reline_unor



Mototrip Černá Hora 2022

Z Nového Bydžova přes Bosnu a Hercegovinu k moři do Černé Hory.

Kapitoly článku

Už minulý rok jsem přemýšlel kam letos, ale vzhledem k současným okolnostem našich soudruhů ve východním státě jsem musel trochu změnit naše plány a tak jsem vsadil na osvědčenou jistotu, kterou byla Černá Hora a kterou jsme již navštívili s Robertem. Tentokrát, aby to nebylo stejné, jsme zvolili trochu jiné trasy a hlavně s větší partou. Jeli jsme celkem čtyři, tři na motorkách a Mirek autem. Do poslední chvíle jsem si myslel, že to bude vopruz brzda, ale opak byl pravdou. Kdo to tak měl, dá mi za pravdu. Nejen, že nám vezl bagáž, kterou jsme nemuseli tahat na motorkách, dál nám vezl plno životodárné tekutiny v podobě alko i nealkoholických piv, které nám chladil v lednici a cestou nám je při vysokých teplotách podával chlazené. Ale hlavně jsme vyhověli jeho manželce, která si chtěla od něho odpočinout a můžu potvrdit, že pokud jsme na něho čekali, tak pouze velmi krátkou dobu a to, že jsme nejezdili úplně podle předpisů, ale to nikomu nedávejte číst.

Naše sestava byla tentokrát:

  1. moje maličkost Roman – Yamaha Tracer 900 GT
  2. Robert – Honda CBF 1000
  3. Milan – Honda Africa Twin 1100
  4. Mirek – auto Mercedes Viano

0. den

31. června – počátek našeho mototripu je tu. Jak jsme se dohodli, tak vyrážíme po obědě, jelikož někteří museli ještě ráno do práce (vlastně jen já). Výjezd se tentokrát povedl, oproti loňsku, kdy Robert přišel v poledne na to, že nemá technickou. Ještě, že mám kamaráda na technické, tak to nakonec dopadlo. Letos podle plánu jsme vyrazili ve 13. hodin, cestou v Hradci Králové nabrali Milana, který tam měl prý povinnosti, ale už tam na nás čekal. Počasí nám přálo, bylo krásně slunečno a teplo. Vyjelo se na pohodu, akorát já měl hlad, jelikož jsem se z práce nikde nestavil, a ještě jsem na poslední chvíli balil elektroniku, kamery, foťák a dron, abych dokumentoval naše dění. Den nula jsem nazval proto, že to bylo až odpoledne a cestu jsem naplánoval jen na Moravu do kempu Appolo u Lednice. Jak jsme jeli, tak jsme hledali dobrou hospodu, ale asi nám nebylo přáno, kde bychom se najedli. K večeru jsme dorazili do kempu a ubytovali jsme se v chatce pro čtyři, cena byla komplet 1800,- Kč. Večer jsme zašli do Lednice. Konečně jsem zkrotil hlad, k tomu nějaké pivko a potmě opět do kempu, který byl dobré tři km zpět. Kolem půlnoci do postele, protože nás čekají další kilometry na Balkán.

Dnes najeto 265 km.

1. Den

Ráno nás budí Robertův budík ve tři čtvrtě na šest. Všichni se probudili, až na něho, jelikož Robert je víc než Šípková Růženka. Jak jsme se probudili, tak na nás koukalo sluníčko, a to byla předzvěst hezkého počasí. Všichni dáváme snídani – já s Robertem jako vždy polévku, díky Vitano, to už je takový náš rituál. Zbytek party to, co doma dostali od všech, aby na daleké cestě nestrádali. Po snídani balíme a vyrážíme podle plánu v 8 hodin. Dnes se jede k Balatonu, všechny naše cesty jsou hlavně mimo dálnice. Kdo jezdí v Maďarsku, tak mi dá za pravdu, že tahle země moc nedá, alespoň mně nic neříká a domluvit se tu už vůbec, tak to byl spíš takový tranzit. Cestou jsme na Moravě ještě zašli do obchodu, kde jsme nakoupili kartony plechovkových piv, pita a vody, to je další výhoda auta, kam jsme to uložili do lednice. Z Moravy jsme pokračovali na Bratislavu, kde jsme se zastavili na vodním díle Gabčíkovo, jelikož Mirek a Milan tam ještě nebyli. Pak se pokračovalo do Maďarska, v obci Rabapáty jsme se zastavili na oběd, pokud okolo pojedete, můžu jen doporučit. Kolem třetí jsme dorazili do kempu, který jsem měl už vybraný, itinerář cesty jsem připravoval dopředu, nemám rád jezdit úplně na blind. Kócsag Kemping Üdülőház u Balatonu byl poloprázdný, byl tu klid, nakonec jsme zvolili ubytování v karavanu pro čtyři, což nás vyšlo na každého necelých 250,- Kč.  Na vyspání to bylo super, k večeru koupání v žabinci Balaton. Trávit tu dovolenou by mě asi zabilo. Po koupání jsme ještě použili bazén v kempu, který neměl chybu.

Energii na další cestu jsme doplnili v podobě piv. Večer partička karet, díky bohu se hrálo bez peněz, protože měl Mirek svůj den a o vše by nás připravil. Po slunečném dni se večer zvedl vítr, v noci bouřka a déšť. Spaní nic moc, protože jsem čekal, kdy na naší boudu, vlastně karavan, spadne nějaký strom.

Dnes najeto 370 km.

2. Den

Je sobota, vstáváme po šesté, to musí stačit všem až na Roberta, tomu se nikdy nechce. Ráno je po dešti, sluníčko svítí, ale stále silný vítr. Snídaně jako obvykle, bez ní nejde vyjet, to raději ošidím oběd, ale snídaně musí být. Dnešní plán je dojet do Bosny. V 8 hodin se nám vede vyrazit, během dopoledne se vítr klidní a teploty rostou přes třicet stupňů. Přecházíme hranice do Chorvatska, kde pokračujeme krásnými vesnicemi. Pokud se nejede po dálnici, tak je na co koukat. Před vstupem do Bosny se zastavujeme na oběd v Fast Food & Pizzeria Kod Klarića a dále pokračujeme na hraniční přechod, zde jen pas a doklady od motorky, vše bez problému a všichni jsme v Bosně. Tady už je to trochu jiný svět pro ty, co tu ještě nebyli. 

To, že tady neplatí žádné předpisy, to my s Robertem už víme. Blinkry by tu neměli výrobci aut ani montovat, jelikož to stojí akorát peníze navíc a ty žárovky taky nejsou zadarmo. Pokračujeme směrem do kempu, dnes to byl Autocamp Plivsko jezero. Kemp byl poloprázdný, snad všichni jsou doma nebo v hotelu. Ale to nám nevadí, potkáváme tam motorkáře Honzu z Ústí, který nám později bude dělat společnost. V kempu nejsou chatky, ale pouze místo pro karavany a stany, tak nám nezbyde nic jiného, než je postavit, tedy všichni kromě Mirka, ten má zařízený komfort v autě. Obavy z toho, že Robert bude spát pod širákem, se nenaplnily, jelikož zavzpomínal, jak to bylo v pionýru (pro mladší ve skautu), takže stan nakonec stál. Večer se jelo i s Honzou autem k jezeru, které nebylo úplně tak blízko. Mirkovi nevadilo, že si nedá pivko u večeře. Všichni jsme si dali pstruhy, fakt moc super. Honza vyprávěl, že jich mělo jet více, nakonec jel sám. Vím, jak to je, když chce každý jet a nakonec nemůže, nejen kvůli práci. Fakt moc dobrý kluk, pokud to čteš, tak tě zdravím. V kempu jsme ještě chvíli poseděli u pivka a pak každý do svého kutlochu.

Dnes najeto 378 km.

3. Den

Na to, že je neděle, tak opět vstáváme před šestou. Jak jinak, Robert poslední, měl by si vzít příklad z Milana, ten se těšil tak, že byl vždy první vzhůru. Počasí nás nezklamalo, opět krásně. Vydatná snídaně, jak jinak, a v půl osmé se loučíme s Honzou a vyrážíme na Sarajevo. Cestou kluci obdivují Bosnu, hory a Neretvu, to je opravdu krása. V Sarajevu máme plán se projet po městě, necháváme auto u benziny. Beru Mirka na motorku, helmu si vzal s sebou, tu má, ale motorka mu chybí, proto to auto. Na neděli je tu poměrně velký provoz. Sarajevo jsme projeli a vyrážíme směr Igman, to je místo, kde se v roce 1984 konala jediná olympiáda v bývalé Jugoslávii.

Stavby a skokanské můstky tam stále stojí, ale v zuboženém stavu. Po této návštěvě města jedeme směr Durmitor, kde chceme přenocovat. Projíždíme nejkrásnějšími cestami plnými zatáček a tunelů, které jsou vykutané ve skálách, a co je na tom nejlepší, že nejsou osvětlené. Cestou jsme se ještě stavili na oběd. Objednali jsme si plný tác všeho možného masa pro všechny, k tomu pečivo a nealko piva. Pak už vjíždíme do Černé Hory. V Durmitoru se ubytujeme v kempu EKO-SELO Durmitor u Daniela, spaní jsme měli přímo nad restaurací, bylo to moc super, cena ubytovaní s večeří, snídaní a několika pivky nás vyšla na osobu 33 euro.

Na přivítanou jsme dostali panáka dobrého moku, pak jsme si dali dobrou večeři v podobě obloženého talíře s domácími sýry, pršutem a uzeným a samozřejmě k tomu nějaké to točené pivo. Večer jsme ještě probrali to, jak jsme se cestou setkali s policejní hlídkou, která nás zastavila, že jsme jeli rychle.  Po zázračném dokladu nás nechali jet bez ztráty kytičky. Po půlnoci se šlo povinně spát.

Dnes najeto 370 km.

4. Den

Jak jinak, jsme sice na dovolené, ale vstáváme kolem šesté. Ráno nás nebudí budík, ale hromy, které se ozývají z hor, sice hřmí, ale neprší. Po chvíli se vyjasnilo a pak už je celý den jen slunce. Národní park Durmitor je oproti jiným národním parkům v Evropě stále málo navštěvovanou oblastí, proto zde ještě spatříte nedotčenou přírodu. Většinu reliéfu nejrozsáhlejšího pohoří Dinárských Alp tvoří rozlehlá náhorní plošina protkaná hlubokými kaňony a horskými štíty. Najdete tu 48 vrcholů nad 2 000 m, z nichž nejvyšší je Bobotov Kuk (2 525 m n. m.). V národním parku se můžete setkat s krasovými jevy (jeskyně, propasti) a jezery ledovcového původu. Nejimpozantnější částí národního parku je kaňon řeky Tary (cca 80 km dlouhý, místy až 1 300 m hluboký), který je po americkém Grand Canyonu druhým největším kaňonem na světě.

Kolem osmé vyrážíme z Durmitoru směrem na Žabljak, cesta je úžasná, úzká bez bariér, plná zatáček, skal a kamene, který z nich padá. Cesta má něco přes 60 km, tak nám připadá nekonečná. Kdo tudy jel, může potvrdit, kdo ne, tomu ji doporučuji. Co se Mirka týče, ten se s tím popral na jedničku. Cesta byla široká tak na jedno auto, takže pokud míjel auto jedoucí nahoru, tak musel čarovat a nejen kvůli autům, ale i pro stáda ovcí, která tu brázdila cestu. Ze Žabljaku jsme se vydali podívat na Djurdjevićův most, je to sice turistická atrakce, ale stojí za to.

Provozovali tam taky zipline, tak jsem neváhal to vyzkoušet, opět se mě nezbavili. Dál jsme pokračovali směrem na Podgoricu, teplota už šplhala přes čtyřicet stupňů. Cestou se Robertovi na křižovatce nepovedlo zkrotit motorku, která stála a ejhle, už se válel na zemi. Co čert nechtěl, bylo to na stejnou stranu, kterou opravoval po loňském broušení maďarského asfaltu. Tentokrát nedošlo k tak velké újmě na biku, tak se pokračovalo dál. Vědělo se, že nás dnes čeká moře, tak přes Skadarské jezero jedeme do obce Petrovac, zde už jsme to z Robertem znali, tak jsme jeli na jistotu. To se povedlo, ubytovali jsme se tu v apartmánu, ve kterém jsme už byli před třemi lety. Ubytování nás vyšlo na jednu noc pro osobu 12,50 euro, tak jsme se usídlili na dva dny, s tím se i počítalo. Je dobré využít krásného počasí, odpočinku od cestování na dobití baterek. Večer jsme dali zaslouženou koupel v moři, potom večeři z místní kuchyně, pár piv, v apartmánu ještě partičku karet a pak do postele.

Dnes najeto: 274 km.

5. Den

Ač jsme si dnes naplánovali volný den, tak vstáváme ráno kolem půl sedmé, snídaně nesmí chybět, pak jsme si naplánovali procházku po Petrovci. Šli jsme všichni až na Roberta, který si po pokusu zabránit pádu motorky z předchozího dne natáhl sval, a tak si naordinoval rekonvalescenci na pohovce. Prošli jsme se po obci, zašli na vyhlídku, kde byl kostel. Bylo tady opravdu moc krásně, a hlavně ten fantastický výhled na moře a celý Petrovac. Faráři jsme dali nějaké drobné za upomínkové předměty a hlavně proto, abychom dojeli v pohodě domů. A pak už jsme se jen celý zbytek dne váleli u moře.

Dnes najeto 0 km.

6. Den

Už mi to nepřijde jako dovolená, poněvadž vstávám něco po páté. Doma bych asi nevstával, ale tady si to opravdu užívám, ráno je opět moc krásné počasí. Po snídani se zabalíme, naházíme věci na motorky a do auta, rozloučíme se s majitelkou a vyrážíme směrem na Mostar, kde máme v plánu si najít ubytování.  Po zpátečním přejezdu do Bosny a Hercegoviny mě a Roberta opět zastavila policie. Mě prý za překročení rychlosti, přičemž radar byl jen Radar Radarovič, nic víc, a Robert snad přejel plnou čáru. Zatímco já jsem to vyřešil už podruhé zázračným dokladem, tak Robert tentokrát přišel o 20 euro, samozřejmě do kapsy policisty. Cestou se ještě zastavujeme ve městě Blagaj, kde je jeden z nejsilnějších pramenů v Evropě – pramen řeky Buny s průtokem 40 tisíc litrů za minutu. Vyvěračka se nachází pod 200metrovou skalní stěnou a přímo u ní si postavil klášter (tekke) islámský řád dervišů. Budovu tekke z 16. století si můžete prohlédnout a v interiéru obdivovat krásné dřevořezby. Přímo u pramene je také několik rybích restaurací, kde si dáváme pozdní oběd a pak už vyrážíme směrem na Mostar. V Mostaru se ubytujeme v motelu Rivero, ano, tady jsme už také kdysi s Robertem byli. Víme, že to tam stálo za to. Nebyl žádný problém, motel byl po rekonstrukci, takže jsme měli celé patro pro sebe. Robert jezdí do Mostaru moc rád. Ne pro památky, ale hlavně pro boty, protože za ty prachy musí koupit alespoň pět párů. Tentokrát jsme do Mostaru přijeli o něco déle, tak usoudil, že už mají zavřeno a místo, aby šel do města, tak dal druhou rekonvalescenci na pohovce. My jsme vyrazili do města, které je opravdu nádherné. Největší památkou je starý most, který byl za války zničen a opět po válce postaven. Jinak v obchodě s botami bylo ještě otevřeno, prošli jsme město a zaparkovali v restauraci dále centru, kde měli opravdu výborné chlazené pivo. V noci jsme se vrátili oklikou města zpět.

Dnes najeto 266 km.

 

7. Den

Po noční procházce Mostarem vstáváme kupodivu všichni velmi brzy až na Roberta, ten si rekonvalescenci ještě trochu prodlužoval. Pak se šlo na snídaní, která byla v ceně ubytování, cena v motelu nás vyšla na 35 konvertibilních marek, což je asi 440,- Kč na osobu. Slunce nám od rána svítilo, ale tentokrát celý den nevydrží, po snídani se balíme a vyrážíme směr k domovu. Jak už to je, na cestu tam se vždy těšíme, ale zpět to je většinou jen tranzit, teď a o to víc, že Milan musí být za dva dny doma, a tak ho v tom nechceme nechat samotného. Dnes jsme naplánovali kemp Sunshine v Maďarsku, vyrazili jsme kolem osmé, cesta kolem pobřeží krásná. Pak jsme vjeli do Bosny a Hercegoviny, kde už se pomalu zatahovalo, ale stále bylo teplo. Přejeli jsme Bosnu a pak už do Maďarska, za hranicemi jsme natankovali nejdražší benzín, protože tam byla jediná benzinka a tam měli ještě natural 100. Tak každý dal jen něco málo a pokračovalo se dál a pak už ten den nestál za nic. Kousek za hranicemi v lese jsme přijeli opravdu k vážné dopravní nehodě, která se stala malou chvíli před námi. My jsme ještě projeli, ale Mirek tam zůstal zaseknutý další dvě hodiny, ale o tom už dál nechci psát. Pak nás čekalo počasí, které jsme opravdu nechtěli. V místní pizzerii jsme dali pozdní oběd a čekali, jestli nepřestane silný déšť. Po více jak hodině jsme nasadili nepromoky a změnili plán dnešního ubytování, který jsme měli naplánovaný. Nakonec jsme se v osm večer vrátili do Kócsag Kemping Üdülőház, kde jsme nocovali, když jsme jeli tam. Po dojetí Mirka jsme se ubytovali opět v karavanu, dali nějaké panáky, nejen po náročném dni, ale protože měl taky Milan narozeniny a pak jsme ulehli jak zmlácení psi, tedy alespoň já.

Dnes najeto 536 km.

8. Den

Poslední den naší cesty domů, už o tom psaní moc nebude, jelikož už je to jen cesta zpět do všední reality. Ráno se počasí umoudřilo, sice poměrně silný vítr, který nás nakonec trápil celou cestu, ale kupodivu bez deště. Vyrážíme po snídani někdy kolem osmé, s Milanem jsme si dali vědět, že musíme někde poblíž natankovat, tak jsme jeli na kruhovém objezdu pátým výjezdem směrem na Bratislavu. Robertovi se zdálo, že pět je moc, tak čtvrtým výjezdem opustil kruhový objezd a bez toho, aby si všiml, že s ním nikdo nejede, valil dál na Rakousko. Nakonec jel sám směrem do Čech.  My pokračovali přes Slovensko, cestou na Moravě jsme si dali v Rozhraní v restauraci Na Rozhraní moc dobrý oběd, opravdu doporučuji. Nakonec jsme se všichni v pořádku a ve zdraví sešli u nás v Novém Bydžově.

Dnes najeto 530 km.

Co na závěr

Cesta byla opravdu skvělá. Kdo tyto státy zná, tak mi určitě dá za pravdu, kdo ne, tak tomu doporučuji se tam jet podívat. Kvalita silnic je dobrá, až na úseky, kde se opravuje, to se jezdí i po šotolině. Při cenách letošního benzínu to i tak šlo. Můžu říct, že cena za benzín mě na Traceru vyšla lehce přes pět tisíc, při průměrné spotřebě 4 l/100 km, něco za ubytování a zbytek za dobré jídlo a pití, které tam opravdu stojí za to. Ať´ to stálo, co to stálo, tak zážitky, ty jsou opravdu k nezaplacení. Týden po návratu zjistil Milan, že na něho Maďaři stále myslí. Pro jistotu mu poslali pokutu na 2000,-, aby na ně nezapomněl a pamatoval si, kde místo sedmdesátky jel devadesát pět.

Celkem najeto 3006 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (12x):


TOPlist