moto-care



Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů - Krásná Patagonie

Na RN3 jsme museli ujet několik stovek někdy i tisíc kilometrů, abychom viděli něco zajímavého. Tomu je však konec. Aktuálně halíme do modrého dýmu legendární silnici RN40, která vede z Rio Gallegos v Patagonii až na sever k La Quiaca. Než jsme se však na nejkrásnější silnici Argentiny napojili, odskočili jsme si na konec světa.

Kapitoly článku

Počasí dělá hodně

Než se vydáme na konec světa, čekáme pár dní na balíček s novými koncovkami výfuků z Fichtl krámku v Rio Gallegos. Slíbili jsme totiž test nových dvoukomoráčů a tak věnujeme volné chvilky preventivní údržbě Doris. Vyměníme olej v převodovce, a pak se pouštíme do výměny vaty v našich výfukách. Ty už mají za sebou necelých 20 000km a je to na nich znát. Výměna je snadná, ale při montáži pravé koncovky zpět na motorku myslím, že mi budou volat rychlou. Znáte legendárního Lakatoše? Asi tak jsem u toho vypadal. Po sundání koncovky si totiž lehce sedli nosiče s kufry a za boha tam ten šroubek na chycení výfuku nemůžu dostat. Nářadí litá kolem. Tisíckrát proklínám Jawu. Zapřísahám se, že ji už nikdy nechci vidět. Jenže co mi zbývá? Ačkoliv montáž nosičů je na vyšší dívčí, protože už jsou trochu pokroucené, musím je sundat. Jinak tam ten jeden šroubek nedostanu!

 

Samotný motor běhá po pěti tisících kilometrů od generálky jako švýcarské hodinky. Prostě se pozná, když to dělá někdo, kdo tomu rozumí. Po vyzvednutí nových koncovek, které sem z ČR šly 14 dní, můžeme vyrazit. Abychom se dostali až úplně na jih, musíme překročit dvakrát hranice. Naivně si myslíme, že to půjde rychle jako vždy. Jenže hned po 60km, kdy se dostaneme na hranice s Chile, nám je jasné, že dnes na konec světa nedojedeme. Tři hodiny čekáme ve frontě, abychom následně za pět minut dostali všechny potřebná razítka. Tady prostě milují papírování a práci, kterou by zvládl jeden člověk, tu dělají hned čtyři. Na rychlosti to však silně ubírá. Pak se celník zběžně mrkne do kufrů, jestli nepašujeme čerstvé potraviny nebo drahý argentinský salám a můžeme pokračovat. Cesta ubíhá rychle, protože se konečně silnice hezky vlní mezi kopci. Za chvíli už čekáme na nalodění na trajekt. Až při čekání si uvědomím, že asi bude něco stát,ale my nemáme ani jedno chilské peso. Naštěstí s tím na lodi počítají. Zaplatit můžeme i v dolarech nebo argentinskými pesy (150ARS/moto). Za dvacet minut už zase stojíme pevně koly na zemi. Máme docela štěstí, protože vítr jsme nechali v Rio Gallegos. K tomu se na nás z vymetené oblohy usmívá celý den punťa. Jen už moc nehřeje. Možná by to však chtělo sluníčka trochu méně, protože některým jedincům asi leze na mozek. Jinak si nedokážu vysvětlit suverénní jízdu v protisměru jednoho vola v autě. Myslím, že šestý smysl opravdu existuje, protože když najíždím do zatáčky něco mi šeptá, abych zpomalil a jel hodně u pravé krajnice. O picosecundu později už koukám, jak to s tim ko*otem ani nehne, když se řítí přímo na nás. Žádný náznak omluvy, strhnutí volantu, nic. Ještě přidal! Podruhé jsme se narodili. Tohle by byla totiž naše konečná.

 

O půl desáté večer čekáme znovu na hranicích s Argentinou. Teplota škrábe prstíčkem nule na dveře a my přemýšlíme, kde dnes složíme hlavu. Na konec bereme za vděk benzínce hned u hranic. Ráno nás místo sluníčka vyžene ze spacáku drkot našich zubů. Místo prstů u nohou máme rampouchy, ale Jawa-rozcvička nás samozřejmě zahřeje. Do Ushuaia je to 280km pořád po asfaltu. Na úseku z Tolhuin, kde ještě před třemi lety polykala slavná Jawa 350/634 při cestě kolem světa prach, si naše Doris dopřává nový asfalt. Posledních 60km před koncem světa si libujeme v zatáčkách skrz hory. Co chvíli stavíme, abychom udělali fotku, protože zde se příroda opravdu vyřádila. Však se na to podívejte sami ve videu níže.

Možná jsme od konce světa čekali zbytečně moc nebo za to může změna počasí, ale moc nás s Týnou nenadchl. Hrozné turistické centrum, jedna cedule a vše samozřejmě řádně zpoplatněné. Pravdou je, že se nechá jít na ledovec, kde se nic neplatí, ale to by nám druhý den nesmělo pršet. Díky uplakané obloze nás přechází chuť na jakoukoliv pěší turistiku. Cesta před námi je ještě daleká a budou jistě jiné příležitosti. Smích na tváři nám vykouzlí až moje neskutečná blbost. Před cestou jsem si uvědomil, že mi chybí nemoky na boty. Času moc nebylo, takže padla volba na nákup přes internet. Zakoupil jsem si velikost M (moje běžná velikost oblečení) a vůl si je pak už nevyzkoušel. Naštěstí nebo bohužel je zkouším poprvé až tady v Ushuaia. Jaké je to ,,milé“ překvapení, když zjišťuji, že jsou malé! Nedá se svítit. S vědomím, že po chvíli utopím nohy v rybníku, vyrážíme na cestu. Prší celý den. Teplo vypadá jinak. Najednou ta krásná příroda Patagonie mění svou tvář v nepřítele. Dokonce i ten krásný trajekt po cestě sem, není najednou tak skvělý. Vítr si s ním pohrává, jako by to bylo pírko. Jet jen o minutu déle, dostaneme mořskou nemoc, protože máme co dělat, abychom Doris na té kymácející se kocábce udrželi na kolech.

Bez benzínu to nepojede

V campu v Rio Gallegos, kam se vracíme z Ushuaia, potkáváme Mirku s Vojtou (Jedem kolem). Ti jedou na motorkách kolem světa. Setkání je to příjemné. V Česku bychom se asi nikdy nepotkali, ale svět je malý. Na oslavu našeho setkání si vaříme romantickou večeři – guláš v ešusu. Ten zapíjíme pivem, fernetem, vínem, no asi si to dokážete představit.

 

Mirka s Vojtou pokračují do Ushuaia a my se vydáváme na legendární RN40. Máme v plánu si však ještě na chvíli odskočit do Chile. Zatoužíme po návštěvě národního parku Torres del Paine. Jelikož už jsme z Argentiny vyškolení, raději se už na hranicích ptáme, kde jsou po cestě do parku benzínky. Na velké mapě, která visí přímo na hranicích, nám ukazují městečko Cerro Castillo. Spíše taková vesnička před vjezdem do národního parku, kde má být benzínka. Ještě se zastavíme v Puerto Natales. Zde mají obrovskou sochu morčete. Prý ostatky takto velkého morče našli v nedaleké jeskyni.

 

Nás však více zajímá okolní krajina. Zasněžené vrcholky hor jsou kouzelné a pohled na ně člověka zahřeje. To se docela hodí, neboť přes dvoje rukavice, na kterých máme ještě nepromoky, se do nás stejně věčně dává zima. Za dvě hodiny už stojíme před odbočkou na národní park. Ať hledáme, jak hledáme, benzínka nikde. Ptáme se v kavárně, která je polepená neskutečným množstvím samolepek, kde můžeme koupit benzín. Číšník nám chladným hlasem říká:,,Tady žádná benzínka není. Běžně tu mám několik litrů na odkup, ale právě mi došel.“ Sakra, vždyť na oficiálních mapách je tady benzínka zakreslená! ,,Kde tedy můžu koupit benzín?“ ptám se s nechápajícím výrazem. ,,No, občas ho mívají ještě v jednom hotelu přímo v parku, ale nejsem si jistý, jestli ho budou mít.“ Bezva, takže okruh parkem má přes 200km, vstup pro nás dva v přepočtu vyjde na 1600,- Kč a není jistý zda seženeme benzín. Chvíli přemýšlíme, zda nám to za to stojí a nakonec to otáčíme po ripiu zpět do Argentiny. Někdo by si mohl říci, že jsme si zbytečně zajeli, ale není to tak. Už jen ty výhledy na hory a 20km ripio mezi Chile a Argentinou za to stálo.

Modrý a ještě modřejší

RN40 je pravý opak RN3. Zatáčka střídá zatáčku a výhledy se předhánějí v tom, který je lepší. Okolo je spousta zajímavých míst, kam stojí za to se podívat. My se těšili na giganta Perito Moreno. Ledovec o šířce 5km a délce 2km. Za vjezd do národního parku platíme 330ARS/os. Pak nastává motorkářský orgasmus. 30Km zatáček národním parkem a oči neví kam se dívat dřív. Snad každý centimetr tu stojí za pozornost. Úplně na konci je však to nejkrásnější – ledovec. Bohužel se s motorkou nedostáváme až k němu. Posledních 500m musíme potupně autobusem. Mockrát jsme viděli Perito Moreno na fotkách, ale osobnímu zážitku se nic nevyrovná. Vždy nás napadalo, jak můžou lidi strávit několik hodin koukáním na masu ledu. Už chápeme. Co chvíli je slyšet praskání ledu a snad každou čtvrt hodinu máme možnost vidět i kousky padat.

 

Tři hodiny zíráme s otevřenou pusou na ledové království a přemýšlíme, jak jsme vlastně oproti té přírodě malí. Všude okolo hory, sníh, led a naše ,,malá“ Jawa, která se s ledovcem rozloučí poctivým modrým dýmem. Den už se zešeřil a je čas najít místo na spaní. Jelikož u minulého článku jsme byli označeni jako bezdomovci na cestách, tak víme kde složit hlavy. Po cestě jsme viděli krásný most u řeky – ideál. Ideální je i ranní výhled na probouzející se hory.

 

Vyrážíme opět za krásného, i když lehce chladného počasí. Do El Chalténu, ze kterého je vidět Cerro Chaltén (Fitz Roy) je to co by kamenem dohodil. Cerro Chaltén není nijak významný obr, co do velikosti, ale je proslavený hraním na schovku. Je prý vidět málo kdy. Pokud se Vám ho však podaří spatřit, má nad sebou vždy mraky, jako by se z něj kouřilo. My to štěstí máme!

 

 

www.facebook.com/sjawouvsrdci

www.jawanacestach.cz

Aktuální poloha a celková ujetá vzdálenost dle GPS dozoru

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 13x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist