raceczech_spain



Z JIPky rovnou na Balkán

O této cestě jsem začal snít a uvažovat, jak to tak bývá, po přečtení několika cestopisů a rozhovorů s lidmi, kteří již tuto cestu podnikli. Trvalo to téměř tři roky, než se mi podařilo ukrást cca 10 dnů dovolené a sehnat spřízněné duše, které se mnou pojedou.

Kapitoly článku

O této cestě jsem začal snít a uvažovat, jak to tak bývá, po přečtení  několika cestopisů a rozhovorů s lidmi, kteří již tuto cestu podnikli. Trvalo to téměř tři roky než se mi podařilo ukrást cca 10 dnů dovolené a sehnat spřízněné duše, které se mnou pojedou. Vlasťa s Renatou se svojí KTM 1290 byli ti praví. S koncem roku 2017 jsme vytvořili zevrubný plán míst, které chceme projet a kam se až dostat. Přes booking jsme zajistili ubytování na 5 nocí v Černé Hoře nedaleko Petrovace. Datum odjezdu byl naplánován na 7.6.2018 ve 4:00 hod. ráno. Zbývalo udělat servis na mém BMW R 1200 GS Adventure. Jak už to tak bývá, 6 dnů před odjezdem nastaly komplikace. V pátek odpoledne jsem zkolaboval z důvodu zařizování věcí před odjezdem. Rychlá mě odvezla do ostravské nemocnice. Po dnu stráveném na JIPce jsem přemýšlel, co dál – odjet či neodjet? V neděli jsem se cítil celkem fit, nechal jsem si proto dovézt veškeré mapy, notebook a začal upravovat plán naší cesty. V pondělí při první vizitě se má ošetřující lékařka dotázala, kam hodlám cestovat s tolika mapama. Po mé odpovědi, že přes Bosnu až do Albánie, můj plán okamžitě zamítla. Nastal kolotoč vyšetření. Po středečním propuštění domů a čtvrtečním vyšetření jícnového echa srdce, které dopadlo dobře, návštěvě obvodního lékaře za účelem zrušení neschopenky a vybaven několika léky jsme s půldenním zpožděním vyrazili.

Přes Slovensko jsme k večeru dorazili do Maďarska, místy podél cesty byly rozlehlé pláně s levandulí a její opojná vůně nás doprovázela k Balatonu do kempu 46°46’05.6  17°15’34.2 ve městě KESZTHELY, kde nás přivítalo hejno komárů. Zpříjemnilo nám to koupání v bazénu. Voda byla úžasná. Teď si dopřáváme pivečko a něco dobrého na zub. Jediné, co dokážeme přečíst v jídelním lístku, jsou špagety. Dnes jsme najeli 427,2 km. Protože jsme neměli ty jejich ištvány, tak jsme zaplatili v eurech. Pobyt stál 6,- EUR/osoba.

První noc stála opravdu za to. K Balatonu už nikdy. Vlasťa s Renatou pobodáni komáry si postavili  stan. Já jsem komárům kupodivu nechutnal, byl jsem plný chemie z kontrastních látek, které do mě pumpovali ve špitále. Proto jsem nepovažoval za nutné stavit stan a ustlal jsem si pod stromem s tím, že pokud zaprší, tak mě ochrání jeho hustá koruna. Neochránila. V noci přišla obrovská bouřka a já se neměl kam vrtnout. Jako nouzové řešení se nabízel přístřešek u nedalekého karavanu, tak jsem tam noc přečkal.

Dnes je pátek 8.7.2018, ráno svítí sluníčko, výjezd v 7:30. Dnes jsme se už zasmáli. Prý jsem jel přes železniční přejezd na červenou. Ani jsem si toho nevšiml a pak jsem se divil, kde je zbytek výpravy. Ujeli jsme asi 20 km a našli krásné místo na snídani. Zde jsme naladili komunikátory a domontovali dodatečné kamery na motorky. Přes část Chorvatska, kde jsou do dnešních dnů vidět pozůstatky války, jako rozstřílený kostel s dírou ve věži ve vesnici Donji Čaglic, jsme jeli směr Banja Luka. Město objíždíme po dálnici a za cca 40km platíme 5,- EUR. Při výjezdu z Banja Luky nás pronásleduje policajt na motorce se zapnutými majáky a dává pokyn k zajetí ke krajnici. Začíná vysvětlování a kreslení na papír, že jsem v úseku, kde je 40, jel 86 km/h a nebezpečně předjížděl na plné čáře a požaduje zaplacení velké částky 150,- EUR pokuty. Vlasťa mi do interkomu dal radu „Řekni mu, že jseš chudej Čech“ a já na to „…si myslíš, že je úplně blbej a nepozná, že každý máme mašinu za půl mega...?" Policajt požaduje doklady a zelenou kartu. Při kontrole SPZ se dotazuje, co že to mám na kufru za nálepku. Vysvětluji mu, že je to postava hasiče a já, že jsem hasičem z povolání. Po chvilce váhání policajt pokrčí rameny, vrátí mi doklady a vše se přejde jen varovným pokáráním. Od této chvíle jedeme předpisově a vyplácí se nám to, policajtů je tu opravdu spousty a měří na dálku. Kolem 18 hodiny jsme dorazili do JAJCE do Bosny a Hercegoviny do kempu u Plivského Jezera 44°21‘ 03.8  17°13’36.1. Postavili stany, tentokrát bez komárů, ale za drobného mrholení. V restauraci v kempu jsme dali večeři, pár Karlovaček, osprchovali se ve studené vodě, bo teplou už vycákali Holanďané a šli na kutě. Pobyt nás stál 5,- EUR/osoba. Najeto 384 km.

Dnes je sobota 9.6.2018 vstávali jsme v 6 h ráno. Děláme snídani. V noci tady byla bouřka, ale ráno svítilo krásně sluníčko. Výjezd z kempu JAJCE v 9:00 směr Durmitor. Ze startu ať se nenudíme jsme zabloudili. Ale brzy nabíráme směr Sarajevo. To se nám podařilo objet krajními cestami mimo centrum podél letiště.  V Sarajevu byly rovněž rozstřílené bytové komplexy v délce cca 200m a v některých bytovkách byly díry po dělostřeleckých zásazích. Před městem Foča jsme odbočili doprava a podle mapy nás měla vést silnice E762 k hraničnímu přechodu Štěpán Polje. V mapě vypadá tato silnice jako hlavní tah, ale ve skutečnosti jsme jeli víc po stezce plné děr a výmolů. Nezabezpečenou krajnici lemovaly křížky s fotografiemi lidí, jejichž cesta zde skončila sjezdem do rokle. Po ujetí cca 20 km jsme se znovu ujišťovali podle navigace, zda jsme opravdu na oné silnici.

Bosensko-Černohorskou hranici představovaly dvě budky, vypadalo to jak v pohádce Tři veteráni. Chyběla už jen koza. Hraniční čáru představovala řeka Drina, přes kterou vedl uzounký železný most místy s chybějícími prkny v podlaze.43°20‘ 56.7  18°50¨40.8

Dnes jsme celý den dešti ujížděli. Projížděli jsme podél řeky Pivy, kde byla spousta tunelů ve skalách, některé tunely byly neosvětlené, při průjezdu na nás tekly proudy vody a silnice byla plná děr. Zato výhledy do okolní krajiny z přehrady byly naprosto úžasné. Durmitor jsme z časových důvodů museli vynechat. Pokračovali jsme směr Nikšič, Podgorica, přejeli jsme Skadarské jezero, zaplatili  průjezd tunelem dlouhým 5 km pouhé jedno euro. Odtud jsme to měli 15 km do cíle Petrovac. Příjezd 18:00 najeto 479 km. Ubytování nádherné s bazénem, krásný výhled na moře a město Petrovac na Moru. Sundali jsme bagáže z motorek a dali sušit mokré stany z předešlých nocí.42°13’15.6  18°54’35.9

První noc pod střechou a v suchu - nádhera, měkká postel, žádný komár. Ráno nám donesla paní domácí snídani na terasu k apartmánu, tak to bylo po celý náš pobyt. Cena 5,- EUR/osoba. Ráno je tady slunečno a teploučko, prostě naprostá pohodička. Při pohledu na naše zablácené motorky jsme se rozhodli, že je pojedeme umýt do místní myčky, je jich tu opravdu spousta. Zaplatili jsme za to dvě eura. Hned potom se jedeme projet podél pobřeží udělat pár fotek. Nafotili jsme sv. Štefan a nakoupili místní pivo Nikšičko, celkem chutné. Celý den je odpočinkový. Koupání v moři střídáme s bazeném. Voda v bazénu má 28 °C, super. Plánujeme, co večer a zítra. Vzešlo z toho navštívit nedalekou restauraci a dát si místní specialitu – vepřový steak Njeguški plněný pršutem a sýrem.

Dnes ráno 11.6.2018 opět slunečné. Výjezd v 8:30 směr Ulcinj. Od spolubydlícího z nemocničního pokoje jsem měl  informaci, že v zátoce poblíž Ulcinju by se měla nacházet ponorková základna. Ale je to již 30 let zpátky. Z dobových fotografií a popisu onoho místa jsem začal pátrat v mapách a vytipoval přibližnou polohu. Jedná se o zátoku Valdanos  u vesnice Bratica. Při sjezdu k zátoce nás zastavil ozbrojený strážný. Začali jsme tušit, že jedeme správným směrem. Po dotazu, jestli může dál, nás bez problémů pustil. Cca pět kilometrů jsme sjížděli po široké a vyasfaltované silnici, která nás dovedla k moři 41°57’00.0  19°09’51.9. Zde byl další ozbrojenec, přikázal nám, ať dáme motorky na parkoviště. Toto místo nyní slouží ke koupání, je zde zakázáno kempování, potápění a plavba na čemkoliv. Při bližším ohledání okolí nasvědčovalo všechno tomu, že jsme na správném místě. Z nedalekého lesního porostu trčely střechy budov, u pláže byly betonová mola a spirálovité schodiště do ubikací. Poblíž pláže je torzo bazénu, ze kterého ční rákosí. Tato základna sloužila, jak jsme se později dověděli od naší domácí, do 70. let minulého století. Po výjezdu z Ulcinju jsme jeli po silnici E752 směr Albánie. Tato silnice byla ve výstavbě. Kamenitý povrch, spousta prachu a bagrů a různých stavebních strojů. Následovala objízdná trasa úzkou silnicí přes hory. Značení objízdné trasy bylo dosti kuriózní, kousek plechu na dřevěné tyčce a štětcem napsaný směr. Díky alespoň za to. Při průjezdu městem Skadar, jsme nabyli dojmu, že jsou zde blinkry naprosto zbytečné a vystačíte si  pouze s klaksonem. Provoz zpestřovaly koňské povozy, na kterých seděly celé rodiny. Připomělo mi to památnou větu: „To je dost, žes nás taky jednou vyvez.“ Můj návrh zajet někde do postranní uličky a poznat blíž okolí byl okamžitě zavrhnut. Přes intercom se s Vlasťou domlouváme, že budeme tankovat. A tak vybírám v navigaci vhodnou pumpu v Evropě zvučného jména BP. U stojanu stavíme motorky, zjišťujeme, že z oněch 6 stojanů, funguje pouze jediný. Zbylé jsou obtočeny drátem a pokryty vrstvou pavučin. Čekáme na obsluhu. Náhle spatřujeme, že za sklem u kasy je postel a na ní spoře oděná osoba dívající se na nás. Usoudili jsme, že se budeme muset obsloužit sami. Po natankování se osoba zvedla a šouravým pohybem v cuklích se nás jala kasírovat. Platba kartou kupodivu fungovala. Směrem na Koplik jsme objeli celé Skadarské jezero a vrátili se zpět do Černé Hory. Cestou jsme se vykoupali v řece Cievna, která tekla skalními průrvami.  Navštívili jsme tam místní vodopády Niagára a hospodu, která měla stejný název. Nádhera, voda byla velmi osvěžující a křišťálově čistá. Místní lidi se nás dotazovali odkud jsme a kam jedeme. S tímto dotazem jsme se setkávali velmi často a potěšilo nás, že Čechy mají v oblibě. 42°23’01.9  19°16’43.9

Projeli jsme Podgoricou a nechtěli jsme se vracet tunelem. Odbočili jsme na silnici M2 směr Gornirvčli. V jedné vesnici jsme si koupili místní červené víno Vranac výborné chuti. A dále pokračovali přes hory, po krásné vlnité cestě, kde se nám naskýtaly krásné výhledy na záliv Petrovac. Po příjezdu jsme se šli okoupat do bazénu.

Je úterý 12.6.2018 venku ani mráček. Hned po snídani jsme se jeli okoupat na nedalekou pláž Pirazica, která je nově vybavena slunečníky a lehátky a hospůdkou s příjemným posezením. Voda super. Pak jsme se jeli projet. Na mapách jsme vybrali silnici, která se krásně vlnila horami. U vesnice Brčeli jsme se stavili na oběd a dali si místní horskou specialitu IS POD SAČA v restauraci s názvem Voda U Krsu.42°14’11.0  19°02’39.1 Jedná se o skopové nebo telecí maso připravované na pánvi s litinovým krytem a zasypané žhavými uhlíky. K tomu grilované papriky. Výsledná chuť pokrmu je naprosto fantastická. Náhle se u restaurace začali sjíždět motorkáři s ostravskými SPZ. Jaké bylo mé překvapení, byli mezi nimi dva, se kterými jsem byl před dvěma lety na Korsice. Jak je ten svět malý. Po obědě jsme se vydali směr Kotor. Chtěli jsme Kotor natočit z výšky, ofroudovou cestičkou, kde jsme se motali mezi kozami a dostali jsem se až na vyhlídku, kde jsme měli nádherný výhled na celou zátoku. Pokračovali jsme po těchto cestičkách, které se začaly ztrácet v místním porostu, až jsme narazili na zapomenutou vesnici, ze kterých čouhaly jenom střechy domu a obvodové zdi byly zarostlé maliňáčím. Touhle cestou jsme jeli dál a dál až jsme se dostali na hlavní tah směr Nikšič. Po téhle silnici jsme se vrátili na zpět do Kotoru. Opět jsme projížděli mnoha tunely. V dálce jsme viděli velkou loď, která se otáčí v zátoce a vyjíždí ze zálivu na širé moře. Podařilo se nám ji zastihnout v tom nejužším místě zálivu, takže jsme ji měli jako na dlani. Po cestě jsme si dali burek, tentokrát nám moc nechutnal, bylo to na způsob koláče, který byl rozřezaný na čtvrtky. Při projíždění Kotorem jsme se dostali ke starým hradbám starého města Kotor. Slunce už tolik nehřálo a měli jsme dostatek času si prohlédnout hradby i staré město. Dali jsme si dobrou zmrzlinu za super cenu. Prošli jsme část města a rozhodli jsme se, že se zde zítra opět vrátíme. A projedeme zbytek krásného Kotorského zálivu. Tímto zážitkem nám den nekončí. Po příjezdu na ubytování nás paní domácí Soňa požádala o opravu auta, které nestartovalo. Podařilo se nám závadu odstranit a za odměnu jsme dostali rakii a čokoládový dezert. Po konzumaci rakie jsme zahájili družbu s našimi sousedy. Najeto 240 km.

Dnes je středa 13.6.2018. Dnes se  pojedeme  podívat do národního parku Lovćen. Vyjeli jsme směr Cetinie, jedeme směr Skadarské jezero a odbočili jsme směr k vesnici Brčeli po silnici M2 a ve vesnici Brčeli jsme odbočili do leva směr Oftočiči, kde jsme projížděli silnicí, která byla zarostlá porostem. Po cestě jsme měli výhled na bíle skály, mezi kterými byly usedlosti několika domečků místních usedlíků. Při fotografování jsme zastavili u místního hřbitova. Zde se nám naskytl pohled na rakev, která byla vhozena v odpadcích s květinami. Neodvážili jsme se blíže prozkoumat její obsah. Za vesnicí Odbojská pec jsme minuli chatrč nezvyklých tvarů. Nedalo nám to, a tak jsme se vrátili. Naskytl se nám pohled na nahnutou boudu sestavenou z klestí a hlíny, ze které vyběhla osoba v ruce držící láhev, a začala nabízet vlastnoručně dělanou černohorskou whisky, likéry a víno. Něco málo jsme u ní zakoupili. Byla potěšena, že jsme Češi. Přijíždíme do národního parku Lovćen. Ze začátku projíždíme nevýraznou krajinou a se stoupající výškou se nám začínají naskýtat ta správná panoramata. V dáli vidíme na nejvyšším bodě hory Lovćen Mauzoleum velkého černohorského panovníka Petra II. Petroviče – Njegoše vládnoucího v letech 1830-1851. Podle dokumentu se jednalo o nejosamělejší a největší hrob na světě.42°24’14.4  18°48’52.2 Vstup do krypty ohraničené dvěma 4,5 metru vysokými karyatidami z tmavého leštěného mramoru, strop je tvořen přibližně 200 000 pozlacenými kachličkami. Samotný panovník si místo svého odpočinku již vybral za svého života. Narodil se v nedaleké vesnici NJEGUŠI, kde se traduje vznik místního pršutu. Abychom mohli poctít památku Njegoše, museli jsme vyšlapat 465 schodů tam a zpět. Za odměnu se nám naskytl výhled na Černou horu a město Cetinie. Dále naše cesta vedla směr Kotor. Po ujetí cca 8 km offroad jsme byli nuceni místními dělníky a bagristy naše plány přehodnotit, protože cesta, která vedla do Kotoru byla totálně rozkopaná. Otočili jsme mašiny a jeli jsme směr Cetínie. Při výjezdu z města jsem nedobrzdil a lehce se opřel o stojící auto. Bohužel se jednalo o auto z půjčovny. „PROBLÉMA!!!“ Vzhledem k tomu, že jsem u sebe neměl pas a na autě nevznikla žádná škoda a nestál jsem o to řešit to s místní policií, tak jsem po domluvě s řidičem věc urovnal 30 eury. Při příjezdu na ubytování jsme se šli hned okoupat a od paní domácí jsme dostali  pizzu.

 

Dnes je čtvrtek 14.6.2018 ráno pod mrakem, od 7 ráno se pomalu balíme. Připadá mi, že máme víc věcí, než když jsme přijeli. Teď snídáme, pak ještě zbytek dobalit, odjezd 9:00 směr ŽABLJAK. Ještě jsme se nerozhodli, jestli pojedeme trajektem z Kotoru nebo budeme z Budvy stoupat do hor. Počasí rozhodlo za nás při pohledu směr Kotor. Bylo zataženo, otočili jsme motorky a vydali se směr Podgorica. Počasí se na nás usmálo, tak jsme nezměnili plány a pokračovali  směr Nikšič. V Podgorici jsme zastavili v místním supermarketu, kde jsme si nakoupili suvenýry. Dále jsme pokračovali směr Nikšič za Nikšičem jsme odbočili směr Žabijak na silnici M6, která se krásně vlnila do města Savnik. A odtud jsme pokračovali směr Žabijak. Odbočili jsme z cesty M6 do obce Razvršje, kde jsme začali stoupat do pohoří Durmitor. Naše obavy, že budeme projíždět Durmitorem v dešti, se nepotvrdily.  Naskytl se nám pohled na mnohačetná skalnatá pohoří se zbytky sněhu. Rozsáhlá údolí, kde se pásly ovce a krávy. Při průjezdu Durmitorem jsme narazili na několik salaší, kde pastevci z mléka vyrábí sýry. Usoudili jsme, že v těchto místech není zavedená elektřina. Viděli jsme na kameno - dřevěných chatrčích, že mají na střechách fotovoltaické články, které vyrábějí sluneční energii. V tuto chvíli jsme byli ve výšce cca 1800 m n. m. pokračovali jsme dál a krajina se začala měnit. Skalnatá pohoří se začala měnit v rozsáhlé kvetoucí louky a pak jsme dojeli na místo zvané Trsa.43°11’13.4 18°56’04.5 Zde jsme měli vytipovanou Konobu, kde jsme si chtěli dát místní specialitu. Dojeli jsme v 16:00. Dali jsme si berana na medu. Počasí se rychle měnilo. Začalo pršet a padat mlha. Rozhodli jsme se, že přespíme, ale problém byl, že všechna lůžka byla obsazena. K našemu velkému údivu nám bylo nabídnuto přespání ve výčepu. Motorky jsme zaparkovali pod pergolou. Dali jsme několik piv a majitel nám donesl štamprli meruňkovice a probrali jsme život v horách. V zimě tu napadne až 8 m sněhu a lidé jsou si jeden druhému nápomocní. Salaše, které jsem popisoval, jsou zapadlé sněhem a neobyvatelné. V zimních měsících sem jezdí turisté za adrenalinem a to jízdou na sněžných skútrech, Daniel nám ukazoval záběry, hodně nás to inspirovalo. Dnes najeto 240 km. Původně jsme chtěli dojet do Bosny, do jednoho z vodáckých kempů na řece Pivě.

 

Dnes je 15.6.2018. Ráno prší, to je první den, co je takové počasí. Venku je pouhých 8°C. Ze včerejška jsme plni dojmů. Zjistili jsme, že jsou zde dobrosrdeční lidé. Daniel, majitel restaurace, nám ukázal jiný směr života. Pověděl nám, jak se tu dá žít bez stresu. Ihned se vám vkrade myšlenka proč a z jakého důvodu na světě jsme. Říkal, že stačí mít málo, není třeba se honit za prací a penězi. Říkal, že se musí umět i odpočívat. Vzali jsem si to všichni k srdci, ale otázka je, jak dlouho nám to vydrží. Na snídani nám Daniel donesl obložený talíř, kde jsme měli mimo jiné dva druhy ovčího sýra a ovčí máslo, kterému se říkalo kajmak. Dostali jsme k tomu domácí pečený chléb. Naprosto vynikající. Ještě před odjezdem chci dofoukat zadní pneumatiku ovšem Vlasťův kompresor má rozbitou koncovku do zapalovače. Oblékáme se a vyrážíme směr přehradní jezero Piva, odjez v 9:30. Po celou cestu nám pršelo. Při sjíždění z pohoří Durmitor jsme projížděli vysekanými tunely ve skalách a před námi se otevírala přehrada Piva. Nabrali jsme směr Banja Luka. Kolem 13:00 hodiny jsme zastavili na silnici E 762 Iloviceu restaurace, která na nás zapůsobila. Dali jsme si polévku Čorba – skopová polévka a ochutnali místní specialitu Jagňatina na rošta. Na 4. pokus se nám u místního Vulkanizera podařila dofouknout moji pneumatiku. Při dotazu „Co za to?“ vulkanizér mávl rukou a dotazoval se nás odkud jsme. Zavzpomínal na dobu, kdy nějaký čas pobýval v Ostravě. Podali jsme si ruce a popřál nám šťastnou cestu. Opět další zkušenost, že Češi jsou zde oblíbení. Odtud jsme pokračovali směr Jajice, kde jsme si prohlédli místní mlýny, které poháněla voda a chtěli jsme zde přespat v kempu. Po zvážení situace, že máme dostatek času na to, abychom mohli ještě cca 3 hodiny jet, jsme pokračovali směr Banja Luka a vyhlédli si kemp po cestě.44°42’40.05  17°09’58.9 Málem bychom tento kemp přejeli a již se smrákalo, kdyby se za usilovného mávání a pískání neobjevil majitel kempu Olimp. Kemp byl teprve ve výstavbě. Majitel nám nabídl přespání v přístřešku. Aspoň jsme měli útočištěm před deštěm. Na jedné straně cihly a trámy. Za cenu 5 euro. Strýček tu měl sprchu i WC takže velké plus. V našich očích tento kemp nevyhovoval požadavkům pro splnění hygienických podmínek. Sprcha z bývalého bojleru, ze kterého trčely nezaizolované dráty, WC turecké, takže žádné posezení. Celkem za dnešek najeto 372 km. V kempu byla elektřina, kde jsme si dobili kamery, mobily a komunikátory.

Dnes je sobota 16.6.2018. Ráno nás vzbudil opět déšť. Dali jsme si rychlou snídani a kafe s cílem dostat se do Maďarska k Balatonu. Balíme, oblékáme nemoky, vyjíždíme 8:20 směr chorvatské hranice. Přijeli jsme do Chorvatska, přestalo pršet. Cestou jsme se přidali ke skupině 6 českých motorek, se kterou jsme se drželi až po maďarské hranice. Ve 12:30 jsme projeli chorvatsko – maďarské hranice, v 17:30 maďarsko – slovenské, 20:15 jsme překročili slovensko – české hranice. Ve 21:15 jsme přijeli konečně domůůůů.

 

4.7. jsem jel na kontrolní vyšetření do Ostravy a jako dar a důkaz, že jsem tuto cestu absolvoval, jsem předal ošetřujícímu personálu drobnosti z Černé Hory. Ošetřující lékařka mě přijala se slovy: „Jsem ráda, že jste to přežil.“  Zároveň jsem navštívil spolubydlícího z nemocničního pokoje, který mi vyprávěl o ponorkové základně, s výsledkem „základna nalezena“.

Celkem najeto 3 220 km. Finanční náklady cca 16 000,- Kč/osoba. Přestože jsme vypustili jízdu zpáteční cestou přes Makedonii a Srbsko, tak cesta splnila naše očekávání a byli jsme mile překvapeni přístupem lidí, které jsme cestou potkávali, zejména  v Durmitoru, který byl hlavním cílem naší cesty. Po úvodních řádcích se bude určitě mnoha lidem zdát tato  cesta riskantní, ale moje touha byla tak silná, že jsem v tu dobu žádné nebezpečí nepřipouštěl.

Pokud jste dočetli až sem, děkuji a snad jsem vás naladil na poznávání míst na vaší motorce.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (24x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist