Mračna nad Dubrovníkem

Je duben a stále prší. V plánu je Chorvatsko, po Magistrále do Dubrovníku. Vyjíždím v poledne, později než jsem zamýšlel. Velký šéf mi na cestu přibalí spoustu úkolů. Zřejmě má pocit, že se na motorce budu sedm dní nudit. Odkývu všechno, myšlenkami jsem již na cestě.

Předpovědi ukazují teploty kolem patnácti stupňů. Jedu v teniskách a letních rukavicích což je v kombinaci s Alpami vražedná kombinace. Déšť se sněhem a teploty kolem nuly. Ve Slovinsku mlha a déšť. Cítím se jako Hannibalův slon na tažení na Řím. Před půlnocí dorazím na Istrii a mám toho dost.

Sláva Ukrajíně

Ve tři v noci kousek od stanu zaparkuje auto. Řev chlápků a hlasitá hudba. Nepoznám jestli se hádají nebo radují. Zátokou duní ukrajinské národní písně v techno stylu doprovázené jejich vyřváváním a troubením klaksonu, Když si všimnou motorky a stanu jdou mně navštívit. Chorvat a jeho tři ukrajinští přátelé. Jsem, prý jejich brat a chtějí mně líbat na čelo. S opilými lidmi se nedomluvíš. Dost mne štvou a navíc mám obavu, že se brzy objeví policajti. Se zatnutými zuby balím stan a opouštím zátoku. Zhruba za hodinu začíná svítat. Později jsem rád, že jsem vše vyřešil s chladnou hlavou.

Přes Učku do Rijeky a odtud na Magistrálu. Tady začíná motorkářův ráj. Přidávám se k partě čopráků protože nejedou rychle. Jsou ze Slovinska a je s nimi legrace. Cestou míjíme prázdné grily, bary na plážích. Chorvatsko se teprve probouzí ze zimního spánku. Moře je studené, ale sluníčko už hřeje. Konečně rozmrzám. Po silnicích se prohání další motorkáři. Často je třeba předjet pomalou dodávku nebo karavan. Když jsem rozlámaný, projdu se po nábřeží nebo kolem pěkné zátoky.

Zadar nechávám za sebou, mířím na ostrov Murter. Zde je obzvláště hezky. Bílé baráčky, spousta borovic, krásné pláže. Jachtařská sezóna už tu začala. Nováčci se u pobřeží učí ovládat jachty, chorvatští kluci mají plno práce s čištěním, broušením a dáváním lodí na vodu. Vychutnám si točené Ožujsko a do tmy sedím na pláži.

Na Magistrále je rychlost skoro všude omezená na šedesát s plnou čárou. Motorkáři ani místní auta omezení obvykle nedodržují.  Když se pak objeví nějaký poctivý řidič, táhne se za ním kolona aut. Motorkáři si s tím lehce poradí, ale když ze zadní řady vyrazí netrpělivý řidič a v protisměru se objeví dodávka je to dech beroucí podívaná pro všechny.

Past na blbečky

Na odpočívadlech sem tam číhá místní policie. Naštěstí to nemají tak jednoduché, protože řidiči jsou k sobě loajální a dávají si blikáním znamení. Ti chytřejší od modrých uniforem osedlají motorku a táhnou se nenápadně krajinou. Říkáte si, že je přece musí každý poznat už na dálku, přesto se občas najde trouba, který je předjede přes plnou.

“I dobijete ga za 100 Eura.”
“Myslel jsem, že jsi kamarád motorkář, ty prodejná ženo!”
“Bila je to zamka za morone.”
“Ty chlupatá díro!”
“Plati kurac!”

Druhý den pokračuji na Primošten a Rogoznica. Místa, která byste neměli vynechat. Nad Primoštenem je super vyhlídka. Je zdarma a na motorce se dá vyjet až na vrchol, kde čeká černoška a v tuto dobu zavřený bar Maria. Rogoznica je také moc pěkné městečko. Na ostrově je labyrint, kam se dostanu pěšky z placeného parkoviště.

Probojovat se do Trogiru a do Splitu chce trochu odhodlání. I v tuto dobu jsou města plná návštěvníků a silnice ucpané. Do starého Trogiru projíždím přes placenou závoru. Vstup do malé pevnosti také není zadarmo. 

V Omiši se poprvé vymáchám. Moře je však studené. Nad městem je pevnost, kam se mi ale od moře nepodaří vydrápat. Pokud bych si přál někde narodit, bylo by to tady. Hory, moře, pláže a řeka. Ideální kombinace.

Cesta přes Makarskou riviéru až k Pelješki mostu je opět pohlazení po motorkářově srsti. Obdivuji vyježděné jezdce, kteří se i ve dvou lehce proplétají provozem a sebevědomě vyřezávají zatáčky. Proženou se kolem a za pár minut mi mizí z dohledu.

Švihák lázeňský

Sundávám brejličky, úsměv. Užívám si slunce a vůni moře. Moc rád, bych si něco odnesl na památku, vzal si kousek té krásy s sebou. Je to jako opouštět pěknou holku.

Nečekaně dostanu pecku pod oko, až mi to škubne hlavou. Na tváři mám zbytky hmyzáka. Druhý den se přidá zánět spojivek. Bez brýlí už nejezdím.

Do Dubrovníku přijíždím k večeru. Zaparkovat je problém. Naštěstí jsou tu pro motorky vyhrazená malá parkoviště. Pochybuji, že v sezóně mohou být volná. Před vjezdem do starého města stojí řady aut a výstražné tabule, které varují před nesprávným parkováním vysokou pokutou. Město je plné turistů a kamer. Na všeobecný pořádek dohlíží strážníci na motorkách.

Procházka po hradbách za pětatřicet euro. Se vstupenkou prý můžu i do blízké pevnosti a do muzea. Z malé mariny u hradeb vyplouvají vyhlídkové lodě na blízký ostrůvek. Poslední mi právě ujíždí a tak se jedu ubytovat do místního kempu.

Olízni mi pysky

Na recepci mě přijímá sympatická brunetka. Cena třicetčtyři euro za noc ve stanu s brunetkou mi přijde velmi příznivá. Přemýšlím, kolik zde asi zaplatí za obytnou dodávku. Pár jich tu stojí, většinou němci a italové. Dvě sprchy a dva záchody, vše ostatní je pozamykané. Dám si sprchu a vyrazím na noční prohlídku města. Brunetka si již jistě žehlí prádelko.

Ráno prší, ležím a poslouchám kapky. Jsem zklamaný při pomyšlení na brunetičku. Asi jen nenašla cestu, holka pěkná, chorvatská. Olíznu si své rozpraskané pysky a jdu se rozloučit s Dobrovnikem.

Když přijedu do Stonu je už poledne. Mezi Stonem a Mali Stonem je něco jako Čínská zeď. Z asi dvou kilomentrové cesty po hradbách jsem nadšený. V zátoce se také těží a prodává sůl. Pro kulináře je otevřená restaurace s místními specialitami.

Cestou do Omiše vyjíždím na Skywalk Biokovo - vyhlídku v mracích. Auta musí čekat dlouhou frontu, ale motorky a kola mají po zaplacení vstupného volnou cestu. V horách se volně pasou divocí koně. Kdo má strach z výšek užije si na plošině vzrušení.

Vracím se do Omiše a proti proudu řeky Cetiny se vydávám k prameni. Jedu vnitrozemím a vidím, že Chorvatsko nejsou jen pláže, mariny a bíle domečky. Kolem cesty stojí polorozpadlé opuštěné baráky, nehostinná kamenitá zem porostlá pouze trnitými keři, barabizny hlídané plesnivým psem ve kterých žijí lidé.

U pramene řeky Cetiny vyjímečně nikdo nevybírá vstupné. Je to magické místo. Voda je prý pitná. V okolí jsou zelené louky na kterých se pasou ovce, krávy a oslové. Příjemné místo na přenocování.

Další den navštěvuji Plitvická jezera. Voda vytéká ze všech otvorů. Chce se mi čúrat, ale není zde jediné skryté místečko. Stovky lidí bojují o místo v turistickém autobusku, tlačí se na uzkých chodníčcích podél vodopádů a fotí hladinu z vyhlídkových lodiček. Kousek přede mnou spadne do ledové vody žena. Dav jí pomáhá vydrápat se zpět na chodníček.

Vracím se na Magistrálu. V podvečerním tichu si užívám motorkaření. Auta téměř nejezdí. Moře, motorka a já. Ta nejkrásnější kombinace na světě. Cítím, že toto je ta chvíle proč jsem na cestě.

Přespávám na útesu. Chci být co nejblíže moři. V noci mi po spacáku škrábou krabíci. Myši už jsem ve spacáku měl, ale i tak je to trochu nezvyk. Přemýšlím, jestli mi můžou vlézt do uší a vyžrat mi mozek. 

Přes deštivé Slovinsko a Rakousko se vracím domů. Mimo mnoho pozitivních zážitků si odvážím ponaučení, že na dlouhé moto přesuny je v dubnu ještě zima.

Od května jezdí z Vídně do Splitu auto-vlak. Uvažuji, jak by se toho dalo využít. Co třeba vlakem do Splitu, odtud přes Černou Horu a Albánii do Řecka? Spřádám plány a začínám se těšit.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE