„Tour de Morava – Truc de Morava“

Měl jsem letos domluveno s kamarády, že se k nim připojím při cestě do Rakouska, na Grossglockner, což je jeden z mých cestovatelských snů. Bohužel jsem se před čtrnácti dny dozvěděl, že se kamarádi na mě vykašlali. V Rakousku na Grossglockneru byly koncem června, aniž by se obtěžovaly mi cokoliv říct. Zdůvodnili to tím, že jsem říkal, že nemám peníze ani čas. Že je pusa nebolí. Vždyť tohle je jeden z mých snů. Jsem na ně naštvanej, až běda. Fakt mě to moc štve.
S manželkou Jitkou jsem tedy dohodl, že si někam vyrazím sám. Sice to nevidí ráda, když jedu sám, ale v podstatě tak jezdím na motorce celou dobu co mám řidičák, a to je už dvacet let.. S kamarády jezdím výjimečně. Od podzimu loňského roku mám novou motorku, Suzuki GSX 750 Inazuma a tak ji rád trošku povodím silnicemi….
Cestu jsem nazval „Tour de Morava – Truc de Morava“. Nálada doma nebyla nakonec kdo ví jaká, takže mi jenom prospělo absolvovat výlet do pryč. Pár dní před odjezdem jsem začal plánovat cestu na mapě. Plánoval jsem cestu přes okraj Orlických hor až do Lipníka nad Bečvou, kde přespím, pak po vzpomínkách …., na Valachy (Tesák, Hostýnské vrchy, možná do Luhačovic, prostě místa kde nebyl snad dvacet let….) a v neděli po kafi přes Jeseníky domů. Manželka měla v neděli narozeniny, tak ji popřát.
Nadešel pátek 9.července a já se vydal na cestu na Moravu. Pořád jsem řešil v čem pojedu, protože bylo neskutečné horko. Nakonec jsem vyrazil jen v tričku a v bundě, s nadějí, že se za jízdy ochladím. První zastávku jsem udělal na pumpě v Kunčicích nad Labem, kde jsem nabral plnou nádrž a hurá dál na cestu. Vydal jsem se na Dvůr Králové nad Labem, kde jsem doplnil tekutiny na pumpě a kolem letiště se vydal na Jaroměř. Tuhle cestu mám rád, nebývá na ní takový provoz, je tam víc zatáček, ale zase horší viditelnost na dálku. Jaroměř jsem zvládl dobře a pokračoval na Nové Město n. Met. Před Novým Městem, jsem si dal pauzu na pití a cigárko. Po osvěžení jsem jel dál, Nového Města jsem se jen takřka dotknul, vzal jsem to jen okrajem a na první křižovatce uhnul na Spy a dál na Dobrušku. Motorky jsem potkával spíš doprotivky, ale za Novým Městem jsem dojel asi dvě a kousek cesty jel s nimi, u Dobrušky jsme se rozdělily. Přes Rychnov jsem jenom profrčel, bez nějakých zržení a pokračoval cestou Vamberk, Žamberk k přehradě Pastviny. V Žamberku jsem musel opravovat pravé zrcátko, povolilo se mi a neustále se otáčelo na tyčce. Nic jsem neviděl. Origo nářadí jsem vezl, takže to nebyl problém. Operace se podařila.
Odbočil jsem na přehradu Pastviny a hledal cestu ke hrázi, kde jsem si při jedné z předešlých cestě dával kafe. Ne a né cestu najít, nakonec jsem se vydal po silničce vinoucí se okolo přehrady, až jsem k hrázi dorazil. Nic podobného stánku s občerstvením jsem ale nenašel, pořídil jsem pár fotek a hurá přes Nekoř zpátky na trasu silnice I/11 směrem na Moravu. Tady tento úsek cesty mám rád, je to tu samá zatáčka, pěkná silnice bez výmolů, a ani provoz v pozdní odpoledne nebyl nijak zvlášť silný. Po nezbytné zastávce na focení na náměstí v Jablonném nad Orlicí jsem pokračoval silnicí vzhůru na hřeben kopců. Silnice se klikatila, skoro žádná auta přede mnou, ale ani motorky. No nádhera překlápění zprava do leva, pořád se to pěkně peláší … Zastavil jsem až na Červenovodském sedle, na parkovišti u odbočky na Suchý vrch. Právě odtud odjížděli tři skútry s SPZetkama Ostravského kraje Chlapy říkaly že byly na Rozkoši, ale ujely dřív, nelíbylo se jim tam. Skútry byly asi vyšší kubatury, ale moc pěkný. Odtud jsem dal vědět sestře na ubytování v dnešním cíli v Lipníku nad Bečvou a tetě v Zábřehu, že se zastavím na kafe. 
Vydal jsem se opět krásnýma serpentýnama dolů na Moravu, a zase jsem si to nesmírně užíval. Dojel jsem kamion, který jsem ale hned v první rovince šmiknul. Za Červenou vodou se tato situace opakovala s dalším kamionem, přece jenom byl ještě pátek, tak se pár kamionů vyskytovalo. Z Bludova je nová silnice okolo Postřelmova, ale já to vzal přes Postřelmov, nespěchal jsem. V sedm hodin jsem dorazil na kafe k tetě do Zábřehu. Po dvou hodinkách popíjení kafíčka a kecání, co je nového kde v rodině, jsem se vydal k Lipníku. V Mohelnici jsem najel na dálnici, (už jsem to chtěl mít za sebou) cestou jsem to vytáhl až na sto šedesát, ale bylo už moc mušek a tahle nahatá motorka, nebo moje delší odmlka se silnějšími stroji zapříčinila, že jsem to po chvíli zase stáhl na stotřicet a bezpečně pokračoval skrz Olomouc do cíle. V Lipníku jsem byl chvíli před desátou večer. Dostal něco k snědku, něco na pití a pokecali jsme a šli na kutě. Nazítří jsem plánoval další cestu.
Když se ohlédnu za tímto dnem, tak můžu říct, že jsem si to náramně užíval. Hlavně ty pasáže se zatáčkami, nikde jsem nerazil na rozbitou asfaltku, motorka se mi osvědčila, je dostatečně živá i silná, při potřebě většího zrychlení jen dvakrát klepnu do pedálu, zařadím čtyřku a tradá … Vybral jsem si asi dobře.

Trasa 1.: Vrchlabí – Dvůr Králové n.L – Jaroměř – Nové Město nad Met. – Dobruška – Rychnov nad Kněž. – Vamberk – Žamberk – Pastviny – Jabloné nad Orl. – Červená Voda – Zábřeh – Olomouc – Lipník = 258 km
V sobotu ráno po vydatné snídani (na přání jsem dostal míchaná vajíčka) jsem popřál sestře k půlkulatým narozeninám a vydal se na další část cesty. Tuto část bych asi mohl nazvat „Cestu za vzpomínkami – zpátky ke kořenům“. Vydal jsem se přes Týn nad Bečvou do Bystřice pod Hostýnem. Zvažoval jsem jestli nemám odbočit k Helfštýnu, ale pokračoval jsem dál. Cestu do Bystřice jsem znal velice dobře, jezdívali jsme tam s rodiči často za nákupy, ale je to už dávno. Silnice nic moc, přece jenom je to trojka (silnice III. třídy), nedalo se moc upalovat. Cestou se rozsvítilo hladové oko, tak jsem musel v Bystřici hledat benzinovou pumpu. Ceny byli podobné jako u nás, tak jsem vzal plnou nádrž. Projel jsem si město, zajel směrem k výpadovce na Sv. Hostýn.Na vlastní Hostýn jsem se nedostal, dá se tam jenom autobusem MHD nebo pěšky. To jsem v tom horkém počasí, které panovalo nechtěl absolvovat, tak jsem se vydal směrem na Chvalčov, do kopce na Tesák a Vičanov. Cestou jsem dojel partičku asi čtyř motorek, chopperů, poslední byla nějaká žena na něčem slabším. Pořád si mě kontrolovala v zrcátku, měl jsem pocit, že je dost nervozní. Na Tesáku jsem zastavil, od dob mé poslední návštěvy, asi v roce 1990, se nic nezměnilo. Restaurace a chaty zůstaly stejné, dal jsem si nanuk, pořídil pár fotek a zamířil na Vičanov.
Na Vičanov jsem jezdil už co by dítko na tábory ROH, později jako praktikant a oddílový vedoucí. Naposledy v roce 1990. Celý areál je zarostlý travou, evidentně neudržovaný. Při prohlížení a focení přes bránu přišel správce objektu. Dali jsme se do řeči a já vyzvídal. Říkal, že v letech 20001 – 2006 areál provozoval, ale celý objekt potřebuje zrekonstruovat, je značně zchátralý, hlavně jsou veliké ztráty na topení. Měl jsem možnost si prohlédnout hlavní budovu. Nic se zásadně nezměnilo. V klubovně hl. vedoucího měl správce velikou sbírku turistických známek a odznaků. Získal jsem známku Vičanova, Tesáku a Zlína. V podkroví byl takový bar, obložený dřevem, vše zůstalo jak bylo, i ta typická vůně …. Měl jsem z toho smutný pocit. Objekt se prodává asi za 6 milionů a asi 9 je třeba na rekonstrukci. Tak to jsem zvědav, jak to dopadne. Náladu jsem si jel spravit na Troják, kde jsem si dal studenou Kofolu a pak pokračoval směrem na Slušovice. Projel jsem Držkovou, Kašavu, pak trošku zajel, ale brzy jsem se vrátil zpět na tu správnou cestu a po chvíli už viděl Slušovickou přehradu. Je to přehrada na pitnou vodu pro Zlín, tudíž se k ní není možno přiblížit ani koupat. Vyfotil jsem si ji a pokračoval do Slušovic. Mají tady ještě maďarský vodojem (koule na tyči) s nápisem JZD AGROKOMBINÁT SLUŠOVICE. Zastavil jsem se o obřího sudu na dostihovém areálu – hipodromu. Byla tady dříve motorkářská hospoda, ale prý vyhořela. Tak jsem si dal v sousedním baru česnečku, hned vedle partičky čtyř motorkářů z Břeclavi. Prohodily jsme pár vět, kdo je odkud a po studeném pitu jsem pokračoval k silnici I/49 Zlín – Vizovice. Ze směru od Slušovic jsem přijel kolmo k silnici I/49, odbočil vlevo směrem na Vizovice a po pár metrech znovu odbočil, tentokrát doprava, na Luhačovice.
Silnice II/492 do Luhačovic překonává hřeben kopečků a tak je silnice zase pěkně doleva doprava nahoru dolů. Navíc je tu pěkný asfalt, no nebylo to vůbec špatný… Kousek nad Luhačovicemi nás potká přehrada Pozlovice, někdy označovaná Luhačovická. Jelikož byl parný den nabízela se možnost osvěžení v přehradě a mnozí jí využili. Co mě ale překvapilo, bylo množství in-line bruslařů a cyklistů. Ale proč ne. Do vody jsem nevlezl, pořídil zase pár fotek a vydal se do Luhačovic. 
Napřed jsem si lázně projel a hledal, kde bych mohl zaparkovat. Když se mi podařilo najít pěkné místečko, zkoušel jsem ještě někde udat helmu a bundu, abych mohl na procházku kolonádou jen tak na lehko, ale nepochodil jsem. Tak jsem věci vláčel sebou. Když jsem přišel na kolonádu, měl jsem fajn pocit. Prostě jako když se vrátíte po letech na stejné místo a ono je vše při starém, ale tak jako správně při starém. Hlavou se mi promítly černobílé fotky ze starého alba, kde je ještě dědeček a já se ségrou jako malí. Musím říct, že jsem po těch letech byl velice mile překvapen. Pamatoval jsem si jak to v Luhačovicích vypadá, ale přesto se mi tu moc líbilo. Všude bylo uklizeno, pěkné domy, lázenští hosté posedávající v kavárnách a předzahrádkách … Skoro jako v dobách Vlasty Buriana…. Až to půjde, tak se sem vrátím, i s rodinou. Po čase stráveném v lázeňském městě jsem byl úplně udyndanej z horka (zvlášť když jsem musel všude tahat nezbytné zbytečnosti na motorku …), vrátil jsem se k motorce, rozložil se v ústraní ve stínu stromů, dal cigárko a pozoroval okolní dění. Nic moc se kolem mne nedělo, tak jsem se vydal na další cestu.
Z Luhačovic jsem jel stejnou cestou okolo přehrady až na silnici I/49, odbočil doprava na Vizovice. Musel jsem jet opatrně, pokud jsem nechtěl mít provedenu ochranu spodku motorky asfaltovým posřikem. Na úseku silnice byla odstraněna obrusná vrstva krytu a proveden spojovací asfaltový postřik. No a teď v těch vedrech to bylo opravdu prima. Úsek se mi podařilo projet bez potíží a mohl jsem upalovat dál.
Musím říct, že musím někdy pochybovat o duševním zdraví některých účastníku silničního provozu. Příklad. Jedu si svých pětapadesát po vesnici, když mě dojel Favorit. Přilepil se mi na zadek a pořád že mě jako předjede. Ke konci obce jsem trošku přidal a nechal Favorit za zády. Přijel jsem do další obce, zase jedu pětapadesát a Favorit zase přilepenej za zadkem. Po pár metrech mě předjel a pořád pryč. Za obcí jsem ho opět dojel a předjel. Jelikož byla vzdálenost mezi obcemi delší, tak už mě nepředjel, ale ta jeho úvaha. V obci jede jako pako rychle (možná viděl motorku, tak ji musel udělat) a za obcí, kde by se dalo jet svižněji, se táhne jako smrad…
No nic, jel jsem dál. Ve Vizovicích jsem se dal směrem na Vsetín. Původně jsem chtěl jet přes centrum města, ale pak jsem najel na obchvat města a ten mě vyvedl už směrem na Valašské Meziříčí. Cesta je tu pěkná, přesto že byla sobota, byl provoz docela hustej. Holt je to jedna z cest na Slovensko.
Odbočku na přehradu jsem našel lehce, je to pěkně značené, jen ten kousek cesty od hlavní k přehradě se mi zdál dost dlouhý. Vracel jsem se asi po jedenácti letech. Kousek nad hrází přehrady se konal nějaký hudební festival, všude bylo hodně zaparkovaných aut a byla slyšet hudba. Na březích přehrady se povalovalo spousta lidí užívajících si sluníčko a teploučko. Objel jsem přehradu z pravé strany, ale narazil jsem na jednosměrnou silnici. Musel jsem se vrátit zpět k hrázi a dát se levobřežní silnicí. Asi po kilometru se silnice dvojí, je třeba se dát vpravo dolů, která se tady právě stává jednosměrnou a vede nad chatami u přehrady. Na Bystřičce jsem hledal bývalou podnikovou chatu Sigmy Hranice. Jako malý kluk jsme tu párkrát byly, naši mi říkaly, že jsem si tady dokonce přivodil nějaký úraz na zábradlí (snad jsem prudčeji vstal, praštil se o zábradlí nad hlavou, čímž jsem si rozrazil ret, nebo tak něco). Chatu jsem našel u hrozném stavu. Objekt je na prodej, ale z venku vypadá dost bídně. Dovnitř jsem se nedobýval, nabyl jsem uvnitř od doby dítka. Tak jsem měl možnost toho dne poznat oba objekty patřící původně podniku Sigma Hranice, je mi smutno, jak dopadly. Třeba se lepší časy ještě vrátí. Po prohlídce sigmácké chaty jsem si našel stánek s občerstvením pěkně ve stínu, dal jsem si nezbytnou odpolední kávičku a mohl se vydat dál. Původně jsem si myslel, že se ještě podívám na Pustevny, ale už bylo dost hodin a moji bytní mě pozvaly na grilování. Ségra měla narozeniny.
Z Bystřičky jsem jel po silnici I/57 přes Valašské Meziříčí na Hranice. Překvapilo mě, jak se změnilo okolí u brány podniku DEZA. Mezi Dezou a Valmezem bylo postaveno docela velké nákupní centrum. Silnici I/35 Val. Meziříčí – Hranice důvěrně znám, tudy jsem jezdil relativně často a i v posledních letech jsem projížděl, třeba při návštěvě Rožnova pod Radhoštěm. Do Rožnova jsem nezajížděl, byly jsme tam s rodinkou asi před třemi lety, ale rozhodně to stojí za návštěvu. Jednak samotný Rožnov, a jednak určitě okolní kopečky, již zmíněné Pustevny odkud není daleko k soše Radegasta a dál na vrchol Radhošť.
V Hranicích jsem byl co by dup. Minul jsem lázně Teplice, které rovněž stojí za prohlídku i se svými aragonitovými jeskyněmi. Nedaleko odtud se nachází známa Hranická propast. Údajně nejhlubší v Evropě. Zajel jsem si do města Hranic, hledal jsem stopy nedávných povodní, ale naštěstí jsem nic nenašel. Dal jsem se na tzv. Malé Hranické nádraží a hledal jsem starý hřbitov nad městem, odkud byl pěkný výhled na město. Hřbitov jsem nemohl najít, zato jsem se měl možnost podívat na spoustu nových krásných domů na ještě krásnějším místě nad městem. Když se mi nedařilo cestu k hřbitovu najít, musel jsem se zeptat. Po vysvětlení jsem si trošku vzpomněl a hřbitov s kostelíkem našel. Kochal jsem se jenom chvíli, protože přijela partička mladistvích se stejným úmyslem.
Cestou z Hranic do Lipníka jsem to vzal po staré silnici, přes Drahouše a ještě odbočil k Jezernici. Tady jsem pořídil pár fotek u viaduktu a z Jezernice do Lipníka jsem se vydal starou účelovou silnicí, zvanou Venerik (čteno německy Fenerik). Na grilování u sestry jsem byl po devatenácté hodině. Ujel jsem sice jenom 216 km, ale unavený tím vedrem jsem byl dost.

Trasa 2.: Lipník nad Beč. – Bystřice p.Host. – Tesák – Vičanov – Troják - Kašava – Slušovice – Luhačovice – Vsetín – Bystřička – Valašské Meziříčí – Hranice – Jezernice – Lipník nad Beč. = 216 km
V neděli ráno jsem se jenom lehce nasnídal, stavil jsem se u bráchy na kafe, zastavil se u rodičů na hřbitově a vydal se na poslední část cesty.
Vyrazil jsem z Lipníka na Hranice a dál směrem na Bělotín. Mezi Hranicemi a Bělotrnem je u silnice památním evropského rozvodí. Z jedné strany kopce teče voda k Bečvě a dál až do Dunaje a z druhé strany kopce k Odře. Po nezbytném fotografování jsem pokračoval dál. V Bělotíně jsem odbočil vlevo, směrem na Odry. Před Odrama vpravo je vidět soustava rybníků. Nikdy jsem u nich nebyl, a tak nevím, jestli jsou jenom pro chov, nebo i ke koupání. Odry jsem projel a pokračoval dál směrem na Jakubčovice nad Odrou. V Jakubčovicích se projíždí těsně okolo kamenolomu. Ten se za poslední roky úplně zmodernizoval. Pamatuji ještě doby, kdy to tam vypadalo jako v padesátých letech. Působilo to dřív takovým stísněným dojmem. 
Za Jakubčovicena se silnice začíná pěkně kroutit, ale musím říct, že povrch byl zase dobrý a jízda působila příjemným dojmem.
Kousek za obcí Heřmánky silnice odbočuje vpravo na Vítkov, ale rovně se jede na obec Klokočůvek. Tady je možné se zajet podívat (a kdysi se dalo i občerstvit ) k soše Panny Marie ve skále. Říkávalo se tomu místu „Mariastein – Mariaštajn“ (z německého Maria + kámen). Ono se u nás na venkově dřív používalo mezi lidmi hodně německých výrazů, zvlášť tady v bývalých Sudetech.
Ale tam jsem tentokrát nebyl a pokračoval dál přes Vítkov až na přehradu Kružberk. Je to přehrada zásobující Ostravsko pitnou vodou. Kružberk je moc hezká přehrada, i okolí je moc hezké. Pro zájemce, natáčel se tady seriál Velké sedlo. Opět jsem pořídil pár fotek a pokračoval dál. Tady je asi dobré upozornit, že silnice II/442 je v okolí přehrady dlážděná kostkami, takže to trošku drncá, ale hlavně za deště pěkně klouže. Nicméně jsem pokračoval dál na sever. Tady po pár kilometrech, po překročení silnice I/46 směrem na Leskovec nad Moravicí je další velká a známá přehrada. Je to Slezká Harta. Pamatuji ještě doby, kdy jsme jezdily s rodiči podél Kružberku a dál podél Moravice přes obec Slezká Harta do Leskovce. Dnes už je po obci pojmenovaná přehrada. Na rozdíl od Kružberku je Slezká Harta dnes určena i k rekreaci, můžete si tu krásně zaplachtit na plachetnici, nebo i jen tak vykoupat. Koupat jsem se nechtěl, tlačil mne čas a ještě dost kilometrů před sebou. 
Od přehrady na Bruntál je pěkná silnice, takže se dalo jet docela svižným tempem. V Bruntále jsem doplnil trošku paliva, zdál se mi dražší než předchozího dne. Z Bruntálu jsem vyjel na Rýmařov špatným směrem, ale pumpař mě navedl správně a já se mohl vydat dál k domovu. Myslím, že můžu říct, že jsem si cestu z Bruntálu docela užíval. Silnice je pěkná, zatáčkovitá, a hlavně byla neděle okolo poledne a tak ani provoz nebyl veliký. A což teprve z Rýmařova na Šumperk. Ti, kdo to tu znají by mi jistě dali za pravdu. Cestou je možnost se zastavit v několika motorestech na něco k snědku. Já jsem této možnosti využil kousek za Rýmařovem, jmenovalo se to tu Stará Ves. Obsluha byla vzorná a jídlo dobré a za dobrou cenu. O kousek dál k Šumperku narazíte na známé místo, které se jmenuje Na Skřítku, i tady je možnost nechat se občerstvit. Já jen projel a pokračoval až Sobotína. Tady se rychlost jízdy znatelně zpomalila. Ze Sobotína se silnice vleče přes Rapotín, Šumperk až do Bludova, kde jsem se vrátil na trasu, po které jsem přijel na Moravu. Asi bych měl připomenout možnost navštívit v Rapotíně muzeum techniky. Já této možnosti nevyužil a dost mě to teď mrzí. Tak snad příště.
Jak jsem už uved, z Bludova jsem se vracel známou klikatou silnicí přes Červenou Vodu. Na Červenovodském sedle jsem si ještě udělal odbočku na Suchý vrch. Tady je krásná rozhledna s možností občerstvení. Kdo má čas, může se vydat asi na hodinovou pěší cestu na pevnost Bouda, která jistě stojí za to. Jednou se sem to těchto končin budu muset ještě vrátit, protože mě historie našeho opevnění láká. Cesta dál pokračovala bez potíží. Ve Vamberku jsem chtěl ještě brát benzín, ale v celém okolí byl benzin drahý, až se mi dělalo mdlo. Cena byla přes 33 korun za litr Naturálu. Vzal jsem jenom za stovku, abych se posunul dál, kde jsem doufal, že bude trošlu lidovější. To se mi podařilo před Dobrůškou. Vlastně to byla poslední zastávka před domovem.
Trasa 3.: Lipník nad Beč. – Hranice – Odry – Vítkov – Kružberk – Slezká Harta – Bruntál – Rýmařov – Šumperk - Červená Voda - Jabloné nad Orl. – Žamberk – Vamberk - Rychnov nad Kněž. – Dobruška - Nové Město nad Met. – Jaroměř - Dvůr Králové n.L – Vrchlabí – 326 km

Po přečtení cestopisného výtvoru, ja každému asi jasné, že je ještě hodně míst, kam se můžu podívat, která jsem vynechal a že tato cesta byla pro mě hlavně „cestou – cestou“ a „cestou – vzpomínkou na mládí“. Už jsem to moc potřeboval a jsem rád, že mi moje rodina tuhle cestu umožnila. Měl jsem dost času jen tak přemýšlet …

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE