sumoto_leden



Cesta na chorvatský ostrov Krk

Rok se s rokem sešel a přiblížil se pravidelný termín naší letní dovolené, na kterou s rodinou už nějaký ten rok jezdíme, a ač se jedná o ryze odpočinkovou a koupací dovolenou, tentokráte jsem se ale rozhodl vyrazit na 850 km dlouhou cestu na svém, vloni novém, V-Stromu 650.

Kapitoly článku

Minulý rok jsem si totiž ještě netroufl bez větších zkušeností s novým strojem vyjet tak daleko. Pravidelným cílem naší cesty je malebné město Baška na největším chorvatském ostrově Krk. Po dálnicích se autem dá cesta stihnout zhruba za 12 hodin, ale na motorce jsem měl v plánu minimalizovat přejezdy po dálnici na nutné minimum a tak se dal předpokládat čas o něco delší, i když jsem to chtěl stihnout za jeden den.

Sobota 25.6.2011

Ač jsem původně chtěl vyjet v šest hodin ráno, samozřejmě se to nepovedlo a oficiální čas startu do deníku je o hodinu později. Počasí v Praze bylo poměrně slušné, i když nijak výrazně hezké a ani po cestě předpověď vodu nehlásila. Vyrazil jsem tedy z Prahy asi na nejnudnější část celé cesty směrem Příbram – České Budějovice – Dolní Dvořiště, kde jsem překročil do Rakous. Zbytek rodiny jel po dálnici směrem na Brno a na rozdíl ode mne je po cestě chytil moc pěkný slejvák. Za hranicemi jsem skrze klasicky krásné rakouské vesničky směřoval na Linz, odkud jsem měl v plánu jet jediný dálniční úsek kousek za Salzburg. Po dálnici je to zhruba 150 km a poměrně se to dá vydržet, protože člověk postupně začne sledovat, jak se původně rovinatá krajina zvedá do alpských velikánů.
Během cesty jsem si jednou zastavil na benzínové stanici, kde stála naleštěná skupinka rakouských Harlejů.Ač jsem odjakživa cestovní typ, tak ty Harleje jsou pěkné kousky a hlavně se mi líbilo, že veškeré věci nechají na motorkách a v klidu si jdou na kávičku. Cítil jsem se trochu trapně, když jsem si na záchod bral i helmu, ale zvyk z Čech se holt špatně odbourává. Finální zastávka před Alpami byla na asi všem známé pumpě Goeling, kde byl zřejmě nejdražší benzín za celou cestu, za cirka 1,7 eura. Zde jsem do navigace hodil směr Obertauern a už vyhlížel sjezd na Eben, kde se vstupuje do Alp.
Cesta přes Untertauern a Obertauern je možná známá i řadě řidičů, protože ti, kteří nechtějí platit tunely, jedou také tudy. Očekával jsem tu slušný provoz aut, ale nijak výrazný nebyl, ale začal se zvětšovat počet motorek v obou směrech, většinou samozřejmě s rakouskými značkami. Obertauern se nachází zhruba v 1600 metrech nad mořem a vede k němu z obou stran krásná silnička vedoucí skrze průsmyky, obklopená strmými stěnami, tu a tam říčkou, případně strmým srázem. Stoupání občas dosahuje 15%, ale není to nic, co by slušná motorka nezvládla s prstem v nose, na rozdíl od některých plechovek, které ve snaze ušetřit vyjížděly kopce na jedničku rychlostí asi 30 km/h, aby na druhé straně brzdili jako šílení. Když jsem dorazil do městečka, bylo sympatických 10 stupňů a foukal studený vítr, takže vyhřívané rukojeti a různé tělesné vycpávky se maximálně hodily. Obertauern je moc pěkné alpské město, které je ale touto dobou zcela mrtvé, protože bez sněhu nejsou lidi, až na pár turistů a cyklistů. Poté se postupně sjíždí z kopců do údolí směrem na St. Michael, klesání je místy skutečně slušné a varovné cedule radí zařadit první rychlostní stupeň (samozřejmě pro auta). Mně se osvědčila zařazená trojka a za celou cestu z kopce jsem zabrzdit v podstatě nemusel. Nicméně všudypřítomného odéru spálených brzd jsem si užil tak jako tak.
St. Michal je další moc pěkné městečko, kde je křižovatka, odkud se dá jet na Villach buď po dálnici, nebo po okresce. Nejdříve jsem z důvodu nedostatku času odbočil na dálnici, ale pak jsem si řekl, že na to kašlu a otočil jsem na okresku, což byl zřejmě nejlepší nápad toho dne. Následovaly opět fenomenální výjezdy do kopců následované prudkými sjezdy skrze serpentýnky a především nádherné vesničky a města, která z dálnice člověk v podstatě nevidí. Dá se říci, že během jízdy jsem neustále sledoval dálnici vysoko v kopcích nad sebou, zatímco jsem si užíval úžasnou silnici podél řeky, plnou zatáček a hlavně stále se zvětšujícího počtu motorek, přičemž mě překvapilo, že víc než devadesát procent motorek zdraví i tam. Postupem času jsem se dostal do Spittal an der Drau, který jsem do té doby znal jen v podobě názvu na ceduli u exitu na dálnici, a bylo to zřejmě nejhezčí město za celou cestu. Jedná se o lázeňské alpské město plné květin, starších staveb, spousty restaurací a zahrádek, prostě paráda. Cesta dále ubíhala na Villach a občas nabízela neuvěřitelné výhledy, které můžete vidět na některých fotografiích kolem článku.
Villach jsem díky navigaci projel po okrajových okreskách, takže do samotného města jsem pouze nakoukl a směřoval jsem na slovinskou Kranjskou Goru, aniž bych tušil, že další skvělý průsmyk je přede mnou. Je to trochu trapné, ale když jsem si plánoval trasu, neprohlédl jsem si mapu pořádně a netušil jsem, že mezi Villachem a Kranjskou Gorou je na hranicích průsmyk Wurzenpass. Sice zde byla o něco horší cesta než při předchozích přejezdech Alp, ale to se bohatě vyrovnalo počtem zatáček a stoupáním místy až 18%. Trochu škoda je, že téměř neustále se jede lesem, takže člověk nemá výhled do dálky, ale i to se vynahradí později ve Slovinsku.
Byl jsem tedy ve Slovinsku, a protože to poslední co jsem chtěl dělat, bylo jet po dálnici a navíc Slovincům platit nehoráznou sumu za pár kilometrů, vydal jsem se po okresce, která každou chvíli křižuje nebo kopíruje dálnici směrem na Ljublaň. Překvapila mě kvalita slovinských silnic a hlavně nádherné výhledy na Alpy po levé straně, které se sice postupně vzdalovaly, ale míst, kde by se daly udělat famózní fotky bylo nespočet. Počet motorek neustále stoupal a byla to zábava sledovat to množství modelů a typů, které silnice křižují. Od korábů jako je Goldwing, přes cestovní motorky všeho typu, supersporty, ale i historické kousky se sajd-kárami nebo vozejčky. Za celou cestu jsem viděl snad každou motorku, na kterou si člověk vzpomene, ale suverénně převládaly cestovní endura s modrobílou vrtulí ve znaku a GSkem za číslem 1200. Potěšilo mě, že za celou cestu jsem neviděl jediný bílý V-strom jako mám já :).
Po zhruba sto kilometrech jsem se dostal do Ljublaně, která se projíždí v podstatě po jedné rovné silnici, která prochází celým městem. Je to poměrně nízké město (myšleno málo vysokých budov) a až na výjimečné lokality je i docela pěkné, ale dlouho jsem se nezdržoval a směřoval směrem na město Postojna a dále na Rupa, kde je přechod s Chorvatskem. Celou cestu jsem obdivoval krásné silnice téměř bez děr a vzpomínal na tragický stav našich silnic. Také jsem byl překvapen úrovní všech vesnic, které jsem často projížděl. Většina jich vypadá jako v Rakousku, budovy jsou na výjimky opravené, plné květin a upravených travnatých ploch. Navíc ve většině vesnic jsou hospody a ubytování přímo pro motorkáře a časté nápisy „Bikers welcome“ potěší snad každého. V průběhu jízdy přes Slovinsko se notně oteplilo a tak na jednom sympatickém odpočívadle následovalo svlékání a odkládání nepotřebných součástí oblečení. Další potěšující věcí byla cena benzínu, která se pohybuje kolem 30 Kč. Mě ale benzín nějak nedocházel, takže jsem byl v tomto směru v klidu a užíval si neustále zatáčky, malé i větší kopce a díky minimálnímu provozu jsem postupně dorazil až na hranice, kde probíhala důležitá kontrola Slovinských celníků, kteří přece stráží hranice unie a tak si smlsávali na Němčourovi v Porsche Cayene, který stál přede mnou. Je pravdou, že asi 20 letý chlapec rachitického vzhledu a podivného účesu v obrovském Cayene s černými skly a tvrdící, že nemá pas, jen ID kartu, vypadal podezřele. Moje kontrola se naštěstí omezila na prohlédnutí pasu a obdivné obejití motorky a otevřelo se přede mnou Chorvatsko.
Další úsek cesty směřoval na největší chorvatské město Rijeka. Cesta vede po krátkém úseku dálnice, který stojí asi 3 kuny a brzy vás dovede na obchvat kolem zmíněného města. Dálnice směrem na ostrov Krk zatím není zcela dokončena, i když každý rok pozorujeme, jak postupuje mílovými kroky a tak následoval sjezd z dálnice a objíždění zálivu po úzké okresce, kde se v sezóně šine auto za autem. Díky tomu, že jsem jel ještě před sezónou, provoz byl minimální a brzy jsem se dostal na most na ostrov Krk, který má druhý největší betonový oblouk na světě a najdete ho na řadě chorvatských pohlednic. Poplatek za průjezd na motorce je asi 10 kun a je to jediné místo kudy se dá z ostrova dostat suchou nohou. Další možností je trajekt, který jezdí z městečka Valbiska na okolní ostrovy a na pevninu.
Zatímco dříve se skrze ostrov muselo jezdit přes všechny vesnice po špatné okresce, za těch pár let dokázali chorvati přes ostrov vybudovat moc pěknou silnici, která je sice jen jednoproudá v každém směru, ale vede hezkou přírodou ostrova, až na výjimky se vyhýbá všem vesnicím a městům a cesta přes ostrov se díky tomu zrychlila minimálně o půl hodiny. Cestou míjím nejen hlavní město ostrova, které se jmenuje stejně jako ostrov sám, ale také velký přístav Punat a v dálce vidím také další vesničky. Protože město Baška je až na opačném konci ostrova, projel jsem také skrze kopce, které Bašku obklopují a díky kterým má neuvěřitelně stabilní počasí (údajně má nejvíce slunečných dní v roce z celého Chorvatska). Přes kopce a spoustu zatáček jsem se dostal do údolí, které se pomalu svažuje k moři, kde se město nachází. Do cíle jsem dorazil kolem 21 hodiny téhož dne, takže celá cesta i se zastávkami zabrala 14 hodin a měřila asi 860 km cestami různého typu.
Ještě pár slov o městě Baška. Díky tomu, že se jedná o historicky velmi staré město, jehož historie sahá až do pátého století a žije zde přes 2000 stálých obyvatel, není to typické turistické letovisko, ale město, které žije celý rok. Lidé se tu živí chovem oveček, kterých je po kopcích všude spousty, rybolovem a také chovem včel a přes léto samozřejmě turismem. Navíc je historie města hodně propojena s Českou republikou, protože zde dlouhá léta působí Klub českých turistů, díky kterému vede skrze okolní kopce více než 16 turistických cest různé náročnosti o celkové délce přes 80 km. Všechny cesty jsou navíc značené námi známými značkami, které znáte například ze Šumavy a kdo tedy nechce jen ležet u moře, může vyrazit i do okolních kopců, které evokují vzpomínky na filmy s Vinnetouem v hlavní roli. Navíc jsou v těsné blízkosti města dva velké a velmi pěkné kempy s travnatým a lesním podkladem, plné stromů a prostoru, takže komu nevyhovují apartmány, má prostor i v tomto směru. Možná to zní jako reklama, ale mám to město skutečně rád :).
Cesta tedy proběhla v pohodě a byla opravdu velkým zážitkem. Pár výletů jsem si udělal i na místě po ostrově, ale o tom už se rozpisovat nebudu, a zpět jsem jel opět stejnou cestou, i když s diametrálně jiným počasím, protože hodnota teploty ani v Alpách neklesla pod 30° a slušně jsem se zapotil. Na druhou stranu tato teplota zaručovala, že gumy dobře lepily, takže se v zatáčkách dalo moc pěkně naklápět. Poslední věc, kterou si dovolím zmínit, je spotřeba mého V-Stromu, která se i přes překonávání Alp pohybovala kolem 4,3 litru na sto kilometrů a dojezd na plnou nádrž se tedy pohyboval přes 400 km, což je fantastické.

Závěrem bych se chtěl omluvit, že jsem se tak rozepsal, ale třeba má cesta inspiruje někoho jiného, kdo přemýšlí, zda se má na dovolenou vydat na motorce nebo ne, nebo napoví lokality, kam by bylo hezké se podívat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (33x):
Motokatalog.cz


TOPlist