Cesta na střechu Evropy

1/Myšlenka

Plánování začalo už v březnu, kdy jsem se rozhodl, že asi uzrál čas na to, vyrazit na velkej trip poprvé v jedné stopě úplně sám… Parťáci mají v  plánu na letošní sezonu Rumunsko. No, jelikož jsem tam byl s nimi už dvakrát, a přestože to pokaždé byla vydařená taškařice, je asi čas vyzkoušet něco nové. V mém případě takovou cestu poznání sebe sama a zároveň prodělat si zkoušku na „vlka samotáře“. Co jsem se dočetl tady ve vašich cestopisech, tak cesta sólo mi přijde jako dobré řešení. Jedu si podle sebe a vidím to, co jsem chtěl.

Páč v dalších letech mám v plánu velký okruh Francií (Le Mans, Bretaň, La Rochelle, viadukt Milau, Avignon) a pak bych chtěl i Norsko (cestu Trollů, Atlantic road, Arctic circle), možná až na Nordkapp? No a pokud zdraví a kačky dovolí, tuze rád bych završil moje motorkáření výletem za Velkou louži na Route 66. 

Ježděním na motorce si plním svoje cestovatelské sny a plány v rámci Evropy. Mám ten rozhled ze sedla biku moc rád, i po Čechách kdy brázdím tu naši krajinu, tak objíždím kamarády, známé a k tomu si vždycky najdu nějakou zajímavou zastávku. Je toho tolik k vidění... Moc se mi líbil v jednom cestopisu takový slogan, nebo spíš slovní přirovnání „naší asi společné vášně“ kterou je cestování na motocyklu… od autora tady na webu motorkáři.cz který má login „křesťan“ a ten si dovolím teď ocitovat – Motorka pro mě vždycky symbolizovala svobodu. Propojuje moji garáž s kterýmkoli místem na zemi, kam vede asfalt. Možná i kousek dál

Tohle souvětí dokonale vyjadřuje i moji náturu 😊.

Čas běží přátelé jedné stopy, páďo už mám pár let za sebou a vzhledem k mým zdravotním trablům a z toho plynoucích hendikepů nevím, jak dlouho si tenhle krásný koníček budu moc dopřávat… Takže, žádný možná, ale jdu na to!

Jaro bylo tedy hlavně o brouzdání v mapách. Zmíněné vrcholky Alp byly takovou mojí kostrou plánované cesty, k tomu jsem si přidal Furkapass ve Švajcu, který mi při cestách v roce 2022 trošku nevyšel, pak  jezero Como, a  Cortinu v Itálii – jelikož to jsou filmové lokality Jamese Bonda, no a trasa byla na světě. Pak taky zkoumání booking.com, abych tak nějak věděl, na co mě přijde ubytko. Jsem zastáncem toho složit hlavu někde pod střechou, i když musím uznat, že nocování „nadivoko“ má taky něco do sebe, na pár cestách jsem si ho užil. Nicméně mé postarší kosti už raději volí postel, když už budu teda přes noc sám 😊!  A teď už si jen přát, aby začátek července nepršelo.  

Cílem tohoto článku by mělo být přinést Vám pár doufám, že užitečných informací z mé cesty, které pak můžete využít pro svoje plánování tras po Alpách. Máme je za rohem a na motorce se tam dá opravdu užít mraky bikerských zážitků! 😊

Dopředu avizuji, že jsem lidovej vypravěč a za klasický cestopis moje dílko, prosím nepovažujte. Rád bych vám tu zprostředkoval své zážitky i zkušenosti a k tomu přidal pár tipů z cesty pohodovým způsobem. Nedokážu tu popsat jen holá a technická fakta, určitě přidám k mému příběhu z tripu trošku omáčky, věřím, že pak se to lépe čte. Díky za shovívavost, pojďme na to!

Moje Honda CB 1000R je připravena a nastrojena, nic už tedy nestojí v cestě vyrazit vstříc novým zážitkům 😊

2/Cesta začíná

Jak už bylo mockrát napsáno, plán je plán, ale realita bývá často jiná… V mém případě jsem lehl se zápalem plic v poslední chvíli, vyjet jsem měl 3. července. Ještě večer před odjezdem jsem si zabalil a nastrojil motorku, abych neztrácel čas a mohl ráno jen vyrazit. Říkal jsem si, že se z toho vyspím, nějakej morybundus mě jen tak nezdolá. No, nevyspal, bylo mi teda ukrutně ☹Takže plánování se nepovedlo, rychle zrušit rezervace na bookingu, a červenec trávím v posteli. Nic, letošní začátek léta se teda vůbec nedaří, poprosím ho vygumovat z hlavy, kdyby to šlo.

Aspoň Vám sem hodím můj původní plán cesty, který jsem si tak hezky od jara připravoval…

RESTART

pátek 9.8  – cílem je malebná obec Ehrwald v Rakousku

Joooo, člověk musí myslet pozitivně, že jo. Já se prostě toho svého cestování nevzdám, i když zdraví, a potažmo pak doktoři mi teda házej klacky pod nohy 😊. Znova zabaleno, trasa trošičku updatována, cíle výletu ale nikoliv.

Je ráno a po snídani v klídku vyrážím. Praha je relativně průjezdná, na to, že je pátek, tak ready. Před Zličínem sjíždím na Rudnou a jedu po starý státovce směr západní Čechy. Pohodička, bez provozu až v Berouně, kde frézují, takže semafory. No ještě že na biku se to dá promotat a nemusím stát ty fronty, předjedu a stavím se na čelo kolony. Řidiči jsou u nás většinou v tomhle směru relativně vstřícní… Dál to pak svištím na Žebrák, Mýto, Rokycany. Tuhle cestu mám moc rád, párkrát do roka si ji projedu i jen tak. Teď mám tu silnici skoro sám pro sebe, úplný ideál, dalo by se říct. Vždycky, když tudy jedu, zavzpomínám na devadesátý léta, to dálnice končila za Berounem a dál až na hranice se jezdilo po státovkách, včetně průjezdu většiny měst po trase, 😊 to byla panečku cesta. Tehdy jsem makal v Reichu, minimálně 2x týdně mě tohle vždycky čekalo a teď na to rád vzpomínám.

V Rokycanech se stáčím a frčím po takových hezkých šourkách na Klatovy. Míjím Nepomuk s jeho známou „Zelenou horou“, cesta pěkně odsýpá. A tak to má být, tak je to správné, řekl by nadporučík Mazurek 😊.

V Klatovech trocha znejistím, cedule na výpadovce hlásí, že Železná Ruda je uzavřena – tak to není dobrá zpráva. Nicméně rychlostí blesku celou situaci vyhodnotím, že to tam určitě nějak projedu. Díky těmhle cedulím, je teda provoz na silnici opravdu minimální, ale čím víc se blížím k Rudě, tím stoupá moje nervozita, jak to dopadne. Párkrát mě už takové rozhodnutí vytrestalo, ale to jsem prostě celý já 😊.

Koukám se na krajinu a ta Šumava je stejně parádní. Na to, jaký je poslední dobou furt vedro, příroda stále krásně zelená. Většinou mě tento kraj při minulých návštěvách uvítal pořádným deštíkem, to teď opravdu nehrozí, úplně modrá obloha bez mráčku.  

Kousek za Javornou, v těch krásnej serpentýnách najednou ejhle – srnka, a rovnou skáče přede mě! No ty jo! Asi jsem vyrušil její polední klid. Za prvé, ještě že jsou tu ty vracečky a jedu relativně pomalu, a pak za druhé, vždycky jsem o téhle situaci uvažoval, jak se správně zachovat, a byl jsem přesvědčený, že to zvládnu. Jasný, jdu na brzdy a uhýbám, no ale skutečnost je jiná… uberu plyn to jo, asi nějak podvědomě, ale jinak jsem ztuhnul jak kus dřeva…míjím tu laňku o pár metrů, fuj, ještě že to dobře dopadlo. Hned z kraje výletu mohl být průšvih.

Sjíždím z toho táhlého vršku  už do Rudy, znova cedule, že je obec uzavřena, vjezd jen do kempu. Ale občas se v protisměru zjeví auto, tak si pořád říkám, to nějak musím projet, přece, ne.

Za cedulí Železná ruda už je mi to jasný... Rekonstrukce vozovky včetně sítí. Naštěstí, kliku teda mám, je už skoro hotovo, takže tu a tam pár stavařů. Začínají pokládat první vrstvu asfaltu. Docela drze teda vjíždím na stavbu a na jedničku to celý pomaličku projedu. Koukají na mě, ale nikdo nic nekomentuje a nechávají mě to projet. Uf, tedy to jsem klikař, mohlo to dopadnout hůř a musel bych se vracet víc než 20 km, kde byla značená objížďka. Takže po úspěšném projetí rozkopaného centra, zajíždím k benzince, dotankuji a spouštím navigaci, která mi hlásí že do cíle bych měl dojet cca v půl osmý, tak to docela jde.

 

A jsem v Dojčlandu😊. Tady ty jejich bundesky nejsou nějak zvlášť pro jízdu úchvatný, ale neurazí. Čím víc se blížím do nitra Bavorska, tím je to takový pořád víc a víc stejný. Pole, louka, les by se dalo říct 😊.Ale není to zas úplná nuda. Dobře se jede až na spousty „umleitung“, ty mě teda po chvilce dožíraj. Většinou jsou kvůli slavnostem v obci, ale hodně taky opravují silnice. Tam kde mají ty jejich festivaly, tak je centrum vyzdobené modrobílými vlajkami a mají tu takové

 jakoby velké stožáry s různými artefakty nebo jak to nazvat? také v bavorských barvách.

 

Kde neslaví ale opravují, tam opět párkrát drze projedu stavbou a frčím dál. Tyhle omezení jsou tak 50 % na 50 %... Co ale musím kvitovat, je zvolená trasa. Netáhne mě to moc zastavěnými oblastmi, takže se to dá valit, tím pádem v tom vedru je na biku docela příjemně. Cestou se ještě stavím v mojí oblíbené Edece, abych se trocha posilnil. Vzhledem k mému hendikepu s příjmem potravy se nechci moc zdržovat klasickým jídlem. Tady mám vyzkoušený ten jejich „food drink“. Pro mě ideální řešení, krátká pauza a jedu dál. 

Mnichov už mám asi za zády a vidím před sebou na horizontu vrcholky Alp. Ježíš, jak já se těším!

 

Blížím se ke Garmischi, tady teda taky fest budujou, ale co mě příjemně překvapilo, je nový tunel, který, když jsem tu jel před dvěma lety, ještě nebyl otevřený. Takže to pěkně odsýpá a v ten moment jsem ve městě. Následuje trošku zamotání v centru, ale po chvilce vyjíždím a GAPA nechávám za sebou. Teď mě čeká krásná cesta do hor. Taková ta pohodová silnice č. 23 podél říčky Loisach. Nádherný úsek, už jsem tu párkrát jel jak na motorce, tak autem a pokaždé si říkám, jak to je krásná cesta… všude les, řeka na jedné straně a železniční koleje na druhé mě spolehlivě vedou k rakouským hranicím. Už to nemám daleko do cíle, docela to uteklo, a byl to hezký den s novými zážitky.

I tady v lesích se zjevuje docela často zvěř, ale tentokrát to není takový dramatický, jak na Šumavě. V jeden moment, to ale jede přede mnou auto, takže jdu včas na brzdy a jen čubrním, jak ta srnka koukne, normálně si vyměníme pohled, a dělá jako by nic… no vlastně ona je tu doma.

Přijíždím do Ehrwaldu chvilku před půl osmou, ubytování vidím hned z kraje obce po pravé straně. Parkuji a jdu se ubytovat. Dnešní den bych možná nazval objížďkový, bylo jich na můj vkus až moc… Navíc jsem trošku potrénoval rychlost reakcí, všechno ale dobře dopadlo. Plácnu se do stehna a brouknu si, jo, dal jsi to chlape!

 

Pro první noc jsem booknul takový moderní hostel. Vypadal na webu dobře, recenze hodně slušný. Musím říct, že i realita je stejná. Krásně čistý a velice moderně vybavený, můj pokoj má šest lůžek a je smíšený. Výhledy do okolí jsou úplně fantastický, jsem vlastně přímo pod Zugspitze. Většinou jsou tu samí hodně mladí lidé, ale je tu i pár starších Asiatů, a i jedna rodinka si vybralo tohle ubytko. Mellow Mountain Hostel mě přišel na 44 €. V kuchyňce si uklohním véču (mana v prášku s food drinkem) a po malé procházce jdu na kutě. Den utekl jak voda, celou cestu jsem trochu dumal, jak se mi ten letošní výlet povede. Poprvé jedu na velký trip sólo, takže trošku obavy tu jsou, ne že ne. Ale teď, jak jsem už v Alpách, tak všechno ze mě padá a já jsem happy, okolní panorama mě nabíjí a já věřím, že další dny to bude ještě lepší!

Najeto: 550 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE