Západní Afrika: S Michalem v sedle

Mnoho motorkářů o ní sní. I já snil a představoval si jízdu nespoutanou divokou krajinou v horách Atlasu, saharskou pouští nebo na stepích mezi divokými zvířaty. Po vzoru legendárních jezdců Rally Paris Dakar pěkně ve stupačkách skok za skokem, dunu za dunou. Jak se realita v Africe vyrovnala představám?

Kapitoly článku

První mě na černém kontinentu přivítalo Maroko. Několik dní jsem z něj byl hodně vykolejený, protože tolik odpadků na ulici a kolem domů jsem v životě neviděl. Stejně tak velké neřízené skládky, které doutnaly na desítky kilometrů. Zápach a chudoba mě provázely každým dnem. Za několik dní jsem to přijal jako součást jejich života a začal jsem si užívat to pěkné. A to bezesporu jsou vysoké hory Atlas, které křižuju dva týdny, abych navštívil pro mě ta nejzajímavější místa Maroka.

Předtím však musím v hlavním městě Rabat vyřídit víza do dalších států. Cestou z Meknésu do Rabatu navštěvuju první plánované místo. Ruiny starého řeckého města Volubilis, kdysi dávno královské město Mauritánské říše. Je to pěkné a ne moc frekventované místo. Tentýž den navečer už bloudím v medíně Rabatu. Medína říkají starému centru města. Uličky jsou kolikrát pouze pro jednoho pěšího natož na motorku s kufry. Budovy, kde pravý uhel nenajdete a stavební plány také ne. Každá generace přistaví jedno patro. Kdy to spadne, nikdo neví. Neznalý místních poměrů jsem do centra medíny zabloudil. Když jsem byl jediná motorka široko daleko mezi stánky se vším možným a snad miliónem lidí, začal jsem se smát. To je ten smích, který ve filmu herci předvádí, když se jejich postava zblázní. Už je mi všechno jedno! Motorku dávám na stojan obklopen davem, přestože stánkař protestuje. Asi má strach, že přijde o zákazníky. Hned vedle motorky je i stánek s jídlem. Nevím co to je, ale potřebuju něco sníst, abych mohl pokračovat v hledání Riadu. Nehledám „rajdu‟ ale Riad! Další pro mě nový pojem. Jde o levné ubytování u někoho doma, kde máte vlastní pokoj a vše k tomu.

Po dvou dnech papírování jsem opět v sedle. Navštěvuju oázu kolem řeky Zíz a duny Erg Chebi. Duny znají všichni, ale naživo to je jiná!  Bylo to jako stát před mrakodrapem písku. Ta velikost mě dostala. Duny začínají zcela náhle a v plné síle na kamenité planině. Vedle nich si připadáte jako bezvýznamné nic. Nebavím se o desítkách, ale o stovkách metrů písku. Vyjedu na několikasetmetrovou dunu.  Ne! Po několika metrech hrdinské jízdy s plně naloženou motorkou to „španělským obloukem‟ točím a vracím se do místa, kde jsem začal. Není to vůbec legrace jet v hlubokém načechraném písku a ke všemu s motorkou, která má odhadem i se mnou 400 kg. Dívat se na Dakar je jedna věc, ale druhá je skutečnost, která je hodně drsná. Dakarský speciál má cca 140 kg.

Zklamaný, ale živý nabírám směr kaňon Dades, ve kterém je spousta krásných míst. Třeba i nejznámější silnice Maroka. Něco jako rumunský Fagaraš, ale mnohem menší. Jen několik zatáček na krátkém úseku. Zato pěkně vysekané do soutěsky. Ještě než den skončí, míjím „opičí prsty‟. To jsou útvary vytvořené erozí měkké horniny. Každému to bude připomínat něco jiného, ale musím říct, že prsty, ruce nebo chodidla vidím velmi jasně. O kilometr či dva dále jsou útvary z hlíny připomínající spíše jiný mužský úd, než jsou ruce a nohy!

Průsmyk Tizi-n-Tichka, silnice N9 nemá chybu. Teda poslední část úseku do pásu. Některé úseky jsou stejně kvalitní jako ve švýcarských Alpách. Ovšem musíte být stále na pozoru, přeci jen je to Afrika a za některou zatáčkou vás čeká třeba utržená půlka vozovky sesuvem. Den za dnem jedu, až mě čeká poslední den v Atlasu. Na konec jsem si nechal Ati ben haddou na východním úpatí hor. Staré hliněné město s budovami o několika podlažích. Je to nádhera a sám sedím na vyvýšeném kopci, kam jsem se s motorkou vyhrabal a to víš než offrouďáci s 4x4. Sedím, jím a přitom hledím na tu nádheru. Potkávám zde i Angličany, kteří tu křižují se speciálně upraveným autem. Slovo dalo slovo a už mi nesli tři vychlazené plechovky. To bylo radosti po tolika dnech bez piva, které je v Maroku skoro nedostatkové zboží. Naráz jsem si při jízdě začal zpívat a celý den byl jaksi lepší. To jsem ale netušil, že závěr dne bude takřka dokonalý. Při stoupání do posledního pásu Tizi-n-Test, který v Maroku pojedu, jsem si z dálky všiml cesty, která po vrstevnicích velmi pozvolna vede až na samotný hřeben. Až na vrchol jsem nedojel, ale měl jsem ten večer parádní místo s výhledem do širokého kraje, kde v noci spolu s rozdělaným ohněm nebylo co vytknout. Možná nedostatek studeného piva. Pivo, co jsem dostal, jsem vypil po cestě. Přeci ho nenechám zteplat!

Oblíbil jsem si dny, kdy někde rozbalím tábořiště a nechám tam vše, co nepotřebuju. Tak jsem třeba jezdil v oblasti Západní Sahary v blízkosti města Dachla, kde jsem nuceně zastavil kvůli mrtvé baterce. Jak jsem pořešil techniku, jel jsem prozkoumat okolí. Jsou zde mělké zálivy oceánu, které při odlivu vypadají jako nekonečná placka zakončená fata morgánou třeba ve tvaru krokodýla. Co mě tu ale nejvíc zajímá, jsou písečné duny o výšce do několika desítek metrů. Takové se mi zdají dostupné i pro mě – motorkáře, který v životě v dunách nejezdil. Ostýchám se, ale ne moc dlouho. Řadím první kvalt a jdu do stupaček. Už se hrnu nahoru. Jde to až kupodivu lehce. Dolů to jde díky gravitaci skoro samo i přesto, že motorka je mnohdy až po osy kol v písku.

Vjíždím taky na planinu odhalenou odlivem oceánu a tam přichází děs běs. Z kraje jízda ve stupačkách kolem 100km/h a tvářím se u toho jako opravdový závodník. Pokrčený v kolenou a zadek dozadu. Naráz vjedu do vlhčí části podloží a motorka razantně zpomaluje, se stejnou tendencí podřazuju až na jedničku, kterou točím, co to jde, abych nezapadl. Večer s Němci, které jsem tu potkal, dopíjíme poslední zásoby kořalky, kterou vezu z Moravy.


Následující den už překračuju hranice do Mauritánie. Nehostinný stát v poušti. Nic tam neroste. Pouze písek a horko. Nerozumím z čeho, tam lidé žijou. Projíždím pouze hlavní město Nuakšott, kde bude asi většina populace celého státu. Původně jsem chtěl jet okruh pouští, ale hned první den v Mauritánii mě potkala taková „Sahara‟ a nedostatek vody, že jsem si výlet do pravé pouště zcela rozmyslel. Foukal silný vítr ze Sahary spolu s pískem a teplota byla určitě hodně přes 40 stupňů. Ventilátor chladiče jel v podstatě nepřetržitě, pokud jsem jel více jak 100 km/h a méně jak 80 km/h. V hlavním městě vyřizuju vízum do Senegalu a to zcela zbytečně. Nevěděl jsem totiž, že Češi mají se Senegalem bezvízový styk. Stačí pouze platný pas. Zbytečně mě to stálo pět hodin čekání, které jsem strávil nákupem zásob na další kilometry. Na hranice Senegalu to ten den nestíhám, tak v noci zastavuju u vojenské silniční hlídky a spím pod širákem vedle motorky.
 

Na přechodu z Mauritánie do Senegalu jsem se nechal oficiálně oškubat. Dojel jsem na hranice s posledníma drobnýma, ale hned jsem zjistil, že nebudou stačit. Abych mohl vstoupit do Senegalu, musím se prokázat lokálním povinným ručením, naše zelená karta tu bohužel neplatí. Teda ona už neplatila ani v Mauritánii, ale tam to nikdo neřešil. Hlavním problémem hraničního přechodu Roso je korupce. Policie ani vojáci cizince bez úplatku nepustí! Možná kdybych hrál na čas, tak jo. Ovšem nemám peníze, tak se musím obrátit na převaděče, který za mě úplatky i povinné ručení zaplatí, já mu následně peníze vracím na marocké straně. Neznaje kurzu měny jsem však zaplatil mnohonásobně více, než bylo domluveno. Žiju a jsem v Senegalu s ikonickým městem Dakar, kam směřuje i moje cesta. V Senegalu je vše zelené, a to se podepisuje i na lidech, kteří jsou mnohem sdílnější a milejší než v zapadákově jménem Mauritánie. To samé platí o cestách, které jsou v opravdu dobrém stavu a pořád se budují nové asfaltové úseky.

Po cestě do Dakaru mě čeká ještě jedno přenocování. Mám vytipované místo v národní rezervaci pod bývalým koloniálním hlavním městem Saint Louise. Ve městě se snažím sehnat sim kartu, ale nedaří se mi to. Díky tomu projedu vekou část rozpadajícího se města, které o svou slávu už dávno přišlo. Ovšem když projíždím oblast kolem parku, nestačím se divit. Jedna kopa odpadu za druhou a mezi nimi krabi, ptáci a jiná pro mě exotická zvířata. Takže bivak se nekoná. Posouvám se dále směr Dakar, až sjedu z cesty do polí zdejších farmářů. Najdu krásné místo, kde si připadám jako v pavilonu ptactva nějaké zoologické zahrady. Celou noc to byl koncert na vysoké úrovni.

Příjezd do Dakaru nebyl ničím zvláštní. Nikde ani náznak toho, že toto město dalo jméno nejslavnější dálkové rallye. Nenašel jsem tady ani symbol Dakaru, a to „zakukleného chlapíka‟. Možná jsem nepátral moc usilovně. Když jsem do města dojel, netušil jsem, že tady strávím tři týdny. Další kilometry kroutím skrze Mali, Burkina Faso a Benin, kde mě stihne nehoda. To ale zase příště.

Pokud chcete mít aktuální informace z cesty, můžete sledovat facebookovou stránku S Michalem v sedle, kde dávám většinou jednou týdně článek nebo krátké video. Další velkou etapu už píšu pro server www.motorkari.cz. Vše pak najdete na webu cesty www.smichalemvsedle.cz.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.33
Známkováno: 46x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist