Šumava, Plzeňsko za jeden den

11. září, nebyl to náhodou ten pověstný datum? Ale to mě právě v den odjezdu nezajímalo. Ani nenapadlo. Vzpomínková trasa, dá se říci nostalgická. Ledenice, sedm hodin ráno. Odtud už jsem tolikrát vyjížděl. Třeba Alpy, Dachstein, skútr tehdy vydržel, 512 km. Dnes je to o sto méně. A přesto se mi nezdá, že je to tolik. Tachometr to nakonec potvrdil. Když jsem se v noci vrátil domů. Předbíhám... Projíždím České Budějovice a mířím na domluvenou schůzku s mladší dcerkou za Prachatice, do Husince. "Dobré, za hodinu jsem to stihl." Jen tak se procházíme parkem a povídáme si, co je nového. Počasí se umoudřilo a vypadá to na cestu Šumavou dobře. Je devět hodin ráno.
Ve Vimperku musím tankovat, abych nezůstal někde viset v kopcích. A mířím na Kvildu, bál jsem se, že tento skútr padesátka to nezvládne, ale ano. Za dvacet minut jsem seděl a pojídal rohlík s rajčetem.  No diabetická dieta. Usměju se na malýho kluka, co hovoří německy. Jezerní slať. Už jsem tam byl, také s dětmi.
Mapa lhala o silnici na Modravu, a tak cesta na Horskou Kvildu se minula účinkem. Na Modravě a u Antýglu mě přepadla nostalgická nálada. Tady jsem byl se svou bývalou ženou. Na chvíli jsem zastavil, ale urychleně odjel k mostu přes řeku Vydru. Menší zajížďka na Čeňkovu pilu, a zpět do kopce na Prášily, a na křižovatku, u Železné Rudy. Asi před dvěma měsíci to bylo do leva. Do Německa. Dnes Klatovy.
Jedu na Javornou, "to je dálka," říkám si, "jak jsem tohle mohl zvládnout pěšky." Vojáci tu tehdy střežili hranice a jezdili okolo mě jako idioti. To byl rok 1978, asi. Dnes je prázdná silnice. Navíc opravená. Na Javorné je hospoda na stejném místě, aleprojíždím. Na Běšiny a odbočuji na Janovice nad Úhlavou. Tak na ty také moc nerad vzpomínám, rok 1977 a můj první výlet, do Domažlic. To už je tak strašně dávno. Tankuji benzín. Milá prodavačka mě ukecala na výbornou bagetu k obědu.
Běhařov u Klatov a zase vzpomínky. Tentokrát myslím rok 1985. Byla tu kdysi psychiatrická léčebna, strávil jsm tu tři týdny. Poznal jsem jen náves s bývalým obchodem, dnes je tu mrtvo. Potkal jsem dva cyklisty a popovídal si o tom, co kde je a co už tu není. Po svačince opouštím toto pro mě nechvalně proslulé místo. Jedu do Klatov po hlavní silnici Domažlice- Klatovy.
Stará známá cyklistická, Klatovy- Plzeň, tolikrát jsem tu jako třinácti- čtrnáctiletý kluk projížděl na kole. Kolikrát vlakem na Šumavu. Ovšem nyní se tváře obcí a měst změnily. Švihov, Červené Poříčí, Borovy, Přeštice. Pak odbočuji na Starý Plzenec.
Ve Starém Plzenci zastavuji u základní školy, chodil jsem tu do deváté třídy. Pak nahoru na Tymákov. Potkávám zde spolužáka, nějak za těch 32 let zestárl, jako já. To byl opravdu humor. Svačinka na návsi a místo plánovaných Rokycan jsem přes Letkov zamířil do Plzně. Letkov. Tady jsem potkal na zastávce svou první lásku. Hmmm, nostalgie. Kde je jí konec. Utřel jsem slzu a tak vlastně zakončil své vzpomínkové tůrování. Vzhůru domů. Ještě asi 160 km. Je skoro sedm večer. "To jsem se tedy zdržel," říkám si.
Projíždím Plzeň, slavná Mikulášská ulice, Slovany a Losiná. No, a směr jižní Čechy.
V Nepomuku pokecám s motorkáři. Skútra mám na parkovišti, a chlubím se, že jsem ujel asi 300 km. Myslí si na mašině, a já kývu, abych nebudil pozornost,. Vlastně nevím proč jsem se za to styděl. nyní když na rok 2011 plánuji už i Dánsko na tomhle mém stroječku, tak proč ne. Vydrží 500 km za den. Hmmm. Usmívam se a zajdu na kávu. A bagetku, druhou. Přijíždí další kolona motorkářů, všichni domů, do Plzně. 
"Ahoj," pozdravil mě jeden. "Tak co, kde si byl?"
"Projel jsem Šumavu a jedu domů, do Budějc."
"Ty vole, tak daleko?"
Mám dobrý pocit, už mě berou jako motorkáře. No vždyť. Už Alpy byly cestou, kterou tady motkráři brali jako super. Piju kávu jako supermotorkář a trošku jsem v duchu povýšil. 
Jedu nonstop do Protivína, je už zima. V Nepomuku jsem ještě natankoval a nasadil si vložku do rukavic. Přeci jen už bylo chladno. 
Kasejovice, Lnáře, Blatná, Sedlice, Písek. Přejíždím most v Protivíně a zastavuji u benzínky. 65 km v kuse. 70 minut. Nic moc, ale celkem slušné. Myšlenky na půl litra mě brzy přejdou, co kdybych nezvládl řidičák. A poslední svačinka, tma. "Zvládne tenhle skútřík příští rok ty několikadenní evropské túry?" říkám si pro sebe, "proč ne, dneska už udělal skoro 400 km a pořád si to vrčí. Najeto 8 000 km. Za pět měsíců, je to dobrý výleťák."
Sedám na svou mašinku a hurá domů. do Ledenic. Přes České Budějovice. Je tma. Vlastně pořádně nevím, kde jsem, ale jedu. Protivín- Ledenice, 50 km. Za hodinku jsem doma, i s průjezdem krajským městem. 
Skoro 420 km. Od rána od sedmi do desíti do večera. Nostalgická vzpomínkovka je za mnou. Jen je škoda, že v říjnu už mi dvoudenní výlet, další nostalgie, Karlovy Vary atd. nevyšla. U Protivína mě srazil náklaďák. Ale rok 2011. Tak to už bude něco. Díky viníkovi nehody¨si nechám trošku mašinku vylepšit o přední plexisklo. V Dánsku je prý zima. :-)