Miluju babí léto

Ty trochu nostalgické, poněkud chladné dny se šikmým, pichlavým, slunečním svitem, který, když prorazí clonu oblaků, ranních i večerních mlh, dává zazářit barevným drahokamům všech listnatých stromů a keřů, jež se zaskví ve svém posledním krátkém marném vzepětí, dříve než opadají, dříve než se uloží v tmavé zimní ustrnutí, ve kterém již nemohou zářit ony samy, ale jen ledové a sněhové krystaly a krystalky tak, jak holé větve hladí těžká královna zima.
To správné, to pravé babí léto je krátké. V předešlých letech jsem se vždy snažil vyrazit „na vodu“ na Berounku. Není nic krásnějšího než ten prchavý okamžik, kdy plujete na klidné, hladké hladině, kdy ale řeka je o něco teplejší než okolní ranní vzduch, a tak je pokryta tenkou vrstvou mlhy, zatímco slunko už právě prorazilo oblohu a v údolí ozářilo okolní břehy. Nesedíte ve své lodi, ale na obláčku, a zcela bez otřesů se vznášíte pestře zbarvenou, liduprázdnou, Starou řekou a vychutnáváte ten výjimečný, naprosto nezapomenutelný a zatraceně krátký stav, protože teploty vody a vzduchu se záhy vyrovnají.
Nikdy jsem do lodi nemohl na tuhle dobu sehnat parťáka: „Jóó, slíbil, ale teď můžu až za dva tejdny…!“ „To mám TEĎ vstávat do takový mlhy a zimy…?“ „Zapomněl jsem si večer zapnout stan a celou noc mi táhlo na hlavu…!“ „To mám strkat nohy do tý studený vody…?“ „Když seš takovej cvok, nevíš, kde je nejbližší votevřená hospoda…?“ Ta správná doba se nedá předem naplánovat, musí se chytit. Listí má být už barevné a má být ještě na stromech. Je nutné, aby bylo jasno a slunečno. A to všechno se musí procedit víkendovými dny, protože dovolená je už přes léto vybraná. Každý rok to nevyjde.
Letos v neděli, 13. října, BYL TEN DEN, a „MAŘENKA“ pohotově, v pohodě, bez řečí a na navrknutí. Pořádně jsem se „navlíknul“ a vyrazili jsme na Berounku.
Z úplně přesné trasy mě prosím nezkoušejte. Bylo to jako v pohádce. „Kam oči povedou a „kola“ ponesou.“ Takže z Prahy tak nějak a různě na Rudnou, Podkozí, Běleč, Zbečno a Křivoklát. Tady jsem zastavil na jinak úplně plném parkovišti a dal si kafé a klobásku. O hradu Křivoklát Vám asi psát nemusím. Je tady už 900 let. Velkolepě byl vystavěn Přemyslem Otakarem II. a velkoryse byl dobudován Vladislavem Jagelonským. Pak do Městečka, na Velkou Bukovou a do Nezabudic. Nezabudice proslavil Ota Pavel, který tu má hned za přívozem malé muzeum. Půjčíme si některá slova básně od jeho bratra Hugo Pavla:

Vrátil jsem čas i vzpomínky,
navštívil Branov i Luh,
stráně i skály kolem Berounky.
Promluvil s lidmi,
kteří tu dýchají, kteří tu žijí.
lesní vzduch, živou krásu pijí.

Pak po té nádherné cestě podél Berounky do Týřovic. Na fotografii jsou Týřovické skály ve svém podzimním obleku.

 

V Týřovicích vždy vyhlížím na protějším břehu Berounky zříceninu hradu Týřov (německy Angerbach). Byl založen králem Václavem I. Mladý, tehdy budoucí, Přemysl Otakar II. zde byl zajat a vězněn jakožto vůči svému otci vzbouřený syn. Na svou dobu stavebně dokonalý hrad Týřov nebyl dobyt ani za husitských válek. Nachází se také v soupisu „hradů spatřených“ Karla Hynka Máchy, který v hospodě v Týřovicích s přáteli vícekráte poseděl, i hrad „Tejřov“ si načrtnul. Tenkrát, v roce 1836, byl asi mnohem zachovalejší než dnes, protože na mé fotografii už téměř není rozeznat. Ve Skryjích je muzeum pana Joachima Barrande, který ve zdejším lomu prováděl své první vykopávky pravěkých zkamenělin.
Cestou míjím také Froňkův mlýn (nyní Podmokelský) a pomník. František Froněk za války rozmnožoval odbojový leták "Za novou vesnici" a použil k tomu rozmnožovací stroj spolku mlynářů, kterého byl předsedou. Na útěku před Němci v srpnu 1943 musel stroj hodit do tůně v "Jezírkách" a další rozmnožovací techniku zničit. Do konce války se Froněk se ukrýval u Karla Urbana v Bránově na Křivoklátsku a válku šťastně přežil. Pak ale, na počátku dubna 1946, utrpěl úraz, na jehož následky zemřel. Bylo mu 46 let. Tomu se říká ruka osudu.
V Manětíně jsem potkal opravdové historické vozidlo.

Prý to má obsah 1,5 litru a i když to spaluje benzín, motor vypadá spíš jako parní stroj. Takovou věc si prý lze dovézt z Ameriky. Ta země, kde už hodně dlouho nebyla žádná válka, prý těmito vozy ještě relativně oplývá.

Dojel jsem až do Bečova nad Teplou, ale protože cesta je cíl, relikviář sv. Maura jsem si nechal ujít a po krátkém odpočinku zamířil do Bochova. Na Bochovském kopci v již zapadajícím slunci se mi otevřel nezvyklý pohled na kopce přede mnou, které na úpatích byly jakoby zahalené šálou z mraků. Uvažoval jsem, že zastavím a vyfotím, ale pak jsem usoudil, že není světlo a už by to foťák nepobral. Vychutnávání neobvyklé scenérie probíhalo až do okamžiku, kdy jsem do té šály vjel. Mlha jak „mlíko“. Neviděl jsem ani na krok. Objala mě pěkná zima. Navíc ještě ke všemu se mi mlha srážela na hledí přílby do jemných kapiček a jen velmi pomalu a neochotně stékala dolů. Vědomí, že jedinou deformační zónou přede mnou je můj vlastní nos a že téměř kdekoliv na té „naší“ silnici může být jakákoliv díra, mně diktovalo co největší možnou opatrnost. Naštěstí Karlovarskou dobře znám a zatáčky jsem si celkem pamatoval. U benzínky v Krupé jsem si dal kafé a rozmrzal konečky prstů. Za Krupou už mlha pomalu mizela a já za soumraku pokračoval ku Praze. Domů jsem dojel už za tmy. Co mám říkat. Byla to kochačka jako blázen!! 

PS. Jo, a kdyby vás přestala bavit motorka, tak v křivoklátských lesích se popásá jezdecký velbloud. Nemám k němu žádnou historku.

 

Prostě tam byl i s ohlávkou a pásl se na mezi. Škoda, že si nedal říct a nevyfotil se s „MAŘENKOU“. Mohla mít fotku, jako mají jistá, velmi pěkná endura s modrobílou vrtulí .

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE