sumoto_listopad



Na podruhé se to povedlo.

Dlouhou dobu se odhodlávám k napsání něčeho jako cestopis, spíš zážitků. Za špatnou kvalitu se předem omlouvám a taky si toho již moc nepamatuji, jelikož nevedu deníky.

Kapitoly článku

Sestava, pro tuto nejdelší trasu po dlouhé době, byla o jednoho člena ochuzena. Jezdíme jako rodina, já, bratr a moji synátoři. No a bratr se po dlouhém vymlouvání vzdal toho sportovního výkonu, že je starej a kdoví, co ho bolí. Taky musím vysvětlit nadpis. My se totiž na akci chystali již koncem června, jako každý rok. Jenže, moc natěšení jsme se dostali jen na hranice se Slovenskem. Abych lehce vysvětlil. Ráno vyrážíme přes Brno, v něm hrozné zácpy, hrozné vedro, stroje i my se přehříváme a možná již načaté dobíjení na synově Aprílii Tuono přestává fungovat. Na dálnici se mně v souvislé koloně v zrcátku synátoři ztrácí, zajedu ke kraji a čekám. Za chvíli vidím, jak kluci tlačí. Ještěže chlapi cestářský měli uzavřený pravý pruh, tudíž jsme mohli motorku otevřít a hledat závadu. Vyšlo nám nakonec, že moto opravdu přestalo dobíjet. Ještě bych k tomu dodal, že cestáři byli tak ochotní a čekali, až se v tom pohrabem, že tento pruh již chtěli rychle otevřít. Pomocí startovacího zdroje nastartujem a rychle k nejbližší čerpačce. Tam cesta skončila, moto zamknout, za záda vzít kolegu a hurá domů. Jezdím jenom sám, tak to byla dřina. Večer se vrátila, ale dodávkou. Po změření v garáži zjištěno, že shořel alternátor. Tím vlastně šťastně- bylo to u nás, nešťastně- moc se na to člověk těšil, skončil první pokus. Musím se přiznat, že po této zkušenosti jsem vůbec nedoufal v nějaký nový výlet. Kluci byli však jiného názoru a již další den měli naplánovanou novou dovolenou. Ta se měla konat koncem srpna. Když se blížil termín, stále byl nedořešen problém, na čem pojedem, jelikož alternátor nebyl stále opraven. Nakonec to dopadlo tak, že jsem musel synovi půjčit svoji božohodovou Ducati Multistradu 1200 S.

Plán cesty se nezměnil- Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bosna, Černá Hora, Chorvatsko, Srbsko. Dali jsme si za úkol podívat se do Rumunska na známé silnice a k moři do Budvy za koupáním. Pro tuto akci máme vyhrazeno celých deset dnů.

15. 8. nastal čas odjezdu. Musím se přiznat, že po tom nezdařeném pokusu byl člověk trochu nervozní, ale s tím nejde jezdit, takže hurá na první část cesty s plánem dojet někam za Budapešť. Cesta ubíhala dobře, protože tudy člověk jel mockrát, počasí supr. Jen to Brno a zácpy. Dál pokračovala po dálnicích, abychom byli co nejdřív za Budapeští. V Maďarsku z nás ještě nikdy nikdo nebyl, silnice dobrý, mluva bomba a ten největší zážitek přišel v Budapešti. Něco málo jsem už projel, ale tak zacpané město, celý obchvat, vedro, nešlo předjet, jsem nezažil. Nakonec po třech hodinách hledáme ubytování těsně za městem a stejně se na jeho okraj musíme vrátit. Spaní máme, jen u něho není restaurace, musíme do vlastních zásob.

Po sladkém vyspání nás čeká druhý den, dojet do Rumunska, poblíž Fagaraše. Tento stát je supr. Vrátit se o mnoho let zpátky, vidět vozku s koněm v každé vesnici, sice s mobilem v ruce. Pravá příroda s malými zásahy člověka, lidi, kteří jsou jiní. Pro nás bomba ceny, vstřícnost a ochota. Ubytování přes mobil, jet třicet kilometrů do nějaké vesnice z padesátých let a tam současný apartmán s plným servisem a za ním vesnice končí, jen kopec a les. Další den nás čekal výjezd po známé silnici na vrchol. Musím se přiznat, že každé ráno vstáváme brzy, ale tady to nebylo nic platné.

  Od časného rána bylo všude plno, natož pod vrcholem, snad se na tom podepsal víkend. Ne, na moto se to dalo projet a tu záplavu aut objet, ale na parkoviště jsme se stejně nedostali. Spíš se nechtělo čekat a také bylo potřeba jet dál směrem Srbsko a Černá Hora.

 

Srbsko byla v podstatě jen tranzitní země. Už jsme se viděli v Podgorici, kterou jsem již na motorce navštívil. Cesta do ní nebyla tak jednoduchá, jak vypadalo podle navigace. Silnice měla být první třídy, ale přejetí vrcholu pohoří se změnilo v lehký ofroud. Příroda krásná, ale přes kopec se na mnoha úsecích ztratil asfalt. Před námi jedoucí domorodec v osobáku často dřel spodkem na těch výmolech. Pro nás byla změna a nová zkušenost. Pozdě odpoledne se před námi objevilo Skadarské jezero, známka, že ještě jeden vrchol a bude vidět moře. Opět přes booking zajišťujeme ubytování přímo u moře a můžeme, v euforii, říct – dali jsme to. Po zaparkování strojů a ubytování se jdeme shánět restauraci s výhledem na moře. Tímto nám začínají tři dny vytouženého odpočinku a válení se na plážích. Zkušenost s cenami oproti Chorvatsku bezva, jen si člověk připadal jako v Rusku, ruština se ozývala všude i v restauraci nás jí vítali. Samozřejmě, že ty tři dny utekly jako voda a poslední večer se musel dostatečně oslavit.

Ráno, při odjezdu, již bylo dvacetdevět stupňů, nastal menší problém s hledáním klíčů od zámku motorky. Člověk rázem mokrý, k tomu nervy, ale dopadlo to.

Cestu zpět jsme naplánovali přes Bosnu, Chorvatsko, Maďarsko a Slovensko. Dnes bylo v plánu dojet někam nakonec Bosny. Trasa a příroda krásná, jen Sarajevo nic moc. Silnice vede kaňony, vysekané tunely i poldové v naprosté pohodě. K té policii, musím se přiznat, že od Rumunska jsme jezdili jako čuňata. Hezky se na to zvyká, vesnice devadesát, mimo jak chcete, až mně kluci nadávali. Co mne trochu mrzelo a překvapilo, byl přístup k ekologii. Jedete kaňonem, národní park, najednou před vámi kukavozy, otevřená vrata a odpad sypou ze silnice do rokle. Ten hoří a kolem se line nepředstavitelný zápach. Po celém dnu hledáme spaní u hranic, kvůli cenám v Chorvatsku.

Další ráno plánujeme dojet až k Balatonu, který stálo za to vidět a smočit se v něm. Přechod přes hranice pecka, silnice k první budce dobrý, ale za druhou se asfalt zúží na dva metry a tankodrom. Na cestě stádo krav a samá díra. To trvalo jen několik desítek kilometrů a mohlo se pokračovat. Maďarsko je placka. Balaton nás docela zklamal, sice jsme do vody vlezli, ale bylo jí pořád po kolena. Nejdříve bylo v plánu ubytování přímo u jezera, ale jelikož nás vůbec nenadchlo, tak se jelo až pod Budapešť. Zde máme poslední spaní, zítra to dáme až domů. Spali jsme v pěkném penzionu, pojali večer jako rozlučkový a těšili na ráno.

Ráno nešlo dospat, přece jenom vidina domova. Za mlhy jsme vyrazili na závod s časem k rodině. Cesta ubíhala bezvadně, silnice prázdné, počasí taky. V pohodě stojíme v jednu hodinu před domem.

Pár shrnutí. Máme pravidelně štěstí na počasí, jenom slunce, mně teplo nevadí. Pokuta za rychlost žádná nepřišla. Motorky šlapaly. Rumunsko po všech stránkách bezva, tam by se chtělo podívat znovu. Mám však nastaveno, že o dovolené se chci vykoupat v moři, to znamená k němu někudy dojet s velkou porcí kilometrů.

 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (20x):


TOPlist