moto-care



PÁVení 2016

Do hor v Černé Hoře

Kapitoly článku

Příprava na cestu a balení proběhlo hladce, vlastně není ani o čem psát. I proto, že tato cesta měla být už naše třetí. Minulý rok jsme prověřili fyzickou zdatnost naší i našich motorek v Alpách. Až na Jendovu "dvě pade", která se asi bála výšek, bo jak se dostala nad 2000 m.n.m.,tak se jí moc nechtělo. Také moje rudá střela si vybrala slabší chvilku, a to když po ujetí pár kilometrů, se spekly kabely u spínačky. Nebylo to nic, co by vykolejilo průměrně zkušeného Jawaře. Ten totiž ví, že k řízkům, je dobré přibalit šroubovák, drát a třináctku klíč. Za pozornost stojí navigace, podle které jsme jeli i letos. Ta té pozornosti vyžaduje opravdu hodně! Stáhnul jsem si do telefonu BeOnRoad. Vřele doporučuji všem, kteří se rádi projíždí neznámou krajinou, né těm, kteří chtějí dojet z bodu A do bodu B. Že s ní bude legrace, naznačovalo už i to, že si můžete nastavit ze tří programů - pěší, auto, vrtulník. Její myšlenkové pochody by nedal snad ani její tvůrce. Chce odbočit tam, kde to zrovna nejde, hlavně tunely jsou její libůstka, ostré zatáčky a obchvaty měst nedává vůbec. Na druhou stranu, umí hezky a přesně hledat kempy, penziony atd. Zavede vás na místa, kam by jste se jen tak nepodívali.

DEN PRVNÍ

 V pátek po práci na mě čekala sbalená motorka v garáži. Pac a pusu rodině a hurá do Ždírce, kde jsme měli sraz. Kupodivu jsem přijel poslední, asi jsem se moc kochal, či co. Po vřelém přivítání typu "no to je dost že už jsi tu" proběhla káva, krátký pokec a jelo se dál. Dnešní cíl měl být kdesi blízko hranic. Nakonec jsme skončili v kempu u Lednice. Ubytovali jsme se v chatce pro pět lidí s výhledem na ostatní chatky. Večer klasika, řízek, pivo a na kutě.

Opatovice n.L. - Ždírec - Mikulov - Lednice 229km.

DEN DRUHÝ

Večer jsem se asi přejedl řízků, protože mě napadlo, že abychom ušetřili čas, tak do Mad'arského Gyoru pojedeme po dálnici. Nejdřív jsem se plácal po zádech, jak jsem to hezky vymyslel. Cesta utíkala jak v rychlíku. Bral jsem řádnou šponu, chvílema jsem to Jawil i přes devadesát!! Hlavně kamiony a jejich vzduchový vír za nimi, hnali mojí motorku rychlostí, jakou jsem u tohoto stroje ještě snad nezažil. Po příjezdu na Rajku, přišla studená sprcha v podobě několika metrové fronty na poplatek. Protože motorky v Mad'arsku platí 7 Euro, museli jsme do fronty taky. Čas ušetřený na cestě byl v ...pryč. Dál cesta ubíhala opět rychle a bez problémů. Jen kdyby se bylo na co koukat. Že to bude nuda, jsem měl načteno z mnoha cestopisů, ale tohle jsem opravdu nečekal. Kdo není milovník obilí a kukuřice, ten si cestu moc vychutnávat nebude. Za celé Mad'ary byly jen pauzy na oběd a tankování. Před překročením hranic jsme ještě vytvořili CZku na mém pojízdném batohu a pokračovali do Chorvatska. Asi po 20km byl u cesty ukazatel k místnímu jezeru. Padlo rozhodnutí, že je čas zakempovat a koupačka v jezeře by nebyla marná. Ve skutečnosti to byl obyčejný, rákosím zarostlý, bahnitý a dost teplý rybník. Byla u něj  malá hospůdka, u které nám dovolil její majitel přenocovat. Na oplátku jsme ho poctili svou přítomností až do noci.

Kůty - Bratislava - Rajka - Gyor - Székesfehérvár - Beli Monastir 435km

DEN TŘETÍ

Až na Radka, kterého v noci málem přejel cyklista, protože si ustlal na jakémsi chodníku, jsme měli klidné spaní. Cesta Chorvatskem byla krátká a uběhla rychle. Hned od Bosenských hranic se bylo na co dívat. Čeho si snad každý všimne nejdřív, jsou všudypřítomné pozůstatky války. Rozstřílený, nebo vypálený domy najdete snad v každé vesnici. Také nedostavěných baráků, ve kterých visí záclony a štěká u nich pes na řetězu je plno. Co jsme také potkávali často, byly čerpací stanice. Natankujete ale jen v některých z nich. Ty ostatní, nepřežili válku, nebo konkurenci. Za zmínku stojí i místní vozoví park. Takovou koncentraci samo-domo samohybů nikde na západě nepotkáte. Jednou jsme dokonce dojeli kupku sena, kterou bylo možné předjet, až když uhnula ke straně. Až po předjetí bylo vidět, že z té kupy čouhá traktor. Vypadalo to, jako když ta hromada sena požírá traktůrek i s chlapem.

Původní plán byl, přespat v Sarajevu. Během oběda se ale rozhodlo, že Sarajevem jen projedem a dojedem až do Č.H. Jenže navigace měla jiné plány. Město sice trefila, ale jen jeho okraj. Během hledání té správné cesty v navigaci, jsem si naštěstí všiml, jak nějaký přede mnou jedoucí Fiátek, si jen tak z ničeho nic, vesele povyskočil do vzduchu. Příčinou toho byl zpomalovací práh, který byl udělaný ze stejného materiálu jako ostatní povrch silnice. Dokonalá past!! Přesto že jsem jel hodně pomalu, tak bych to asi nedal. Dál byla cesta v pohodě.

 

Další problém byl až na hranicích, když Černohorský celník zadal do počítače Jendovu Čízu. Jak nám dal nahlédnout, tak tam měl všechny možné značky, ale ČZ ne. Situaci zachránila až moje Jawa. Ta má totiž v techničáku napsáno Jawa - ČZ. To už celníkovi stačilo a Jenda dál pokračoval na Jawě. Přechod byl v místě kde se slévají řeky Tara a Piva. Vyhledávané místo vodáků, se spoustou kempů. Ten náš byl za 15E (dvoulůžkové chajdy s večeří).

Osiek - Dakovo - Bosanski Šamac - Doboj - Sarajevo - Ščepan Polje 437km

DEN ČTVRTÝ

Dnes bylo před námi to, kvůli čemu jsme sem jeli - údolí Pivsko jezera a pohoří Durmitor. Jinak než s hubou dokořán se tam jet nedá. Silnice každou chvilku mízí ve skále v něčem, čemu by se dalo říkat spíš jeskyně než tunel, a když vyjedete, máte pod sebou a před sebou taková panorámata, jaká nemá ani Krakonoš.

 

Dnešek byl vyloženě kochací. Na co se ale musí dávat pozor, jsou  již zmíněné místní tunely. Je to jen díra ve skále, která mnohdy hned po vjezdu zatáčí skoro o 180 stupnů. Navíc je tam občas ve tmě schovaná louže. Po pořízení pár fotek z hráze přehrady, se jela hledat čerpačka do nedalekého Plužine, a pak nahoru do hor. Cíl byl v největším Černohorským zimním středisku Žabljak.

 

Až na nízkou oblačnost, kvůli které nebylo chvílemi moc daleko vidět, byla cesta super. Potkali jsme i pár českých motorkářů, jinak se zde moc lidí nevyskytovalo. V Žabljaku jsme se naobědvali a našli cestu, kterou pojedeme zpět. V tomto okamžiku se opět blýskla má navigace. Ve vesničce Crna Hora, našla cestu, krerá ani nebyla vidět. Prostě jen louka, kde nebyly ani vyjeté koleje. Bylo nám líto Radka S., který jel na Banditu, a tak navigující pani musela najít plán B. Plán B znamenal i milého strejku, který měl u cesty postavený přístřešek a nabízel pohoštění. Uvařil nám kafe, přinesl pití, koblihy a Jarda zvládnul ještě nějakou nádivku a jogurt a ....málem i pana domácího. Při příjezdu zpět do Plužine, k nám přišla zřejmě nějaká místní postavička jménem Frančeska, a začala nabízet ubytování. Když jsme odmítli ubytování za 5E v hotelu, kde se naposledy uklízelo za dob Jugoslávie, slibovala nám luxus za 8E. Byl to byt v jakémsi činžáku. Z venku nic moc, ale uvnitř dobrý. Jeho majitelé asi spali někde pod stanem a my se jim váleli v peřinách. Stokilový Radek P. si vybral dětský pokoj. Co by kdo čekal od člověka, který si sebou na motorku přibalí polštářek!!

Durmitor - Žabljak - Plužine 160km

 

DEN PÁTÝ

Tento den byl jako hlavní cíl pravoslavný chrám Manastir Ostrog nedaleko Nikšiče. Jak nám bylo řečeno jedním knězem, mimochodem to byl Brňák, je to největší poutní místo v Černé Hoře. Ovšem to, co jsme potkali cestou tam, bylo o moc zajímavější. Asi deset českých MOTORKÁŘŮ. Při pohledu na ně jsem si nejdřív myslel, že Bohnický ústav vyrazil na výlet. Bo koho jiného by napadlo, vydat se na takovou štreku na Stadionech a Pařezech - a to se vraceli z Albánie. Buď mají hodně moc odvahy, nebo málo rozumu. Jejich čin nejvíc ocení ti, co sami mají zkušenost s něčím tak náladovým jako je "fichtl". Doporučuji podívat se na jejich stránky www.jawapuldecitour.ic.cz. Pánové klobouk dolů!

Po prohlídce kláštera, jsme dali na rady našich nových kamarádů a namířili přes Podgoricu do Albánie. Místo které nám doporučili byla horská vyhlídka, vzdálená asi 35km od hranic. Výhled byl opravdu parádní. Takovou ďouru v matičce zemi jsem neviděl ani v Alpách.

 

Jelikož jeden člen naší výpravy nebyl nikdy u moře, další náš cíl byl Bar. Cesta vedla přes Skadarské jezero, po silnici E80. Po přejetí jezera zaúřadovala opět má navigace. Kdo chce zažít pravou Černohorskou divočinu, ať zahne hned za vodou první doleva. Najdete tam cestu, na kterou se běžný turista nevydá, hned zkraje tam kus cesty prostě není. Kdysi jí asi spláchla velká voda do údolí. Na motorce se to projet nechá, ve svahu je vyšlapaná cestička od krav. Celou cestu až do Baru kličkujete mezi keři vyrůstajícími přímo ze silnice, nebo stromy padlými na ni. Bylo tam plno ještěrek, hadů, želv, krav a kravinců. Nedaleko Baru se projíždí blízko památníku, ze kterého máte město jako na dlani. Ubytování nedalo problém najít. Motorky parkovaly na dvoře a k moři to bylo jen přes silnici.

Nikšič - Podgorica - AL - Bar 274km

 

DEN ŠESTÝ

Tímto dnem jsme se začali stáčet k domovu. Protože Radek se chtěl ještě jednou naložit do soli, plán byl jasný, dojet po pobřeží co nejvíc na sever. Jelo se hezky, ale pomalu. Hlavně Kotorský záliv byl místy přicpaný. Proto se nedalo jet jinak než na Itala ( kraťasy triko a žabky). Cíl byl kousek nad Makarskou v Krvavici. Sehnat ubytování nebyl opět žádný problém. Koupačka v ňadranu, večeře a na kutě. Byla to první noc, bez proklínání chrápajícího Jendy. Protože nás bylo pět a ložnice byly tři dvoulůžkové, dobrovolně jsem se separoval na samotku.

Kotor - Dubrovník - Krvavica 305km

 

DEN SEDMÝ

Sedmý den byl naplánovaný opět bez konkrétního cíle. Prostě nejkratší cestou směr domov. Jelo se vnitrozemím směrem na Trilj a Karlovac. Opět jsem byl viditelně brzdou výpravy. Na hezkých, širokých silnicích, s minimálním provozem, byla moje bez mála šedesátiletá motorka tak trochu pomalejší. Proto klobouk dolu před klukama, kteří celou dobu (až na výjimky) jeli za mnou. Celou dobu inhalovali na dva takty přepálený Mogul TSF. Větší provoz byl až okolo Plitvických jezer a dál do Karlovace. Odtud je to jen kousek na Slovinské hranice a další kousek za nimi našla navigace malý prázdný kemp. Večer klasika, večeře, sprcha, proklínání Jendy, spánek.

Cista Provo - Trilj - Sinj - Knin - Gračac - Karlovac - Otočec 427km

 

DEN OSMÝ

Kromě jednoho totálního kolapsu navigace, se jelo opět skvěle. Opět bez cíle, jen s nadějí, že bychom to mohli dotáhnout až do Čech. To se nepovedlo, ale samotná cesta je cíl. Poslední noc jsme kempovali ve městě Grejn u Dunaje. Po nějakém tom pivku se šlo spát. My s Jendou do stanu, ostatní jen tak vedle motorky.

Celje - slovenj Gradec - Grein 397km

DEN DEVÁTÝ

Ráno mě vzbudil až Honzův smích, při pohledu ven ze stanu. Lilo jako z konve. Ti ,co byly líný večer postavit stan, hledali útočiště kde se dalo. I my jsme balili stan rychlostí světla. Po sbalení a útěku pod střechu zavřené restaurace, se začalo plánovat co dál. Protože déšť ustával nasadili jsme nepromoky a šlo se ke strojům. Věkový rozdíl motorek nebyl vůbec znát. Ač byly důkladně prolité vodou, chytli všechny na první šlápnutí - otočení. Jak už to tak bývá, po ujetí několika kilometrů přestalo úplně pršet. Dál už se jelo bez problémů, tedy až na Jendu. Ten asi 30 km před barákem píchnul kolo u Páva. Kolektivně jsme se podělili o jeho věci a on dojel po prázdném kole s prázdným Pávem domů.

Výprava se zdařila, motorky šlapaly na jedničku, všichni přežili bez úhony. Tak zas příště....

Weitra - Č. Velenice - J. Hradec - Pelhřimov - Želiv - Hradec - Opatovice n.L. 325km

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.12
Známkováno: 25x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist