raceczech_spain



Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů - Když se má něco pokazit, tak se to pokazí!

Že tady dole v Patagonii bude počasí ne zrovna příjemné jsme čekali. Jenže pod slovem vítr si představím takový typický český podzim, ne že budeme viset celý den z motorky jak opice. Takže teď sedím ve stanu a snažím se přijít na to, jak se mi do trenek dostal čárkový kód, když tam ráno nebyl. Nicméně pojďme se podívat na to, jak jsme se sem vlastně dostali...

Kapitoly článku

Vánoce pod palmou mají něco do sebe

V oblasti Chaco nemá cenu se někde zdržovat. Všude je to samá rovina jak když střelí a jediné co se za celých 1000km změní jsou malé keříky u silnice, které vystřídá občas kaktus nebo slunečnice. Pokud se někdo potřebuje nutně nudit, tohle je ta správná destinace. Jeli jsme tudy už před měsícem, ale to byla ještě přijatelná teplota. Dneska je silně přes 40st a kdyby se v té integrálce dalo za jízdy pít, tak kromě benzínu, nemáme důvod vůbec zastavovat. Na rovinkách mi v uších stále zní krásná věta pana konzula Juráška:,,Vážně netuším, co tu naši předci hledali. Je tu jen neskutečné vedro a samá pampa.“.

Tentokrát už v Saenz Peni nebloudíme. Jako starý mazáci znalí města jedeme rovnou do Union Checoslovaca, kde na nás již čeká pan Jurášek. Právě od něj jsme totiž dostali pozvání na Štědrý den s jeho rodinou. K našemu milému překvapení nebudeme spát na karimatkách v muzeu, ale dostáváme malý rodinný domek, který tu mají k dispozici pro učitele z České republiky. Jelikož jsou však prázdniny, je pro nás volný. Ona taková představa být tady bez klimošky je slušný horor. Přes den není problém naměřit 50st. A to by z nás byla slušná grilovaná kuřata. Už teď mám xicht rudý jako bych na cestách nedělal nic jiného než lil ten jejich proklatě dobrý fernet con coca.

Den před Vánoci trávíme s našim kamarádem Marcusem. Ten přes svátky hostí u sebe doma dva Bolivijce, jednoho Brazilce a kamaráda z Corrientes. Slušná mezinárodní sešlost. Kupodivu s dvěma flaškama fernetu si všichni navzájem rozumíme jako batolata v porodnici. Není pak divu, když na Štědrý den vstáváme až v pokročilé hodině odpolední, když už se vy pomalu chystáte rozbalovat dárečky. Večer nám u Jurášku na talíři přistane místo leklé ryby pěkně vypasené selátko. To však není všechno, ve chlívku by samotnému beránkovi bylo smutno, takže to má taky spočítaný. Můj Milan jen zachrochtá blahem. Týna si zas chrochtá nad českým cukrovím, které upekla paní máma. Ono je to všechno vlastně tak trochu podobné a přitom tak jiné od českých Vánoc. Večeře se kvůli sauně venku odsouvá až na desátou večerní a jeden stůl je málo. Tady je totiž tradicí slavit v širokém rodinném kruhu. Když se pak všichni o půlnoci láskyplně objímají a přejí si krásné svátky pod tisící světýlek ohňostroje na nebi, musíme trochu zatlačit slzu. Jsou to přeci jen naše první Vánoce na jiném kontinentu. Jenže na fňukání není čas. Na svůj dáreček totiž čeká i naše zaparkované miminko, které má velkou bolístku na srdci.

 

Jak to přestane jet, máš kurva těžkou koloběžku

Moto nezní zrovna dvakrát zdravě, ale to nás moc nerozhodí, jelikož s tím jedeme už předchozích 5000km. Sedáme na toho našeho fichtla, abychom se dostali co nejrychleji do 1000km vzdálené Laboratorio Jawa v Rosario. Opět jedeme nudnou krajinou, kde jsou jen pole, které jsou občas proměněné ve slušná jezera. Prý tu včera trochu pršelo a určitě ne tento týden naposledy. Mockrát jedeme po silnici, kterou dělí jen pár centimetrů od vodní hladiny. Snad nás to nestihne po cestě, pokud jo, jsme jak se říká v prdeli. Lodní šroub totiž zůstal doma a zas tak velká pádla naše telefony nejsou. Jen co tuhle myšlenku dokončím, někdo si tam nahoře z nás udělá prdel a otočí první kbelík vody. Otřepeme se jako drahej pes a pro jistotu hledáme v kapsách brčka, kdyby se z našich integrálek staly akvárka. Hodíme na sebe šprcky a valíme dál. Jenže je nám to hovno platné. Za dalších pár set metrů se jim nahoře líbí představa plavající Doris. Znáte tu pohádku hledá se Doris ne? Už jen kousek a dostane svého jména právem. Stačí dvě minuty na to, abychom v kanadách měli Mácháč. My to přežijem, jenže konektory pod nádrží nechodily na hodiny plavání jako my. Jo vole, byl si strašně chytrý, když ti táta doma mezi futrama říkal:,,Hlavně si pořádně zaizoluj všechny konektory, tam když chčije, tak chčije pořádně.“, takže tady to máš chlapečku. Ten zvuk lapání motoru po dechu moc dobře znám. Nepomůže ani staré dobré domáčknutí fajfky poskakující Jawy. Už v Bolívii jsem staré plasťáky vyměnil za odizolované gumové z Fichtlkrámku. Hop, hop,škub, škub a je vymalováno. Stojíme v průtrži mračen u krajnice s kurva těžkou koloběžkou. Marně jí domlouvám jak neposlušné školačce, aby se vzpamatovala a koukala zase normálně fungovat. Strašně rychle nacházím někam odhozený slovník sprostých slov správného dlaždiče, jenže to nikoho nezajímá. Zaříkadla nefungují, takže nezbyde nic jiného než se dát do tlačení. Je to hrozně super a šíleně nás to baví. Při každém druhém kroku mě kopne do nohy ta plechová rakev, kterou sebou táhneme, až to s náma někde z té Jawy sekne. Mám tisíc chutí tady tu motorku nechat, protože fungující světlo je jen sladký sen a puňta už dávno někde kácí les. Baterka tam je jen, aby se neřeklo, nejlepší léta má už dávno za sebou. Do toho ti bezohlední řidiči kamionů. Přijde mi, že jak nás uvidí, naschvál na to ještě šlápnou. Možná nám chtějí jen dopřát sprchu, abychom za ní ušetřili, ale dneska se to amigos vážně nehodí! Tma jak v prdeli a k nejbližší benzíně to je dobrých pět kilometrů. Během půl hodiny u nás zastaví několik pick upů, ale na otázku, zda by nás vzal i s motorkou na korbu dostáváme vždy tu samou odpověď:,,Sorry, ale nevejde se tam.“. Až asi šestý řidič picku pu přijde s nápadem, že za námi pojede, aby nám svítil. V duchu si říkám:,,Chlapče to tu strávíme mládí..“, ale darovanému koni na zuby nekoukej. Vydržel to přesně pět minut. Pak nás předjel, zastavil a z korby seskákalo několik traktoristů, abychom dostali naší koloběžku na korbu. S přestávajícím deštěm sedíme na motorce, stojíme na brzdách, aby z korby nesjela a jedeme až přímo před pension. V pokoji to po chvíli vypadá spíš jako v sušárně než ve dvoulůžáku za 300pesos, ale hlavně už jsme v suchu. Ráno stačí vyčistit uchlastané svíčky a motorka jede jako za mlada!

 

Prý je trend, jezdit si do Argentiny opravovat motor

Do Rosario dorážíme za pět dvanáct. K chrastícímu motoru se přidává ještě děravý výfuk. Tlumiče totiž nevydržely naše cpaní o Vánocích a ve spojení s kvalitami místních silnic domluvily rande pravému výfuku s osou zadního kola. Ti si padli hned do oka, takže se spojili v jedno tělo. Jen by ten výfuk u toho nemusel řvát jako nějaký WRCčko. Když to viděla vzpěra kufrů, čirou závistí se z toho celá rozsypala.Naštěstí to zvládneme dotáhnout až k Adrianovi. Ten nás vítá s rohlíkem na tváři, protože se může pustit do hlubin motoru, který dělala ,,la fabrica Chava“. Strašně jsem se těšil na to, že uvidim mistra při práci, ale divadlo se nekoná. Jedná se prý o přísně tajná kouzla a pokud nemám bílí plášť a klobouk jako kouzelník Pokustón, nesmím do dílny bez zavolání. Takže čekáme před operačním sálem. Nehty už máme dávno okousané do krve , když nás pan doktor poprvé zavolá. Na první pohled se zdá, že za vše může nedostatek maziva (1:40), ale po rozpůlení celého motoru je všemu jinak. Se slzami v očích točím klikou a poslouchám to dětské chrastítko. Španělština se mi sice již docela zlepšila, ale bez názorné ukázky bych nepochopil, proč tomu tak je. Základní problém prý nastal při skládání motoru. Někdo nepraktikoval nahřívání karterů, ale ložiska tam narval silou. Co se týká středového ložiska na klice, tak tam tomu bylo obdobně. Do toho nezvětšené mazací kanálky a nezdravé vedro na silnici....výsledek je hrozivý. Rozpadla se klec středového ložiska na klice a ložiska v karterech už jsou také dávno po smrti. Vlastně se nám podařilo dokázat staré známé pravidlo:,,Jawa se ti může rozpadnout pod zadelí, ale vždy tě doveze kam potřebuješ!“.

 

Při skládání motoru se chodíme na Adriana koukat jako na triky Davida Copperfielda. Za ty léta praxe, co on i jeho otec opravoval Jawy přišel na několik vylepšení. Vlastně by se dalo říci, že nám z české Jawy udělal japonskou Jawu. V srdci naší Doris nyní rotují ložiska NTN z Japonska, ojnice Rocket z Taiwanu, které se však používají v japonských mašinách a gufera jsou též z Japonska. Zejména ojnice Rocket jsou zajímavé. Váží o něco méně, mají větší škvíry pro mazání a vydrží prý daleko více. K tomu všemu odstranil všechny výrobní nepřesnosti v kanálcích, zvětšil mazací kanálky a vyměnil hrdlo u válců za jiné, které je perfektně hladké.

 

Výsledek? Motor jede plynule, při puštění plynu zmizelo nepříjemné cukání. Ložiska nejsou vůbec slyšet. Celkově se chod motoru zklidnil a pokud prý budu více mazat, v Argentině běžně mažou 638 motory poměrem 1:25 a 634 motory 1:33, motor mě přežije. Otázka ohledně mazání je hodně nebezpečná. Je tisíc teorií čím, kolik mazat. Každý si musí zvolit sám, čemu věřit. Já raději budu věřit někomu, kdo nemá žádnou reklamaci na odvedenou práci. Sice možná za chvíli dle Sucháče nebudeme mít co jíst, protože nás kvalitní mazivo v poměru 1:25 sežere za živa, ale já si říkám, raději budeme o hladu, hlavně když holka pojede! Nerad bych tu v diskuzi rozpoutal hádku na téma mazání, řečeno už bylo dávno mnoho.

Nejsme jediní magoři na Jawě

S novým motorem uháníme jako o závod. Pro někoho nesmyslně jezdíme Argentinou tam a sem, ale máme v Carlos Paz, Cordoba nějaké vyřizování. Adrian se nám před odjezdem chlubil jednou žlutou Jawou, kterou nedávno dodělal. Taková malá parodie na Sucháčovýho Dinga. Docela mě ta motorka zajímala, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že nám její majitel napíše přesně v půlce cesty do Carlos Paz. Vtipné je, že žije právě ve městě, kam máme namířeno a nevíme kde tam budeme spát. Co je ještě lepší, tak prý pro nás má skvělé místo v campu a u něj v baru na nás čekají různé drinky. Proč ne? Čas máme, takže potvrzujeme naší účast. Město je to na zdejší poměry malé, ale za to hodně turistické i krásné. K našemu překvapení avizovaný kemp patří jedné rodině Čechů. Králíček, jak typicky české že? Na recepci nás vítá hezky česky Štefan Králíček. Když chceme jít zaplatit, sdělí nám, že je vše již zaplaceno od Charlieho, který nás sem pozval. Charlie je, jak správně tušíte, majitel oné žluté Jawy. U Adriana si ji nechal renovovat z jednoho prostého důvodu – chystá se sní úplně sám projet amazonii v Brazílii. Na otázku, proč nám zaplatil kemp odpovídá, že to nemáme řešit a rád nás poznává.

 

V Carlos Paz žije také ještě pár dalších Čechů, ale my máme domluvené rande s Nelou Dočekalovou. Ta se sem přestěhovala se svojí rodinou před devíti lety a celý její velmi zajímavý příběh si můžete poslechnout v rozhovoru níže.

Bohužel rozhovor pro nás neměl šťastný konec. Když se večer vracíme k motorce, abychom jeli zpátky do našeho kempu, hledám po kapsách marně klíčky od motorky. Což o to, Boshák vem čert, ale u něj byly taky všechny klíčky od kufrů! Až teď si uvědomuji, jaký jsem idiot. My sice máme všechny klíčky náhradní, ale hádejte kam jsme si je chytře dali, abychom je neztratili? Do těch zamčených kufrů! Musíme ve dvě ráno vypadat opravdu vtipně, když v kempu přeštípáváme vlastní zámek od rakve!

 

Občas neuškodí překonat vlastního strašáka

Charlie za námi přijíždí do kempu, aby s námi probral další cestu. My totiž původně chceme pokračovat do Mendozy, abychom pokračovali po Ruta 40 na úroveň Carmen de Patagones. Jenže ve chvíli, kdy mi říká o jeho kamarádovi, který jel podobnou cestu s třílitrovým jeepem a za celou cestu ze západu Argentiny k oceánu nezařadil nic víc než dvojku, si to rychle rozmyslím. Větru si užijeme ještě dost na RN3. Ve Španělštině nám s nadšením vypráví o jakési cestě směrem na Santa Rosu, kde sou samé zatáčky i nádherné výhledy. Bohužel mu moc nerozumíme, ale jak zjistíme druhý den, vůbec to nevadí. Občas není na škodu nemít s sebou GPS, být mistr v bloudění a ztratit i číslování silnic. Díky této kombinaci se totiž úplnou náhodou na doporučenou cestu dostáváme. Sto kilometrů zleva doprava a zase doleva. Tímto stylem míjíme dvě nádherná jezera, u kterých už tu výheň nevydržíme a musíme do toho skočit úplně stejně, jako krásné Jihoameričanky v sexy plavkách. Ještěže ta voda je trochu studenější....

 

Bohužel za jezery ta hitparáda zatáček končí. Několikset kilometrů nudné rovinky až k oceánu, kde se to trochu zavlní a ze spánku nás vytrhne pohled na tříštící se vlny oceánu o útesy. Sladká Patagonie. Jenže na tu největší nádheru si musíme ještě nějaký ten tisíc kilometrů počkat. Takže nohy na padáky, otevřít všechna větrání a už zase sjíždíme zadního gumového Číňana uprostřed vyprahlé pampy. Není žádnou vyjímkou, že ve chvíli kdy nastane čas nakrmení Milana, je to do nejbližšího města silně přes sto kilometrů. Pomalu začínáme střádat plány, jak efektivně, ale bezpečně ulovit jednu z těch lam kolem. Prý je to tu místní, sakra drahá pochoutka. To by bylo, abychom na to nepřišli. Ono se nám to bude ještě hodit, protože právě přijíždíme na krásný poloostrov Valdés, kde jediné město je na jeho začátku. Právě tady taky končí veškerý asfalt i civilizace.

 

Kdo nás sleduje od začátku ví, jak jsme dokázali v jeden den dvakrát pozdravit ripio hezky z blízka. Nemůžete se pak divit, když pro nás už jen to slovo je noční můra. Bohužel nám tady nic jiného nezbývá. Víme, že Valdés je jedna z nejkrásnějších částí severu Patagonie a my ji musíme poznat! Zatnout zuby, pomodlit se k Janečkovi, políbit Doris a už v tom zase lítáme. Lépe řečeno, už nám v tom zase lítá zadní kolo. Nejsme totiž žádní vyznavači štěrku, písku ani prašných cest. Spíše bych nás označil za tzv. Asfaltomrdaly. Podle toho taky vypadá náš styl jízdy. Nejedeme více než šedesát, spíše se držíme čtyřicítky a jakmile nám začne uskakovat zadní kolo, pokračuji na Švéda. Pokud máte někdo nějakou chytrou radu jak se s tím poprat, hned sem s ní! Ke štěrku, písku se po chvíli přidává taky pěkná roleta. Sice bychom potřebovali vyprat naše špinavé trenky, protože za týden nošení už toho mají dost a už ani nepomáhá nosit je naruby, ale valchu v týhle podobě rád odmítnu. Hází to s náma jak na kolotoči, ale přesto neodoláme pozorovat okolní krajinu. Kdybychom raději čuměli před kolo. Nemusel bych pak z kufrů lovit toaleťák, aby to v těch gaťkách tak nečvachtalo. Nicméně to všechno stálo za to. Konečně stojíme tváří v tvář tučňákovi. Jediné co mě zaráží je, že okolní teplota opět pokořila 35st. a já mám xicht jak přezrálé rajčátko. Tázavě mrkám na toho prcka co tu teda dělá, ale jsem mu vuřt. Přimhouří raději oko, aby na mě nemusel čumět.

 

Kochání však bylo dost. Je potřeba zase trochu prásknout do koní. Naivně si myslím, že dalších 2000km bude sranda, protože RN3 není nic jiného než rovina. Abych teda nežral, občas někdo drcnul do ruky inženýrovi, co tuhle rut(in)u rýsoval. Jenže to ten zhejčkaný pražáček nepočítal s protivným dědkem Větrníkem. Musíme mu lézt asi pěkně krkem, když snad ani na minutu nepovolí a pořád mele tu svojí:,,Tak já houknu a pak fouknu...“. Ne jednou nás to málem pěkně vyhodí ze sedla. Celé dny tedy visíme z motorky jako opice a přemýšlíme, kam že jsme to dali ten prací prášek, protože večer ho trenky jistě snesou!

Pomozte nám dostat motorku zpět domů

Doufáme, že se Vám naše dobrodrůžo líbí. Jediné co nám kazí rádost je to, že se nám prý ve skříni stále válí okolo 80ks projektových triček (možné zakoupit zde). Víme, že Jaro je pro Vás možná ještě daleko, ale ono se vám za chvíli to triko bude hodit. Navíc nám tím pomůžete dostat naší Doris zpátky domů a my nebudeme muset koumat, jak že se to vlastně staví vor. Ten je totiž zadarmo.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (15x):
Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist