění. Tam je mnohem lepší výhled z římsy nad mořem.

 

Kocháme se výhledem na nejjižnější město ostrova a diskutujeme o jeho slavných 187 schodech se sklonem 45stupňů ve strmé skále, který možná vůbec nevytesali Aragonovi vojáci a už vůbec ne za jednu noc. Jenže běžnej turista dá kopu peněz a jede hafo kilometrů, aby slyšel něco neobvyklýho, takže verze o Františkánských mniších a sladké vodě ve skále u paty schodů je trochu suchá. Dost bolo Bonifacia, jedem hledat nejkrásnější pláž. Otázkou je, co si pod tím pojmem, kdo představuje. Vracíme se stejnou cestou, kterou jsme přijeli k majáku a pod kopcem odbočujeme doprava na D58. Jedem po ní severovýchodním směrem a zastavujem asi půl kilometru před parkovištěm s hospodou Santa Manza, kde končí i silnice (asi 100metrů za ní je starej vojenskej bunkr). Pás jemnýho písku, křišťálová voda, motorky na dohled a lidí, že by je na prstech spočítal i průměrnej stolař. Hned se tu zabydlujem a pláž se stává naší kuchyní i kavárnou.  Nejsou tady koše, ale i tak se tu neválí žádnej bordel. Výhoda míst, kam nejezdí „masový turista konzument“.  I tady jsou ohrádky na ochranu dun před turisty.

 

Příroda je tady doma, turista na návštěvě. Krásný místo. Je čas najít další pláž. Popis následující cesty může působit jako záznamy šachisty o tazích zcela mimo šachovnici, ale na mapě se to najít dá. Není ničím vyjímečná.  Z D58 na D60, doprava na T10 a po zhruba 10 km na Suartone k pláži Rondinara. Cesta od Suartone k pláži se klikatí dolů svahem, je převážně litá z hrubýho betonu, a skály kolem cesty vypadají podobně. Pláž má tvar „hříbku“ zapíchlýho od východu do pevniny. Přijíždíme k parkovišti, kde se vybírá parkovný. Po krátké poradě se otáčíme. Nechceme být na jednom místě, takže jedem hledat pláž volně přístupnou s parkováním na dohled. Cestou zpátky zkoušíme ještě jedno parkoviště, ale situace je stejná. Vracíme se na T10 a stáčíme k severu. Asi kilometr před Bocca del lOro je odbočka na Santa Giulia a pláž Folacca. Parkoviště je placený i tady, míjíme ho vpravo, po cestě která vede mezi mořem a jezerem a končí u dalšího placení. Otáčíme se a parkujem v místě kde jsme nejblíž moři mezi kameny, který mají bránit (autům) v parkování mimo placený místa. Nejsme sami a nikdo to neřeší. Písek na dně mi připomíná sedlou fajnovou omítku. Na první dotek je i tak tvrdej. Lidí je tady poměrně dost a podél vody se táhne na břehu měkkej pás nadrolené kůry. Věci, který sem patří tu nikdo neuklízí

 

. Jsme přece v přírodě. Pláž je dobrá pro rodiny s děckama. Moře je dlouho mělklý, takže kdo si chce zaplavat, musí kousek dál.  Je tady molo s půjčovnou kdečeho na kdejaký vodní kdeco. Na stráni nad pláží je vidět spousta chatek a domků. V sezóně tady asi bývá plno. I turisti jsou trochu jiní jak v odlehlých místech. Po koupačce a obhlídce pláže se hrabeme zpátky na asfalt a jedem upravit prosolení našich těl do provozu na T10 přes Porto Vecchio. Po příjezdu se jdem ještě naposledy očáchnout na našu pláž ve Favone a nachystat věci na ráno.

Dnešní nájezd 151 km (dle GPS stopaře 145,1km)

https://mapy.cz/s/3x7qz

Je pátek 21.6.2019

Po snídani vynášíme z „garsonky“ všechno, co identifikujeme jako naše a cpem to na motorky, aby se dalo uklidit. Na stole zůstává plátěnej pytlík, ke kterýmu se nikdo nehlásí. Při bližším ohledání zjišťujem, že je v něm toaleťák, houba a saponát na nádobí. To sem teda sakra nemusel kupovat ani houbu, ani saponát.  Jenže kdo by se při naší invazi vyznal v tom, co komu patří. Před setřením podlahy zvažujem, jestli použít armádní nebo civilní postup. Je to v patře a není tam kanálek, takže jemně. V 8:00 jsme hotovi a jdem sehnat recepční. Na dveřích má napsaný 9:00. Při příjezdu jsme jí říkali, že kvůli trajektu potřebujem kolem osmé vyjet. Že by nám sakra nerozuměla? Každopádně je ve výhodě, protože disponuje nemalým obnosem našich (vlastně Tomových) peněz. Během čtvrthodinky přijíždí a hned se nám věnuje. Vypadá spokojeně, vrací kauci 400euro a my valíme na sever. Cestu do Bastie po hlavních silnicích je asi zbytečný rozvádět. T10, T11, malá přestávka na nábřeží v Bastii, abychom nepřijeli zbytečně brzo, a když vidíme přijíždět trajekt, přesunujeme se do přístavu na seřadiště. Tam jsme něco po dvanácté, kolem jedné nás pouští do lodě. Něco po druhé hodině vyplouváme. To už se připalujem za komínem. Trajekt si to smaží svou obvyklou rychlostí 32km/h, takže zhruba po čtyřech hodinách ho opouštíme v Livornu. Do Tirrenie se zase dostáváme po objetí kasáren. V kanceláři je stejnej chlap, ale vede nás k jinýmu domu. Zdáme se mu povědomí, ale na slevu to nebude. Večer jedu ještě natankovat na samoobslužnou benzínku, abych se ráno nemusel zdržovat. Večerní obhlídka pláže, Roman nabírá mořskou vodu pro jednoho malýho ekzematika, italská zmrzlina, pivo na spravení chuti a spat.

 

Dnešní nájezd 141km (dle stopaře GPS 254,3km včetně trajektu kde neměl signál, takže po vylodění to odbyl rovnou čárou).

https://mapy.cz/s/3x7qT

Je sobota 22.6.2019

Vstávám chvilku po jedné hodině ráno. Chlapi ještě spí. Cestu si rozdělili na dvakrát s mezipřistáním v Rakousku u Nokových hor. Odjíždím kolem druhé, abych měl předstih před vlnou turistů, co pojede ráno od moře. Slíbil jsem, že budu večer na padesátinách kolegy z práce. Zastavuju jenom na tankování, při tom se napiju, kousnu do oříškové tyčky a mažu dál. Na přesunech po dálnici se dají popisovat snad jen odchylky od normálu. Takže: Willach mlha, Gratz bouřka s průtrží mračen, Vídeň slabý přeháňky. Nepromok ani nevytahuju. Je teplo a jedu dom.  Přijíždím kolem jedné odpoledne v převážně proschlým stavu.  Ranní vstávání se mi vyplatilo. Chlapi mi popisovali 16km frontu na mýtnici před rakouskou dálnicí, kterou teda řešili operativně v mezipruzích.

Dnešní nájezd dle stopaře GPS 1 048,3km.

https://mapy.cz/s/3x7ra

Celkem dní: 10

Celkem ujeto 3 745km

Benzín: cca 7 400kč

Dálnice A: 160kč (desetidenní)

Dálnice I: celkem cca 74Euro

Trajekt : tam 40,28Euro

                :zpět 56,25Euro

Ubytování: Livorno 20,8Euro x2(tam i zpět)

Castello di Rostino 14-18.4.2019 - 16,8Euro osoba/den

Favone 18-21.6.2019 - 20,3Euro osoba/den

benzín cca 7500,-Kč

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (8x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist