S pcxkou na ostrovy Kvarneru

Když jsem vloni jel místo do Chorvatska do Itálie a pak na východ, nebylo o letošním cíli mé cesty pochyb. Pobřeží Chorvatska je rozsáhlé a já chtěl zažít něco nového. Vybral jsem si jako cíl ostrovy Kvarneru, které jsem dosud neznal. Cílem tedy byly Pag , Rab ,Cres , Lošinj a Krk. Cestu jsem si ještě trochu okořenil místy, která jsem chtěl navštívit, trasu jsem zhruba stanovil dle bodů zájmu, ať to již byla zajímavá místa, nebo pěkné klikaté a kopcovité silničky.
   Přípravy na cestu mne nezabraly mnoho času. Servis motorky, zabalit par hadříků a bot. Nepromoky mám stále pod sedadlem. Ještě jsem si musel dát podrazit mé italky motobotky, u kterých jsem již ošoupal podrážky.  Navigace jako vždy dle map ,Alpy a Slovinsko- Chorvatské pobřeží, kousek Rakouskem jsem si raději vytiskl na compu. Plánovanou trasu jsem si orientačně namaloval do map. Ubytování   najdu cestou v penzionech a privatech. Je to sice asi dražší varianta, než objednat předem, ale motorkářská nezávislost kam dojedu, tam  dojedu ,  má přednost. Stravování jak se dá, na co bude kdy chuť a prachy. Na motorce si vozím mimo oblečení,  bot , hygieny a lékárny  jen vodu.

 1.den

  Protože jsem se nemohl vyhrabat z postele, vyjel jsem až před osmou  z Prahy po staré na Kolín , Jihlavu a Znojmo, kde jsem to uhnul na přechod Hevlín. Cestou pár krásných sklípků a v Dyjákovicích jsem si dal první enduro vložku v zákazu vjezdu. I když byla objížďka značena již kousek za Znojmem, nedbal jsem s vědomím, že na skútru se skoro všude dá protáhnout.  Ještě, že domácím letos při stavbě kanalizace moc nepršelo. Prostě peklo, ale asi to jinak nejde. V Hevlíně jsem natankoval poslední český benzín a vydal se na východní  obchvácení  Vídně. Z Laa jsem mazal na Mistelbach, Gansendorf  a na kafe se štrůdlem do městečka čápů, Marcheggu. Cestou mě moc tato část Rakouska neuchvátila. Vesnice sice uklizené, ale domy něco mezi Moravou, Slovenskem a Maďarskem. Prostě zemědělská oblast. Další cestou jsem objevil dva barokní zámky, kam bych se chtěl ještě jednou vypravit. Schloss Hof a Niederweiden .Tentokrát fakt nebyl na jejich prohlídku čas.   Vedro mě donutilo svléci vše zbytečné a uháněl jsem dál k mému prvnímu cíli, jezeru Neusiedler See.  Něco jako Balaton. Voda trošku do šeda, i když čistá, možnosti koupání, kempy, ale především sepětí s přírodou. Přírodní rezervace s řadou volně žijících zvířat, jejich pozorovatelen , cyklostezek a samých vinic, které obměnili dosavadní obilí a kukuřici. V jihovýchodním cípu se na kraji jezera ve vysokém rákosu  volně pohybují koně, vidíte stovky  divokých hus  a řadu dalších přírodních zajímavostí. Navštívil jsem informační centrum parku v městečku Illzhofen . Silnice byly bez problémů, značení dobré a já uháněl směr Maďarsko. Po přechodu hranic jsem natrefil na krásný zámek Esterházyovcú v městečku  Fertod.  Pak již hurá na jih směr Balaton.  Silnice se zhoršily, než jsem se dostal na hlavní tah, musel jsem správný směr zkonzultovat s jedním maďarským babetistou. Ještě, že máme ruce.

Před Balatonem jsem obhlédl, jak byl dostavěn hrad Sumeg a uháněl si to dál. Trochu mě vyděsil bažant, který se rozhodl zkřížit mi cestu asi při devadesátce. Trefil mě jen křídlem , instinktivně jsem se uhnul. Ani jsem nechtěl vědět, jaké by to bylo, kdybych ho trefil hlavou natvrdo. Před městem Kaszhtely jsem začal hledat ubytko.  Penzion chtěl za jednu noc 25 euráků, já jsem raději zvolil privát s pokojem , který jsem usmlouval na 15. Za ušetřené jsem si dal výborné vepřové na žampionech a doplnil tekutiny pivečkem a ochutnal sklenku maďarského bílého. Zalezl jsem po desáté, v obci bylo totál mrtvo a v restauraci byli rádi, že jsem vypadl.  V noci mě však probudila děsná bouřka, muselo to třískat někde vedle nás.  První den ujeto nejvíce: 555 km

2.den

   Před osmou jsem osušil pcxku a vydal se do Keszthely na obhlídku města a snídani. Pekaře jsem nenašel, tak jsem si dal kafe s vynikajícím dortíkem. Cestou na jih jsem musel dávat pozor na vlhko a především v zatáčkách a na kruhákách naplavený písek po noční bouři. Asi po dvaceti minutách se začala honit mračna a když začalo krápat, využil jsem staré autobusové zastávky na navlečení nepromoků. Zastávka s ukradenými lavičkami mě učila balancovat v motohadrech při navlékání nepromoků, do kterých jsem trochu přibral. Kdyby to někdo nafilmoval, tak se asi smíchy potrháte. Kalhoty, boty, ruce, bundu neřeším. Ta je super , na tu nemusím nic navlíkat. Ve slejváku jsem pokračoval k přechodu Barcs. Nekonečně dlouhé vesnice, kde jsou domy pouze podél cest, tento jev pak pokračuje i ve Slavonii v Chorvatsku. Na hranicích jsem si připomněl, co je to pasová kontrola, dal kafe a byl jsem odměněn. Přestávalo pršet.
   Po osychající slušné silnici jsem uháněl ke Končanici, obci českých krajanů před Daruvarem. Je to již 29 let, co jsem tam s rodinou nocoval u rodiny jednoho autobusáka s kterým jsem se seznámil u nás. Jeli jsme tenkrát do Jugoslávie s malými dětmi Škodovkou tisícovkou, oni nám nabídli přespání a byli moc milí. Kontakty se však přetrhaly a já je v Končenicích chtěl najít. Přestože jsem navštívil  i obecní úřad v Českém domě i několik rodin, nenašel. Paní úřednici jsem vyděsil mými nepromoky, doufám, že se nelekla, že hrozí nějaké chemické nebezpečí. No jo, stárnu a zapomínám, ani na jméno jsem si nevzpomněl, ani na místo jejich obydlí. Trochu smutný jsem vyrazil k nedalekému Daruvaru .

 Po zběžné prohlídce jsem frčel dále na jih. V Lipiku jsem si dal odpolední výbornou pizzu s jedním nealkem v našich cenách, svlékl nepromoky a uháněl dál k dalšímu cíli Jasanovci. Je zde monumentální památník obětem koncentračního tábora , který zde provozovali za druhé světové chorvatští Ustašovci. Monumentální památník ve tvaru květu, vlak, který přivážel vězně a muzeum připomínají památku hrůz, které údajně šokovaly i německé nacisty. Více než osmdesát tisíc  mrtvých srbů, židů a romů včetně více než dvě stě Čechů  a dalších národností včetně dětí.

   Raději dál na cestu. Celkem přijemné silnice,  cíl jsem si naplánoval k řece Una na hranice s Bosnou. Hrádek  na bosenském břehu , ale na chorvatském území  v Hrvatské  Kostajnici  byl již zavřen.  Trochu jsem se osvěžil kávou a vydal se dál. Místní servírka mně poradila, kde by mohl být nocleh, a tak dál podél Uny. Zanedlouho jsem narazil na motorest, kde pravě končila  smuteční hostina pro stočtyřicet lidí. To byla mela. V samostatném pokoji ubytování  za 13 euráků, dobrá volba. Odpolední pizza mě zasytila, tak jsem jen doplňoval tekutiny, s pcxkou strčenou se zámkama pod schodama.

 3.den 

Jako  často i jinde, klíč nechte ve dveřích. Tak jsem ho tam nechal a vydal se do obce Dvor k přechodu do Bosny. Ouha, čerpačka měla zavřeno, tak jsem si dal k snídaní  výbornej  makovej štrůdl   a v bistru- cafe kávičku s mlékem. Všude vám zde ke kávě dají skleničku vody , jíst si můžete vlastní, v kavárně vám nic zakousnout nedají.   Po nezbytných formalitách na hranicích naprosto v pohodě v zemi minaretů, v Bosně.  Natankoval jsem za hranicemi, ani jsem si neměnil na jejich marky, pumpař rád vzal euráky.  Všude tu bylo  nějak více lidí, ruchu, obchůdků i hezčích domků. Podél  Uny  jsem frčel  po hezké klikatici  k Bihači. Řeka je krásná, zastavil jsem , u dvou menších vodopádků. Někdy by to chtělo zajet nad Bihačí do národního parku k hornímu toku Uny. 

A již mě vítá Bihač, město s celkem novým centrem, to staré bylo hodně poškozeno ve druhé světové.  Zamkl jsem pcxku a vydal se obhlédnout centrum, kde mě zaujala  mešita  se základy ze dvanáctého století a věž křesťanského kostela. Výjezd z města byl jako okolo velkého tržiště.  Jeden obchod střídal druhý. Na hranicích v Izačiči žádný problém, a tak hurá Chorvatskem k moři. Chtěl jsem si trochu užít kopečky a zatáčky , a tak jsem si naplánoval cestu do Korenice, uhnout vpravo na Gospič a přes Velebity do Karlobagu.  Těsně jsem minul Plitvická jezera, ale ta již znám.  

         Cestou po silnici 25 k průsmyku Ljubovo mě čekala další terenní vložka, silnice v rekonstrukci. Jak je zde zvykem, silnici neuzavřou ale využívá se i při postupné rekonstrukci. Nejdříve úsek na semafory, pak se auto za mnou ztratilo a já se ocitl sám na makadamové podkladní cestě se štěrkem, který nebyl místama ani řádně utaženej, a tak jsem měl skoro strach zastavit a udělat fotku, abych se pak nezahrabal. Ale s pcxkou jsem těch sedm kilometrů zvládl. Proti mně jeli nějací enduristé, tak jsem jim signalizoval ať zpomalí.  Na průsmyku mě čekal smutnější pohled. Pomníček dvěma českým vojákům, kteří zde v pětadevadesátém  padli při službě v mírových silách OSN. Uklonil jsem se jejich památce a uháněl dolů na Gospič.   Těšíl jsem se na Velebity na přejezd průsmyku  Ostarijská Vrata. Pohled na pohoří od Gospiče nevěstil nic dobrého, těžké mraky a sílící vítr.. V kopcích krásné silnice mě přivítala občasná mokrá zatáčka a nahoře hrozná vichřice. Zastavil jsem se na rozhlédnutí u památníku rakouskouherskému panovníkovi a začal klesat k teplu u jadranské magistrály . Udělal jsem si pár zastávek na kochání především ostrovem Pag s měsíční krajinou a po sjetí dolu se rozhodl pokračovat rovnou na Pag. Objíždět jihem po souši se mi již nechtělo, a tak jsem to vzal na Trajekt do Prizny. Předjel jsem čekající auta ke kase, zaplatil 47 Kun. Sjel jsem před loď, motorkáři mohou dopředu. Tam mě hned odchytil Slovinec Jonas s manželkou, který jel sice autem, ale doma má několik motorek. Hned mi nabídl pálenku  rakiji, byla vynikající i z lahve balantinky, dostal jsem chlazené pivko a povídali si před plavbou i během plavby  o motorkách. No, snad jsem těch povolených 0,5 promile nepřekročil, byli fajn a pivečko s rakií také. Pag mě přivítal měsíční krajinou. Ještě jsem stačil dát pár slov se spliťanem, který na svém dvatisicetristakubiku silnem Triumphu uháněl z rozbouřených  hor nad Rjiekou do azylu ostrova Pag.

   Mám rád klidnější místa a tak jsem vyrazil na samý cípek ostrova do obce Tovarnele. Ubytovat mě chtěli na jednu noc za třicet, taky za padesát euráků, nakonec jsem sehnal  pokoj u paní Zdenky přímo v centru obce u přístavu za 100 Kun, asi 370 Kaček. Večer jsem se projel po okolí a dal si v jedné ze tří místních restaurací na zkoušku naše tradiční jídlo smažák. Byl výborný, mnohde by se u nás mohli učit. Ceny jsou u moře děsivé, dvojnásobné oproti vnitrozemí . Večer jsem rozhodl, že pobydu dvě noci. Místo krásné a kam se hnát. Pcxka za plotem, já s plným pupíkem, lahev vína jsem měl v lednici.

4.den

  Den prohlídky Pagu. Po další noční děsivé bouři jsem se probudil do krásného dne. Vyrazil jsem do Novalji, ohromného, rekreanty plného městečka, Pagu s historickým centrem a do zátok směrem k místu mého bydlení. Nad Pagem je krásná vyhlídka na město a Pašský záliv. 

 Tady jsem si dal oběd zakoupeny v Konzumu, smaženou rybu. Pokecal jsem i sjedním Švýcarem, který je již více než měsíc na cestách  na chopperu a bere to od Dolomit přes Černou Horu a kam ho kola zavezou a řídítka zatočí. Skoro jsem mu záviděl. Silnice na ostrově jsou pěkné. Na sever však vede lemována kamennými zídkami. Těmi je však naporcován celý ostrov. Horší je to již na odbočkách do jednotlivých zátok. Někde se ani s osobákem nevyhnete a jeden musí zastavit, povrch je také různorodý. Přesto stojí zátoky za to. Nádherná místa pohody a klidu.

 V Tovarnele  jsem se pak šel vykoupat. Narazil jsem na Čechy, tátu se synem, pozvali mě k nim na plážičku a povídali jsme o všem možném. Také dobří lidé, skútristovi přinesli jedno chlazené české nealko. Večeři jsem si dal studenou s ochutnávkou pravého pašského sýra. Kilo stojí skoro tisícovku, tak jsem slečně při krájení sýra na její ukázku kolik, několikrát řekl menší, menší, menší. Sýr je z místního ovčího mléka, jeho výroba je ruční a nákladná. Je znám prý po celém světě. Udělal jsem si i projížďku za starými olivovníky. Ty místní jsou mimořádné a je tu sad se stromy více než tisíc let starými. Ale i ty mladší stojí za shlédnutí.

5.den

  Den takzvaný trajektový. Ráno před osmou jsem stál již v přístavu. Po pevnině jsem to měl do Jablanace  asi šestnáct kilometrů a vzhůru za čtyřicettři Kuny na Rab. Tento údajně nejhezčí ostrov mě až tak neuchvátil. Je tu mnoho rekreačních míst, objektů, větší provoz, a tak musí člověk klídek hledat. Historické městečko Rab mě přivítalo v době, kdy je krásně, všichni u vody, nebo se teprve probouzejí. Prohlédl jsem si město, věže i  katedrálu, která však byla ještě zavřená. Pohled z cípku města na moře a okolní ostrovy je překrásný.

Trajekt na Krk mi jel z Loparu na druhém konci ostrova ve čtrnáct hodin. Koupil jsem si v Konzumu kalamáry na grilu a nějaké pečivo a pití a vydal se hledat vhodnou zátoku. Na ostrově naháčů jsem našel krásnou zátoku s místečkem ve stínu. Nádhera, dal jsem lunch a koupel a měl potom starosti s vyjetím pískem zaplavené cesty a po kamenité cestě jsem důvěřoval gumám. Prostě endurko číslo tři. Trajekt byl skoro plný, jede hoďku a půl  na Krk do Valbisky za 109 Kun. Skútra mi začala okupovat skupinka chlapíků. Byli sice autem, ale členové Motoklubu Rab. Dali mi klubovou nálepku, trochu jsem povídali, já si z nich utahoval, že mají velký závodní  okruh .  22 km od jednoho trajektu k druhému na druhém konci ostrova. Rozloučili jsme se a každý se vydal svoji cestou, já ke kase na lístek na Cres, oni na Krk. Koupil jsem jízdenku, stoupl si dopředu a vedle mě auto s českou značkou. Zase motorkář, i když v Octávii. Měli  jsem zase o čem povídat. Návdavkem jsem dostal půllitrovku studené minerálky, která mi opravdu píchla. Na Cresu jsem chtěl spát tři noci, a tak jsem přemýšlel, kam se vrtnu. Rozhodl jsem se pro Martinšnicu, strategicky ležící zhruba v polovině ostrova. Po krátkém trápení s hledáním ubytování jsem nakonec znaven zalezl do cestovky, která mě ubytovala asi za 140 Kun na noc. Domácí byli starší lidé, ale moc řeči s nimi nebylo. Vedle bydlící Maďaři na třístovce Vespě byli příliš zamilovaní na to, než aby si chtěli vzájemně popovídat. Nezbytná lahvinka vína na večer pro lepší usnutí a přemýšlení o dalším programu. Pcxka přivázaná ke kovové konstrukci přístřešku.

6.den

   Stařecká nespavost mě vyhnala na cesty v sobotu již kolem osmé. Dnešní cíl, ostrov Lošinj byl nedaleký. Nejdříve jsem se zastavil v Mali Lošinj, je velký a poté ve Veli Lošinj, je malý. Veli Lošinj, centrum s přístavem , ale i okolní pláže mně učarovaly. Na pláž i všude do centra jsem jel na skútru. Tomu se zde žádné překážky nekladou .  Když máte rozum ani žádný pěšák nenadává a bere to jako samozřejmost. Vjezdy do center mají užší závory, aby skútry projely bez placení, skútra zaparkujete kdekoliv, aniž byste zabírali místo osobákům. U moře byl nejdříve božský klid . Pak se přihnala děcka, ale pořád to byla nádhera . Nechtěl jsem zažít plnou sluneční palbu, a tak jsem vyrazil na obhlídku jižního cípu ostrova, a shlédl další rekreační oblasti a městečka.  Velmi se mi líbil Osor, historické městečko u mostku dělícího oba ostrovy. Cestou domů jsem okusil grilované prasátko a vyjel v parném dni do obce nad mým pobytem, do Vidoviči asi 3km prudkého stoupání.

 Nádherný výhled na moře i ostrovy stál za to. Pár opuštěných domků, několik bydlících a několik domů nachystaných na pronájem rekreantům. Takový je obraz vesniček dnešního Cresu. Sjel jsem dolu k moři a zbytek dne strávil u moře.  Večer měli domácí návštěvu. Přišli jim Němci z nějaké vsi od Norimberku, kteří si zde před více než dvaceti lety zakoupili domek, a teď tu tráví zhruba polovinu života. Ale nadávali, jak se vše zdražuje, co je sem stojí doprava, jak pro benzín sjíždějí tankovat levněji mimo dálnici, o jídle to samém.  No nic moc debata. Alespoň, že byli jednou v Praze a moc se jim líbila.

7.den

   Byla neděle a mně se podařilo přispat si do osmi. O kávu jsem poprosil již v sobotu, v neděli  už stála na stole. Vyrazil jsem před devátou s cílem poznat ostrov Cres. První cesta vedla za obec Orlec, kde jsem měl doporučeno, že budu-li mít štěstí, uvidím bílé supy. Štěstí jsem měl, a tak jsem viděl nedaleko kroužit tyto velké dravce. Jinak se tam dalo zajít ke krásné zátoce, byl jsem ale líný a nechal si tu možnost ujít. Vyrazil jsem na prohlídku města Cres. Zaparkoval jsem mezi kola v centru na nábřeží.  Krásné počasí, hezké centrum a pár památek, káva v kavárně s wifinou. 

 Z Cresu jsem se vydal po nádherně klikaté silničce do městečka Valun na pobřeží Jadranu. Je známé nejen Valunskou deskou, historickým kamenem popsaným hlaholicí a současně překladem do staré latinky, umístěným v místním kostele, ale i krásnou polohou. Po prohlídce jsem zastavil u minipřístavu na nábřeží, kde jsem hned skočil do moře a více než hodinu se cachtal v průzračném moři. Z obav před spálením jsem vyrazil k dalšímu cíli. Nádhernou uzoučkou silničkou ohraničenou kamennými zídkami jsem se vydal  do 370 mnm  položené  obci Lubovica.  Starobylá, skoro vylidněná obec je velkou turistickou atrakcí díky krásnému výhledu ,  historii staveb a mimořádné  atmosféře. Navštívil jsem muzeum chovu ovcí, kochal se pohledy i na pláž ležící pod obcí, přístupnou jen po svých, nebo po moři. Vyděsila  mě plastová okna zasazovaná necitlivě do starobylých  staveb. Děs.  V místní konobě  proslulé  pochoutkami z mořských plodů a jehnětiny jsem si nakonec dal  jehněčí játra na roštu. Pochoutka.

   Při cestě nazpět jsem si od Lubenice a od obce Vrana na dálku okoukl  Vransko jezero. Mimořádný přírodní úkaz , díky kterému je na obou ostrovech dostatek pitné vody. Jezero, které má hluboké dno položené níže než hladina moře, krásně zbarvené, žijí v něm ryby a nesmí se k němu.

Dále jsem odbočil na obec  Grmov.  Úzká asfaltka se změnila na kamenitou a prašnou cestu. V Grmově byla  v krásném stavu přístupná  nádherná kaplička, kterých je jinak po ostrově celá řada. Pár domků, převážně opuštěné, některé zřejmě k pronájmu. Upoutal mě zařízení na záchyt dešťových vod. Betonová nádrž v zemi, nahoře ohraničena nízkými zídkami, v čele poklop a kbelík na vytahování vody a napajedlo, nebo umyvadlo? Prostě vody tu asi nikdy nebylo mnoho. Později jsem se dozvěděl, že v celém Grmově nyní žije pouze jedna osoba s trvalým pobytem. Pcxka zvládla dobře i cestu zpět. Silnice jsou na Cresu v pěkném stavu, jediný problém je v okolí města Cres, kde se postupně pracuje na rekonstrukci hlavního tahu. Natankovat není rovněž problém. Jinak vás všude potká les značek omezujících rychlost, kterou nedodržuje nikdo a u každého trošku klesání nebo stoupání upozorňující dopravní  značka. Trochu mě překvapila dopravní situace, kdy odbočujete z hlavní vpravo, ale hned po pěti metrech při vjezdu na vedlejší bez nájezdového pruhu je značka dej přednost v jízdě, prakticky z hlavní odbočujícím vlevo proti vám musíte dát přednost. Na to pozor.  Tak ještě  do moře v Martinščici a sbalit k rannímu odjezdu. V noci měla přijít bouře a ochlazení, tak již schovat kraťasy a  tenisky a  nachystat se cestovně.

8.den

   U trajektu jsem byl bez ranní kávy, kterou mi již paní domácí nenabídla,  za čtyřicet minut a naštěstí nepršelo. Z Valbisky jsem se po natankování vydal do Glavotogu, obhlédnout kostel s klášterem. Nedaleko jsem objevil odbočku ke kostelíku sv.Krševana . Z asfaltky se stala dobrodružná cesta lesem po kamení a písku. Nikde nikdo. Měl jsem přirozeně strach,  abych nepíchl a netlačil to více než dva kiláky k civilizaci. Kostelík stál za to. Jak stavěli ve dvanáctem století ty kopule, to fakt nechápu.

Při další cestě u města Krk jsem se setkal již s hustým provozem. Ve městě jsem byl jen na nábřeží, do turisty přecpaného centra se mi nechtělo. Národa jak na Václaváku, holt horší počasí vyhnalo turisty na prohlídku města. Dále jsem se vydal do městečka Punat, které bylo příjemnější.  Obrovská marina, nádherná promenáda .  Hned jsem usedl do kavárny, naladil internet a užíval si pohody a klidu do příchodu slabého deštíku. Předpověď počasí hrozila ještě silným deštěm, ale k večeru se mělo počasí obrátit a být již hezky i v dalších dnech mé zpáteční cesty. Když deštík ustal, rychle jsem vyjel směr Baška. Za průsmykem Malmasuta 316 mnm mě však chytla bouřka s pěkným slejvákem.  Nejdříve jsem se skryl pod stromem, koukl do mapy a po zjištění, že to mám kousek do obce, jsem pokračoval. Trochu zmáchanej jsem však po zjištění, že mě nečeká žádná hospůdka zastavil v autobusové zastávce i s pcxkou. Za  tři čtvrtě hodiny jsme osedlal  svého  oře a po mokré silnici vyrazil k Bašce. Nejdříve jsem zastavil u kostelíku sv.Julie, kde je další rarita, baškanska ploča, deska popsaná hlaholicí. Na placenou prohlídku jsem nechtěl a již jednu desku-ploču jsem viděl ve Valunu, tak jsem to vzal na konec  Bašky super stoupákem ke kostelu sv. Ivana. Abnormální stoupák.  Když se jeden  osobák nemohl v zatáčce zlomit a musel si na projetí couvnout a dělalo mu problém se rozjet, skoro jsem měl strach, abych se do kopce rozjel sám. Výhled na Bašku a okolí byl zajímavý. Do městečka jsem pak ani nejel. Vše jsem viděl z vyhlídky a na koupání ještě nebylo. Cestu na pevninu jsem si zpřijemnil  prohlídkou  Vrbniku,  zastavil se ve vesničce Dobrinj s krásnou vyhlídkou na severní část ostrova i pobřeží pevniny a restauračkou na náměstí s výbornou rybí polévkou. Další městečko Omišajl, s polohou na kraji  ostrova ve směru na Rijeku mě nijak neuchvátilo, leží již obklopeno letištěm a rafinerií.

A již jsem mohl uhánět na pevninu přes stavitelsky  mimořádný most, za jehož přejezd se již neplatí.  Na pevnině jsem se vyhnul dálnici a začal stoupat do kopců nad Riekou přes obce Križiště a Zlobin.  Ve stoupání jsem měl malou krizovku, když mi tam z vedlejší  najel osobák, který mé zřejmě vůbec neviděl. Asi měl víc než půl promile.

  Ve Fužine u přehrady je centrum turistů.  Natankoval jsem, dal kafe ,  protáhl tělo a zamířil přes obec Delnice k hraničnímu přechodu do Slovinska  Brod na Kopi.  Cesta vedla hodně lesem  a tak se nedalo moc spěchat. Po odpolední bouři ještě silnice zcela neoschly a v zatáčkách bylo dost naplavenin.
  Nad posledním chorvatským hotýlkem jsem mávl rukou, toho jsem pak trochu litoval. Po pár kilometrech ve Slovinsku jsem našel odbočku k hradu Zámok. Zajel jsem tam, vše již zavřen . Škoda, zámeček vypadal hezky. Vydal jsem se dále. Odbočil jsem do obce Morava. Ubytování tam ani v dalších obcích nikdo nenabízel. Místní obyvatelka na můj dotaz, mají-li tamější obyvatelé nějakou vazbu na naši Moravu odpověděla záporně a tak jsem se poroučel. Scházející kapacity ubytování mě začaly trochu znervózňovat. Pomalu se začalo stmívat. Dal jsem si za úkol, že musím nocovat ve městě  Kočevje . Místní mně doporučovali penzion, kde však po mně chtěli asi 50 euráků a říkali, že tam jiné ubytování není, nakonec jsem se  na radu v motorestu za městem vrátil a v oblasti Jezero sehnal pension se snídaní za 33 euráků.  Před tím jsem si v kombinaci jazyků popovídal s milou paní z místního infocentra a jejím synem motorkářem, který zalitoval, že nemůže druhý den ráno vyrazit se mnou na vyjížďku směr  Žužemberk na své kátéemce.  Nocleh byl slušný, k večeři jsem si dal porci čevabčiči s hranolkama, porce k nesnědení. Pivečko taky nemělo chybu. Pcxku jsem symbolicky zamkl k dřevěnému  zábradlí, ještě si vzal mapu  na přípravu na další den a hurá na kutě.

9.den

  Ráno jsem koukl na místní jezero, které slouží nejen k rekreaci místních, ale je vyhlášeno svoji hloubkou a často ho využívají pro své tréninky potápěči. Po dobré  snídani jsem projel město, které nemá čím zaujmout a vyrazil jsem směrem na Žužemberk. Ani jsem se nedivil, že včerejší kátéemkář zalitoval, že nejede se mnou. Krásná zvlněná silnice s dobrým povrchem a řadou cedulí upozorňujících na nebezpečí pro motorkáře. Zastavil jsem se i u nádherných kraviček, které byly z celé trasy ty nehezčí. A to jsem je viděl ve všech projetých zemích.
   Žužemberk je z jedné strany krásně vypadající hrad, ze strany druhé ruina, kterou snad dorekonstruují. Po krátké zastávce jsem se vydal k největšímu a nejstaršímu klášteru ve Slovinsku do Stičné . Cesta podél slovinské řeky Krky byla příjemná. Ve Stičné jsem snadno našel klášter, který však nebyl přístupný. Obhlédl jsem ho zvenčí a vydal se směrem k hradu Bogenšperk.  Jel jsem nějak po intuici, moje mapa samozřejmě místní cesty nebrala,  ale uzavřené cesty a rady místních mě dovedly k cíli po kilometrech navíc , z toho asi sedmi po lesní cestě. Kdyby mi tam nebyl schopen poradit jeden anglicky mluvící traktorista, tak bych snad musel udělat otočku. Cesta na Bogenšperk, hezky zrekonstruovaný hrad na kopci nad serpentinkami  byla pak náplastí na mé zakufrování. Do hradu jsem nešel, prohlédl jsem nádvoří, vzal nějaké propagační materiály a uháněl dál k městečku Trebovlje.

Cestou jsem se u sámošky občerstvil a vydal se  na krásnou zatáčkovitou  silnicí přes kopec směrem na Prebold. Malá hospůdka s výhledy do údolí těsně před vrcholem stoupání mě přiměla k zastavení na kávu a několik slov s majitelem. Počasí mně přálo a tak to bylo fajn. V Preboldu jsem uhnul  vpravo na Šempeter, kde jsem chtěl navštívit  muzeum  pozůstatků římského pohřebiště.  Bylo po poledni a kasa zavřená, tak jsem vyskočil na lavičku a vyfotil  co se dalo.

  Další cesta po Slovinsku nebyla moc příjemná. Komunikace na  Velenje a  Slovenski  Gradac  byla plná náklaďáků a opanována silným provozem.  Byl jsem proto rád, když provoz opadl a přiblížila se rakouská hranice. V Dravogradu jsem uhnul vlevo a měl jsem to kousek na B 69, mekku korutanských motorkářů. 12 kilometrů s 15% stoupáním bylo s dokonalým povrchem fakt prima. Směry nahoru i dolů lemovaly cedule označující místa, kde se kdo na motorce vyboural. No, napočítal jsem jich přes padesát a některé měly místo symbolu pytlíku s krví bohužel i rakvičku.  Zastávku jsem si udělal u nádherné vyhlídky s kostelíkem. Výhled byl fantastický. Dobře jsem udělal. Na vrcholu je pouze moto bistro korutanská vyhlídka, nyní však již zarostlá okolními stromy bez výhledů do údolí. Dal jsem si kafe  s místními borci na silničkách od Ducatek po MV Agustu, kterým bylo povětšinou více než 45. Mladší kluci asi dorazí později.

Cesta na druhou stranu z kopce byla mírnější a s horším povrchem. Uhnul jsem na městečko Deutschlandberg a vydal se na další kopec do výše ke  1400mnm. Tak příšerně zanedbaná cesta směrem od východu na západ mě překvapila. Spíš tak pro endura. Nahoře bylo nádherně u pěkného jezera i vrcholové stanice lanovky střediska Hebalm . Cesta dolů svědčila , že se sem jezdí od západu, od Grazu. Krásná klikatá asfaltka. Z údolí jsem odbočil k dalšímu horskému sedlu nad 1550 mnm ,přes Koflach do oblasti Gaberl.  Proti mně se řítil z kopce polský kamion, kterému musely za chvíli začít hořet brzdy a gumy.  Čoudu  a smradu jak v Cařihradu. U chaty Gaberl jsem pobyl krátce. Foukal ledový vítr a začal se pomalu blížit večer. Uháněl jsem do údolí hledat ubytko.  Zase pro jednu osobu, 40, 35, levněji nedáme. Nakonec mě majitelka  jednoho gasthofu dohodila do sousedního privátu s luxusním ubytováním se snídaní za 30 euráků. V ceně byla i pcxka v garáži. V přilehlé hospůdce jsem si dal místní specialitu, plněné těstoviny špenátem a sýrem se smetanovo sýrovou omáčkou. Trošku přisolit, opepřit a bylo to ono. Ještě nějaké to pivko a v mapě si upřesnit další trasu a hurá do pelechu.

10. den

  U dobré snídaně s domácím medem i marmeládami jsem začal litovat, že se již chýlí moje cesta k cíli.
Vytáhl  jsem  skútr  z garáže a vyrazil  okolo  městečka Zeltweg  se  známým závodním okruhem směrem na  Knittelfeld  , v Sankt Michael in Obersteiermark  jsem uhnul vlevo a vydal se směrem na Eisenerz. Celá oblast je známa ( ale dosud jsem to nevěděl) těžbou železné rudy . V městečku Vordernberg  stojí již jen muzeum  a památky na těžbu, u městečka Eisenerz se dosud jedna ohromná hora Eisenberg  rozebírá a ruda se vozí po železnici  ke zpracování do průmyslových oblastí Rakouska.  K samotné vyhlídce na rozebíranou horu jsem se dostal přes horské lyžařské středisko Praebichl.  I městečko Eisenerz  je krásné. Alespoň jsem si ho projel  včetně centra a občerstvil se vodou u sámošky. Další cesta mě vedla k silnici B 25 a později B 24 směrem na Mariazell.  Hezká klikatá  silnice s několika stoupákama převážně podél říčky Salza , neškodil by jí lepší povrch. Jinak to bylo ale příjemné poježdění. Cestou jsem si udělal za Wildalpen zastávku na jednom z mála parkovišť ,  zato však s kouzelným  přítokem horské vody. Před Mariazellem jsem to vzal ještě vpravo na sedlo Seeberg  ve výšce nad 1250 mnm. Chtěl jsem si užít ještě kopečky, ale nic moc- bylo to jak autobahn. Škoda cesty.

   Tak honem zpátky do Mariazellu, známého poutního místa.  Pcxku jsem postavil mezi siláky rakouských seniorů a prohlédl jsem si katedrálu s panenkou Marií a celý cirkus přilehlých stánkařů. Vyjížděl  jsem z Mariazellu a začalo krápat, později lehce pršet. Navlékat nepromoky se mi nechtělo, tak jsem to risknul. Jo, po hezkých kopečkách jsem odbočil na silnici B28 , přestalo  pomalu pršet  a čekala mě krásná cesta z kopečků  až k toku Dunaje, městečku Ybbs.  Před Ybbsem houstl provoz na silnici, ale opětovně i déšť. Před dálničním křížením jsem vzal za vděk bistru ve westernovém stylu ,  dal jsem si gulášovku a snažil se trochu oschnout. Po připojení na wifinu byla předpověď na dalších dvanáct hodin nemilosrdná , a tak jsem po asi hodince zevlení  navlékl nepromoky, tentokrát pohodlně s posezením a za trochu mírnějšího deště se vydal směr Česko.  Cestou mě překvapilo zdymadlo na Dunaji i hezký zámek v Ybbsu.  Škoda , že jsem již nestihl prohlídku kláštera ve Zwettlu.  Ale co, mám to tam vlastně jen na skok. V trvalém dešti jsem uháněl do Čech. Předpověď nezklamala. Překročil jsem hranice a bylo po dešti. Zastavil jsem u prvního ubytování  za rozumné peníze v Suchdole nad Lužnicí ,převlékl se a spěchal  něco popít a pojíst. Na zahřátí jsem zkusil grog, přišlo vhod i doplnění tekutin pivíčkem i dobrá večeře. Pcxka uvázaná ve dvorku u plotu, tak se jen ještě vymáčet v teplé sprše a usnout k telce.   

 11. den

   Probudil jsem se již do roztažené  oblohy, na první pumpě dal kafe a tatranku. Cestu na Prahu dobře znám, jel jsem mimo dálnici, v Táboře se zastavil na ovocné knedlíky u příbuzných a ve čtyři jsem již odstavil pcxku na stání a měl doma vybaleno.

Závěr:

    Vždy je příjemné hodnotit cestu, která je bez většího průšvihu za námi.
       Pcxka šlapala jako hodinky. Spotřeba se „vyšplhala“ na 2,5 ltr/100. Jednou jsem dofoukl gumy, jednou dolil olej.  Nové gumy byly prima,  přispěly k mé pohodě nejen za deště.   Holka, vydrž tak i nadále !
      Noclehy jsem sehnal za slušnou cenu, jen na Cresu jsem byl moc měkkej ,  únava mě přemohla. Krátkodobé ubytování bývá dražší , než aby snížili cenu, tak to nechají raději prázdné. Mají snad na to nějaký dotace. Kdybych jel ve dvou , vyšlo by ubytko na osobu lépe. Ale byl jsem spokojen, kempy také něco stojí, zvlášť v Chorvatsku a postel v suchu je postel v suchu. Mile mě překvapil fakt, že se mně nikdo nesnažil cestou nic sebrat z odstavené nabalené motorky, když nebyla pod dozorem.
    Byl jsem rád, že jsem zvládl zhruba naplánovanou cestu, zažil i řadu neplánovaných zážitků a nových poznání. Viděl  jsem různorodou přírodu, krásné moře i vodní toky, řadu hezkých památek.   Pojezdění bylo také krásné. Ke všemu přispělo převážně dobré počasí, dobrá nálada, kterou jsem po dobu cesty neztratil a fungující mašina. Nesmím ani zapomenout na fungující stravování

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE