Bosna a Hercegovina + Černá Hora 2021

Můj první pořádný roadtrip. 4000 km, 10 dní, 6 států, 5 až 3 motorkáři. Cestou, necestou.

Kapitoly článku

 

Pátek: tryskem do Bosny

Je to tu. Po několika krátkých diskuzích a následné kompletní obměně účastníku zájezdu, kdy původně plánovaná parta téměř celá odpadla, vyrážíme ve čtvrtek ráno na první část roadtripu – PCR test.  Čtvrteční odpolko trávím balením na cestu a čekáním na výsledek. Celá banda obdrží v podvečerních hodinách negativní výsledek a tak konečně v pátek v 9:30 vyrážíme. Nabíráme směr Bosna a Hercegovina. Původně jsme chtěli zavítat pouze do Bosny, ale když jsem koukl do mapy a zjistil, že budeme zhruba 100 km od Černé Hory, bylo by minimálně nemoudré nepodívat se i tam.  Dnes nás čeká přes 700 km. Denní plán je jednoduchý. Profrčet Evropou a večer se zastavit až v Bosně. Pro pohraničníky jsme si připravili klíčové slovo „tranzit“, vyzbrojili jsme se rouškami, negativními testy, pasy a doklady od motorek (přesně v tomto pořadí) a jedeme. První den nás čekají pouze dálnice, benzínky a otlačená zadel.  Připravení mediální covid masáží v Čechách, projíždíme (k našemu  překvapení) česko-rakouskou hranicí úplně v pohodě bez jakékoli kontroly, to samé se děje i na hranicích se Slovinskem a první zásek nás čeká až na hranicích s Chorvatskem, kde přeci jen paní test vidět chce. Magické slovo „tranzit“ funguje, scan QR kódu z testu taky a tak za chvíli frčíme dál. Po spořádané dálniční jízdě v Rakousku a Slovinsku přichází na řadu agresivnější styl chorvatských pilotů černých BMW a Mercedesů, na které je třeba dávat trochu větší pozor než obvykle.  Po pár hodinách na chorvatské dálnici přijíždíme, zhruba ve 22 večer, k vytouženým hranicím Bosny.

Na hranicích je slušná fronta, navíc začíná v dáli viditelně bouřit a tak doufáme, že budeme mít kontrolu rychle za sebou. Trocha kličkování mezi auty a jsme u celníkovo budky. Kontrola probíhá relativně v klidu, navíc přichází na řadu ověření dokladů od motorky, přeci jen je potřeba monitorovat kdo a s čím kam jede, že. Přejíždíme most nad řekou, dělící Chorvatsko a Bosnu a vjíždíme do města Gradiška.

Ihned za hranicemi na nás čeká Andrea s Honzou. Rozhodli se, že nepojedou do Bosny po ose, ale přivezou si své stroje pěkně v klidu na vleku. Na Bosenské straně řeky probíhá docela slušná párty a tak se rozhodujeme popojet ještě pár kilometrů za hranice a přespat někde nadivoko. Kolem 23 hodiny sjíždíme na okresky a hledáme místo na přespání. Rozbalujeme stany na prvním místě, trochu připomínajícím louku, dáváme rychlý rumový přípitek a ještě stihneme uklidnit místního usedlíka, který po našem příjezdu zahájil evakuaci. Při vysvětlování, co jsme to vlastně zač, přátelsky svítím dědovi čelovkou do očí. Lukáš to zachraňuje mezinárodním prosebným gestem, to ho definitivně uklidňuje, otáčí auto a míří opět do svého stavení. My za pár chvil spíme.

Sobota: starý olympijský hotel a poprvé na pláních Lukomiru 

Ráno se ukazuje, že okupujeme parkoviště před místním „sportovním“ areálem / dětským hřištěm / campem. Z hřiště k nám přichází místní starší pán a nabízí, že se můžeme u něj osvěžit, umýt a následně vyrazit. S díky odmítáme, ale srdečná nabídka nás příjemně potěšila. Balíme stany a všichni společně vyrážíme někam na snídani.

Dnes nás čeká mnohem příjemnější cesta přes Bosnu. Moto část volí cestu přes okresky a první off-road, auto část přímější cestu i když offroad je čeká taky, jen ne plánovaně 😊 V místním obchodním středisku u města Babovač dáváme luxusní snídani pro 5, v přepočtu za cca 400 Kč a vyjíždíme poznávat krásy Bosny a Hercegoviny. První pocity? Země absolutních protipólů. Nejnovější výstřelky a stavby se tu kombinují s životem na venkově, poplatným u nás době tak 50 let nazpět. Všude jsou navíc stále patrné dopady Bosenské války za nezávislost, která skončila před 25 lety. Úplně běžně míjíme rozpadlé budovy s jasně znatelnými stopami po kulkách, o 100 metrů dál stojí majestátní novostavba, obehnaná betonovým plotem a 3 mercedesy na parkovišti. O dalších 100 metrů dál je skládka rovnou u silnice a za dalších 100 metrů autobazar a vrakoviště s tisíci díly na Golfa jakékoli generace, kterých je všude plno. Kdo nemá Golfa, není zřejmě správný Bosňák.

Zapínáme mapy.cz a vjíždíme na první bílé okresky. Asfalt se často mění na šotolinu a zpět. Oprava cest probíhá za plného provozu. Tam kde by byla v Čechách cesta uzavřená minimálně na půl roku, se úplně v pohodě proplétáme mezi cestářskými válci a náklaďáky, dělňasové mávají na pozdrav, každý je samý úsměv. Když už není vážně zbytí, odkloní cestu na pár metrů bokem. Zanedlouho narážíme, opět bez jakéhokoli varování, na povrchový důl. Asfaltka prostě končí u jednoho z nespočtu památníků padlých. Ten je doslova „obbagrován“ ze všech stran.

Vracíme se kousek na zpět a když vidíme, že po provizorní cestě, o které jsme si mysleli, že vede přímo do lomu, jezdí běžní smrtelníci, vyrážíme a doufáme, že najedeme opět na značenou cestu. Většinu dne koukám na motorce ze strany na stranu a nestíhám zpracovávat vjemy. A to máme to nejlepší teprve před sebou. Míjíme Sarajevo a odpoledne zastavujeme u vyhlášeného opuštěného olympijského hotelu. Lukáš, povoláním architekt, hodnotí (podle stavu nosníků), že tu s námi hotel v tomto tvaru už moc dlouho nebude.

Prolezeme hotel, děláme pár fotek hotelu (samozřejmě s motorkama 😊) a odpočatí vyrážíme na překrásné náhorní planiny s nejvyšší horou Četovičko Brdo. Projíždíme nově vystavené horské středisko Babin Do, stoupáme do kopce a před námi se otevírá nádherná krajina s kilometry šotolin. Víc stojíme a kocháme se, než jedeme. Kolem 6 večer zastavujeme na pěkném místě s 360 výhledem a dáváme starou dobrou českou vysočinu k večeři. Z dálky se k nám blíží 4 lehké offroad motorky. Nejsou to češi? Samozřejmě že jsou, místňáci by jeli v Golfu. Klábosíme a zjišťujeme, že kluci sem jezdí pravidelně. Okoukáváme si stroje, dělíme se o vysočinu a po příjemné půlhodince postupně odjíždíme, každá skupinka za svým dnešním cílem.

Čeká nás ještě cca 60 km offroadových okresek, završených náročným výjezdem k horské chatě, která bude naší základnou po další 4 dny. Se soumrakem přijíždíme před závěrečné stoupání k chatě. Lukáš nás celou dobu varuje, že jde o úsek s velkými volnými kameny a ať si dáváme bacha. Beru si jeho slova k srdci a v 2. zatáčce házím první Bosenskou tlamu. Nicméně výjezd se opravdu vyplatí. Před námi se otevírá nádherné údolí s chatou a nádherně rozkvetlou loukou.

Dole už na nás čeká Andy s Honzou a velmi příjemná a ochotná majitelka Zejna. Ubytujeme se, sdílíme dojmy, zjišťujeme místní poměry, popíjíme a kolem půlnoci jdeme zaslouženě spát. Pokud máte zájem tu strávit pár úžasných chvil, najděte si Mountain house Varda, třeba na booking.com.

Neděle: „rest day“ Orlinka neboli výjezd na „medvědí horu“

Máme za sebou téměř 1100 km za dva dny, navíc s námi poprvé pojedou i Andy s Honzou a tak se ráno u snídaně domlouváme, že by pro dnešek stačilo něco méně náročného a kratšího. Tak do stovky a ne úplně mega offroad. „Jasně“ říká Lukáš, náš hlavní plánovač tras „přesně něco takového tady mám, jen tam hodím tady tu zkratku“. „Ale je to max po bílé? Že jo?“ ptáme se. „Jasný, nic hrozného, jen kousek čárkované. Hned tady…“ konejší nás. Oukej. Než se vyprdelíme, je 11 a konečně jedeme. Od večerního pádu mi otekl pravý kotník a tak mi hned sjezd od chaty, celou dobu ve stupačkách a na zadní brzdě, dá docela slušně zabrat. Najíždíme na hlavní cestu (rozumějte širší uválcovaná šotolina) a hned nás čeká odbočka zpět do kopce. Výstražné znamení v podobě nataženého řetězu přes cestu ignorujeme. Dá se to přece objet asi půlmetrovou mezerou, takže klid a před pár lety tam žádný řetěz nebyl… Cesta začíná pomalu stoupat, kameny se zvětšují, začínají se množit vracečky, ve kterých jsou vymleté kanály od vody.

Kontrolujeme mapu a někde má být odbočka, která nás má vrátit na hlavní šotolinovou cestu údolím. Nicméně žádnou takovou cestu nenalézáme, tam kde mapa ukazuje odbočku, rostou hustě u sebe metrové stromky. Tudy asi ne… Pokračujeme dál po cestě do kopce a po chvilce se nám otvírá krásný výhled do celého údolí. Zastavujeme, fotíme. Ukazuje se, že tady před nedávnem hořelo. Kolem nás jsou vidět ohořelé zbytky stromů, půlka svahu je porostlá jen trávou a z ní trčí ohořelé zbylé kmeny. Koukáme opět do mapy, někdy by tu měla být ještě jedna odbočka dolů a tak jedeme dál. Až po dalších kilometrech klikatící se cesty do kopce, nám dochází, že tahle cesta je průjezdná jen proto, že tu odklízeli a sváželi dřevo po požáru. Jinak tudy vážně cesta nikam nevede. No nic, když už jsme tu, tak to vyjdeme, ne? Navíc nám cesta, klikatící se na hraně srázu, připomíná všechny ty cesty smrti, které jsme tolikrát viděli v cestopisech a vždy toužili, že jednou zažijeme podobné dobrodružství. Takže dobrý tréning, až jednou pojedeme třeba údolím smrti :). Pokračujme dál, vyhýbáme se sesutým kamenům, odklízíme překážku v podobě pořádného stromu padlého přes cestu, přejíždíme ty menší a zažíváme opravdové lokální offroad dobrodružství.

Cesta nahoru nám trvá už přes hodinu a jsme pěkně unavení, ale nadšení. Pro mne, offroad nováčka, zatím nejtěžší část. Konečně se dostáváme na vrchol. Sesedáme a jdeme prozkoumat, kudy se dostat dolů. Koukáme na navigaci a podle polohy jsme právě zdolali 1700 metrů vysokou horu zvanou Orlinka. Jupíí, vyjeli jsme Sněžku. 😊 Probíhá obřad zabrání území pro Česko v podobě hromadné čura pauzy a společného focení výhledů, motorek a nesmí chybět výhledy s motorkami. Při focení narážíme na čerstvý megabobek. Náš největší biolog Ifa hodnotí, že bobek pochází z medvěda. Zahajujeme detailní průzkum klackem. Podle konzistence, barvy a chuti se přikláním spíše k tomu, že to je od opravdu velké ovce nebo kamzíka. Možná taky rozteklá čokoláda, nejspíš celé balení studentské pečeti. Extra hořké. Necháváme bobek koňovi, procházíme se po vrcholu a hledáme cestu dolů. Navigace optimisticky ukazuje cestu z druhé strany hory. Nic sjízdného nenalézáme a tak bohužel nezbývá nic jiného, než se vrátit po cestě, po které jsme přijeli.

 

Dolů sjíždíme o poznání rychleji, cestu si užíváme, dáváme 2-3 zastávky a jsme opět na místě, ze kterého jsme dopoledne vyjeli. Paráda. Je 5 odpoledne a za celý den jsme ujeli něco málo přes 30 km. Ale každý kilometr stál za to! Shodujeme se, že už nemá cenu něco hrotit, je přeci odpočinkový den a vyrážíme zpět k chatě. Andy s Honzou nám říkají, že jeli k chatě po jiné cestě. Prý je lepší, než ta, kterou jsme sjížděli ráno. Vyrážíme a ukazuje se, že je to klasická zkratka: delší ale za to horší cesta. V jedné zatáčce se mi mezi motorku a nohu dostává pořádná větev a následuje druhá tlama. Opět na posledním kilometru před chatou. Nadávám si a doufám, že z toho nebude pravidlo. Motorce naštěstí díky padákům opět nic není. Dojíždíme do chaty a těšíme se na další den. Tentokrát nás čeká vyhlášený Lukomir.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (20x):


TOPlist