invelt_unor2



Moto trip 2017

Z Hradce Králové až do Chorvatska aneb, když se cesta neplánuje.

Kapitoly článku

Předmluva

Dloho jsem se rozmýšlel jestli napsat cestopis z našeho letošního moto tripu nebo se na to vyprdnout a nechat si to pro sebe. Jak vidíte, nakonec mi to nedalo a pár řádků jsem sesmolil. Předem se omlouvám za chyby a bláboly co tu budete číst a zároveň děkuju, pokud cestopis dočtete do konce.

Jak to začalo

Minulý rok jsme já a táta podnikli první dovolenou na motorkách. Plán zněl jasně, každý na své motorce, trasa podel hranic a hlavně bez bab. Jak už to tak bývá, podle plánu se jelo první dva dny a pak to šlo samo. Na letošní rok jsme opět plánovali dovolenou na motorkách, ale už za hranice. Mě to tak nějak táhlo k moři, táta se zase bál, že zmokneme, něco se stane, kdo pro nás pojede atd. Dohodli jsme se, že pojedeme do Rakouska a zkusíme Grossglockner. Začal jsem tedy plánovat trasu, hledat kempy, zjišťovat ceny. Jak by jste řekli, že to dopadlo? Z Grossglockneru sešlo, vše tak nějak utichlo a nic se neplánovalo. Po nějaké době přišel táta, že jeho kolega jezdí do Rakouska k jezerům, že se tam dá koupat a kdesi cosi. Dobře, pojedeme k jezerům, ikdyž já stále chtěl k moři. Měl jsem spočítané, pokud se vyrazí v sobotu ráno, tak v neděli večer budeme u Rijeky. Jelikož jezdím na dváce, nechtěli jsme cestovat po dálnicích a hlavně, když jedete po dálnici, tak z té cesty moc nemáte...

Pár dní před začátkem naší cesty, jsme stále neměli naplánovanou trasu, neměli jsme seznam kempů, neměli jsme vlastně nic. Minule jsem vše plánoval, letos jsem pouze procházel Vaše cestopisy. 
Nakonec jsem narazil na cestopisy, které tu píše Radek Fiala a došel k rozhovoru o jedné knize. Netuším jestli tu můžu napsat název, tak to nechám jen takhle. Právě v rozhovoru bylo řečeno něco, co se mi opravdu líbilo a podle toho jsem se zařídil. Opravdové dobrodružství na motorce je takové když nemáte plán, nevíte kde máte cíl dne a nikam nespěcháte (originál zněl asi trochu jinak), proto jsem zvedl telefon a volám tátovi "nic neplánuju, prostě jedeme. Kam dojedem tam dojedem".
Když nad tím teď přemýšlím, divím se, že to dopadlo tak jak to dopadlo.

Den před odjezdem

Zítra, zítra je ten den, ten den D. Zajel jsem si k rodičům pro spacák a pár dalších věcí, které si povezu. Při domlouvání času srazu padla z tátovi strany dost důležitá otázka "Kam vlastně zítra jedeme?". To mě dost pobavilo.

1. Den - Sobota 12.8.2017

Ráno telefon " kde se sejdeme?", řikám "musím k Pepovi do Srubů pro baterku do kamery", "ok, tak se sejdeme u toho stánku se zmrzlinou v Jaroslavi".  Balím věci na motorku, stahuju karimatku a motoválec gumicukem. Neustále koukám z okna našeho bytu na motorku, aby věci nezmizely. Je čas vyrazit ! Loučím se s kocourem, psem a přítelkyní. Pac a pusu, fotka nabalené motorky. Jedu !

 

Počasí super, sluníčko začalo vykukovat a já si chrochtal do helmy, že to bude super trip. Do Jaroslavi přijíždím asi po půl hodince, táta nikde. Čekám, čekám..... deset minut a táta nikde. "Sakra jsem tu správně ?" Ano jsem ! Utvrdil mě bublavý zvuk jeho Suziny. Nasednu na stroj a jedeme směr Sruby, tam vyzvednu náhradní baterku do kamery, kterou nakonec za celou cestu použijeme jen jednou.

Ještě před přejetím hranic se stavujeme na oběd, prý na "poslední" české jídlo (knedlo vepřo zelo) a naposledy tankujeme v čechách. Hranice přejedeme ve městě Gmünd a po chvilce zastavujeme, aby jsme nastavili navigaci na další z našich cílů. Tentokrát vytahuju telefon já a hledám na internetu kemp nejblíže k městu Gmunden.
Nastaveno, jedeme. Chceme se vyhnout Linzu, takže míříme na Freistadt. Kousek před Freistadtem slyším v interkomu "na kruháči do prava", "rozumím" odpovídám a jedu kousek za tátou. Pak už jen vidím jak projíždí kruháč rovně a nad ním je obrovská, zelená cedule označující dálnici. "Co děláš, vždyť jsi najel na dálnici. Hlavně, že říkáš na kruháči do prava..." odpověď byla asi taková "kur**, do pr**, tak jeď sám, já se zkusím někde otočit" pak už jen slyším šumění a kvrčení, to jak se ztrácí spojení. Za kruháčem zastavuju a čekám co se bude dít.
Počkat ! On že se někde otočí ? Vždyť najel na dálnici ! Vytahuju mobil a volám mámě, "rozluč se s manžele, najel na dálnici a ztratil se mi, ale neboj, prý se někde otočí" jaká myslíte, že byla odpověď - "on se otočí? vždyť je na dálnici..."

Čekal jsem asi čtvrt hodiny a pak mi volá táta, že se sejdeme ve městě, na konci u nemocnice.
Sedám na motorku, nastavim rychle navigaci a vyrážím. Projíždím městem, musím říct, že jsem se trochu bál, jelikož jedu sám v cizí zemi a cizím městě. Příjíždím k místu určení a co nevidím, tatínka přeci. Jedu rovně a chci se na dalším kruháči otočit a to taky udělám. Když se vracím zpět k tátovi, vidím jak jede proti mě.... WTF ?! Rychle se otáčím a jedu za ním, chvílema to vypadá jako hra na kočku a myš. Nakonec se sejdeme a domlouváme cestu do Gmundenu kde si najdeme kemp. Jelikož se stmívá, tak musíme trochu přidat. Míříme na Mauthausen - Steyr. Někde mezi Steyrem a Pettenbachem začne pršet. Není to nic strašného ale sjíždíme pod most kde se schováme. Déšť neustupuje a podle radarových snímků ani nechce. "Co budeme dělat?" ptá se táta, "no ještě to můžeme stočit a jet k moři" myslím, že jinou odpověď nečekal. Chvilku čekáme a rozhodneme se pokračovat. Po dalších patnácti minutách stavíme u zavřené pumpy. Všude černo a stále prší. Vytahovat nepromoky už nemá cenu, hledám kemp. Nejbližší je kousek nad Pettenbachem. Cestou do kempu si všímám něčeho zvláštního. V dálce jsou Alpy, zatažené,  déštivé, ale je tam malé místečko, které je krásně osvícené sluncem, jako kdyby tam déšť nemohl. Říkám to tátovi, ale ten má hlavu plnou spěchu do kempu.

Přijíždíme do kempu a déšť je pryč, sice je zataženo, ale neprší. Hledám recepci nebo něco tomu podobného. Našli jsme ji ! Ale né, vítá nás nápis geschlossen. Kde se teď ubytujeme, když je zavřeno. Z vedlejšího marketu vyjde postarší paní a já chápu, že se máme zapsat u ní.
Moje první otázka " Can we speak english?", odpověď německo-anglická, ale zvládneme to. Dostanu dotazník, který je v němčině - sakra ! Vytahuju mobil, že si pustím překladač. V tom přiskočí paní a ptá se "zwei erwachsene ? ein zelt ?" a ukazuje na mě a na tátu. Nerozumím, tak odpovídám " two adults and one tent". Nakonec to nějak sepíšeme, zaplatíme 28EUR, babča nasedne na motorovou koloběžku a jede nám ukázat kde máme místo na stan. Utahaní rozbalíme stan, přikreju motorku, protože někdo si jí dal do altánu, navečeříme se a napíšeme domů, aby se o nás nestrachovali. Tím náš první den končí.

2. den - Neděle 13.8.2017

Druhý den ráno vstáváme a hele, sluníčko. Radujeme se, nebude nám na cestě pršet. Mířím do umývárek, táta připravuje vodu na kafe a čaj. Na záchodě krásně hraje hudba, to aby jste neslyšeli ostatní, dám si sprchu, trochu delší, kdo ví jestli se v následujících dnech takhle umeju a jdu na čaj. Musím říct, nejlepší kemp jaký jsem kdy viděl. Všechno nové, čisté, k dispozici pračka a sušička, prostě super.

Dneska jsme si cestu trochu naplánovali. Chceme jet kolem jezer Traunsee, Attersee a Mondsee. Přípomínám tátovi, že je potřeba zastavit někde v marketu pro nějaké pečivo nebo tak něco, bohužel jsme brzy přišli na to co u nás nefunguje - v neděli jsou markety zavřené a nikde nikdo není, tudíž nám ani nevadil opravdu malý provoz. 
Projíždíme kolem jezer, Mondsee si dáme celé dokola a nastavujeme Villach, jakožto přibližný cíl dnešního dne, protože je tam prý teplejší voda v jezerech a hlavně je to blíž k moři. Jak jste asi pochopili, prosadil jsem si cestu k moři. Je chvilka času, tak ukuchtíme oběd na odpočívadle hned vedle řeky.

Jedeme přes Alpy, podívaná super, obzvlášť pro kluky z vesnice. Potkáváme spoustu motorkářů, cyklistů. Ani se moc nedivím, kdybych měl kolem sebe takový silnice a okolí, jezdil bych každý den.
Další věc, která nás mile překvapila, jsou řidiči. Jedete 100km/h, za Vámi auto, čekáte až Vás předjede ? Já totiž ano, jenže nikdo si to nedovolí, nikdo se na Vás netlačí. U nás by na to frajel šlápnul a prolítnul kolem minimálně 120ti kilometrovou rychlostí, tady prostě nechá odstup a nikam nespěchá.

Přišla chvíle, které jsem se bál... 15% stoupání. Jsem rozjetej, tak jedu co to jde. V interkomu se ozve "jedu napřed, počkám na tebe nahoře". Kopnu tam čtyřku, potom trojku, pak už dvojku a začínám se potit, snad nepojedu na jedničku ? ! ! Je tomu tak, v jednu chvíli jedu na jedničku, kouknu jestli je teplota v poho, teplota je v poho, dávám dvojku a jedu vyhlídkovou jízdu. Dožene mě auto, jedu víc na stranu ať může předjet. Nic se neděje, jede za mnou. Sakra proč nejede ? Je to tak jak jsem říkal, nikdo nikam nespěchá. Na mé mávnutí ruky začne konečně předjíždět a já se můžu dál v klidu kochat.
Na malém odpočívadle zastavuju abych fotil. Seskočím a začne troubit auto, "proboha co se děje?" rychle se otočím a zjišťuji, že pasažéři passatu jsou mlaďáci, kteří troubí a mávají na každého koho vidí, mávnu a jdu fotit.

Hotovo, nasedám a jedu dál. Mijím auto a podle SPZ zjišťuju, že to jsou moraváci, mávnu a jedu dál na dvojku. Za nedlouho mě doženou a táhnou se za mnou až na vrchol, kde čeká táta. Tentokrát sjíždíme, takže jedu rychleji. Odpočívadlo ! Výhled ! zastavujeme a jdeme zase fotit. Fotíme, fotíme a ze spodu jedou čtyři motorkáři. Projíždějí kolem nás, když v tom prvnímu něco zachrastí na mašině a on zastavuje. Zbytek skupiny zastavuje za ním. Motorkář něco pošolichá na straně motorky, mávne a jede se dál. Koukáme, nevíme co se to stalo, ale odjeli, tak asi dobrý.

 

 Trochu přeskočíme v příběhu, protože si nepamatuju kudy jsme jeli. Jediné co si pamatuju, je jak tatínek nastavuje navigaci a ta ho moc neposlouchá, takže je řádně rozhořčen. Do Villachu přijíždíme mezi pátou a šestou večer. Najdeme si kemp u jezera Ossiacher see a můj každovečerní úkol přichází, zajistit cenu za nocleh. Opět babča, tentokrát bělovlasá. Angličtina mi byla prd platná. Nakonec platíme 25EUR a jdeme se podívat kde bude stan. Máme ho kousek od umývárek, takže dobrý. Co se týče kvality, nedá se to s předešlým kempem srovnávat. Vybalíme věci a jdeme se kouknout k jezeru. "nepujdeme se vykoupat?" říká táta, kouknu kolem a nikdo se nekoupe, dokonce u břehu plave malá mrtvá ryba, "nevím". V tu chvíli přijde postarší pár, shodí ručníky a jde se koupat. Otočíme se na patách a jdeme do stanu pro plavky. Za pět minut jsme zpět a zakončíme den trochou plavání.

3. den- Pondělí 14.8.2017

Vstáváme opět do krásného dne, tentokrát sluníčko svítí naplno. Vedle nás je motorka a stan ze kterého vykoukne postarší chlapím a za chvilku nejspíš jeho syn. Pořád po sobě pokukujem, ani se nepozdravíme. Pak na mě chlapík kývne hlavou a pozdraví. Pouštíme se do řeči a já se dozvídám, že jedou z Nordkappu, mají za sebou 9000km a jsou z Itálie. Vypráví o jejich cestě, kudy jeli, že jeli i přes Prahu atd. pak se zeptá kam máme namířeno my. Vysvětluju mu, že nemáme plán, ale chceme k moři. V mé ruce vidí tablet s navigací, tak mi začne ukazovat super cestu přes hranice do Slovinska, dál do italské oblasti kde mají vinice a po SS14 do Trieste. Jediné co podotkl k přejezdu přes hranice bylo " the road for your bike is okay, but for chopper...i don't know". Každopádně jsme byli rozhodnutí to risknout.

Poznatek z cesty - nikdy si neinstalujte další mapy do mobilu. Táta to udělal a přestalo mu to fungovat úplně. Takže jsem měl za úkol sehnat heslo na wifi. Jedna paní speakovala dobře anglicky. Řekla mi polovinu hesla a zbytek si bohužel nevzpomněla. Táta už chytal točky, že se na to může vy s*** a kdo ví co. Pak jsem viděl malýho kluka s mobilem, kde jinde v dnešní době hledat heslo na wifi než u dětí, ptám se ho a ten mi heslo hnedka dává. Tatínek radostí bez sebe, stahuje znovu navigaci i mapy a my konečně můžeme vyrazit. Ve Villachu trochu zácpa, hold už není neděle, ale pracovní den. Motorky se začínají přehřívat, kašleme na kolony a snažíme se dostat dopředu. Za Villachem opět stoupák, tentokrát 18% a opět dvojka, no spíš jednička. Při zdolání vrcholu přejíždíme hranice do Slovinska a míříme na Kranjskou Goru.

Projeli jsme peklem

Za Krajnskou Gorou jsme netušili co nás čeká a když je v nadpisu Projeli jsme peklem, tak jsme opravdu peklem projeli. Stoupáme stále výš a výš, zatáčka sem, zatáčka tam. Cesty tak uzké, že kdo jel dolů, musel být puštěný tím kdo jel nahoru. Na pravo ovce, na levo ovce, na silnici bobky a pod náma sešup dolů. Když jsme stoupali a v zatáčce vidím ceduli 1580 m.n.m., udělalo se mi trochu zle, protože jsme ještě nebyli na vrcholu. Konečně vrchol ! Předjíždím dvě auta s českou poznávačkou. Posádka mává, tak mávnu taky a chci být už pryč. Nebýt interkomu, tak jsem v háji. Táta je jako moje oči - " až projede žlutý auto, předjeď tu dodávku, nic tam nejede". Začali jsme klesat a bylo mi řečeno ať moc nebrzím, abych neusmažil brzdy. Nechal jsem zařazenou dvojku a jen trochu přibržďoval. Jiní borci na motorkách se toho nebáli a do zatáček to posílali takovým způsobem, že jsem jen žasl. Na jednom odpočívadle jsme zastavili a opět udělali pár snímků na památku a pro ty, kteří by nevěřili, že jsme tam byli.

Jelikož nám pekelná jízda zabrala více času než jsme čekali, byli jsme nuceni najít nejrychlejší cestu do Chorvatska a tím pádem vypustit Itálii. V rychlosti se nasvačili u místní pumpy a vyrazili podel řeky Soči směr Bovec - Tolmin (luxusní cesta podel řeky) - Nova Gorica (to jsme byli opravdu jen koušíček od Itálie), dál Razdrto- Kozina a rovnou k hranicím. Kontrola na hranicích probíhala jen na Slovinsku. Přijeli jsme k budce a před námi postarší pár na motorce. Paní začala hledat doklady, tak jsme zastavili a začali vytahovat pasy. Pár odjel a mi se bez nastartovaného motoru dostrkali až k budce. Kývneme na pozdrav a začneme podávat pasy, když v tom se na nás korpulentní celnice podívá a mávne rukou ve stylu "jeďte, dneska toho mám už dost". Schováváme pasy a odjíždíme. Projedeme chorvatské hranice, které jsou úplně prázdné a zastavujeme na focení.

Sjíždíme víc a víc do Chorvatska a začínáme cítit typický chorvatský vzduch. Jelikož jsme se připojili k jedné motorce, cesta k moři nám trvala skoro hodinu, ale co, jsme na dovolené, tak si to musíme užít. Přijíždíme do města Opatija a už vidím moře, raději to oznamuju tátovi, aby ho náhodou nepřehlédnul "moře, moře, už vidím moře". Pár minut bloudění a dostáváme se do kempu Preluk, kde z recepce přiběhne mladík mluvící anglicky, konečně ! Ptáme se kolik stojí jedna noc, dvě motorky a stan. Zatím nejdražší kemp co jsme navštívili, chce cca 330Kun. Nezapisujeme se, protože se máme nejdříve podívat po kempu, najít si místo kde budeme nocovat, pokud ho tedy najdeme a když najdeme, máme si odpočinout a zapsat se třeba až večer. Ještě mi táta říká ať se zeptám na umývárky, jdu na to... "where is the bedroom?" týpek se na mě podívá a začne se smát, že ložnice nemají. V tu chvíli mi to dochází a opravuju se.
Kemp je plný, nikde skoro žádné místo. Vracíme se na začátek a tam je místo akorát pro stan a motorky, ihned zastavujeme a začínáme stavět. Je to samej štěrk, takže stan nemůžeme přikotvit, proto do rohů dáváme kameny, jdeme se zapsat a vykoupat do moře. Voda super, jediné co mi vadilo je to, že podel celého kraje stáli karavany a měli oplocený přístup k moři, něco jako vesnička uprostřed kempu. Po koupačce je čas na pivko, míříme k hospodě hned vedle kempu. Bohužel máme jen eura, tak se ptám na recepci jestli nám promění eura na kuny. Bez problémů dostáváme a máme akorát na dvě Karlovačka pro každého. Po chvilce zjišťuji, že i jedno je na mě moc, jelikož jsme toho dnes moc nesnědli. Zavoláme domů, pošleme pár fotek a jdeme spát.

4. den - Úterý 15.8.2017

Že bychom se v noci vyspali se říct nedá. Bylo to jakoby se kolem prohnal hurikát. Celou noc fučelo, chvílema jsem se bál, že stan uletí i s náma. Asi ve tři ráno jsem byl nucel vyběhnout ven a zatíži horní plachtu, jelikož se nafoukla a spadla vedle stanu. Ráno mě táta budí s tím ať se jdu kouknout k moři a bude mi vše jasné. Přicházím k moři a je tu přes dvacet lidí, kteří provozují windsurfing. Vracím se ke stanu, vítr stále neustává a proto fotím tátovu motorku a stan, tedy to co po něm zbylo.

Umývárky zatím nejhorší co jsme zažili, ještě že máme toaleťák sebou z domu. Zbalíme stan, posbíráme ulítlé ručníky a jedeme k recepci. Tentokrát je tam slečna, dává mi fakturu na 280Kun, neprotestuji ikdyž nám bylo řečeno 330kun. Mé poslední přání je slanac. Rohlím politý čímsi, vypadající jako sýr. V pekárně mi paní řekne, že chce jen kuny, které nemám... fajn, snad bude slanac někde po cestě a pokud ne tak budu mrzutý, hlásím tátovi. Před odjezdem z Matulji nakupujeme v Lidlu nějaké pačivo, poslední fotky a vyrážíme zpět k hranicím. Na hranicích kolona už na chorvatské straně. Předjedeme a přidáme se k dalším motorkářům, opět připravíme pasy, celník jen mávne rukou. Na slovinských hranicích stejná situace, tentokrát pasy schováme a míříme domů. Slanac jsem si jak jinak nekoupil, takže jedu chvilku rozčílen. Projíždíme Podgrad - Pivka- Postojna přes Ljubljanu do Gravogradu kde přejedeme hranice s Rakouskem. Řekli jsme si, že nebudeme už zastavovat na focení je tu jedno ale... ono když je někdo blázen do Word of Tanks a vidí u cesty tank, jak to asi může dopadnout. Do interkomu dostávám násletující informaci "je hele tank, zastavujeme! " Uděláme pár fotek a rychle pokračujeme dál.
Musím říct, že cesta od moře přes Slovinsko uběhla docela rychle, jediná chvíle na prd byla ta, kdy jsme jeli hodinu v kuse jen 50km/h někdy 60-70, ale to jen pár metrů mezi vesnicema.

 

Wolfsberg - Leoben - Mariazell, tady dnes končíme v kempu Erlaufsee. Kemp kousek od jezera Erlaufsee, spíše pro otužilejší. Nikde není recepce tak se ptám cizinců jak to tady chodí. Paní odpovídá, že si máme postavit stan a brzy ráno přijede pán, který pak vybírá peníze a stará se o to. Vidím fialovou felicii s pardubickou značkou. "běž se zeptat pána kolik to tady stojí" říkám tátovi, ten se kroutí, protože se mu nechce, přitom mluví stejnou řečí. Jdu tedy já. Dozvídám se cenu 18EUR za stan, auto a dvě osoby, takže za nás to bude stejně nebo méně. Najednou přijíždí auto s českou poznávačkou, člověk by neřekl, že se nás tu sejde tolik. Chce zaparkovat na místě kde budeme mít motorky, tak na řidiče mávám a volám ať jede jinám, pochopí to až po chvíli kdy mu to řekne manželka sedící vedle. Rozbalíme stan, uděláme večeři, teda táta si udělá večeři, já to nějak nezvládnul a polívka mi jaksi vybuchla. Nudle až ve stanu a já u stanu vytlemenej. Sním zbytek nudlí a jdeme se kouknout k jezeru. Tam potkáváme pardubičáky a další dvě české rodiny s dětmi. Dáme si každý jedno pivko a pokocháme se výhledem na jezero.

Jelikož jsme měli být pryč skoro celý týden a už po třech dnech jsme kousek od českých hranic, podáváme rodině milné informace, táta že jsme ve Slovinsku a přijedeme za dva dny, já abych trochu popíchnul tchýni píšu, jak je v Chorvatsku krásně a že se tu zdržíme další dva dny a navštívíme její oblíbené místo Primošten, to samé jsem musel napsat i přítelkyni, jinak by kamufláž asi nevyšla. 

5. den - Středa 16.8.2017

Probouzíme se, je docela zima. Kolem už brousí výběrčí poplatků, jdeme se umýt a osprchovat. Házím 50centů, aby tekla teplá voda. Spěchám, protože se teplá určitě spustila jen na pár minut. Po chvilce zjižťuju, že to není pravda. Teplá teče tak dlouho jak potřebuju. Balíme stan, jdu zaplatit naší noc. "can we speak english?"...."englisch nein, only deutsch", tak to je super. Domluvíme se rukama nohama a platím něco kolem 20eur. Poslední fotky, příprava kamery pro natočení alespoň nějakého videa a vyrážíme kolem jezera, pak Gaming - Zwettl - Gmünd. Jelikož se ani jednomu z nás nechce domů, domlouvámíme cestu né domů, ale na naší chatu nedaleko Ústí nad Orlicí, kde navštívíme i tátovi rodiče. Na hranicích čůrací pauza a odpočinek pro zadnici. Za celou dobu máme najeto tolik kilometrů a já občas nevím jestli mě tak bolí zadek nebo mám prodřené kalhoty.

Projedeme hranice a je to tady ! Jedeme stovkou ikdyž to není povolená maximálka a stejně nás musí nějakej čuňám předjíždět. Hodně rychle jsme si zvykli na provoz v zahraničí, kde se na Vás nikdo netlačí, kde na Vás nikdo netroubí když vjedete do křižovatky, nevíte co máte dělat a zastavíte provoz, věřte mi mám to odzkoušené, hold jsme asi národ bezohledných čuňat, omlouvám se pokud jsem někoho urazil, jen říkám to co si myslím.

Jindřichův Hradec - Havlíčkův Brod - Litomyšl. Před Litomyšlí před námi jede auto, auto za námi začne opět přadjíždět, ale nevadí mu, že v předu je kopec a on nevidí co je za ním. V tu chvíli slyším "to je ale dobytek, kdyby jsi jel v protisměru tak je po tobě". Už jsme v Ústí, navštívíme babču, dědu, tetu a zbytek famílie, nezdržíme se a jedeme na chatu. Táta poseká, já rozdělám oheň na buřty a jdeme spát. Utahanej jako pes usínám během chvilky a spím dlouho do rána, jelikož je to první noc v posteli s peřinou od doby co jsem u baráku zamával Kristýně a odjel. 

6. den - Čtvrtek 17.8.2017

Začínám se balit, dnes se naše cesty s tátou rozdělují. On jede domů za mamkou a ségrou, já do Ústí k babče na oběd a vylíčit naše zážitky z cesty. Vyprávím o tom jak jsme zmokli, jak jsme přejížděli Alpy, jak táta neustále nadával na navigaci. Na to jak jsem nadával já na tátu, když jsme měli vyrazit a on byl připravený a já neměl ještě rukavice, vždy jsem v interkomu slyšel "tak můžeme?".

Dávám si odpolední kávu a píšu Kristýně "zastavili nás na hranicích, máme nějaký problém s pasama, příjedu asi až zítra". Jelikož jsem jí chtěl doma překvapit, doufal jsem, že to výjde. Po kafi vyrážím domů a čeká mě posledních 60km.

Jsem doma, jsem u baráku. Odstrojím motorku, přijdu do bytu a jediný kdo mě vítá je kocour, který se jen otočí a jde zase pryč, no tak fakt dík. Čtu odpověď od Kristýny na mojí předešlou zprávu "no to ti tak budu věřit. Očekávám že tak za dvě hodiny jsi doma a budeš se posmívat kdoví jak jsi mě nenapálil" 
koukám, že ona napálila mě.
V každém případě, máme za sebou 2020km, cesty za hranicema jsou super, příroda a okolí taky. Z fotek se toho málo pozná, kdo tyto místa nenavštívil, vřele doporučuju.

Závěrem bych Vám chtěl poděkovat, že jste si udělali čas a dočetli cestopis až do konce a už teď můžu slíbit, že příští rok se chystáme na další trip a cestopis nebude chybět !

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 32x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist