sumoto_leden



Dvanáct dní na skútru po Evropě

Cestovat lze i na stroji s menším obsahem než jeden litr. Budiž tento cestopis toho důkazem :-)

Kapitoly článku

Den první

Vyjeli jsme dle plánu, v 10:00 hodin dopoledne 2. července. Cca po 200 metrech začalo pršet a déšť nás provázel až do cíle první naší etapy, k jezeru Chiemsee (tak je to napsáno v deníku, ve skutečnosti nás déšť provázel celou cestu). Po cestě se dohadoval normální bůh s bohem motorkářským, kdo bude mít ten den navrch. Normální bůh nám celou cestu foukal do boku tak, že jsme museli jet pod 45° úhlem, abychom se udrželi nejen ve svém pruhu, ale vůbec na silnici. Motorkářský bůh zase seč mu síly stačily odstrkoval od našeho boku Pražáky, kteří pospíchali na dovolenou a předjížděli nás na dvojitých plných tak dvacet centimetrů od nás (po zbytek cesty jsme nic podobného nezažili). Pokud někdo rád adrenalin, tak vřele doporučuji. Jak jste pochopili z toho, co tady čtete, tentokrát vyhrál bůh motorkářský (sice o prsa vietnamské ženy, ale přece). Samotný vítr doprovázený deštěm ještě nebylo to nejhorší. Asi nejvíce nás trápila teplota. Během cesty se pohybovala mezi 7-13°, takže nic moc. No co, hlavně, že jsme tady, ležíme ve stanu, já píšu, Petruška si čte nějakou hodnotnou knihu a užíváme si samotu a odpočinek. Pominu-li počasí, tak samotná cesta byla bezva. Od Strakonic už to byla nádhera, kterou sice přerušilo krátké intermezzo kusu nudného Německa, ale ty silnice! Takové si u nás člověk neužije, tedy alespoň v takové délce určitě ne. Zítra hurá přes Alpy a už se těš Itálie. My se těšíme moc. Zatím ale tedy fotíme kemp a přilehlé jezero, které se utápí v dešti (jestli se tedy jezero může utápět?). P. S. Nikdy nezastavujte na jídlo u restaurace na začátku Vimperku u pumpy Benzina. U jezera Chiemsee jsou Češi velmi populární. Půl hodiny nás otravoval místní opilec. Poté, co se dozvěděl, že jsme Češi, vzal svou nedopitou láhev a beze slova odešel!? Najeto 369 km.

Den druhý 

V 6:45 vstáváme a balíme. Už neprší. Startovací teplota je 15°. Fotíme ještě jednou jezero (už se neutápí) a ukrajujeme první kilometry, zatím ještě po rovině. Než se vydáme pokořit Alpy, zastavujeme na posilněnou v místním všechnomárketu. Petruška nakoupí vše potřebné a uháníme směr Österreich . V Rakousku je levnější benzín než v Německu, proto bereme benzín hned u první pumpy. Byl bezpečně nejdražší v celém Rakousku. Cesta ubíhá pohodlně až do chvíle, než nás na křižovatce zastaví policie.

 Dvacet minut nás i všechny ostatní přítomné nechává čekat.  Pak během tří minut projede peloton jakéhosi mezinárodního cyklistického závodu. Konečně jsou pryč a já otáčím rukojetí plynu a mizíme v dáli. Průjezdy mimo dálnici po úbočích hor se nedají popsat. Kdo to nezažil, musí si vyzkoušet sám. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím.  Popis není možný. Německo a Rakousko nakonec vystřídala méně uklizená Itálie. Možná i tím drobným nepořádkem je mému srdci bližší než germánské národy.  Bohužel kemp původně nastavený u Lago di Garda do navigace se ukázal jako nevhodný, stejně jako dva další. Nakonec stavíme stan v kempu Villa Garuti. Kromě nás jsou tam ještě asi čtyři rodinky Čechů. Věřili byste tomu? Rychle převléct a hurá do „picošky“. Dvě pizzy, weissbier,  lambrusco, červené, sprcha, deník, zítřejší trasa a spát. Najeto 431 km.

Den třetí 

 Výjezd v 9:50. Vydatná noční bouřka posunula náš odjezd na takto pozdní dobu. Možná i díky bouřce mi odešla základní deska v telefonu a nefunkční pojistka způsobila zkrat v nabíječce na fotoaparát a rozžhavené dráty mi propálily motokalhoty a límec nepromoku. Lepší začátek dne si těžko můžete přát (kalhoty jsem vyhodil, telefon byl v záruce a na funkci nepromoku to naštěstí nemělo vliv).

 Vyrážíme po Petruščině jezerní koupeli. Sluníčko nám svítí na cestu, která ubíhá italským středozemím nečekaně pomalu. Severní italská středozem je placatá jako Polsko. Úzké silnice se ucpávají kamiony a každé dva kilometry je obrovský kruhový objezd. Slušně řečeno VOSER. Silniční stereotyp naruší pouze nákup nenákup v obchodním centru Carrefour. Protože máme v košíku helmy a zavazadla, tak nás odmítají vpustit dovnitř. „Už mě nikdy neuvidíte, vy francouzský blbci“, láteřím bez účinku a tak míříme naše eura utratit jinam. Zhruba 100 kilometrů před dnešním cílem se krajina zásadně mění. Najednou jsme v kopcích a úzké silničky, ve kterých jedna serpentina navazuje na druhou, jsou spolu s kvalitním asfaltem ztělesněním motorkářských snů. Možná až se vrátím, nebudu mít sjeté jen prostředky pneumatik a pán servisu se mi už nebude smát. Přichází pobřeží a s ním i policejní kontroly rychlosti. Bezpečnost pro turisty jdoucí na pláž především. Dá se to pochopit, ale padesátka není pro motorkáře zrovna to, po čem touží. Naštěstí je tu Pietra Ligure a náš nastavený kemp. Tentokrát se ubytováváme na první pokus. Velmi milá obsluha nás na místo stanování odváží golfovým vozíkem a následně Petrušce vrací ztracenou rukavici. Na recepci se setkáváme s norským manželským párem taktéž na motocyklu. Pán bohužel umí ještě méně anglicky než já, takže když konečně pochopí, že se ptám na ujeté kilometry, chce mi to tak překotně ukázat, až si vymaže počítadlo na svém V-Stromu.  Vypadá trochu zaskočeně, tak pohotově řeknu: „Tů tauzn?“ A on kývne, jako že „tů tauzn!“ a každý jdeme po svém. Je mi ho trochu líto. Po stavěcí proceduře vyrážíme směr město na špagety Carbonára. Než se zorientujeme, je osm hodin a všude zavřeno (COŽE???). Nakonec večeříme v kempu.  Po návratu k našemu stanu nás čeká překvapení v podobě maxistanu a Renaultu s polskou značkou. Čtyři Poláci vybalují a my jdeme raději na Lambrusco . Dopíšu deník, Petruška dolouská červenou knihovnu a hurá na kutě. Zítra máme oddychový den, což spočívá v jízdě jenom tak dlouhé, jak se nám bude chtít. Určitě uvidíme Monaco s jeho japonskou zahradou a nějaké památky cestou tam. Zatím je dovolená nad očekávání pohodová. Najeto 338 km.

Den čtvrtý 

Možná to pro vás bude překvapení, ale vstáváme do zamračeného dne. Nás však nemůže nic zastavit a tak navlékáme plavky a balíme. Dnes už uvidíme Francii. Doufáme, že někde cestou nasolíme těla.

 Na koupání nakonec došlo až zvečera. I na mě byla voda teplá. Poznatek dne zní: "Francouzi jsou ještě větší cxxxxi než Italové!!!“. Chápu, že se k nám z Francie moc ojetých dopravních prostředků nevozí, protože Češi jsou sice hloupí, ale ne slepí. Ty francouzský zmuchlaniny a odřeniny by musely být zadarmo. Vzhledem k doposud najetým kilometrům jsem nucen dolít olej. Není větší legrace než doplňovat olej do Atlanticu z láhve bez aplikační trubičky. Konstruktérovi z Piaggia, který to vymyslel, bych tímto chtěl „PODĚKOVAT“. V kempu jsme se seznámili s fajn motorkářem z Británie Craigem. Sice neumí moc česky, ale už jsem mu to odpustil. Přál bych vám vidět jeho výraz, když jsem mu popsal naší cestu. Hodil hlavou k naší Aprilce, jako že „na tomhle???“. Přikývl jsem a on mi za odměnu anebo ze soucitu (to fakt netuším) věnoval pivo. Pesimista. Chápu, že na jeho Multistradě utíká cesta rychleji, ale zase to řazení. Prohlédli jsme Cannes, zejména pak chodník slávy s otisky rukou. Koupili pár pohlednic a vyrazili k moři. Abych nezapomněl, cestou samozřejmě proběhla zastávka v Monacu . Sice jsme zde už potřetí, ale to se prostě neokouká. Tentokrát je naším hlavním cílem japonská zahrada. Vstup i parkování pro motorky je zdarma. Zahradu vřele doporučuji. Najeto 181 km.

Den pátý 

Něco se pokazilo, vstáváme a venku je slunečno a teplo!? Ne, tak se nakonec počasí umoudřilo a uštědřilo nám patnáctiminutovou intenzivní přeháňku. Naštěstí jsme zrovna schovaní pod přístřeškem u McDonaldu. Dnešní, i když kratší etapa byla opět plná orgastických horských silniček se spoustou na sebe navazujících zatáček s dokonalým asfaltem. Fakt paráda. Naše cesta nevedla k cíli přímo, ale s malou odbočkou. Jako filmový fanda jsem si nemohl odpustit zastávku a nezbytné focení před četnickou stanicí v Saint-Tropez.

Jako všude v Evropě jsme tam nebyli jediní Češi. Než jsme dofotili, dorazily další tři rodinky. Hurá na koně a pryč. Příští zastávka Avignon. Nastavuji v navigaci kemp asi čtyři kilometry od centra. Doprava v Avignonu trochu vázne, ale po pár předjížděcích manévrech je tu cedule konec města a pomalu zahýbáme ke kempu. Je to už podle vzhledu jeden z levnějších (ovšem na místní podmínky, neplést si s českými levnými kempy!). Osvěžujeme se sprchou a po nabití telefonu vyrážíme na průzkum okolí. Zaujme nás cedule s nápisem Chartroux. Vydáváme se po šipkách a objevujeme nádherný středověký kostel. Podle chartroux se jmenuje plemeno koček. Jednu si v místních romantických uličkách fotíme. Není to zrovna snadné. Aktuální kus postrádá jakoukoli špetku exhibicionismu. Následně šplháme do prudkého kopce ke hradu Sain-André. Jako vše ve Francii je po osmnácté hodině zavřeno. Pár fotek okolí a zpět do kempu plánovat zítřek. Najeto 293 km.

Den šestý 

 V noci opět slejvák. Jedna bota koukala ze stanu, tak si dám dnešní vycházku v sandálech. Plán je zůstat další noc ve stejném kempu. Cíl dneška je čtyřicet kilometrů vzdálené město Arles a následně prohlídka Avignonu. Pokusíme se Petrušce někde sehnat nové sandály. V Arlesu se nachází jedna z největších arén vystavěných Římany ve Francii. Aktuálně se v ní konají býčí zápasy. Aréna je postupně opravována a vypadá opravdu majestátně. Vstup je lidových 6 euro a rozhodně stojí za to.

 Nedaleko se nachází i dobové divadlo, které je však zavřené. Cestou zpět stavíme u obchoďáku v domnění, že bychom zakoupili nějakou krmi, případně botky pro Petrušku. Bohužel se nejedná o klasický obchoďák, i když velikost by tomu napovídala, nýbrž jde o mega ovoce zeleninu. Tolik druhů různých plodů, kořenů, listů a bůhví ještě čeho jsme v životě neviděli. Po nákupu míříme k nejbližší benzínce. Než jsme vyjeli na tuto dovolenou, tak nějaký doveda na i.Dnes.cz publikoval ceny PHM v Evropě. Dle jeho báječné tabulky měly být ve Francii jedny z nejvyšších cen, cca 1,7 euro/l, což je naprostý nesmysl. My nikdy nedali víc než 1,49 euro/l. Po zpáteční cestě dáváme obídek a na dvě hodinky chrupku. Po páté večerní vyrážíme na Avignon, respektive na Papežský palác. Památky super, okolí super, kejklíři super, nadháněči a žebráci na zabití. Stavba opravdu monumentální, doplněná překrásným parkem. Historii zas tak moc nežeru, ale jsou věci, které stojí za zhlédnutí a vyšlápnutí těch pár schodů. Pochopitelně jsme v zahradě za zády uslyšeli: „Tady si stoupni a já tě vyfotím“. Hádáte správně, opět Češi. Před našincem se člověk jen tak lehce neschová. Na konec se dočkaly i Petruščiny nožky, do navigace jsem zadal nejbližší nákupák a konečně měla zase v čem capkat. K večeři jsme spáchali kolínka s půlkilem šunky a dvěma omáčkami, no nesežrali jsme ani polovinu. Najeto 100 km.

Den sedmý

 Ráno začalo skvostným počasím a rovnou prozradím, že nevydrželo. Hodinu při jízdě lilo a po příjezdu do kempu jsme zažili Armagedon. Cesta dnes ubíhala nečekaně svižně. Dokonce Petruška nechala na mě, kolik dnes ujedeme.

Chvíli po odjezdu z Avignonu nás čekala atrakce dneška, římský aquadukt  Pon du Gard, který jako jeden z mála přežil ve své skoropůvodní podobě. Zde musím uvést, že Frantíci mohou líbat nohy Římanům, kteří je okupovali, jelikož díky jejich stavbám (dnešním památkám) a potažmo turistům mají dnes za co žrát. O zmíněný Aquadukt se zas tak moc nestarají, ale příjezd k němu mají zpoplatněný báječně. Vstup je vlastně za parkovné, které činí 15 euro stejně pro motorku jako pro devítimístný minibus. Při vstupu jsme museli trochu přidat do kroku, jelikož těsně před námi dorazily tři autobusy německých turistů. Podařilo se i pár snímků prázdného Aquaduktu, což považuji za malé vítězství. Pak zpět ke skútru a směr Orleans. Až tam jsme samosebou nedojeli, ale zakotvili jsme v rozkošném rodinném kempu kdesi ve Francii. Vše působilo velmi útulně. Dokonce tu kočky mají vlastní vchod do kuchyně.

Co na to EU a její předpisy nevím, ale tady to evidentně moc neřeší. Sedíme pod pergolou porostlou vinnou révou, popíjíme rosé vínko a je nám fajn. Jenom počasí stojí za pendrek. Pokud neprší, tak plují mraky, které déšť brzy slibují. Najeto 503 km.

Den osmý 

 Opět k prasknutí napěchovaný zážitky. Čekaly nás zámky na Loiře. První v řadě byl Logis Royal de Loches. Jen pro upřesnění, Loira je řeka a „zámky na Loiře“ je jen jakýsi nepřesný překlad, jelikož zámky jsou většinou v ukrutném kopci.

To ovšem nám sportovně naladěným výletníkům nemůže nijak vadit, ba naopak. První výstup za námi, velké vstupné před námi. Pár fotek a otáčíme se k odchodu. Na propagačních fotkách to zde vypadá lépe. Další v pořadí byl Saumur, jeden z největších a nejhezčích. Jak je mým dobrým zvykem, zaparkoval jsem pod hradem, i když se dalo pohodlně dojet skoro před vrata. Po výstupu, za který by se nemusel stydět lecjaký skialpinista, se nám otevřel pohled vpravdě nádherný. Lépe to jistě vystihnou fotografie. Zámek vskutku krásný, i když zčásti oplachtovaný kvůli opravám. Opět nezbytná fotodokumentace a směr dnešního posledního smyslového povyražení je Chaeteau de Villandry. Zde je pro nás nejzajímavější rozlehlá okrasná zahrada, skrz kterou protékala říčka se spoustou neskutečně rozežraných ryb. 

Tedy alespoň se tak tvářily, když se ke břehu přiblížili turisté. První část byla rozdělena do několika sektorů lemovaných jabloněmi zapěstovanými tak, že nebyly vyšší než 60 cm. Pro člověka z oboru opravdová podívaná. Po doslintání u záhonů a politování zahradníků zde zaměstnaných míříme do čtyřicet kilometrů vzdáleného kempu. Opět rodinná pohodička, i když s větším počtem hostů. Vychrupli jsme místní růžové Touraine Amboise, dali sprchu a hajdy na kutě. Najeto 418 km.

Den devátý 

Začíná včera objednaným ještě teplým croissantem. U nás si bohužel nic podobného nedáte. Dnešní úkoly byly následující: nejprve dobýt Orleans a potom cíl nejvyšší, Paříž. Orleans je válkou velmi poničené město, do kterého se Frantíci opřeli a nádherně ho zrekonstruovali.

Trochu jsme se vyděsili, kam až jsme se s Aprilkou dostali. Zastavili jsme přímo proti soše Panny orleánské, česky známější jako Johanka z Arku. Navštívili jsme poslední zámek na Loiře, Blois. Byla to už trochu rutina, jelikož jsou si všechny zámky dost podobné. Ovšem v budově naproti probíhalo neskutečné představení, kterak zlý drak do domu vlezl a nechtěl odejít. Před dobytím Paříže jsme se ubytovali v kempu, kde si můžete sami zvolit vstupní PIN. Cíle v Paříži byly jasné. Po Boulvard Des Chanselise k Vítěznému oblouku přes Eiffelovku k Notre Dame.
Chanselise byla pro mne zklamáním, takový děravější širší Václavák. Vítězný oblouk byl dle představ. Každý čerstvý absolvent české autoškoly (bez ohledu na skupinu ŘP) by měl absolvovat jednu jízdu pařížským provozem zakončenou právě kruhovým objezdem kolem Vítězného oblouku. Tento má asi šest pruhů, dvanáct výjezdů a přednost má ten vjíždějící. Slovo masakr nevystihuje situaci, která se děje. Už dlouho jsem si jízdu ve městě tak neužíval. Pouhou třešničku na dortu byl návrat do kempu přes noční Paříž. Najeto 345 km

Den desátý

Z Paříže míříme do Remeše, města korunovací francouzských králů. Nejdůležitější památkou je obrovská katedrála Notre Dame, kterou nesmíme vynechat. Zde korunovace probíhaly. Nedovedu si vůbec představit tu posvátnou hrůzu, co museli cítit vesničané, kteří tuto stavbu spatřili poprvé. O vnitřku nemluvě. Nachomýtli jsme se ke zkoušce varhan a ač hudební analfabet, tak musím říct, že dobrý. Celou cestu do Remeše pochopitelně lilo. Přestalo, až když jsme vstoupili do katedrály. Parkování jsme vyřešili vpravdě po italsku, vedle tramvajové zastávky na chodníku. Příští štace Verdun, jedno z nejslavnějších bojišť první světové války (bylo tam ran jak u Verdunu). Překrásný kemp s koupalištěm a tobogánem hlavně pro děti. Výtečná kuchyně a samoobsluha s dobrými cenami. Mimo bazénu je zde ještě rybník. Centrum je kousek od kempu. Verdunská pevnost je nesmírně rozlehlá. Budu muset zjistit, jak dlouho ji stavěli, ale jelikož jsme ve Francii, tak počítám tak tři tisíce let. Fotíme se u děl před vstupem do prohlídkové části pevnosti, ale protože už je na Francouze zase moc hodin, prohlídku vynecháváme a po procházce míříme zpět do kempu. Najeto 252 km.

Den jedenáctý

 Příští dovolenou dáváme k dispozici itinerář naší cesty a doporučujeme všem, aby se vyhnuli místům blízkým našeho pobytu. Je zase hnusně a je zima. Celou cestu prší. Lepší prověrku nepromoků od Louise jsme si ani nemohli dopřát. Z Francie míříme směr Belgie a dále Lucembursko. Nejprve částečně z piety, částečně ze zvědavosti navštívíme lesy kolem Verdunu, ve kterých probíhaly nejtěžší boje. Krajina je zde rozorána nekonečným množstvím kráterů po dělostřeleckých granátech. Místo je dnes přizpůsobené davům turistů připomínajících si zde hrůzy války. Vše je zakončeno největším hřbitovem posetým tisíci bílých křížů.

I největší tvrďák musí uznat, že síla tohoto místa je neskutečná. Podobné hrůzy se už nikdy nesmí opakovat!!! Belgie je upravená země, která se profilem podobá Čechám. Stejně jako v celé západní Evropě mají proti nám dokonalé silnice. Kdybych byl cyklisticky založený, dal bych si Belgii na seznam přání k Vánocům. Déšť ustává právě ve chvíli, kdy zastavujeme v hlavním městě Lucemburska. Připadám si zde jako v Německu před dvaceti lety. Ta čistota a vozový park je Čechům ještě poněkud vzdálená. Zajímavostí je cena PHM, která je na všech pumpách úplně stejná. Nejnižší ve všech zemích, co jsme projeli, včetně Česka. Pokračujeme dále a teploty klesají až ke 12° C. Hnus fialovej na to, že je léto. Mokré silnice jsou kluzké všude, tak si to i přes množství zatáček příliš neužíváme. Spíš je to taková jízda zručnosti. Najeto 267 km.

Den dvanáctý

Dnes pro změnu po ránu jasno, ale zima jak ve Vyšším Brodě (vodáci vědí). Rozhodli jsme se vzhledem k počasí a 11° C natáhnout dnešní etapu až domů. Protahovat tuto agónii nemá smysl. Stan je mokrý a zablácený a oblečení už také není v nejlepší kondici. Pojedeme, pokud to půjde, po dálnicích. Jak jsme naplánovali, tak se i stalo, s menší přestávkou na oběd před Plzní. Trochu překvapením po téměř dvou týdnech v cizině jsou vyjeté koleje. To opravdu nikde jinde nemají. S blížícím se domovem stoupají i teploty. U Prahy už je 22° C. Platí zde staré a osvědčené: „Všude dobře, doma nejlépe“. Najeto 653 km.

Shrnutí:

Celá dovolená včetně pojištění, ubytování, benzínu, jídla, pití atd. vyšla na 25.000,- Kč. Najeli jsme celkem 4.154 km, projeli jsme 178,47 l benzínu, což vychází na průměrnou spotřebu 4,3 l/100 km. Nejhorší spotřebu jsme měli na prvním úseku s českým benzínem 5,3 l/100 km (to se mi ještě nikdy nepovedlo). Nejlepší spotřebu jsme měli na francouzský benzín 3,1l/100 km. (To se mi taky ještě nepovedlo). Po prvních 1.200 km dolity 2 dl oleje. Zbytek cesty už neubyl ani ml. Přesvědčil jsem se, že Aprilia Atlantic 500 je pohodlný dostatečně výkonný cestovní skútr. Pokud jste dočetli až sem, tak vám děkuji za pozornost a přeji hezký den.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (34x):
Motokatalog.cz


TOPlist