Z Moravy přes Slovinsko, Itálii a chorvatské pobřeží k Plitvickým jezerům

Tři dny ve Slovinsku, projít to, co jsem loni nestihl, návrat do Terstu, čtyři dny v Chorvatsku za poznáním a odpočinkem, nakonec Plitvická jezera, a to všechno za osm dnů.

Kapitoly článku

Svoji druhou letošní cestu jsem naplánoval podobně jako tu první, což znamená užít si pohodovou jízdu, provést nějaké výšlapy a projít zajímavá místa, která jsem postupně přidával na seznam. Další, co jsem si předsevzal, bylo minimalizovat počet dnů strávených na dálnici, a to jen na první a poslední den, kdy jsem potřeboval překonat nejdelší úseky a všechny ostatní projet na pohodu po motorkářsky zajímavých místních cestách s denním nájezdem v průměru kolem 200-250km.

Vyrazil jsem v sobotu 1. srpna ráno a vydal se přes Rakousko směr Slovinsko. Počasí nádherné, a aby to nebylo jen o letu po dálnici, vybral jsem tři zastávky. Stejně je potřeba si odpočinout, natankovat a doplnit tělu chybějící nikotin. První zastávkou nedaleko od Mikulova byl Schloss Wilfersdorf. Pěkný menší Lichtenštejnský zámek, který určitě stojí za minimálně zastávku. Další po cestě byl Riegersburg. Krásný zámek s okolím, které stojí za detailnější projití. Nahoru jsem se vydal výtahem, prošel jsem zámek, okolní zahrady a vinice. Strávil jsem tady asi dvě hodiny a bylo pořád co objevovat. Hodina pokročila a já se vydal směrem Graz, kde jsem měl v plánu stihnout před zavíračkou projít Schloss Eggenberg. Povedlo se a hodinu před zavíračkou jsem byl na místě. Okázalý zámek patřící do světového dědictví UNESCO rozhodně stojí včetně zahrad za delší zastávku. Hodina už celkem pokročila a vydal jsem se do Žirovica, kousek od jezera Bled, kde jsem měl zajištěné ubytování v menším penzionu. Na jihu Rakouska ve Villach jsem opustil dálnici a dostal se do Slovinska po stodevítce přes Wurzenpass, který není nutné komentovat, prostě skvělý pass a ten kdo projel, určitě potvrdí. Dál už jen po dvěstějedničce až do Žirovica. Dojezd do penzionu těsně před půlnocí.

Ráno probuzení do slunečného dne a po snídani jsem sjel na kafe k jezeru Bled. Okolí Bled jsem si projel loni včetně návštěvy místního hradu a projití Blejski vingar. To jsou místa, která jsem doporučoval už loni a určitě rád připomenu těm, které baví památky a příroda. Čekala mě celodenní cesta se spoustou zastávek, a tak jsem vyrazil zpátky po 201 a po 54 krátce Itálií. 201 je pohodová vlnící se cesta se spoustou krásných vyhlídek na okolní hory. V Itálii začalo nečekaně intenzivně pršet a všichni víme, kam teče voda z bundy a nádrže, že? Vzhledem k tvaru mého sedla jsem si připadal jako posazený do poloprázdného akvária a pro sebe jsem tento jev nazval akvarijním efektem. Zastávka u první hospůdky, která neměla ani jídelní lístek, nicméně majitel vykouzlil skvělé špagety a jak jinak k tomu, sklenička místního červeného vína. Než jsem všechno spořádal, déšť ustal a po stále relativně mokré silnici jsem se vydal směr jih zpátky do Slovinska, do kterého jsem vjel kolem nádherného Lago del Predil přes parádní pass pořád po 54, která se ve Slovisku mění na 203. Jen škoda, že na Slovinské straně se momentálně v úseku pár kilometrů opravuje. První plánovanou zastávkou na nedělním programu byl Fort Kluča, která je jedinou zachovalou z tzv. „Korutanských pevností“ a jednou z mála udržovaných alpských rakousko-uherských pevností vůbec. Po prohlídce jsem pokračoval dál po 203 do Kobarid. Cesta neměla chybu, motor si v klidu duněl, počasí pořád přálo, žádné velké horko. Kobarid je místo, kde máš jako na dlani spousta zajímavých míst. První mojí zastávkou byla Kostnica s Cerkvijo Sv. Antona, kostice největší toho druhu ve Slovinsku věnovaná italským vojákům padlým za první světové války. Až ke kostelu, pod kterým je kostnice ve tvaru šestiúhelníku postavena, se dá vyjet úzkou klikatou příjezdovou cestou. Další zastávkou nedaleko byl Napoleonův most z roku 1750, pod kterým protéká tyrkysově modrá Soča. U mostu není problém zastavit s motkou bokem, aniž bys překážel provozu. Celkově se orientovat na místě bylo velmi jednoduché, všechna místa a směrovky perfektně umístěné a bylo jednoduché držet správny směr. Poslední zastávkou v této oblasti byl Slap Kozjak. Nejbližší parkoviště je vzdálené asi 2km, a tak za nějakou půl hodinku lemujíc řeku Soču dojdeš až k vodopádu. Přibližně uprostřed cesty je lanový most. Tam jsem prostě neodolal a šel ho trochu rozhoupat, samozřejmně když tam zrovna nikdo nebyl :-) Hodina byla stále dobrá, počasí skvělé a dalším bodem na mém seznamu byl Tolmin Gorges nebo chceš-li Tolminska korita, kam jsem dorazil necelé dvě hodiny před zavíračkou po silnici 102. Opět se nedá cestě nic vytknout, provoz minimální, cesta bez problémů. Obecně bych chtěl dát palec nahoru silničářům ve Slovinsku za dobré cesty, výborné znančení a holt nějaká ta oprava je občas nutná, s tím se prostě musí počítat. Za mě dálnice na takové cestě úplná zbytečnost. Dvě hodiny jsou víc než dostatečný čas na projití všech stezek a udělání spousty fotek. Návštěvníků zde bylo v této odpolední hodině už více než poskromnu, a tak nebyl problém se kdekoliv zastavit a prostě jen tak spočnout. Je zde i lanový most, kterému jsem opět neodolal :-) Už se začalo pomalu stmívat a mě čekala ještě cesta do Vipavsky Križ, kde jsem měl rezervované ubytování na dvě noci. Do penzionu jsem dorazil po 103 a 615 kolem půl jedenácté. Majitelka penzionu na mě čekala s klíčem od penzionu s tím, že jsem jediný host a že mám prostě nechat klíče ve schránce za dva dny jak budu odjíždět. Obecně jsem za celou dobu potkával minimum turistů, prostě zvláštní doba kovidová.

Další den ráno po snídani za krásného počasí jsem se vydal po 102 a posléze 609 směr jih. Všechny cesty, které jsem doposud jel, tyto nevyjímaje, jsou velmi dobře sjízdné se spoustou zatáček, ale i rychlejších úseků. Cílem cesty bylo okolí hradu Predjama, kde jsem sice loni již byl, nicméně tenkrát nebyl čas si všechno projít, a to jsem se rozhodl udělat letos. Nemám příliš rád komerčně zaměřená místa, kterým jak hrad i nedaleké jeskyně jsou, ale proč se kvůli tomu ochudit o to, co by ve finále mohlo být zajímavým výletním místem? Přijel jsem k jeskyním Postojna, kde jsem v pohodě zaparkoval a šel koupil lístek. Pokud se rozhodneš strávit pár hodin v těchto místech, určitě se podívej na možnosti kombinovat vstupenku, v podstatě na čím více míst se chystáš, tím výhodněji lístek vychází. Já se ve finále rozhodl pro trojkombinaci, jeskyní Postojna, hradu Predjama a Vivaria. Vzhledem k opětovnému nevelkému množství turistů jsem dostal lístek na jeskyní na jednu hodinu, a tak jsem měl hodinu a půl na oběd a projití Vivaria. Na všecny místa ti zapůjčí elektronického průvodce v čestině a podle označených bodů si prostě navolíš konkrétní výklad, prosté a funkční. Musím říct, že mě ve finále průchod všemi jeskyněmi nadchl a trval asi hodinu a půl. Hrad Predjama je necelých 10km daleko. Ten mi chvílemi trochu připomínal bludiště, ale rozhodně stojí za projítí. Po velmi uspokojivém zdolání všech míst, které jsem si naplánoval, a vzhledem k tomu, že čas byl stále velmi dobrý a počasí velmi přálo, rozhodl jsem se zajet si do Terstu na večeři. Na začátku cest jsem se zařekl nedoknout se dálnice, tak moje cesta vedla jihozápadně po 409 a 205 asi hodinu až na místo. Silnice naprosto vyhovující, ve výborném stavu a poměrně rychlá. Přibližně 15km před Terstem začalo nečekaně lehce pršet, nic zásadního. Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo proplétat se centrem přeplněným skůtry a troubícími auty, nechal jsem motorku u nádraží a necelé dva kilometry došel za lehkého deště pěšky. V Terstu jsem loni strávil dva dny a těšil jsem se, že se zase do tohoto krásného města vrátím a všem, kteří se zde budou potulovat vřele doporučuju vyčlenit si alespoň půl dne nebo raději celý na projítí. Sotva jsem dosedl ke stolu a nakoukl do jídelního lístku, počasí ukázalo, kdo je tady pánem. Nenadálá vichřice začala vytrhávat slunečníky kolem restaurací a příval deště mi ze skleničky červeného vína udělal během pár vteřin vinný střik. To vše trvalo asi půl hodiny a další půl hodiny trvalo, než minimálně 10cm vody, která byla naprosto všude na ulicích, odtekla. Nicméně, když to sleduješ z pohodlné restaurace a tříchodové večeře, není to čistě sobecky žádná hrůza :-) Následně jsem si dal ještě více než hodinovou procházku po centru a za tmy nasedl na svou perfektně umytou motorku a vydal se tentokrát přes Opicina po 204 severně do penzionu na Slovinské straně. Problém nastal v okamžiku, kdy jsem opustil zastavěnou oblast. Vůbec jsem si neuvědomil, co vlastně takové počasí dokaže udělat na silnici, kde se v úseku dalších asi 25km válelo nespočitatelné množství větví, listí, vyplavené hlíny. První varování přišlo jakmile mi od kol začaly odlétat první polámané větve. Velmi opatrně jsem ubral a přešel ze svého obvyklého kochacího módu do ultra kochacího módu, což znamená jízda na trojku a občas čtverku. Navíc jsem mimořádně zapnul i dva přídavné přední světlomety, které pomohly proříznout místy černočernou tmu. Za celou dobu jsem potkal asi dvě auta a představa, že se peru někde se svým 400kg mastodontem, prohraju a zahynu ve škarpě bídnou smrtí, protože se nenajde nikdo, kdo by tudy projížděl, aby mi pomohl, mě udržovala i přes pozdní hodinu ve stavu jasné bdělosti. Na penzion jsem ve finále v pořádku dorazil někdy před půlnocí (tak trošku jsem se ke konci cesty zamotal, sjel na špatné odbočce a přidal si pár km navíc, což se mi tedy po pravdě občas stává, neboť mobil, abych zkontrolval cestu, vytahuju jen občas).

 

Ráno po snídani nastal čas opustit Slovinsko a vyrazil směrem do Pula v Chorvatsku. Vydal jsem se tak, aby cesta nebyla fádní napřed do městečka Koper po 444, kam jsem v Rozdrtno přejel na 409. Jelikož jsem na ten den neměl v plánu žádnou zastávku kromě Koper, kde jsem si vyšlápl k Gravisijev Grad. Někde jsem se dočetl, že tento hrádek je na prodej, pěkný, ale pořád mi chybí několik desítek milionů, takže rád přenechám vážnému zájemci. Počasí krásné, jízda pohodová, teda až téměř do Pula. Obecně na všech hraničních přechodech, tedy kromě Rakouska jsem musel ukázat cestovní doklady, jen běžná kontrola, ale počítej s menším zdržením na státních hranicích. Tak jako předchozí den, zničeho nic přibližně 30km před Pula se začalo zatahovat a objevily se první kapky, nic zásadního, dalo se klidně jet dál. V Pula jsem měl tři noci rezervované v Park Plaza asi 7km jižně od Pula na pobřeží. Do hotelu jsem přijel již lehce zmáčený, protože lokální déšť začal nabírat na intenzitě. Sházel jsem věci z motorky a šel se ubytovat. Chyba, v hotelu mě sice přivítali s úsměvem, ale současně s ujištěním, že sice mám ubytování zajištěno v Park Plaza, ale v druhé části velkého areálu. Naházel jsem věci opět na motorku, otřel sedadlo, a vydal se za ještě intenzivnějšího deště k druhému hotelu, kde jsem již značně promáčený slezl z motorky a šel se ujistit, že je to ten správný Park Plaza, nebyl. Naštěstí v areálu jsou jen tři hotely patřící do stejné skupiny Radisson, takže třetí už byl sázka na jistotu. V tento okamžik jsem již ignoroval i akvarijní efekt, nic neotřel, stejně už nebylo čím, a prostě dojel na správné místo. Ještě téhož večera, jen abych nečinně neseděl na pokoji, jsem zašel na vnitřní bazén a večer se zašel podívat na nedaleká akvária. Krásné místo, třípatrová budova s obrovskými akvárii tématicky rozmístěnými podle oblastí a výskytu, dvě hodiny tady strávené utekly jako voda. V létě je zavíračka až v deset a já odcházel jako jeden z posledních. Rozhodně doporučuju všem, kdo se na těchto koncích vyskytnou.

 

Další den, po velmi vydatné snídani bylo na plánu projít Pula a všechny památky, které jsem v různých průvodcích našel. Na motorce pár minut a jsi u centra, kde se dá v pohodě zaparkovat. Všechny směrovky včas a na místech, kde mají být, takže s místní přepravou problém nebyl. Svým způsobem mi Pula spíše připomíná svým ruchem a architekturou Itálii. Počasí bylo naprosto nádherné, tak jsem vyjel jen v keckách, riflích a tričku. Výborný oběd v centru, což znamená opět červené víno a mušle. V Pula jsem stihl projít snad všechno co šlo, Aréna, chrám sv. Augusta, triumfální obouk rodu Sergiů, a mnoho dalších památek. Celkem utrmácený jsem se později odpoledne vrátil na hotel, abych se do Pula vrátil ještě jednou v noci podívat na nasvícené jeřáby a osvětlené centrum, kde to žilo jako přes den. Pokud máš rád(a) historii a památky, určitě tě toto místo uspokojí. Nával turistů nebyl nijak zásadní a pěkně se rozprostřel do celé oblasti.

Ve čtvrtek ráno jsem si přispal a po vydatné snídaně se rozhodl, že tento den bude ve znamení odpočinku. Neustálé pozdní příjezdy a přesuny, spousty nachozených kilometrů a stupeň regenerace, který už u mě není rozhodně takový, jaký jsem měl v minulém tisíciletí, to vše hrálo na to, abych přece jen na den vysadil, obzvlášť, když jsem měl před sebou ještě poměrně dva náročné dny. Tudíž to byl cestovně nezajímavý den.

Pátek ráno, poslední poznávací den. Přivstal jsem si, naházel věci na motorku, a posnídal hned v sedm ráno, v čas, kdy se otevřela hotelová restaurace se snídaní. V osm jsem nastartoval a vydal se severně k prvnímu bodu a tím bylo město Rijeka, kam jsem se dostal kolem pobřeží po 66. Rijeka je město, které určitě stojí za prohlídku. V první řadě centrum a promenáda, kde jsem si označil tři místa městská hodinová věž, barokní jezuitský chrám sv. Víta a samozřejmě prvnost Trsat, odkud je krásný výhled na město a moře. Další zastávkou na cestě byl Senj, kam jsem se dostal po jadranské magistrále, lemující pobřeží. Počasí až moc skvělé, horko jak v pekle, ale neměl jsem odvahu sundat svoji koženou bundu. Představa, že mě nějaký plechovkář, řídící už z domu v žabkách a natěšený, že večer na kamenité pláži slupne doma připravený řízek (nebo paštiku) mě trochu děsila. I když bunda život nezachrání, aspoň nebude silniční vyrážka. Naštěstí ve finále provoz nebyl tak hustý a je jen škoda, že zde není víc míst pro zastavení a udělání pár fotek. Tuto cestu jsem si pro sebe posunul do top cest a občasný ústřel hlavou doprava pokochat se krásnou vyhlídkou, stál za to. V Senj jsem vyjel k "Nehaj Fortress" a dal rychlý oběd. Hodina pokročila a mě jěště čekala cesta na Plitvická jezera, kde jsem měl v plánu projít trasu B, která začíná od vstupu číslo jedna. Ze Senj jsem to vzal po 23, která se v serpentinách klikatí až k Vratnik a dál po skvělé 52, která je poměrně rychlá a plná pohodových pozvolných zatáček. Na Plitvičky jsem dorazil včas, koupil lístek a prošel celou plánovanou trasu za necelé tři hodiny. Kdo byl, ví, kdo nebyl, určitě doporučuju, stojí za projití. Počasí pořád nádherné, čas rozumný a jelikož jsem nevěděl, jak na tom budu časově, zarezervoval jsem si ubytování v Karlovac, abych to další den měl o pár desítek kilometrů blíž domů.

Sobota ráno a přede mnou cesta domů, 600km, které jsem se rozhodl jet přes Maďarsko. Kromě jedné drobnosti a to té, kdy jsem těsně za hranicemi s Maďarskem minul sjezd a ocitl se na hranicích se Slovinskem, nic zásadního. Toto komentoval Honza, se kterým jsem před pár týdny projíždeli oblast jižně pod Mariazell, a který je naprosto skvělý navigátor zprávou, kterou si dovolím citovat "Člověk si splete ulici, špatně odbočí na křižovatce, někdy i vesnici mine.... ale jiná země?"

Takže sečteno a podtrženo. Natočeno necelých 2400km, motka si slupla skoro 8 nádrží benzínu, což dělá skoro 150 litrů, akvarijní efekt se dostavil dvakrát, počet kolizí/nehod nula, počasí z 90% parádní (někdy až moc), a každý kilometr stál rozhodně za to.

Všem přeju hlavně pevné zdraví, protože bez toho to prostě nejde, a ať už jedeš 5, 50 nebo 500km, vždy kolama dolů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (18x):
Motokatalog.cz


TOPlist