Filipíny 2018

Začátkem roku 2017 jsem se při potápění v Hurgadě seznámil s Alešem. Žil tou dobou ve Švýcarsku, pracoval tam ve stavební firmě a zimy trávil potápěním v tropických mořích. Momentálně hledal parťáka pro další cestu, tentokrát na Filipíny.

O Filipínách jsem nikdy neuvažoval, sám bych tam jenom tak, nadivoko, určitě nejel. Nabídka to byla ale lákavá a tak jsme koncem prosince 2017, s kufry plnými potápěčského vybavení, vyrazili na pět týdnů za teplým mořem.

Předem jsme měli rezervované ubytování na ostrovech Cebu, Malapascua, Moalboal, Mindoro, Luzon a také Bohol, Palawan a Coron, které patří mezi 5 TOP nejkrásnějších Filipínských ostrovů.

Filipíny jsou ostrovní stát, zahrnují cca 7,1 tisíc ostrovů, na kterých žije více nežli 100 mil. obyvatel. Většinou bydlí v podmínkách, které příliš komfortu nenabízí. Jejich domečky mají plochu pár čtverečních metrů většinou jsou bez tekoucí vody, kanalizace, zasklených oken a často i elektriky.

 

  Čeho mají domorodci naopak dost, to jsou děti. Jsou zjevně milované a stejně jako jejich rodiče spokojené, usměvavé a nevtíravé

 

  Lidé a jejich způsob života spolu s nádherou tropické přírody mohou za to, že svůj cestopis zveřejňuji na „motorkáři.cz“ a ne v některém časopise pro potápěče.

  Všude, kam jsme přijeli, byla řada možností k pronájmu motorky nebo skútru. Nikde jsme nezůstávali dlouho a proto bylo stále co objevovat. Nakonec to dopadlo tak, že mi za celou dobu pobytu nezbyl na potápění čas.

 

      Stát se účastníkem místního silničního provozu byl vzrušující zážitek sám o sobě. Asi jediné pravidlo, které tu platí je “hlavně si dej bacha“...více méně na cokoliv. Na psy, děti, motorky i auta v protisměru, otáčení bez varování, neoznačenou jámu…

 

 

S Alešem jsme se sešli ve Frankfurtu. Do Manily jsme pokračovali s Kuwait Airways, nejprve 5 hod. do Kuwaitu a následně 11 hodin do Manily. Aby toho nebylo málo, letěli jsme hned dál, do města Cebu na stejnojmenném ostrově. A pak ještě taxíkem do vytoužené postele.

Druhý den jsme místním autobusem pokračovali 150 km na sever ostrova do přístavu Maya a následně loďkou s bambusovými vahadly na malý ostrov Malapascua.

TRESHER COVE DIVE RESORT       31.12.2017 - 6.1.2018

Název Malapascua  znamená „nešťastné vánoce“. Památku na ty loňské, určitě šťastné, jsme zahlédli cestou k ubytování. Tuší Filipínci vůbec, proč má vánoční stromek tvar kužele? Podobný strom v životě nejspíš neviděli.

Na tomto ostrově nejsou auta a ani silnice, jenom stezky vyšlapané v buši. Je miniaturní a snadno se dá přejít pěšky,

přesto jsem objevil půjčovnu motorek. Moc kšeftů tam ale si neměli..

Klid, příjemné hospůdky na pobřeží, několik potápěčských center a rybářská vesnička. Koupání je ale bída, moře je mělké a odliv masivní.

První dny po příletu byly docela náročné. Vysoká vlhkost a teplota vzduchu i sedmihodinový časový posun mi dávaly pěkně zabrat. Malapascua byl naštěstí přesně ten správný ostrov na aklimatizaci. Tím spíše, že jsme bydleli v pěkném rezortu hned u pláže.

 

Cestou k dalšímu cíli jsme se museli vrátit do přístavu Maya, místním autobusem dojet do města Cebu, tam přepřáhnout a pokračovat dál na poloostrov Moalboal. Bylo to dlouhých 220 km, ale určitě ne nuda. Pozoroval jsem domorodé spolucestující, krajinu, do autobusu občas nastupovali prodavači s jídlem, pitím, suvenýry... Kus se vezli, pak vystoupili a zřejmě čekali na další autobus v protisměru.

 Rezort Sea Turtle House  Moalboal    06.01. – 10.01. 2018

 Umožňoval vychutnat si kouzlo tropického ostrova v plné kráse. Pronajal jsem si skútr a vyrážel na dlouhé výlety do vnitrozemí nebo na nádhernou White beach do teplého, čistého a hlubokého moře.

  Nakonec jsme tu zažili i dost dramatické okamžiky.

Do rezortu přijeli tři mladí češi, půjčili si skútr a večer vyrazili do městečka obrážet bary. Určitě se dobře bavili a spoustu toho i vypili, cesta domů nad ránem už tak skvělá nebyla. Rozbitý skútr, odřená kolena a lokty, potrhané šaty, vlasy plné černého smradlavého bahna…

 

Panglao Tropical Villas  resort       10.01 – 14.01.2018

Ostrov Panglao je takové slepé střevo mnohem většího ostrova Bohol, se kterým je spojen dvěma mosty.

Už cesta tam byl docela dobrý zážitek. Nejprve nás taxík vezl asi 80 km přes hornaté vnitrozemí ostrova Cebu. Evropany tam moc často asi nevidí, pokud vůbec někdy. Následovala tříhodinová cesta trajektem a nakonec jsme jeli asi 25 km na motorové tříkolce.

Luxusní resort na pobřeží měl sice krásný bazén, ale taky zásadní vadu, moře bylo špinavé, mělké a odliv dramatický.

U recepce naštěstí stálo zase několik skutrú, Panglao i celý Bohol nám tedy ležely u nohou.

I když si jsou filipínské tropické ostrovy hodně podobné, každý je přece jenom jiný. A liší se nejenom přírodou ale i způsobem života domorodců.

 Největší přírodní zajímavostí na Boholu jsou „Čokoládové hory“, 1 268 kuželových kopců porostlých travou, která v době suchá získává čokoládovou barvu.

Cestou k nim jsem navštívil i několik kostelů. Filipíny dostaly své jméno po španělském králi Filipu II. Po tři století totiž patřili pod španělskou korunu a díky tomu sem proniklo křesťanství. Kostelů je tu všude  hodně a v neděli jsou opravdu plné.

 A co ještě jsem tu viděl? Rýžová políčka, kokosové palmy, kultovní autobusky Jeepney, mahagonový les a hřbitov.

Původ Jeepney, které jsou symbolem Filipín, má docela zajímavou historii. Po skončení ll. sv. války a odchodu americké armády, zůstala na ostrovech spousta Jeepů. Asi se nevyplatilo tahat je domů a tak je vojáci z části darovali a z části levně prodali domorodcům. Místní kutilové jim časem prodloužili zadní část a prostředek hromadné dopravy byl na světě. Jejich vzhled se ujal tak, že i výrobci dalších vlastních Jeepney mu zůstali věrni.

 

Mikee Pension,  El Nido   - Palawan    15.01 – 19.01.2018

Z Panglaa jsme se vrátili na Bohol a lodí pokračovali asi 3 hodiny na ostrov Cebu do města Cebu.

  Ráno jsme přeletěli na Palawan do hlavního města Puerto Princesa a následovala klasický přesun do vzdáleného ubytování - taxikem z hotelu na autobus. nádraží, pak 300 km místním autobusem a finální přiblížení ke skromnému Mikee pensionu ve městě El Nido opět rikšou.

Už tradičně nejprve hledáme půjčovnu motorek, jsou tu zase na každém rohu. V okolí jsou krásné pláže.

Kromě koupání vyražím do okolí na výlety dlouhé i 200 km. Příroda i život lidí na tropických ostrovech mne stále fascinuje.

Na tuto bárku jsme se 19.01. ráno nalodili

 

a po cca 10 hodinách přistáli na ostrově CORON. Během plavby na otevřeném moři stříkala často od vyvažovacích ramen do lodi voda. Naštěstí bylo vedro, naše mokré oblečení alespoň průběžně vysychalo.

Coron Sunrise Inn       19.01. -  24.01.2018

 Coron je typické rybářské městečko (na ostrově stejného jména), nicméně má i dvě pozoruhodné zvláštnosti. Jednak horu Mt.Tapyas, na jejiž vrchol vede z centra 720 příkrých schodů. Byl to můj první cíl a díky převýšení i hroznému vedru jsem měl nahoře smrt na jazyku.

Další zajímavostí jsou termální lázně Maquinit hot spring, které leží v lese asi 3 km od města. Strávil jsem tam dvě dopoledne a většinou sám.

Zdejší voda má až 42 st. C a celodenní vstup stojí 100 Kč. Docela mne překvapilo, když skupinka domorodých žen a mužů, kteří tu byli zjevně poprvé, vlezla do vody ustrojená. Možná využili příležitost a alespoň jednou v životě si „vyprali“ své oblečení v teplé vodě, tak jsem si to nakonec zdůvodnil. Naštěstí bylo takové horko, že jim oblečení velmi rychle usychalo. Návštěva stojí za to už proto, že Maquinit hot spring jsou jediné termální prameny na Filipínách.

  Pronájem motorky a výlety po ostrově jsem si samozřejmě ujít nenechal.

Že je Coron rybářská vesnička bylo docela zřejmé.

Seashore beach resort  Mindoro   24.01. - 31.01.2018

Cesta trajektem na další ostrov Mindoro byla tentokrát docela v pohodě, každý měl svoji postel na otevřené palubě.

Následující přejezd celého ostrova do Puerta Galery už tak pohodový nebyl. Filipínci jsou vesměs malí a drobní a jejich autobusy to respektují. Opět nás čekal přejezd  ostrova, tedy cca 300 km,  mikrobuskem, kde nás bylo víc, nežli sedadel. Město bylo ale zajímavé. Zdejším nejvýraznějším znakem byli nesourodé páry, postarší pán a hodně mladá filipínka. Bylo taky zjevné, že domorodá komunita to bez problémů přijímá, moc jiných příležitostí k výdělku tu mladé slečny nemají.

 

Hotel i pokoj byly skvělé, bazén teplý a většinou prázdný. Brzy jsme znovu osedlali skútry a vyráželi na výlety do okolí. Náš pobyt se pomalu blížil ke konci, loučili jsme se s teplým mořem a nádhernou atmosférou tropických ostrovů.

I v Puerta Galery byla spousta příležitostí k potápění, přesto jsem raději vyrážel na výlety do okolí. Potápění je tady masová záležitost, mnoho potápěčů si zjevně užívalo své první ponory. Aleš občas pod vodu nakoukl, když jsem se ho pak ptal: "Bylo to lepší nežli v Rudém moři?", pokáždé musel přiznat, že ne. Určitě tu nádherné lokality jsou, asi jsem ale víc motorkář než potapěč.

Manila hl.město Filipín   Luzon  31.01. – 01.02.2018 

Trajekt na Luzon byla brnkačka a stejně tak následných 100 km do Manili. Luxusním klimatizovaným autobusem po dálnici...pohodička jako v Evropě.

Manila, to je ale jiná káva, asi 20 mil. obyvatel nahuštěných tak, že tvoří nejhustější osídlení na světě.

Jako tečka či vykřičník na závěr, to byl ale opět skvělý zážitek. Celý pobyt na Filipínách byla pro mne hluboká zkušenost. Průměrný měsíční příjem domorodců je zhruba 50 dolarů, přitom na světě žijí miliardy lidí, kteří nemají ani tolik. Jak se říká, jednou zkusit je lepší nežli stokrát slyšet. Takže až mne bude doma zase něco trápit, zkusím svůj problém vidět očima užasných lidí z Filipín.

 Závěr

O Filipínách ještě žádný motorkářský cestopis nevyšel, přitom jsou pro poznávání ze sedla motorky naprosto ideální. Silnice na všech ostrovech jsou kvalitní, mírně zvlněný betonový povrch spolu s menšími koly skútrů a kubaturou motoru do 150 ccm předznamenává pohodovou jízdu kolem 50 km/hod. Přesně tu správnou na užívání si výletu i života.

  Tropická příroda, milí a vstřícní lidé, nízké ceny, nádherné počasí, teplé moře, jazyk (všichni mluví anglicky), bezpečnost... To všechno mluví pro zvážení možnosti vydat se právě tam.

  A tak jsem o tom napsal, abych třeba někoho inspiroval.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE