Sám se sebou kolem hranic

Po čtyřicítce prý přichází druhá míza. Tak se tomu říká. Dá se pod tím pojmem představit cokoliv, ale v mém případě to byla touha zdolat naši malou zemičku v jedné stopě kolem hranic.

S tímhle nápadem jsem si pohrával už dva roky zpátky. Loni už jsem si dokonce naplánoval cestu, ale ten správný impuls k realizaci jsem dostal až letos, kdy už jsem měl v práci všeho nad hlavu a potřeboval jsem si, jak se říká, vyčistit hlavu. Veškeré moje okolí na můj nápad, že chci objet hranice, reagovalo stejně. „A to pojedeš jako sám?“ No jo, pojedu sám. Co je na tom? Co je na tom divného? Však lidi takhle jezdí a když potřebuju být sám se sebou, tak logicky nemůžu jet s někým, to dá rozum. A to nemluvím o reakcích, když jsem řekl, že si vezmu stan a každý den ani nebudu vědět, kde budu spát. Takže mnohde nepochopen jsem zfinalizoval svoji přípravu a den D se přiblížil. Zabalil jsem nezbytné i zbytné věci a jednoho červnového pondělí jsem vyrazil vstříc novému dobrodružství.

1. den

Vzal jsem to směrem proti pohybu hodinových ručiček, takže moje první kilometry ten den směřovaly ze Znojma na Mikulov, Břeclav, Hodonín, Uherský Brod, Velké Karlovice, Karviná, Opava, Krnov až do malebného kempu u polských hranic Osoblaha. Nebylo cílem kopírovat hranici jako takovou. Chtěl jsem jet tak, jak je mi to příjemné a podle toho, co chci vidět.

První větší zastávku jsem udělal ve Velkých Karlovicích. Je to krásná beskydská vesnička s typickými staveními pro tuto oblast. Mj. se tady natáčel seriál Doktor Martin s Miroslavem Donutilem. Je tu také moc pěkná galerie dřevěných soch.

Odtud jsem pokračoval na Pustevny. V chatě Libušín jsem si dal oběd v podobě halušek s brynzou a se špekem. Před Pustevnami je placené parkoviště. Pozor, funguje tady pozitivní diskriminace, protože poplatek za parkování motorky je výrazně nižší, než kdybyste přijeli autem, přitom celé jedno parkovací místo zaberete tak jako tak. Kousek nad Pustevnami je Stezka Valaška, kde se můžete projít nad korunami stromů a kochat se výhledy do okolí, ale cena za vstupné mě natolik omráčila, že jsem se tohoto potěšení dobrovolně vzdal.

Pak jsem to vzal do Karviné ke kostelu sv. Petra z Alkantary. Jde o jakousi obdobu šikmé věže v Pise. Kostel byl původně vystaven na kopečku, ale jak se pod ním rubalo, tak klesl o neuvěřitelných 37 metrů a naklonil se o 7 stupňů. Chtěl jsem se podívat i dovnitř, ale jediný den, kdy je zavřeno, je pondělí a já jsem tady byl, jak jinak, samozřejmě v pondělí. Klobouk dolů před staviteli, když si uvědomím, že celá stavba klesla tak moc a zůstala v celku.

Nabral jsem to přes Ostravu směr Opava. Na výjezdu z Opavy mě přes nos praštila příjemná vůně pečících se oplatků. No a hned mi to došlo. Po pravé straně vidím velký výrobní závod, na kterém čtu nápis Mondeléz. To je přeci Opavia. Tam se vyrábí všechny ty dobroty, bez kterých si my čokožrouti nedokážeme představit život. Je jedno, jak se ten závod jmenuje, ať ho vlastní kdokoliv, tak hlavně ať proboha nikdy nepřestane vyrábět ty mňamky. Než jsem si stačil poslintat šátek, stavil jsem se v Krnově v obchodě koupit si něco na večeři.

Naznal jsem, že už je čas si pomalu hledat střechu nad hlavou. Resp. místo, kde tu střechu, co jsem si vezl, rozložit. A když kolem hranic, tak kolem hranic a zamířil jsem do Osoblažského výběžku. Když jsem míjel čerpací stanici, říkal jsem si, že ještě nemusím tankovat, že co mám, mi stačí. A že to stejně není ta moje oblíbená značka, tak jedu dál. To jsem ještě netušil, že druhý den ráno se k ní budu se sevřeným zadkem, abych nemusel tlačit, rád vracet. Dorazil jsem do kempu Osoblaha. Zaplatil jsem pouhých 140 Kč včetně žetonu na sprchu a vybral si svoje místečko. Protože ještě nebyla sezóna, měl jsem to štěstí, že jsem v kempu byl jen já a pak nějaký pár. Bylo tam ticho jak v kostele. Po dvaceti letech jsem rozložil stan a nafoukl svoji zbrusu novou samonafukovací karimatku a rozložil svůj fungl nový spacák. Sám jsem byl spokojen, jak jsem se na tu cestu dobře vybavil. Povečeřel jsem, napsal si pár poznámek, ženě dal vědět, že pořád žiju a šel spát. Samonafukovací karimatka je super věc. Vážně. Je to jako spát na matraci. Jen nesmí mít jednu jedinou chybičku a sice, že uchází. Třináct set v řiti a v jednu v noci se proberu na zemi, protože je úplně prázdná. Super. Po téhle noci mě čekají ještě tři další. Dofoukl jsem ji, ale ráno to bylo zase to samé. Co ale musím uznat, že i vyfouknutá v kombinaci se spacákem, mi poskytla dobrou izolaci od země. Vůbec mi od země nebyla kosa. Jako takhle. Kosa v noci byla jako prase, možná to bylo tím, že jsem spal jen v trenkách a měl otevřený stan jen se zapnutou moskytiérou, ale co, chybami se člověk učí. Jak byl ten kemp opuštěný, tak jsem celou noc slyšel spoustu roztodivných zvuků zvířat, o kterých si myslím, že ani neexistují, takže jsem se zase až tak dobře nevyspal, ale ráno jsem se probudil a byl naživu, takže dobrý.

Ujeto 466 km

2. den

Ráno jsem pobalil a chystám se odjet. Aha, právě mi došlo, že mi v nádrži už skoro ani nezašplouchá. Hmm. No nic, vygooglil jsem si nejbližší benzínku a ejhle, je to právě ta, nad kterou jsem včera ohrnoval nos, no ale co už teď? Jedu tam. Jel jsem tak opatrně, že by ze mě snad i Gréta měla radost, protože jediné exhalace byly ode mě, jak jsem byl podělanej, jestli to dojedu. Každopádně když jsem dojížděl k benzínce, motorka zacukala a teprve jsem přepínal na rezervu. Takže bez rezervy jsem na čtrnáctilitrovou nádrž ujel 370 km a ještě mi zbyl cca 1 litr rezervy. Myslím, že dost dobrý.

Vzal jsem to přes Karlovu Studánku a pak k Obřímu stolu a židlím u Skoršic. Otázka byla, jak se tam dostat. Našel jsem něco jako polní cestu, nebyla tam žádná zákazová značka, tak jsem se vydal vzhůru. Polní cesta se brzy změnila na louku a v největším stoupání na hodně vymleté podloží. Už nebylo cesty zpět, musel jsem to zvládnout. V jednom místě byla cesta tak hrozná, že jsem zadním kolem sjel do elektrického ohradníku. Nic se nestalo ani motorce, ani ohradníku, ale na sebevědomí mi to nepřidalo. Nakonec jsem dorazil nahoru. Výhled je odtud do krajiny opravdu krásný. Trošku mi to kazila představa cesty dolů. I to jsem nakonec ale zvládnul a mohl pokračovat dál do Králíků do vojenského muzea.

Musím uznat, že tohle muzeum vojenské techniky je asi to nejhezčí, co jsem kdy viděl. Pravda, zase jsem jich tolik neviděl, ale tohle je fakt mazec. Je tam tolik exponátů, že by se tam dalo vydržet i několik hodin. Tolik času jsem ale neměl, tak jsem ho proběhl a jel dál. Jednou bych se sem ale chtěl ještě vrátit.

Teď mě čekala cesta necesta. Tak katastrofální stav cest jsem snad v životě ještě nezažil, πčoval jsem jak špaček. Navíc začalo pršet. No, paráda. Najednou jsem zaslechl divné kovové klepání. Zastavím, kontroluju, co mi kde chce odpadnout a najednou koukám, že se mi uklepal na jednom šroubu kryt na řetěz. Takže povoluju ten druhý šroub, kryt sundávám a drkocám se dál.

Dorazil jsem ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. Stavba je zajímavá hlavně tím, že má prosklenou střechu. Zevnitř je ten pohled na střechu ještě hezčí. Chvíli jsem zůstal, chtěl jsem si ho pořádně prohlédnout a taky se schovat trošku před deštěm.

Čekal mě trošku delší přejezd až na Broumovsko. V Náchodě mě chytl takový déšť, že už mi bylo všechno jedno. Měl jsem sice nepromok, ale v tomhle slejváku se do něj ta voda prostě nějak dostala. Sice ne moc, ale zrovna tam, kde je to potřeba nejmíň. Zrovna v Náchodě, kde jsou silnice ucpané kamiony, co sotva popojíždí a nemohl jsem nikde předjet, tak tam jsem si ten déšť užil nejvíc. Chtěl jsem dorazit co nejdál, tak jsem Broumovsko jen proletěl kolem Adršpašských skal a dorazil do kempu Vejsplachy ve Vrchlabí. Přestalo pršet, tak jsem začal sušit věci, ale moc se to nepodařilo. V kempu jsem byl skoro sám, sociálky fajn, dobrá cena 200 Kč.

Ujeto 346 km

3. den

Ráno vstávám do slunného dne. Teplota sice nic moc, ale aspoň neprší. Pokouším se ještě dosušit, co mi neuschlo, narovnat záda po vyfouknuté karimatce a rozmrznout, přestože jsem měl na sobě v noci už i tepláky a mikinu.

Dnes mě čekají Krkonoše a Národní park České Švýcarsko, místa, která znám a mám je rád. Vyrážím do Špindlerova Mlýna a na Labskou přehradu. Ve Špindlu si fotím chatu Dias, kde Tomáš Holý se svým filmovým otcem Františkem Němcem ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku, strkají hlavu do sněhu. U Labské přehrady pak zastavuju, když opouštím Špindl. Dál pokračuju na Rokytnici nad Jizerou, kde si na náměstí v obchůdku Náš chléb kupuju snídani. Pak se vydávám směr Vodní nádrž Souš, Ferdinandov, kde v jednom domě byl v roce 1914 naposledy spatřen náš český génius Jára Cimrman 😊 a pak do Kryštofova údolí podívat se na tak dobře profláknutý Novinský viadukt. Viděl jsem ho sice jen zespodu, ale i tak to stálo za to.

Pokračuju pak dál k bývalému dolu Hamr, kde se těžil uran. Památník je dobře dostupný, dá se zajet až k němu. Přes pusté kostely pokračuju k Panské skále, kde se natáčela Pyšná prinzcena. Zrovna, když jsem tam dorazil, tak z pole vzlétal vrtulník. Ani nechci domyslet, co se komu stalo a na chvíli se zastavuju a uvědomuju si, jak málo stačí, aby se život člověka změnit ve vteřině. A nejen jeho, ale i životy jeho příbuzných, přátel. Je čas jít po svých. Parkuju motorku a vyrážím si tenhle přírodní výtvor omrknout. Kdyby to někoho zajímalo, tak tomu šutru se prý říká čedič. Skála vznikla někdy před 30 miliony lety.

Jedu dál a už jsem v NP České Švýcarsko. Projíždím Jetřichovicemi a mířím do Hřenska. Od Mezní Louky až do Hřenska je vidět zpustošená krajina rozsáhlým lesním požárem, který tu nedávno řádil. Ve stráních stojí ohořelé černé pahýly stromů. Je to moc smutný pohled. Na některých místech už ale ze země vyrůstá drobné rostlinstvo a keříky. Příroda si nakonec poradí, ale to nic nemění na skutečnosti, že koule toho, kdo to zapálil, by měly být vystaveny v policejním muzeu jako odstrašující příklad.

V Hřensku se zastavuju ještě u Staré Plynárny a mířím na Bílinu k pomníku Miloslava Stingla. Mám rád Vandráky a ti ho na svých cestách hodně zmiňují, tak jsem si o tomto pánovi něco zjistil a chtěl jsem vidět i tenhle pomník náčelníka Okimy. Pak už jen přes Kadaň a sochu Maxipsa Fíka a Áji a hledat nějaký kemp. Vybral jsem si vodácké tábořiště Velichov. Navigace je fajn věc, když si z vás zrovna neudělá srandu. Napřed se zhoršila už dost hrozná kvalita asfaltu, pak asfalt zmizel úplně, pak se z prašné cesty staly dvě rovnoběžné vyšlapané cestičky rozdělené pruhem bujné vegetace a protože ani to mě neodradilo, přišla nakonec značka zákaz vjezdu a pro sichr ještě oplocení. Doteď jsem se ničeho nezalekl, ale tohle už jsem fakt nedal. Takže otočka, několik kilometrů zpět a pak znovu, lépe a radostněji a jinudy. No a aby to dnes nebylo bez komplikací, tak se mi rozbil zip na držáku na telefon. Mám naštěstí i tankvak, takže si telefon dávám tam, jen se musím dívat víc dolů pod sebe, což z hlediska bezpečné jízdy není úplně ono.

Nakonec jsem přece jen do kempu dorazil. Začínali provoz až následující víkend, byl jsem v něm úplně sám. Dohodli jsme tedy přátelskou cenu 0 Kč, toitoika na pozemku byla, kolem tekoucí řeka Ohře, víc jsem nepotřeboval. Ta samota byla fajn. Pak mi kolem stanu přešel kůň, tak jsem pro jistotu přečetl složení minerálky, co jsem zrovna pil. Pak se tam ještě objevila nějaká podezřelá osoba, to jsem si uvědomil, že by mě někdo mohl rozmontovat na náhradní díly kvůli ledvině apod., ale nakonec jsem svoje obavy zaspal. Tentokrát jsem si nechal i termoprádlo na noc. A dobře jsem udělal.

Ujeto 400 km

4. den

Vstával jsem už něco málo před šestou. Venku bylo sedm stupňů. Byl jsem rád, že mi nic neomrzlo a vzbudil jsem se živý.

Zamířil jsem k Cínovému dolu Rolava. Jde o stavení z doby II. světové války, které je dnes už dobře ukryté v lese. Toto místo je obestřeno různými legendami a mýty o nacistických pokusech apod. Ve skutečnosti se jedná o místo, kde se opravdu zpracovával cín. Měl jsem štěstí, že když jsem na místo dorazil, vyloupl se z lesa nějaký pán a prý jestli jsem Němec nebo Čech. No, jsem Moravák jak poleno, takže Čech tomu bude nejblíž. Ten člověk se jmenoval Patrik a moc dobře to tam zná, protože jeho otec tam přímo pracoval. Řekl mi všechno, co věděl od svého otce, zavedl mě na místa, která bych sám nenašel. Prý to celé stavěli Češi, kteří tam i pracovali. Ukázal mi, kde se cín zpracovával, kde byly sprchy, kde byly a stále jsou ukryté bunkry atd. Nejlepší průvodce, jakého bych si mohl přát, to byl. Chodí sem relaxovat. A vůbec se mu nedivím. Tohle místo je hodně zvláštní a je tu opravdu klid.

Teď už se blížím k místům, které dobře znám, takže už se nezastavuju a jedu přímo až do Hranic do Ašského výběžku. Tady se otáčím a od teď se budu domů už jen přibližovat. Na co se opravu těším, tak je návštěva Seebergu. Tak se jmenuje hrad, je v obci Ostroh, ale říká se tomu celému tam prostě Seeberg. Jezdím sem vlastně už 19 let. Je to místo mému srdci velmi blízké a nejen místo, ale hlavně lidé, co tu žijí, jsou mi blízcí. Pochází odtud moje žena, kterou jsem poznal o něco málo později než celou její rodinu. No co. Není nad to prověřit si celou famílii předem, aby člověk věděl, do čeho jde, ne? :-D Radostné setkání proběhlo a pokračuju dál směr Šumava.

V Horních Lomanech začíná pršet. Za souvislého πčování si oblékám nepromok. Cestou se zastavuju mj. u Drmoulu na židovském hřbitově, který na mě působí dost depresivně. Být tam za bouřky a ve tmě, tak se jistojistě pos…

Jak tak jedu, tak se cestou zlepšuje počasí a přestává pršet. Z nepromoku je rázem neprofuk, nespěchám s jeho sundáním, musím si udržet teplo, protože při vzpomínce na sedmistupňové ráno ve Velichově se mi ježí chlupy na těle ještě teď. Jedu přes Výhledy, kde od sochy Jindřicha Šimona Baara je do krajiny opravdu krásný výhled a pak se zastavuju na Domažlicku u sochy Jana Sladkého Koziny.

Za dnešek už toho bylo dost, tak hledám nějaký kemp a nacházím Autokemp v Nýrsku. Je to nejhezčí kemp na cestě. Taky stojí nejvíc (290 Kč) a je dost obsazený. Ale ne dost na to, abych si nenašel parádní místečko, kde budu mít klid. Mají i vlastní restauraci. Takže si hned dávám jídlo, k tomu pivisko a jsem spokojenej jak želva. Vidím v kempu dva sólo motorkáře. Říkal jsem si, že třeba pokecáme o tom, kdo kam jede, ale ani jeden se moc netvářil. Takže jsme tam byli tři sólo motorkáři. Na silnici se zdravíme jak pokrevní bratři a pak se potkáme v kempu a i pozdrav na půl huby je výkon. Tak to běžte do háje, hoši. Chápu, že třeba není nálada, je po celém dni únava atd., ale taková vzájemná ignorace? Dnes mi nic neupadlo, ani se nerozbilo, jen jsem ztratil obal na nepromok. To by bylo, aby něco nebylo.

Ujeto 336 km

5. den a cesta domů

Ráno vstávám do nejteplejšího rána za celou dobu. Probouzí mě sluníčko a mírný vítr. Vzhledem k tomu, že jsem jeden z prvních na nohou a už mám sbaleno, trošku se zdráhám nastartovat, abych zbytečně nebudil. Zase na druhou stranu, přece nebudu tlačit až za bránu a koneckonců ať na mě mají taky nějaké vzpomínky, ne? Takže za hřmotného projevu opouštím kemp. Nikdo po mně nic nehodil.

Byl jsem příjemně překvapený, po jakých krásných cestách jsem to jel. Z celé té trasy, co už mám za sebou, byl tenhle šumavský úsek ten nejhezčí. Rovný asfalt, krásné zatáčky. Navštívil jsem místo Čeňkova pila. Krása. Samotná malá vodní elektrárna je dost zajímavá a pak to okolí, to taky nemá chybu. Jel jsem dál přes Modravu, Kvildu, až do Horní Plané, kde jsem se na náměstí stavil v bistru Kynutá buchta. Doporučuju všem, co máte rádi domácí dobroty. Dal jsem si pozdní snídani a vyrazil dál směrem domů za doprovodu vražedných pohledů rádoby drsných německých frajerů, co právě dorazili na svých Vespách.

Zbytek cesty už mě ničím nepřekvapí, ten už mám sjetý, tak se nikde nezastavuju. Jedu přes Dolní Dvořiště, Nové Hrady, Třeboň, Novou Bystřici, Slavonice, Vranov nad Dyjí až domů. Přece jen jedno překvapení bylo, když jsem někde u Kaplice zmoknul tak, jak ještě za celou cestu ne. Byla to sice průtrž, ale jen místní, takže než jsem dojel do Třeboně, už jsem byl suchý. Vlastně jsem mokl čtyři dny z pěti, takže žádné překvapení, jen každodenní rutina. Motorka zaslouží pochvalu, celou cestu jela, jak kdyby se se mnou na tu cestu těšila. Závažnost nepříjemností, pokud se to tak dá vůbec nazvat, co se mi staly cestou, je úsměvná. Krátké video z této cesty se mi taky podařilo vytvořit a určitě se za zimních večerů bude hodit.

Ujeto 378 km

Zbývá už jen bilancovat.

Ujel jsem bez mála 2 tis. km. Cesta mě vyšla na cca 3 tis. Kč, kde z toho bylo zhruba 2,5 tis. za benzín. Zbytek bylo za čtyři přenocování v kempech. Jídlo do toho nepočítám, kdybych seděl doma, taky bych si ho musel koupit.

Bylo to krásných pět dní samoty. Žádná televize, žádné rádio, žádná hudba, žádný internet, žádné sociální sítě, celý den sám se svými myšlenkami při objevování tolika krás, které naše země má a o kterých jsem neměl ani tušení. Pokud bych si chtěl ale opravdu odpočinout od každodenního stresu a vyčistit hlavu, pět dní nestačí. Utvrdil jsem se v tom, jak moc jsou v mém životě důležití moje žena, moje rodina, moji přátelé. Vybavila se mi spousta věcí, na které bych si v každodenním shonu už ani nevzpomněl a to je dobře, protože na tyhle bych nikdy zapomenout nechtěl. Někdy je potřeba se na chvíli zastavit.

A aby se motorkář mohl zastavit, musí jet dál 😉.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE