Jawandr 2013

 Stejně jako loni jedu na panelce 250 a Janička na kejvačce 175. Vyjíždíme v pátek po práci a nocujeme u Domažlic před hranicí.
 Ráno nás dohání Vomi na panelce 250. Překračujem Německou hranici a pálíme to na jih. V Německu 2x zadírám. Obohacuju směs a je to OK. U Salzburgu najíždíme na dálnici a v drobném dešti to valíme přes Rakousko a Itálii do Slovinska. Potmě vyjíždíme na Mantgart. Je to parádní pocit v noci sledovat přes černou propast jak na protějším svahu jawácká bludička hledá cestu mezi kameny a hrubými neosvětlenými tunely. Jedna z posledních zákrut je pod ztvrdlým sněhem. Musíme motorky opatrně přetlačit a Janičce dochází benzín. Nakláníme kejvačku, trochu to žbluňkne a zas to jede. Vyjíždíme poslední metry asfaltu. Náhle cesta končí pod silnou vrstvou tvrdého sněhu. Stavíme stan oblékáme všechno co máme cvaknem si pálenky a usínáme jak koťata. Spíme asi tak jako koťata plující v krabici po řece. Hodně studený řece.
Ráno rychle balíme a po snídani se škrábeme po okolních svazích ulovit nějaké snímky. Pak se bez motorů spouštíme dolů k řece. Jak klesáme tak přestává foukat a krásně se otepluje. Janička s Vomim odpočívají u mostu a já jedu do Itálie pro benzín. Nacházím samoobslužný stojan. Strkám do něj pětieurovku a tankuju do všech flašek co mám. Stejně jsem jim tam asi půl litru nechal. Vyzvedávám ostatní a jedem přes Vršič na dálnici a přes Chorvatsko na východ. Spíme na louce u potoka před Bosenskou hranicí.

 Ráno překračujem hranici Bosny a Hercegoviny. Měníme peníze a nakupujem zásoby jídla. Koupili jsme velkou kostku čehosi co připomíná uzené tofu. Je to moc dobrý tak si pořádně zakrojíme a proplétáme se mezi pyramidami k Sarajevu a pak dál mezi skály na jih. Nocujeme na prudkých svazích porostlých vysokou travou. Ležíme na bundách koukáme na hvězdy tlacháme o všem a o ničem a nevím koho napadá že dopijem flašku pálenky do dna.
Ráno a vlastně celej den mi v hlavě pěkně tlučou permoníci. Snídáme uzené cosi a už nám to tak dobrý nepřipadá. Strkám to do tankvaku a valíme dál. Překračujem hranici Černé Hory. Kopírujem břehy řeky Piva a pak tunely stoupáme do Durmitoru. Janička stále častěji hlásí vyskakování dvojky. Neposlouchám ji a hledám chybu v karburátoru. Hážu do koše uzenej hnus z Bosny. Je mi z toho zle. Cejtim uzený v každym krknutí i v každý kapce potu. Bavíme se s čechama na endurech vracejících se z Albánie a padáme do stanu. Spíme ve vesnici Trsa. Ukazuju ostatním mapu evropy na tankvaku. Na 5cm velké Černé Hoře je jen pár největších měst a Trsa!!! Celá vesnice jsou jen dvě hospody a tři baráky. Nádherná krajina vybízející k dlouhým procházkám. Sem se někdy musíme vrátit a trochu to tady prošlápnout.
 

 Ráno trochu kufrujem a mě praská duše v zadním kole. Po opravě sjíždíme s hor k mostu přes řeku Tara a po jejím břehu mezi rozeklanými skalami klesáme na jih. Projíždíme Podgorici a stáčíme se na východ. Při průjezdu Albánskou hranicí se Janičce kouří z bateriovýho kastlíku. Stavíme a jdeme jawit. Náhradní kroužky poškodily kabeláž a jiskry zapálily izolaci. Jiskry svařily kroužky v jeden kus. Schořeli i náhradní gufera. Během opravy se setmělo tak jen popojedem za vesnici a spíme na staveništi plným bodláčí.
Ráno ve Škodře měníme peníze kupujem jídlo a rozmlácenou silnicí míříme do Kukes. Cestou mi praská spojkový lanko a Janičce stále vyskakuje dvojka. Za Kukes se stáčíme na jih a stoupáme do hor. Kejvačka už odmítá jet do kopce tak stavíme ve vsi před prázdnou školou a já s Vomim hledáme chybu ve spojce. Jsme místní atrakce. S nikým se nedokážeme domluvit jinak než rukama nohama a nikdo se nechce napít pálenky. Alláh zakázal. Jeden to nakonec nevydržel a ochutnal. Sklidil výsměch všech sousedů.

 Ráno i po seštelování spojky stále vyskakuje dvojka ale já stále Janičku neposlouchám a tipuju to na prokluzování spojky, tak měním olej v převodovce. Albánec na benzíně si ode mě bere láhev se starým olejem a obloukem ji háže přes svodidla do ůdolí. To by měl Alláh zakázat. Jedeme dál a výš do hor ale na kejvačce už nejde dvojka zařadit. Zjišťujeme totálně vytahaný uložení osičky vidliček. Během jawení se taví asfalt pod stojánkem mojí panelky. Ta padá na bok nádrží těsně vedle ostrý hrany betonovýho soklu kolem sudánky. Tankvak s mapama, slovníkama, průvodcema, foťákem a spostou dalších věcí padá do studánky. Za tankvakem v ladném oblouku letí víčko od nádrže a většina benzínu. Všechno do studánky. I přes okamžitý vylovení se listy knih slepili, mapy rozmočily a potrhali a foťák umřel. Umřely i obě nové baterie do foťáku přežila jen paměťová karta. Musíme dostat kejvačku z hor kde je bez dvojky k ničemu. 

Sjíždíme na neutrál z kopce k nejbližší hospodě a najímáme si náklaďák na odvoz kejvačky do Kukes. Čekáme asi dvě hodiny než se opilý řidič uráčí vylýzt z hospody. Naložíme kejvu a páč nemáme provaz tak sedím vedle ní na valníku, objímám ji a držím se sajtny. Řidič vyráží jak zběsilý, asi nám chce ukázat jak zná místní zákruty a jak umí řídit. V šílené rychlosti se mi střídají pohledy do hlubokých propastí a na okýnko levých dveří, ze kterých trčí řidičovo ruka s cigárem. Vomi má co dělat aby nám s panelkou stačil. Až cestou jsem si uvědomil, že jsem nechal Janičku s mojí přetíženou motorkou kdesi v horách v davu zvědavých albánců. Ale za chvíly jsem ji už viděl v dáli na protějším kopci jak nás dohání. Šikulka 

 

V Kukes se všichni šťastně scházíme na předem domluveném místě. Benzinová stanice kastrati. Celý den se snažíme telefonicky sehnat náhradní převodovku, její dopravu do Albánie a nějakou místní dílnu. Výsledkem je jen starost kamarádů u nás doma a provolaných 1000kč. Volíme pomalý odjezd domů. Bez dvojky. Holt musíme objíždět hory. Vůbec se to nemuselo stát kdybych Janičku víc poslouchal. Jsem holt paličák. Vomi umí dobře anglicky a podařilo se mu domluvit nocleh na hlídaném parkovišti. Cestou tam jsem se fakt pobavil. Jel jsem za Janičkou která v rúžovém tílku řídila přes 50 let starou motorku a místňáci v zahradních restauracích padali ze židliček. Asi tam na to nejsou zvyklí. Motorky jsme uklidili, věci naházely do vrátnice velikosti menší tělocvičny a vyrazili do víru velkoměsta. Auta kolem nás zastavovali a lidi nás z okýnek zdravili, vítali v Albánii a zvali na mejdany. Kolem nás šel hlouček dětí které se chtěli pochlubit svou angličtinou a vesele pokřikovali havárjů fakjů. No atrakce jsme byla převeliká tak jsme se schovali v hospodě a dali si pořádnou večeři a pár panáků. Nocleh byl grátis a luxus tak popojedem dál.
 Všechny věci z kejvačky rozdělujem na panelky a já od teď pojedu na kejvačce. A jak se jezdí bez dvojky? Rozjedu to co nejvíc na jedničku, pak tam dvojitým kopem hodím trojku a na plný plyn projíždím Kukes. Nestavím na červenou nikomu nedávám přednost a nabírám rychlost na největší kopec na kterém je přípojka na dálnici do Tirany. Na dálnici mě dohání Janička a Vomi na panelkách. Mimochodem na Albánský dálnici potkáte traktory s hnojem, stopaře, oslíky se senem, aut tam vlastně ani moc nebylo. Před Tiranou se stáčíme na Škodru, přejíždíme hranici do Černé Hory a stavíme v Podgorici u Pavla a Marici. Jsou to Srbští uprchlíci kteří umí slovensky.  Domlouváme si u nich dva noclehy a do večera tlacháme.

 

Ráno odstrojujem panelky a nalehko jedem k moři. Kejvačka zůstala na dvorku Janičku vezu já. Navšťěvujem starý Kotor a vyjíždíme na Lovčen. Tam potkáváme český pár na BMW a přes Kokoti se vracíme do Podgorice. A zase potlach do pozdních hodin.

 

Ráno zjišťuju že mi v panelce na zadním kole chybí tři dráty a mnoho jich je volných. A ty nejdou dotáhnout. Prostě se natáhli v závitu. Nějak to porovnám a prohodím zadní kolo s předním. A opět měním spojkové lanko. Potom vyjíždíme na západ. Janička s Vomim na panelkách a já na kejvačce. Při výjezdu na Ostrog se mi z motoru ozvala rána a zadní kolo šlo do smyku. Rozlámaná převodovka. Už tam nejde ani čtyrka a za jízdy slyším jak se v převodovce melou ulámaný zuby. Na tom nemá cenu pokračovat domů. Při představě totálního kolapsu převodovky na Jadranský Magistrále to obracím a za Vomiho doprovodu se pomalu vracím k Pavlovi do Podgorice. Na jedničku a trojku. Kejvačku s techničákem v kastlíku ukládáme za garáží a na jedný motorce se vracíme za Janičkou na Ostrog. Po prohlídce kláštera Vomi nakládá většinu bagáže, já Janičku a přejíždíme přes hory do Bosny.

Další den jedeme krásnou přírodou do Mostaru na prohlídku mostu ve starém městě. Tam zjišťuju že mám prasklých už sedm drátů tak s Vomim měním Janičku za lehčí bágly a pokračujeme dál na východ. Postupně navštěvujem hřbitovy ze čtrnáctého století, starořímskou zříceninu pevnosti, historické studny a koupem se v řece. Prostě se snažíme dál si užívat cestu. Večer překračujeme Chorvatskou hranici a táboříme na kopečku u ohýnku.
Ráno najíždíme na dálnici a pálíme to k domovu. U Zadaru mi začne bouchat v  motoru tak zajíždím na benzinku a zjišťuju vymlácenej ojniční čep. Tak to je konečná. Co teď? Janička musí za pár dní do práce tak odjíždí domů stopem a já s Vomim stavíme stan na louce za benzinou.

 

Tři dny vegetíme, chodíme na procházky a klábosíme s lidma. Pak přijíždí brácha s karavanem a vozíkem. Nakládáme obě motorky a vracíme se i do Černé Hory pro kejvačku. Příštích pár dní je něco mezi mejdanem, návštěvou památek a přesunu domů. Tak. Hotovo. Co z toho vyplývá? Kdo chce na jawičce jezdit nějaký dálky měl by si bezvadně připravit motor, nekoukat tolik na spotřebu a nastavit si trochu bohatší směs a hodně mazat. Kdo maže ten jede. A jaké náhradní díly sebou? Znáte to. Co si vemete to nepoužijete a co si nevemete to vám bude chybět. A víte co jsme s Vomim vymysleli? Zakopeme na Balkáně barel ve kerém budou v oleji naložený náhradní díly do kejvaček i panelek. Souřadnice posíláme za flašku slivovice!!!

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE