Nejlepšyje Albanyje 2021

Nejlepšyje Albanyje stage 1.

Sraz v 8 u Navigátora před barákem, rychlé kafe a jazda. Proletěli jsme Slovensko a Maďarsko a kolem 17 dorazili na ubytko v Baia Mare. Nálada dobrá, čím víc na východ, tím víc černo. Ubytko cajk, paní domácí umí perfektně rumunsky, bohužel my jsme s rumunštinou dost pozadu, naštěstí ruky nohy fungují, takže jsme se parádně domluvili. Těšíme se na zítra, rumunské hory a doly.

Nejlepšyje Albanyje stage 2.

Ráno jsme se chytře začali s Navigátorem vrtat v navigaci, bo nechceme nezpevněné cesty, že. Výsledek? Dvě hodiny zpoždění a stejně jsme to nevychytali, takže do budoucna to nebudeme řešit. Navigátor si to za jízdy rozdal s vrabcem, výsledek: Navigátor 1, vrabec 0. Jeli jsme jinak přes takové černo, že pokud by jsme zastavili, tak budem rádi, pokud nám zůstanou trenky. Ale mělo to jednu výhodu. Viděli jsme na vlastní oči, jaký je propastný rozdíl mít jednoho koně navíc. Dvoukoňový povoz toho jednokoňového rubnul jak malého kluka. Děcka jsou kolem cesty furt a mávají a chtějí, aby jsme tůrovali. To je cajk, ale je čtvrtek dopoledne, neměly by být ve škole? Jízda super, počasí super, nálada super, pivo a rum super. Těšíme se na zítra, čeká nás Transfagaras Highway, známá z Topgearu. Prý tam jsou ďury jak sviňa říkali dneska kluci z Maďarska. Tak uvidíme.

Nejlepšyje Albanyje stage 3.

Ráno 8 stupňů a jazda. Hned za barákem začaly vingle a Transfagaras. Na trati nikdo, bo sme vyrazili hodně brzo. Teda až na to stádo ovcí... Nechápu odkud a kam je hnali, bo jediná rovná plocha v okolí byla ta cesta po které jsme jeli, jinak vlevo skála, vpravo ďura a ovce podle mne na asfaltě nepřežijou. Fagaraš super, parádní výhledy, asfalt cajk. Akorát by těm cyklistům někdo mohl říct, že nahoru vede lanovka. Pod Fagarašem nás potěšila teplota 5 stupňů... Pak hrad Vlada Napichovače, taky dobrý. Ale my už valíme směr Bulagaria a Serbia.

Po cestě Navigátor chytře mine objížďku a tím se dostaneme do místa, kde nezbývá než jet po šotolině. Místní borec nám poradí, že je to asi 5 km, takže jedem. Ale Pokladník má B Kinga a ten je total asfalt bike. Takže trpí. Dáme to bez ztráty květinky, nicméně se dostaneme do místa, kde jakýmkoliv směrem se dá pokračovat zase jen po šotolině. Řešíme to s místňákama a nakonec nám borec poradí trasu, tak jedem. Ještě ji musíme trochu upravit, ale nakonec cajk. Dorazíme k Dunaji, pak přechod a Bulharsko jsme přeletěli jak vítr. Na hranici se Srbama byla prcačka, to se dalo čekat, takže No Problemo. Cíl Zaječar dobyt kolem 18:00. Sprcha a hned jsme valili do našeho oblíbeného Irish Pubu. Jediný problém je, že mi zas kua praskl nosič kufrů, takže zítra budem hledat svářeče. Rum a pivo nám pořád chutná

Nejlepšyje Albanyje stage 4.

Ráno jsme vstali v 7, abychom co nejdříve vyrazili hledat svářeče. V 8 jsme vyjeli a v 8:15 jsme ho měli. Pán byl ochotný a šikovný, vše udělal suprově. Z mého levého nosiče se stal nosič mezinárodní, protože je vyrobený v Německu, a svařovaný v Rumunsku, Polsku a Srbsku. A ještě by mě zajímalo, čím se ti svářecí vlastně živí, protože ani jeden nechtěl za práci ani korunu, prej že lidi si maj pomáhat. Každému jsem vnutil 20 euro, tak jsem je aspoň podělil spravedlivě. Pak už jen Sretan Put a vijo. Začátek byl super, pak jsme ale narazili na asi 30 km, kde se spravovala cesta, a byly semafory. Tak jsme valili na červenou a nikdo s tím neměl problém, bo Balkán, ne? Pak byl super úsek, pak horší úsek a pak jsme zjistili, že Pokladníkovi teče levá vidle. No, sice vercajku máme dost, ale tohle nespravíme. Tak jsme to vyřešili po motorkářsku, aby olej z vidle nechcal na kolo a kotouče, tak jsme mu pod prachovku vrazili těsnění vyrobené z dámské vložky. Je to osvědčené a funguje to. Akorát si pokladník ty vložky musel zajít koupit, z čehož byl samozřejmě úplně odvázaný. A pak zatáčky, zatáčky a zatáčky, provoz nula a příroda super. Tak jsme tahali a tahali, až jsme se zastavili v Makedonii ve Skopje. Na přechodu obvyklá prcačka, ale aspoň jsme si pokecali s čechama stojícíma ve vedlejší frontě. Si ty hory užijte, kuciii. Ubytko dnes asi jako by jsme byli v Ostravě Přívoze, tak doufejme, že to proběhne cajk. Zítra valíme na Ohrid, což je obrovské jezero a mělo by mít nejčistší vodu na světě, tak uvidíme.

Nejlepšyje Albanyje stage 5.

Ubytování v Přívoze dopadlo dobře, ráno bylo vše tam, kde má být. Proběhlo kafe a Májka a vyrazil jsme kolem 8:30. Část cesty jsme potáhli po dálnici, abychom byli dříve v horách. Vždycky jsem si myslel, že nic nepřekoná placení dálnic ve Francii. Ale Makedonie? Tak to je jiná liga... Co 20 km platíš euro. Celkem jsme platili na 100 km 6x voe !!!! Což je na motorce maximální opruz. Pokladníkova motorka začala zase trochu uchcávat, tak jsme mu ji přebalili, naštěstí koupil vložky maxi, tak máme materiálu dost. Cesta na Ohrid super, krásně vingle a příroda. Akorát je tu hodně vesnic, kde sídlí raketové vojsko. Tak každá druhá. Někde jedna raketa, někde i více. A rakeťáci jsou teda dost bordeláři. Naštěstí jsou tu i takové vesnice, kde rakety nemaj. A prej spolu vycházejí v klidu, takže OK. V Ohridu jsme si bukli ubytování v historickém centru a dostat se tam byl dost ořech, bo úzké dlážděné kluzké ulice a dost z kopce. Kdyby to klouzlo, tak by to bylo, jako když se řítí železářství, ale dali jsme to na cajk. Po ubytování jsme dali plavky a vzhůru do Ohridu. Voda super. Pak jsme si povozili zadky na loďce a zkoukli trochu pobřeží. Na balkoně jsme naplánovali trasu na zítra a šli na kuťě... Kecy, zašli jsme na rybu a pivo a rum na balkóně taky musí být. Zítra to máme 30 km na hranice Albanyje a 8 hodin jízdy na pobřeží do Himare. Pojedeme taky kousek přes Řecko a kluci tam ještě nikdy nebyli, takže pak budou moct říct, že byli v Řecku, asi hodinu. Ale to můžou říct i o Bulharsku a to jsme dali za 45 minut :D

Nejlepšyje Albanyje stage 6.

Už včera jsme si pěšky prošli trasu, jak se vymotat z Ohridu, kde narazily všechny navigace, co máme k dispozici.  Za cenu porušení pár předpisů a zákazů to šlo parádně. Ráno jsme vstali 6:30, aby jsme vyrazili co nejdříve, to se nám povedlo a na trati jsme byli kolem 7:45. Projížďka kolem Ohridu super. Pak jsme dojeli na Albánské hranice a musím říct, že celkem cajk. V prvním Albánském městě jsme vytáhli z bankomatu nějaké chechtáky a pojďme do toho. Cesta super, krásně hory a i asfalt v poho. Pak jsme vyjeli do kopců a cesta se zhoršila. V jednom místě kde už ani lišky nedávají dobrou noc, se objevila restaurace, tak jsme si dali kafe.Turka. Toho nejlepšího, co jsme kdy pili. Energie se mocně zvedla a valili jsme dál. A pak to přišlo. Část trasy vedla přes Řecko, celkem asi 40 km. Dorazili jsme na hranici a průser. Prý potřebujeme nějakou registraci na řeckých stránkách. Už to tam řešil jeden kolega motorkář, tak jsme se k němu přidali. Za spolupráce albánské celnice, albánského řidiče kamionu a zmíněného rakouského kolegy jsme vše za slabých 45 minut dali dohromady. A to bylo na Albánské straně. Vyrazili jsme na řeckou celníci. Tam týpci v tričkách s nápisem Covid něco a prý máte registraci? No máme, ne? Ok, ukázat. A covid pasy máte? Jo. Tak ukázat. A teď provedem test na covid. A jak dlouho to bude trvat? Asi 5 minut ... Tak to budou super přesné testy, doufám, že někomu vyjde pozitivní a jsme v... No, nakonec jsme projeli po cca hodině, samozřejmě v 32 stupních. Brutus prcačka. Za dalších asi 50 minut jsme jeli zpět do Albánie a no problemo.

Pak už jen full gaz a směr přímořské letovisko Himare. Dorazili jsme kolem 17, ubytko v poho, dokonce mají i čepované pivo, u terasy nám roste víno a broskve, takže pohoda. Koupačka v moři proběhla a večírek může začít. Zítra máme den volna, vypereme věci a asi se zajedeme kouknout na opuštěnou ponorkovou základnu kousek odtud. Albánie je super, jen je potřeba nespoléhat na platbu kartou a buď mít jejich Leki a nebo euráče. Pak není problém.

Nejlepšyje Albanyje stage 7.

Dnes jsme měli volno, takže motorkáření jen lehce po okolí. V ubytku máme zaplacenou snídani, tak jsme v 8:30 nastoupili. Číšnice nám ji servírovala asi 20 minut. Bo jsme nevěděli, jestli už to je celé, nebo ještě něco bude, tak jsme se preventivně ládovali vším, jak to nosila. Nakonec toho byla celkem kupa a málem jsme to nedali. Po snídani koupačka. Pak jsme vyrazili na ponorkovou základnu a výlet dost rychle skončil, bo to je pořád vojenský prostor, takže smůla. Ale nějaký bobík si tam v klidu plaval, tak nevím. Šli jsme ještě okouknout jednu pevnost a přístav a pak do ubytka a koupačka s pivem, bo už nikam nejedeme. Oběd jsme zmákli párkama z konzervy a ovocem, co jsme natrhali kolem terasy, co máme před apartmánem. Pak zas koupačka a pokladník si umyl motorku, tak snad to zítra nějaký Albánec ocení. Večer sedíme v restauraci. Nad náma je natažená střecha z rákosu. A po ní lítaj kočky, takže na stůl padá bordel. A jedna se nahoře vyčůrala, vše dopadlo těsně vedle Pokladníka. Nejlepšyje Albanyje :D. Zítra vyrážíme dál, směr Bar v Černé Hoře. Po cestě se chceme zastavit na hřbitovu Migů, doufám, že se tam půjde dostat bo si tím zajedeme asi 60 km. Navigace nám ukazuje přes 9 hodin jízdy, takže zadky si užijou...

Nejlepšyje Albanyje stage 8.

Už včera jsme si domluvili snídani na 7:15, aby jsme nejpozději v 8 vyrazili. Restaurace ale otevírá až v 9. No, tak sám pan majitel se uvolil, že nás obslouží. Začal zase snášet kupy jídla, až jsme ho museli zastavit, že už jako fakt dost. Byl trochu překvapený, ale motorkáři jsou obecně exoti, tak to moc neřešil. Už včera jsme  taky odpískali návštěvu hřbitova Migů, protože jsme zjistili, že to je stále vojenský prostor. Vzhledem k tomu že já a Pokladník máme modré knížky a Navigátor už je v záloze, tak by nás tam určitě nepustili. Takže se nám díky tomu cesta zkrátila na 7:30 hod. jízdy. V 8:15 jsme vyrazili na trať. Čekal nás super úsek do Vlore, 80 km brutálních vinglů a stoupání z nuly do 1000 m a to vše jeden kopec a  furt výhled na moře a pak zase z druhé strany na nulu. Fakt super zážitek. Pak ještě kousek pobřeží a pak po dálnici do Tirany. Tu jsme sice minuli, ale bylo to tam i tak brutálně zasekané, takže super opruz. Jediná vzpruha byl policajt, co řídil dopravu a u toho se vrtal v nose. Zastavili jsme na kafe, Navigátorovi vypadl mobil, ale místní kluci si toho všimli a naštěstí nás upozornili, takže večer mohla proběhnout obvyklá dávka milionu SMS od jeho ženy. Za Tiranou začal provoz řídnout a pak už se dalo docela jet, tak jsme švihali. Pak jsme dorazili na hranice s Černou Horou, 32 stupňů a fronta jak sviňa. Naštěstí za náma došla německá motorkářka a prej máme jet koridorem pro cyklisty. Tak jo. Byla to v podstatě chodba mezi budkama a budovou, ale byl tam stín a hlavně nikdo. Tak jsme tam nafrčeli, dali papíry a za deset minut jsme valili dál. Díkes german kamaraden, někdy to někomu oplatíme. Celník se nás ptá: Do you have Covid pas? Yes. Ok welcome in Monte Negro. Super !. Do Baru jsme dorazili kolem 15:30, hned jsme dali plavky a hurá do moře. Pak jsme zašli okounout místní přístav a milionáře a jejich jachty. Dost nás to nasralo :D. Večer obvyklý večírek a plánování trasy na zítra. Vzhledem k tomu, že v pátek má pršet, tak jsme asi dvě hodiny řešili jak to objet a kam vlastně zítra jet, aby jsme v pátek zmokli co nejmíň. Nakonec jsme se na to vyprdli, prostě pojedeme tak, jak jsme chtěli původně a nějak to dopadne. Takže zítra směr náš oblíbený Durmitor, a pak do Bosny někam pod Sarajevo.

Nejlepšyje Albanyje stage 9.

Ráno trochu krápalo, ale jinak cajk. Zlikvidovali jsme Májku a v 8:15 jsme byli na trati. Už dopředu jsme změnili trasu a vynechali Durmitor, protože nám jedna část vycházela po šotolině a to Pokladník zamítnul. Dali jsme si cestu kolem Boky Kotorské a na jejím konci vyrazili směle do hor. Na kopci jsme se rozloučili s mořem a přes tunely vjeli do vnitrozemí. Na hranicích s Bosnou jsme chvilku čekali, protože Navigátorův pas se nechtěl načíst. Už to vypadalo, že si ho tam nechaj a my budem pokračovat jen ve dvou, ale pak přišel velitel, zahýbala s kabelama u čtečky a ejhle, vše začalo fungovat a Navigátor mohl projet. Covid pas nechtěl nikdo, za to u nás Bosňáci získali kladné body. Pak jsme se povozili super zatáčkama do kaňonu pod celnicí a vio směr Mostar. Po cestě jsme se zastavili na kafe a polívku, fajna hospa, fajne kafe, fajna polívka a fajna cena. Bo jsme zas jeli jak draci, tak jsme měli dobrý čas, tak jsme se rozhodli vyřešit očuz. Očuz je sušená hovězí panenka a koupit se dá jen v Bosně a ještě ne všude. Tak jsme se trochu poptali, trochu pobloudili a trochu pochodili a očuz jako vždy našli, takže vezem !!! Jinak očuz tomu říkáme jen my, oficiálně se to jmenuje Suho Govedo Meso. Jak jsme byli šťastní, že ho máme, tak se na nás přestal usmívat motorkářský bůh a začalo krápat. Do ubytka jsme to ještě měli 70 km, tak jsme valili voda nevoda. Celou cestu byl dost provoz a krápání přešlo v déšť, což na Balkáně znamená dost kluzké cesty. My jsme ale i tak valili, bo už jsme chtěli bydlet. Dorazili jsme do Konicu a začali hledat bydlení. Mokří, zpocení a lehce nasraní. Výsledek? To co jsme měli bukle, má v Konicu jen adresu, barák stojí v řiti světa 9 km jinde. Tak to kua ani omylem. Ubytko jsme zrušili a našli jiné. V centru. Všude blízko. Dobrá cena. Akorát parkujeme na chodníku u autobusové zastávky na hlavní strasse.... Prý je to tu bezpečné a na sloupu maj cajti kameru, říkal pan domácí. Pokladník je trochu nesvůj, ale zkusíme to utlumit rumem. Pochodili jsme po okolí a v rozmezí 300 m 4 rakety... Vlezli jsme do třech hospod a nikde pivo... Si jako děláte prdel? Ale bo jsme synci z Havířova a hned tak se nedáme, tak jsme pokračovali v hledání a nakonec jsme našli. Tak jsme si dali a taky čevapi a baklavu, takže spokojenost. Večer proběhne standardní večírek a zítra směr Banja Luka, Zagreb a čára. Tam někde přespíme a v sobotu to dojedeme do ČR.

Nejlepšyje Albanyje stage 10.

Už včera jsme díky meteo aplikacím věděli, že dnes pojedeme do deště. Záměr byl jet na Záhřeb a přes Szombathely domů. Ale zrovna od Záhřebu to mělo přijít a mělo to být husté. S výkřikem jsem se vzbudil v 5 ráno a začal přemýšlet, jak s tím vypinkat. Koukal jsem do map a na předpokládaný pohyb mraků a vymýšlel co s tím. Nakonec jsme se rozhodli pro trasu Sarajevo, Doboj, Osiek, Budapešť. Chtěli jsme dojet na Chorvatskou dálnici po suchu, pak už je to jedno, nejsme z cukru a nepromoky máme. Motorky byly na místě, takže cajk a v 8, jak je dobrým zvykem, jsme byli na trati. Bosnou jsme projeli v pohodě, sice provoz jak prase, ale na trati jsme byli nejrychlejší :D. Jen jsme se zastavili doplnit zásoby rumu a pak hurá do Chorvatska. Za hranicemi začalo krápat, ale najeli jsme na dálnici, otočili jsme plynem a zkusili tomu ujet. Zprvu se nám dařilo, pak trochu přidalo a Pokladník to vzdal a vlezl do nepromoku. My s navigátorem jsme hrdě pokračovali bez. Aby jste tomu rozuměli, my bereme to, že musíme do nepromoku, jako jakousi prohru s počasím a snažíme se tomu vyhnout co to jde. Samozřejmě k tomu plně využíváme naše léty nabyté zkušenosti a znalosti počasí. Obvykle pak jedeme durch mokří, bo počasí vyhraje a není kde zastavit na oblečení nepromoku. Takže pokračujeme, rezignovaný Pokladník a hrdý Navigátor a já. Dorazili jsme na maďarské hranice, je sice zataženo, ale cesta už suchá a neprší. Tak se Pokladník rozhodne, že si nepromok sundá, bo už je to v klidu. To je špatné znamení ! A taky že jo, jak najdeme na dálnici, tak to spadne a než dojedeme k nejbližšímu mostu, aby jsme se měli kde převlíknout, tak jsme mokří. Takže tolik asi k těm zkušenostem a znalostem počasí. Nasadíme nepromoky a pokračujeme dále v nezměněném tempu. Asi 100 km před Budapeští zastavíme a začneme hledat ubytko. Našli jsme bookujeme, platíme online kartou a jedem. Je to asi 30 km mimo dálnici, ale pohoda, máme dobrý čas. Ubytko jsme našli a nějaká bezzubá babka nás pustila dovnitř, domek je ale zamčený a prý máme volat majitele. Ten nám ale sdělil, že nás neubytuje a že naši rezervaci ruší, protože to prodal někomu jinému přes jiné stránky. A to podotýkám, že jsme už měli zaplaceno. Doufám, že se nám podaří ty peníze dostat zpět. (Edit: po dvou měsících vyjednávání nám Booking sdělil, že s nimi poskytovatel ubytování nekomunikuje a že si to s ním máme vyřídit sami... No už jsme v životě přišli o víc). Navíc jsme si zajeli celkem 60 km. Škoda že tam nebyl osobně... Takže pokračujeme zpět na cestu a najít něco jiného. Našli jsme a hned tam radši voláme a no problemo. Stihli jsme to tak tak, než začalo pršet. Pan majitel s náma pokecal englicky, a pak nám donesl něco na snídani na zítra a trochu pálenky na košt. Ubytování cajk, večeři si dáme z vlastních zásob a jak jsme ji jedli v přilehlém altánu, tak se nám nepozorovaně do chalupy vplížila kočka a část darované snídaně sežrala :D. Neva, i tak poslední večírek může začít. Zítra se totiž rozdělíme, Navigátor valí domú, protože jde v pondělí na ranní a bo tam 6 týdnu nebyl, tak je z toho trochu vydivočený. My s Pokladníkem valíme ještě do Brna do kempu v Ostrovačicích, kam jsme 20 let jezdili na MotoGp a majitel kempu nás pozval na akci Ukončení MotoGp v Brně. 

Nejlepšyje Albanyje stage 11

Ráno jsme jako vždy vstali v 7, dali kafe a zbytek snídaně, co nám nechaly kočky, a v 8:15 jsme byli na trati. Co se dá říct o cestování po dálnici? Je to opruz, ale aspoň ubíhaj kilometry. Jediná vzpruha byla, když na jedné zastávce nahlásil Navigátor zvýšené tlaky a vyrazil to řešit. Na pumpě před WC byla branka a otevřela se buď za 100 forintů, nebo 50 centů. Zděšeně vyběhl ven, ale ani jedno jsme neměli, takže bohužel. Tak tu branku prostě přelezl. Když musíš, tak musíš... Kolem 10:30 jsme dorazili na pumpu před Bratislavou a tam se naše cesty rozešly. Navigátor vyrazil odpočívat do Lékárny, my s Pokladníkem do Brna. Akce super, zavzpomínali jsme, zakalili a domluvili se na příští rok.

Nejlepšyje Albanyje stage 12

Dnes nás čeká na dojezd 200 km, což dáme jako sklenici vody a tím celý výlet končí. Takže si dáme takové malé shrnutí. Celkem jsme cestovali 12 dní a najeli 4300 km. Projeli jsme celkem 12 zemí a sice Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Srbsko, severní Makedonii, Albánii, Řecko, Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko. Nejnižší teplota 5° byla pod Fagarasem, nejvyšší 34° u moře v Albánii. Jediné závady byly můj prasklý nosič, což vyřešil srbský svářeč a Pokladníkova tekoucí vidle, což jsme vyřešili těsněním z vložky, jinak motorky příkladně držely. Za celou cestu nás na trati předjely po zatáčkách 2 motorky, ale ty fakt letěly a pár aut na dálnici. Každý den jsme jeli 9-10 hodin a užili jsme si každou minutu. Jediný problém na hranici byl na vstupu do Řecka, ale bylo to díky naší nevědomosti a nakonec jsme to vyřešili. Nejvíc raket bylo paradoxně tam, kde jsme to vůbec nečekali a sice v Makedonii. Albanyje je super, určitě se vrátíme, krásná příroda, hory, moře, super lidi a i cesty byly celkem v pohodě. Sice jsme náš výlet nazvali Nejlepšyje Albanyje, ale to není úplně pravda. Nejlepšyje Balkán, protože tam je krásně, nikdo nic neřeší, policie má na háku a lidi jsou vstřícní. Bylo to parádní svezení, moc jsme si to užili. Navigátor nás vždy dovedl do cíle, a těch pár kufrů bylo jen ku prospěchu věci, Pokladník vše zaplatil, takže cajk. Díky všem, co nás podporovali, motorkám, že nás dovezly a hlavně naším drahým ženám, že moc neprudiy. Pokud vás náš cestopis bavil, jsme moc rádi a třeba se někdy někde na cestách potkáme. Do té doby se mějte.

PS: Název NEJLEPŠYJE ALBANYJE není z naší hlavy, použil ho tady pan FruFru ve svých cestopisech a je to tak super název, že jsme ho dovolili použít taky, protože to opravdu vystihuje. Díky pane FruFru :D.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE