Montenegro - Maglič II

Den 1

Píše se datum 5. června 2019. Po kontrole všech zavazadel, uložení voňavých řízků, rozloučení s rodinkou, vyrážím naproti dobrodružství. V brzkých ranních hodinách se scházím s Alešem a jedeme směrem na Vysoké Mýto, kde máme sraz s Petrem. 

Cesta super a na Shellce proběhlo spárování komunikátorů a razíme směr Bratislava – vše v pohodě, jen neskutečný provoz a dálnice v palermu je očistec. Maďarsko jsme už dávali po vedlejších silnicích a naše kola nabírají směr Chorvatsko. Na hranicích vše v pohodě, jen  mapy.cz  nás poslaly z Letenyei na hranice s Chorvatskem, které byly  zavřené a tedy neprůjezdné. Žádná velká zajížďka. Poslední zastávka pro vodu v obci Sveta Marija, kde jsme zaparkovali naše stroje a šup na nákup. Jaký by to byl trip kdy by se něco nestalo, na mol ožralý chorvat vyjížděl z parkoviště a co čert nechtěl, nacouval do mé motorky! Jediné štěstí bylo, že jsem na ní už seděl a hlasitým hlasem, slušným slovem a mírným poklepáním na jeho vůz jsem ho upozornil, že  do mě narazil. Díky padákům, žádná škoda a razíme k vodě. První noc jsem vybral u slepého ramene jezera Dubrava. Příjezdová cesta mírná šotolina a podél vody všude dost místa pro stan. Místní si tu evidentně postavili dřevěné přístřešky, včetně houpaček a dalších blbostí, aby si zpříjemnili kempink a rybaření. Na místo jsme dorazili po 19 hodině. Takže rychlé stavění stanů a trochu hygieny. Unavení ujetými kilometry jsme spláchly první den pivem, které všem bodlo po celém dni strávené v sedle. A protože s námi jede i pan Morgan, museli jsme se věnovat i jemu.

 

Den 2 – výjezd na Veliki Vitirog

Ráno všichni vyspalí do růžova, dáme něco málo do břicha a natěšení na výjezd na Veliki Vitirog, vyrážíme za ranního kuropění. Asfalt brzy taje pod motorkami a kiláky utíkají. Zbytek Chorvatka a Bosnu již dáváme mimo dálnic. Za Banja Lukou projíždíme okolo řeky Vrbas, která je špinavá jako prase.

Tři dny před naším příjezdem v Bosně totiž jen pršelo a pršelo. Konečně se před námi začínají objevovat vrcholky hor. Silnice se začíná kroutit, samá zatáčka a celkem slušný povrch, tak si to vychutnáváme. Je to nádherné. Najednou koukám ve stráni zbytek vlaků, jsme tady J…. jsme v Mliništi před obcí Simici a odbočujeme doleva. Konečně….šotolina. Přesně na to jsme se těšili. Začátek cesty byl po zpevněný a čím víš jsme stoupali, tím horší povrch cesty byl. Ale vždyť proto jsme jeli do Bosny, cestování mimo silnic nás začalo bavit, tak na co bych si stěžoval. Trochu si postěžovat můžu, hluboký štěrk a blátivý povrch si vyžádal dva pády z motky. Bláto až za ušima, odražené lýtko od stupačky, takže nic moc, ale tohle nám náladu nezkazí…. Jsem trasovač a tak si vyjíždím ze zatáčky a stoupám. Zhruba 2 km před vrcholem na nás čeká překvapení….sníh!!!!

Říkám si, že po 25 km těžké cesty neskončím těsně před vrcholem. Jedůůů…. po levé straně vyjetá jedna kolej, takže cíl cesty není v trapu a tak po projetí sněhem si razíme cestu dál. Nutno ještě podotknout, že krátké nohy a z toho vyplývající nejistota v těžkém terénu našeho kamaráda Aldy,  se budou projevovat celou cestuJ. První zastávka na Vitirogu je starý heliport a prohlídka raketové základny zevnitř. Vnitřek betonové stavby je super, stojí za to se tam juknout a hlavně se koukat kam člověk šlape. Jedeme dál na kopec. Počasí super, jasno mírně větrno a super výhled do kráterového kraje. Zastavujeme se těsně pod vrcholem, cesta pro naše hrochy je konečná.

Stavíme a kocháme se tou krásou. Po celém dni jsme unaveni jako sviňa, ale tenhle ráj na zemi je balzámem pro naše srdce – prostě supéér.

Po chvilce odpočinku sjíždíme dolů do bývalého vojenského prostoru Sveta Barbora, kde si mezi ruinami hledáme místo pro kemp a stavíme stany. Vaříme si večeři a kocháme se zapadajícím se sluncem, paráda. Nikde nikdo. Jak jinak přichází na řadu pan Morgan. Kecáme o cestě a mimo toho chlapům říkám, že pod námi v údolí, byl v loni natočen pořad  panem Klímou, kdy v jednom z baráku našel jeden týpek minu a už o tom nestačil nic vyprávět (budiž mu lehká zem) – pořad byl o minách, které se do současné doby v Bosně nachází. No, a aby každý den něco nebylo, tak….. černočerná tma, čelovky na hlavně a Petra přepadla potřeba. Potácí se dál do neznáma a najednou „ty vole, já jsem na něco šlápl“ tak trochu nás polívá studený pot a to zejména s ohledem na to, kde jsme.  Jdeme k němu. Poté co Petr došlápl,  slyšel lupnutí a cítil něco tvrdého. Po pár minutách zjišťujeme, že šlápl na starou, zarostlou petku, která byla plná hlíny a byla otočená hrdlem dolů. Malé dobrodružství na začátek. A konec? Skončil tak, že lahev pana Morgana prázdná, pivo dopité a ráno žalostně krůtééé.

Den 3 – náhorní plošina sil. č. R433

Co se večer dělo, že by špatné klima po nadměrném požití? …asi, ale zapili jsme Petrův život.

Ráno opět nádhera, jasná obloha a po zabalení razíme po krásné šotolině do Glamoče. Cesta jak malovaná, údolí nádherné a vše dáváme levou zadní. Z Glamoče jedem po asfaltu, až před městečko Kupres. Odbočujeme doprava a jedem směrem Donje Ravno. Jedná se o místní nábližku bez označení, krásná šotolinka zhruba 30 km, kousek opět po asfaltu až k obci Gornje Selo a opět kamenitá cesta, míjíme Ramsko jezero, které je průzračně modré, hladina je jak zrcadlo a k tomu slunce nad hlavou.

Po této cestě jedeme zhruba 40 km. Místy lehké endurko, což bez problémů zvládáme my i naši hroši a místy jízda v hlubokém štěrku, to už je trochu náročnější, ale o to víc si to užíváme. Přejíždíme vrch Velika Vlajina a padáme do údolí k Blidinje jezeru.

U jezera dáváme oběd. Koupačku zvládne jen otužilý a čistotný Alda a jdeme dál. Do Mostaru přijíždíme po šotolině – pod Pločnem odbočíme doleva a jedeme po cyklostezce. Cesta cca 25 km, docela dobrý terén i pro těžké stroje. Tahle cesta za to stojí, super výhled do kraje a na Mostar. V 35. stupňovém vedru Mostar jen projíždíme.

Ve městě Nevesinje  nakoupíme potraviny a pivo. Pokračujeme dál do obce Plužine a napojíme se na silnici R 433 směrem na náhorní plošinu. Vloni jsme tu byli jen s Petrem a myslím, že když už jsme tu, měl to vidět i Alda. Náhorní plošina je pro mě srdcovka. Zhruba v půlce stoupání, u rozbořeného chrámu, odbočujeme doleva a jedeme ve stupačkách po louce. Po 10 minutách nacházíme místo pro kemp. Krásné místo!!! S rozhledem po celém kraji. Zapadající slunce, hlas bosenských skřivanů, zvládnutý další den a lahev pana Morgana zvyšuje o level toto místo. Tenhle kus bosenské přírody mohu doporučit všem. Skutečně stojí za to se sem podívat. Pojezdit po loukách náhorní plošiny a kochat se tou krásou, vím,  opakuji se, ale krása to jeJ.  Večer ještě dolaďujeme cestu do města Gacko.  Jedna trasa vede údolím  Neretvy a druhá trasa je severní  přes Zeleni Goru (Velika Lelija) – kdo tuhle trasu jel tak ví, že se jedná celkem o těžké enduro. Ale ta panoramataJ Alda trasu jednoznačně zamítá. Bereme ohled na jeho obavy o nový stroj…. trasa je dána, údolí řeky Neretvy.

JJ trochu do placu: v noci se budím a říkám si, co ten Alda blbne, běhá okolo stanu či co? No co asi přepil svoji hladinku, tak běhá s čelovkou kolem stanu a hrozně u toho funí a dupe. Únavou usínáme. Ráno se zeptáme.

Den 4 – Pivsko jezero Montenegro

Aaa je ráno, vysokohorský vzduch zřejmě rychleji odbourává …..hol. Vylezu ze stanu a hned zjišťuji od Aldy, co v noci blbnul. Převypráví nám napínavou historku s ježkemJ, který přišel v noci na návštěvu. Dopoledne chceme projet část náhorní plošiny. Jezdíme po pastvinách, občas  na nás pasák ovcí mává  holí, občas nějaká ta kráva a kde se vzala, tu se vzala maringotka. Přijíždíme k ní a z ní vychází klučina, za ním ještě menší a tak jim dáváme nějaké sladkosti. Najednou za ním přijde otec a pak další týpek. No pánové bude zle … jejich otec nese panáky a k tomu velkou plastovou lahev jejich vínovice a bude družení ….začíná být nebezpečno a kdybychom včas neodjeli, tak tam jsem doteď. Jednalo se o rodinku, která zde žije jen přes jaro a léto. Chovají ovce a krávy a na zimu vše porazí a prodají. Z toho žijí zase do jara. Na co si my Češi, pořád stěžujeme!!

Opouštíme náhorní plošinu, zamačkávám slzu v očích a říkám si, že se sem určitě ještě vrátím. Přejíždíme řeku Neretvu, kde si u mostu v místní restauraci, stejně jako v loni dáváme kávu a jedeme do údolí řeky Neretvy. Míříme  do města Gacko. No začátek cesty ok, místy hluboké vyjeté koleje plné bahna a vody. Cesta celkem šla, ale v tom horku, to byl očistec. Na jejím konci si na břehu řeky dáváme oběd a razíme do města. Okolí Neretvy je pěkné, dá se projet lehce na velké motorce, jen nesmí být mokro, půl trasy je na hlíně.

Před městem objíždíme jezero Klinje a přes most přejíždíme směrem k hranicím Černé hory. Cesta stále stoupá, jedeme po asfaltu, který se zvolna mění v pěknou polní, kamenitou cestu, místy se jede přes louky. Stále k vesnici Berušica.

Okolí je nádherné, pohled na hornatou přírodu je dech beroucí. Říkám si, že tohle snad není ani cesta na hraniční přechod. Na vrcholku najednou asfalt a zbytky boudy, kde dříve byl hraniční přechod. A jsme tu! Sjíždíme do údolí k Pivsku jezeru. Projíždíme několika tunely ve skále a přijíždíme k jezeru. Nikde se bohužel nedalo kempovat nadivoko, tak s ohledem na čas kempujeme v Plužine, kde je místní kemp pro motorkáře. Stavíme stany s výhledem na jezero, majitel je docela milý chlap a dělá nám cenu nocování, proběhne hygiena a nad pivkem a lahví rumu kecáme o cestě. Únava je znát na všech třech. Avšak noc je mladá a snažíme se bavit majitelem, dáváme ještě pivko a pak šup do stanu.

 

Den 5 – Národní park Durmitor okolo dokola

To je zase ránoJ, slunce, jasná obloha bez mraků. Počasí nás zve na trip okolo Durmitoru. Po ránu dáváme ještě sprchu, protože si nejsme jistí tím, co nás čeká a kdy se budeme mít možnost zase omýt teplou vodou. Studená voda z řeky, jezera a případně voda z PETky (prasata nejsme) je super, ale teplá voda…. ničí bacily. Nabalíme naše bydlení na motorky, rozloučíme se s přívětivým místem a chvíli přejíždíme most přes Pivsko jezero. Hned za mostem se dáváme doprava přes pár tunelů a razíme úzkou silničkou podél jezera. Je to samé stoupání a klesání.

Asfalt se promění v pěknou krosovou cestu a vychutnáváme si jízdu. Jedeme nejprve po neznačené cestě a pak najíždíme na cestu s označením BT TT2. Tohle doporučuji všem milovníkům hor a nedotčené přírody. Cesta je luxusní, občas nějaký ten výjezd, ale vše v pohodě. Za vesničkou Duži jsme se napojili na silnici M6 a razíme do Žabljaku. Projedeme Žabljakem a jedeme po neznačené cestě do obce Bosača.  Pokračujeme po cestě, nikde není žádná odbočka.  Vystoupali jsme až na kopec Vodice nějakých 1900 metrů nad mořem.

Beze slov jsme se kochali výtvorem přírody- obrovským kaňonem.  Tahle cesta není sice značená, ale stojí za to, jí projet. Nedaleko od jezera Sušičko si dáváme oběd a jedeme dál, až na křižovatku se silnicí č. R16, která vede národním parkem Durmitor. Viděl jsem spoustu videí, jak motorkáři projíždí Durmitor v mlze nebo za deště, ale nám to vyšlo! Supééér!!!  Přeji všem, kdo sem zamíří, ať jim svítí  slunce a mohou se  tak kochat scenérií, kterou národní park nabízí. Durmitor je pééckááá. Rakouské alpy jsou pěkné, Dolomity jsou nádherné, bosenské hory „fenomenální“ a tohle je zase něco jiného. Kdybych sundal helmu, tak mám pusu plnou much a snad se mi tam vejde i osobák, úsměv od ucha k uchu, řvaní do helmy  nebo jen mlčení a pocit pokory. Po celou cestu jsme potkali možná 2 auta, takže údolí bylo naše.

Takových zastávek a toliko focení na tak malém úseku jsem ještě nezažil. Zajíždíme opět do Žabljaku, kde na náměstíčku nakoupíme jídlo a pití, na čerpačce si vystojíme frontu na natankování a jedeme k jezeru Zmiňicko. Do vesnice Njegovuda vedla pěkná silnice č. P5 a dále pokračujeme na TT4 a pak už jen naše vytoužená šotolina, která se střídá s pískem nebo hlubokým kamením. Cesta CT-1 vede až ke Zminičku jezeru a dál nicJ ale to až později. Černohorci oproti Bosňanům pochopili co je cestovní ruch. Všude mají značené cyklostezky, občas  zákaz kempování na divoko atd.., baráčky a sruby zde rostou jako z vody. Začal jsem se obávat, že všude kudy máme v plánu projet, to bude to samé co tady. Ale druhý den se obydlená oblast změnila, jak mávnutím kouzelného proutku a bylo splněno mé očekávání. Země nikoho. Objíždíme jezero a kempujeme v místě, kde máme super spaní s výhledem na jezero. Než zapadl Oskar, proběhla očista s raky v jezeře. Nevěřili jsme vlastím očím. Vážně byli v jezeře na břehu raci, super. V noci se kocháme dokonalou tmou a noční oblohou. Trochu rumu a pivka a spát.

 

Den 6 – zemí nikoho a nesplněné přání

Otevírám oči. Žáby řvou. Petr chrápe. Stahuji zip a koukám ven. Jediné co ze mě vypadne  „ty vole to je nádhera“. Jezero zalité slunce a přikryté ranním oparem. Být básníkem tak stejně jak Mácha složil bych pár veršů i já a tady. Ranní rutina a razíme dál. Když jsem plánoval cestu do Černé hory, tak jsem chtěl projet trasu mezi městem Žabljakem a Mojkovacem. Podle map měla být tahle trasa dlouhá cca 80 km, nadmořská výška cca 1500 – 1800 metrů, nikde nic a jen super cesty.  Ze začátku slušná šotolina, která se proměnila v ujeté polní cesty, velké kameny a těžké sjezdy a výjezdy. Sice bylo úžasné letní počasí, jasno a příjemný vítr, ale nějak nám z toho terénu rychle mizely síly. Naše těžké stroje se zarývaly do cesty a brodily se v kamení. Občas jsem měl pocit, že s motorkou lezu po skále, no prostě špatný sen. No a když už bylo nejhůře, tak se ztratila i navigace, bez signálu jak GPS tak i operátor. No co jedeme dál a po pár km se navigace chytla. Rád bych to projel celé, ale podcenil jsem náročnost této cesty, je to spíše cesta na motorku bez kufrů či lehké enduro. Koukám na kluky a z jejich výrazu mi je jasné, že dál cesta nevede. Svádím vnitřní boj, chci jet dál a vidět víc, ale vyhrává rozum a beru ohled na mé parťáky. Stavíme a hledáme cestu, jak z toho ven. Nejbližší je vesnice Gorjna Dobrilovina, cca 7 km. Nastavuji navi a jedem, tedy plazíme se. Po pár km opět bez signálu. Klesáme a stoupáme a před námi opět jezero Zabojsko.

Tady je něco špatně. Ale cesta se trochu zlepšila a tak jedu sám, kluky ujišťuji, že jedeme dobřeJ. Hustý, navi se chytla a posílá nás dál. Je pravda, že offline mapy mě nikdy nezklamali a tak ji věřím. Cestou, která mi přijde jako ta pravá do pekla (bahno, vyjeté koleje, spoustu vody), sjedu na louku, kde cesta končí, navi mě sice táhne dál, ale stojím. Slezu z motorky, kluci nikde a neslyším ani bručení motorů. Říkám si, kde ku..r..va jsou. Rozhlížím se a kousek vidím chalupu a stáj. Blíží se ke mně nějaký týpek a dáme se do řeči. Ukazuji mu mapu a ptát se ho na cestu. No po pár minutách zjišťuji, že cesta dále nevede kvůli sesuvu půdy.

Musím tedy zpět nahoru tím peklem. No super říkám si. Jediné co mi vrtá hlavou, kde mám kluky. Čekám tak 15 minut a slyším zvuk motorky. Přijedou ke mně a vidím na nich tu spokojenost. Petr mírný úsměv a Alda kdyby měl v ruce bouchačku tak mě na místě popraví, za to, kam ho táhnu na jeho novém stroji. Atmosféra zhoustla. Samozřejmě když se načte spoustu negativních vlivů (35°C, těžká cesta, půl tuny na dvou kolech, únava) tak není třeba hledat slova. No zkrátím to, po 30 minutách kecání o ničem, jedeme nahoru. A jak to dopadlo? Přesně jak se říká, kdo se bojí s… v síni. Jsme nahoře, bez pádu a úrazu a jedeme. Nacházím správnou odbočku a sjíždíme k naší vysněné vesničce. Ty vole, hospoda a pivo.

Po chvilce ticha, odpočinku a dobrém jídle jedeme po silnici č. R 10 až do města Mojkovac. Z Mojkovace pokračujeme po M 2 a po pár kilometrech sjíždíme do parku Biogratska jezera. K jezeru cesta super a pak …. cyklostezka či stezka pro turisty č. BT TT2.  Cesta od jezera není zrovna stvořená pro těžké motorky, bahnitá cesta v lese, stoupání a ostré zatáčky….je to těžký. Potkáváme turisty, kteří když nás vidí, kroutí hlavou a vzápětí povzbuzují a tlaskají jak o život. Hmm proč asi, tři pitomci v bahně. Bohužel se to neobešlo bez jednoho pádu, ale aspoň si Petr přivezl dobrou zeminu do květináče. Jak jsme vyjeli z lesa ven, bylo už fajn, tedy tak trochu fajn. Dojeli jsme do nějakého kempu Etno Selo Kolibe, kde  k nám přišla pěkná holčina a ptáme se jí na cestu. Kemp je zřejmě její. Ukazuje pivko v ledovém potoce, pěkné chatky, ujišťuje nás, že bude teplá večeře, dobrá snídaně a asi nejen to, když zůstaneme. Své podnikatelské záměry utvrzuje tím, že cesta dál nevede a že se stejně budeme muset vrátit zpět. Přichází nějaký mladík mluvící německy a říká: „cesta nahoru a dále je super, Šisko jezero pecka a dál…. nádhera, jen jeďte“ Ty vole ten má snad slíbenoJ, nevyměkneme a jedeme dál.  No, výjezd na kopec byl opět peklo, vše na doraz, tahle cesta se podepsala na Petrovi motorce, přední brzdová hadice praskla a co vše co má být uvnitř teklo a teklo.

Dál bez přední brzdy nemůžeme, následuje provizorní oprava kusem hadru a lepicí pásky. Tohle nás nezastaví a stoupáme dál. Dojeli jsme na plošinu Svatosko groblje, odměnou jsou krásné výhledy. Sice je člověk K.O. a raději by motku zahodil, ale ta příroda je balzámem na nervy a pohlazení na srdci, úžasné místo a k tomu jako bonus… stádo 5. koní ve výšce 2000m nad mořem. Úžasný, tohle jsem ještě nezažil, jeli jsme na svých plechových koních a divocí koně běželi před námi. Sice jsem byl v sedmém nebi, ale odbočku k Šiško jezeru jsem neminul, koně běží dál a my jedeme do údolí. Bohužel po pár metrech stavíme a před námi je halda sněhu, která nelze přejet. Tak se vracíme  zpět ke křižovatce. Helmut kecalJ Na vršku opět potkáváme koně. Loučíme se. Cesta byla značená jako BT TT2/BT TT3 jako cyklostezka, ale spíš nám to přišlo jako cesta pro tank či Tatru V3S.

Občas nějaký brod a ježdění po skálách, ale panoramata kolem nás, tu námahu vynahradí. Po pár km civilizace. Z druhé strany všude sjezdovky či nově budované ski areály. Po silnici R 24  vjedeme do města Berane,  uděláme rychlý nákup a začínáme hledat místo pro spaní. Po pár km za městem směrem na Andrijevicu, nacházíme u řeky Lim, místo pro stany. Místo nic moc, ale už je moc hodin, slunce mizí za kopcem a už není chuť jet dál. Po tak těžkém dni pivo a rum chutná úplně jinak a jeho nástup je o dosti rychlejší J. Byl to skutečně těžký den a nebyl bohužel poslední. Ale co člověka nezabije, to člověka posílí a ten kdo si z toho něco neodnese, tak ať si kotník políbíJ Ty bláho, jsem básník. Za hučení řeky usínáme…dobrou.

 

Den 7 – Rikovačko jezero, pád a na konci sil

Otevírám víka „au“, otočím se „au“, ty vole únava. Budíček a šup do kalhot a jedeme. Dnes cílem je NP Prokletije, Maglič a Rikovačko jezero spánek na hranicích Albánie – plán máme. Po silnici R2 jsme přijeli až do městečka Gusinje. Do městečka, kde se zastavil čas před 70 lety, ale těch MercedesůJ. Dojeli jsme až k bráně, tam vybírali vstup do národního parku. A už jsme tu. Téměř na konci cesty nás čekal poměrně velký brod, kde někteří z nás, teda jen ty nejotrlejší, tedy Petr, pokračoval dále a to jen proto, že měl na helmě přidělanou kameru a úkol zněl jasně „jeď a toč“, tak to natočilJ. Popravdě můžu říct, viděl jsem část národního parku Prokletije a vím, že už tam znovu jet nemusím.

Pěkné místo, které má své kouzlo, ale v mé paměti nezanechalo nic, kvůli čemu bych se vracel. Po silnici jsme se vrátili až do města Andrijevica. Pak už jen šotolina, cesta M9 celkem šla, nenápadně se změnila v trochu horší drsnější cestu (č. P19).  Ta navázala na B TT4, která vedla až k Rikovačku jezeru. Zjistil jsem, že cesty označené TT nejsou cesty pro těžké motorky, ale maximálně pro lehké enduro či off road. Celou trasu jsme se doslova tlačili do kopce. Vedlo nás to přes skálu, velké kameny, kořeny stromů…ale to okolí!! Ta nádherná krajina kolem, byla kompenzací za tu dřinu. Všude samá jeskyně, které doslova zvali průzkumníky. Když jsme se konečně doplazili na vrchol Katun, cca 1800 metrů nad mořem, ukázala nám po levé straně hora Maglič.

Pohled na ní je úžasný, ale cesta k němu je dost obtížná, takže snad jen pěšky. Třeba někdy jindy s offem. Pokračujeme dál směrem k Rikovačku jezeru. Kdo zde byl, ví o čem píšu. Cesta dolů je peklo, hluboké koleje, zatáčky, které se nedají projet najednou, výškové převýšení…. Petrovi zadní brzdy byly každou chvíli k.o. Takže hadice Petr chladil vodou, Aldovy krátké nohyJ neměly rády zlomené zatáčky.

Cesta dolů trvala cca 45 minut. V interkomu nebylo slyšet slušného slova a někteří rovnou sdělili, že tudy zpátky rozhodně nejedou!! A i když Alda neměl věšteckou kouli, tak dokázal určit místo svého skonu na zpáteční cestě. Konečně jsme sjeli dolů, pro nás kochače je to krásné místo, kam se rád ještě podívám a projedu si obě cesty ještě jednou, na pohodu, protože budu vědět, do čeho jdu. Dole jsou sice chaloupky, ale nikde nikdo. GPS signál tu není a tel. Signál taky mimo. Chtěl jsem jet dál, ale nějakým nedopatřením ostatní členové zjistili, jaké nás opět čeká převýšení a tak začala opět zbytečná debata, která se na každém z nás podepsala. Alda našel u jedné z chalup jednoho majitele, který mu řekl, že cesta TT dál nevede. Byl tam zával a nedalo se to vůbec projet. Tedy jediná cesta jak z toho ven je vydat se zpět.

A aby toho nebylo málo, počasí v horách se mění rychle, z ničeho nic vítr, z dálky byla slyšet bouřka a bylo zřejmé,  že se to hrne na nás. Takhle vysoko zažít bouřku?!  Nic moc a představa. A jet tou cestou po dešti by byla hrůza. Takže, z vesela do kopce! Petr první, Alda druhý a já uzavírám. Petr hlásí kudy a kam, zatím na pohodu, vsedě, povzbuzování se navzájem…to dáš. Dlouhá rovinka, ostrá levá Alda hlásí „projel jsem to“ a najednou řev a pak ticho... Tahám za heft a motorku nejde postavit na stojan tak jí stavím na padáky a razím pomoci Aldovi a Petrovi. Motorka leží vzhůru nohama, z nádrže teče benzín …snažíme se jí postavit a nic. Nemůžeme s ní ani hnout. Začíná bouřka a občas padne kapka velká jak Mácháč. Dar z nebes! Z ničeho nic z horní části cesty hukot jako prase, nevěřícně koukáme nahoru a letí k nám dva Land Rovery. Staví nad námi a běží nám na pomoc. Pomocí navijáku stavíme motorku na kola a zjišťujeme škody. Na to jak to vypadlo, není to nejhorší. Aleš je celý motka pojízdná jen pár odřenin škrábanců. Uvnitř jsem na sebe naštvaný, kam jsem je zatáhl, ale co se dá dělat. Nic nevrátím, hlavně že je Alda bez zranění. Děkujeme našim andělům z Rakouska.  Po krátké pauze a vydýchání se, proběhne start motky. Chytla se a vrní.  Petr na Aldově motorce  vyjíždí zbytek toho pekla. Já se vracím k té své a  naplněn vztekem a obavou, že to snad taky položím, usedám na motku. Za jedna a jedu.  Jsem nahoře, ani nevím jak, ale bez větších problémů a dobrý. Sedáme na sedla a razíme  pryč. Ticho v interkomech je hrozný…k tomu abych to popsal, nemám ani slov. Napojíme se na cestu č. P 19 a jedem po ní asi hodinu. Celou cestu leje jak z konve, včetně krup. To prověří moji novou bundu od Rockway – nano vlákno, bez promoků a sucho jako v bavlnce. Jinak cesta P 19 je prostě pecka. Krásné okolí, trochu zlepšuje náladu.

Dojíždíme nad město Podgorica, kde se to trhá, vylezlo slunce a aspoň trochu hřeje. Nad Podgoricou nacházím místo na kemp s luxusním výhledem na město. Stavíme stan a dáváme si co jiného než rum. Pak další a další.. Vaříme večeři, prohodíme pár slov, popravdě konec tohoto dne si nějak nepamatuji, raději….

Den 8 – cesta k moři a splnění cíle „ZVON“

No to byla noc, zhruba 300 metrů od našeho kempu, přijelo v noci několik náklaďáku a přivezlo trochu odpadu. A ráno, nás místo paprsků slunce, budí příšerný smrad. Odpad  vesele hoří a černý kouř se valí ke slunci. Tohle by měli vidět ekologové a ochránci přírody včetně EU jak se nakládá s odpadem – je to hnus.

Dnešní cíl je jasný! Budva. Musíme najít starý zvon a někde se kempnout. Za Budvou jsem našel kemp přímo u moře a tak jedeme. Projíždíme celou Podgoricou a zjišťujeme, jaký jsou černohorci  příšerní řidičiJ. První zastávku dáváme u před Skadarským jezerem.  Byl by hřích nevlézt do té chladivé vody, je totiž 35°C ve stínu. Za mostem odbočíme doleva a hledáme nějaké příhodné místo na kemp. Není kde. Všude jen špína, odpadky…no hnus. Jsme tvrdý hoši, ale tohle nedáme. Jedem k moři. Jízda po silnici M2 je super, pěkný výjezd a hezké, klidné serpentýny a co víc…cíl je před námi. Moře. Padáme dolů a projíždíme celou Budvou, na to že není sezóna tak je celkem provoz a dost lidí. Dorážíme do kempu Jaz a ve vysoké, neposekané trávě, hledáme plácek. Je mimo sezónu, takže kemp je zdarma a my už se dnes  jen válíme. Dnes najeto 75 km, takže pohoda a dáváme koupačku v moři. Po ,,rodinné“ radě vyjíždíme opět směr Budva hledat zvon. Ale nejdříve, se zastavujeme na výběžku Svatý Štefan. Je zavřeno! Otevřeno mají pouze pro VIP, všude samý rus a tak trochu znechuceni jedeme najít zvon, kde se Petr fotil před …. mnoha lety.

Po několika pokusech zvon nacházíme u hradeb starého města. Huráá! Mise splněna. Pořizujeme porovnávací snímek do alba.  Petrovi se zdá zvon jiný…aby ne po těch letech.:-) Pak z něj vypadne, že to není on! Tamten určitě nebyl ze dřeva …..ukazuje mi fotku. Mě připadá stejný a navíc materiál z fotky nepoznám. Volá tedy tatíkovi a ten mu zvon popisuje. Pro nás chvíle napětí… ano byl ze dřeva. Další hurá!!! Představa hledání toho pravého zvonu, v tak narvaném městě lidí a neskutečném provozu? Samozřejmě, co bych pro něj neudělal. Vždyť ho mám rád, kluka jednoho ušatýhoJ Fotíme se a po procházce městem jedeme zpět do kempu. Dáváme něco málo do břicha, hrdla schladíme pivem a šup do hajan. Zítra nás čeká dlouhý přesun směr Bosna.

Den 9 – Cesta do Údolí kráterů

Ráno brzo vstáváme. Díky předchozímu dni, jsme celkem odpočatí a připraveni na delší cestu. Počasí opět super.  Na nebi ani mráček a teplota rychle stoupá. Jedeme okolo Kotorského zálivu a stoupáme do hor. Cesta krásná, je to teplo. V obci Kučista překračujeme hranice bez velkých problému a pelášíme po rozpáleném asfaltu. Před Čapljinou si dáváme oběd v jedné restauraci přímo u silnice. Jsme sice v Bosně, ale všude píší Kosovo – ano je to území kosovců – majitel restaurace výborný týpek, sice mu není vůbec rozumět, ale s chutí nám vypráví a vaří výborně. Žádné menu, jen se zeptal, co si dáme a my,  že maso a zeleninu. Odešel. Samozřejmě donesl pivko a pak začalo hodování. Domácí chléb, zelný salát a k tomu véélkýýý talíř s masem a hranolkama. To maso nešlo sníst – krůta, skopové na grilu a různé klobásky včetně domácího sýra.  Uf. Po „o“ káva a došlo na placení. Když nám donesl účtenku, tak na sebe koukáme a ptáme se ho, jestli to je na jednoho? A on že dohromady, dáváme mu na jejich poměry  ,,kurňa“ vysoké spropitné. Chlápek se klaní jako bychom mu dali kdovíco. Přitom, on si na nás asi nevzpomene, ale my na jeho kulinářské umění vzpomínáme rádi.

Teplota okolo 40°C, no peklo! Tak letíme doslova směr Tomislavgrad, cestou se musíme ochladit v Neretvě. Míjíme Buško jezero a v Livnu nakrmíme hladové stroje a proběhne nákup. Cílem dnešního dne je dojet do údolí kráterů.  Za obcí Glamoč se dáme směrem na Rore a pak už jen po šotolině. Cesta čím dál horší, samá díra takže opatrně a na lulačku, v loni to byla krásná cesta.

Před obcí, tedy zbytky obce Rore zajíždíme do luk a vyjíždíme kopec a parkujeme motorky. Super místečko, výhled na zapadající slunce, v dálce je z jedné strany vidět Šator a z druhé strany koukáme na vrchol Veliky Vitirogu. Jak zaparkujeme motky tak se na nás vrhnou komáři a otravné mouchy, ty vole to je peklo, žluťásek je v obležení (motka Petra) a snažíme se je vykouřit. Rychle stavíme stan a házíme věci do stanu. Naštěstí jak se ochlazuje a zapadá slunce tak mizí i ty bestie. Údolí kráterů je luxusní místo na spaní. Široko daleko nikdo a krásný klid a luxusní pohled na oblohu. Pokecáme, dáme rum a šup do plechu, zítra je poslední den Bosny a poslední šotolina a krásná příroda. Začíná mi být už smutno, hrozně rychle to uteklo a teď už mám spát …chjooooo.

 

Den 10 -  poslední den Bosny

Vstáváme do ranního oparu. Je mlha a vlhko jako prase, ta rosa je snad úplně všude. Než se rozkoukáme tak je slunce nad kopcem a začíná hřát. Dnešní plán je jasný, projet národní park Una a dostat se co nejblíže k domovu. Po snídani vyrážíme a projíždíme zbytkem údolí až do městečka Drvar. Měl jsem chuť si dát ještě trasy podle Bosenských šotolin (díky za ně) a juknou ještě nad raketovou základnu Nad Željavou, ale vzhledem k  Aldově pádu a strachem, který nás provází, na kopec nejedeme. Třeba někdy jindyJ Takže nás čeká už jen asfalt, což je pohodlnější a rychlejší varianta. Cesta do Martina Brodu je super, celkem slušný povrch a k tomu krásná příroda. Žádný provoz a jako vždy luxusní počasí.

Národní park Una stojí za to navštívit. Nádherné vodopády a průzračná, ledová voda – super. Z Martina Brodu do Bihače je cesta připomínající tankodrom. Byli jsme naklepaní jak řízky. Takže až po proklepnutí se dostanete na kus normální silnice E 761. V Bihaci je veselo, všude samý Iráčan, Syřan a další a další utečenci. Jsou na každém rohu a bílého člověka není vidět (rasista nejsem). Projeli jsme celý Bihač a na každém rohu policejní vůz nebo vůz bezpečnostní agentury.  Je hrozné co se na nás žene, a bohužel to stojí už jen na Maďarsku. Razíme dál na Chorvatské hranice, kde si dáváme ještě oběd u řeky Uny no a pak už jen po nábližkách. Chorvatsko, Maďarsko. Na Maďarských hranicích proběhla důkladná kontrola, po otázce máte zbraně a drogy jsem odpověděl, že ano. Maďarsky neumím. No a bylo to. Vypnutí motorek, helmy dolů a pasy odevzdat. Věci z kufru jsem již odmítl. Sdělil jsem jim své zaměstnání a omluvil jsem si jim za špatný vtip. S přáním dobrého dojezdu jsme vyrazili dál. Den se krátil a slunce bylo nad postelí.  Nadešel čas si najít místo na spánek. Pár km před městem Nagykanizsa zajíždíme do lesa a po chvíli nacházíme slušné místo na noc. Ale jen jak jsme si sundali helmy, tak jsme byly v obležení komárů, nešlo to vydržet, rázem jsem na svém obličeji cítil, jak otékám. Rychle na motorky a ujíždíme krvelačným bestiím. Stavíme za lesem a na řadu přichází booking.com.  Ve městě Nagykanizsa Petr našel malý penzion. Čeká na nás příjemná paní, která nás u sebe ubytuje. Večer proběhne vaření na plynu v pokojiJ trochu piva a rumu na šťastný návrat a na dobrý trip. Pokecáme, dáme sprchu a jdeme spát. Zítra už domů…..:(

 

Den 11 – cesta k domovu přes Nezideské jezero

Je ráno, není na to spát venku v přírodě. Balíme motky a brzo ráno vyjíždíme. Maďarsko dáváme mimo frekventovaných silnic a dopoledne dojíždíme k Neziderskému jezeru, kde si dáváme pauzičku a jedem dál na Bratislavu. Cesta je super, minimální provoz a pěkné silnice, jen to palermo. Vloni když jsme se vraceli, tak jsme se koupali v dešti a teď jsme se koupali ve vlastním potu. Po projetí hranic nám kručí v břiše a domlouváme se, že zajedeme do naší milované hospůdky v Zaječí. Po výborném obědě naše společná cesta končí. Navečer dojíždíme domů….

 

Závěrem pár řádků

Bosna je krásná země a jejich cesty jsou v pohodě, dnes můžu říct, že když je dobrý plán, tak není cesty, co nejde sjet. Černá hora v horách je na tom trochu hůř, nejsou žádné lehké šotoliny- jen pomálu, jsou buď těžké, nebo ……. těžké, ale vše se dá sjet jen s větší opatrností, mít lehčí motorku pojede se líp. Vím, že až pojedeme dál na jih, tak projedu cesty, kam jsme nedojeli a spodní část hor. A i když Rikovačko jezero se nám stalo osudným – znova sem rád pojedu, protože to stojí za to.

Samozřejmě se musím omluvit Aldovi, že jsem ho táhl do míst, kde obtížnost cest je poměrně vysoká a k tomu faktor nové motorky a další a další – no snad už to rozdýchal a něco si z cesty odnesl.

Musím každopádně poděkovat svému kamarádovi Aldovi II, který vlastní armyshop v Semilech. Poskytl nám spacák zn. Softie 10 HARRIER Snugpak, který skutečně splnil naše očekávání, malého balení a malá váha, otvírání z obou stran a hlavně vysoký tepelný komfort. Dále karimatku zn. MAXI Mat Snugpak, která je sice méně skladnější, ale má vysoký komfort spaní. Letos jsem také vyzkoušel nepromokavé vaky o objemu 50 litrů, které jsou luxusní, nemusím nic rovnat, hodím vše do nich a jedu, vše o trochu jednoduší než klasické balení.

Za 11 dní najeto cca 3800 km. Motky fungovali bez závad až na pár pádů, které v závěru dopadly dobře, dojeli jsme ve zdraví. Jinak požívání alkoholu nemělo vliv na naše játra, cestou bohužel došlo k úmrtí několika zmijí, pozor na ně, valí se úplně všude a skutečně jich je dost jak na cestě tak i mimo. Jinak jsme dali trip na pneu Mitas 07+,byly jsme spokojeni, dobře drží na vodě, na šotolině je výborná a nájezd za sezónu cca 12 tis je dobré skoré. Ke konci své životnosti začíná bohužel dosti tvrdnout.

No a kam příští rok, nevím, ale určitě nějak na Balkán do hor poznávat další kus naší krásné země.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE