Moto trip Bosna

Každá cesta je cíl. Každý z nás by měl vědět svůj cíl, který chce vidět, poznat, dosáhnout... Sešel se rok s rokem... obehraná věta... a vyrazili jsme opět na cestu. Jelikož asfaltu bylo již dost, tak náš cíl byla Bosna a Hercegovina.

Moto trip Bosna

Kapitoly článku

Den první

Konečně je ráno! V noci jsem sotva spal. Před spaním ještě proběhla komunikace s Petrem... co vzít a co ne. Tak, je to tady :) nabaluji motorku. Jak jinak po ránu chladno a prší a prší. Nedá se nic dělat, vyjedu v nepromoku. Máme sraz ve Vysokém Mýtě na čerpačce. Tak šup, nasedat a hurá na trip! Do Hradce jen prší, začátek cesty nic moc. Za Hradcem sundávám nepromok a jedu dál. Ve Vysokém Mýtě tankování a v  BBQ Smokehousu dáváme už společně oběd.

Razíme směrem Brno a Bratislava. Cíl cesty je dnes Balaton. Cestou do Bratislavy opět přívalový déšť, který trval 20 minut. Nebylo ani znát odkud prší. Voda tekla i spodem do helmy, no vážně ,,úža“ zážitek. Za Bratislavou na čerpačce sušení a dále směrem na Maďarsko. Cesta po dálnici nezáživná, silnice v Maďarsku jsou bez děr, takže super. Občas i nějaká zatáčka, takže pecka. Jeli jsme po silnici č. 82, okolo zříceniny Csesznek. Zhruba k 19 hodině dorážíme do kempu Csopak přímo u jezera Balaton. Až na pár karavanů je kemp prázdný. Kupujeme pivko a stavíme stan. Dojídáme řízky od mé ženy a šup k vodě, kde pokecáme o cestě a o plánu na další den. Sociálky v kempu asi tak 5. cenová. Sezona ještě nezačala, takže nad tím přivíráme oči. Večer usínáme rumovou únavou do mrtva.

Den druhý

Vstáváme okolo 7. hodiny. Káva a tvarohový závin ke snídani. A první balení motorek. Platíme kemp a můžeme vyrazit na cestu. Cíl je jasný... Visoko - Sluneční pyramida. Maďarsko a Chorvatsko projíždíme po dálnici a silnicích I. třídy. Cesta utíká celkem pěkně. Hranice s Chorvatskem a Bosnou překračujeme v obci Slavonski Brod. Přijíždíme do Bosny. Všechno je tak nějak jinak… Prvních cca 15 km země nikoho, spousta opuštěných rozstřílených polorozbořených ruin, na kterých se ještě po válce podepsal zub času. Než jsme dojeli k prvnímu městečku, kde to trochu žilo, tak jsme neprohodili ani slovo. Jedeme dál a najíždíme na dálnici v Bosně. Krom nás a vojáků v octávce na dálnici nikdo není. V plánu je dojet do města Visoko na jejich poštu a rozměnit marky, protože v peněžence máme pouze eura. Na poště měníme kačky na poslední chvíli před uzavřením jejich pobočky a jedeme směrem na Sluneční pyramidu. Ve Visoku ještě nákup v místním shopu a šup na kopec. Cesta na pyramidu stojí za to, nikde nikdo, jen fandící cizinci. Samozřejmě, že fandili nám :). Pod pyramidou je krásný plácek na kempování. Při zastavení na kraji louky k nám přichází starší paní a nabízí nám jídlo, pivko a místo na spaní. Řekla nám, že u nich nahoře dosti fouká, tak ať si stan postavíme mezi jejich domy. My však chceme spát pod pyramidou na zelené louce a tak nám paní říká, ať si lehneme, kde chceme.

Na kopci je ještě zbytek turistů a jeden prodejce, se kterým se dáme do řeči. Možná poslední bosňan, co se s námi v horách baví :).

Stavíme stan na kraji louky a máme krásný výhled do kraje. Nad námi se tyčí pyramida. V dálce je vidět jak přichází bouřka a jde údolím. K nám však naštěstí nedorazila. Peťa vyráží pěšky na zříceninu, co je na pyramidě, a dělá pár fotek. Je tu vážně krásně, večer sledujeme západ slunce a těšíme se na další den. Tahle zelená louka stojí za zastavení a kempování.

Trasa

Den třetí

Brzo ráno mě budí spolubydlící svým pochrupováním a tak už ani neusnu. Peťa píše: To byl asi někdo jinej, já přece nechrápu :). Beru foťák a jdu se podívat na východ slunce. Je krásné ráno, údolí je zalité ranním oparem a nad pyramidou vychází sluníčko. Budím Péťu a šup do stupaček. Ranní káva a cíl cesty dnešního dne jsou šotoliny a Lukomír. Cestou zastávka u bývalého olympijského hotelu u silnice R442a. Přijíždíme k hotelu. Přes silnici přebíhá chlapík v maskáčích, se sapikem v ruce a mizí v mlází. No, říkám si, asi toho rumu včera večer bylo moc…halucinace, únava :). Odbočujeme k hotelu a pokračujeme nad něj, kde stojí ještě jedna budova, která byla komplet rozstřílená. Přijíždím k ní a u ní stojí zaparkované policejní dodávky. Plně ozbrojení policajti. Bylo zřejmé, že zde měli výcvik jejich speciální jednotky, v jejich tváři bylo jasně vidět, že zde nemáme co dělat.  Tak raději sjíždíme k hotelu a jdeme se na něj podívat. Na hotelu se podepsal zub času, občas je vidět nějaká ta kulka ve zdi:)… objímá nás zvláštní pocit. Péťa montuje kameru a já nastavuji navi, kdy během toho kolem nás v lese probíhají policajti se sapikama. Tak s nimi hrajeme na pikanou, 10... 20... 30... teda mi je zapikáváme a oni nic :).

Jedeme dál. Naší metou je výjezd na observatoř na Bjelašnici. Sjíždíme ze silnice a konečně naše vytoužená šotolina. Vyjíždíme z lesa a přijíždíme pod Bješlanici. Otevírá se krásná krajina, stojíme vedle sebe a usmíváme se na sebe, spokojeni s tím, co vidíme. Říkáme si, že to je přesně to, co jsme chtěli a na co jsme se těšili. Hory, šotolina a nikde nikdo. Počásko super! Honí se mraky a občas vyleze slunko. Cesta na observatoř na poprvé, co jsme oba dva byli na šotolině, nic moc. Těžké stroje se nám boří do šotoliny, ale nevzdáváme to a jedemeee vzhůru. Na kopec se stoupá po traverzu a je to vážně adrenalin. Nahoře sice trochu fouká, ale ten výhled do kraje stojí za to. Na jedné straně je vidět Sarajevo a olympijský areál a na druhé straně jen hory a hory. Na kopci děláme pár fotek a ještě se zajedeme podívat na bývalou raketovou základnu, která je rozebraná na kousky betonu.

Cesta dolů je poměrně těžká, mám pocit, že to musím každou chvíli někde položit. Najíždíme na šotolinu vedoucí k Lukomíru a jedeme. Cesta krásná, ujetá šotolinka a za každou zatáčkou jiný výhled, takže samá zastávka na foto.

Před Lukomírem si u potoka děláme oběd a vjíždíme do vesnice.  Pěkná vesnice, kde se zastavil čas asi před 75 lety. Uvnitř vsi nás vítá stará paní, která nás láká na kávu. Podle videí na youtube je dosti známá :), dáváme si výbornou kávu a přidáváme stařence na přilepšenou pár marek. Cestou na vyhlídku nad Lukomírem potkáváme mladší ženu, která se s námi dává do řeči a vyptává se nás, odkud a kam jedeme. Prohodíme pár slov a na chvíli si dáme pauzu na kopci, kde je opět nádherná vyhlídka do údolí.

Z Lukomíru jedeme po šotolině do města Konjic, kde nakupujeme místní kukuřičný chleba, něco k pití a razíme dále. Máme dost času, a tak si říkáme, že dojedeme až k jezeru Boračko. Po silnici R436 sjíždíme k jezeru a hledáme někde místo na spaní. Nejdříve to ale zkoušíme v kempu Boračko, který byl ještě zavřený a prázdný. Majitele se ptáme, zda je možné postavit stan, a ten souhlasí, ale chce nehorázné peníze. Tak s díky odjíždíme dál ke kempu Borasnica, kde jsou otevřená vrata do kempu a přichází k nám pohublý, opálený a zjizvený týpek. U nohy mu běhá vlčák, který by nás snad i sežral. Dáme se do řeči a zjišťujeme, že je majitelem kempu. A prý, ať si postavíme stan, kde chceme, peníze po nás nechce a večer ještě přijde na pokec. Nabízel jsem mu rum, ale právě byl ramadán :), tak jsme si připili na jeho zdraví. Stan stavíme přímo u jezera. Krásné místo a nikde nikdo, jen ty žáby, úplný žabí orchestr. Po večeři dáme koupačku v teplém jezeře. Večer prohodíme pár slov o cestě a o dalším dnu, popijeme trochu rumu a šup spát.

Trasa

Den čtvrtý  

Ráno vstáváme do ranního oparu. Ze začátku dne to vypadá na mračno a snad i na nějakou kapku. Dáme něco do pupku a než nabalíme motorky, tak vyleze sluníčko a začne krásně hřát. Vyjíždíme nad jezero a dáváme se na silnici R435. Je to krásná šotolina, projíždíme nad jezerem kamenitou cestou a přijde mi to tu, jak když jel Liška s Revaiem v Bolívii :). Cesta bez zábran a nástrah, jedeme po okraji, dolů velká strž a nad hlavou vzrostlé stromy a kopec vzhůru, nádherné výhledy na jezero a tak se kocháme.

Jedeme po silnici R435, nádherná šotolina, úžasná krajina. Luxusní výhledy do hor, prostě pecka. Nikde nikdo, jen občas nějaká ta ovce.

Přijíždíme do městečka Nevesinje. Tankování hladových strojů a nákup potravin na další den. Najíždíme na asfalt silnice M6 a po chvíli odbočujeme na silnici R433, která vede na náhorní plošinu. Krásné místo, rychlá šotolina, úžasné výhledy. Tohle místo chci vidět ještě jednou. Na vrchu náhorní plošiny si dáváme pauzu a kocháme se nádhernou přírodou, kde není nikdo, jen krávy a ovce.

Před vesnicí Ulog sjíždíme na horší cestu a chceme dojet k jezeru beze jména. Podle fotek luxusní místo na oběd. Po chvíli přijíždíme k díře přes cestu, hned si vzpomínám na to, jak bosenci přeorávají cesty, kde jsou miny a tím dávají turistům najevo „tak tam už cesta nevede“. Díru přejíždíme a pokračujeme dál, cesta se zhoršuje, křoví a stromy polykají cestu a je to horší a horší! Dáváme to za jedna a jedeme dál. Z horší cesty je ještě horší a najednou další díra, snad ještě větší. Tam pro nás dobrodružství končí. Nezbývá nic jiného, než otočit motorky a zaparkovat na klidnějším místě, kde dáme oběd a pauzu ve stínu, protože už slunce pěkně pálí.

Po odpočinku pokračujeme do vesnice Graiseljici, kde se zastavujeme v místní hospůdce na kávu u břehu řeky. Zde jsme byli tak nějak zaskočeni…přijíždíme k hospůdce, u hospůdky ženská, která seká křoviňákem a než zaparkujeme motky tak z hospody vybíhá chlápek s prutem v ruce. Ženě naznačí, ať se sbalí a vypadne, po dobu co popíjíme kávu, jsme už tu ženu neviděli. Pokračujeme cestou R436 směrem na vesnici Umoljani. Cesta je horší a horší. Pěknou šotolinu střídají velké kameny a občas se jede i po skále či v bahně. Kde se vzala, tu se vzala značka evropské unie, na které místní nacvičovali střelbu. A najednou další překvapení v podobě dvouproudové silnice, za kterou by se nemusel nikdo stydět. Říkám si super, cesta vede do kaňonu tak si to užijeme :), no a konec. Asi 1 km silnice zmizí a nastupuje opět kamenná cesta :). Přijíždíme do kaňonu k novému pontonovému mostu a pokračujeme dál.

Cesta je mizerná, ale dá se jet. Řadíme tak za 1 až 2. Občas na cestě nábojnice od sapiku. Přijíždíme do vesnice Odžaci a pokračujeme do hor po silnici R960. Krásná silnice – nový asfalt vedoucí do hor. Ve vesnici Umoljani jsme si našli chatu na noc a tak se ubytujeme.

Chata luxusní, včetně „wellnesu“. U místních si dáme večeři a jelikož je dosti chladno, zalézáme dovnitř. Plánuje kam a kudy dál a přitom prohlížíme fotky z cesty. Okolo 22 hodiny je tma jako prase, tak se jdeme se podívat na ,,naše holky“ a zkontrolovat stav oleje. Najednou řev a dávka ze samopalu, běží nám mráz po zádech. Rychle zalézáme do chaty. Dáváme si víc rumu, co když je to naposledy :), a usínáme. Ve 3 hodiny ráno opět dávka ze sapiku a obloha rozzářena jako ve dne, na obloze pozorujeme světlice. ,,Co to ku…va je?“ říkám si. Ještě, že je rum silnější a tak padnu do mrtva…

Ráno otevřu oči, žijeme... zabalit a vypadnout.

Trasa

Den pátý

Cílem dnešního dne je dojet do národního parku Maglič a spát na kopci. Najíždíme na silnici R960 a pokračujeme po R907 a dál do městečka Trnovo. Cesta celkem dobrá – občas asfalt a jinak pěkná      šotolina.

Když projíždíme městečkem, tak Petr jede první. Najednou do interkomu: ,,Ty vole policajt“, zastavuje a jen slyším, že jel velmi rychle a že bude platit. No dojíždím ho, vidím, jak u něj stojí policajt. Diskutuje s kamarádem u auta, a jak mě vidí tak mi skáče do cesty a staví i mě. Nic po mě nechtěl, jen mi zopakoval, že jsme jeli rychle okolo školy (žádná škole nikde nebyla) a že mu máme dát peníze. Říkám mu, že mu rád zaplatím, jen ať mi ukáže čím nás změřili, dělá že nerozumí a mele to samé, no nastal čas vytáhnout služebák a najednou obrací, přeje hezkou cestu a podává mi ruku. No nic, takhle místní vydělávají na turistech :). Z Trnova vyrážíme do městečka Kalivovnik a dále cestou R434. Tahle cesta byla pro nás dva očistec. Nejdříve zničená bahnitá cesta po těžbě dřeva, která naštěstí ten den, kdy jsme tu projížděli, neprobíhala. A hned potom, co jsme se vydrápali na kopec přes hlínu a kamenitou cestu, tak nás čekal sjezd do údolí. Cesta by nebyla až tak hrozná, ale před naším příjezdem tu muselo hodně pršet, takže cesta byla místy stržená, velké rygoly a popadané kamení byly po celé trase. Řeku Gozvu jsme přebrodili a pak nás čekal výjezd na horu Zelengora. Cesta mi připadala jako cesta na Sněžku Obřím dolem. Na našich strojích, plně naložených, to nebyla žádná prdel. Takže dole za jedna a davaj nahoru. Po téměř 20 minutovém výjezdu jsme dojeli na vrch a zde nás čekala odměna. Krásný výhled na všechny strany, zelené louky, občas nějaký sníh a tekoucí voda. Překrásné místo kompenzovalo to, co jsme měli za sebou, tohle byl balzám. Jak jsme tam nahoře stáli, říkali jsme si, že tento úsek byl náš zatím nejtěžší, co jsme v Bosně jeli. Pak už nic tak hrozného nebylo. Cestu doporučuji, ale na jiných strojích.

Dojeli jsme do Čermerna a pak hurá po M20 do národního parku Sutjeska.

Projíždíme Sutjeskou přes údolí, po levé straně jsou betonové památníky, míjíme hotel Mladost a odbočujeme doprava na Maglič. Stoupáme po rozbitém asfaltu nahoru. Když projíždím pravotočivou zatáčkou sotva tak 20 – 30 km/h, vyjíždím ze zatáčky a naproti mně v plné rychlosti chlap na čtyřkolce! Jediné co stihnu, je zabrzdit na kraji cesty, a během té vteřiny jsem věděl, že je ve mně… najednou černo… teplo po celém těle a týpek nikde. Kam zmizel, nevím. Já tam stál a mlčel a nechápal, co se stalo. Jediné jsem si říkal „ty vole on snad projel mnou“, najednou mě nějak probral hlas Petra „co se stalo“ a přijížděl ke mně. Péťa píše : V interkomu slyším řev a pak ticho, najednou mě míjí týpek na čtyřkolce a kynutím se omlouvá, říkám si, co se tam sakra stalo?  Řekl jsem mu, co se stalo a jeli jsme dál. Ale až poté co jsem si dal dlouhý kouř, abych se vzpamatoval. Dojeli jsem až k závoře, kde jsme zaplatili za vjezd do národního parku a jeli jsem na Maglič. Cesta celkem ok, pěkná šotolina, okouzlující klidná krajina. Cestou jsme potkali dva dřevěné přístřešky, kde by se dalo přespat.

Cesta nahoru trvala zhruba tak 1 ½ h. Po vyjetí z lesa se otevřel výhled do kraje, za zády Maglič a okolo krásné hory pokryté sněhem. Po pár fotkách se vracíme zpět k prvnímu přístřešku, který byl přímo u cesty. My ale sjíždíme další půl hoďky níž, k druhému přístřešku, který je dál od cesty a není na něj tak vidět. Stavíme stan a rozděláváme si oheň. V okolí je mimo jiné i suchý záchod a nějaký betonový památník bez nápisů, který již zarůstá v lese. Večer popijeme bosenský rum a posloucháme, jak se v dálce ozývají psi (nebo vlci :)). Spát v národním parku, popíjet a topit si u toho ohněm byl další tichý zážitek. Někdy prostě sedíte a víte, že není potřeba mluvit.

Trasa

Den šestý

Ráno trochu zima a cíl cesty je Mostar. Po hodinovém sjezdu projíždíme Sutjesku, kde nás opět staví na rychlosti místní četníci a bez sankcí nás pouští dál. Ráno je chladnější a krásně svítí a čeká nás rychlý přesun do města Mostar po silnic M6. Je znát, že jedeme do údolí, začíná být palermo jako prase. Vjíždíme do Mostaru, kde míjíme paneláky, které jsou ještě dnes děravé jak řešeto. Přijíždíme do centra a projíždíme okolo vypáleného a rozstříleného parlamentu. Vedle stojí luxusní hotel – země paradoxů. Kousek od místní atrakce – most přes řeku Neretvu – jsme našli parkování ve dvoře městského domu cca za 2 eura za dvě motky – super cena. V centru si dáváme místní specialitu – směs grilovaného masa v restauraci Europa.

Po prohlídce mostu a centra města sedáme na motky a razíme k moři. Meteo hlásí, že má přijít silná bouřka, tak proč moknout a neohřát se u moře. Podél řeky Neretvy jedeme do městečka Duba, kde se rozplácneme na pláži a taháme ven jen karimatky, protože by mělo být v noci teplo, bez deště. Koupačka v moři a něco dobrého k jídlu. Po západu slunce jsme byli pro místní krvelačný komáry jediný objekty na sosání, a tak přeci jen stavíme rychle stan a dobře děláme. Do rána došla z hor bouřka a je všude mokro a voda. Už nejde věřit ani přesné předpovědi počasí.

Trasa

Dem sedmý

Ráno kolem šesté nás budí dělníci, kteří začali makat na stavbě a tak rychle do moře na ranní očistu, černá káva a hurá zpět do Bosny. Na hranicích s Bosnou pokračujeme po silnic R425 přes Medugorjiji a jedeme směrem na Blindije jezero. Silnice R420 a R419 je buď pěkný asfalt, nebo rychlá a super šotolina. Počasí se nám začíná zhoršovat. Občas nějaký ten mrak. Občas nějaká kapka vody. Ale co… jsme tvrdý chlapi a nejsme z cukru! I když začínáme cítit únavu, ale takovou tu hezkou, naplněnou zážitky, překvapením a poznáním, i tak pádíme dál. Okolo poledne přijíždíme na břeh Blindije jezera, kde dáváme oběd. 

Krásné jezero uprostřed hor. Klidně bych tu kempnul, ale cílem našeho dne je dojet nahoru k Šatorskému jezeru a rozložit stan až tam. Po obědě jedeme po hrubé šotolině R419a a dále M16 a M16, jsou to buď silnice nebo ,,hrubice“. Za Glamočem odbočujeme na silnici R408, jedná se o krásné kráterové údolí, cesta je jen šotolina.

Byli jsme fascinováni krátery v zemi. Uprostřed údolí se na nás těší velké letiště, kde dáváme závody a jedeme až do vesnice Rore. Péťa píše: Se divím, žes nenapsal, že jsi byl rychlejší na tom letišti. Stejně jsem tě nechal vyhrát, jinak bych s tebou nevydržel. Všude okolo jsou vypálené a rozstřílené vesnice. Nikde ani živáčka a naštěstí ani mrtváčka. Krásná příroda a divný pocit z prázdnoty místa, kde před pár lety byly plně obydlené vesnice. Ve vesnici Rore pokračujeme po cestě R408. Na Šator vedou tři cesty, které jsme projeli všechny, protože jsme občas zakufrovali. Nebo se navigace sama ztratila a jeli jsme už jen podle mapy, kterou jsem měl v kufru. Cesta na Šator pěkná, někde se dalo jet i na trojáka, vzhledem k tomu, že před námi dost pršelo, tak cesta je dost bahnitá a rozbitá od těžby dřeva. Nic nás neodradí a jedeme na kopec. Po hodince toulání se po lese a hledání cesty k vodě vyjíždíme na planinu. A konečně je před námi ledovcové jezero Šator. Krásné místo na spánek, ale bohužel ne dnes.

Opět se na nás žene bouřka jako prase a nechceme spát v takovém počasí někde vysoko v horách. Prostě představa ranní cesty zpět po bahně nás vede k rychlému rozhodnutí, dát plný plyn směrem do údolí a najít suché a klidné místo na spánek. Dole na silnici M6 jsme byli co by dup a za námi černo, provazy deště a rampačka jako z hororu. Jedeme jak o život a míjíme místní hřbitov. Říkám Petrovi, že se tu vyspíme a jediné co slyším, že jedeme dál :). Po pár km sjíždíme do vesnice beze jména. Tedy, přesněji do ruin vesnice, kdy člověk sotva pozná torza domů a hledáme místo na spánek. Jsme k.o. Jediná možnost, kde postavit stan, je právě tady. Na zbořeništi. Na místě, kde lidé bojovali o život. Zvláštní pocit z místa, ticho a mrtvo. Nikdo z nás si raději nepředstavoval, co se zde dělo. Večer pivko a rychlá večeře. To vše beze slov. Usínali jsme za silné bouřky s přáním, ať je ráno aspoň slunce na nebi.

Trasa

Den osmý

Někdy se prostě přání neplní. Nevadí. Vstáváme do deště. Dnes chceme dojet co nejdále do Chorvatska. Ranní balení už máme nacvičené, jen se nám zdá, že máme mokro snad všude. Sedáme na motky a rychlý přesun po silnici M6.1 a dále silnicí M14.2. Kdo by si myslel, že silnice M značí asfalt, tak se mýlil. Chčije a chčije. Na M 14.2 se naše motorky obalují nánosem bílého prachu, kdy už ani není znát, na čem jedeme.

Konečně přestává pršet a po silnici R401 jedeme okolo řeky Una. Krásně čistá voda a zasloužené pěkné počásko. Věci na nás schnou a jedeme dále k hranicím s Chorvatskem. Začalo být palermo. Už i navigace se asi zbláznila. Jedeme po krásném asfaltu. Široká silnice, pár vesnic, rychlé zatáčky. Petrovi do interkomu hlásím, že za zatáčkou jsou hranice, a že nás čeká civilizace. No a ono prd. Najednou je přes silnici halda kamení a za ní jen kamenitá cesta, hranice s Chorvatskem sice ano, ale nějak zapomněli poznamenat, že hraniční přechod nefunguje. Tedy přechod mezi vesnicí Bosanská Bojna a Veliki Obljaj je mimo provoz. Slunce hřeje jako prase a vylézáme na haldu kamení a říkáme si přejet či ne. Debata s Peťou nás asi zachránila. Najednou slyšíme hrozný rachot motorů a směrem k nám přijíždí velkou rychlostí dva policejní antony s hraniční stráží. Říkám si, že asi bude zle :). Lezu z kamení a už ke mně míří chlapíci s bouchačkama. Nu, nedá se nic dělat. Vytahuji opět svůj služebák, mé eso z rukávu :), a najednou… Jakoby kouzlo okamžiku, čáry máry a je pohodička. Kolegové nám vysvětlují, že mají problémy s migranty a posílají nás na další hraniční přechod. Loučíme se a na budce bývalého přechodu si všímám kamery :). Proto nás tak rychle našli.

Jedeme dále do městečka Velika Kladuše, kde si dáváme místní specialitku. V peněžence máme posledních 16 marek. Dáváme oběd a kávu a zbydou nám ještě 2 marky. Tedy tohle skutečně stálo za to. Obrovská porce hranolek a masa, luxus. Ne, že bychom si vařili špatně, ale s konzervou se tenhle nášup nedal srovnat. Po místních šoustkách míjíme Karlovač a dojíždíme k řece Kupa před městečkem Jamnica. U vody jsme našli pěkný plácek s ohništěm a u břehu byla přivázaná loďka. Je pracovní den, nikde nikdo a tak snad ani nikdo nepřijede. Než dokončíme stavbu stanu, vyplašíme ryby v řece. Musíme ze sebe spláchnout prach. Jenže, než jsme se stihli oblíknout, přijíždí chlápek, že prý jde na ryby. Vůbec jsme se mu nelíbili. Leželi jsme na jeho místě, kde prý každý večer rybaří. Což mu evidentně narušilo jeho zažité stereotypy. Oba dva jsme byli z cesty vyšťavení a tak jsme se dali na diplomacii a po chvíli už se otevírala slivovice, kterou rybář přinesl z auta. Netrvalo dlouho a přijel další důchodce v traktoru od Forda a začalo seznamování. Byla sranda, každý z nás měl mobil v ruce. Pánové a překladač google fungovali naplno. Dokonce nám chlápci rozdělali i oheň, aby nás do rána nesežrali komáři. Přicházela silná bouře. Takhle rychle sbalené rybářské náčiní jsem nikde neviděl, chlápci nám popřáli hodně štěstí a vyrazili domů. Do rána byla opět bouřka a my jsme s hrůzou čekali,  jestli na nás náhodou nespadne nějaká ta větev ze stromu, pod kterým jsme se rozložili.

Trasa

Den devátý

Ráno vstáváme do krásného počasí. Máme pocit, že je apríl. Dnes chceme dojet aspoň kousek za Balaton. Cesta přesunu je nezáživná. Odpoledne jsme na Balatonu a válíme se na pláži v Sifioku, kde si dáváme i oběd, zase sprcha z nebe. Po o vyrážíme směrem na Gyor a u vesnice Czesznek hledáme místo pro stan. Všude jsou krásné rybníky, ale bohužel pro nás, jsou všechny oplocené. Všude na polích se pěstuje zelenina a nikde ani kousek trávy. Vjíždíme do vesnice a míjíme cihlový klášter a zajíždíme za něj. Nacházíme tu cestu do lesa, která není uzavřená bránou a tak se dáváme po ní. Nejdříve pěkná šotolinka, najednou konec a zákazová značka. Nechce se nám vracet, tak to zkoušíme a jedeme dál do lesa. Na kopci nacházíme pěkné místo na stan a kempujeme. No musím taky dodat, že celá cesta se obešla bez pádu. Jen při jednom výjezdu, no nestojí to ani za zmínku, ale přesto, ať je to černé na bílém… Prostě to ten opatrný z nejopatrnějších, pomalý z nejpomalejších, co jel se mnou na tenhle báječný trip. Tak tenhle týpek to položil, (podotýkám, že bez žádné újmy), ale opakuji, položil :). Péťa píše: No jo, ať to celý národ ví, že jsem se kochal a padákem se zasekl o hroudu hlíny a skočil si šipku do křoví :). No co, nedal výjezd a spadnul, všude okolo byly jen stromy a neměl se tedy čím kochat :). Koukám na předpověď počasí a opět... nečeká nás nic hezkého. O půlnoci koukáme na hvězdy na nebi a říkáme si, jak to uteklo. Kam příští rok, Ukrajina nebo Albánie? Ještě uvidíme. Od rána má být pěkný chcavec, což nás moc netěší, a tak si dáváme pivko navíc :)… pršet bude stejně, jen nálada je lepší.

Trasa

Den desátý

Co je horšího, než se probudit a slyšet, jak prší. Vstáváme, koukám na meteo a během 15 minut má být konec deště. No a pak začne slejvák. Na nic nečekáme a šup balení. Rychle sbaleno, bez snídaně a kávy rychle odjíždíme pryč. Patnáct minut uteklo a ani tentokrát se meteo nemýlí. Padá voda z nebe, snad i od spodu. Než jsme dojeli na šotolinu, tak jsme museli překonat jílovitou cestu, která nebyla skoro vidět díky vodě. A naši hroši se jen valili z kopce dolů. Oba dva jsme byli během chvilky na kost mokří. Dojeli jsme na silnici a u první zastávky na autobus jsme zůstali stát. Nepršelo, chcalo jako prase. Motorky se během přestávky na snídani dokonale umyly, dali jsme kávu a něco do žaludku a šup na stroje. Cesta domů byla výživná, až na hranice s ČR přívalové deště, tady pan nepromok splnil svoji funkci. Cesta byla sice nezáživná, ale na co nezapomeneme, je historka s navigačními schopnostmi Péti :) (každopádně jsou výborné, jen se občas nedaří). Když jsme vyjížděli, ptám se Petra, zda mám pustit navi, on na to „co blázníš cestu dom znám jak své boty, i poslepu bych to dal... a další a další“. Dobrá tedy, navi nechávám v suchu a jedeme směr ČR. No a tak si to pelášíme po silnici a najednou hranice, podotýkám, že stále pršelo jako prase. Začala být i mlha, a tak přijíždíme k hraničnímu přechodu, kdy za přechodem je velké zastřešení na kontrolu TIR a říkám si dojedu tam, zastavím a vezmu si nové rukavice. Míjím plechovou kukaň, kde stojí policistka v pláštěnce a jen mávne rukou, neprohlížím si ji, jedu dále, cíl je jasný – zastavit pod střechou a převlíknout si rukavice. Zastavím motku a Petr mě míjí a zastavuje také. Ta mírumilovná policistka, tedy nejprve tak vypadala, na mě začne řvát. Německy!? Rozumím jí, že mám okamžitě odjet, že tu nemůžeme stát. Nenechám se rozhodit. V klidu si převléknu rukavice, ona na mě pořád něco řve a jde ke mně. Sedám na motku a jedu za Petrem, který už raději odjel. Do interkomu se ho ptám: „Můžeš mi vysvětlit proč na slovenských hranicích na mě řve policajtka německy?“, jeho odpověď zní :,,Ty vole, to byla blondýnka, vidí německé stroje, tak na nás mluví německy!!“. Péťa píše: Prej blondýnka, no bylo to asi takhle: Nevíš proč ta p..ča na mě řve německy? Odpovídám sedíš na báwu, vypadáš jako Helmut :). Máme toho oba dva dost, a tak jedeme dále, inu že by přehlídla slovenka českou RZ. Vzápětí míjíme benzinku Shell, vše v eurech – říkám si v pořádku, ale proč jsou všude nápisy ohledně koupě dálniční známky v němčině. Cvak a bylo to! Jsme v Rakousku, na dálnici bez dálniční známky a jedeme směr Vídeň. První sjezd z dálnice a davaj pryč, na první zastávce pro bus stavím a pouštím navi :) směr ČR. Už mu není radno věřit. Péťa píše: Směr jsme měli dobrej, jen lehká odchylka od kurzu, aspoň jsme se projeli po rakouských dálnicích, určitě jsme to od loňska zapomněli :). Přejezdem hranic ČR končí déšť a oskar leze ven. V Zaječí se stavíme na oběd a u našeho vinaře pro vínko a nabíráme směr Chrudim. Dojeli jsme a jsme tu. Návrat do ČR bez újmy, bez škod na našich desetidenních milenkách či na našem zdraví.

Shrnutí

Když jsem dojel domů, tak jsem si řekl… byl jsem tam, viděl jsem a zažil jsem a zpět už nemusím. Tohle mě drželo jen chvilku. Bosna je krásná země mnoha ne vždycky veselých tváří. Člověk se diví a nerozumí spoustě věcí, které během dne potká. Jezdili jsme výhradně jen v horách, za celý den jsme kolikrát nepotkali ani živáčka (je to také tím, že jsme jeli mimo sezónu), jediné co mě udivovalo, bylo to prázdno, nikde nikdo, prázdné vesnice, prázdné louky, vypálené a rozstřílené domy. Když už jsme někoho potkali v nějaké vesnici, tak se ženský otáčely a zacházely do domů, děti si venku ani moc nehrály a starší lidé se s námi do řeči nedávali. Připadalo nám, že tu ještě k tomu, co zde lidé zažili v minulosti, nejsme válkou poznamenanými lidmi ani vítáni. Jejich chování se vlastně nejde divit. Jediná změna k lepšímu byla ve větších městech. Každopádně tahle země, její hory, stojí za to navštívit. Krásná, čistá a nedotčená příroda. Ale co se týká odpadků, je to hnus, za vesnicemi ve stráních vyházené úplně všechno a u větších měst jsme zažili pálení odpadků kousek u silnice a to bylo opravdu už moc. I přes to dnes vím, že než tam dosáhne EU, tak se tam ještě podívám. Je to převážně po šotolinách, samozřejmě nepočítám přejezdy. Tam, kde bych čekal asfalt, tak tam byla šotolina, kde bych čekal lepší šotolinu (např. mezi dvěma městy), je cesta, po které se musí snad i těžko chodit :), natož jet na hrochovi. Jinak motorky bez závad. Kromě toho, že nám obou vytekly přední tlumiče. Není se ani čemu divit, občas ty cesty byly takové, že kdyby měly motky ruce, tak nás umlátí :). Tankování výhradně Natural 98 – 95, kvalita benzinu nic moc, motorky nám trochu kuckaly. Placení při nákupech v obchodních domech či benzinkách na kartu – nedoporučuji dávat kartu z ruky, mají čtečky :), jinak všeho dostatek za 1/3 ceny než u nás. Co se týká obutí, já vyzkoušel Heidenau K60 Scout M+S – super guma – a Petr jel na Mitas E07 – dobrá volba na příště do… asi Albánie :).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.17
Známkováno: 30x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist