7 států za 7 dnů

Po první cestě okolo ČR nás lákaly Alpy, moře, nová místa a tak nějak všechno dohromady. Tak vznikl nápad objet 7 států za 7 dnů, ale celé to nakonec bylo trochu jinak.

Kapitoly článku

1. den - 25. 08. 2018

Nastal náš den odjezdu a ve 13:30 odjíždíme směrem na Brno.

Bohužel jsme tam ale nedojeli, Panelka zlobí. Po krátkých rozvahách se z Černé Hory vracíme zpět na základnu.

V Panelce vyskakuje 3. rychlostní stupeň a pokud chceme znovu vyjet, nezbývá nic jiného, než oprava. Jarda narychlo shání náhradní převodovku, naštěstí Franta Kubíček jí má „DÍKY FANDO“!

Ještě ten večer je motor rozpůlen, zjištěna příčina -> je to opravdu převodovkou, kterou Fanda dodá nejdříve v 17:00 hod v neděli. Budeme tedy čekat a doufat ve zdárnou a rychlou opravu.

Najeto: 211 km

2. den - 26. 08. 2018

Během dne ladíme trasu s ohledem na počasí. Stále věříme, že v pondělí ráno vyrazíme na novo.

S novou převodovkou se Jarda vrací kolem 19:00 hod, ve 20:00 hod je složený motor a všichni doufají, že tmel mezi kartery do rána uschne. Kompletně je motorka složená okolo půlnoci. Odjezd v pondělí v 9:00 ráno stále platí!

Najeto: 0 km

3. den - 27. 08. 2018

Jarda vstává v 6:30 a dělá testovací jízdu, všichni jásají! JAWA jede! V 9:30 vyrážíme na cestu. Těšíme se!

Před Ždírcem nad Doubravou dochází k opravě Varadera, Davidovi zlobí brzda, je to naštěstí jen maličkost a můžeme jet dál.

Česko jen tak přefrnkneme přes Vysoké Mýto, Jihlavu a míříme na hranice s Rakouskem. Ještě před tím, než dojedeme k hranicím, máme krátkou zastávku v Telči. Fotíme se a hurá na hranice, není to tak snadné, všude se to hemží uzavírkami, skoro to vypadá, jakoby nás dál nechtěli pustit!

Nakonec jsme se přece jen do Rakouska dostali.

Užíváme si tu pěkných silnic se spoustou zatáček a výhledem na Alpy. Okolo 19:30 hod nacházíme „vhodné“ místo pro přenocování. Je to křižovatka lesních cest. Po třech výstřelech z kulovnice uleháme do spacáků plní strachu a napětí. Je to přece jen naše první noc v rakouské divočině!

Najeto: 350 km

4. den – 28. 08. 2018

Jarda celou noc chrápal, Verča s Davidem pomalu nezamhouřili oka, Kuba spal jak dudek. Po probuzení rychle balíme, snídáme a jedeme dál.

Přes průsmyky Alpiček JAWY poznávají první styky s pořádnými kopci. Třinda má problém, je jí teplo, jako všem ostatním.

Zaujal nás pán, jak řezal dříví automatem. Jarda upozorňuje, že je potřeba vyměnit plynové lanko, ale nakonec OK, zatím drží. Třindě chybí převodový olej, stavujeme se v místním obchodě s autodoplňky, kde mají pouze PP80 za 10 euro. Nakonec se olej sehnal a můžeme pokračovat v cestě. Po pár km při rychlosti 80km/h Verča vystupuje, píchla jí včela, tahá se žihadlo, dává se čurpauza a jedeme až do lyžařského střediska Turracher Höhe.

Sjíždíme z kopce dolů, cestou nás zaskočí značka s upozorněním na klesání 23% a hledáme místo, kde přečkáme další noc. Opět volíme místo u lesa, nad pilou v rožku lesa. Před spaním si ještě na zahřátí zatančíme tanec Martinu na píseň Hey boy od Verony a jdeme zalízt. Snad nás nikdo nevypráší!

Najeto: 280 km

5. den – 29. 08. 2018

Probouzíme se do totální rosy. Snídáme ovesnou kaši a čekáme, až nám oschnou věci, ale neoschly, tak jedeme, ať jsme od té pily pryč.

Vyrážíme k jezeru Ossiacher See, hledáme místo pro fotku, jedeme po cyklostezce, ale zjišťujeme, že tudy cesta nevede. Nakonec nám musí stačit fotka ze silnice. Ale byli jsme tu!

Vydáváme se vstříc městu Villach, které nás překvapilo svojí velikostí. Jardovi zde na velmi rušné křižovatce chcípne motorka, kvůli špatně zařazené rychlosti. Stačí dva rychlé odstrky a je zase v kondici. Před námi se začínají zvedat slovinské Alpy, Třinda jede jak drak, vůbec neví, co jí čeká. Cedule zákaz přívěsných vozíků v nás budí obavy z kopců a nevíme, jestli tam s našimi pávy můžeme jet. Pávi se schovávají za motorky a statečně jedou!

Kopec všem našim strojům dal pěkně zabrat, ale jsme nahoře, fotíme se u tanku a seznamujeme se s dvěma českými motorkáři, kteří jedou podobným směrem.

Prohodíme pár slov a přejíždíme do Slovinska.

Přichází nejkrásnější část naší cesty, Triglavský národní park, Vršič Pass a výjezd na horu Mangart. Jedeme pořád do kopce a nestačíme sledovat okolní přírodu, hlavně teda ty hory! Cesta na Vršič Pass vede klikatými a dost strmými silnicemi. Silnice jsou v zatáčkách z dlažebních kostek, zbytek je asfaltový. Než dojedeme na úplný vrchol Vršiče, což je nejvyšší slovinské silniční sedlo (1611 m) ležící v Julských Alpách v severozápadním Slovinsku, obsazujeme celou zatáčku a vaříme zde oběd. Výhledy jsou mazec, takhle jsme ještě neobědvali. Podává se hrachová polévka s rozteklou Vysočinou a landšmíd.

Okolo našeho pikniku jezdí mnoho lidí, navzájem se zdravíme. Dokonce potkáváme i spoustu přátel JAWY. Po obědě a překonání vrcholu Vršič Pass, spálíme zadní brzdu u Třindy. No fůůůj! Smrad nás nutí zastavit u průzračné řeky, díky za to!

Provádíme koupel nohou, voda je tak ledová, že to až řeže. Ale je to nádhera, vodu i ochutnáme a nabereme si s sebou do lahve, je dobrá. Po vychladnutí brzdy sušíme nohy a vyrazíme vstříc dalším kopcům.

Nyní nás čeká hora Mangart, která svým zjevem připomíná pyramidu. Tvoří ji vápence a je vysoká 2697 m n. m. Je to také čtvrtá nejvyšší hora Slovinka ležící na území národního parku Triglav. Bez nutné pauzy na vychladnutí motoru to nepůjde, nevadí, alespoň užijeme výhledů.

Když chceme zaplatit za průjezd na horu, dozvídáme se, že je pro nás dnes speciální den a můžeme jet zdarma. Od 17:00 hod je totiž průjezd zdarma. Tak jedééém!

Cesta je klikatá, projíždíme asi třemi tunely ve skále a stoupáme výš a výš. Potkáváme stáda pasoucích se ovcí. Teplotní stupně ubývají, zato motory se přehřívají. Konečně jsme nahoře! Výhledy jsou nepopsatelné, fotíme se, kde se dá. Na některých místech na nás dokonce čeká sníh, takže dojde i na malou koulovačku!

Ještě poslední výhledy a jedeme hledat místo na spaní. Blíží se večer, pro dnešek zvolíme asi kemp.

První kemp u cesty je ten pravý. Jde o kemp Polovnik ve městě Bovec. Na recepci přemýšlíme, jak se co nejlépe vymáčkneme s tím, že chceme zaplatit za 4 lidi, 3 motory a dva stany. Než ze sebe něco stačíme dostat, recepční si česky říká o občanky. Jsme z toho vykulení! Touhle naučenou frází nám vytrhl trn z paty.

Vybíráme nejlepší místo pro stavbu stanů a vybalujeme spacáky a karimatky. Po večeři (chleba s paštikou) se jdeme do umývárek mýt. Verče teče jen vařící voda, která se nedá regulovat, tak si za 50 centů spálí hlavu. Ještě chvíli sedíme před stany, pouštíme si hity z repráčku a přemýšlíme o náplni dalšího dne.

Najeto 156 Km.

6. den 30. 08. 2018

Ráno se chceme jít podívat na východ slunce, protože z kempu máme krásný výhled na hory, které se tyčí všude kolem nás. Uvidíme, kdo ráno vstane, přece jen se v kempu spí s lepším pocitem než u lesa.

Dnešní den začíná brzkým vstáváním, teda oficiálně vstává jen Verča a Jarda. Kuba s Davidem ještě vyspávají, aby ne, máme před sebou našláplý den! Jdeme zkusit vyfotit východ slunce, poté i něco málo v kempu.

K snídani máme proteinovou kaši, která nás má zasytit na dost dlouho, brzy zjišťujeme, že se jí to nepovedlo! Balíme věci, stany dáváme oschnout od rosy a chystáme se k výjezdu.

Jedeme směrem na město Tolmin a dále k Italským hranicím, cestou nás zaujme zelenomodrá řeka, dáváme malou zastávku. To se u nás jen tak nevidí.

Ve městě Nová Gorica tankujeme, ignorujeme přikázaný směr jízdy a krmíme se v místím nákupním centru. K jídlu si dáme kupu ovocného salátu a sekanou s hranolkami, kterou jsme jako jedinou na obrázku poznali.

Ještě než se vydáme do Itálie, převlékneme se do letních modelů, ať se tolik nepaříme.

A hurááá konečně spatřujeme moře.

Teď pojedeme nějakou dobu přímo po pobřeží až do města Terst. Tomuto městu neřekneme jinak než „trest“ všude samá křižovatka, samý skůtr, samé auto samý člověk prostě zmatek. Chvíli si odpočneme od bloudění v přístavu, kde děláme umělecké fotky a opět se vrháme na překážkovou dráhu městem.

Konečně jsme venku a jedeme opět podél pobřeží opět na Slovinsko. Silnici lemuje vinná réva, zastavujeme a pár kuliček sezobeme. Víno bylo k mání bílé i červené, moc dobré, pěkně vyzrálé a sladké, možná až moc, stříkané bůh ví čím.

Naše další cesta směřuje do Chorvatska, první hranice, na kterých musíme zastavovat a ukazovat občanky. Vše je OK, i když nás v helmě nikdo nemohl identifikovat, ale už jsme na druhé straně a vyměňujeme si pár kun, ať máme alespoň na zmrzlinu.

Jedeme navštívit další místo, tím je městečko Motovun, ještě před tím se stavujeme na jakési vyhlídce, kde Kuba na Třindě předvádí jízdu po zadním s pávem.

Doplňujeme energii red bullem a pak už jen sjíždíme a sjíždíme z kopce dolů. Když tu náhle v jedné z mnoha zatáček škrtne Kuba pávem, kdyby páv věděl, co všechno ho na téhle výpravě čeká, býval by se radši vůbec nenarodil! Za chvíli už zobeme znovu víno a hledíme na Motovun. Městečko se rozkládá na kopci s nadmořskou výškou 312 m a žije zde asi tisíc obyvatel. Třinda má najeto 7000 km od kompletní GO!

Jedeme ještě pár kilometrů a pak už hledáme místo, kde složíme dnešní noc hlavu. Myslíme si, že budeme někde volně u lesa, ale stmívá se a my nemůžeme najít vhodný kout, proto jedeme do centra a hledáme si kemp. První nabídka se nám zdála drahá a kemp vypadal dost přelidněně. Přemýšlíme, že budeme spát na pláži, je teplo, tak co. Nakonec jedeme ještě o kousek dál a ubytujeme se v kempu Amarin.

Hledáme místo, které nám určili na recepci, už je pěkná tma a tak je to trochu složitější. Za chvíli už za svitu baterek stavíme střechy nad hlavami a vybalujeme. K večeři máme vařené párky a mini párečky ještě ze Slovinska. Povídáme a jíme, po nějakém čase se najednou udělá Jardovi špatně, jde si lehnout. My trochu poklidíme a jdeme taky spát.

O pár hodin později slyšíme ze stanu nelibé zvuky. Vykoukneme ven a tam zvracející Jar, párečky, na které se tolik těšil, bohužel nebyly to pravé do jeho žaludku. Půjdou tedy ven. Tuhle situaci nemusely zavinit ale párky, málo jsme přes den pili a byli jsme pořád na slunci. Během noci jde Jar takhle ještě nekonečněmnohokrát, snad mu bude ráno líp.

Najeto 235 Km.

7. den - 31. 08. 2018

Ráno je Jarovi pořád zle, David s Kubou jdou shánět černý čaj a suché housky. Kolem stanu jde chlápek s bedýnkou pečiva, ptáme se ho na obchod a černý čaj, vůbec nám nechce poradit, jen prodat své koblihy a další dobroty. Kupujeme od něj tři předražené koblihy a jde se shánět dál. Nakonec kluci najdou v kempu obchod a nakoupí vše potřebné.

Kolem stanů dupe ježura.

Vaříme čaj pro Jara i na cestu, balíme, sprchujeme se, nutíme Jara pít a jíst, ať se jeho stav co nejdříve zlepší a můžeme pokračovat.

Na dnešní den je naplánovaná návštěva Puly, konkrétně se chceme podívat na koloseum z vápence, které je podobné tomu v Římě. V Pule je nazýváno jako Arena.

Jedeme se ještě podívat, zda neuvidíme další památky, ale nevidíme. Alespoň ne ze sedla. Navíc Jarovi stále není dobře, jedeme ještě jednou okolo kolosea a pak pryč z města. Ubytujeme se v nějakém kempu a budeme se koupat. Zvolili jsme kemp Brijuni, stavíme stany, vaříme polévku, Jar si místo polévky dá frťana slivky a jdeme se všichni koupat.

Moře je příjemné, není tu sice moc hloubky, ale zaplavat se dá. Dokonce jsou tu i malé mušle, které si Verča hned sbírá. Najednou se udělá Jarovi líp a to je pro nás dobrá zpráva, nálada je opět víc než skvělá.

Koupeme se, válíme se, odpočíváme až do večera. Dáváme sprchu, ať nejsme slaní a jdeme na véču do místní restaurace.

Po jídle se procházíme po kempu. Když je úplná tma, vyrážíme podél moře do nedalekého města. Je tu spousta obchodů a restaurací, ale taky lidí :D. Sedneme si na lavičku u moře a sledujeme v dálce blesky. Povídáme a než půjdeme zpět ke stanům, stavíme se ještě na tradiční chorvatské zmrzce. Když už máme ty kuny :D

Uleháme do spacáků, Jar ještě popíjí slivovici a za chvíli všichni spíme. Snad nebude pršet.

Najeto 60 Km.

8. den - 01. 09. 2018

Ráno opět balíme saky paky a dáváme sprchu, kdo ví, kdy se zase umyjem :D. Ještě před odjezdem se fotíme u moře. Nebe už se kaboní, asi se dešti nevyhneme, ale pokusíme se mu ujet.

Za chvíli na nás padají první kapky, nic si z toho neděláme, je teplo, tak to nevadí. Po pár kilometrech už je vody víc a víc a my vytahujeme naše nové nepromoky. Nic nás nezastaví, jsme vybaveni! Schováváme se do podzemních garáží nákupního centra a přemýšlíme nad trasou.

Nakonec nám prší celý den, no co prší, přímo leje. Padají trakaře! Hromy blesky kolem nás a my blázni ve svítivých úborech jedeme dál a dál. Naštěstí nám není zas taková zima, když nejsme promoklí na kost. Investice do tohoto kousku nebyla marná!

Máme hlad, ale nemůžeme zastavit, pršelo by nám na hlavy, musíme ještě vydržet. Když se nám zdá, že jsme dešti jakž takž ujeli, začínáme vařit gulášovku. Na návodu píšou: vařte 10 minut. Jenže náhle zase začnou padat kapice. Nedá se nic dělat, ale sníme to dřív, než se to stihne uvařit. Tomu říkám hlad! Jako slepice se každý z nás krčí pod nějakým keřem či větví a jí z ešusu rychlooběd! :D

Jedeme a jedeme, prší a prší, silnice se trochu kloužou, jedeme opatrně. Na jednom úseku silnice nás začne předjíždět karavan s německou SPZ, nechápeme, je to před zatáčkou, nebe se div nerozerve a magor předjíždí. Troubííííme o sto šest, naštěstí nikoho ze silnice nevytlačil, jen nás vytočil!

Začíná nám být zima a déšť neustává, zastavujeme na benzince, koupíme si každý něco z automatu na zahřátí a přemýšlíme nad naším osudem. Kam dál, co nejkratší cestou domů? Nebo dokončíme náš plán i za deště? Vyhlídky na počasí v Maďarsku jsou podobné těm chorvatským.

Je rozhodnuto, pojedeme zhruba do 19:00 hod a pak se někde ubytujeme. Protože spát ve stanu dneska nechceme, alespoň se někde ohřejeme a vysušíme věci.

Následuje krátká povídka:

JAK JSME VSTOUPILI DVAKRÁT DO STEJNÉ ŘEKY

Přijíždíme do Jastrebarska a všude jsou nejrůznější cedulky s nabídkami apartmánů. Zkoušíme najít dva, které jsme si vybrali, nenajdeme. V úvahu přichází Pastuh Pub. Nelíbí se nám ale cena, chtěli jsme pokoj, který byl na internetu volný. Hoch na recepci ale říkal, že žádný takový pokoj nemají. Jedeme tedy zkusit štěstí jinam. Zastavujeme u pekárny, že se zeptáme na nějaké doporučení. Prodavač neumí anglicky, ale chápe, oč jde, na telefonu nám ukazuje nějaké ubytování. Když tam přijedeme, paní nám hlásí, že má obsazeno, ale že nám někam na ubytování zavolá. Volala do Pastuh Pub, řekla nám, že tam mají volný pokoj pro nás. No tak jsme si řekli, že to teda vezmeme. Na recepci už byl někdo jiný, řekl si méně peněz a dal nám pokoj, který byl na tom internetu. Spokojeni se jdeme ubytovat.

Rozložíme si mokré věci, kde se dá, a jdeme na pizzu a pivo do restaurace pod námi. V nabídce je pizza velká a jumbo. Jsme po té rychlogulášovce docela hladoví, tak se každý z nás cítí rovnou na jumbo. Když si objednáváme, číšník se nás ptá, jestli jsme se nezbláznili?! Pizzu jumbo si dávají většinou 4 lidi dohromady. No dobře, tak si dáme každý jen tu velkou.

Když nám donesou pizzu, jsme rádi, že máme „jen“ velkou. Ani to nemůžeme sníst. Jako koule se odvalíme do postelí a chystáme se usnout. Jen nás pořád ruší takový divný zvuk. Nakonec se přijde na to, že je to nějaký živočich na muškátu, který je venku v okně. Hrábneme do muškátu a je na chvíli klid, pak to zas začne. Nikomu se nechce zvedat, až se David naštve a dá muškátu ránu, že už hmyzák za celou noc ani nepípne. Můžeme v klidu usnout.

Najeto 274 Km.

9. den - 02. 09. 2018

Vstávat se nám nechce, ale musíme, zjišťujeme, že venku už neprší a mokré věci jsou stále mokré. V ceně našeho pobytu je i snídaně, tak hurá na ní. Dáváme si talíř plný marmelád, nutelek, medíků a máslíček.

 Po snídani nakládáme věci a vyrážíme do nového dne!

Prokličkujeme hlavním městem Chorvatska Zagrebem a po hlavních silnicích uháníme směr Maďarské hranice a dále k Balatonu. Než tam dojedeme, docela bloudíme a najednou se stačíme tak tak uhnout předmětu mířícímu pod kola Třindy. To Jarovi ulítla přídavná stupačka, díky které bylo možné si při jízdě natáhnout nohy. Vracíme se ji hledat, po chvíli ji máme a jedeme dál. Jarda prostě musí pořád něco házet pod kola!

Balaton nakonec najdeme, děláme piknik, polévku. Je asi 17:00 hod a začínáme opět s naší každodenní otázkou, kde dneska přespat. Bude to někde v divočině.

Ještě chvíli pojedeme a uvidíme, co se naskytne. Začínají nás opět pronásledovat dešťové mraky, ale zatím neprší. Navíc se stmívá a motorky začínají mít žízeň, takže honem honem. Tankujeme s výhledem na hrad Sümeg.

Po nekonečně dlouhých rovinách se teleportujeme skoro až na rakouské hranice. Zajíždíme do lesa, dojedeme k hájovně, asi je opuštěná, uhneme doprava, jedeme kolem pole a v jednom z rohů pole kousek od posedu budeme dnes stanovat. Všude okolo je les, v dálce silnice. Najednou je nebe nad námi úplně zatažené, takže rychle postavit stany, najíst se a honem dovnitř dokud neprší. Máme to tak tak a už kape, blýská se a hřmí. Snažíme se usnout, ale stany úplně světélkují. Uvědomíme si, že přímo nad námi je trafo, snad do toho nebouchne! O pár minut později už stany nevydrží nápor vody a začíná nám lehce kapat na maják :D. Taky pořád slyšíme nějakou střelbu, je to docela děsivý. Ale teď už jinam nemůžeme. Liják jako blázen!! Snad nám to neskácí motorky, které stojí v hlíně na poli.

Najeto: 360 km

10. den - 03. 09. 2018

Probouzíme se po noci plné světla mokra a hluku, všechno je mokré.

Balíme a vyrážíme dál po něčem, co ještě večer připomínalo polní cestu. Naštěstí jsme brzy zpět na silnici a obtěžkáni nánosy bahna jedeme, dneska je plán dojet až domů.

Zjišťujeme, že střelba, která nás doprovázela celou nocí, byla způsobena plašiči na ptactvo, kterými zde chrání rozlehlé plantáže slunečnic a vína.

Míříme do Rakouska k Neziderskému jezeru, společně s Balatonem je stepním jezerem a je tak závislé na přítoku podzemních vod. Jezero je dlouhé 36 km a široké 12 km, maximální hloubka je 1,8 m. U jezera je i maják, u kterého se fotíme i s našimi jawami, i přesto, že zákazová cedule říkala něco jiného.

Naše cesta pokračuje do slovenského hlavního města Bratislavy, proplétáme se skrze lesy větrných elektráren, neboli vrtulníků jak by řekl Jar :D

Už z dálky vidíme Bratislavský hrad. Projíždíme pod vyhlídkou UFO, motáme se centrem a nakupujeme sváču v Lidlu. Všude davy lidí a my odtud uháníme pryč do Česka. Kousek před hranicemi obědváme poslední zásoby lanšmítu.

Potom frčíme až do Brna, zde se fotíme u Kubovi a následně u Jarovi vysoké školy.

Čím víc se blížíme domů, tím lepší je počasí. Už i sluníčko svítí. Stavujeme se v dolíčku na benzině, po zdolání pořádné porce Burgru ještě zdolat poslední kilometry a hurá jsme doma.

Šťastný návrat bez nehod! Dnes najeto: 385 km

Celkové kilometry: 2311 km

Na závěr ještě video z cesty :-)

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.48
Známkováno: 21x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist