Na Kozách do Albánie ve 13 ti dnech

Nápad a plánování

• Nápad vyrazit v 5ti motorkách do Evropy, uzrál na Guzzím sletu v Lužanech a to na opravdu výjimečném večírku. Znáte to, když večer není nic problém. Nebýt Kuby, který natáčel naše noční sliby na mobil, není vůbec jisté, zda bychom někam vyrazili. Dobrá polovina z nás byla následné ráno zaskočena noční přísahou, kde slibujeme, že pokud nedodržíme slib, navždy odevzdáme klíčky od motorek i s techničákem těm, co slib dodrželi.
• Kam jet bylo celkem jednoduché. Začneme podle abecedy: A…? Albánie 😊. Příprava započala ještě v zimě. Jelikož jsme každý z aktuální pětice bytem úplně z jiné části republiky, založili jsme na Motorkářích vlákno, které jsme po nějaké době museli pro přemíru podnětů, návrhů a častých pseudodotazů uzamknout a ponechat tam pouze naší pětici a pár zkušených. Tím bylo ukončeno období tlachání a konečně jsme se posunuli. Určili jsme termín a hrubý plán cesty, který jsme následně doladili s tím, že se jedná pouze o základní osu trasy, která nám ale dávala směr a hrubé časové rozložení do dnů.
  

   

Den D – cesta

• Jak jsem již uvedl, každý z nás vyrážel odjinud, proto jsme domluvili sraz nás všech v Košicích u Autovlaku. Já díky Autovlaku fakticky ušetřil 2 dny. Dalším důvodem byla snaha jet východnější trasou, to abychom nekopírovali cesty, které jsme již dříve použili na Balkán. Já se setkal s Vencou těsně před Prahou a spolu jsme pak dojeli na Autovlak. Kuba s Michalem se sjeli někde na Moravě a po ose pokračovali do Košic a Peťa (Hrnek), ten jel po ose až o den později do Rumunska, kde jsme se následně spojili všichni.

• Na Autovlak jsem se opravdu těšil, poznám nepoznané a ještě mi to hrálo časově do karet. Vyrazil jsem až po práci v 17:00. Sbaleno jsem měl již o den dřív a vše klapalo, jak mělo. Na pumpě před Prahou na mě již čekal Václav a na vlak i s nákupem nezbytných piv jsme přijeli na poslední chvíli, přesto včas.

AUTOVLAK Praha-Košice

• O autovlaku jsem slyšel, četl a byl plný očekávání. Vše začínalo luxusně, své dvě Moto Guzziny jsme zaparkovali zcela náhodně vedle dalších tří Guzzin kluků z Bohemia MG Clubu, kteří jeli na sraz do Polska. Veselé setkání a množství MG běžně nevídané! Vyřídili jsme papíry, naložili a zajistili motorky, na kterých jsme ponechali veškerou bagáž, nedbaje příběhů o vykrádání nákladu za jízdy vlaku. A hurá do vlaku, který stál na jiné koleji. Těšil jsem se na stevarda, který nás měl dle prospektu ČD obsluhovat, ráno připravit snídani a my vyspaní do růžova, zcela čerství vyrazíme po více jak 700km prospaných spánkem spravedlivých za cílem naší cesty. No, stevard byl sympaťák, tím to bohužel končilo. Místo jsme měli v posledním vagónu, peron byl vysoký a já se svou asymetrickou postavou (asi metr vysoký, asi metr široký) jsem měl co dělat vysoukat se do vagónu. Uvnitř vagónu jsem začal panikařit. Nikde žádné dveře, pouze na boku nějaká škvíra. Proboha, ona to byla chodbička. Uprostřed té minichodbičky stáli chlapi, enduristé, s lahví pálenky v plné diskuzi. Nejenom, že jsem statný a mrňavý, ale ještě blbě vidím, takže až podle hrobového ticha jsem poznal, že něco nehraje. Podle cinknutí padající lahve jsem poznal kam se zahledět a v šeru chodbičky se kutálela lahev a nad ní několik ztuhlých obličejů. Jak jsem se snažil v bundě protáhnout chodbičkou, měnily se jejich výrazy ve zděšení. Tomu hubenému s trikem KTM spadla čelist údivem až na podlahu, vedle již rozlité lahve a krom toho, že mlčeli, mi ještě překáželi v cestě. Já drhnul rameny z obou stran o stěny a stejné to bylo, když jsem šel bokem, pouze s tím rozdílem, že jsem drhnul bříškem a z druhé strany hrbem. Zlověstné ticho ukončil až jejich kápo, který sebral zbytky odvahy a roztřeseným hlasem se mě zeptal: „Ty…? Nespíš s námi v kupé?“ Uklidnil jsem ho, že mám své vlastní, ale již jsem tušil problém, který se ukázal ihned po otevření dveří našeho kupé. Nebylo větší než chodbička a navíc v něm byla tři lůžka nad sebou. Stručný popis, když vstoupím popředu, musím z kupé vycouvat, neboť já se tam neotočím. Elektrika nefungovala, klimatizace neběžela, prý jedou i děti a stěžují si na zimu. Okna byla pevná, tudíž nešla otevřít, pivo stevardovi došlo ještě v Praze před odjezdem, káva ráno do kelímku. Lehátka tvrdá a něco mě celou noc tlačilo do bůčku. To něco, jak jsem později zjistil, byla snídaně. Do každého kupé dali na spodní lůžko croissanty pro všechny z kupé. Jelikož jsem to zjistil až ráno, tak v ostatních kupé snídali croissanty a my z nich měli tousty. Kluci nechtěli, že prý po ránu nemusí, tak jsem je snědl všechny tři. Zpoždění bylo pouze 40 minut a hodinu trvalo dostat naše stroje z vlaku na silnici. Nicméně k autovlaku bych řekl asi toto, normálně rostlý muž asi v pohodě. Já už poznal nové a rád se další zkušenosti vyhnu. Největší pozitivum Autovlaku bylo, že jsme zakalili s klukama z Bohemia clubu MG- 1l Tullamore a nějaké pálenky. V Košicích k nám pronikla zpráva, že další autovlak odjel, ale bez naložení aut, což je u Autovlaku docela problém. A vstupné nevraceli.

• 

   

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE