S batůžkem přes Slovinsko k moři

Takovýchto cestopisů se tady asi najde hodně. Ale třeba se něktré postřehy budou někomu hodit. A vyjde to až kdoví kdy, tak to v zimě určitě zahřeje. A my se hlavně budme mít kam podívat, až zapomeneme, kudy jsme vlastně jeli. Batůžek se rozhodl můj cestopis ještě lehce "okomentovat svými postřehy".

1. den - pondělí 19.8.2019: Praha - Pasov - Salzburg - Obertauern - Turrachhohe - Villach

Po roce zase vyrážíme. "Kéž by … čas letí, je to po dvou :-)". Je pošmourno, lehký deštík. Ideální na začátek dovolené :-) Takže navléknout nepromoky hned na startu. Batůžkovi se nedaří nalodit. Nějak zapomněl, jak se na to leze :-). Napotřetí se to podaří a můžeme vyrazit. "Se není čemu divit po dvou letech a zcela bez tréninku". Jedeme přes D4 na Strakonice a do Pasova. Pasov známe už jako své boty, tak se protlačíme hustou dopravou a pokračujeme po dálnici k Rakousku. Kupujeme dálniční známku, abychom si později zkrátili trochu cesty, ale v podstatě ji moc nevyužijeme. Po pár kilometrech hned sjíždíme z dálnice, stavíme na stopce a najednou ležíme na silnici. Tak to se nám ještě nestalo. Naštěstí jsme zde sami a tak nepřekážíme provozu. Oklepeme se z mírného šoku, zvedneme mašinu, provedeme rychlou kontrolu, kde co odpadlo. Naštěstí je všechno cajk. "Navíc se ukáže, jak se hodí mít s sebou Batůžka na zvedání stroje – jeho podíl na složení stroje k zemi nebyl zkoumán, ani prokázán". Batůžek tentokrát naskakuje jako laňka a pelášíme pryč. Kolem Salzburgu a kus za ním jedem po dálnici, abychom si trochu zkrátili cestu. Nevysezené pozadí se začíná ozývat. "Zatím pouze v předních řadách". Z dálnice sjíždíme na Radstadt a pokračujeme na Obertauern. Konečně v Alpách. Nahoře chytáme pěknou průtrž a jako na potvoru přijíždíme k semaforu u opravy silnice. Schovat se není kam a stát na dešti je samozřejmě horší než jet. Interval na semaforech je zrovna neuvěřitelně dlouhý. "Vedle silnice je neonová reklama na Bistro, jako někde u večerky, ale je to úplně jiný level - se zuřivě přeblikává do roztodivných tvarů a barev. Fascinující! Viděli jsme tu show opravdu mockrát, než se semafor smiloval". Voda postupně zatéká..., odkapává, stéká až do …, v helmě je zamlženo, že by se dalo krájet. Nu což, nejsme z cukru. Ruce zahřejeme vyhříváním (jen řidič :-)) a zbytek se musí zapařit a vypařit. "Je to trochu bezmoc, aspoň je výrazný prostor pro zlepšení". Naštěstí postupně přestává a vyjasňuje se. Pokračujeme přes Turracherhohe. To je krásná silnice (B95) hlavně ve spodní pasáži kolem stejnojmenné říčky Turrach. Jedna zatáčka střídá druhou. Výhledy moc nejsou, ale i tak zastávka nahoře u jezera potěší hezkou scenérií. Pokračujeme na Villach a do našeho ubytování kousek za FaakerSee. Trochu jsem to na první den asi přepískl, ale batůžek si moc nestěžuje. "Je rád, že je rád". Ubytování máme fajn a tak můžeme pohodlně odpočívat.

Ujeto 598 km

2. den – úterý 20.8.2019: Wurzenpass – prameny Sávy – Lago di Predil – Mangart – Soča – Vršič – Krajnska Gora - FaakerSee

Po včerejším dlouhém přesunu je dnes na řadě odpočinkový výlet po krásách Slovinska. Podle předpovědi nás čeká krásný den, za což jsme po včerejšku rádi. Do Slovinska vede v podstatě pouze jedna cesta a to přes Wurzenpass. Na něm rozhodně není nic zajímavého, ale jinudy to nejde. První naše zastávka je u pramenů Sávy. Menší parkoviště, vstup zdarma. Sáva zde pramení v jakýchsi mokřadech a malém jezírku. Nádherné barvy, průzračná voda. "K jezírku vede chodníček pobitý prkny a vedle vysoká tráva. V ní zabodnutá cedule varující před hady. Asi z toho chodníčku nepolezu pro lepší záběr. A ještě jedno překvápko – v lese kolem jezírka rostou divoce bramboříky, asi jako bychom u nás našli fialky".

Pokračujeme velmi rychlou silnicí přes Itálii k Lago di Predil. Trochu narváno. Ještě že máme motku. Zastavit autem bez šance. Za jezerem nás čeká pár krásných zatáček a jsme nahoře na passu a už jsme zase ve Slovinsku. Tahle silnice (203) je naprosto luxusní záležitost. Odskočíme si odbočkou na Mangart. Ještě nepřijedeme ani k výběrčím a už mají auta problém se vyhnout a vejít. To co se děje cestou nahoru je masakr. "Přiznám se bez mučení, někdy jsem musela zavřít oči – to je výhoda Batůžku". A nahoře není ani kde zaparkovat. Nacházím místo někde na trávníku mezi kameny vedle silnice a bum, mašina leží. Podruhé za 2 dny! "Celkem překvápko – ale už od včerejška máme praxi se zvedáním". To ale nemění nic na tom, že místo je to nádherné, počasí je super a ty výhledy a panorámata … "Výhledy nádherné opravdu na všechny strany – ale hloubka, že se bojíme jít až ke kraji – nejsou tu žádná zábradlí. Když se vracíme plní dojmů k motorce, vidíme, že se tam marně snaží z krajnice vyjet nešťastník s minivanem, který se chtěl kochat a taky neměl kde zaparkovat. Lidí jak máku a všichni jen sledují. Tak jsme si vzpomněli na doby, kdy bylo potřeba sem tam nějaké auto roztlačit a milého Itala pomohli dostat na silnici. Nevěřícně zíral na tu českou techniku".

Přežijeme cestu dolů a pokračujeme motorkářsky suprovou 203 přes pevnost Trdnjava Kluže až k odbočce na Vršič. Ten je ještě daleko, silnice (206) vede dlouho údolím kolem říčky Soča. Moc krásné místo. Správný čas na to, zastavit si na kafe. Za chvilku silnice začne stoupat v krásných serpentýnách až k pasu pod Vršičem. Místo je to hezké, ale opět masakr. Pár povinných fotografií a mizíme pryč.

Cestou dolů nás čekají kočičí hlavy, což není nic příjemného. Dole ještě zastavujeme u jezera a kozoroha (nebo kamzíka? Nevím, ale mají je všude), což je opět naprosto přelidněné místo. Ale není divu. Scenérie s výhledem na Vršič je opravdu nádherná a nezastavit se by byla škoda. Vracíme se na ubytování a k večeru se ještě chceme vykoupat v jezeru FaakerSee – údajně nejteplejším jezeru v Rakousku. Ale zjišťujeme, že to nebude tak jednoduché. Všude jen placený vstup přes kempy, anebo hotely. Nakonec nacházíme snad jedinou volně přístupnou pláž v obci Drobbolach. "Radou nám posloužila jakási česky mluvící maminka s dítětem a babičkou na hřišti u parkoviště, když jsme už málem myšlenku na koupání vzdali". Koupání s výhledem na horské štíty je opravdu osvěžující na těle i duchu.

Ujeto 189 km

3. den – středa 21.8.2019: Přesun k moři. Bled - Bohinske jezero - Most na Soči - Nova Gorica - Terst - Koper - Umag - Zambratija

Všechno sbalit, naložit a dnes nás čeká přesun k moři. Nicméně cestou musíme ještě hodně vidět. Přehoupneme se opět přes Wurzenpass do Slovinska a údolím řeky Sávy, velmi nudnou silnicí, pokračujeme k jezeru Bled. Je zataženo, ale neprší. Cestu si lehce zkracujeme přes dálnici, protože jsem nedával pozor a blbě odbočil. Tak rychle pryč, protože známku nemáme. V Bledu si vystojíme kolonu k jezeru. Naštěstí tam pro motorkáře je kde zaparkovat. Místo je to krásné (ještě hezčí v prospektech a na internetu), ale přeci jen dost profláknuté a tak trochu smrdící turistickým luxusem. Uděláme si pár fotek a pokračujeme k Bohinskemu jezeru. Zůstáváme hned na jeho začátku, kousek se projdeme. Nádherná čistá voda, kolem dokola hory, starý most s kostelíkem. Moc krásné místo a lidí už tu není tolik.

Kousek se vracíme a přes cesty necesty jedeme po 909 a 403 až k Mostu na Soči, kde odbočujeme na Gorici. Silnice střídá jak kvalitu povrchu, tak nudu a krásné zatáčky. Nejlepší je, že jsme tady skoro sami. Který blázen by taky tudy jel do Chorvatska. V Gorici se přehoupneme do Itálie a pokračujeme na Terst. Sjíždíme k moři a začínáme se připékat. Před Terstem odbočujeme k zámku Miramare, ale totálně přelidněno, silnice plná. Vjezd jen na jakousi kartu. Musíme otočit přes chodník a bum, motorku ukládám na zem. Potřetí za tři dny po sobě! Tak to už jsem dost nasr...."Už si začínám zvykat, že zvedačky jsou nový standard našeho cestování – ale tentokrát je to opravdu nepříjemné v tom zmatku a provozu. Aspoň že to nebylo v rychlosti – to snad testovat nebudem". Doufám, že bude platit 3x a dost. Ani k moři se tady nikde nedá jít. Vše za plotem. Tak už ani moře nepatří všem. "Tato zajížďka se ukázala být nadbytečnou – ani fotit nebylo moc odkud". Projíždíme Terstem a míříme na Slovinsko. Táhne nás to po jakémsi obchvatu a na konci je slovinská dálnice. Tak to nechceme a musíme vypadnout přes pumpu v protisměru, abychom se dostali na normální silnici. Inu mají to Slovinci opravdu dobře vymyšleno, jak přimět motoristy k placení. Pokračujeme na Koper, k chorvatské hranici a dál již typicky chorvatskou vyprahlou krajinou do Umag a do vesničky Zambratija, kde máme zabookované ubytování. "Paní domácí se jmenuje Zvonka – takové pohádkové jméno a je to i taková usměvavá babička jak z pohádky". Rychle se nastěhujeme a vyrážíme se naložit do moře. Paráda. "Moře jak kafe a chvíli vypadá, že to bude jen po kolena, nakonec je to i na zaplavání". Je to tady samý Čech, ale to se dalo čekat. Počasí se začíná trochu kazit a na válení u moře to na zítřek moc nevypadá.

Ujeto 297 km

4. den - čtvrtek 22.8.2019: Na kafe do Terstu

Probouzíme se do zamračeného dne a tak se rozhodujeme jet na výlet do Terstu. Když přijedeme k hlavnější silnici, všude stojí auta. O kousek dál bliká policie, tak jsme si mysleli, že se něco stalo. Malý ťukanec tam je, ale důvodem je hraniční přechod, ke kterému to máme ještě 7 kilometrů. V duchu jásám, že nejsme plechovkáři a kde to jde, jedeme na Itala prostředkem a přes plnou. V Terstu na nábřeží u moře je megaparkoviště, kde to mají motorky zadarmo. Shodíme ze sebe motorkářské hadry, všechno narveme do kufrů, helmy necháme na motorce a vyrážíme obhlídnout tento kdysi největší a nejvýznamnější přístav rakouské monarchie.

 "Srovnáváme realitu s vytištěnými turistickými informacemi. Ne že by město nemělo atmosféru, ale není tam zas tolik z těch dávných dob. To pouze kolem hradu na kopci. Při pohledu na dva krátké kanály s nízkými mosty nás asi nejvíc pobaví věta: „při troše štěstí lze zahlédnout i gondolu“… To by chtělo nejen štěstí, ale dost fantazie nebo řádné posilnění něčím ostřejším". Projdeme přístav, hlavní památky, vylezeme na hrad a nakonec dáváme v jedné zapadlé uličce nejlepší kávu za celou cestu (a cena? 1€! To u nás opravdu nekoupím – "ale cenu kolem Eura za kafe si drželi skoro všude, kde jsme na něj stavěli – Slovinsko i Rakousko"). Po návratu se jdeme smočit opět do moře, i když počasí není ideální. Večer si ještě zakorzujeme po vesničce, kde bydlíme a dáme chorvatskou zmrzlinku.

Ujeto 116 km

5. den – pátek 23.8.2019: Koper - Černi vrh - Ferlach - Murau - Ranten

Dnes zahajujeme cestu zpět domů. Od včerejška již umíme překonat dlouhou kolonu na hranice a pokračujeme po silnici 409, která v podstatě kopíruje dálnici. Nicméně má velmi krásné úseky s kvalitním asfaltem. Nebe černá, a tak lezeme do nepromoků. Pokračujeme silnicí 444 a 207, která vede přes Černi vrh a je to tady opravdu motorkářský ráj. Utažené serpentýny střídají rychlé zatáčky a hlavně nikde nikdo. Sjíždíme z hor na rozlehlou údolní planinu a takový boční vítr a poryvy větru jsem ještě nezažil. Jedem jako opilí. Silně se orosím, když pár desítek metrů před protijedoucím náklaďákem nás to hodí do protisměru. Musíme si z toho zastavit na kafe. Začíná lehce pršet. "Poprvé za celý den se dá říct, že jsou nepromoky potřeba. Jinak fungují jako plašič deště". Přes Tržič a Loiblpass pokračujeme do Rakouska. Proploužíme se Klagenfurtem a pokračujeme do hor. Z nich ale nic nemáme, protože vše se topí v nízké oblačnosti. Ale neprší. Původně jsem to chtěl vzít přímo přes kopečky, ale nějak jsem se netrefil, a tak to trochu objíždíme hlavnější silnicí. Ale zas tak moc jsme si nezajeli a užijeme si plno zatáček menšími silnicemi přes Strasburg do Murau. Zde uděláme nákup na večer a už to máme jen pár kilometrů do Rantenu, kde máme ubytování na samotě nad vesničkou. "Ubytování je zde pěkné – stylový dřevěný statek. Největší překvapení, že místo bodré selky nás ubytovává mladá Asiatka, která jako jediná z našich hostitelů mluví výborně anglicky, takže domluva je tu pro nás příjemnější".

Ujeto 352 km

6. den – sobota 24.8.2019: st.Galen - Wildalpen strasse - Mariazell - Ybbsitz

Dnes se přesouváme do okolí Mariazellu a na konec (nebo začátek?) Alp. Vybírám cesty, na kterých se v podstatě člověk nenudí ani chvilku. Nejprve míříme do Triebenu a pokračujeme nádhernou L713 do Admontu a dále do Sankt Galenu, kde odbočíme na lokální L705, která nás přivede k řece Salza. Podél ní pokračujeme, jak jinak než po Salzastrase, až ke známé WildAlpen, která nás dovede v podstatě až do Mariazellu.

Mariazell je nádherné poutní místo s úžasnou atmosférou. Tady to opravdu žije. Dáme kávu na náměstí a nasáváme atmosféru, ale opět žel i pár kapek deště. Přesouváme se k jezeru Erlaufsee a potom pokračujeme po luxusní B20 a B28 k Scheibsu. Kdo zde nebyl nepochopí. Jedna hezčí zatáčka střídá druhou. Sem je to z ČR kousek a kdo si chce zajezdit, tak nebude rozhodně zklamán. My odbočujeme na Ybbsitz, kde máme naše dnešní ubytování. Naše letošní putování ukončíme tradičním wienerschnitzlem v malé příjemné hospůdce. "V městečku při našem příjezdu probíhá nějaký amatérský běžecký závod, takže chvilku váháme, jestli se dostaneme do ubytování. Dopravu reguluje bdělý orgán a nechce nás pustit do centra. Jinak městečko je moc pěkně upravené a obohacené různými plastikami a soškami z tradičních sochařských workshopů – dokonce zde nacházíme českou stopu. V jedné výloze jsou informace o účastnících sochařského klání a jeden z nich je našinec – informace o něm také česky".

Ujeto 282 km

7. den – neděle 25.8.2019: Amstteten - Weitra - Nové Hrady - Čes.budějovie - Písek - Praha

Přes Amstetten jedeme k Dunaji a za chvilku odbočujeme na vyhlášenou B119. Je neděle ráno a tak jsme zde v podstatě sami. Největší provoz je vždy ve vesničkách u kostelů. Omezení rychlosti jen pro motorky je tady hodně, ale stejně je to nádherná silnice. Na konci B119 je krásné historické městečko Weitra, kde zastavujeme na dopolední kávu. Česky je to Vitoraz a bylo postaveno se svolením českého krále ve 13. století. Nikdy jsem o něm neslyšel, ale mají to tam moc hezké a až pojedete kolem, určitě se tam zastavte.

Na hranice do Nových Hradů už je to jen kousek a za chvilku jsme zase doma v ČR. Je potřeba se překlopit do módu nevítaného motorkáře a českých řidičů a můžeme pokračovat přes České Budějovice a Písek domů do Prahy. Na D4 nás ještě čeká uzavřená dálnice, což je dost nepříjemné, když už se člověk vidí doma. A tak se cestou necestou přes kopečky a lesy přesouváme na D5. "To byla skutečně řádná objížďka. Vymetli jsme spousty takových těch silniček, co málem vedou někomu do dvora. Ale určitě lepší, než stát v koloně a čichat výfukové plyny. Dálnice byla uzavřená kvůli bouračce s účastí týmu kapely Mirai, jak jsme se později dozvěděli". Kolem třetí odpoledne dorážíme domů.

Ujeto 356 km

Dovolená musí být na pohodu. Některé dny platilo - o co méně kilometrů o to krásnější zážitky. Ujeto celkem 2190 km, navštíveno Německo, Rakousko, Slovinsko, Itálie a Chorvatsko. Opět potvrzeno, že kávu mají nejlepší v Itálii :-) To byl poslední výlet na Stromkovi. Na podzim šel z domu a uvidíme, co bude dál.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE