Sám na motorce k moři

Zmíňka o cestě k moři v nadpise (ještě k tomu do Chorvatska), většinu dobrodruhů od čtení odradila a já přiznávám, že žádné velké dobrodružství se ani nekonalo, bylo tak akorát. Píšu tady pro Ty, kteří se chtějí jen svézt a váhají jestli můžou jet sami, jestli je jejich motokrasavice  ta pravá, jak navigovat, jakou kameru, foťák, jakou kreditku, stan a……píšu taky tak trochu na oplátku, protože před mojí cestou byli moji motivací právě cestopisy, kde jsem se dočetl jaká je to paráda a není čeho se bát a když už náhodou se dostaví nějaké to dobrodružství (většinou nějaký průser), tak  je jistota, že to s odstupem času bude ten největší zážitek na který budete vzpomínat. Já se, ale budu držet mého v životě oblíbeného, že je fajn když se nic neděje a tak probíhala i má cesta a dvě kola byla stále na asfaltu.I když tohle píšu až zhruba šest měsíců po tripu a tedy jsou tyhle řádky trochu zkreslené,  budu se snažit tahat ze sektoru vzpomínek co nejmíň vzpomínky zdeformované a ať tady najdete nějakou motivaci popřípadě radu co Vám na cestách třeba pomůže.

Příprava na cestu začína dialogem s manželkou:

Já: „Ženuško, zvažuji, že si letos zajedu na motorce k moři, počítám tak 2 až 3 týdny.“

Ženuška: „Jsme na sebe krásně napojeni, právě jsem Ti to chtěla navrhnout.“

…tady správně každý ženáč zavětří že to bylo trošku úplně jinak (a to zkusila na mě poštvat i děti aby mi to rozmluvili) ale nakonec dělali že mě všichni pochopili, na cestu mě pustili, nerozvedli jsme se a jsme stále spolu 😊.

Před cestou jsem si ještě nechal osahat mou 4-letou brunetku (Honda VT750 c2b neboli Phantom) servisákovy, který ji nalil, namazal, pak se v ní docela pěkně pošťoural, dal nové boty(na nových gumách to „krásně“ padá do zatáček) a od něho s výbornou náladou musela ještě na pokec k STK.  Potom jsem v práci dohodnul přibližný termín, žádný fixní, prostě když se v červnu objeví uchazející předpoveď  počasí tak na cca 2 týdny budu out of office, možná 3 týdny, kdyby mě zdržel déšť něco neočekavaného anebo…cokoli. Když je předpoveď na většinu dne déšť a i vizuálně to tak vypadá tak prostě nevyjíždím.Proto taky ubytování budu řešit až operativně na místech až tam dorazím, žádné rezervace, jen jednoduše: „…máte pokoj?...za kolik?...mohu zůstat déle?“.  Ještě zbývá nějak „vošéfovat“ co se sebou, co budu potřebovat já, co motorka? Na motorkářích mimo jiné čtu, že dnes vlastně stačí jen kreditka, protože vše co se přihodí, nebo bude chybět vyřeší právě ta kartička z banky. Nechce se mi ale každý den na cestě kupovat nové trenky, tričko popřípadě teplejší kalhoty a tak přeci jen si udělám seznam věcí co na sebe, na mytí, na sluníčko, na déšť (našel jsem na netu a přízpůsobil mým potřebám) a k tomu dokoupil i něco na moto: džák na mobil (pro případ kdybych se beznadějně ztratil a potřeboval navigaci), nízký tankvak na případné papíry, ale hlavně se slídou ať mám mapu pořád na nádrži na očích, malou 4k kameru (žádné GoPro) která stála do 1500,- Kč i s voděodolným pouzdrem a držáky, sadu na opravu lanka, kombinačky (k mini vercajku který vozím i s lékarničkou a sprejem na defekt na biku pořád), univerzální šedou pásku, zadrhovací plastové pásky, alarm na kotouč a …

A byl poslední květnový týden, s pravým zápěstím mi začalo cukat. V pátek 1.6.2018 kdy počasí nebylo uplně bez mráčků a předpověď taky nebyla idealní mi po pár pivech v hospodě bylo vysvětleno, že co bych chtěl, je nádherně akorát občas bouřka, světe div se to stejné mi řekla i má ženuška a tak v sobotu 2.6.2018 ráno balím, loučím se s ženuškou i dětma a vyjíždím ze Studénky kolem 9:45 směr Vranovovská přehrada s taktikou ubytování vždy u nějaké vody (přehrada, jezero, termály, moře) kde předpokládám větší koncentraci penzionů popř. hotelů. Jedu sám, protože i když se nápad vyjet si na moto k moři velice líbil, nikdo se nechtěl zúčastnit (zažil si to Cimrman a teď i já).Prakticky už po prvních kilometrech, kdy člověk ještě v hlavě rekapituluje jestli má vše co chtěl a co potřebuje přichazí po nahmataní  peněženky s doklady a kreditkou příjemný pocit svobody, kdy si začnete užívat přítomný okamžik (i včetně děr na cestě a hrozícich mraků na obloze). Nemám konkrétní plán cesty a ani mapu, tak jedu jen zhruba jak to znám cestou na „jih“. Za svobodu bez mapy a navagice platím v Holešově drobnou zajížďkou na Fryšták a odměním se za to zastávkou na „benzince“ kde si dám kolu a ujistím se u pána, že jedu „špatně“. Ego mě pochválilo, že jsem poznal špatný směr a už zase kličkuji směr Kyjov (ego se dostává do normálu když mě předjedou na choperech i dvě holky), cestou začne pršet a tak zastavuji pod mostem a spojím to s vyprázdněním měchýře a konverzací s motorkářem, který zastavuje za mnou. Potom pokračuji nějak nad Břeclav, přes Nové Mlýny, kde se najím a pokračuji směr Znojmo a Vranov nad Dyjí. Střídavě trošku prší a když předjedu aspoň cyklisty tak mě doženou, když se schovám před deštěm v zastávce a udělají mi první fotku z výletu  (jinak jsem pouštěl kamerku upevněnou na řídítkách) a to ještě netuším že první noc ztrávím v podobném „stavení“.  Když dorazím na Vranovskou přehradu(nechtíc jsem se podíval i do Vranova nad Dyjí) vítá mě budova s nápisem RECEPCE a tak hurá k ní, hotel po pravé straně vypadá docela dobře. Nicméně na dotaz ohledně volného pokoje dostávám tel.číslo na které volám a pán mi sděluje, že chatku má volnou a po zhruba 280 km popíše mých posledních pár desítek metrů toho dne na mé krasavici, a po té mě vítá s  celou chatkou jen pro mě v ceně 220,-Kč  společně s čistým povlečením. Ubezpečil jsem se že si se mě nedělá blázny, zjistil že v chatce je i proud, postele a peřiny… a v tu chvíli zapoměl i na hotel na pravé straně, jsem spokojen…rychle odstrojit stroj, sprcha a hurá na pivo, něco zakousnout, pokochat se okolím-přehradou, ještě pivo nebo tři, pokec s náhodným pivopijícím spolusedícím, zhruba se podívat kam vyrazím zítra a než se uložím k spánku nechat nabít telefon a kameru.

Druhý den před cestou trošku protáhnout-zacvičit u přehrady, je pěkně, vyrážím směr Rakousko, Gmunden (Traunsee – Attersee) dvě na mapě(zatím jen v telefonu večer u piva) dobře vypadající jezera.Nic extra nevymýšlet, prostě dolů na jich, trošku na západ, žádné dálnice, žádný provoz, ať se to kroutí. Benzín jsem nabral ještě u nás, nějaké euro cash v první rakouské obci z bankomatu, ale mapu (papírovou ať si připadám jak ten Zikmund s Hanzelkou), jsem našel-koupil až na „benzince“ v trošku větší obci-městě Hornu. U kafe důkladněji naplánoval cestu, které jsem se z mě neznámých důvodů držel velice obtížně (ve skutečnosti vím že orientační smysl v mé DNA zakódovaný není, respektive je ale já ten kód neznám) a to bylo dobře, protože se to pořád kroutilo a já musel hledat jak se napojit na původně zamýšlený směr a to byly parádní cesty a cestičky. Když jsem se dostal přes Dunaj, pořád mě ukazatele vedly na dálnici A1, ale i s tím sem si po boji poradil a dálnici se vyhnul, ale úplně jistý, že jsem na ni nebyl, si nejsem 😊.

Po překonání A1 už víceméně bez problémů až do Gmundenu k jezeru Traunsee a cesty i počasí paráda. V Gmundenu bylo docela živo a i u prvního hotelu kde jsem zastavil hned u jezera byla velká terasa restaurace plná lidí a měl jsem trochu obavy jestli bude volný pokoj. Německy mluvím jen trochen, vlastně umím jen „Hande hoch“ a tak radši vsázím na trošku lepší angličtinu. Pokoj volný naštěstí byl, naneštěstí za 80 éček. Byl jsem unavený a vlastně rád, že mám kde hlavu složit, ale domluvil jsem se, že se ještě podívám jestli nenajdu něco levnějšího a dobře udělal. Asi 400 metrů vedle, penzion za 30,- éček se snídaní u jezera 😊. Dostavuje se malé „dežaví“ včerejšího předvečera a to: rychle odstrojit stroj, sprcha (tentokrát jen moje) a hurá na pivo, něco zakousnout, pokochat se okolím-jezerem, ještě pivo nebo tři, zhruba se podívat kam vyrazím zítra a než se uložím k spánku nechat nabít telefon a kameru. Taky se ještě vždy spojím s rodinou, podělím o zážitky, pošlu fotky a to samozřejmě i během dne.Dnešní den pohodově připsal na budík Hondy kolem 320 km.

Třetí den  mě přivítá sluníčko a již zmiňovaná snídaně u jezera, kde jsem úplně sám. Nasávám krásnou vůni nepříliš dobrého rokouskoněmeckého překapavaného kafe. Předemnou se na průzračně čisté vodě v tichu pohupuje malinká jachta a to vše okblopeno skálami, v tom přijde nějaká kočka-kocour a já začínám bránit snídani. Ubránil jsem, najedl, dopil, protáhl-zacvičil, zaplatil, zbalil, nastrojil, vyrazil. Dnes bych chtěl dojet do Zell am See.V Gmundenu ještě načepuji a pojedu kolem sousedního jezera Attersee, teda až po tom co zase sjedu špatně, ale druhý pokus ok a už jsem na krásné cestě L544 která vlastně jezera spojuje a já už zase uchcávám nádhernou cestou i výhledy, druhé jezero-Attersee je taky zasazeno v překrásné krajině a má nádhernou tyrkysovou barvu.Nicméně nezastavuji, pokračuji na B153 směr Bad Ischl a pak pokračuji na jih. Cesty i krajina mi to zatím dávkují perfektně, mám pocit že je to pořád lepší a lepší a i když jsem na relativně hlavním tahu tak provoz taky v pohodě, k tomu je v horách cest podstatně méně a tím pádem se i snižuje riziko dlouhého bloudění 😊.Větší zastávku si dám u jezera Hallstatter a od něj už budu držet řídítka víc na západ. Prostě nějak dojet a je jedno kudy, protože všechny ty cesty v horách jsou zážitek ať máte kolem sebe stromy, skály, řeku, potok, hrad, vlak a jako bonus furt a furt se to kroutí, provoz minimální, občas někdo na Vás zamává nebo předjede nějaká mašina.

Úsměv trochu opadá když se blížím k Zell am See a mraky které se sem ženou mají černou barvu. Honem najít nějaké ubytování, chci být zase úplně u vody, tak jedu na východní stranu jezera a…zase stejná písnička, pokoj máme za 75 ojro, tak super, ale ještě se podívám kolem…a zase nachazím několik stovek metrů od toho penzionu jiný gasthof  Seestrand kde mě noc vyjde na 25 eur (snídaně ano,ale bez balkónu, ne strana k jezeru a 2.patro po schodech). Po písničce ještě „dežaví“: rychle odstrojit stroj, sprcha a hurá na pivo, dnes nejdříve pokochat se okolím-jezerem kvůli dešti a až pak něco zakousnout, ještě pivo nebo tři, zhruba se podívat kam vyrazím zítra a než se uložím k spánku nechat nabít telefon a kameru.Mám za sebou dalších asi 220 km.

Čtvrtý den ráno místo cvičení nosím věci z druhého patra na bike a vyrážím trošku dříve než jindy a to zhruba v 8:30 a čepuji na první „benzince“. Večer jsem totiž zjistil, že jsem hned u Grossglockneru (nějaká nejvyšší hora Rakouska) a tam prý je lidí (aut a motorek) jak na Václaváku, proto je lepší vyjet co nejdříve(u mě ovšem obrovský problém vstávat takže 8:30 fakt docela dobrý), a i když prý se tam platí tak to za to nestojí a musí být bez mraků a…Glockner strasse začíná asi 6km od „mého“ penzionu takže je rozhodnuto jedu vyzkoušet jestli je zkušenost nepřenositelná. JE, je nepřenositelná, protože já si to užíval s otevřenou hubou v zavřené přilbě, protože trošku přituhlo, ale k těm stromům, skálám, řekám a vracečkám ještě přibylo trošku sněhu (ne na cestě) a výšky.Těch z mého pohledu pár šlapálistů, pár plechovek a pár motorkářů (včetně 50 ccm) nestojí ani za řeč (slovo). Navíc já jsem jako jediný byl na vrcholu dvakrát. Může za to samozřejmě opět můj orientační smysl a neprostudování mapy, takže při dosažení nějakého prvního viewpointu-odpočivadla kde se vyjelo po  dlažebních kostkách

a člověk byl na nějakém vrcholu, kde všichni obdivovali úžasné panoramata, foťáky cvakaly, mobily selfovaly, kamery točily, já zastavuji na hraně parkoviště bez svodidel, vypínám motor (ještě metr a sráz jak cip, projistotu asi pětkrát zařazuji a vyřazuji jedničku, neutrál nesvítí, tak snad ok).Po vysednutí z mašiny si borci z Havířova všímají mé espézetky, trošku pokecáme(kratce a sprostě) a při loučení mi přejí obě gumy(kola) pořád na asfaltu (jsem trošku pomalejší a tak i vysvětlují že se to tak říká). Je čas se kochat a zacvakat mobilem ať mám z Grossglockneru nějaký obrázek, výhledy na hory, cestu, tunely a jezírka jsou zážitkem, ale je třeba jet dál.

Potkávám ještě nějaké němce, dáváme se do řeči (evropskou angličtinou) a já zjišťuji že pán který jede sám na nějaké cestovní BMW 1200 má 83 let (aby mě doma pustili jsem mimo jiné argumentoval, že už mi bude 45 a dlouho už na moto jezdit nebudu). Pokračuji stále přes hory směr Heiligenblut až přijedu k nějakému kruháči, ale tam všichni pokračují směr Grossglockner, kua vždyť tam jsem teď byl, a je to na druhou stranu. Začínám tušit, že na Grossglockneru jsem ještě nebyl, jedu tedy tam co všichni co teď projeli kolem mě. Opět co jiného než paráda, serpentinama klesáte a stoupáte v polozasněžených horách se vším co k tomu patří až dojedete na nejvyšší asfaltem dosažitelné místo a doufám že to byl ten Grossglockner respektive místo-parkoviště odkud je na horu-ledovec vidět.I zde jsem si zacvakal mobilem, sklonil se před přírodou a měl radost s bytí. Teď už fakt směr Heiligenblut. Mám trošku strach že to nejlepší z cesty už mám za sebou a panicky zastavuji kde se dá a fotím co se dá, v kameře už došla šťáva a to mám za sebou teprve nějakých cca 55 km a není ani poledne.

 

Nebloudím a jedu na jih až na cestu B111 směr Hermagor, počasí mi stále přeje, cesty patří jenom mě a musím se snažit soustředit protože jsem plný zážitků.Před Hermagorem směr Tropolach, Nassfeld Strasse (super serpetiny), kde poznávám místa kam jezdíme občas lyžovat, ale poprvé je vidím bez sněhu a na horizontu protínám hranici s Itálií kde ztrácím i obavy že nejlepší mám za sebou. Respektive porovnávat lepší, horší, nejlepší ani nejde, prostě Grossglockner byl Gross a teď na mapách čtu, čeká mě lokalita Bombas. Hned za hranicí je to prostě jiné, a nádherně jiné, nejde popsat co člověk cítil, nejde popsat každou zatáčku, tunel, most, řeku, výhled, klid (potkal jsem snad jen jednu motorku) a tak jen  zjednodušeně  napíšu že šlo o cestu SP110 a když náhodou budete na motorce poblíž tak určitě si zajeďte.

Po tomto zážitku opět trochu panika, protože se napojuji na docela velkou cestu SS13 a potkávám kamion, ale věřte nevěřte zase La grande bellezza (velká nádhera). Po tom co se ztrací velký kamión, proplétám se podél velké průzračné řeky, pod velkými skálami pod velkou dálnicí abych po chvíli odbočil na malou, opustěnou SP76 a motorkářský sen pokračuje dál.

 Unaven asfaltem začínám hledat nocleh a po neúspěchu v malé Sella Nevea stačím na sever do většího Tarvisia, kde po chvíli ptaní (a setkání s nějakým čechem – cestovatelem v plechu) nacházím malý něco jako hotel kde za 30 éček (napoprvé) po cca 280 km ustelou mě v pokoji a moji krasavici v garáži, žádný luxus, ale fajn týpek a vypadá to tu čistě. Odstrojit, osprchovat…Po večeři u pivánka trošku rekapituluji a rozhoduji se zůstat tady dvě noci.

Pátý den domlouvám u snídaně ještě jednu noc. Včera to byl fakt sen, tak se rozhodnu ještě jednou projet SP110 podél Rio Bombaso i s následujícím SS13 a SP76 (bez zastavování a cvakání fotek), ale pak směr Jih-Slovinsko(jo a stejně jsem zastavoval). Na slovinské straně pokračuje pohádka, cesty navrhoval opět nějaký nadšený motorkář a osud i přes téměř žádné plánování mi jako třešničku (našel jsem včera večer) nadělil nějaký Mangart-vyhledávaná destinace motorkářů. Bohužel zjišťuji, že tyhle horské serpentiny neojedu, je zavřeno (zákaz vjezdu, zřejmě kvůli sněhu), potlačuji slzu v oku a pokračuji po 203 na Bovec, tam na 206 směr Kranjska Gora, a po 202 směr Tarvisio . Musím už nudit s tou nádherou tak to zkrátím, za dnešek „pouze“ 1 s hvězdičkou a jako bonus na mě spadlo asi 33 slovinských kapek, pokecal jsem se švýcarským důchodcem na ruském stroji, Ruske ceste a po cca 220 km s toužebným přáním švýcarského „stáří“ se vrátil na hotel, dnes bez odstrojování(jezdil jsem na lehko).

 

Do plánování zítřejší cesty musím poprvé brát v úvahu i možný déšť, ale čeká mě moře, což je cíl tohohle výletu (teda mimo cesty samotné) a tak si najdu takovou předpoveď která vypadá nejlíp a jsem rozhodnut ráno vyjet.

Šestý den kolem deváté znovu směr Slovinsko, na Bovec, potom Tolmin a pak kvůli deště ze západu na jihovýchod a pokud možno dojet suchý na ostrov Krk. Cesty jsou pěkné, ale za dokonalostí předchozích dvou dnů zaostávají a taky už nejsem na cestě úplně sám, potkávám i české géesaře, kteří jedou na Mangart, na ten zavřený, což jsem jim asi neměl říkat protože slíbili, že na mail pošlou společné foto, ale do teď nic, tak buď bloudí dodnes, nejede GS anebo jsou na mě nasraní za ten Mangart (ale za to nemůžu).

Před hranicí s Chorvatskem obloha hrozí přímo ďábelsky (včetně blesků), zastavuji na „benzínce“ a s kafem a místní bagetou čekám i s jinými motorkáři, ale na rozdíl ode mě s koulema, protože když vidí, že počasí se nelepší tak jedou dál (někteří s nepromoky jiní bez). Po dalším čekání jsem ujištěn, místními štamgasty že zrovna teď je to nejlepší a kousek je hranice a za ní už déšť nebude. Nebyla to tak úplně pravda. Ale dojel jsem až na Krk bez potřeby nepromoku (kožená bunda a dobré kalhoty s občasnými zastávkami  pod střechou stačily) a pršelo vlastně jen tam kde podle předpovědi (a štamgastů) pršet nemělo. Do Rijeky přijíždím v příjemném letním deštíku (cesty jsou jak mýdlo-doslova, ale místní skútry mě uklidňují).Vidím moře, mraky se rozplývají, sluníčko začíná řádit, huba se mi rozjiždí od ucha k uchu a zastavuji abych se převlékl do „letního“. Pokračuji v provozu takže s neskutečným soustředěním abych trefil, jde o Krk,  zároveň zahlédl něco z Rijeky…a zastavuji (po projetí tunelů a mostů) na odpočivadle, vysoko nad mořem s nádherným výhledem.

 

Na další „benzince“ kupuji mapu a ptám se se zapíchnutým ukazováčkem jak se dostanu na ostrov Krk a obsluha vysvětlí že tam už jsem. Tak super a pokračuji podle ukazatele vedle cesty směr Krk (město) i když už na Krku jsem a dojedu až do Punatu kde se mi líbí a po klasických prvních nabídkách za 80 eur/noc a ještě s kyselým obličejem nachazím cca 300 metrů od moře nové apartmány a protože ještě není sezóna tak pro jednoho za třicet (od fajn týpka-hudebníka a s úsměvem, po té co se domluvil s manželkou)…Odstrojím, vysprchuji a pozývám pana domácího na jedno v místním baru u moře, fajn pokecáme (v Čechách hrával a při vzpomínkách se rozzářil zejména když mluvil o českých holkách).Po pivku už sám na večeři, po večeři na víno. Společnost mi dělalo moře a vzpomínky na dnešních 300 km v sedle. Po té co jsem se vyhajal jak miminko, po snídani, dobrém silném „presu“, prozkoumání okolí, završil motovýlet „koupačkou v moři“.

 

A začal cítit záda (teď i v Chorvatsku) a tak už jen ve zkratce. Na krku jsem zůstal dvě noci, trošku pojezdil, odpočinul, vyčvachtal v moři a kvůli né uplně příznivé předpovědi počasí a „cítění“ zad jsem se rozhodl nepokračovat kolem moře na jih, ale vrátit se přes Maďarsko domů.

Po bouřkové noci vypadala obloha v pohodě tak po dálnici přes Zagreb na guláš k Balatonu,

 

kde jsem po cca 450 km zažil nejhorší ubytování (co bych chtěl za 20 éček), u Balatonu lidí jak sraček(nějaké závody) a tak ráno i když jemně prší (a guláš byl super) rychle pryč směr Komárno, po nejhorší cestě (nikdy jsem tak špatné, děravé, hrbolaté cesty nezažil ani v ČSSR ani v dnešním Babišistánu). Naštěstí aspoň počasí se umoudřilo a je krásně.

 

Na Slovenské straně jsou i cesty  víceméně v pořádku, ale Rakousko to není a v pohodě dojíždím po cca 250 km do Podhajské, klapne hned první nocleh na penzionu Baška(pěkný, moderní, čistý, hned u termálu) kde vyhřeju kosti v termální vodě, ale se společností asi milionu lidí (je neděle). Večer je mi hned lépe s pivem v místní hospůdce s komorní atmosférou. Ráno po předvčerejších dálnících a včerejším hnusu se rozhoduji i přes možnost deště to vzít domů přes Tatry a Polsko a spravit si chuť.Vyrážím směr Banská Bystrica potom Ružomberok.

 

V Kalamenech se vyhřeji v nekomerčním termálním jezírku u lesa a protože se začíná černat tak to nepřeháním a pokračuji přes Liptovský Mikuláš a Hrádok na cestu 537, která vede pod Tatrami a tam mě začíná umývat déšť.V dešti nedešti (bez nepromoku), užívám si znovu hor, zatáček (s respektem k mokru) a po cca 290 km dojíždím až do Ždiaru kde jsem už byl, takže s ubytováním jdu na jisto a dostávám pokoj za 15 euro.

 

U večeře a piva v místní hospodě mi dochází, že zítra už budu doma, těším se a zároveň mi je to líto. Ráno prší a já vyčkávám, když déšť na chvíli ustane strojím stroj. Konec cesty připomíná absence mapy na nádrži, protože cestu přes Polsko kolem Oravské přehrady znám. Počasí je rozhádané jak mé myšlenky, neví jestli je lepší pršet nebo nepršet já nevím jestli se převládá radost či smutek.

 

Přes Bystrice (Stará,Nová) to vemu ještě přes uja 😊 ve Velkém Rovném a pak…za cca hodinu a půl jsem zpátky doma po dnešních cca 310 km a nejvíc mě vítá pes.

Doufám, že mezi řádky, ujetých cca 3000 km, jste našli nějakou inspiraci, popřípadě radu, která se bude hodit (mimo jiné se mi potvrdilo,že fakt stačí jen kreditka, možno jet na jakémkoli stroji, nepromok jsem nepoužil, navigaci taky ne, stan jsem neměl, alarm když v noci pršelo jsem musel sundat, protože pořád hulákal a fotil mobilem) a na chvilku se "projeli", nebáli být jen sami se sebou a představili si to, co se dá zažít jen na motorce: teplo, zimu, vítr, kapky deště, vůni lesa, louky, ohně, benzínu, bolest zad, vibrace motoru,  svobodu a k tomu poznávat každý den nová místa, lidi, to vše bez každodenních povinností a naštěstí i bez průseru. Kdyby jste si cestu (osm zemí) chtěli užít v sestřihaných dvaceti minutách z kamery, kterou jsem měl na moto tak  tak na youtube: https://www.youtube.com/watch?v=5oOwvXPCg4g  nebo do vyhledávaní "na motorce k mori".

Mějte se jak chcete a OBĚ KOLA STÁLE NA ASFALTU (nebo tak nějak).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE