Balkán 2018

Rok se s rokem sešel a znovu jsme vyrazili na dovolenou na motorkách. Letošní cíl je Balkán, kde chceme hlavně zavítat do Bosny a Černé Hory.

Balkán 2018

Kapitoly článku

Rok se s rokem sešel a znovu jsme vyrazili na dovolenou na motorkách. Letos se účastníci zájezdu od starých mazáků (mě a Ivky) rozrostl o nového člena, který se k nám přikvartýroval minulý rok v Norsku a od té doby chodí a jezdí všude s námi.

 

Co na tom, že mě ani Ivce se to pracovně nehodilo, ale nu což, přece nebudu morous a ukecávat šéfa, ať mi zruší dovolenou. Tak jsem v pátek kolegům popřál hezkou práci a s úsměvem na tváři vykráčel z kanceláře s představou 2 týdnů na motorce.

Po hořečnatých dohadech kam pojedeme, jsme se shodli, že nevíme. A tak jsme dva dny před odjezdem koukli na počasí a s úsměvem na tvářit zapíchli prst na mapě se slovy: "tam pojedeme". Nápad je to dobrý, ale počasí se může změnit ze dne na den, ale i tak náš plán je Balkán. Původní plán bylo dojet do Řecka, což mi nyní připadá hodně úsměvné, když na to pomyslím. Ale není proč házet flintu do žita.

 

28. duben 2018 - sobota

Plán byl jasný, nejpozději v 9 odjezd z domu, ať se děje co se děje. Když jsme v 11 nasedali na motorky, v hlavě se mi honila myšlenka, no co zas to nevyšlo. Není to poprvé ani naposled.

Musím uznat, že jsme odjeli s plnou parádou, kterou nám zařídila navigace Sygic. Při představě opuštění rodného města na dva týdny se asi rozhodla, že nám to tu trochu prodlouží a protáhla nás uličkami, které ani neznám po 5 rokách, co tu bydlím.

Jede s námi Filip, který se v Rakousku oddělí a pojede do Bratislavy.

Cesta utíkala tak nějak sama, až jsme se ocitli v Břeclavi na poslední vydatné jídlo. Česká nátura se nezapře, protože sebou vezeme tolik jídla, že bychom mohli pohostit několik lidí a moc by neubylo (tedy za předpokladu, že polívky v sáčku a podobné pochutiny se dají uznat jako gastro zážitek - zde se nám znovu ukázalo, že příště nemá cenu s sebou vozit tolik jídla)

Cesta nás vedla podél rakousko - slovenských hranic na rakouské straně. Kdo má rád zatáčky, určitě můžu doporučit. Někdy odpoledne jsme dojeli do dnešního hlavního cíle, jezera Neusiedler See.

Jezero je krásné, ale ty houfy turistů mě budou ještě dlouho děsit ve spánku. Hezké bylo pozorovat, jak velká část návštěvníků přijela na kolech, což musím uznat je velmi záslužné, protože ve zdravém těle zdravý duch, o to více mi to přišlo zábavné, že podstatná část kol byla elektro.

Zato zmrzlinový pohár měli kluci ušatí vynikající. Nějak jsme se u něj rozseděli, že se nám již dále pokračovat nechtělo, až padlo rozhodnutí: "zůstaneme zde v kempu".  Nápad dobrý, ale v plném kempu nerealizovatelný. Na recepci nás odeslali zkusit štěstí do St André, asi 10 km vzdáleného kempu. Což se později ukázalo jako skvělý nápad, protože místa měli habaděj a celkově se mi to tam líbilo více (možná díky počtu spolu kempníků, kterých bylo o podstatu méně než u jezera - vím, že to říkám už dlouho, ale prostě nemám rád přelidněné místa).

29. duben 2018 - neděle

Hned z rána projíždíme přes maďarské hranice a pokračujeme na jih.

Dnešní den se ponese v nostalgickém duchu, protože když jsme v Maďarsku, tak musíme navštívit kultovní místo z dob soudruhů, a to jezero Balaton. Z vyprávění rodičů a z x kultovních filmů mám dojem, že se musí jednat o poutní místo.

O to víc jsme rozladění, když konečně dojedeme, odložíme hadry a hurá na břeh. Bože (né že bych věřil) co to k... je? Taková břečka, do které bych měl problémy ponořit nohu, natož se jít vykoupat a celkově prostředí nic moc.

Po malé procházce pár fotkách sedáme opět na motorky a razíme pryč. Dost bylo nostalgie, aneb jak by řekli soudruzi: "ani krok zpět".

Btw taková poznámka z Maďarska. Pokud jste kuřáci, tak nepočítejte s tím, že na benzínkách dokoupíte chutné pokuřiny, ale tabák se dá koupit jen ve specializovaných obchodech, což v neděli dá krapet práci, objevit nějaký otevřený.

Dojíždíme k maďarsko - chorvatským hranicím, kde poprvé vytahuji pas (njn šengen je dost návykový) - ano tu červenou knížečku, kterou po Evropě člověk vůbec nepotřebuje a stačí občanka (jenže to bych ji nesměl mít 4 měsíce propadlou). Kontrola proběhla v pořádku a my přejíždíme hranice do dalšího státu, který mají Češi stále tak v oblibě. (což moc nechápu, protože všechny hezké věci i hodné lidi jsme většinou potkali ve vnitrozemí). Mám trochu divnou náladu, protože před dvěma roky jsme tu byli na skok ze Slovinska a celou dobu jsem měl pocit, jak kdyby nás tu místní vůbec nechtěli.

Po chvilce stavíme kousek od silnice na polní cestě a Ivka vybíhá, že nutně potřebuje na záchod. Což by samo o sobě nebylo tak zajímavé, problém byl v tom, že jsme se zrovna nacházeli v močálo jezerní části chorvatské krajiny. Takže stačilo zastavit a člověk měl kolem sebe roj komárů. Nyní již věřím, že aspoň některé ženy dokáží dělat více věcí najednou. Protože ten pohled na Ivku jak čůrá a přitom jednou rukou odhání vše nad sebou a druhou vše pod sebou, se nezapomíná :-). I když na pohled to vypadalo jako bravurní choreografické číslo, moc jí nepomohlo, protože stejně měla zadek plný štípanců.

Večer se blíží a my začínáme hledat místo k spánku. Vybíráme si zapadlé vesničky a zapadlé cesty a snažíme se najít nějaké místo pro stan, což se bohužel nějakou dobu vůbec nedaří. Jedna cesta nás dokonce dovedla k luxusnímu bydlení, u kterého se obracíme a jedeme zpět, kde se o kus dále dáváme do řeči s rodinou, která zrovna odpočívá na zahradě. Sice neumí ani slovo anglicky a my ani slovo chorvatsky, ale po chvilce se dozvídáme, že ten honosný dům je majetek nějakého pohlavára a tam spát nesmíme a posílají nás do vzdáleného města, kde určitě mají hotel. Snažíme se jim vysvětlit, že nemáme peníze na hotel a chceme někam pod stan. Ve skrytu duše doufáme, že nás nechají přespat na zahradě, ale pořád ukazují tam hotel :-). Po chvilce to vzdáváme, poděkujeme za radu a pokračujeme dále.

Zastavujeme na nejbližší benzínce a po domluvě s pumpařem stavíme stan na benzínce. Ivka byla dost překvapená, když jsem navrhl spaní na benzínce. Nejdřív nevěřícně koukala a když jsem jí vysvětlil, že se to normálně dělá, tak s radostí přikývla. A tak jsme si postavili stan vedle určitě bezpečné boudy, teda skladu s propan-butan láhvemi.

30. duben 2018 - pondělí

Ráno mě probouzí doznívající déšť, což se bude opakovat i v dalších dnech, protože počasí jako vždy, když vyrazíme na dovolenou, musí pršeti. Ale já jsem v klidu i kdyby trakaře padaly, protože od doby, co mám pořádné nepromoky a moje ehm "koule" jsou v suchu, není problém :-). Takové balení a vstávání na benzínce je zajímavá zkušenost. Lidé kolem jen nevěřícně koukají nebo se usmívají a ukazují palec nahoru. Tento rok jsem si řekl, že zkusím vydržet jen s max dvěma páry od každého oblečení, takže když je možnost, využívám praní a tak se po chvilce máčení oblečení v umyvadlu na motorce objevují přivázané ponožky kolem zrcátek nebo stylové boxerky na vršku tankvaku (což se časem projeví jako super bezpečnostní vložka, která chrání věci uvnitř před nezvanými hosty - řekneme si narovinu, komu z nás by se chtělo šahat na cizí boxerky :-) ).

 

Dnešní cíl je přejet Chorvatsko do Bosny se zastávkou v národním parku Papuk.

Nálada je parádní, jen nám no teda spíš Ivce kazí zkutečnost, že během cesty zjistila, že její nový ultra cool retro fotoaparát nedokáže nabíjet baterie přes USB. A my nevzali normální nabíječku na 220 V. Což se později projeví jako startovací událost, která nás přivede k jednomu ze silných zážitků z této cesty, ale to až později.

Kdo by chtěl vyrazit do národního parku Papuk a bojí se o svoje auto, běžte pěšky nebo na kole. Protože cesta vede přes několika kilometrovou polňačku, která v několika místech je nepříjemná, ale pro nás žádné velké drama (motorky vydrží všechno :-) ).

Papuk, no co bych řekl, vypadá moc hezky, ale není moc velký. Takže po necelé hodince jsme udělali okružní procházku a byli zpět. Ale příroda nádherná, všude se to hemžilo různými živočichy a bylo vidět, že se o park hodně starají (na konci je super vodopád).

Z parku pokračujeme dále až do Slavonski Brod, což je hraniční město mezi Chorvatskem a Bosnou. Zde těsně u hranic vidíme velké nákupní centrum, kde nás napadá, tady by mohli mít tu nabíječku. Nejdřív jsme špatně odbočili a dojeli až k hranicím, kde to před budkami otáčíme a jedeme zpět, což podle mého pro hraničáře musí vypadat tuze podezřele, ale když se po chvíli za námi neobjevily sirény, jsme v suchu.

Co bylo horší, v nákupáku měli spíš hadry a jídlo než cokoliv jiného. Neztrácíme naději a ptáme se strýčka googla o nějakou radu. Sice nám jich pár dal, ale z každého Ivka odcházela s rozhozenýma rukama se slovy nemají, nevedou nebo moje oblíbené mají, vedou, ale nefunguje :-).

Pomalu začínáme ztrácet naději a otáčíme se směr Bosna s myšlenkou, však i v Bosně to někde budou mít. 

Si tak najíždíme na kruháč a periferně vidím zprava přijíždět rozjeté auto. Tak se něj otočím, abych zjistil, zda nás vidí a zpomaluje, když v tom se z intephonu ozve skřet od Ivky. Mrknu před sebe a Ivka asi neznala, že je to dobré místo k odpočinku a s motorkou leží a jede po zemi. To by na tom nebylo to hrozné, odpočinek je důležitý, ale ne ve chvíli, kdy za sebou mám druhou motorku, která se řídí přímo na ni.

Díky tomu autu jsem prostě nedržel pořádný odstup. Tak dupnu na brzdy a cítím, že motorka jde do smyku, ale v tom se mi honí hlavou "to nebude stačit" a tak zařvu do interphonu uhni, protože vidím jak přední kolo jede přesně na hlavu Ivky. Myslím, že v té chvíli to muselo být strašně zábavné, když si tak člověk klouže po zemi a druhý na něj křičí uhni. K mému překvapení se Ivce nějak podařilo stočit a já to v poslední chvíli mohl čelně pustit do motorky, abych nespadl také a předním kolem jsem narazil do předního reflektoru a motorku o kus pošoupnul.

Ivka byla v pořádku, já to s motorkou také ustál, ale yama to odnesla špatně. Nechtěla nastartovat a navíc přední světlo bylo vyrvané z držáku, který se rozsypal na několik částí. Bylo nám jasné, že tohle nemáme šanci opravit, ale nějak nám štěstí přálo a plus mínus kilák od nás byla prodejna a servis s Yamahou.

Problém byl, že bylo pondělí kolem páté večer, a když jsem dorazil k obchodu, nikde nikdo. Po chvilce přemýšlení co dál, se z vedlejšího baru přijde zeptat pán, co bych potřeboval. Popíšu mu scénu a k mému překvapení se jedná o majitele obchodu i vedlejšího baru a hned se mnou posílá jeho syna s autem a následně i jeho servisáka s dodávkou. Motorku nám naložili a dovezli k servisu. Kde jsme zjistili, že bohužel tuto část na skladě nemají a objednat nový díl trvá tak 7 dní. Ale jak je vidět, nic není problém, protože nás posadí do baru, objednají pití a se slovy: "my to nějak zkusíme opravit" zmizí v servisu. Mezi tím nám dělá společnost majitel servisu a baru jménem Jarod, který k našemu překvapení zná Brno a čas od času do něj jezdí. Během čekání nám ještě sežene ubytování v nedalekém pensionu, kam nás později večer odeskortuje jeden z jeho kamarádů motorkářů.

Po nějaké době se ozve nastartovaná yama a po chvilce ji slavnostně vyváží Jarod ven. Koukáme jak diví, protože kluci šikovní to opravili, že na první pohled není vůbec poznat, že jí něco bylo. Komplet ten skeleton pro světlo složili a zasvazenkovali a takto nám to vydrželo funkční celý zbytek cesty.

Moc děkujeme a domlouváme se, co to bude stát. Jarod jen mávne a řekne jste moji hosti a nic platit nebudete, koukáme jak diví, ale jak řekl, tak bylo, oprava motorky, pití, vše zdarma.

Na pensionu si vzpomínáme, že sebou vezeme slivovici pro takové případy. Berem ji sebou a vracíme se do baru, kde ji necháme Svenovi (místní barman - super barman) a ještě na košt zkoušíme nějakou místní pálenku.

V baru mám vzpomínku  na jednoho z hostů, který nám strašně děkoval, že jsme navštívili jeho zemi a pustil nám k tomu písničku od Lou Reed - Perfect Day, mě osobně stačilo to poděkování, ale takhle jsme to měli s plnou parádou.

1. květen 2018 - úterý

Dneska se mi potvrdilo, že bych měl asi více zapracovat na cizích jazycích speciálně angličtině, protože rozumět 30 místo 13 a pak dávat 7 kun jako dýško v pekárně překvapilo nejenom mě, ale podle výrazu i slečnu, co mě obsluhovala.

Je to tu, přejíždíme hranice a ocitáme se v Bosně, kam nás celkem dost lidí odrazovalo jezdit. Jojo, kdyby jste jen věděli, jak jste se pletli. První dojmy: mají zde hodně divokou přírodu nebo možná lépe řečeno, příroda si bere, co ji lidé vzali. Protože po nedávné válce byly všude vidět zničené domy, které byly komplet zarostlé.

Pozůstatky války jsou hodně vidět na každém kroku. Nejednou jsme narazili na nádherný nový dům a pár metrů od něj jiný dům komplet zničený a opuštěný. Všechny zničené domy vlastní stát a buď proto, že nemá peníze nebo ho to nezajímá, a tak domy stále stojí a chátrají dále.

Lidé na mě působí hodně přátelsky, stačí se usmát a pokývnout a hned se jim na tváří objeví úsměv a mávají zpět.

Pro oběd jsme si vyhlídli místo u vody, kde k našemu překvapení oslavovala 1. máj nějaká rodinka. Pozdravíme a poptáme se, zda jim nevadí, když si chvíli přisedneme. Než se člověk nadál, tak jsme seděli a ládovali se grilovaným jehnětem, které tam grilovali. To by možná nebylo tak zajímavé, ale gril měli napojený na autobaterku od auta :-). Jehně fakt luxusní.

Děda, babička, jejich syn s manželkou a dítětem a sestra manželky, která jediná uměla anglicky (ne, že by to bylo nějak extra potřeba, protože jazyky na Balkáně se podobají našemu a stačí mluvit pomalu a jde si navzájem rozumět).

Po třech hodinách se zvedáme a děkujeme za pohoštění, protože  musíme pokračovat. Na cestu nám ještě nabalili pořádnou porci jehněte (kterou snídali o pár dní později v Sarajevu).

Co jsme se dozvěděli zajímavého bylo, že v Bosně mají 3 náboženství a dokáži žít pospolu. Také, že mají tři prezidenty a že nemají rádi vládu ani policii.

Volíme ty nejmenší cesty, abychom si užili přírodu a klid vesnic. Ale to, co nás toho dne potkalo, se nedá popsat, to se musí vidět. Protože 1. máj v Bosně znamená, že všichni poberou své příbuzné, něco k pití a jídlu a hurá do přírody a tam probíhá veselí. A tak se nám stalo, že jedeme v koloně po polní cestě. Ano, po polní cestě, po které v normální den projede auto nebo projde člověk jednou za hodinu. Všude stojí zaparkovaná auta, všude plno lidí, no prostě mordor. Co nás překvapilo nejvíce byla část, kde seriózně hořel les (teda začínal) a kolem bylo několik rodin, ale žádnou to totálně nezajímalo a nechali ho, ať si klidně hoří :-). Po pár kilometrech kolony v prašné cestě se nám podařilo odbočit na ještě menší polňačku a chvíli zastavit u vody a trochu načerpat síly, protože nás čekalo dalších asi 40 kilometrů po hodně špatné cestě. Ale stálo to za to, protože jsme projeli několika krásnými vesnicemi a příroda kolem byla prostě úchvatná.

Po dalších několika hodinách přijíždíme k hotelu Nihad v městečku Mulici vedle Visoka, kam máme zítra v plánu vyrazit na Bosenské pyramidy.

Jak jsme později zjistili, dcera majitele, která nás ubytovávala, je vlajkonoška za bosenský tým na olympiádě z Pchjongjang. Jezdí sjezdy na lyžích a jela závod s Ledeckou :-).

2. květen 2018 - středa

Po vydatné snídani se rozloučíme a hurá na pyramidy.

Pro ty, kdo to neví, tak v Bosně mají pyramidy, a aby toho nebylo málo, tak nejstarší na světě. Zasloužil se o to místní nadšenec, který si usmyslel, že to přeci musí být pyramidy a začal s výkopem a postupně světu předhazuje další a další důkazy, že se opravdu jedná o pyramidy.

 Ale co je na tom pravdy musí každý posoudit sám. Z mého pohledu mi jako pyramidy nepřijdou, ale každý má svůj vlastní názor.

V době bank a karet tak nějak člověk zapomene, že ne všude je berou, a tak se nám nejednou stalo, že jsme něco nemohli vzít, protože jsme prostě neměli jak. Zpětně si říkám, že to možná bylo lepší, aspoň sebou člověk netáhl mega tretek.

Pod pyramidou se dáme do řeči s místním prodejcem a okusíme trochu místní pálenky.

Na vrcholku potkáme skupinku Slovenek, co si přišly zameditovat (z mého pohledu spíš to měly něco jak koníček, co je právě v módě, ale na druhou stranu přece jim nebudu křivdit :-) ).

Po pyramidách nás čekal přejezd do Sarajeva (hlavní město Bosny), kde nás na posledních pár kilometrech dohání bouřka, která nás nakonec dožene až centru města. Uklízíme se pod stromy na zastávce MHD a dalších asi 40 minut čekáme, zda se počasí nezlepší a hádejte, no nezlepšilo, spíš naopak. Proto šoupáme motorky o 100 metrů na chodník k italské restauraci Boccobe, která nám poskytne azyl pro následujících několik hodin. Kvůli počasí padá návrh zůstat přes noc, a tak o pár dalších metrů zamykáme motorky u "jazz" hostelu a vyrážíme do žáru velkoměsta.

Sarajevo je nádherné a těžko popsatelné město. Na člověka dýchá třemi různými dechy, a to z části klasického novodobého velkoměsta, které přechází do staré části něco jak střed Brna, až se dorazí k dělící čáře, kterou když člověk překročí, ocitne se ve staré muslimské části. Sarajevo na mě nejvíce působilo jako novodobě zašlé město, které toho hodně prožilo v minulosti, kde lidé působí velmi hrdě a rádi pomáhají ostatním.

3. květen 2018 - čtvrtek

Člověk by nevěřil, co vše může být bráno jako pokoj. Když si vybavím ranní balení, které probíhalo ve stylu jeden sedí a kouká jak druhý balí nebo opačně, protože víc místa jak pro jednoho prostě nebylo :-).

Z ranního plánu vyrazit co nejdříve, abychom toho více viděli a také část cesty jeli pěkně v ranním chládku, jsme splnili tak nějak napůl. Odjeli jsme, to je pravda, ale až v pravé poledne. Nějak jsme se zakecali na balkóně hostelu.

Minulý večer jsme tam potkali Joan Lorie, který má 63 roků a již několik roků jezdí po světě a hledá si místo na důchod. Těch historek co měl, jsem mu ve velké míře záviděl :-) taky doufám, že se dostanu někdy do takové fáze. Kolem poledne jsme si všichni popřáli hezkou cestu a vyrazili jsme.

Cesta nás zavedla do prostředí jak vystřižené z filmu Vinetů. Krajina to byla úžasná a nás nenapadlo nic lepšího, než se zajet podívat na nějaké jezero, na které jsme narazili díky obrázku a odbočky z hlavní cesty na polňačku. Musím uznat, že to v Bosně mají hezké, ale krapet jim chybí cit pro značení. Protože cedulka ukazující jezero odkazovala na cestu, po které jsme jeli dalších 10 km a kde jsme potkali minimálně další 3 křižovatky, až jsme nakonec skončili u lesáků, kteří nás vrátili o dvě křižovatky zpět, kde jsme bohužel narazili na brod, na který jsme neměli odvahu. Podobné problémy se značením jsme měli na více místech, ale vždy se stačilo zeptat místních (jak se říká líná huba holé neštěstí)

Dnešní cíl byl národní park, na který jsme viděli směrovou cestou a ještě nepoučení o bosenském značení, jsme po ní vyrazili. Co by tomu nechtělo, zase jsme nic nenašli a po hezkých pár kilometrech jsme z mapy zjistili, ze park tu sice je, ale tak 30 km jižně. Ale aspoň se nám podařilo najít super místo na stanování. Kde jsme potkali jednoho z místních, který nám pořád nemohl uvěřit, že právě zde chceme spát. A po nějaké době, kdy opravdu pochopil, že tu budeme spát, se mu rozzářil obličej a s dvěma palci nahoře zmizel do svého golfíku nebo fiátku, teď nevím a na plný plyn ho dusil do kopce :-).

Což mě napadá, v Bosně mají hodně polních cest a jsou hodně využívány místními. Ale většina aut, co po nich jezdí, jsou Golfy nebo Fiaty ročník max 96.

4. květen 2018 - pátek

Znáte ten pocit, když ležíte ve stanu a chce se vám strašně na záchod, ale venku prší, tak to radši zkoušíte zaspat? Takhle jsem se budil od 4 ráno co každou hodinu, až jsem to nakonec vzdal a šel zmoknout. Ale co mě potěšilo bylo, že stejné dilema řešila i Ivka :-).

V noci hodně pršelo a když říkám hodně tak, že jsem chvíli přemýšlel, zda to stan ustane. Ale jako se vším, co člověk nemůže ovlivnit, jsem to nechal běžet. Někdy kolem půl deváté přestalo pršet a my mohli konečně začít balit, snídat a chystat se na cestu. Mělo to jen jeden háček. Naše vymazlené místo na spaní bylo uprostřed ničeho, kde vedou jen polňačky, které díky nočnímu dešti se proměnily v krapet blátitou cestu. Když jsme se po pár kilometrech dostali na asfalt, motorky jsme měli obalené v blátě a prvních pár desítek metrů to od nás lítalo o sto šest.

Cestou jsme narazili na cedulku s písečnými pyramidami a nás nenapadlo nic lepšího než je jet hledat. Znovu se ukázalo, že Bosna a značení se moc nemají rády, protože najít pyramidy dalo krapet práce a bez pomocí místních si myslím, že bychom je ani nenašli. Ale stálo to za hledání, sice byly pyramidy malé, ale tvořily hezký celek, na který se dobře dívalo. Součástí cedulky s odkazem byla i cedulka s jeskyní, kterou jsme po zkušenostech s pyramidou radši vzdali hledat a pokračovali dál na jih po polních cestách.

Měli jsme vyhlídnutou malou cestu těsně za hranicemi mezi Bosnou a Černou Horou, ale je u ní zákaz a cedulka s minami. Takže měníme plány a projíždíme přes hranice v "Granični Prijelaz Šćepan Polje" a ocitáme se úplně v jiném světě. Všude hory a malé cestičky, které jsou vysekané do úpatí hor. Co vám budu povídat, prostě nádhera. Cestou stoupáme a po pár kilometrech vystoupáme na úpatí s přehradou a otevře se nám celý pohled na údolí, z kterého jsme právě přijeli. První dojmy z Černé Hory jsou velmi silné a dost mi připomínají první dojmy z Norska, kde jsem byl celý paf z okolní přírody.

Z nedaleké benzínky kupujeme mapu a hledáme kam dále. Původně jsme měli v plánu projet směr na Trsu a pak Velkou Goru, ale Sygic tuto cestu nezná a jak se ukáže, i papírová mapa Černé Hory o této cestě nic neví. Jediný důvod proč o ní víme my, jsou mapy.cz, které tam ukazují čárkovanou cestu. Ivka zkouší pumpaře a ten pokývne a potvrdí, že cesta opravdu existuje. Proto se otočíme a stoupáme směr Trsa.

Po vystoupání do Trsy se před námi otvírá úplně jiná krajina ve stylu Skotska (podle Ivky, sám jsem ve Skotsku nikdy nebyl). Cesta opravdu existuje (malá silnička pro jedno auto) a podle povrchu bych tipl, že je v celku nová. Cesta spojuje města Trsa a Velká Gora, která jsou od sebe vzdušnou čarou něco kolem 300 metrů, ale mezi sebou mají propast, která je plus mínus 1500 metrů hluboká. Takže nejdřív jedeme hodných pár desítek kilometrů dolů a pak následně zase nahoru. V nejnižším bodě objevujeme jezero Sušicko, u kterého nás bohužel chytá déšť, který se po chvíli změní v silný déšť a následně i v malé kroupy.

Po tak hodině čekání, zda se počasí umoudří, nasazujeme nepromoky a pokračujeme dále. Okolní příroda vážně stojí za to, protože se již nacházíme v národním parku Durmitor, který v této části je vážně úchvatný. Jen počasí nám moc nepřeje a střídavě prší.

Nevím zda je to úchylka nebo něco jiného, ale jako vždy Ivka si v národním parku našla další věc, co si chce vzít domů. A nyní místo nějakého malého kamínku zvedá asi 10 kg těžký šutr, který se od té doby stane náš čtvrtý cestoval a v pořádku s námi dorazí domů.

Cestou potkáme tři chorvatské motorkáře a dáváme se chvíli do řeči.

Za tmy přijíždíme do města Žabljak, kde bereme hned první apartmán s názvem Zorić za 20 éček, který je velikostí a vybavením našeho bytu doma :-). (Toto bylo naše nejlepší ubytování za celou cestu a můžu ho vřele doporučit)

5. květen 2018 - sobota

Pekááárna ano mají ji i zde a je plná těch super dobrot, co do ní patří. Takže ranní dokoupení zásob, rychlá snídaně a zase razíme dál. Ze Žabljaku se vyklubal startovní bod pro všechny trekové skupinky, které jsme za cestu k pekárně a zpět potkali, celkem dost na to, že je začátek sezóny. Jelikož se nám včera průjezd národním parkem Durmitor moc líbil, naše cesta byla naplánovaná ze Žabljaku do Rasova a pak uvnitř parku až na jeho cíp město Gajokoviči. Což se v celkovém pohledu ukázalo jako nic moc, protože sice jsme parkem projížděli, ale vše bylo zarostlé a nebylo na cestě skoro nic vidět. Včera to bylo mnohem lepší.

V Černé Hoře lidé jezdí jako prasata, ano v Bosně to bylo hodně podobné, ale v Bosně mi přišlo, že lidi za volantem mají trochu pudu sebezáchovy, ale v Černé Hoře vůbec. Předjíždět do zatáček, žádný problém nejlépe když na jedné straně je kilometrový sráz.

Cestou narážíme na nejznámější most Tara, kde je natažena i nejdelší zip line cesta v Evropě.

Zase začínáme ujíždět před deštěm, který nás těsně před Šavníkem dohání. Máme krapet rozepře s Ivkou s nasazováním nepromoků, protože já je chci nasadit a ona, že to nemá cenu, protože Šavník je tak 2 kilometry vzdušnou cestou pod námi, kde jsme měli v plánu zastavit na jídlo. Děláme kompromis, já nasazuji nepromoky, Ivka naštvaně odjíždí :-) no a co mám povídat 2 kilometry vzdušnou cestou se ukázalo jako dobrý 7 kilometrů klesání s velkými vracečkami.

V Šavniku dáváme jídlo. Mají to tu dost podobné jako v Bosně, domácí speciality jsou grilované jehně nebo vepřové.

Jelikož jedeme dosti na pankáče bez předem určených cílů, tak jsme si u mostu se zip linou prohlédli a zakoupili pár pohlednic a z obrázků jsme se rozhodli pro navštívení kláštera Ostrog blízko města Nikšič, kam jsme dojeli ve večerních hodinách opět za deště.

Prví dojmy na město byly dosti otřesné :-) taková hodně horší Ostrava nebo Havířov. Stavíme na benzínce a hledáme ubytování. Ivka se šla zeptat a já hlídám u motorek. Za chvíli vidím, jak Ivka odchází zavěšená do paže starší paní a kráčí pryč. Po nějaké době se vrátí se slovy, máme domluvené ubytování, nevíme kde a nevíme za kolik. Moc z toho dobrý pocit nemám, ale nějak se to vyřeší samo, protože sygic neumí číslo popisné v ulici kde se má nacházet naše bydlení. Starší paní v tom nevidí problém a pomocí pumpařů nám najdou jiné bydlení se slovy: počkejte tu paní z pensionu, si vás vyzvedne. A taky že jo, po pár minutách dojíždí paní v malém autíčku a my ji následujeme do pensionu, kde se za 20 éček ubytujeme.

Dnešní den byl jeden z horších. Ráno pršelo, pak se počasí na chvíli umoudřilo, ale odpoledne a celou noc pršelo dále.

Večer jsem vyzkoušeli zapnout TV a k našemu překvapení na kanálu běžel Gladiátor v originále.

6. květen 2018 - neděle

Překvapivě celou noc pršelo a část rána, ale naštěstí kolem 8 přestalo a vylezl slunec. Pobalíme věci a razíme směr Ostrog. Stavíme v centru Nikšiče a snažíme najít poštu kvůli známkám. Trošku mě překvapilo, že u všech památek prodávají pohlednice, ale nikde k nim nemají známky. Později doma jsem se dozvěděl,  že je to úplně normální ve většině států. No nic, je neděle, všude zavřeno, tak na to prdíme a razíme směr Ostrog.

Cesta je super, můžu doporučit, malé silničky, nádherné výhledy. Už z dálky se tyčí klášter ve skále. Sesedáme a fotíme pár fotek, když v tom kolem nás projede tak 5 motorkářů s CZ značkami aneb jak je ten svět malý. Pod Ostrogem stojí dva místní, co řeší parkování a ukazují nám, jeďte tímhle směrem dozadu, kam asi přijedete na parkoviště, v tom bych problém neviděl. Ale kdyby jen naznačili a ukázali, ale ti magoři celou dobu pískali na píšťalky, i když jsme projížděli kolem nich a směr už dávno věděli. Měl jsem sto chutí mu tu píšťalku vzít, dát mu hlavičku helmou. No co, musíš být méně agresivní.

Na Ostrog z parkoviště je to kilometr pěší chůze do schodů, což by nebyl problém, ale jelikož se nám nechtělo převlékat, jdeme komplet v motorkářském. Takže jak to tak bejvá, nahoru vystoupáme zbrocení potem :-) a tam zjišťujeme, že přímo u Ostrogu je druhé parkoviště, které zeje prázdnotou, njn nejspíš nějaké VIP. Ale co, v rámci kondičky to byl dobrý prvovýstup :-).

Kdo má rád tento styl památek, určitě se mu Ostrog bude líbit. Osobně se mi také líbil, jen jsem si tam nepřipadal vůbec příjemně. Protože já jako silně nevěřící člověk se objevím na silně věřícím místě, kde většina návštěvníků se přišla pomodlit. Dokonce se dostaneme do nějaké malé vytesané místnosti, kde nás přivítá asi farář a nějaké dvě sestry a ukazují nám ostatky nejspíš někoho svatého. Tahle zkušenost pro mě již byla dost a těšil jsem se, až vypadneme. Radši budu trávit čas v místech v které věřím já, a to jsou hory a příroda.

Tato návštěva se na mě asi trochu podepsala, protože zpět jsem asi nebyl moc příjemný na Ivku a snažil se nás co nejdříve odlifrovat pryč.

Cestou se stavujeme na jídle a já jako vždy se přežírám a jako vždy si říkám příště už takhle ne :-). Vybíráme co nejmenší cesty, které nás vedou přes pahorky, malé vesničky a všude tu nádhernou přírodu kolem. Z cesty je vidět, že jim často hoří lesy, protože na hodně místech jsou vidět vypálené části země nebo úplně nové lesní porosty, které ještě nestihly vyrůst.

V Černé Hoře moc neřeší dokončení prací. Proto se nám stává, že projíždíme rozestavěným tunelem a nedostavěnou silnicí, které ještě nejsou zavedeny nikde na mapě.

Pozdě odpoledne přijíždíme na parkoviště, kde je výhled na Kotor. Jedná se o velké přístavní město a po dlouhé době znovu vidím moře. Pohled je to vskutku bravurní, ale já jsem spíš na hory než moře a co se mi z vlastní zkušenosti již několikrát potvrdilo, tak v horách jsou lidé víc vstřícní a je to tam mnohem levnější a to nemluvím o nádherné krajině.

Jako každé odpoledne posledních pár dnů nás dohání déšť a tak projíždíme mořskou částí Černé Hory více méně bez zastavení. Příští den máme v plánu navštívit Dubrovník v Chorvatsku, tak se snažíme ujet dešti co nejdále a k večeru přejíždíme hranice do Chorvatska a hledáme ubytování.

Nakonec to zapíchneme v hezkém apartmánu, kde bohužel až po zabydlení zjišťujeme pravou cenu za noc a to je 40 éček (už víte proč radši hory - pro srovnání Žabljak lepší apartmán za 20 éček). Majitel nám nechává láhev červeného, jenže co s ní, když nemáme vývrtku. Ale to bych přece nebyl "inženýr", abych to nevyřešil. Napadla mě jediná myšlenka: zkusím korek protlačit dovnitř a aby to šlo lépe, udělám to nožem. Hej nápad to byl "dobrý" sice se mi podařilo otevřít láhev, ale díky tlaku mi část vystříkla a nahodila strop kuchyně, která vypadala, že nedávno prošla vymalováním. V hlavě mi letí myšlenka: no to se ti povedlo, ale za těch 40 éček :-).

7. květen 2018 - pondělí

Při ranním pohledu na nahozený strop kuchyně a ujištění, že se mi to opravdu nezdálo, mě přepadá takový zaječí pocit :-) naštěstí při odjezdu si toho místní nevšimli a my jsme v suchu. 

Cesta nás vede k Dubrovníku a nebo kdo zná Samotáře, tak do Prahy :-). Pro ty, kdo to neví, tak v Dubrovníku se točily Hry o trůny, kde Královo přístaviště je stará část Dubrovníku. Taky to tam dávají všude každému na pohled, ale i když je město narvané turisty, dají se najít i zapomenuté uličky, kde jsme s Ivkou sami. Tohle máme rádi, toulat se po turistických highlitech a přitom tam být sami.

Dubrovník je nádherné město, jen jako všechna turistická města příšerně předražené. Jako ukázku uvádím jednu porci čevabčici za 80 kun a přitom pár dní dříve jsme v horách za stejnou porci zaplatili něco kolem 20 kun. Další věc a to mě hodně překvapilo, za vstup na hradby chtějí 150 kun, ano vážně 150 kun to asi kamarádi spadli z višně.

Jinak co mě nejvíce rozsekalo, byla skutečnost, že v staré části Dubrovníku mají multi-sport hřiště :-).

No nic, dost bylo Dubrovníku, razíme dál po přímořské oblasti směr Šibenik, kde máme v plánu navštívit národní park Krka. Což se nám ve výsledku nepodaří, a tak to balíme v kempu u moře (kemp Dole), kde si užíváme úplně prázdný kemp a naše první a také poslední spaní u moře z tohoto výletu.

Jinak cesta po přímořské části Chorvatska je vážně otřesná, skoro pořád člověk jede v nějakém městě, takže max rychlost 55 km/h a s takovou se nikam nemá šanci dostat.

8. květen 2018 - úterý

Ráno se budím o poznání dříve jak Ivka a hned toho využívám a nabíhám s nadšením do moře. Nápad to byl dobrý, ale k mému překvapení byla to koupačka tak na 2 cm :-). A k mému druhému překvapení, což jsem zjistil dávno po tom co jsem z moře vylezl, moře bylo plné ježků a nevím komu poděkovat, protože na mě musel držet ochranou ruku a já se v klidu vrátil bez ježka na noze.

Z kempu razíme přímo do národního parku Krka, který je jedním slovem nádherný. Dokonce mi nevadilo za něj dát vstupné 110 kun. Jediné, co mi vadilo, byli lidi kolem. Jednu věc nepochopím, plus mínus tak 30-40% lidí šlo po cestách a celou dobu vejralo do mobilů. Proč sem vůbec jezdí, aby si udělali jedno selfi a napsali jak super tráví den a jeli pryč? Kolem tolik nádherné přírody a oni z toho všechno minou. Další co fakt nechápu jsou lidi, co chodí s bluetooth reproduktorem a pouští nahlas hudbu a přijde jim to jako největší cool věc, co můžou dělat. Hej lidi, jste v národním párku, kde se máte chovat tiše a neznečištovat okolní přírodu. Zlaté Norsko v tomto.

Z parku si nejvíce pamatuji na hlášku Ivky: hele, tamta slečna toho na sobě kromě batohu moc nemá :-). A taky že neměla, ale vypadalo to luxusně.

Dál už nás čeká jen cesta směr vnitrozemí, kde máme v plánu na chvilku zavítat ještě do Bosny, což se nám stejně jako minulý den nepovede.

K večeru nás zase začne honit nepěkné počasí a my se spíš ženeme a snažíme se mu ujet. Což mě teď mega mrzí, protože krajina se spojením blízkého deště vytvořila tak fotogenické místo, které stálo za pár fotek.

Dojíždíme do města Knin, kde hledáme ubytování a po nějaké době nacházím motel u cesty a chvilku po ubytování a zamčení motorek za železná vrata začíná pršet. Musím říct, že Knin na mě působil velmi ponuře a první pocit byl: sakra, co tu děláme, jedeme pryč. Ale když jsem si pak zjistil trochu více o historii, chápu, proč na mě působil tak ponuře. Při válce to Knin schytal hodně těžce a většina obyvatel se odstěhovala. Ale po válce se jich vrátila jen hrstka a díky tomu, že město není v lákavé lokalitě pro nově příchozí, stále chátrá.

9. květen 2018 - středa

Z Kninu jsme vyrazili směr bosenské hranice, které jsme měli v plánu překročit u města Martin Brod. Podle mapy to měla být super vyjížďková cesta, ale když jsme těsně u hranic najeli na polňačku, po které moc aut nejezdí, trochu jsme znejistěli. Po kilometru cesty jsme narazili na hraniční ceduli se zákazem vjezdu.

No co už, nelegálně překročit hranice nechceme a tak se vracíme, kde na nás už čeká policejní auto. Doteď nevím, zda na nás bylo zavoláno nebo zda se kluci ušatí jeli jen zašít. Ale po vysvětlení, že se opravdu nesnažíme překročit hranice, nás poslali pryč. Vše se obešlo bez ukázání pasu a zdlouhavého vysvětlování. Jen se stačilo usmát a slušně vysvětlit situaci a vše šlo samo.

Hranice tedy přejíždíme o asi 50 km vzdáleném přechodu a jedeme směr město Bihač. Kde zkoušíme místní speciality, které nevíme, jak se jmenují, ale obě chutnaly překvapivě dobře a stály "pár kaček". Jojo takové porce za takové ceny by se mi líbily i u nás :-).

Z Bihače jedeme zase směr Chorvatsko. Na hranicích se ptáme celníka, že hodláme překročit chorvatsko - slovinské hranice na tomto místě. Jestli je to možné, a celník není problém, máme šengen přece. (což se později ukáže jako chyba :-) ).

Dnešní den je transportní a tak projíždíme Chorvatskem více méně bez zastavení. Po domluvě zamítáme spaní nadivoko nebo v kempu a rovnou hledáme nějaké ubytování, které později najdeme v městě Ozaj kousek od hranic se Slovinskem. (mají Kozla :-) )

10. květen 2018 - čtvrtek

Ráno na poště v rychlosti řešíme odeslání pohlednic, co se nám krapet navršily, protože prostě v bývalé Jugoslávii se známky prodávají jen na poště. A razíme směr slovinské hranice, kde nás k našemu překvapení znovu zastavuje hraniční cedule se zákazem vstupu. Krapet googlím a zjišťuji, že Chorvatsko stále nesplnilo podmínky pro vstup do Šengenu a proto stále neplatí, ouje děkujeme ti pane celníku, protože díky tomuto zjištění si musíme krapet zajet k dalšímu přechodu. Ještě jednou díky :-).

Východní část Slovinska mi hodně připomíná Rakousko. Malé domečky, upravené zahrady, no prostě vše musí být tip ťop. Což mě až tak moc nebere, protože ve Slovinsku jsme byli 3 roky zpět, fůha to je už doba a nejvíc se mi líbilo v okolí Triglavu v pravé přírodě.

Ve Slovinsku stavíme na jídle v městě Ptuj, které působí jako místo na delší procházku. Jenže v moto hadrech, když je venku kolem 30 stupňů po pár desítkách metrech chůze měníme názor a jdeme pouze na jídlo a razíme dál.

K večeru nás znovu dohání déšť, který nás dožene až v kempu nedaleko městečka Bairisch Kölldorf v Rakousku. Je to bohužel jediný kemp v okolí a navíc má u sebe termální prameny s bazénem, který je bohužel již zavřený, a tak cena kempu je tomu hodně úměrná.

11.-12. květen 2018 - pátek, sobota

V noci hodně pršelo a prší i ráno. Dáváme si načas se vstáváním, ale moc nám to nepomáhá, protože podle předpovědi se to má jen zhoršovat, a tak balíme mokré věci, natahujeme nepromoky a razíme směr domov. Původní plán byl jet malými silničkami a užít si Rakousko, ale díky dešti vjíždíme na větší cestu.

Počasí se naštěstí umoudří a po obědě přestane pršet. Zbytek dne je víceméně transportní a k večeru dojíždíme k mým rodičům do Zbraslavi, kde zůstáváme do dalšího dne. Den na to cestou domů ještě zastavujeme pro změnu u tatínka od Ivky a ve večerních hodinách se dostáváme domů.

Za sebou něco kolem 3000 kilometrů. Plno nových zkušeností, pár nových přátel a odhodlání na další cestu.

Pokud někdo přemýšlíte nad Bosnou nebo Černou Horou, ale bojíte se, zda se vám tam něco stane (podle počtu komentářů z různých fór o těchto zemí) tak mám jedinou radu, jeďte. Protože příroda za to stojí a lidé jsou velmi přátelští a pohostiní a úplně z nich čiší radost, že k nim někdo přijel se podívat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 21x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist