sumoto_listopad



Bosna a Hercegovina 2019

8 denní cesta 4 kamarádů do BiH a zpět na Hondě XL650V TransAlp, Hondě CRF1000L AfricaTwin, Yamaze XTZ750 SuperTenere a Yamaze XT1200Z SuperTenere

Kapitoly článku

 Je ráno, sobota 28.6.2019 a mě budí budík v 6 ráno. Po asi 2 hodinovém spánku a moři alkoholu mi to zrovna moc nemyslí, ale už teď vím, jakej jsem deb*l, že jsem na tu grilovačku neřekl ne. Nedá se nic dělat, v 8.00 je odjezd z OMV v Olomouci. Dojíždím domů, chystám poslední věci a přemáhá mě únava. Na hodinku si zdřímnu, hned jak se stresem probouzím ujišťuju kluky, že určitě 8.15 jsem tam. S Akademickou čtvrthodinkou po limitu dojíždím na OMV 8.30, kdy jsou moji spolucestovatelé nasnídáni a občerstvení. Já si zase jen zanadávám, kupuju 4 Redbully a můžeme vyrazit. Cesta Přes ČR a Rakousko je docela nudná, pořád 110km/h po dálnici , ale za Grazem sjíždíme a míříme směrem do kempu do Velenje. Po 12 energiťácích začínám vidět zvuky a okresky mě probouzí, Přejíždíme hranice v krásně vinařské oblasti a míříme ke kempu. Tam rozděláme stany, proskočíme vodou a jdeme na večeři do města.

Další den je naším cílem letiště Željava na hranici Chorvatska a Bosny. Skočíme na snídani do obchodu a vyrážíme. Bylo by divný, aby se mi nestalo něco jako prvnímu. Asi po 40km jízdy projíždíme městečkem, jedu jako poslední a najednou palčivá bolest na levém lokti, a druhá znovu...sakra co se děje, vymačkávám spojku,usilovně šlapu na zadní brzdu nehledě na provoz za mnou a pravou rukou si chytám inkriminované místo a doufám, že tu pichlavou svini držím v rukávu. Tak stojím, kopu N a dávám stojan  jenže co teď, vrací se Adam, ostatní mizí v dáli :D. Adam mi pomáhá sundat bundu a helmu, prohledáváme rukáv a ta malá potvora frrrr a je pryč. Super, dostal jsem dvě žihadla...omývám vodou, mažu fenistilem, dávám cigáro a čekám, jestli napuchnu... Naštěstí nic, tak se jede dál. Po cestě po rovinatých okreskách Slovinska a Chorvatska až na pár zajímavých a do češtiny převozených názvů na billboardej jako "plivanie" a "KokotAgro" nic zajímavého. Pár tankování a v odpoledních hodinách dorážíme na letiště, kde nás vítá Dakota (je škoda, jak se k letadlu ale ostatní chovají a mizí před očima). Projíždka po ranvejích, procházka v bunkru v příjemných asi 16 s tupních a absolutní tmě. Trošku nás vyděsili policisté , kteří nás venku čekali u motorek, ale nakonec se ukázalo, že jen měli obavy, jestli jsme v pořádku, že jsme byli uvnitř docela nezvykle dlouho. Po jejich prezentaci a vysvětlení, jak to tady před a za války bylo a doporučení návštěvy radarové základny nad letištěm jsme se rozloučili, popřáli si hodně štěstí a jeli jsme si hledat ubytování. To jsme naštěstí našli asi 5km od letiště v krásném kempu. Chvilka googlování a plán na druhý den je jasný.

Další den se probouzíme, dáváme si snídani, sedáme na motorky a razíme směrem zpět na Plitvička a dolů na jih hledat cestu na Golu Plješevicu. Po drobném bloudění cestu nacházíme a postupně stoupáme po ne zrovna dokonalé cestě nahoru. Těsně před vrcholem však zastavujeme, šotolina je hrozná a mám pocit, že výš už vyjet na tomhle terénu (a na první cestě za kopce na cenduru) fakt nemůžu. Drobný občerstvení, vydýchat stres že to rozbiju, pár fotek s krásným výhledem, ukecávání a sedám znovu do sedla a razím po šutrové cestě a po skále směrem nahoru. Už chápu, proč nahoru kontroly vojáků nejezdily a jezdily tam jen náklaďáky se zásobováním a lítaly vrtulníky. Pár krizovek ale ufffff jsem hahoře, čekám na kluky. Přijíždí Honza, za chvilku Adam, po cestě to stihl ještě zahodit na zem, Marťas na nás čeká dole, nemá na to nervy. Připíjíme si na zdolání vrcholu, jdeme prozkoumat útroby radarové základny a kasáren. Dáme pár fotek a asi po hodině a půl sjíždíme dolů. Potkáme zase pohraniční policii (nahoře..blázni...) a nějaký turisty z Novýho Zélandu, kteří cestují po balkánu pěšky. 

Na hlavní tankujeme, posilňujeme se a vyrážíme za hranice evropské unie směr Bihac a pak spaní v Martin Brod. Po cestě je v plánu zastávka v NP Una. Sjíždíme u brány z hlavní a zastavujeme u kadibudky s týpkem v kamizolce jako v dětském seriálu Méďa Béďa. Platíme správci parku poplatek a projíždíme parkem. Na medvědy, vlky ani lišky štěstí nemáme, zato na blbce (já), kterej zapadne i na rovné cestě při otáčení, jo.. :D Honza mi při pomáhání ven nadává, jestli jsem magor, kdo tu 100 tunovou motorku má tahat ven. Po drobným úsilí je venku a my dojíždíme k úžasným vodopádům. Po procházce a posilnění sedáme na motorky a razíme k Martin Brod hledat ubytování. Během jízdy, kdy se cesta mění v šotolinu a naopak, se stane něco, co přijít muselo. S Honzou čekáme na zbytek, ze zatáčky se za zběsilého řevu řítí Adam na Transalpu, přechod z šotoliny na asfalt je na hrbu...skok...a jeho kufry dopadly o něco níž než jeho motorka...urvaly se držáky :D škoda že to nejde popsat tak jak to v tu chvíli vypadalo :D Chvilku to tam provizorně ladíme, jedeme opatrně dál a po cestě kupujeme nějaký pivka na večer. Adam držáky u místního týpka zavařil a dojíždí o něco později za náma do "kempu". Taková louka s lavičkama, altánkama a sociálním zařízením. Jednoduché, ale naprosto dostačující (10 bosenských srandapenízků na osobu na noc). Popíjíme, jíme ... usínáme...

Ráno vstávačka, sprcha, někteří koupačka v průzračně čisté říčce o teplotě asi -30 stupňů, snídaně, sedáme na motorky a pokračujeme v jízdě Bosenskými šotolinami směrem do Chorvatska někam jižně očváchnout se v moři (když už jsme tak blízko, žejo). Cesta ubíhala standartně, otevíraly se nám nádherné výhledy. Co však normání mozek nemůže nechat v klidu, jsou stále viditelné stopy po bombardování, vypalování a ničení krajiny válkou...u jednoho místa jsme provedli zastávku. Byla to asi nejdivnější zastávka hned po hotelu Igman. Ticho, pusto prázdno a jen rozstřílené a rozbombardované baráky s různými krátery na loukách. Auto tam člověk potkal jednou za hodinu. Vážně zvláštní. Po odpočinku ve 40°C pokračujeme dál. Po 5 dnech na cestě zjišťuju, jak funguje můj interkom a že je na něm i FM příjmač..pecka.. :D  Projeli jsme hranici u Buško jezera a jeli na známé místo Dubci. Zde neudělat fotku by byl přece hřích. Vynoříte se u moře průjezdem skal a před vámi už je jen dovolenkový ráj všech čechů v sandálech s ponožkama. MAKARSKA RIVIERA. Projeli jsme makarskou dolů až do kempu Male Čiste. S paní domácí, která ze mě měla jen prdel jsme se nakonec domluvili na ceně, rozdělali spaní a šli dolů k moři na pivko. 

Ráno vstávačka, koupačka a relax u pivka s výhledem na moře. Před obědem zvedáme kotvy a míříme zase do Bosny a vnitrozemí. Dnes máme naplánovanou zastávku v Blagaji a Mostaru a ubytování někde u Konjic. Už při průjezdu přes Ploče víme, že to bude dnes katastrofa. Palubák hlasí krásných 45°C ve stínu. Zastavujeme častěji pro občerstvení a dojíždíme do Blagaj. Nápor vedra a turistů nás neúprosně nutí měnit plány, takže ke klášteru ani nejdeme. 46°C nás nutí vynechat i centrum Mostaru, který tak jen projíždíme a kocháme se ním ze sedla motorky a přesouváme se postupně k Potoci a chceme do hor na šotolinu  přes Humilišani. Policista u odbočky nás ale nepustí skrz nehodu kamionu a nutí nás jet podél řeky Neretvy směrem na Jablanicu. Je to škoda, ale chládek mezi skálalmi a podél této řeky nám to vynahrazují.Dojíždíme až do kempu Oaza, kde se ubytováváme u správnýho dědečka a jdeme vedle do restaurace Orahovica na večeři. Zde se dáváme do řeči s číšníkem a po doporučení perfektního jídla je nám doporučeno i druhý den dojet k jezeru Blidinje.

Večeře nás nadchla natolik, že následující den jsme sem šli i na snídani. Po snídani jsme sbalili stany a vyrazili směrem k Blidinje jezero, cesta vedla skalnatým údolím a na vrcholku nás čekala brána a cesta vinoucí se rovinou v cca 1200mnm s panorama tvořícími vrcholky hor. Před samotným jezerem se na kopci nachází betonový kříž. Cesta teda šíleně krkolomná a strmá po hrozných kamenech, ale výhled nádhera. Nějaké drobné zaškobrtnutí při výjezdu bylo, ale nakonec jsem to zvládl. Po toulkách kolem jezera se začaly honit mraky. Z tohoto důvodu a z důvodu špatného dobíjení XTZ750 Marťase jsme opět byli nuceni měnit plány a vynechat šotoliny až do 2000mnm a jet zpět tou samou cestou směrem na Sarajevo a slavné skokanské můstky z roku 84. Už po cestě dolů jsme věděli, že nás nemine déšť. Proto se zastavujeme na pozdní oběd na dobře známe Orahovici a cpeme si pupky. Co však přišlo za masakr, to jsme nečekali :D déšť pršel vodorovně, nebyla vidět ani hladina vody 10m před námi a padaly kroupy o velikosti golfového míčku. Tohle všechno trvalo 3 hodiny. Jakmile spoušť přešla, vydali jsme se na cestu směrem k hoře Igman. Po dešti zůstává zataženo a u hory Igman je ne zrovna příjemných 16°C. Děláme pár fotek, přejíždíme k stejnojmennému zchátralému hotelu a přemýšlíme opět proč se tohle všechno dělo. Začíná být docela pozdě, tak sedáme na motorky a míříme k Sarajevu. dnes už učitě Bobovou dráhu nestíháme. Nacházíme penzion, dáváme si večeři, pivka a jdeme spát.

V pátek máme plánováno kouknout na bobovou dráhu, pyramidy a dojet co nejblíž k ČR aby byl sobotní přejezd co nejkratší. Snídaně, sedáme na motorky , v Sarajevu míříme k tunelu Spasa, který vede pod letištěm vysoký a fungoval během války jako zásobování města a vynášení raněných. Odtud přejíždíme k hoře Trebevic, kde je bobová dráha. Fotíme, projíždíme si místo konání ZOH 84, chloubu Bosny, na kterou se každý obyvatel skládal částí platu aby se mohla konat, aby mohli změnit dějiny a pohled na Bosnu od nechvalně známé první světové války (atentát na Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu). Hry byly velkolepé, bohužel pro místní tahle velkolepost dlouho nevydržela...přišla již zmiňovaná občanská válka...Po vyblbnutí projíždíme Sarajevo a míříme směr Visoko na Bosenské pyramidy. Myslím si ale, po tom co jsem viděl, že je to jen šméčko na lidi...nevím no...Odtud pokračujeme na sever, kde mě navigace trošičku překvapí a táhne nás neskutečnou cestou přes Suha klikaticí a šotolinou na Doboj. Dnes se nám podaří překročit hranice s HR, dáváme si Mekáče a ubytováváme se v rodinném domku chorvatské rodinky.

Další den ráno dáváme snídani, volíme jízdu po dálnici skrz zmíněné špatné dobíjení motorky a uháníme směr domov. Slovinsko se trápíme mimo dálnice, chytám pár mikrospánků, projíždíme opět krásné oblasti plné vína na A+SLO hranicích, naskakujeme na dálnici v Rakousku, dvakrát dobíjíme šťávu přes silnější a mladší sestru Marťové motorky a večer dorážíme po necelých 2800km domů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (13x):


TOPlist