WayAway: cesta na konec světa

Ahoj,
výpravu financujeme z 99 % z vlastních zdrojů, spořili jsme dost dlouho na to, abychom to byli schopni utáhnout. Našlo se pár nadšenců, kteří nás finančně podpořili, čehož si moc vážíme. Zároveň nám naši partneři usnadnili přípravy – dostali jsme pár věcí zdarma anebo se slevou, což se vždycky hodí a finančně to uleví.

Co se týče dalších plánů na cesty, už jsme se naučili moc neplánovat. Ovšem reálný předpoklad je zhruba dalšího půl roku. Uvidíme.

Rozpočet zveřejníme po ukončení výpravy.

Ahoj Honzo,
používáme moto oblečení české značky MBW. Modely: Kačka má textilní set Nikita. A já jsem jel Asii s modelem Aron a celou Ameriku jedu s modelem Adriano. S tímto oblečením jsme spokojeni, poměr cena vs. kvalita je dobrý. Na to, že v oblečení trávíme většinu našeho času, a to v nejrůznějším možném počasí, jsme s jeho kvalitou skutečně spokojeni. Největší plus za mě je odvětrání. Mám rozepínací a odepínací rukávy, záda taky hodně větrají, což oceňuji hlavně v horkých dnech. A já k smrti nenávidím, když se potím. :-D

Oba naše sety ale nejsou nepromokavé, a tak s sebou vozíme nepromoky stejné značky.

Fanda

Ahoj Krleši, díky za dotaz!
Nejprve ty propadáky (tady toho zas až tolik není, jsme chytří, balíme chytře):
Moskytiéra – totálně zklamala, nepoužili jsme ji ani jednou, když už jsme ji použít hodlali, zjistili jsme, že je potřeba k ní přikoupit speciální matraci. Takže letěla okamžitě do koše.
Spacáky – Rock Empire Arktida Plus a Trimm Walker – ačkoli mají komfort do 0°C, kolem nuly už oba klepeme kosu, a to jsme nabalení. O komfortu se tedy rozhodně mluvit nedá. Anebo jsou možná dobrý a my jsme jen zhýčkaní. :-)

Z čeho jsme nadšení:
Stařičký rodinný benzinový vařič Coleman – doporučujeme každému. Ačkoli to trošku smrdí, benzin seženeš prostě všude a má to skvělý výkon. Na tohle se dá fakt spolehnout.
Motovaky – nepromokavé a oděruvzdorné. Fakt extra třída, několikrát jsme s nimi brodili, dokonce i položili v potoce, nesčetněkrát zmokli, přičemž nikdy nepropustili ani kapičku vody a poškrábaný za toho půl roku po nespočetu pádů taky ještě nejsou. Určitě by nadchly i vodáky.
Mobilní aplikace Navigator – offlinová bezplatná mobilní GPS navigace. Jediná, kterou máme. Vždycky nás zavede do cíle. Fungovala bezproblémově i v Mongolsku.
Mobilní aplikace WikiCamps – ukazuje místa ke kempování zadarmo. Funguje i offline. Díky ní už jsme ušetřili dost peněz.
Motocyklové boty TCX – na to, že už je mám několik let, pořád drží. Jsou pohodlné, nerozpadají se, nepromokavé (Gore-tex). Doporučuji. F.

Ahoj Martine, díky za dotaz.

K: Popravdě, nejradši bych skutečně napsala, že každá země má něco do sebe. Zní to možná jako klišé, ale je to pravda. Každopádně pokud bych měla vybrat jednu zemi, do které už se mermomocí vrátit nemusím, pak by to asi byla Jižní Korea. Ačkoli mají skvělé jídlo a jsou velmi pohostinní, celkový dojem pro mě neměl zas až takový wow-efekt. Problém byl především v komunikaci. Ačkoli je Korea velmi vyspělou zemí, měli jsme problém dorozumět se. Zkoušeli jsme angličtinu, ruštinu, němčinu i další světové jazyky, ale marně. Navíc je Korea velmi drahou zemí, benzin, jídlo i ubytování zatím nejdražší z celého našeho tripu. Nejvíce pozitivní dojem na mě naopak udělalo Rusko. V Čechách jsme živeni takovou tou propagandou, že co Rus to komunista, anebo co Rus to alkoholik, ale ve skutečnosti jsme se setkali s obrovskou otevřeností, přátelskostí, pohostinností. Místní lidé jsou velice milí. Navíc Rusko jako takové je tak obrovská a rozmanitá země, že je v ní stále co objevovat. A je tam extrémně levno. Takže do Ruska se rozhodně jednou vrátím. Za mě pro Rusko palec hore.

F: S tou Jižní Koreou naprosto souhlasím. S Ruskem jakbysmet. Další místa, která mě velice nadchla: Britská Kolumbie v Kanadě a Mongolsko. BC kvůli překrásné přírodě (nádherné hory, množství divoké zvěře), navíc je tam bezpečno. Kanaďané, alespoň ti, kteří jsme měli tu čest poznat, jsou velmi přátelští a pohostinní lidé. A Mongolsko? Nekonečný prostor, jurty, nádherná příroda, jednoduchý život tamních obyvatel…

Ahoj,
abych pravdu řekl, někdy je to dobrý a někdy to je pěkně o nervy. To je ale podle mě naprosto normální i v běžném životě. Cestování s ženou má velkou výhodu v tom, že když s ní někam přijedu, tak jsou lidé otevřenější, než kdyby se tam objevil jenom jeden upocený chlap na motorce. Zároveň Kačka zdárně ovládá několik cizích jazyků a většinou působí jako extrovert, takže spoustě lidem hned padne do oka, a my pak máme dveře otevřený. Musím ale říct, že stále na ní obdivuju to, jak statečně zvládá ten každodenní diskomfort. A to jak co se jízdy na motorce týče, tak jídla a spaní pod stanem. Za to si jí hodně vážím, protože si dokážu představit i spoustu chlapů, který by po několikátý mrazivý noci utekli někam do hotelu nebo po pár „ešusopokrmech“ utekli do nejbližší restaurace. Snad jí to tak vydrží i nadále. F.

Ahoj,
na našem blogu www.wayaway.cz je článek o úpravách motorky na cestu, ale v krátkosti. Bylo potřeba vyztužit podsedlový rám a nosiče kufrů, výměna spojky za olejovzdornou Siebenrock a její vypodložkování vůči vstupní hřídeli do převodovky, repas kardanu, koupě 41 litrové palivové nádrže, instalace trafa na 230 V, pořízení tlumičů se silnějšímu pružinami. V průběhu cesty jsme potom dořešili kaslík na nářadí a kryt poteciometru klapky, protože jsem ho párkrát při pádu nakopal. Dále věci jako zesílení bočního stojánku, atd. Vždycky se ale najde něco, co by se ještě dalo vylepšit. :-)

Ahoj,
naštěstí se nám zdravotní potíže poměrně vyhýbají, ačkoli poměrně často využíváme vodního filtr a pijeme z řek, potoků a jezer (Mongolsko, Kanada, Aljaška). Měli jsme menší zažívací potíže v Mongolsku, a pak taky Kačku skolila nějaká chřipka v Koreji. Od té doby zdraví jako řípy! F.

Ještě jednou ahoj. Díky za dotaz.

K: Za mě kupodivu relativně v pohodě, musím zaklepat. Bála jsem se, že dlouhé sezení v mém případě odnesou hlavně záda, a že taky bude bolet krční páteř kvůli neustálému nošení helmy. Ani s jedním však problém nemám. Zadek z dlouhého sezení samozřejmě čas od času bolí. Na to je vůbec nejlepší udělat si prostě krátkou přestávku, protáhnout se, projít se, zadek trošku promasírovat. Nejvíc ale kupodivu trpí kolena, což by mě před odjezdem ani ve snu nenapadlo. Vysvětluju si to tím, že mám kolena vlastně neustále pokrčená v jedné pozici, což se jim evidentně nelíbí. Už jsem se ale naučila ulevovat jim tím, že nohy sundám ze stupaček a nechám volně viset z motorky. Někdy jsem v téhle pozici schopná strávit klidně i celý den. Bohužel to jde jen na rovných a nehrbolatých úsecích. Jak přijdou serpentiny nebo offroad, sedám si zase pořádně a kolena se po chvíli začnou ozývat. Jo a jen tak na okraj – vypozorovala jsem, že většina motocestovatelů na takhle dlouhých expedicích extrémně zhubne. Těšila jsem se, že to bude i náš případ. Jaké překvapení, že s Fandou neustále jenom tloustneme. Navíc díky nedostatku pohybu (skoro pořád jen sedíme na Bramboře) nám pomalu ochabují svaly. Zatím to neřeším, říkám si, že taková kopa zážitků zkrátka a dobře něčím vykoupena být asi musí. Už se ale těším, až se po návratu domů dám zase trošku do kondice.

F: Kačka to má dalo pohodlnější. Může si za jízdy spát, natahovat nohy apod. To já jaksi nemůžu. A tak se často musím zásobit cukry a hudbou, abych udržel pozornost. Po dlouhé jízdě po asfaltu si občas stoupám do stupaček, abych ulevil kolenům a zadku. Snažíme se totiž zastavovat minimálně, protože s tak těžkou motorkou jakákoliv manipulace na místě je horor. Občas se taky projevuje tenisový loket, s kterým jsem zápasil před naším výjezdem. Na ten každodenní diskomfort si pomalu zvykáme, ale úplně zvyknout si na to asi nejde.

Ahoj!
Vysloveně za bouřky jsme naštěstí ještě nikdy nejeli, párkrát už se nám ale podařilo jí ujet nebo se jí vyhnout. Na počasí máme vesměs velké štěstí. Párkrát nám sněžilo (v Altajských horách v Rusku, v Mongolsku, na Aljašce…), občas zaprší, někdy je to horší, někdy jen příjemný osvěžující deštík. Horší než zima a déšť je pro nás ale horko. Přiobléci se člověk může vždycky, svlíknout kombinézu je ale risk. Na Sibiři jsme měli čtyřicítky ve stínu (ano, taky jsme měli za to, že na Sibiři je zima…), to stejné nás pak potkalo po příletu do USA. Jo a kromě horka ještě nemáme dvakrát v lásce silný vítr. Jednou, to bylo ve Wyomingu, nás nečekaně silný poryv větru málem odvál ze silnice.

K: K těm kilům se raději nebudu vyjadřovat. Ačkoli děkuji za kompliment, fotky evidentně hodně zkreslují…
F: Pravdou je, že s plnou nádrží a bagáží má motorka těch půl tuny. K tomu je ještě potřeba připočíst naše maličkosti. Musel se vyztužit podsedlový rám a nosiče kufrů. Vymontoval jsem ABS a namontoval pancéřové hadice, samozřejmě nové brzdové destičky a repas kardanu. Tlumiče jsou značky YSS a mají zesílené pružiny s delšími zdvihy. No a samozřejmě bylo potřeba se naučit, jak si sám vyměnit ložisko zadního kola. Což už jsem praktikoval v Montaně :-)

Začneme tím dobrým:
V Litvě domácí nakládané okurky. Kam se na ně hrabou naše znojemské. Tyhle byli nádherně křupavé, a do toho ta skvělá chuť. Nikdy v životě jsme tak dobré okurky neochutnali. Recept se podle všeho moc neliší od českých nakládaček, v Litvě ovšem do láku ještě kromě jiného přihodí třešňové listí, což patrně vykouzlí ten obrovský rozdíl ve výsledné chuti. Ještě teď mi tečou sliny, jen o tom píšu…
V Rusku boršť – na každým rohu trošku jiný a přitom všude stejně dobrý. A pak ve Vladivostoku obřího kraba, údajně největšího na světě. Po tom se jenom zaprášilo.
V Mongolsku jejich tradiční knedlíčky zvané bůzy nebo taky pózy, plněné jačím, jehněčím nebo hovězím masem. Úplná lahoda. Dokonce jsme se je naučili vařit, takže doma bude repete.
Na Aljašce čerstvě vylovenou rybu zvanou halibut a taky čokoládový koláč s náplní z burákového másla. Ta zvláštní sladkoslaná kombinace nás vzala za srdce, rozhodně se ho pokusíme doma uplácat.
V Kanadě telecí steak z „bio“ kravky, která se ještě nedávno pásla na nekonečných pastvinách v nedotčené přírodě. Žádné hormony či antibiotika. A to maso? Prostě žrádýlko. Nejlepší steak, jaký jsme kdy vložili do úst.
V San Francisku jsme vůbec poprvé v životě ochutnali hummus. Ačkoli se San Franciskem nemá pranic společného (jedná se o tradiční izraelský pokrm OVĚŘIT), jeho chuť jsme si okamžitě zamilovali. Troufám si říct, že už při prvním soustu vznikla silná závislost.
V Kalifornii a Arizoně mají díky množství přistěhovalců z Mexika výborné mexické restaurace. Vliv mexické kuchyně je tu patrný téměř na každém kroku. Tacos, burritos, nachos – to vše jsme si zamilovali a nemůžeme se dočkat, až si na nich budeme za zlomek ceny pochutnávat přímo v Mexiku.
Co nám zas až tolik nejelo:
Vzhledem k faktu, že cestujeme s co nejnižšími možnými náklady, obecně stravování v restauracích omezujeme na minimum (pokud se tedy zrovna nejedná o Rusko, které bylo v době naší návštěvy natolik levné, že jsme to neřešili). Náš jídelníček se tak například v drahé Jižní Koreji sestával převážně z čínských nudlí v kelímku. Což o to, ony ty nudle zas tak špatné nejsou. Třikrát denně po dobu čtrnácti dní v kuse se to ale fakt nedá a člověku začnou hodně lézt krkem. V USA a Kanadě jsme pak čínské nudle vyměnili za laciné konzervy. Nejčastěji teď jíme konzervované fazole. Opět – jednou za čas nejsou vůbec špatné, mít je ale na talíři obden, to je jiné kafe.
Když jsme u toho kafe – nikdy si nedávejte kávu v Rusku. Je to jen obarvená voda, fakt nedobré. Dejte si radši čaj, ten oni celkem umí. Anebo vodku. Zkuste třeba křenovou, ta má říz.
V Koreji pak ještě Fanda ochutnal pražené cvrčky. Jíst se to prý dalo, dvakrát odvařený z toho ale zrovna nebyl. Údajně chutnají trošku hořce.
Vůbec nejhorší ze všeho je ale slaný mongolský čaj a taky polívka, která nám onen čaj silně připomíná, jen do ní navíc nahází ještě trochu masa. Tímto čajem člověka pohostí v každé domácnosti a restauraci, přinesou vám jej také na snídani do hotelového pokoje. Vyhnout se mu je zkrátka téměř nemožné. Jedná se o mléčný slaný čaj, do kterého se přidá máslo nebo jiný tuk, někdy v něm také plave třeba rýže nebo něco podobného. Tento čaj Mongolové popíjí po douškách každý den celý den. Výhodou je, že člověku nejen zažene žízeň, zároveň ho i nasytí. Nevýhodou je pro nás nesnesitelná chuť. Mnohdy nám ovšem ze slušnosti nezbylo nic jiného než čaj prostě vypít. Dodnes se nám ale při pomyšlení na něj kroutí huby. K.

Ahoj, díky za otázku.
Když dva šílenci jednou na motorce zeměmi jako je Mongolsko, Kazachstán, apod. a s ní mají dohromady kolem 650 kg, tak se závady hromadí jak na běžícím páse. Fototechnika naštěstí stále drží.
Ze závad na motorce: V Mongolsku nám na jedné větší roletě vytekly oba tlumiče. Následovalo dalších cca. 1000 km offroadem k nejbližšímu asfaltu a potom po něm přesun do Ruska, kam jsme objednali tlumiče nové. V Mongolsku jsme ještě vyklepali několik šroubů z rámu a teleleveru. Kvůli několika pádům v offroadu jsme dorasovali kufry. Ty jsme pobouchali, pronýtovali a jelo se dál. V Rusku jsme si všimli potrhané manžety čepu teleleveru. Nová se ani nedá koupit, jen s celým čepem. Nahradili jsme jí manžetou z Žigulíka a drží do dnes. Na Aljašce jsem za polárním kruhem zlomil boční stojánek. Při nejbližší příležitosti jsme to zavařili a vyztužili, teď se už nezlomí. V Kanadě odešlo palivové čerpadlo. Měl jsem náhradní, takže se jen prohodilo. V Montaně odešlo hlavní ložisko zadního kola. Měl jsem náhradní, takže jsem to jen prohodil :-). V Arizoně prasknul řemen alternátoru. Taky jsem měl náhradní. Kromě řemenu v Arizoně odešel i startér. Ten jsem náhradní neměl. Takže jsem objednal jeho kopii „made in China“. Zatím funguje, ale uvidíme. Potom malý problémy, jako úniky oleje a benzínu z potrhaných hadic, ale to nestojí za řeč. To je asi tak všechno, prozatím. :-D

O opravách často píšeme na našem blogu www.wayaway.cz a o našem posledním defektu se můžeš dozvědět na naší facebookové stránce www.facebook.com/wayawaycz