sumoto_duben



Albánie s rouškou v kapse 2021

Po loňském nevydařeném tripu do Francie na francouzské šotoliny, kdy mi před Verdonem odešla hřídel v převodovce, přišel den „D“. Cílem cesty je projet křížem krážem Albánii. Motorky připravené, snad bez závad, věci sbalené, (co nemám, nepotřebuji, co potřebuji, má kamarád ) a mapa trasy naplánovaná. Muselo proběhnout očkování, aby nám hranice zůstaly otevřené a my mohli vyrazit poznávat a ochutnávat Balkán.

Kapitoly článku

Den  1

Je 26. 5. 2021, motorka nabalená a připravená na cestu. Okolo 08:00 hodin vyjíždím směr Hradec Králové a cestou se ke mně připojuje můj kamarád Petr, který mi dělá parťáka už sedmou moto sezónu. Počasí nám přeje a motorky polykají dálniční kilometry. Cesta do Brna super. Jen ta dálnice není moc oblíbená. Slovensko projíždíme v pohodě. Na maďarských hranicích nás prudí pohraniční policie kvůli testům, vjíždíme a pelášíme do Györu. Cílem dnešního dne bylo dojet k Dunaji k vesnici Apostag u silnice M8 a rozložit stan. Projíždíme vesnicí a na konci u vysílače mi skáče na tachometr 100.000 km. Po 12 hodinách sesedáme z našich ořů a dáváme rovnou rum na oslavu mých 100tisících km na tacháči. Musíme připít taky na dobrou cestu a na další den. Přípitky opakujeme každý den, abychom neporušili rituál. Stavíme stan přímo na břehu Dunaje. Krásné místo na kemping. Nikde nikdo, jen ti otravní komáři.

 

Den 2

Ráno brzo vstáváme, chceme dojet až do Albošky do Vermoshu. Pobalíme věci a sedáme na motorky. Počasí od rána super. Cesta klidná bez provozu. Maďarsko projíždíme po silnici č. 53 a po kontrole na srbské hranici najíždíme na srbskou dálnici č. E75 a A1 A2. Ze začátku bylo pro mě Srbsko nezáživné, jenom placka a nikde nic. Po projetí městečka Čačak se už v dálce objevují hory, silnice začíná být klikatější. Jeli jsme po silnici č. 180. Když jsme se přibližovali k hranicím Černé Hory, blížila se z levé strany černá mračna a začal se zvedat vítr. Koukám na navigaci, která nás táhla přímo do bouřky.  Nechtělo se nám moknout a oblékat nepromoky. Tak raději měním cestu a jedeme silnicí č. 272. Míjíme přírodní park Golija. Cesta pomalu ztrácí asfalt a najíždíme v horách na krásnou šotolinu. Přírodní park je nádherný, krásné hory a luxusní výhledy do okolí. Kocháme se okolím a říkáme si, že by to tu stálo za projetí.

 

Po sjetí z hor najíždíme na silnici a letíme krajinou připomínající Nový Zéland. Bouřka se blíží a snažíme se ji vyhnout, najíždíme na silnici č. 197 a pak už č. 231a a 202, která se po chvíli mění v šotolinu. No, říkám si, navi mě posílá dál… hranice s Černou Horou cca 10 km a nikde ani živáčka. Natož normální silnice. Na konci malinké vesnice bez jména potkávám starce a ptám se ho, jestli tahle cesta vede do Černé Hory. Nemít nohy a ruce, tak se s ním nedomluvím. Posílá nás dál a tak jedem. Hrubý kámen  se mění v příjemnou lesní cestu, která nás vede vzhůru. A stoupáme. Motorky jedou a drží stopu, bouřka za zády nabírá síly a my projíždíme lesem.

 

Na navigaci se mi ukazuje hraniční přechod, ale přechod ani po pěti kilometrech nikde. Polní cesta vede dál přes pár brodů. Petr se ptá, jestli už nejsme náhodou v Černé Hoře. Odpovídám, že jsme!!!! Je to zvláštní, že je vše bez kontrol. Z loňských tripů po Balkáně jsme si zvykli, že kde měly být hraniční přechody, tak jsou buď jen jejich ruiny nebo tam není vůbec nic. Pokračujeme po krásné polní cestě a chceme po ní dojet do Berane. Cesta je bez čísla, ale navigace nás po ní dál táhne. Občas ,,holka“ vypadne, nebo nás pošle někam, kde je cesta zatarasená nebo tam jsou popadané stromy. Sjíždíme dolů a projíždíme vesnici Paucina. Zhruba 300 metrů před námi vidím bílé SUV. Říkám si, co tady v téhle prd… dělá nové auto. Blížím se k němu a zpoza auta vylézají pohraničáři a staví mě a vzápětí i Petra. V kecafonu proběhne několik nejapných vtipů, jak jsme překročili nezákonně státní hranice a jak budeme bručet. Stavíme motky, sundáváme helmy a není už cesty zpět. Snažíme se ze zmačkaných obličejů vykouzlit úsměv. Pozdravíme se. Ze začátku je z jejich mluvy jasné, že jsme v prd….jeden nám ukazuje zkřížené ruce a ukazuje pouta. Na sucho polykám a vysvětluji jim, že jsme jeli tudy a pak tudy, a že nás navigace táhne cestou necestou… no prostě kecy. Snažíme se odvrátit hovor. Říkáme jim, jak mají krásnou zemi, kterou jsme už kusem projeli  …no prostě, po půl hodině se smilovali a pustili nás dál. Sedáme na stroje a celou cestu do Berane se bavíme a děkujeme, že nám to zase vyšlo. Projíždíme  Berane a jedem dál do Plavu po silnici č. M9. Pak po silnici P9 jedeme  na hranice s Alboškou. Na hranicích jsou Černohorci v pohodě, začíná se smrákat a na hranicích nás dusí Albánec. Po 20 minutách nám otevírá bránu a my vjíždíme do Albánie. Jedeme pár km a sjíždíme z SH20 a jedeme do vesnice Vermosh, kde počítám, že najdeme nějaký plácek pro náš stan. Bohužel podél silnice jsou jen kamenné ploty a nikde ani kousek zelené louky. Až na konci vesnice projíždíme okolo plotu, kde to vypadá na nějaký kemp. Přijíždíme k němu a nějaký týpek nám otevírá bránu. Super! Přenocujeme tady. Stan už stavíme s čelovkou. Černočerná tma. Dáváme véču a jdeme na pivko, ke kterému od místních dostáváme celkem dobrou slivovici. Pokecáme o cestě a jdeme si lehnout, ráno nás čeká vyhlášená SH20 a Theth.

 

Den 3 – konečně vysněná Alboška

Noc byla krásná, obloha plná hvězd a ten klid.  Vstáváme celkem brzo. Sprcha. Snídaně. V klidu sbalíme věci, naložíme motorky a vyrážíme. Jedeme po známé SH20. SH20 stojí skutečně za projetí, silnice pěkná a nepřekonatelné výhledy. Jen si musíme dávat pozor na kamení a štěrk vyplavený po dešti. Výjezd na skleněnou vyhlídku je famozní.

 

Po zvednutí dronu a kochačky vyrážíme do údolí. Kde na nás čeká město Koplik. Tam měníme peníze na albánskou tvrdou měnu a vyrážíme směrem na Theth. Cestou nahoru nás zastihla malá buřina, kterou přečkáme u místní hospůdky. V břiše kručí, ale bohužel zde nevaří.  Cestou nahoru nám pod koly přibývá sníh. Vršky bílé a začíná se celkem dosti ochlazovat. Cestou nahoru už všude bílo a kolem cesty metrové sněhové mantinely. Končí asfalt a začíná konečně šotolina. Nahoře jsou třímetrové manťáky, máme štěstí, protože podle Ondry Vlka (klobouk dolů před tímto cestovatelem s velkým srdcem)  tu samou trasu před námi bohužel neprojel kvůli sněhu. Po výstupu sjíždíme do Theth, kde si dáváme výborný oběd.

 

Cesta dolů je samé rozjímání, focení a hltání té krásy. Údolí Theth je super. Po pozdním obědě sedáme na motky a razíme podél vody do obce Prekal. Než vyjeme z města, tak potkáváme motorkáře z Čech, který na  nás kouká jak na blázny. Prý kam s těma hrochama jedeme!!! No tak to přehnal J. Popisuje nám cestu a říká nám o její náročnosti. Jede na nějakém kozlikovi.

 

Tohle nás však neodradí a razíme si cestu přes hluboký štěrk a velké kamení. Tahle cesta je skutečně náročná, ale když není spěch, tak se projet dá.  Cestou projíždíme na pohodu.  Projíždíme pár brody.  V jednom  najíždím na šutr ve vodě a už se koupu. Takže brrr… zima a vše mokré. Motorka jde hned z vody a vše bez závad a jede se dál. Cesta horší a horší, hluboký kámen, pro naše naložené  ,,hrochy“ dřina. Blíží se večer. Hledáme spaní. Zhruba v půlce cesty poblíž vesnice (nikde  žádná jiná nebyla) Lokaj je krásný plácek, a tak kempujeme hned za mostem. V místě už kempují dva týpci s offem. Jeden Němec a druhý Bosňan. Pokecáme s nimi, sušíme utopené věci u ohně a popijeme přátelské večerní drinky a než se setmí, přijíždí další off se dvěma Brňáky. A tak je nutné si předat informace o cestě.  V noci krásná obloha plná hvězd. Petr kecá s chlapama a já už ležím ve stanu.  „Ty vole stávej a koukej, co je nad námi.“ vylézám ven a koukám na oblohu. Po obloze se táhne ufoní zájezd?!! (to jsme ještě nevěděli, co to vůbec je) říkáme si, co to asi je? Máme různé teorie …..no druhý den zjišťujeme, co to bylo. Jen satelity. Po vypití dalších panáků a pivka usínáme jako koťata.

 

Den 4 – smrt v očích a konec naší výpravy

Ráno je krásné. Čekáme, až vyleze Oskar a posnídáme. Je 29. 5. 2021. Dnešní cíl cesty dojet do Shkoderu a sjet dolů k moři. Koukneme na písečnou dunu  Shëngjin, někde u moře srovnáme tělo a načerpáme sílu před dalším tripem. Cesta do Prekalu je skutečně náročná, ale stojí to za to projet. Před Prekalem dáváme oběd a opláchneme se v ledové vodě.

 

Počasí super, obloha čistá a slunko hřeje jako prase. Sjedeme do Shkoderu a po silnici SH27 pokračujeme k moři až k vesnici Baks Rrollë. Koukáme na moře a v dálce vidíme vyhlášenou písečnou dunu. Navigace nám ukazuje asi 3 km k dunám. Projíždíme vesnicí, kde normální cesta končí a začíná luxusní písek, který je místy dost hluboký. Teplota se vyšplhala na 40 st, slunce praží  a my se boříme do písku.  Motorky si dělají, co chtějí. Máme co dělat, abychom to někde nezahodili. Každých 100 metrů je náročných, občas se zahrabeme a vyprošťování je dost namáhavé. Zhruba po půl hodině jsme v půlce cesty a ta  je horší a horší. 

 

Po domluvě to otáčíme. Úkolem je dostat se k duně z druhé strany další den. Vracíme se na pláž a hledáme místo na kemp. V danou dobu je všude dost lidí a probíhají přípravy na letní sezónu.  Mě se na místě nechce zůstat a Petr, že jooo. Házíme si mincí a odjezd je jasný. Za městem Lezhe jsem našel nějaký kempík přímo na pláži a tak vyrážíme. Že jsem ho neposlechl! Dojezd akorát tak na postavení stanu a koupačku u moře. Jedu první. Kilometry už koušeme. Jsme unavení. No a pak už jen levotočivá zatáčka a černý Mercedes v protisměru. Pamatuji si kulový, jen vím, že jsem brzdil. Pak už jak ležím na zemi za autem.  Otvírám oči, dýchám a zkouším, jestli se můžu hýbat. Ty vole žiju!  Nic zlomeného, jen cítím silnou bolest zad.  Najednou řev a dostávám pár ran do zad. Z dálky slyším Petra, jak řve na chlapa, co mě sejmul, ať mě nechá být. Před nehodou nikde nikdo, až když mě pomohl Petr vstát, tak okolo nás asi 20 dospělých Albánců a ten samý počet dětí. Albánec, co mě sejmul, byl nalitej jak to prase. A podle toho se i choval. Na linku 112 jsme museli volat dvakrát. Nebylo to nic příjemného. Všichni křičeli, mávali rukama, nic jim nebylo rozumět a asi nebylo daleko o lynče. Jj divoká Alboška. Místní policajti přijeli do 20 minut a začali to řešit, říkal jsem si zlatá Evropa, jak se máme krásně v Čechách, jejich přístup na je prd.  I když byl chlap pod vlivem,  tak ho poplácali po zádech a odjel. Já myslel, že mě trefí šlak. Hmmm... nám zamávali, a že si máme do týdne vyzvednout papíry od nehody a pak můžeme vycestovat. Bohužel jazyková bariéra nám bránila se bránit. Anglicky uměl jen jeden policista. Touhle patálií jsme strávili téměř 3 hodiny a pomoc nikde. Z naší strany byla volba jasná sednout na motorky a odjet pryč. Ta moje vše přežila a dalo se na ní jet. Sice to připomínalo jízdu na kole, ale jela. Za tmy jsme dojeli za město Lezhe a hledali místo ke spaní, já jsem byl už unavený a hlavně bolavý, jak vše přicházelo k sobě. Na konci tunelu byl otevřený bar přímo u pláže Kompleksi Veror "Sunrise“ a Peťa s majitelem domluvil možnost postavení  stanu, vysvětlil jim, co se stalo. Poseděli jsme Peťou a zapili smrt, oslavili život a šli spát. Ty joo já přežil  čelňák! Super.  Oba dva máme náladu pod psa, myšlenky na prd ……a do rána nic moc…přece vše zase neskončí a nepojedeme domů….no nic příjemného

Den 5 – nálada ponurá a vše bolavé

Ráno otevírám oči a sotva se hýbu, přichází na řadu Brufen a další a další. Doktora jsem odmítl, i když mě ho nabízeli, nechal bych Petra na pospas a mě by tam ještě rozebrali na součástky. Všechna díky patří v tuto chvíli Petrovi. Jak se o mě postaral a začal vše zařizovat. Posnídáme a jdeme zjišťovat, jak je na tom motorka. Mírně vyhnutý kluzák, ohnutá řídítka a pár škrábanců, ještě že BMW udělalo tak dobré brzdy. Jelikož jsem K. O., tak Péťa obvolává pojišťovnu a shání možnou opravu motorky. Bohužel je neděle a v neděli se nedělá! Řešíme, jestli jet dál nebo se na to vyprdnout….a poslat motorky domů.  Den na prd….ponorka jako prase…Peťa to balí a jede do nějaké opravny motorek, kde mají bohužel zavřeno. Volání do ČR. Pomoc nám nabízí i Ondra Vlk, který je ve stejném čase taky v Albánii – díky ti za to. Do toho řeším s ambasádou spolupráci s místní policií, abych dostal aspoň nějaký papír do ruky a mohli jsme se tak hnout z místa. Na druhý den máme domluveno vyzvednutí papírů na policii a odtah motorky do nějakého servisu v Tiraně. Vypadá to dobře, já jsem sice nebyl přesvědčen, jestli budu schopen sednout za řidítka, ale nemohl jsem to vzdát už kvůli Petrovi. Pár piv, pár panáků, pár růžových tabletek. Tak na život.  Brufenová párty mě čeká po celý týden, kouzelná tabletka.

 

Den 6 – jak vyjebat s Čechem a dostat z něho prachy

Po ránu snídaně a pár brufenů. Na jedné motce razíme na místní policii pro papíry z nehody. Po hodině čekání a složení 25 EUR dostávám zpracovanou celou nehodu a můžeme jet zpět, kde na nás čeká odtahovka. U baru na nás čeká týpek, co neumí jediné slovo anglicky a tak nám opět překládá Mário. Motorka naložená a razíme do opravny za odtahovkou. Pořád na jedné motorce! Trpíme oba. Po projetí městem Lezhe chlápek staví u nějaké dílny, kde mají zavřeno (opravna na motorky to nebyla), sedáme a razíme dál. Řidič zastaví u opravny jízdních kol a jde dovnitř! No tvl to si snad dělá prde….l… Jak vyleze ven, tak mu rovnou vysvětlujeme, že to, co má naložené, je motorka a ne kolo. Zavolá svému bossovi a pak vyrážíme směr Tirana cca 90 km. No to bude cesta. Letíme po „dálnici“ jak o život. Po cestě se na dálnici týpci vystřídají při řízení. Vjíždíme do Tirany a koukám do mapy, že se blížíme k autorizáku BMW, říkám si něco to bude stát, ale třeba to dají dohromady a pojedu po svém… Nic! Nezastavujeme! BMW míjíme a táhne nás snad po celém městě. Venku 40, doprava jako prase a po hodině jízdy po hlavním městě staví u prodejny motorek a doplňků. No snad to dopadne. Jejich nabídka je jasná, objednají  celý předek a do týdne to máte opravené, teda možnááá. S tímto nesouhlasíme, podle pojišťovny nelze-li opravit motorku, následuje náhradní doprava. Opět telefon s bossem. Jdeme do sedla a pronásledujeme odtahovku. Vjíždíme do nějaké odlehlé části města, všude černo a neskutečný bordel. Odtahovka staví u vrakoviště a týpek leze ven z auta a začíná odkurtovávat motorku a že dál nejede. No co to ku..va je? Bráním svůj stroj vlastním bolavým tělem.  Na místo přijíždí černý Mercedes s bossem. Ten nám sděluje, že motorka zůstane tady, a že ji do týdně opraví! No tak to ne!!! Boss po mě chce klíče od motorky, techničák, no nejsem si jistý, že je vše ok. Máme jasně dané podmínky, které jsme zadali, a po opětovném volání s naší pojišťovnou nám pojišťovák sděluje, že jsme odmítli všechny opravny, které nám nabídli a že nás proto nechtějí odvézt zpět. Maximálně po zaplacení jejich odtahu. No zkrátím to, po hodině nepříjemného jednání motorka odjíždí s odtahovou službou zpátky do kempu. Motorka jde dolů a jsem rád, že jí mám. Konečně se nám ozvali servisáci z Čech a dávají nám instrukce, jak na opravu motky. Ty vole ono to funguje, povolit šrouby, srovnat řídítka a přednastavit pružiny, funguje to. Hurá sedám na ni a jedu se projet. Strach z jízdy bohužel je a to mě neopustilo do dnes, jakmile je levá zatáčka, tak jedu jak šnek, snad to rozjezdím další sezonu. Večer popijeme a připravíme věci na ráno. Oba dva cítíme úlevu a chuť jet dál……Díky Petře.

Den 7 – zpátky na tripu a vše před námi

Ráno je zase krásné. Posnídáme a sbalíme věci. Rozloučíme se s Máriem, jedeme. Konečně je to tady….tak hurá na to…

Dnes je v plánu dojet do Valbone přes Ibale. Ráno vyrážíme do městečka Pukë po silnici SH5, jelikož nás honí mlsná, tak stavíme na kávu a něco k snědku, okolo sice vede obchvat a z dálky tahle horská vesnice vypadá nic moc, ale potom co do ní vjedeme, tak jen žasneme. Krásná čistá vesnice s klidným provozem. V místní pekárně si dáme specialitu cibulový koláč a čokoládový koláč. Stavili jsme se i v kavárně a dáváme kávu, super místečko, kde se zastavil čas. Po svačině pokračujeme až do města Fushë-Arrëz a odbočujeme na silnici směrem  Iballë. Do Iballë vede luxusní silnice, samá serpetinka, luxusní výhledy do kraje. Stojí za to sem zajet a projet si tuhle trasu.

 

Za Iballë u hotelu odbočujeme doleva a stoupáme výš a výš. Už konečně šotolina, pecka. Zde zjišťuji, že přední tlumič, resp. kluzák se zasekává a nejde přední tlumič. Motorka jde totálně natvrdo.  Stane se to pokaždé, když najedu na nějakou nerovnost. Tohle se bohužel opakuje po celou dobu tripu a vždy, kdy to nejmíň potřebuji. Opět měním tuhost přední pružiny natvrdo a zadek úplně na měkko a je to lepší. Na samém vrcholu potkáváme skupinu týpků z Čech na malých endurech. Dáme řeč, kdo kam a odkud. Na hroších se pak valíme dolů do údolí, kde se cesta opět mění na těžký off plných velkých kamenů, ale za ta panoramata to stojí, proto jsme sem jeli. Jen kdyby ta motka ku..va fungovala tak jak má, záda bych neměl jak ve svěráku, tak si to  asi vychutnám o dost lépe, ale tohle mě náladu nepokazí..

 

Sjedeme  k přehradě Drini a pelášíme do Valbone. Cestou se stavíme natankovat a koupit nějaké  jídlo, klobásky na oheň, pivko ve městě Bejram Curri. Před západem slunce dojíždíme do Valbonë a pokračujeme po kamenité cestě směrem k vesnici Liomi. Po pravé straně je luxusní plácek pro stan s ohništěm u takové kamenné ruiny. Stavíme stan, kocháme se horami, které jsou pokryté sněhem, no prostě pecka. Nikde nikdo. Ticho. Slyšíme jen potok, co nám teče za stanem. Jak zapadlo slunce, roztápíme oheň, popijíme pivko s rumem a pokecáme o cestě. Tohle místo na kemp bylo jedno z nejhezčích, naložíme do ohniště a jdeme zalehnout. V noci mě vytáhne potřeba a vylézám ven, tak krásnou oblohu plnou hvězd jsem už dlouho neviděl, nikde žádné světlo, jen miliony hvězd. Kochám se a čumím na oblohu jak na sedmý div světa a až když se začnu klepat zimou, tak si jdu lehnout. Doporučuji tohle místo nejen projet, ale  stojí za to zde složit  hlavu.

 

Den 8 – krásné ráno a cesta do údolí pracovních táborů

Otevíráme víka a nějak se nám nechce ven. Ještě, že máme dobré spacáky. Vylezu ze stanu, slunce za kopcem a koukám na teploměr…no jsme v horách ..teplota na nule. Brr zima. Tak koukám, kde bude svítit slunce, a jdu se ohřát do spacáku, jak vyleze slunce, tak je to super.

 

Posnídáme na tomhle luxusním místě a razíme do údolí pracovních táborů. Vracíme se zpět a pokračujeme po silnici SH22 okolo přehrady Drini. Pěkná silnice bez provozu, která lemuje celou přehradu, občas nějaká želva.

Ve městě Fushë Arrëz nakupujeme zásoby a jejich výbornou slivovici z vína. Počásko nám přeje, jasná obloha a krásné teplo. Za městem odbočíme doleva na silnici SH 30, která je už krásná pevná šotolina. Říkám si, že tahle cesta by neměla být až tak pěkná, široká cesta a luxusní šotolina..ááá a najednou dvě velké rány až se zem zaklepe, kecáme a říkáme si, co to mohlo být, tady kde nic není… po chvíli dojíždíme do nějaké lomu, všude stavební buňky a pracovní stroje, najíždím do díry a tuhne přední vidle.. dál nemůžu a tak stavím na kraji toho dolu a sesedám z motorky, aby mě Péťa povolil šrouby a kluzák vyjel ven a vše zase fungovalo…najednou vylézá z buňky drsný chlápek a řve na mě, gestikuluje, ať okamžitě vypadneme …já se mu snažím vysvětlit, že mám crash a že to opravím a jedu…no a najednou vylézá druhý a v ruce sapik…. co to zase je tvl, kde to zase jsme….(v současné době do Albánie hrne peníze soudruh RUS a nezákonně vytěžuje z Albošky co se dá - vše na černo, no kdo ví, tak ví, zbytečný se rozepisovat).  Jejich výraz a je jasný, vzpomněl jsem si na muže s červenou brašnou, co nesmí projet, a tak sedáme na stroje a raději jedeme, cesta je horší a horší a s tuhým předkem to je prostě nejde, po kiláku musím stavět, jinak by mě to zlomilo ruce…motorku mě poladí Petr… Během chvilky přichází další týpek, kterého zdravíme a on nic, zaleze do křoví a najednou je fuč…zmizel a nevíme ani kde…  balíme se a raději jedeme pryč. Cesta je ok, hroši se koulí po kamenech a míjíme několik zbytků pracovních táborů, dojedeme až k památníku politických vězňů a projdeme si aspoň jednu budovu, kde rozdělávali a likvidovali miny.

 

Sjedeme do vesnice Reps, kde se chceme pro dnešní den utábořit u místní vodní nádrže, bohužel nás zahlídli domorodci, kterým se asi moc nelíbíme a vyhání nás pryč, říkám si, kde je ta balkánská pohostinnost lidí…. Pak už zjišťuji, že Albánci jsou milí, ale vždy záleží, kde se nacházíte. Někdo má rád turistu a někdo ne a dávají to dost najevo, že turisty moc nemusí…jiný kraj, jiný mrav. Jedeme podél řeky Fan i Vogël a hledáme, kde pro dnešní noc složíme hlavy. Zhruba po 10 km nalézáme pěkný plácek u starého domu, kde není nikde ani živáčka. Tohle bylo jedno z míst, kde bych už nespal, blízko dálnice, žádný výhled ..no prostě nic moc. Stavíme stan a rozděláváme oheň na opečení klobás. Ještě než se setmí, tak zahlídnu nějakou postavu, jak se schovává za stromem a sleduje nás, no co zvedám se z deky a mávám na něj a zdravím ho. On vzápětí mizí, no tak nic nebude žádná seznamovačka. Zapijeme dnešní den a zaleháme do spacáku. V noci mě budí Petr, že někdo chodí okolo stanu, srdce má plné obrátky, čelovky na hlavu a šup ven, okolo stanu nikdo a nad námi se z kamenného svahu sype kamení… někdo nás navštívil a zmizel…do rána toho moc nenaspíme, kdo to byl a co nám bude chybět se nám hodní hlavou po zbytek noci….ráno rozlámaní, ale rádi, že jsme přežili noc.

 

 

 

Den 9 – další crash na motorce a bloudění v horách

Ráno je krásné, jasná obloha, ani mráček, balíme motky a vyrážíme. Když jsem sledoval kam vyjet a jak projet Albošku, tak jsem se chtěl určitě podívat do Národního parku Lurë. Když jsem viděl ten terén, tak jsem to s našimi motorkami vzdal a vybral jsem trasu podél pohoří Mali Shentit. Ve vesnici Reps nakoupíme nějaké to jídlo a pití a začneme stoupat do hor. Začátek pohodička a poté se cesta dost zhoršila. Petr říká, tak tady už dlouho nikdo nejel. Cestu tvoří jen dvě koryta od vody a po pravé straně už je jen sráz do údolí. Aby se dalo jet, jedeme raději pravou. Pneu drží tak tak na šikmině. Bohužel půlka jedné strany je zarostlá kapradím, ve kterém Péťa nalézá pařez pokácené borovice, která otáčí Petrovi motorku dokola a ten letí z motky ven. I přes to, že se nahoru muselo jet pod plynem, nic se mu nestalo, motorka zůstala viset na hraně nad srázem a Péťa se koulel v korytě. Stavím a razím na pomoc. Bohužel pád si vyžádal ohnutí nosičů kufrů a jeho poškození. Zajíždíme pod stín a Petr si bere kladivo na pomoc  a vše pak kurtujeme.

 

Super, po hodině vyrážíme výš a výš. Touhle cestou skutečně už dlouho nikdo nejel. Cesta přes pohoří Mali je fakt krásná, příroda je nedotknutá, super. Cestou si dáme ještě jeden větší brod s kameny jak prase! Musíme se pochválit, dáváme to.

 

Z hor sjíždíme do Kukes a doplňujeme zásoby a měníme kačky. Dáme kávu v místní kavárně a jedeme dál. Razíme po silnici směr Peshkopi. Ve vesnici Radomíre, sjíždíme na Velký Koráb, ale cesta k němu je spíše pro krosku. Hledáme místo pro stan, ale bohužel nikde nic. Jedem dál a za vesnicí Sllovë, sjíždíme na polní cestu a jedeme zase do kopce. Krásná louka, pusto a hezký výhled do okolí včetně Korábu. Byli jsme na otevřené louce a začalo tak hrozně foukat, až se prohýbaly tyče u stanu. Přicházela bouřka, která díky silnému větru rychle zmizela. Než se setmí, je už zase pěkně čistá obloha, plná hvězd a z dálky blikající Peshkopi a Debar v Severní Makedonii.

Najeto 141 km.

Den 10 – pokořen jeden z cílů Ohridské jezero

Po ránu vysoká vlhkost a jasná obloha. No další den před námi. Otvíráme stan a odháníme psy, jsou otravní a jsou na každém rohu. Posnídáme a při balení a vaření ranní kávy okolo nás běhá stádo ovcí. Asi 200 kousků  a kousek od nás usedá zřejmě otec se synem a po celou dobu nás sledují. Nechtějí vůbec nic, jen nás tiše pozorují. Po hodině usedáme na motorky a máváme pasáčkům, ti se zvedají a jdou se věnovat svým ovcím. Dnes máme v plánu dojet k Ohridu přes Severní Makedonii. Na hranicích vše v pohodě a projíždíme Makedonií. Okolo oběda dojedeme k Ohridu a dáváme koupel a něco do břicha.

 

Místo je super a šlo by zde i kempovat, klid, ticho, parádní voda- koupačka za kempem Udenisht. Po ochlazení jedeme dál a pelášíme do Pogradce. Ve městě dokoupíme zásoby a míříme opět do hor. Jedeme směr Korce po silnici č.SH3 a ve vesnici Malig odbočujeme na silnici č. SH 71. Cesta je plná kráterů, kde zmizí celé motorky, šílená cesta. A to máme před sebou 100 km. No hrůza, snad se to zlepší, raději šotolinu než tenhle tankodrom. No a najednou vjíždíme do kaňonu u řeky Devolit a začíná luxusní asfaltka. Tak to jsme tu nečekali. Silnice na stejné úrovni jak v rakouských alpách.

 

Míjíme tepelné elektrárny, tábor oplocený a obehnaný  plotem  se strážními věžemi a stoupáme do hor. Touhle cestou bych jel znova a znova. Krásné výjezdy, výhled do kaňonu a z dálky už je vidět Mali Tomorri. No prostě pecka. Cestou jsme nepotkali jediné auto. Občas nějakou tu kravku či ovci. Pohoří Valimarë a Opari je super, mít více času, tak zde lehnu a dva dny se nehnu – prostě super. Na příští den máme v plánu pokořit Mali Tomorri a tak chci dojet co nejdál. Přijíždíme k městu Gramsh a odbočujeme doleva směrem k vesnici Tunjë. Stále jen stoupáme a cesta nic moc. Šotolina a velké kameny a už jsme K.O. Máme toho dost, nemůžeme najít žádný flek. Projedeme vesnicí Tunjë a za vesnicí u cesty je jediný plac pro stan, jinak je křoví a křoví. Cesta stoupá a stojíme a hledáme na mapě, jak bude nahoře. Během chvilky rachot motorek a přijíždí dva týpci na motorkách – teda na skútrech a jeden, co umí anglicky, vyzvídá, co tu děláme. No co asi, potřebujeme postavit stan a odpočinout si. Týpci nás posílají zpět do vesnice, a že můžeme spát v třešňovém sadu. Vracíme se a hledáme místo pro stan, no parádní plac. Během chvíle je okolo nás 10 albánských kluků a koukají, co děláme. Pomáhají postavit stan, povečeříme a rozděláme lahev slivovice. Jeden z nich vzápětí přiveze svou a tak kecáme o všem. Nabídku trávy a hašiše odmítáme. Když už toho máme dost, týpci odejdou a odjedou na svých strojích. Do rána spíme jako koťata, už oba dva cítíme únavu, jsme unavení, ale spokojení.

 

Den 11 – zkratky nebrat, čas v Albánii nic neznamená

Ráno, jen co otevřeme stan, tak nás obklopí ta samá skupinka z večera. No hustý, pokecáme, posnídáme a vyrážíme. Jasná obloha jako vždy a sluníčko po ránu pěkně pere. Anglicky hovořícího chlapa se ptáme, jak daleko do Beratu a jaká je cesta. Týpek odvětí slovy, 40 km super cesty, lehká, do hodiny jste tam, my na našich skútrech to do hodiny dáme. Jinak dále řekne „vy máte hodiny a my máme čas“, něco na tom bylo. Ok tak frčíme. Z Gramshu do Beratu bych cestu označil za mírně náročnou, občas nezpevněný povrch a jinak OK. Po levé straně máme pořád Tomorri. Super, dnes se tam podíváme.

 

Zhruba po dvou hodinách dorážíme do Berátu, který jen rychle projedeme a jen letmo shlédneme město, co je zapsané v Unescu. No, ale proto tady nejsme. Najíždíme na silnici č. SH72 a pelášíme směr Polican, kde si v pravé poledne  dáváme oběd na náměstí. Ve městě ještě nastavuji trasu na Mali Tomorri, ať to trefím a jedeme. Únava je už znát po ránu, vše nás bolí, ale čeká nás bezva výjezd….. Jedeme po asfaltu a navigace nás táhne doleva do kopce, ty vole na to prdím, mizerná cesta, jedeme dál na další odbočku. Po té se vydáváme a tady je lehká šotolina a trocha vody. Začínáme stoupat do kopce a cesta sjízdná, asi v půlce to pěkné končí a začíná spíše kamenitá cesta, prudké zatáčky, co se sotva dají projet a tak stavíme a koukáme, kam nás to vede. Zvednu hlavu a kolmá stěna vede nahoru a jen zírám, jak prudký výjezd nás čeká, ty vole to dáme, snad….Jediná chybička a motky leží na zemi a padají dolů ze svahu, jedinou fotku jsem neudělal, nedalo se ani nikde zastavit. Přichází stoupání, kdy se hroch hrabe do hlubokého kamení, musím vyjet do další zatáčky, kde to položím. Když zastavím, tak jdu dolů jak hruška ze stromu, Petr zůstává už pod kopcem a říkám mu, ať raději počká. Sotva dojedu do zlomu zatáčky, tak stojím, dál to nepůjde, tohle je už moc…Otáčím se a chci sjet dolů, postavím se kolama dolů a zadní kolo mi jde do vzduchu, vole trochu kopec. Petr mi jde na pomoc a drží mě motorku, abych jí neotočil. No půl hodiny nahoru a přes hodinu dolů. Teplota přes třicet stupňů bere zbytek sil a já už nemám chuť zkoušet jinou cestu. Šotoliny bylo dost. Cestu nahoru jsem netrefil a cíl cesty nepokořen, tak snad někdy jindy. No co, jeden den cesty obětujeme a než dojeme do Permetu k teplým pramenům, tak mě to tak trochu štve. Jedem dál po silnici SH 72 do Corovodë, kde asfalt končí a najíždíme na šotolinu. Stoupáme vzhůru do hor a cesta je příšerná, hluboký štěrk, občas se jede přes skálu. Jsme téměř pod vrcholem a cesta končí, resp. tohle co je před námi, už nedáme. Zpátky se nám taky nechce, protože by to byl extrémní sjezd a s mou vidlicí nic moc. Já zkoumám jiné možnosti, kudy kam a Petr vyráží další cestou, k nějakým lidem, jestli se to dá projet někudy jinudy.

 

Oba dva se scházíme u zakotvených motorek a dáváme hlavy dohromady. Ani jedna z cest není pro nás, riziko pádu je tak vysoké, že se nám a v téhle odlehlé lokalitě nechce zbytečně riskovat. Navigace si neví rady a tak koukám, jestli tady nějaká nábližka, jak se dostat nahoru. Huráá, Petr projeví své navigační schopnosti a nachází možnou trasu. Sjíždíme nějakých 300 metrů po skále dolů a odbočujeme na celkem slušnou cestu. Ty jooo a jedeme nahoru. Cesta nic moc, těžký terén, ale jedeme dál směr Përmet. Celé pohoří Kombëtar je krásné, prázdné vylidněné vesnice, smutné, ale i tak hezké místo. Sjíždíme z hor a mě se nevyhne pád v malé rychlosti, protože mě rozhodí PetrJ Sjíždíme z kopce přes malou vesnici a sjezd je dosti prudký a hluboký kámen. Petr staví u baráku a k němu přichází holčina a zve ho na kávu, já blbec mu to uvěřím a otáčím se a je to tady, už ležím. Žádné ztráty na těle, ani na duši a dojíždíme do Përmetu. Tankujeme a nakupuje a razíme do termálů. Moc pěkný místo na odpočinek, kempování zadara přímo u vody. Stan stavíme vedle rodinky z Mělníka, co cestuje s dětmi v karavanu. Dáváme se do řeči. Moc příjemní lidé, rodinka dobrodruhů. Projdeme tohle místečko s bazény s teplou vodou a čekáme na ten největší bazén, na to, až zmizí ta masa lidí, co sem jezdí. Na řadu přijde noční koupání v luxusně v teplé vodě. Super, vřele doporučuji zde strávit aspoň jeden den. Vykoupaní a mírně navátí zaleháme do stanu a spíme jako když nás do vody hodí .

 

Den 12 – cesta k moři a odpočinek před cestou dom

Dnes jsem chtěl dojet do ekokempu u Sarandë. Měníme trasu a Petr chce projet část Řecka a přes pobřeží se vrátit zpět k Sarande. Nastrojíme stroje a jedeme po silnici SH 75 a SH 80 až k hranicím s Řeckem, kde nás otáčejí s tím, že kvůli Covidu je hraniční přechod uzavřen.

 

No co, zkusíme další. Zpátky pelášíme do Këlcyre a odbočíme doleva po silnici SH75 a napojíme se na silnici SH4, prolítneme Gjirokastër a dojíždíme k hraničnímu přechodu Kakavijë. Opět na prd, hranice jsou sice otevřené, ale policisté z Frontexu nám sdělují, že do Řecka se dostaneme, ale že je problém na cestě zpět, kde prý neuznávají Tečku či potvrzení o očkování a chtějí pouze jejich test…na prd, a tak co to pokoušet a někde se nechat testovat, vracíme se zpět a po SH78 projíždíme krajem Sarande. Do města ani nejedeme, teplota přes 35 je zničující. Ve vesnici Shënvastili nakupuje pivko a jídlo a sjíždíme do ekokempu na kraji moře. Nejprve do kempu po asfaltu a pak už jen šílená kamenitá cesta. Než dojedu do kempu, mám mokré úplně všechno, nahoru to bude lepší, říkám si, mám raději výjezd, než takhle těžký sjezd. V kempu se nás ujme majitelka a stavíme stan a suším věci. Dáme oběd a jdeme rovnou k moři, voda slaná a ne až tak teplá, no co, jsem u moře, tak tam skočím, brrrr. V kempu nikdo a pláž máme jen pro sebe, super místo, kde si odpočnout. Válíme se u vody a kocháme se tím klidem, co je kolem. Do večera nabíráme sílu  na zpáteční cestu.

 

Den 13 – dojet někam ke Skadarskému jezeru

Čas se nám krátí a tak dnes v plánu projet transfér přes Albošku podél moře a dojet za Skadar. Pobalíme se a v klidu vyjíždíme. Cesta nahoru je těžký off. Podél pobřeží super cesta, kocháme se výhledy na moře, krásné přejezdy přes hory a zase zpět do údolí.

 

Cesta celkem ujde, teplo a jasná obloha. Dojedeme až do Shkodëru a pořídíme vše potřebné a dáme sváču na ulici. Do hodiny je tma, a tak rychlý přejezd do Černé Hory vzdáváme a položíme  to u Skadaru v Albánii. V Kopliku sjíždíme a razíme po polňačce ke Skadarskému jezeru, dojíždíme k vodě a chce se nám zvracet. Všude odpadky, mrtvá kráva a dost agresivní psi, kteří si asi myslí, že jim tu krávu sežereme. Tady to nepůjde, a tak se vracíme zpět a jedeme směr Podgorica. Před vesnicí Vukpataj sjíždíme na šotolinu, kde dojedeme až k vodě. Nic slušného, ale plácek na stan tu je a tak stavíme ještě za světla. Oba dva jsme zdrchaný jako bychom složili uhlí pro dva domy na zimu. Dáme něco teplého do břicha a kocháme se západem slunce nad Skadarem. Petr mezi tím pronese otázku, proč jsou ty bojky na hladině?? A co je to za loď od nás cca 500 metrů? No co asi, rybáři přeci. Je tma a už to na nás přichází. Z dálky se blíží celkem rychle motorový člun a ehjle pouští světlo a prohledávají celý břeh. Blíží se k nám a vypínají motor, ty vole to nebudou rybáři, Petr slyší, jak se baví v angličtině, že na břehu jsou dvě motorky, stan a dva muži. Já mu zase říkám, proč by Albánci mluvili anglicky. Koukám na mapu a zjišťuji, že jsme přímo na hranicích a s Černou Horou. Ty jo, proč zase my? Budou asi problémy. Po pár minutách přijíždí další loď a zase si nás z dálky prohlíží. Petr je rozhodnutý jít spát a já čekám, co se bude dít, jestli si pro nás přijdou nebo ne. V dálce je vidět svit baterek a je slyšet, jak se baví. No co, necháme se do rána překvapit, jdeme spát. Komu se podaří mít hlídací službu celou noc. Chlapi díky, nic se nám neztratilo. Ráno vylezu ze stanu a jdu se …..jak pracuji na svém výtvoru, tak okolo mě prochází pohraniční stráž, kalhoty nahoru. Dám se s ním do řeči. Ten se mi snaží vysvětlit, že ví, že jsme turisté, ale že se tady spát nesmí a že spíme přímo na trase, kde se převáží drogy do Evropy a ještě k tomu trasa migrantů. No super, přežili jsme a dáváme si placáka a jdeme si každý po svém.

Den 14 – kam dojedeme, tam dojedeme

Únava je znát, sednout na motorku nám už dělá problém a najet 300 km za den je skutečně adrenalinový zážitek hoden vyznamenání. No co, zas něco ukrojíme a pelášíme přes hranice, na hranicích vše ok, jen chtějí vidět pasy a razíme do Montenegra. Den je krásný a cestování po Černé Hoře je super. Černou Horu máme z části projetou po horách, a tak pelášíme po hlavních silnicích až k Plužine, kde projedeme podél přehrady a na jejím konci dáváme oběd a kávu.

 

Projíždíme bosenské hranice a jedem směr Sarajevo. Bylo v plánu dojet na pyramidu nad vesnicí Visoko, kde jsme už jednou kempovali. Ve Visoko nakoupíme a jedeme na kopec. Louka pod pyramidou je prázdná a stojí za to se zde otočit a položit hlavu do stanu. Krásné místo, kde se zastavil čas. Okolo 17 hodiny položíme motky a stavíme stan. Koupíme si ještě pivko od místního a pokecáme. Pak se jen válíme a odpočíváme. Popijeme a lehneme….nejsou z nás alkoholici, jen jsme potřebovali každý den spláchnout ten prach a zážitky.

Den 15 – 16 – 17 cesta dom

Cestu domů bereme už jen jako transfér. Po celou dobu krásné počasí, Maďarsko je pro cestování ideální.  Slovensko a Čechy bereme po dálnici. Cestou zpět už cítíme každou kost a prdel poznala středověk. Dojeli jsme v pořádku sice bez sil, ale plni zážitků.

 

 

Albánie

Třetí sezónu trávíme s Petrem na Balkáně. Bosna je hezká, Černá Hora o kousek hezčí a každá země má něco do sebe. Albánie je spojení těchto zemí s dalšími bonusy.  Albánie do Vás hrne vše najednou, krásné majestátné hory, krásnou čistou a nedotčenou přírodu, údolí, čisté řeky a moře, no prostě pecka. Za Balkán vyhrává Alboška, a to i přes problémy, které jsme měli. Lidé jsou různí. Někteří jsou milí a snaží se s vámi komunikovat a někteří vám dávají dosti najevo, že cizince neradi vidí. Kvůli lidem ale necestuji. Albánií jsme projeli s nadšením a vidinou návratu. Kus země nás ještě čeká. Některé cesty jsou obtížné, ale většina z nich se dá projet i s těžkou a plně naloženou motorkou bez větších problémů. V každém městě či větší vesnici je nějaký shop, kde se dá koupit vše, co člověk potřebuje, benzínka je na každém rohu, jen doporučuji hledat. Ne všude je kvalitní benzín a rychlé služby. Někdy se vám stane, že 20 litrů tankujete 20 minut, protože některé jejich čerpačky ještě neprošly upgrejdem. Za nás je nejlepší asi Kastrati. U čerpaček je taky potřeba hlídat si částku, co Vám účtují, nejednou se nám stalo, že nás chtěli obrat o prachy. Takže bacha. Pozor taky na místní řidiče, předpisy či značky jsou jen pro cizince a  ti tam nic neznamenají. Čím novější a větší auto, tím suverénnější řidič. Myslí si, že má přednost vždycky a věřte, že se jim skutečně stavět kvůli motorce nechce. V případě nehody, nikomu to nepřeji, volejte rovnou 112. Máte tak jistotu, že přijede alespoň částečně anglicky hovořící policista a zároveň kontaktujte českou ambasádu. Jak jsem již zmiňoval, v téhle zemi se nespěchá, hodiny neznamenají nic. Dva týdny v Albánii je hrozně krátká doba.

Závěrem všem cestovatelům doporučuji navštívit Albánii, je krásná, divoká, úžasná. Chtěl bych tímto poděkovat Ondrovi Vlkovi za jeho ochotu a podporu a především velké díky patří mému kamarádovi Petrovi, který to se mnou zase vydržel. Dva dny po nehodě to vypadalo, že se vrátíme jako bývalí kamarádi, ale vše dopadlo dobře a jedeme zase dál. Zas nás čeká další kus jiné země, kterou musíme projet. Díky událostem jsme si aspoň dokonale procvičili angličtinu, trpělivost, vytrvalost, játra, orientaci, nejen v čase, ale i v terénu a hlavně sílu přátelství. Díky Petře. Motorka je už opravená a plně funkční, připravená na další sezónu. Kolama dolůů…

 

 

 

 

 

 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (38x):


TOPlist