raceczech_spain



V pěti za deset deset.

Cesta pěti cestovatelů přes deset států za deset dní.

Kapitoly článku

Je pátek 16.6.2017, na tachu 88 694km

(Česko, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina)

Tak se nám zase sešel rok s rokem a já si vařím silnej ranní čaj o něco dřív než obvykle. Mám za sebou zhruba dvě hodiny spánku, který mi zbyly po večerním chystání. Před usnutím jsem počítal v duchu místo oveček ponožky a trenky. Co nemám, nepotřebuju. Pro letošní rok jsme si stanovili jako vedlejší cíle Bosnu (a Hercegovinu), Černou Horu, Albánii a Rumunsko. Hlavním cílem je samozřejmě cesta. Blíží se třetí ráno a to je čas, kdy jsme si domluvili odjezd. S třetí hodinou se blíží i pět válců. Dva patří Lubošovu BMW 1200GS a zbylý tři Tomovu Tygrovi 1200. Tlačím z garáže moji starou Bandasku 600 a přidávám i její čtyři válce. Razíme směr Břeclav, kde máme sraz s Petrem a Romanem. Tankujem, lepíme rakouský dálniční známky a mizíme ve tmě za Poštornou. Chcem být za Vídní, než se začnou lidi drát do práce. To se nám celkem daří, zato počasí ne. Nad Vídní je polovina oblohy jasná a nad druhou lítají blesky. Nejsme žádný srágory a najíždíme pod tu bouřkovou část. Do nepromoků se soukáme na nejbližším odpočívadle Triestingtal. To se mi začínají první kapky prokousávat do spodního prádla. Kolem sedmé ráno přijíždíme k dalšímu odpočívadlu Landzeit. Teplota se pohybuje kolem 20stupňů a přestává pršet. Ideální podmínky na pěstování žampiónů.  Sundáváme pláštěnky a pouštíme se do tradiční konzumace koláčů a řízků. Ty koláče mi dělává žena od počátku našich cest a i kdyby nebylo místo, tak obětuju nějaký prádlo a narvu je někam. Na prvním odpočívadle po rozbřesku s nima obejdu chlapy. Musím je rozdat hned po ránu, protože po koláčích houstne vzduch, tak aby se to vyvětralo, než se ubytujem.

Před Gratzem v „lokti“ (dálničním ohybu) na 138km opouštíme dálnici a míříme na jih po cestách i necestách. Do Slovinska přejíždíme po mostě u města Mureck. Kvalita vozovky jde okamžitě dolů. Začínáme si zvykat na díry. Na konci Lenartu si dáváme v pizzerii Švarc kafe a zjišťujeme příčinu stavu místních cest. Je kolem deváté a než nám přinesou kafe, přijíždí z různých stran tři posádky silničářů, objednávají si jídlo a zdá se, že to do oběda nějak vydrží. My jedem dál. Silnice 690 přes Zgornji Leskovec na přechod směrem na Chorvatsky Cvetlin. Už jenom když píšu „Chorvatský“, potí se mi prsty a kloužou po klávesnici. Tenhle úsek projíždíme za občasných slabých přeháněk a kdo zažil ten jejich světlej asfalt po dešti, ví, že to byla psina. Všichni jsme se klouzali a bylo jedno, na čem sedíme a co máme obutý. Připadal jsem si jak na ledové ploché dráze bez hřebíků. Názvy obcí jako Pleš nebo Lepoglava se k tomuhle úseku perfektně hodí.  Cestou na Zlatar a Kašinu se zlepšuje počasí i cesta, takže se můžem volně vrátit k původnímu tempu. Jedeme podél řeky Sava na Sisak. Za Sisakem se stáčíme k jihu na Hrvatskou Kostajnicu a dál k jihojihozápadu, kde nás čeká Kozibrod, Divuša a Dvor.  V téhle části cesty jsem si chtěl sundat rukavice, otevřít helmu a kousat nehty. Cedule začátek a konec sousedních obcí byly na jedné trubce, a i když v dohledu nebyl žádný dům, mělo by se jet padesát. Opravdu jsme se snažili…. Oblast je chudá a místo „eurocedulek“ u luxusních rezidencí je vidět jen ostřílený domy. Jako by tady válka skončila včera. Skoro se nechce věřit, že je to to stejný Chorvatsko jako u moře. Helmou se mi honí nepublikovatelný myšlenky. Tankujeme kousek před přechodem na benzince, u které je rychlost omezena stavem vozovky na maximálně 5km/h. V přílehlým rozestavěným domě dáváme nepromoky a Roman kouřovou. Na Chorvatské straně přechodu Novi Grad přijíždíme k okýnku, kde předkládáme pas pětici celníků kolem jednoho počítače a všichni se nějak angažují. Asi jsou rádi, že někdo přijel. (nebo sledovali nějaký prasárny). Zato Bosňák (a Hercegoviňák v jedné osobě) si přišel osobně. Myslím, že zdejší celníci mají nějakej dramatickej kroužek, protože ten krok a výraz, se kterým přišel, byl jak z akčního filmu. Chtěl pas, techničák i zelenou kartu a zmizel. Při vracení pasů každýho oslovil jménem a onen výraz se mu rozpadnul v okamžiku, kdy po významným prohlídnutí fotky v pasu mi podával doklady s oslovením „Roman“. Tak jsem ukázal za sebe, kde onen Roman byl. Myslím, že jsem zahlídnul i náznak úsměvu, ale to bych se pouštěl do velkých spekulací. Opouštíme prezidenta zeměkoule ve službách celníků a vjíždíme do jinýho světa. Zatímco na chorvatské straně jsou mezi ostřílenými domy poflikovaný kostely, na kterých si pro lepší pocit příchozích oveček aspoň svépomocí natřeli průčelí, na bosenské straně je v městečku Otoka kousek od poškozené mešity postavena nová.  Přejíždíme most a kocháme se řekou Una, která se prodírá mezi stovkami ostrůvků. Tahle řeka by určitě stála za podrobnější prohlídku. Nám se ale nad hlavama formují bouřkový mraky a za Bosanskou Krupou se před náma formuje kolona aut za dvěma kamiónama, který se zasekly v soutěsce. Do toho se spouští bouřka s průtrží mračen, takže není pořádně vidět a kamiony při vyhýbání s protijedoucíma občas i couvou. Blesky řežou do skal kolem, tečou proudy vody a tady opravdu není kde zastavit. Krásnej kaňon, mizerná situace. Tenhle kus přírody jsme si nějak nestihli vychutnat. Zastavujem na kraji Bihače u benzinky v části s příhodným názvem Pokoj. Bouřka odchází a my pokračujem. Za benzínkou obhlížíme poměrně čerstvou mašinu bez předního kola, od které se táhne vodou mastnej flek. Možná se někdo snažil ujet té bouřce… Na barák dojíždíme kolem 19:00hod. Ubytovaní jsme v Bihači, část obce Pritoka v jakési zahrádkářské kolonii.

Posledních cca 300m je po polní cestě, takže z louže do bláta. Jen tak tak se vyhýbám želvě, která si to vykračuje naším směrem a její krunýř o průměru asi 20cm by mohl být problém. Na baráku začínají závody v sušení. Pět promočených chlapů….. tolik háčků a hřebíků tady ani není. Někteří přechází k alternativním způsobům sušení. Peťa si suší boty na roštu nad plyňákem a rukavice v mikrovlnce, já tahám ledničku ode zdi a využívám její zadní tepelnej výměník jako radiátor. Luboš našel fén, no a taky tam byl ventilátor. V mezičase jsme využili zahradní hadici k odbahnění našich strojů ve víře, že do rána snad cesta trochu obeschne. Nad notesem, mapou a pivem spřádáme další den a hledáme ubytování. Kolem půl dvanácté odpadají poslední plánovači.

Stav tachometru 89 353km. Dnešní nájezd je 659km

Je 17.6.2017 kolem šesté ráno.

(Bosna a Hercegovina)

Napouštím do konvice vodu z „gangy“ Uny a po převaření ji vylívám. Informace o pitné vodě v kanystru mi opravdu nějak unikla. Ještě že jsem pil večer jenom pivo. Takže ještě jednou. Nalívám vodu z kanystru do konvice na ranní kávu či čaj. Venku je oblačno, ale neprší. Předpověď je 50/50. Po chodníku se proslintávají rezaví slimáci. Při balení rozvíjíme teorii, jestli želva se slimákem na zádech klouže víc. Při oblíkání si uvědomuju, že nesmím spadnout. Moje trenky s motivem okřídlených prasat by mohly zdejší zdravotnický personál pobouřit. Nabalený motorky přesunujem k bráně. Zrovna když vyfotím Petra jak v trenkách, tričku a motorkářských botech převezl motorku, padá mi k nohám jak střelenej kanec. Odřený koleno a loket. A to neměl ani nastartovaný. Nějakým nedopatřením si sklopil boční stojan. Zrovna si uvědomuju, jak špatný mám reakce. Místo abych ho vyfotil na zemi, odhazuju mobil a pomáhám mu vstát. Polní cesta je celkem obeschlá, neblátí se a želva už taky utekla. Jedeme do národního parku UNA.  Odbočka je na silnici E761 mezi obcí Ripač a Gorjevac. Loučíme se s asfaltem a po šotolinové cestě přijíždíme k závoře, na které je cedule s upozorněním na medvědy pohybující se na cestách. Po zaplacení cca 3eura na osobu nám

chlapík tuhle závoru zvedá a my vyrážíme do parku.  Až k lomu je příjemná lesní cesta. My pokračujeme rovně k vodopádu. Cesta se začíná svažovat dolů, je kamenitá a občas vymletá. Tom se v jednom klesání nepohodl se svým obtloustlým a naloženým Tygrem a tvářil se, že zná zkratku lesem. Naštěstí měl s sebou „tříchlapovou zpátečku“, a tak můžem jet dál.

Cesta je sice horší, ale bez problémů sjízdná i pro naše tři „naháče“

Nad vodopádama je parkoviště a stánková ulička. V tuhle dobu je ale opuštěná a na kafe v bufetu můžem zapomenout. K vodopádům vede stezka z dřevěných schodů a lávek. Pěkná podívaná. Celý je to poměrně nový. Stojí za to jít až na konec. Na jedné z vyhlídek se potkáváme se slovenským párkem (dva mladí lidi opačného pohlaví), jinak je tam poměrně klidno. Na parkovišti u motorek potkáváme ještě nějaký vodáky z Čech, kteří jeli Unu a končili před vodopádem. Stojí tu několik starších hrabošů (otlučený endura na drapácích) z Itálie. Pokračujeme dál proti proudu řeky. Z téhle strany je cesta sjízdná i pro těžší motorky. Na silnici najíždíme v obci Orašac. Jedem doprava směr Kulen Vakuf. Malá vesnička s ještě menší benzinkou a dobrosrdečným a veselým pumpařem. Cestou jsem si všiml pomníku padlých z poslední války. Těch jmen tam byla spousta. Domy mimo vesnice nikdo neopravuje. Volně mizí v porostu. Jedeme směr Malo Očijevo. Stará cesta je plná děr a překvapení, zjevně prodělala neštovice.  Z ničeho nic se před náma objevil pruh novýho asfaltu. (Když se ti v téhle oblasti něco takovýho stane, zachovej klid. Ono to přejde.)  Začali jsme se rozjíždět a za jedním z horizontů byla jen štěrková cesta. Značky, který by upozornily na nějakou změnu, nebo na práce silničářů v těchhle končinách moc nehledej. Prostě se smiř s tím, že tam, co nevidíš, je auto napříč nebo kamení místo asfaltu. Cestou na Drvar jsme během asi 20km potkali jen jedno auto. V Drvaru to točíme a jedem na Bosanski Petrovac a po E761 na Jajce. Cesta z Drvaru na Jajce je nová, bez děr, hezky odsýpá. Kocháme se krajinou. Místní poctivě hlásí policejní hlídky, takže se včas srovnáme. Většinou si hlídají konce dlouhých rovinek s plnou čárou. Zastavujem v Jajcích u benzinky nad vodopádem v zákazu zastavení vedle placenýho parkoviště. Zjevně jsme neprovedli nic, čím by se tady někdo chtěl zabývat.  Jajce je město plný turistů.

Kromě vodopádu je v Jajcích spousta památek a zajímavostí, ale to je jiná pohádka. Chtěli jsme mrknout na místní mlýnky, ale nějak jsme je minuli. Pokračujem na jih proti proudu řeky Vrbas. Je zvláštní, jak se člověk nechá snadno ošálit. Ač jsme jeli proti proudu, shodli jsme se, že pocitově jedem z kopce. Cestou se zastavujem na Wiener schnitzel v muslimským podání. Eura bere, tak dem do toho. Když jsme onu roštěnku s hranolkama snědli (a vsadím se, že nebyla vepřová) a chtěli zaplatit, pokusil se nám vrátit místo 10euro 10marek. To je polovina toho co měl. Nakonec ale onu desetieurovku našel. Všeobecně je tady cítit, že zem byla víc jak 400let (do roku 1908) součástí osmanské říše. Kostely najdete spíš v horách a zapomenutých koutech.  

Zastavujem na nákup v Turbe. Je asi půl šesté a zrovna končí modlitba. Nějakej chlapík s petkou piva volně mizí někam za domy. My mizíme směr Visoko. Za Kaonikem před mýtnou bránou odbočujem doprava a jedem po staré cestě podél řeky Bosna. Cesta je pěkná. Kolem je vidět spousta prázdných osamocených domů. Asi není zrovna moderní bydlet na samotě mimo vesnici. Krajina je kamenitá, vysušená a přijde mi trochu smutná. Při příjezdu do Visoka se do nás pouští intenzivní přeháňka. Navigace je zmatená a my taky. Dnešní ubytování jsme si zabukovali někde tady. Stálo tam něco jako příjemné prostředí a zajímavá lokalita. Stojíme u polorozpadlé fabriky u hromad nějakýho šrotu. Tím směrem co ukazuje navigace jsou nenahozený domy, kolem kterých je „provozní bordel“. Chlapi mizí pod velkou lípou, která by mohla přeháňku vyřešit a já běžím k domu, kde jsem zahlídnul na zahradě jednoho z nahozených domů domorodce. Ukazuju mu adresu,  na které chybí číslo popisný (na Bookingu tam občas bývá jen „bb“), a nějaký fotky (pro rychlejší orientaci si při bukování cvaknem z monitoru do mobilu pár snímků, aby byly po ruce). Chlapík říká, že jsme na správné ulici, ale že ten název apartmanu mu nic neříká (ulice má max 100m). Při prohlížení fotek se zdá, že tuší. Jdem o dva baráky dál, zvoní na souseda…. A je to tam. Tady by jsme to fakt nehledali. Nevím, jestli jsou to vesnice nebo městské části. Tahle se jmenuje Muhašinoviči a dům je na pomezí s Biskupiči. Samotné nás překvapilo, kam jsme se to dostali. Ubytováváme se a bavíme se myšlenkou, jak horkej den měl náš domácí od okamžiku, kdy jsme potvrdili rezervaci. Jsme asi první jeho zákazníci. Je cítit, že vymaloval, na hajzlíku není klíč, lamino je na křivé podlaze, takže o něj packujem, přechodová lišta v nejfrekventovanějším místě dělá roh, a jeho špička trčí jak anténa a zuřivě se nám zakusuje do ponožek (což za pomoci příborových nožů řešíme a špici otáčíme dolů)….. ale máme wifi, ledničku, motorky v garáži a hlavně vidíme na pyramidu. Běžně při ubytovávání nabízíme pro zlepšení komunikace domácímu štamprdlu  meruňkovice. Tady v převážně muslimské oblasti v období ramadanu jsme zdrženlivější.  Zkouším to s plechovku Plzně. Říká, že mu to zrovna víra nedovoluje, ale když se tázavým výrazem ptám „and after“? S úsměvem a oním slovíčkem „after“ bere. Asi za půl hodiny se za náma stavuje s půlkou obrovskýho melounu. Co s takovým mackem budeme dělat - rum nemáme, tak ho jíme syrovej. Chlapík z protějšího domu si přeparkoval starou dodávku, aby na nás líp viděl a začal tahat z nějakých starých desek hřebíky. Ty desky tam ležely aspoň třicet let. Asi ho to při pohledu na nás chytlo a chce si koupit motorku. Venku je chladno, tak zalézáme k večernímu plánování, pivu….a melounu.

Stav tachometru je 89 691, dnešní nájezd je 328km.

Je 18.6.2017 kolem půl sedmé.

(Bosna a Hercegovina, Černá Hora)

 Šedá obloha nevěstí nic dobrýho. Předpověď hlásí pravděpodobnost srážek 30%. Zatím neprší, tak se vydáváme na velkou pyramidu. Ve vesnici Topuzovo polje narážíme na směrovku k pyramidě. Odbočujem doprava a začínáme stoupat. Vchod do chodeb míjíme a pokračujem na Grad (na vrcholu pyramidy jsou zbytky hradu).  Za vstupem do chodeb je cesta místy nezpevněná, ale pro běžnej cesťák sjízdná.  Značení cest není kdoví co, ale selskej rozum velí jet tou nejvyježděnější. Funguje to a my se dostáváme do sedla pod špicí. Motorky necháváme u posledního dřevěnýho přístřešku před cestou nahoru. Odtud je to kousek.

 

Pod přístřeškem se dáváme do řeči se dvěma dobrovolníky ze Slovenska, kteří pomáhají při průzkumu chodeb, kam právě odchází. My jdem nahoru. Pro běžnýho turistu je to jenom kopec se zbytky jakýhosi opevnění. Pěknej výhled po okolí (trochu jako „Bruntál“, ale větší). Kdo sem jede kvůli tajemné historii a energii v zanedbané a zapomenuté slupce, nejede sem na otočku, ale na pár dní a ví proč. Kdo má rád turistický atrakce jakýhokoliv XYlandu, toho asi čeká zklamání. Po návratu z vrcholu dáváme „domestikovanou“ kávu za půl eura v přístřešku kde parkujem a sjíždíme druhou stranou dolů. Odjíždím jako první a po pár metrech vidím nějakýho vořecha velikosti tak po kolena, jak se šteluje za keřem. Preventivně si chystám pravačku, abych nebyl v nevýhodě. Vyrazil velice zkušeně na holeň, ale měl asi chabé znalosti života vesmíru a vůbec. Nabídl jsem mu odpověď v podobě číslovky „42“ na podrážce mojí boty a to ho dostalo. Vlastně ani nevím, jestli si to stačil přečíst, protože za mnou ještě kus cesty běžel. Chlapi jeli o chvilku později. Romanovi se zakousl do boty, ale neudržel. Sjíždíme do Visoka. Úzký a spletitý uličky městečka, který se jakoby pokouší probudit po dávno zašlé slávě. Během tankování u místní benzinky nás obchází žebračka a loudí. V tomhle jsme zajedno. Má smůlu. Kartu a pin jí nikdo nedáme a místní měnou neoplýváme. Eura by asi taky vzala, ale nechceme ji kazit. Kdyby byla co k čemu, mohla umývat u té benzinky okna a určitě by si něco vydělala. Takže vzhůru do Sarajeva. To projíždíme čtvrtí Rajlovac na Stupsko Brdo. Nevím, jestli takhle vypadá celý Sarajevo, ale to co projíždíme, mi připomíná záběry z nějakýho tureckýho dokumentu. Zdá se, že když před 109lety vyměnili nadvládu „Osmanů“ za Habsburky, vyměnili jenom celníkům uniformy.  V ulicích města zůstala Osmanská říše. Sny „Sarajevskýho střelce“ s příznačným jménem Princip o sloučení Slovanských zemí bez nadvlády kohokoliv se i s původní kulturou vytratily do hor. Směrem k letišti „projíždíme“ bleším trhem. Trhovci mají svoje deky rozbalený hned u cesty a lidi se motají všude. Pro dokreslení se jedná o dvouproudou silnici v každým směru s dělícím ostrůvkem. Sem tam si někdo v autě všimne něčeho zajímavýho a prostě zastaví. Nebo jen tak objede nakupující, nebo přecházející, kteří si s dopravou hlavu nedělají. V Turecku jsem nikdy nebyl, ale takhle jsem si ho vždycky představoval. Spousty lidí v různých hábitech. Nebýt střelenýho Ferdy s chotí, zbylo by jen obyčejný město s lázněma. Mažem dál. Další policejní hlídka, co čeká na konci rovinky s plnou čárou. Tímto bych chtěl poděkovat všem co „blikají“. Cesta na Trnovo a Dedevo vede hornatou krajinou, kaňony, tunely. Stáčíme se k jihu a jedem podél řeky Drina po východním břehu. To čemu říkáme silnice, končí u vesnice Kopilovi. Dál bych použil výraz cesta. Opravy se provádí sypaným kamením a sem tam je vedle cesty cedulka s upozorněním na minová pole, takže takový to : „beru si papír, odskočím si do křoví a doletím za váma“ tady nabírá zcela jinej rozměr. Cesta se klikatí ve vertikální i horizontální ose. Svah, po kterým vede je kamenitej, evidentně ujíždí, takže flikování je asi jediná možnost. Dohopsali jsme k celnici, kterou byste si snadno spletli s bránou do starýho kamenolomu. Odbavování probíhá metodou „je-li kam“. Hned za celnicí je most s jednosměrným provozem, takže zhruba po pěti autech nastává zácpa, kterou řeší dva uniformovaní pánové s vysílačkama. Dostáváme se na černohorskou stranu řeky Tara a tím do další fronty ve stoupání. Všichni vzorně popojíždí s každým odbaveným autem. Tomovi se nechce při každým popojíždění startovat a tak se přes nás i plnou čáru dostává Makedonec s rezavým golfem. To nám při tom poklidným popojíždění trochu zvedlo tlak. Ožíváme a Peťa se při dalším popojíždění nacpal napříč před onoho golfistu se slovy „jeďte borci, já ho podržím“. A tak jsme se zase vrátili na naše původní místo. Ochotně jsme před ním udělali prostor pro další motorku, která přijela kdesi ze zadu. Celnice Ščepan Polje je tak úzká, že se při výjezdu autobusu z celnice (o kterým si nejsu jistej, kam pokračoval dál…??) musely přeskládat auta za krajnici, aby se vohnul do zatáčky. Stručná Lubova zpověď celníkovi na téma „kam a proč“, pas, techničák, zelená a jsme tam. Naše cesta vede kolem řeky Piva.

 

A i když se řeka Piva promění v jezero Piva, vypadá to stejně dobře jak to i zní. Řeka i cesta se motají hlubokým kaňonem a prokousanýma tunelama. Kolem jezera je to jako jízda ementálem. Ta kamenná krása se ale občas loupe, takže bacha na gumy a nos. Takhle se prokousáváme až do Plužine. Cestou jsem zahlídl i ceduli na kostel Piva (to jen tak pro labužníky). Končíme v Plužine. Přijeli jsme trochu dřív, tak si pohráváme s myšlenkou nějakýho malýho výletu po okolí.  Do našeho dohadování vstoupila paní domácí s dotazem, jestli nemáme hlad a co bychom jako rádi.  Do toho nalívá domácí kořalku.  Kam by sme jezdili, sme doma.  Jdem do řízku. Tady vám pod tímhle názvem udělají stejně roštěný maso s hranolkama. Po jídle se jdeme podívat, jak to mají s točeným pivem.  A mají.  Je tady hned několik podniků. Po dvou kouscích se vracíme za domácíma a pokračujem v započaté diskusi na téma kudy jet ten Durmitor. Vytahujem vlastní vzorky vín a lihovin k porovnání a domlouváme tady ubytování na další noc. A protože se sem vracíme, neřešíme booking.  Paní domu nám k tomu přikrajuje domácí sýry. Škoda, že si jejich chuť nepamatuju. Ale byly skvělý.

Na tachometru je 89 854km, dnešní nájezd 161km.

Je 19.6.2017 ráno.

(Černá Hora)

Dneska máme v plánu objet národní park Durmitor. Na kilometry by to měl být oddechovej den, takže ranní procházka do nedalekýho obchodu nás nezdrží. Personál není zrovna akční a ani ochota se v nich od rána neprobudila. Čekat na ni nebudem. Snídaně na terase nad jezerem a pod čistou oblohou bez mraků je příjemným začátkem dne. Navíc jedem bez báglů, takže nadávat budem asi jenom na počasí (zdá se, že dnes to bude horko).  Z Plužine jedeme kousek zpátky na most přes jezero Piva a za ním odbočujem doprava do díry ve skále, kam ukazuje směrovka Žabljak. První část cesty je klasická „ementálovka“. Když už jsme u toho piva a ementálu, chtěl bych upozornit, že některý tunely sou zatočený jak jelita či jitrnice (myslím domácí, ne z obchodu). Přijíždíme do osady Trsa. Drobná zastávka kvůli orientaci a pokračujem doleva. Nedalekou odbočku na Nedajno přejíždíme a pokračujem po cestě až někam po Nikoviči. Myslím, že téhle zajížďky nikdo nelituje. Otáčíme se nad rozlehlou plání posetou dolíky (přirovnal bych to k celulitidě).

 

Na horách je to fakt pěkný. Po téhle cestě by jsme dojeli zpátky mezi celní budky ve Ščepan Polje. Takže otáčíme a vracíme se k odbočce na Nedajno. Klikatá cesta lesem, nás dovede do malé horské vesnice, které jakoby dominuje kostelík s hřbitovem na vyvýšenině. Na konci vesnice je dům s něčím jako bufet a cedulkou Wifi. My zastavujem ve stoupání za vesnicí u lavičky, která je na hraně skalní průrvy. Obě strany kaňonu jsou stejně vysoko, takže to vypadá, že osada Mala Crna Gora je kousek a ta prasklina v zemi (asi kilometr široká) se ztrácí.

 

Sjezd do kaňonu vede  lesem. Cesta je úzká, klikatá a je na ní dost kamení. V nejnižším bodě je odbočka na Sušičko Jezero. Na mapě je modrá plocha, tady je zelená, a jezero je tak „sušičko“, že se v něm dá sušit i seno. Vyjíždíme stoupáním na druhou stranu kaňonu. Cesta je prudká, místy částečně zavalená. U červené stěny s větším závalem zastavujem. Odtud je „jezero“ vidět asi nejlíp.

 

Dál se cesta vyhoupne na hřeben, kde zastavujem a necháváme projet roztroušenou skupinku asi čtyřiceti česko-slovenských cyklistů. Dál se cesta táhne převážně po horizontech a úbočích s dobrým výhledem do krajiny. Sjíždíme do údolí, podjíždíme starou lanovku (některý stromy už prorůstají sedačkama) a pro zpestření dne odbočujem na Poljanu a pod Bosačou projíždíme směr Zminje jezero. Na lesní cestě vhodné tak pro pěší turistiku jsme celkem přirozeně budili pozornost. U informační tabule asi 200m od jezera se cesta mění v pěšinu. Měknem, otáčíme a vracíme se k nedalekýmu prameni, u kterýho je stůl s lavičkama. Vaříme kafe a nasáváme vůni jarního lesa.

 

Tomáš ždímá hadry z kufru, páč se mu tam otevřelo pití. Pohoda… Když balíme, střídá nás u stolku skupinka starších francouzských turistů s norskými holemi, aby posvačili finský rohlík s anglickou slaninou a zapili to švédskými kapkami. Drkotáme zpátky. Jedeme na  Pitomine a jsme v Žablijaku. Ten jenom projíždíme. Mají tu i benzínku a u cesty stojí policajti, takže jde o moderní město. Je tady vidět i všudypřítomné investice do turistickýho ruchu.  Jedeme na jih po M4.1. Asi po pěti kilometrech odbočujem u Pašina Voda doprava do hor. Jiná tvář stejnýho parku. Bylo by škoda některou z cest mezi Plužine a Žablijakem vynechat.

 

Stoupání mezi horskými masivy po krásným asfaltu, provoz je na rozdíl od Alp minimální. Pohůdka. Zastavujem v průsmyku. Tady fakt fouká. Soukám bandasku na vyvýšeninu kvůli fotce a mizíme do závětří.  Zastavujem se u basketbalovýho koše, kterej tady postavil nějakej šprýmař.

 

Balón nemáme a helmu nikdo obětovat nechce, takže dneska hrát nebudem. Cestou máme ještě jednu zastávku. U lesa v jedné vracečce je přístřešek se stolem a lavicemi. Uprostřed stolu je díra a jako v držáku je v ní vsazena kniha „Nový zákon“. Tohle je Černá Hora. My si vaříme kafe a místo knihy čtem složení konzerv. Sjíždíme k ementálové cestě nad Plužine. Dnešní cestování nám uběhlo nějak rychle, tak se domlouváme na vyjížďce po jezeru. Domácí nás odváží dodávkou k jezeru. Nasedáme do jeho gumovýho člunu (zřejmě armádní uloženka s dodělanou střechou) a jedem na vyjížďku.

 

Jezero má zrovna poměrně nízkou hladinu vody, takže je vidět zbytky zatopené vesnice a o kus dál i auto, který se minulej rok nevešlo do jedné ostřejší zatáčky nad jezerem a skutálelo se do vody. Po jezerní projížďce se necháváme vypustit u jiné hospody s točeným pivem, než kde jsme byli minule. Takže jedno půlený pivo(2x0,33l) a jdem „domů“. Rozkládáme mapu na stůl a začínáme plánovat. Paní domu nám k tomu přináší právě osmažené „priganice“ a nakrájený domácí sýr. Je to skvělý, ale nás od ranního odjezdu neodradí. Příští zastávka bude v Albánským Shkodra.

Stav tachometru je 89 970km. Dnešních 116km bylo oddychových.

Je 20.6.2017 ráno.

(Černá Hora, Albánie)

Tak ještě jednou Durmitor tou rychlejší cestou na Pišče a bez zastávek. Ze Žabljaku jedem na východ na Durdeviča Tara, kde se stáčíme k jihovýchodu proti proudu řeky Tara. Místní příroda má snad jedinej kaz na kráse a tím je existence člověka. Toho bordelu, co tam turisti a vodáci nadělali je víc jak dost. Další místní zajímavostí jsou prostřílený cedule u silnice.  Korunu tomu nasadila cedule s názvem nějaké obce, do které někdo prosekal asi mačetou spoustu děr (asi došla munice). Řeku Tara opouštíme za Kolasinem u obce Mateševo, kde začíná jízda zručnosti. Místní silničáři vyměňují záplaty. Silnice je tak úzká, že když doženete „lepiče“ tak se holt musí počkat (my to berem škarpou), no a další kilák kličkujeme mezi dírama, který jim kolegové v předstihu řežou a kopou. Cesta je mizerná, ale je.

Vyhlížíme hospodu. Něco takovýho nacházíme. Klidně by se to mohlo jmenovat  „Hospoda na mýtince“. Má jenom to „jejich“ kafe a asi lahvový pivo. Jiný kafe, nealko nebo snad dokonce jídlo… no fuj. To by mohlo přilákat lidi a co potom. Berem co má. Aspoň že dá ke kafi i sklinku vody (sedíme na terásce nad potokem tak proč ne). K jídlu se dostáváme až na křižovatce pod horou Trešnjevik. Moc toho nemají a klobásky prý snědli nějací Poláci, co jeli před náma. Nevadí. Zbylo Čevapi a je dobrý. A po obědě vzhůru dolů do Andrijevice. Tam končí cesty a začínají silnice. Muríno, Plav a vzhůru na přechod Lijevi Grnčar. Černohorskej celník si vzal doklady a odešel do nedaleké budovy. Za chvíli se vrátil a poslal první dva na Albánskou stranu a s úsměvem pronesl nějakou větu, ze které jsme rozuměli pouze výrazu „procedůre“ a odešel pro další z našich prověřovaných dokumentů. Potom jsem jel já a Roman s Petrem nakonec. Asi nechtěl znervóznit albánský celníky takovou lavinou práce najednou.  Albánská celnice je moderní verzí celnice z pohádky Tři veteráni. Myslím, že je to poprvé v životě, co slízám z motorky, abych zanesl celníkovi doklady do okýnka. Stojí to ale za to. Celníci jsou dva a každej má jinou uniformu. Jeden umí evidentně psát. Přepisuje služebním perem do úředního linkovanýho sešitu A4 do kolonek narýsovaných podle pravítka údaje z pasu i techničáku. Potom vrací doklady a dává pokyn druhému celníkovi, kterej dělá dva kroky vpřed a zvedá hraniční závoru (tím myslím tu pruhovanou červenobílou pětičtvrtku trubku na šroubku s protizávažím). Touhle „procedurou“ si procházíme jednotlivě. První odjel Luboš (Luboš a Tom mají intercom) a než za ním Tom vyrazil, prohlásil : “tata říká, že ta silnice končí a něčemu se hrozně směje“ a zmizel.

 

Za chvíli jsme se v tomhle místě smáli všichni. Asfalt za zatáčkou končil (cca 80m za celnicí) a pokračovala cesta z neopracovaných kamenů všech možných rozměrů. Ze stran se na ni převalovaly keře a byla vyježděná mezi velkýma kalužema. Vítejte v Albánii. Tahle cesta je asi půl kilometru. Potom najíždíme na starší, ale dobrou cestu. Od „vracečky“ u Bashkim (křižovatka na Vermosh) je to suprovej povrch. Enduristi asi brečí po původních cestách, ale zoufat nemusí. Zásahy do okolních svahů jsou tak velký, že se občas sesune svah a na nové cestě se nějaká ta enduro vložka najde. Navíc cesty do hor nikdo nikdy dělat nebude, takže je kam odbočit. SH20 je turistická atrakce. Tak trochu cesta odnikud nikam, ale stojí za to. Většina turistů dá asi přednost přechodům u Skadarskýho jezera. Každopádně SH20 je pro milovníky horských silnic se skvělým povrchem dobrá volba a já si uvědomuju, že slovo „hory“ pro mně dostává novej rozměr.

 

Bez problémů tenhle úsek řadím vedle Stelvia, Fagaraše a Transalpiny. Jenom je potřeba si dát pozor na krávy, prasata a silničáře. Ani jedni nepoužívají značky a klidně stojí napříč za zatáčkou. Do nudných rovin se dostanete někde za obcí Hot (nad horním cípem jezera) po přejetí na SH1. Obchvaty měst jako Koplik jsou samozřejmostí. Téměř všude na silnicích je padesátka, ale vypadá to, že tyhle značky měli prostě někde ve slevě, a tak je navěšeli všude. Raději se držíme v dostatečné vzdálenosti za místním řidičem s přijatelným tempem. Stoprocentní dodržování padesátky měníme na překračování padesátky o sto procent (soudě podle domácích řidičů je vše v pořádku). Přijíždíme do Shkodra. Všechno tu žije vlastním životem, tak to nebudem komplikovat dodržováním předpisů. Takže na kruháči levá (třetí výjezd), pak ještě jednou a už se na nás zubí holohlavej chlapík. Parkujem za bránou. Vila v boční ulici, ve které dnes nocujeme má mříže snad i v komíně. Domácí je zdá se veselá kopa. Nabízí nám místo námi zamluvených pokojů takzvaný pokoj pro manželky. To je místnost, kde jsou tři železný patrový postele (jak na vojně), natřený pastelovýma barvama a ověšaný barevnýma stuhama (tohle je zase jak ve školce). Odmítáme a jdem do svýho. Postele máme přízemní a nožičky se jim motají tak, že možná umí chodit, dávat pac a na povel lehnout na zem.

 

Kachličky na zemi popraskaný, v koupelně poflikovaná vana s plynovým ohřívačem. Tomovi se líbilo, že když se sprchoval, tak mu u hlavy hořel oheň. Vedle záchodů jsou koše na použitej toaleťák a značky o zákazu splachování papíru. Jestli budu muset na velkou, tak jedu za město do křoví. Chtěl bych podotknout, že se to tu jmenuje „Green Garden“.  Na otázky, kde nám natočí pivo, kde berou eura a kde se dá platit kartou, se dlouze zamýšlí. Nechcem kvůli jednomu dni měnit ty jejich „Leky“. Drobní obchodníci si s měnama radí individuelně a to i s kurzem. S kartou nás posílá rovnou do pr…odejny „Komad“, která je asi kilometr a půl daleko. Tak jdem. Potkáváme chlapíka, jak vede krávu z pastvy. Kolem domů jsou vysoký převážně betonový zídky. Jak se blížíme k centru, houstnou ulice.

Ne objemem, ale způsobem užívání. Předně bych chtěl podotknout, že v Albánii nemají auta. Mají tam jenom Mercedesy (teda v drtivé většině) v různým stádiu rozkladu a v žádným případě se je nebojí použít jakkoliv a k čemukoliv. Řidiči se věnují spolujezdci, zmrzlině a telefonu, takže kdo chce vidět konec přechodu, musí si počkat, nebo prokličkovat. Helmy se tady taky nenosí a nemůžu si vzpomenout, že bych ve městě viděl policajta. Zato všelijakých sáčků, pytlíků a různýho bordelu je vidět dost. Všechno to pozoruje smečka psů, která se usadila na klidným a bezpečným místě uprostřed kruháče. Dorážíme do obchodu a nakupujem základní potraviny jako pečivo a pivo. Kartu berou jenom VISA. Cestou zpátky zíráme na chlápka, co má prodejnu potravin v garáži  a protože zavírá, souká starýho medvěda mezi regály. O kus dál stojí koňský spřežení zapřažený do kastle ze staré dodávky. Pivo, booking a spát.

Stav tachometru je 90 292km, dnešní nájezd 322km.

Je 21.6.2017 kolem půl sedmé.

(Albánie, Srbsko)

Slunko nám olíznulo parapet a spustil se kohoutí koncert s vrabčím přicmrndáváním. Sakra, tolik kohoutů není ani u nás na vesnicích. Procházím se po domě. Odemykám na balkón. Krásný ráno. Scházím do přízemí  a chystám se na dvůr. Opravdu je tady bezpečno. Dveře jsou vyztužený trubkou, vsazenou do ok zazděných ve stěnách. Tohle zabezpečení znám z prohlídek hradů. Pomalu ožíváme. Domácí odstraňuje zabezpečení a my sedláme stroje. Nejsme si jistí, jestli byla v ceně snídaně nebo ne a domácí hraje mrtvýho brouka (asi to odkoukal od těch dvou štěnic, co měli kluci v pokoji). Nakonec se někdo ptá a on neochotně kyne ke kuchyni. Vajíčka naměkko bez stojánků a bez malé lžičky se fakt blbě jí, ale marmelády byly skvělý. Vyjídáme ho a jedem. Na odjezdu si před náma „hodil selfie“ a jak jsme později zjistili, stali jsme se součástí fotek v jeho nabídce ubytování. Jedeme na další atrakci SH21 směrem na Theth. Vracíme se na Koplik, u něj se točíme doprava do hor. Zatím jedeme po staré cestě. Míjíme nějakej pomník, na kterým je nahoře oprátka. O kus dál je novej areál, zřejmě věznice (respekt) a střelba do cedulí je i zdejší zábavou. Silnice je pořád stará. Mezi Bzhete a Makaj je mostek „ojetej“ na armaturu, která při průjezdu poskakuje. Pomalu se začíná cesta zvedat. Po ránu ženou pastevci do hor stáda krav, ovcí, koz a kdoví čeho, takže některý zatáčky jsou pěkně pos….klouzavý. Myslím, že někde od Boge začíná novej asfalt. Cesta je úzká a zatáčky ostřejší. Příjemný svezení. Asfaltová silnice končí u místa dalekého rozhledu u Maja Buni i Thores. Chtěli jsme do Thetu a původně diskutovali o cestě z Thethu na jih kolem řeky, na Kyr a do Shcoderu. Vzdáváme to asi po kiláku. Já se táhnu ještě další kilák v touze po nějaké dobré fotce.

 

Na „bandasku“ to fakt není. Otáčím a dělám kašpárka Polákům na GS (oni se vlní po kamenech, já zaklepávám dorazy na vidlích a trubky na výfuku). Vracíme se ke Kopliku, kde se stáčíme k severu. Když si to mažem na jedné z mnoha „padesátek“ s obvyklým stoprocentním přesahem, přijíždíme k policajtům. Jeden z nich stojí na prostředku.  Původně se chystal na jednoho místního „medvěda“, ten to ale na dohled otáčí a do toho my. Policajt mává rukama, něco řve a ukazuje na zastavovací terč. Na naše zpomalení reaguje energickým gestem „jeďte“(teda asi, protože za nama nejeli). Tenhle způsob řešení přestupku domluvou bez zastavení se nám líbí. Objíždíme jezero směr Podgorica, samozřejmě s malou dvojnásobnou pasovou zastávkou. Cesta je dobrá leda tak pro turisty s limuzínou. Na motorce je to nuda. Z Podgorice se situace mění. Cesta směr severovýchod vede kolem krásnýho kaňonu, kterým teče řeka Morača. Oběd v motorestu Mijovič u cesty v Bioče je příjemným zpestřením. Konečně hospoda, kde mají v kuchyni kvalifikovanou sílu.

 

Gastronomicky uspokojení se vrháme na stroje. Na R 19 míjíme motorku s radarem. Nejedem nijak rychle, ale určitě nad limitem (brzdíme dost pozdě, tak nevím, (pošlou, nepošlou?). Z Mateševa jedem po nám známým úseku sužovanýmu záplatovací četou směrem na Andrijevicu. Za těch pár dní, co jsme je neviděli se fakt snažili.  Hraniční přechod Spiljani.  Jsme asi pět kilometrů severně od Kosovské (ne)hranice a na celnici je i chlapík se samopalem.  Cesta na Novi Pazar je nudná a nezajímavá (další možností je cesta na Tutin – příště?). Lepší není ani Raška. Zajímavý to začíná být na konci obce Rudica, kde opouštíme silnici 31 a před kosovskou hranicí odbočujem na silnici 210 směrem na Kopaonik. Krásný stoupání, dobrej asfalt i výhledy. Na Bookingu jsme si něco vyhlídnuli, ale neblokovali. První vyhlídnutý ubytování máme v horským lyžařským středisku Kopaonik na srbsko-kosovské hranici. Přijíždíme k chalupě.

 

 Je volná, tak jdem bydlet. Domácí je dobrosrdečnej chlapík. Upozorňuje nás na karafu na poličce, kde je jeho domácí pálenka. Hned nabízím vlastní. Křižuje se a jde do toho. Chlapi zatím nabíhají do sprchy. Řvou u toho jak tuři (nevýhoda nezamluvenýho ubytování). Zapínáme bojler a dem na dvě do nedaleké hospody.  Nemají sezónu, takže ani točený. Po dvou lahváčích „s jelenem“ se vracíme a já jdu do teplé sprchy.

Stav na tachometru je 90 709km, dnešní nájezd 417km

Je 22.6.2017, kolem třičtvrtě na sedum.

(Srbsko, Rumunsko)

Obloha je šedivě zatažená, ale neprší.  Opouštíme zimní letovisko uprostřed „okurkové sezóny“. Oběd v luxusním motorestu Rataj. Čevapi 300g za 600dinárů. Pod stolem na terase je pes. Tady je to standard, kterým se nikdo nezabývá.

 

Cestování v Srbsku má svoje specifika. Omezení rychlosti v obci není dané cedulí s názvem obce, ale značkou vymezující obydlenou část. Řidiči asi rádi zdraví motorky, takže za každým „blikačem“ čekáme hlídku a vono nic. Cesty v Srbsku jsou bez ohledu na kategorii dobrý. Při teplotách kolem 35stupňů se potíme jak vepříci. K Dunaji přijíždíme u Donj Milanovac. Teploty lámou nás i rekordy. Zastavujem u stolku s lavičkama (a stříškou) u zátoky Dunaje. Pokoušíme se odlepit od propocených hader a cpeme se do chládku (je paradox, být takhle vyprahlej na břehu druhé nejdelší řeky v Evropě). Další kilometry nás vedou po břehu veletoku. Silnice č. 34 je široká, výhled na majestátnou řeku, jejíž šířka se pohybuje kolem 1km je úchvatnej. Na srbské straně je doprava minimální. Po proudu řeky se dostáváme k Železným Vratům. (přerostlej jez se zdymadlem….). Je to další z mnoha hraničních přechodů naší cesty. Tady to celkem odsýpá. Za „Vratama“ na rumunské straně se doslova vklíňujem do hustýho provozu. Cestu znepříjemňují kamióny a horko. Situace se zlepšuje po opuštění silnice DN6. Přijíždíme do Baile Herculane k námi vybranýmu pensionu. Jdeme se zeptat na ubytko a narážíme na další nevýhodu nezabukovanýho ubytování.  Příjel autobus a zabral vše, co bylo volný. Pomalu bublem proti proudu, když tu u velkýho domu stojí paní s koštětem (to turisti nedělají), tak se ptáme a jsme tam. Čistý a útulný ubytování s posezením na dvoře u řeky.

 

Domácí mluví rumunsky a francouzsky. Jazykovou bariéru odstraňujem meruňkovicí. Ptáme se na lázně. Ty jsou dvoje. Jedny po proudu pod náma asi 300m. Do těch je vstup placenej jakousi symbolickou částkou. Druhý, veřejně přístupný jsou proti proudu řeky Cerna asi 5km a nelze je minout, protože všechny použitelný cesty se sejdou v jednu. Na nákup jdeme do menšího obchůdku. Lázeňský městečko si poklidně žije i v červnu. Vracíme se na barák, Roman s Rumunem zapalujou v zahradním krbu nad řekou oheň.  Večeříme přímo z rožně.

Stav tachometru je 91110km, dneska ujeto 401km.

Je 23.6.2017 8:00hod. ráno.

(Rumunsko)

Asi za to může ten časovej posun, nebo lázeňský prostředí.  Prostě vstáváme na nemístnej dotaz, jestli už vstáváme.  Druhej pokoj měl asi okno na východ, nebo co… Chlapi mají sbalený, cpou kufry na motorky.  My máme de facto taky sbalený, protože taháme z báglů jenom co je potřeba a kořalku mám v boční kapse, takže nahrnout co přetíká, zapnout a za pár minut jsme taky přichystaní na cestu. Vyrážíme kolem starých lázní nad městem. Kolem cesty jsou u bazénů zaparkovaný spousty aut, mezi kterýma korzují důchodci v županech. Chybí tu jen kolonáda. Ta tu opravdu není a spíš mám pocit, že jedem jakousi zahrádkářskou kolonií. Cesta DN67d je něco jako embryo naší D1. Rytmus nám udávají vystouplý spáry tak intenzivně, že po asi dvou kilometrech odchází moje pravý zrcátko. Doma je z garáže zvyklý na jinou muziku a tohle „techno“ ho zlomilo. Jinak je cesta pěkná, motá se horama a sem tam je cukrovaná kamením.  Projíždíme Targu Jiu a Novaci.

 

Tady začíná slavná DN67C, nebo taky Transalpina. Minulej rok jsme jeli z východu od Brezoi. To byla spíš přírodovědná část převážně lesem. Tahle jižní strana je něco jiného. Novej širokej asfalt se vyhoupne poměrně brzo do holých svahů, kde je dobrej přehled o dění za zatáčkou a tak se dají užít zatáčky i pod plynem. Za horským střediskem Ránca se cesta trochu zúží, ale povrch je prvotřídní. Výhledy z holých vrcholků hor se snad ani nedají okoukat a tady je jich víc jak dost. Počasí je taky ideální. Škoda jenom, že nemají kolem cest víc míst s lavičkama, kde by se dalo posedět a pokochat. Sjezd k řece Lotru a hřeben před ním je z novýho, „kousavýho“ asfaltu, takže začínám obrušovat stojan. Chlapi mě varujou, že jestli to budu klopit víc, tak si obrousím ty čísilka na boku a nebudu vědět, co mám příště koupit za gumu. Úsek podél řeky je horší a u odbočky k jezeru se kousek jede po šotolině. Dál je cesta kolem jezer Oasa a Tau převážně lesem. U jezera Oasa jsme obědvali v minulým roce. Letos je restaurace zavřená, přebudovaná a přibyla tady spousta chatek.  Letos zastavujem na oběd o pár kilometrů dál v restauraci Praha na začátku jezera Tau. Platit se tu dá i kartou. Cestovní idylka končí za městem Sebes. Silnice E81 je spojnicí mezi fragmenty dálnic A1 a A3. Doprava na poměrně úzké silnici kolabuje a my dojíždíme za Alba Luia do kolony dlouhé snad deset kilometrů, která se sem tam posune. Navíc je horko, tak přecházíme do útoku. Mezi protijedoucí auta se nevejde ani kolo, takže přískokem mezerami v protijedoucím pruhu se dostáváme do mezer a výklenků v našem pruhu. Hnus velebnosti. V jednom úseku se asi zahleděl do zrcátka řidič jednoho z popojíždějících kamiónů a přehlídnul, že kolona zase stojí a zarazil se o kamion před ním. To by člověk neřekl, co to nadělá kraválu v cca 10km/h. Intuitivně jsem sklonil hlavu, protože řidič předního bouranýho kamionu se začal drát z kabiny. Byl to profík, takže dveře jen pootevřel a počkal až projedem. Pak šel řešit. Za Ocna Mures se doprava trochu zklidnila. Přijíždíme do Turdy.

 

Bydlení máme v boční uličce v novým baráku (na streetwiew je ještě úplně jinej starej barák). Soused volá domácího. Ten je na místě během 15minut. Šacujem ho jako úředníka nebo IT (ne ET) . Vjíždíme na dvůr a dem bydlet. V domě je zfušovaný všechno, co v něm je. Schody nesmyslně zúžený, sádroše popraskaný. Ale sprcha funguje (je v ní i masážní panel, ale není tlak vody). Dem do města, do marketu, do hospody, do točenýho. Dopr… tady snad nemají hospodu.  Ptáme se nějakýho místního a hned se na nás lepí další domorodec. Tvrdí, že nás do hospody dovede. Vzezřením vekslák, pasák, prostě nikdo, od koho by sme se chtěli nechat vodit po městě. Z tepláků vytahuje ruličku bankovkovek, se kterou si jen tak mimoděk pohrává a místo nasměřování k hospodě se snaží nám „rozdat vlastní karty“ a odvést nás „kamsi“. To se nám zrovna nechce. Městem jsme prošli přes kilometr a jediná zahrádka, kterou jsme viděli byla zavřená. Zato jsme minuli několik heren. Dem do plastovýho piva na baráku.

Na tachometru je 91 473km, dnes najeto363km.

Je 24.6.2017.

Dneska je vše v pořádku. Okno na východ, slunko mě budí 6:30. Nechce se nám běhat do kuchyňky v přízemí, tak si vaříme kafe na plynovým turistickým vařiču na skleněným konferenčním stolku. Protahujem bagáž podivným schodištěm. Klíče hážem do schránky a razíme směr Salina Turda. Cestou narážíme na benzínku v protisměru. Možná kdyby ta plná čára byla trojitá…. prostě jsme natankovali, dali to přes čáry ještě jednou a jedem do dolu.

Solná jeskyně Turda má dva vstupy. My jedeme k tomu za městem. Je tam velký parkoviště a po motorkách nic nechcou. Otvírají v 9:00. Jsme tady 8:40. U vchodu si rozdělujem úlohy.  Já se postupně pokouším vytěsnat prostor u dveří, abych se dostal k pokladně dřív, jak paní s dlouhým seznamem lidí.  Nakonec o rameno prohrávám. Nevadí. Zdá se, že budou otevřený dvě pokladny.  Chlapi se zase chystají zabrat skříňky (je jich tam tak padesát, ale jenom asi deset má klíček). Všichni jsme byli ve svých rolích úspěšní, takže zatím co se ve vestibulu hromadí lidé u pokladen a skříněk, my odcházíme dlouhou solnou chodbou. V různých solných odbočkách jsou různý zajímavý solný věci. Dneska už vím, že důležitej nápis je „výtah“(samozřejmě v rumunštině, maďarštině nebo angličtině). Tam je onen výtah a pro nás, co se toho nebojí i schody dolů. Tam je potřeba se dostat včas, než se to ucpe výletníkama. Shora je úchvatnej pohled na ohromnou podzemní prostoru vzniklou těžbou soli. Na schodišti je v každým patře rok, kdy se v dané úrovni těžilo. Na dně této prostory je něco jako zábavní park. Pingpongový stoly, kuželky, rotopedy. Je tam i stánek se suvenýrama. Z téhle základní úrovně se dá pak dalším výtahem nebo schodištěm ještě níž do solnýho jezera, na kterým půjčujou lodičky. Celý je to ohromný. Dokonce tam není ani zima. Chodili sme jenom v tričkách a bundy nás zbytečně obtěžovaly. Cestou zpátky jsem v polovině schodiště potkal důchodkyni s nějakými pálkami, jak si měřila tep. Prodrali jsme se eurosměsným mumrajem k východu. Tam se na nás vrhlo příšerný vedro, který nás ten den opustilo až někdy se soumrakem. Z Turdy jedeme na Cluj Napoca. Cesty široký, rychlý, na přesun domů ideální. Rumunsko opouštíme za Satu Mare. Před celnicí se díváme ke směnárně, kde vloni jeden z kamarádů projel 100euro. Zřejmě je investovali do školství, protože stavebně se tu nic nezměnilo.  Rumunští celníci mají pohodu a začínají zastavovat až auta za náma. Zato Maďaři to berou důsledně. Do vedlejší brány, kde svítí červená se jen tak jako nacpou dvě auta a pak se snaží nacpat před nás. V mžiku ožíváme, blokujem a hákujem. Takovejch by bylo. Konečně v Maďarsku. Tohle je poslední celnice na naší cestě, kde někdo sedí. Navíc nám tady při tom čekání vrátili hodinu z našeho časovýho pásma. Průjezd Maďarama je rovinatej. Není tam z čeho vybírat, takže berem co navigace dá. Končíme těsně za hranicema na slovenské straně ve Velkým Kamencu. Toužíme po jídlu a točeným. V místní hospodě má někdo svatbu, tak mají pro veřejnost zavřený. Sedáme na stroje. Ti, co si nedali panáka za řídítka, ostatní dozadu. Vezu Romana, takže si zase pivo nedám. Jedem jak puboši v kraťáskách a tričkách do nedalekých Viniček. Zdejší představa řízku je nám sympatická (jako doma). Zalívám ho „bezzubým“  pivem a jedem bydlet.

Stav tachometru je 91 823km, dnešní nájezd je 350km.

Dneska je 25.6.2017.

Dneska nás čeká poslední úsek. Je neděle, je hezky, jedeme domů. Dálnice nemám rád, ale holt jsou to dálnice a když je potřeba se prostě jenom přesunout, dem do nich. Slovenská D1 je asi nejhezčí dálnice v okolí.  Alpský dálnice mají spousty omezení, radarů a jsou přímo ve skalách a je na nich hustej provoz. Slovenská dálnice je v té správné vzdálenosti od hor, aby si je člověk mohl za slunečnýho dne, jako je ten dnešní, patřičně vychutnat. Provoz je tady malej (je neděle), policajti mají jiný starosti a omezení nejsou (teda kromě 130). Jedinou vadou na kráse je, že je potrhaná jak močení prostatika.  Idylka přesunu „mezihořím“ končí v Bánovcích nad Bebravou. Tam mají víkendový uzavírky silnice na Trenčín. Takže to berem oklikou. Bez zastávky v Hrozenkově u pumpy by to z téhle strany snad ani nešlo. Tady se loučíme a postupně rozjíždíme k domovům.

Na tachometru mám 92 420. Dnešní nájezd je 597km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (14x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist