Dva zelenáči do Albánie a Itálií nazpět

20. 7. 2018 – pátek

     Můj brácha Ondra ke mně přijíždí v 10h, před cestou je ještě v plánu trochu vyspravit jeho Hyosung (řetěz, řetězové kolečko, rozeta, výměna prasklé příruby karburátoru). Řetěz, řetězové kolečko a rozetu měníme, ale nová příruba karburátoru nestihla dorazit, tak tu starou nějak bastlíme. Provizorní řešení příruby ještě před samotným začátkem dovolené nás sice zrovna neuklidňuje, ale měnit itinerář cesty se nám nechce, dáváme oběd a vyrážíme.

    Proplétáme se po ucpané E55 na Tábor a první zastávkou je zámek Hluboká nad Vltavou, kde kupujeme zmrzlinu a jdeme se projít do liduprázdného zámeckého parku. Poté na České Budějovice a přes hraniční přechod Dolní Dvořiště / Wullowitz do Rakouska. U města Enns přejíždíme Dunaj a pokračujeme do Maria Neustift. Ve 23h už na recepci v kempu nikdo není, drze stavím stan hned vedle sprch. Vyspíme se dobře, a protože ani ráno nenajdu na recepci nikoho, komu bych mohl zaplatit za ubytování, tak i zadarmo.

ujeto 350 km

21. 7. 2018 – sobota

     Ondrova podomácku opravená příruba není úplně 100%, tak se jí před snídaní snaží znovu přetěsnit (jak vyjde později najevo, stane se z toho každodenní ranní tradice), ale lepidlo ani silikon, co máme u sebe, neplní požadovaný účel. Vyrážíme a po 30 km zastavujeme v Altenmarkt bei Sankt Gallen, kde kupujeme dvousložkové lepidlo, aby měl Ondra zábavu na další ráno. Míjíme hrad Gallenstein a podél klikatící se řeky Pölsbach dorážíme k městu Pöls, od kterého jedeme po neméně pěkné okresce kopírující řeku Mur. Před městem Sankt Veit an der Glan odbočujeme kolem jezera Längsee k hradu Hochosterwitz. Hrad je jako z pohádky, trochu ho podezírám, že ho na ten kopec někdo jenom namaloval, ale i při prohlídce z blízka se zdá skutečný, pořizujeme foto ze země i ze vzduchu.

     Přichází déšť, beru na sebe nepromok z pracovních oděvů za 240 Kč (funguje perfektně) a cesta nás vede podél řeky Glan směrem na Feldkirchen in Kärnten. V oblasti je i plno jiných památek, projíždíme kolem hradů Hardegg, Glanegg a další zastávku dáváme na 235. km u jezera Ossiacher See, na jehož konci stojí na kopci hrad Landskron.

     Projíždíme kolem Bunkermuseum Wurzenpass a překračujeme rakousko -slovinské hranice. Ondrova motorka občas v kopcích protestuje a motor si žádá menší pauzu na vychladnutí, ale nic co by nás odradilo od toho, abychom se z Kranjske Gory vydali po perfektní silnici 206, která vede skrz Triglavský národní park a je na ní 50 vraceček - každá z nich má své označení a uvedenou nadmořskou výšku.

     Nahoře v horském sedle v cca 1 600 m n. m. začíná slušný slejvák, do toho se začíná rychle stmívat, tak se moc nezdržujeme kocháním a sjíždíme na druhou stranu k městu Trenta. I po hodině vytrvalého deště jsem v nepromoku překvapivě spíš zapařený zevnitř než mokrý zvenku. Ondra na tom tak dobře není, před slejvákem ho zachraňuje jen pytel na odpadky, z kterého si udělal pláštěnku. Na chvilku se schováváme před deštěm v tunelu, poté hledáme ubytování se střechou nad hlavou, ale kamkoliv přijedeme, všechny pokoje i chatky jsou obsazené.

     Aby toho nebylo málo, tak Ondra po sesednutí z motorky nachází na svém sedlu 1 sklíčko od svých brýlí. Jedno sklíčko od brýlí se sice může v případě nouze použít třeba jako lupa, nebo k zapálení ohně pomocí sluníčka, ale když jste zrovna o půlnoci ve Slovinsku, kde lije jako z konve, je zima a vy nemáte kde spát, je to pro vás celkem slabá útěcha. Rozjíždíme pátrací akci po druhém sklíčku a po obroučce, vracíme se 10 kilometrů k tunelu, kde jsme dávali pauzu a k našemu vlastnímu překvapení - na krajnici tam leží zbytek Ondrových brýlí (vcelku)! Radost je veliká, to se bude hned lépe hledat ubytování, když na to uvidíme oba dva. Po chvíli zastavujeme u opuštěného domu se zastřešeným vstupem, na dlažbě si usteleme a spíme v suchu.

ujeto 340 km

 

22. 7. 2018 – neděle

     Ondra si ráno hraje s přírubou od karburátoru, já si omotávám levou nohu obinadlem, neboť po dvou dnech jízdy v motorkářských botech za 4 000 Kč mám obtisklou řadičku v levém nártu. Poté vyrážíme do Tolminu podél křišťálově čisté řeky Soča. Nad Tolminem si procházíme Tolminskou soutěsku, kde říčka Tolminka vytváří v kaňonu nádhernou přírodní scenérii, tohle se neokouká.

     Míříme dále směrem Most na Soči, před Bača při Modreju uhýbáme na silnici 609 do Čepovan a dále až k hradu Predjama (alias Predjamski grad). Během 50 kilometrů se vystřídají snad všechny povrchy silnice od krásného hladkého asfaltu, šotolinovou cestu až po bahenní lázně. Celí od bláta dorážíme k hradu Predjama, kde mě odrazují davy turistů, ale jinak zajímavé místo. 

     Jedeme přes Ilirskou Bistricu a u města Jelšane přejíždíme do Chorvatska. Z Ondrova výfuku se valí bílý kouř, dáváme pauzu na přetěsnění příruby, ale falešného vzduchu se ne a ne zbavit. I po několika pokusech o opravu je situace stále stejná, navíc jeho motorka žere okolo 10 litrů na 100 km, což by bylo na pováženou i u 5x silnější motorky, natož u jeho 250 ccm Hyosungu. Není času nazbyt, pokračujeme k Plitvickým jezerům, kde máme v Plitvičky Lieskovec zarezervované ubytování. Přijíždíme jen tak tak, abychom byli ubytováni u příjemné starší paní v jejím domě, kde již na nás čeká jeden volný pokoj. 

ujeto 410 km

 

23. 7. 2018 – pondělí

     Ráno, mezitím co Ondra (překvapivě) spravuje přírubu, se jdu proběhnout 15 kilometrů k Plitvickým jezerům a zpět, příroda je zde vskutku podmanivá. K snídani nám paní domácí připravila vaječné omelety, balíme se, ale zrovna když chceme vyjet, začíná lít jak z konve. Paní domácí sice umí jen chorvatsky, ale Ondra posunkama prosí, zda by doma nenašla nějakou pláštěnku. Naše hostitelka odchází do stodoly, odkud přináší deštník a pláštěnku. Deštník s díky odmítá, ale festovní chorvatská pláštěnka se stává jeho novým společníkem na cesty.

     Pokračujeme k hranicím, jsme trochu ve skluzu, a tak vynecháváme zastávku v podzemním letišti Željava, dříve sloužícímu pro potřeby jugoslávského letectva. Ondra má málo benzínu, ale protože nejbližší chorvatská benzínka by znamenala zajížďku 10 kilometrů mimo naší cestu, jsem ubezpečen, že 35 kilometrů na hranice jeho motorka ujede, a tak odjíždíme směrem k bosensko - hercegovinským hranicím. Brácha měl pravdu, na hraniční přechod motorka ujela, ale tím to skončilo a benzín došel. Dusím v sobě pár nadávek na jeho korejského benzínožrouta a osamocen přejíždím s PET láhví do Bosny k 15 kilometrů vzdálené pumpě. Na benzínce mi dochází trpělivost, kupuji 10 litrový kanystr a vracím se zpět. Pokračujeme přes Ključ k vodopádům Jajce, kde si k obědu dáváme místní čevapi.

     Popojedeme k městu Travnik, kde je na kopci pevnost Stari Grad a všude kolem rozeseté minarety. Když vyjíždíme v 18h z Travniku, začínám mít neblahé tušení, že těch zbývajících 200 km k zarezervovanému ubytování v černohorském městě Plužine budeme muset trochu popohnat. Objíždíme Sarajevo, jedeme po klikatící se M18 podél řeky Bistrica a přijíždíme k hranicím do Černé Hory u města Ščepan Polje. Při kontrole Ondrových dokladů k motorce nám ztuhne krev v žilách – na zelené kartě má k motorce uvedenou špatnou SPZ. Policista se jde poradit se svým kolegou, chvíli něco datlí na počítači, a pak na nás konečně mrkne, že jako dobrý a abychom rychle zmizeli.

     Vydáváme se po silnici M-3 podél řeky Piva, a poté podél celého Pivského jezera. I když je tma, kombinaci tunelů a zrcadlícího se jezera si užíváme a těsně před půlnocí dorážíme do Plužine, kde jsme ubytováni v bungalovu. Můj bráška pro mě připravil skvělé překvapení – jedu v 1h ráno hledat jeho ztracenou motorkářskou botu, kterou si sušil na kufru, a která mu za jízdy vypadla. Na hranicích ještě byla, takže se oblast hledání zúžila na „pouhých“ 30 kilometrů jízdy v Černé Hoře. K vlastnímu překvapení jí nacházím asi 20 kilometrů od Plužine, tak si aspoň znovu projíždím silnici podél Pivského jezera v obou směrech a za nulového provozu.

ujeto 510 km

 

24. 7. 2018 – úterý 

     Probuzení přímo na břehu Pivského jezera nemá chybu, jdu se opláchnout do jezera a dostáváme snídani. Dnes nás čeká 540 km, tak vyjíždíme již brzy ráno po silnici R-16.

     Z vyprávění jsem tušil, že přejezd pohoří Durmitor bude zajímavý, ale skutečnost předčila má očekávání. Neuvěřitelně krásná ryzí příroda, z které mi nabíhá husí kůže. Majestátné hory napravo, nádherné výhledy nalevo, zapomínám zatočit do pravotočivé zatáčky a pokládám svou Hondu do trávy. Naštěstí jsem se kochal v nízké rychlosti, pád pochytává padací rám, odnáší to jen blinkr, vše vyřeší trochu vteřinového lepidla a jedeme dále. Chvilku si nadávám, proč se místo kochání radši nevěnuji řízení, ale po 5 minutách mi už oči opět utíkají do stran, tohle je ráj na zemi! Asi jsem právě zjistil, kam pojedeme s přítelkyní (v té době již s manželkou) příští rok na svatební cestu.

     Po vstřebání krás Durmitor jedeme dále a dodržujeme pravidlo „co Hyosung 3 tankování, to Honda 1 tankování“. Zdrží nás dopravní nehoda před Podgoricou – 3 auta v sobě, policisté i hasiči nikam nepospíchají a odklízení nehody probíhá jak ve zpomaleném filmu. Po 2 hodinách pouští alespoň motorky, překračujeme hranici do Albánie, stavíme u první čerpací stanice natankovat levný albánský benzín a ve městě Shkodra dáváme pauzu u pevnosti Rozafa. 

     Je 16h a nám zbývá ještě 300 kilometrů k dalšímu ubytování. Jsem optimistický, když nikde nebudeme zastavovat, měli bychom ubytování stíhat. Po další hodině už můj optimismus vyprchává, Ondrovi přestává jet Hyosung a my zastavujeme u nejbližšího autoservisu. První válec má vařící, druhý válec jen vlažný – Ondra mění svíčku, čistí trysku karburátoru, přetěsňuje přírubu, přidává do benzínu aditivum na pročištění karburátoru a po 2 hodinách jedeme dále. Je to šikula, vypadá to, že dokázal motorku opět rozchodit.

     Naše další cesta směřuje do Dürres, dále přes Logarský průsmyk a v 1 hodinu ráno přijíždíme k našemu ubytování ve vesnici Vuno kousek od města Himarë. Je nám jasné, že v tuhle hodinu nás už nikdo neubytuje, tak si vyndaváme karimatky před penzionem a spíme pod širákem. Nakonec je to daleko lepší než v posteli – jasná noc, západ slunce nad mořem, nic nám nechybí, jen nás v noci probouzí osel, co se přišel napást.

ujeto 540 km

 

25. 7. 2018 – středa

     Volný den - ráno nás probouzí náš hostitel, neskutečně milý chlapík, co neumí jinak než řecky. Povídáme si tedy přes hlasový google translator, který má v mobilu, a který automaticky překládá řečtinu do češtiny a naopak. Ihned dostaneme vynadáno, že jsme měli v 1 hodinu ráno troubit tak dlouho, dokud bychom ho neprobudili. Přesouváme své věci dovnitř, Ondra jde spát, já se jdu proběhnout k moři na Gjipe Beach, což je nádherná pláž na konci skalnatého kaňonu.

     Cestu zpět si krátím kaňonem, z počátku pěkná cesta se rychle mění na lezení po skalách. Tuším, že kdybych někde uklouzl, tak mě do 5 minut najde první albánský toulavý pes, do 15 minut na mě hodují už všichni toulaví psi z okolí, pak nic, pak ještě dlouho nic, a pak by možná přišel někdo vyzvednout to, co ze mě zbylo. Nic se mi ale nestalo a albánští čoklové tentokrát ostrouhali.

     Albánie je velmi levná země, jídlo tedy máme vždy minimálně o 3 chodech a ochutnáváme místní speciality. V penzionu si necháváme vyprat prádlo. Ondra v mezičase přetěsňuje již napůl rozpadlou přírubu a utahuje povolený řetěz na mé Hondě, já zprovozňuji interkom. Odpoledne vyrážíme společně k moři. Moře je chladné, ale nádherně čisté.

ujeto 0 km

 

26. 7. 2018 – čtvrtek

     Dopoledne sedáme oba na Hondu a jedeme na Jale Beach, kde si půjčujeme loďku a vyrážíme se projet podél pláže, útesů až do mořských jeskyní. Pak se koupeme a potápíme v moři. Ondra se mě pokouší naučit salto do vody, ale jediné, co si z toho odnáším, jsou bolavá červená záda po pravidelných nárazech na vodu a mořský ježek zapíchnutý v palci. Vracíme se do penzionu, kde se o nás stará celá hostitelova rodina, jejich štědrost, vstřícnost a laskavost je obdivuhodná. Společně se vyfotíme, rozloučíme a já jim slibuji, že se tu další rok objevím znovu i se svou novopečenou manželkou. Rád bych jim nechal za jejich péči alespoň spropitné, ale o ničem takovém nechtějí ani slyšet a peníze mi vracejí. Jejich životní filozofie = pro mě osobně dokonalá psychohygiena.

    Před odjezdem se ještě s bráchou stihneme pohádat kvůli jeho sprchovému šamponu, který jsem mu zabalil na dno svého kufru dříve, než se stihl osprchovat. Zakopeme válečnou sekyru a ujíždíme směrem na Řecko, dnes nám zbývá jen 140 km k trajektu. Cestou si u silnice kupujeme čerstvé a sušené fíky, lepší fíky jsem v životě nejedl. V obchodě se stavujeme koupit něco sladkého na cesty a trochu suvenýrů pro rodinu (kupuji albánské víno, muškátový oříšek a 1 pivo pro taťku). Zastavujeme v Butrint National Park, k překlenutí zátoky využíváme místní „trajekt“, za který platím 250 Leků (cca 50 Kč), Ondra pro sebe zkušeně vysmlouval za 200 Leků.

     Přejíždíme do Řecka, jedeme podél moře do města Igoumenitsa a dáváme si u přístavu gyros a mix místních specialit z rožně. Trochu se při jídle zapomínáme a do přístavu na check-in dorážíme s mírným zpožděním, naštěstí Řekové na čas moc nehrají, takže nalodění probíhá bez problémů. Stíháme i pokec a společné foto s dvěma mladými italskými motorkáři a kolem půlnoci odplouváme z Řecka. Ondra spí v kajutě, já spím na palubě pod širákem, venku je příjemně.

     Lístky na trajekt byly kupovány s 6 týdenním předstihem, 1 motocykl + 1 osoba za 78 euro; 1 motocykl + 1 osoba + 1 lůžko v kajutě za 119 euro, v ceně lístků je zahrnutý příplatek za možnost bezplatného storna. Doba plavby necelých 10 hodin, časový posun během plavby o -1 hodinu.

ujeto 140 km

 

27. 7. 2018 – pátek

„upluto“ 258 km

     Ráno vylézáme na střechu trajektu a kocháme se výhledy na pobřeží. Do italského Brindisi připlouváme v 9h dopoledne. Po vyjetí z trajektu nás zdrží policejní kontrola, Ondrovy nesprávně uvedené SPZ v zelené kartě si naštěstí nevšímají, opouštíme tedy přístav a hledáme něco k zakousnutí. Po snídani u pekárny využíváme 0,5 promilové tolerance a dáváme si albánského ležáka, jehož první polovina zůstala v láhvi, zatímco se druhá polovina vylila do bráchova topcase.

     Přesunujeme se z východního pobřeží Itálie na západní, stavíme každých 150 km, abychom napojili Ondrovu žíznivou motorku. Přejezd je nudný, v sedle jde na nás spaní, a tak vytahuji osvědčený balíček první pomoci – kofeinová tabletka, vitamín C a kapky do očí Visine. Dorážíme na západ Itálie, přesněji na Amalfitanské pobřeží, kde nás čekají serpentiny na skalnatém pobřeží Tyrhénského moře. Ve vesnici Positano dáváme svačinu a doplňuji zásoby vody, Ondra čaruje s rychlostí závěrky.

     Už za tmy dorážíme k Pompejím, které jsme bohužel nestihli v otevírací době, tak si aspoň přečtu pár naučných cedulí. Pokračujeme kolem Neapole k vesničce Polvica, kde nacházíme zastrčené místo na spaní ve fíkovém sadu. K večeři si dáváme instantní polévku, Ondra si chvilku hraje s karburátorem. Dobíjíme mobily, interkomy, GoPro, drona a notebook z motobaterie (uznávám, elektroniky s sebou taháme více než dost), abychom mohli i následující den udržovat vysokou úroveň fotodokumentace naší dovolené. V noci nás budí občasné rány z děla na plašení ptáků z nedaleké vinice, ale jinak příjemné spaní. 

ujeto 430 km

 

28. 7. 2018 – sobota

     Brzy ráno nás probouzí pasáček ovcí se svým stádem. Na vařiči na pevný líh vařím instantní ovesnou kaši a vyjíždíme. Ondrova motorka je stále stejně žíznivá a jede pořád stejně špatně, hlavní ale je, že vůbec jede. Moje Honda naopak šlape jako hodinky, tak se jí nebojím dávat napít při každé vhodné příležitosti. Dorážíme k zámku Caserta, na prohlídku obrovského zámku nemáme čas, a tak si jen uděláme 4 km procházku do velkolepé zámecké zahrady.

     Vyhýbáme se dálnicím a další zastávku dáváme u Lago del Salto, čisté přehrady uprostřed hor, kde si k obědu kupujeme gorgonzolu, parmesan, pecorino, prosciutto, pečivo a hodujeme. Posunujeme se k vodopádům Marmore, kde se Ondrovi nechce platit 7 Euro na osobu za vstup. Nakonec jdu ale koupit vstupenky pro nás oba, jdeme mrknout na vodopády a dokonce i brácha uznává, že to byly dobře utracené peníze.

     Projíždíme kolem historického města Amelia a další zastávkou je klášter Bagnoreggio. Přijíždíme během „modré hodiny“, Ondra opět kouzlí s foťákem v mobilu a zvěčňuje i toto nádherné místo. Úžasné, co vše dokázali naši předkové postavit na takřka nedostupných místech.

     Je 21h a k zarezervovanému ubytování v San Gimignano nás čeká ještě 180 km, volíme proto jízdu po rychlostních silnicích. Těsně před cílem až moc důvěřuji své navigaci (mobilní offline navigace MapFactor Navigator – až na tento jeden italský přešlap nás vedla spolehlivě), chvíli bloudíme, naštěstí do San Gimignano přijíždíme tak akorát, abychom byli ubytováni v pokoji v centru města. Vařím instantní bramborovou kaši se sušeným hovězím masem, a poté si dopřáváme romantické spaní v manželské posteli.

ujeto 550 km

 

29. 7. 2018 – neděle

     Vyklízíme pokoj, kufry si necháváme na chodbě a jdeme se projít do historického centra San Gimignano, na hrad, nakouknout do pár kostelů a zpět k ubytování pro naše věci.

     Cesta nás vede do Pisy, která je asi jako vždy v obležení turistů. Hlava mi nebere, co všichni předvádějí ve snaze udělat si fotku se Šikmou věží. Jejich „podepírání“ věže na fotce je pro nás skvělou příležitostí jak se bavit na jejich účet a při pohledu na poblázněné turisty dostávám jeden ze svých mnoha záchvatů smíchu. Ondra si dává kousek od věže kebab, já se v 35°C vedru uspokojuji se zmrzlinou.

     Objíždíme pěkné historické město Lucca a podél řeky Serchio pokračujeme k Ponte della Maddalena, středověkému mostu z 11. století, který byl v minulosti důležitou součástí cesty Via Francigena vedoucí z Francie do Říma. Přejíždíme Toskánsko-Emiliánské Apeniny, v Castelnuovo di Garfagnana se ukrýváme před přeháňkou, což využívám k návštěvě místního trhu, kde kupuji luxusní mandlový koláč, který nám bezvadně poslouží místo oběda. Dále pokračujeme po horské cestě do San Pellegrino in Alpe. S Hondou si serpentýny užívám, Ondra s Hyosungem už o poznání méně.

     Hyosung začíná mít další „drobný“ problém – někde cestou vypadla matice držící řetězové kolečko na hřídeli. Každých pár kilometrů, zejména při naklopení motorky na levou stranu, vypadává řetězové kolečko z hřídele a motor točí naprázdno. Během následujících 20 kilometrů 5x zastavujeme a dáváme vypadlé kolečko zpět na své místo. Pak už mi dochází trpělivost a jedu do města Muraglione na nejbližší benzínku, aby mi bráchova motorka aspoň na chvíli zmizela z očí. Po 30 minutách mi Ondra volá, že už ke mně asi nedojede, řetězové kolečko vypadává z hřídele již po pár metrech jízdy, má chuť vyměnit Hyosunga za jídlo a taxíkem dojet domů. Chvilku propadám panice a začínám se nesmyslně přehrabovat v odpadkovém kontejneru, jestli tam nenajdu něco, co by udrželo kolečko na svém místě. Když mi po chvíli opět zapne mozek, uvědomím si, že s sebou vezu 2 hadicové spony – to by mohlo fungovat, to musí fungovat! Volám Ondrovi, že se k němu vracím s hadicovou sponou. Dáváme hadicovou sponu na závit a modlíme se, aby už kolečko nevypadávalo. A světe div se, řetězové kolečko drží!

     Pokračujeme směrem na Lago di Garda, pozdě v noci přijíždíme k vesnici Volta Mantovana, kde si nacházíme plácek na spaní v kukuřičném poli. Všude je sice mokro, protože na vedlejší vinici je puštěná závlaha, ale stavím Hondu na stojánek a tiše doufám, že to nejhorší již snad máme za sebou. A ejhle – mýlím se – Ondrův Hyosung padá na promáčené půdě ze stojánku, výsledkem je ulomené zrcátko, ale hlavně ulomená páčka spojky. Brácha už ani nemá sílu nadávat, tak to dělám místo něho. Jsme už ale tak vyřízení, že opravu necháváme na ráno.

ujeto 375 km

 

30. 7. 2018 – pondělí

     Probouzím se brzy ráno, abych zajel do supermarketu pro čerstvou snídani. Najíme se, Ondra lepí svou spojkovou páčku, po chvíli provede test pevnosti spoje – páčka vypadá, že by mohla držet pohromadě. Balíme se, oblékáme se, vyjíždíme – a spojková páčka je po chvíli opět na 2 kusy. Po chvíli neúspěšných pokusů o nápravu vyjíždíme se zlomenou spojkovou páčkou a Ondra řadí zalamováním zbytku páčky směrem k sobě. Ačkoliv se momentálně nacházíme ve značně nezáviděníhodné situaci, smíchem brečím pokaždé, když se podívám na bráchův inovativní způsob řazení. Dojíždíme k městu Sirmione na břehu Lago di Garda, necháváme stát motorky na pěkném zastrčeném místě ve stínu a jdeme se kouknout na pevnost Scaliger.

     Dáváme si dokonalou kopečkovou (spíše naběračkovou) zmrzlinu a jdeme zpět ke svým strojům, kde už na každého čeká 85 eurová pokuta za parkování v rezidenční oblasti. Do příště se asi budeme muset naučit italsky, abychom pochopili jejich dopravní značení. Nenecháme se rozhodit a pokračujeme podél západního břehu Lago di Garda, který nabízí příjemné svezení a pěkné výhledy.

     Hyosung sice občas skoro nejede, zato žízeň má pořád stejnou. Množství navštívených čerpacích stanic raději přestávám počítat, mám pocit, že už jsem viděl snad každou čerpací stanici v jižní Evropě, některé již minimálně dvakrát. Na mnoha z nich se nedá platit kartou, což je pro nás nepříjemné, neboť jsme si všechna eura vyplýtvali při předchozích tankováních. Ke svému vlastnímu údivu ale stále dodržujeme můj předem stanovený itinerář, další pauzu si dopřáváme u alpského jezera Lago di Molveno, kde se vykoupeme a dáváme oběd.

     Ondra už provizorním stylem řazení odepsal spojkové lanko, a tak řadí natvrdo bez spojky. Každá změna rychlostního kvaltu je doprovázena kvalitním zvukovým doprovodem, Ondra sice řadí co nejméně, ale i tak jízda znamená pro jeho motorku očistec. Pokračujeme kolem Bolzano podél technicky znamenité Brennerské dálnice k Brennerskému průsmyku, kde překračujeme hranice do Rakouska. Dále směrem na Innsbruck, před kterým se točíme východně a stavíme u jezera Achensee. Za chvíli již přejíždíme do Německa, poté kolem jezera Tegernsee a spíme u městečka Oberwarngau, kde kousek od místního letiště nacházíme klidný plácek na spaní.

ujeto 490 km

 

31. 7. 2018 – úterý

     Poslední den naší zážitkové dovolené – hlavním cílem je dorazit bez velkých zastávek (a řazení) domů. K tomu účelu z části využíváme i nudné německé dálnice. Na exitu Teublitz odbočujeme z A93 na hezkou okresku přes Bruck in der Oberpfalz, Rötz a zpět v ČR se ocitáme na hraničním přechodu Lísková/Waldmünchen. Jedeme na domažlické náměstí, což je moje oblíbená zastávka.

     Po obědě se posunujeme dále a kousek od Plzně, v obci Šťáhlavy, tradičně zastavujeme v minipivovaru Radouš, kde příjemná obsluha nabízí nejen výborné pivo, ale i domácí mošty.

     Kopírujeme D5 po silnici 605 až do Prahy a v pořádku dorážíme domů. Tůruji motor před okny našeho bytového domu, aby všichni věděli, že se jejich oblíbený soused vrátil vcelku domů. Z horního patra se ozývá famfára a celý smradlavý jdu obejmout svou přítelkyni, která má zrovna narozeniny. Byla to krásná, strastiplná, vzrušující a rozmanitá jízda. Utužili jsme již tak pevné bratrské pouto a navíc jsme toho hodně viděli a zažili. Díky Bohu, že jsme dorazili v pořádku!

ujeto 520 km

     Jsme rádi, že jste si přečetli náš cestopis. Pokud si přejete ještě více nahlédnout pod pokličku naší dovolené, můžete si jí s námi projet v přiloženém videu. Doporučuji nastavit nejvyšší kvalitu zobrazení (1080p HD).

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE