Bosna 2017

Po roce jsme vyrazili na další balkánské moto-dobrodružství, tentokrát do Bosny a Hercegoviny. Do té jsme lehce nakoukli už v roce 2012, tentokrát to ale měla být cílová země bez vyjížděk do okolních zemí. Měla…

Vyjeli jsme 4.5.2017 odpoledne z Prahy. Osvědčeným způsobem (motorky v dodávce) jsme po zhruba 10 hodinách dojeli do města Banja Luka na severu Bosny. Banja Luka je hlavním městem Republiky srbské, jedné ze tří entit státu Bosna a Hercegovina (dalšími jsou Federace Bosny a Hercegoviny a distrikt Brčko). Noční recepční v hotelu, kde jsme nechávali dodávku, celkem koukal, když jsme se mu vyvalili z garáží o půl třetí ráno, ale ustál to.

Banja Luka

Ráno to začalo – nejdříve trochu trapas při placení hotelu. Ani u druhého terminálu nám to nechtělo vzít kartu, aby pak recepční zjistila, že na kartě nejsou peníze. A když už jsme se vykodrcali děsivou ranní špičkou, tak si Vítek vzpomněl, že si nevzal z dodávky nové duše a jelo se zpět. Prostě start, jak má být. Jeli jsme po silnici R-405 směrem na Sanski Most. Asfalt dle očekávání za chvíli skončil a začala šotolina, navíc se spustil liják a proti nám tekly po cestě potoky červené vody. Při nasazování nepromoků k nám přijel místní, dost podnapilý týpek v Golfu (zdejší nejobvyklejší auto) a zval nás k sobě, asi že popijeme. Naštěstí nebyl neodbytný a jeli jsme dále. Na hřebeni byla velká cedule s mapou zaminovaných oblastí, cesta vedla přímo přes minové pole a všude kolem ní byly cedule Pazi mine.

Do města Sanski Most jsme dojeli už v mokrých botách a s vyhlídkou na další déšť jsme zvolili trasu přes Donji Dabar. Měla to být zkratka, ale díky dvěma navigačním chybám nebyla a nakonec jsme museli někde v lesích otáčet a vracet se hodně zpátky – vše v dešti a na rozměklé písčité šotolině. Když už začal konečně asfalt, tak vedl na jinou stranu, než jsme potřebovali. Další cesta vedla po R407a (většinou hladká šotolina, občas trial přes velké šutry) přes vesnici Bojište, jejíž jméno odpovídá stavu, v jakém je celé údolí – vypálené opuštěné domy, zpustlé sady a nikde nikdo. Na konci údolí je cedule programu EU a Holandska na obnovu, ale asi se to moc nedaří. Nicméně se tam jelo krásně.

Sjezd do údolí…

Výhled do válkou zcela zničeného údolí

Od napojení na R405 už to bylo dál po asfaltu až do Bihače, které bylo cílovým městem prvního dne. Večer jsme prošli město a místní hospody. Nejdřív jsme byli na pivu v místní punkové pivnici hned u vody, kde jsme byli asi nejstarší. Cestou na hotel jsme se ještě zastavili v místním diskobaru, kde nás u vstupu šacovala ochranka kvůli zbraním – můj lovecký zavírák v přední síťce batohu jim nějak uniknul. Vlastní diskobar byl zvláštní – v jednom rohu u stolků na stání kluci, v druhém holky a jinak, kromě ohlušující hudby, nic. Za pět minut už jsme špacírovali na hotel, cestou jsme se ještě zastavili v pekárně na sladkost.

Bihač

Druhý den začínáme projížďkou NP Una, kam vjíždíme od severu. U brány do parku (vjezd je zpoplatněn) byl velice sympatický a ochotný ranger. Cesta byla po včerejším dešti blátivá a jedeme pomalu, což nám jenom potvrdila parta třech Slováků, kteří kolem nás jenom profrčeli. Když jsem pak u Štrbački buk kouknul na jejich gumy, byla ta potupa ještě větší – jeli na čistě silničních gumách. Holt někdo umí, někdo jen čumí.

Prohlídka Štrbački buk stála za to, fakt nádhera a pro turisty je to dobře zorganizováno. Chodí se po dřevěných chodníčcích nad terénem, všude je spousta vyhlídek a míst pro focení. Z druhé strany je to místo dostupné i pro autobusy a tak se tu potkáváme se zájezdem Japonců. Hned u parkoviště je památník povražděným obětem občanské války, z toho popisu mrazí.

Štrbački buk

Cestou se ještě zastavujeme ve vesnici Martin Brod, kde je pro změnu zase spousta Arabů. Odtud už je silnice R408 kompletně asfaltová a hezky se vine přes hory až do Drvaru.

Martin Brod

Začínají se mi ozývat divné zvuky z motorky – zpočátku nesměle, pak už je to klepání tak hlasité, že to nejde přehlížet. Takže za Drvarem zastavujeme a snažíme se přijít, o co se jedná. Zvuk se objevuje jen při záběru, ale příčinu nezjistíme. Je nedělní poledne a navíc zde, v Bosanko Grahovo, není žádný servis. Pumpař nás posílá do chorvatského Kninu, tam prý servis bude. Měníme plán trasy a míříme směr Chorvatsko. Na hranici mi dělají problém bosenští pohraničníci kvůli duplikátu zelené karty, dodnes to nechápu – na výstupu? V Kninu jsme žádný otevřený servis nenašli a pokračujeme tedy po chorvatské D1 směr Livno v Bosně, kde máme další ubytování. Pokud se to večer nepodaří opravit, tak to ráno otáčíme a vracíme se domů. Nálada byla pod psa. Ve vesnici Brnaze si Vítek všimnul tabule s označením servisu, tak to jedem zkusit. Servis byl sice zavřený, ale chlapík si na dvorku stavěl loď a byl ochotný se na to podívat. Zavolal nějakému známému (motorkáři) a za chvíli už ten chlapík jezdil na mojí motorce a testoval, co by to mohlo být. Nakonec to byla banalita – málo napnutý a namazaný řetěz, který už byl na hranici životnosti. Včerejší jízda v dešti a v terénu mu asi nepřidala. Po dopnutí a namazání se to cvakání ztratilo – jak rychle se může člověk dostat z totálních sr..k do naprosté euforie – jedeme dál! Chlapík ani nechtěl žádné peníze – prý je taky motorkář a pro motorkáře prý udělá cokoliv. Taková motorkářská internacionála, jedno oko nezůstalo suché!

Cesta do Livna po M16 už probíhá v klidu. Je to malé, většinově chorvatské město. V hotelové restauraci si nás zařadí do skupiny místního dívčího oddílu házené a dostáváme stejné jídlo. Naštěstí se to servírce, která neuměla slovo anglicky, podařilo vysvětlit. Večer jdeme na místní pivo (fakt parádní) a opět navštěvujeme místní discobar – holky v šatech a nalíčené, kluci v teplákách. Asi místní zvyk, ale vypadá to fakt divně.

Livno

Ráno mažeme posledním zbytkem spreje řetězy a vyrážíme do hor u jezera Blidinje. Prší a je zima, od rána máme nepromoky a jsme za ně rádi, už kvůli tomu, že tady hrozně fouká. Přes tyhle hory jsme jeli už před lety a chtěl jsem je projet z druhé strany. Po odbočení z R419a začíná parádní šotolina, kterou ve stoupání nahrazují velké volné kameny. Tímhle trialem dohrkáme až nahoru, kde je zase ta původní šotolina – ach, ta navigace..

Přejezd přes hory je ale skvělý – nikde nikdo, hladká a široká cesta se vine lesem. Občas je to někde horší v místě, kde se tahá dřevo a v jednom místě byl dokonce překop cesty. Naštěstí se motorky nechaly přetlačit po bocích překopu a nemusíme se vracet. V úplné pustině a ve výšce kolem 1500 m ještě zastavujeme u velkého památníku z doby občanské války. Ještě pár kilometrů a před námi se otvírá pohled, kvůli kterému jsem se sem chtěl vrátit – výhled na zasněžené vrcholy byl fakt impozantní.

Cesta přes NP Blidinje

Za jezerem odbočuje z R419 směr Pločno a jedeme parádní šotolinou po náhorní plošině. Jsme už celkem ubití, pořád jemně prší a proto se rozhodujeme, že do Mostaru pojedeme už po asfaltu. Na pumpě, když už neprší, volíme trasu z Poklecani na Sutinu a Gornji Crnac – v mapě hezká bělka. Asfalt skončil už v Sutině, dál už jen poměrně náročný off po úzkých cestách přes hory. Přechází nízká oblačnost a tak občas projíždíme mrakem a není nic vidět. Do toho se spouští znovu déšť, asfalt na konci vidíme vážně rádi. Nakonec se přes Široki Brijeg dostáváme do Mostaru, kde nás hned obere místní falešný policajt, ze kterého se nakonec vyklubal lepší žebrák. Ale 10E je pryč, čert je vem. Naši oblíbenou restauraci Dudo nacházíme zrušenou, takže nakonec stejně večeříme v restauraci, kterou nám doporučili v hotelu. Cestou ještě zachraňujeme místního, asi tak sedmdesátiletého opilce, který uklouznul na mokré dlažbě a zaklínil se do kovové židle. Jeho stejně starý a stejně nalitý kumpán ho nedokázal dostat na nohy. Ale byl pěkně těžký, pacholek! Večer ještě jdeme do místního hudebního klubu, kde místní omladina hraje  - bingo! To je fakt bizárek. Při odchodu nás zastihne totální průtrž mračen, po ulicích tečou potoky vody a děsně to klouže. To zase bude zítra blátíčko.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE