Vandráci Vagamundos v Panamě

Konečně na cestě! Po bezproblémové přepravě motorek se mohla trojice ve složení Liška, Révai, Hynek konečně vyhoupnout do sedel a vyrazit vstříc svému středoamerickému dobrodružství. Jako první z party se se svými postřehy přihlásil Pavel Liška alias Zorro.

Vandráci Vagamundos v Panamě

"Tak to vypadá, že se nám to fakt nakonec podaří...", řekl jsem v půl pátý ráno, 4.ledna, na letišti Václava Havla, když jsme kráčeli na poslední český točený pivo (platil to Honza, tři Plzničky za 450,-Kč). Náš společný splněný sen, velká cesta za dobrodružstvím. Čtvrt roku na svých motorkách na cestě Střední Amerikou z Panamy do Mexika.

Druhý den už v Panama City neuvěřitelně rychle a bez problémů přebíráme naše motorky z kontejneru, který sem vypluly z Hamburku už o 6 týdnů dřív. Večer si děláme pořádek v natáčecí technice a dorozdělujeme úkoly. Rychlá prohlídka Panama City a pak ráno, až se nám to všechno podaří narvat do kufrů na motorkách, míříme na karibské ostrovy za indiány kmene Kuna, o kterých nám vyprávěl pan Miloslav Stingl, když je sám před 40 lety navštívil.

A leccos se za tu dobu změnilo. Mnohé už neplatí a civilizace neúprosně zasáhla i tohle domorodé etnikum, které se přesto stále snaží udržet si svůj tradiční způsob života. A to je přesně to co nás zajímá.

Přijíždíme opuštěnou úzkou silnicí přes hory k severnímu pobřeží. Vjíždíme za dřevěnou bránu k molu, kde je zaparkovaných asi 50 terénních drahých aut. Trošku nás ten pohled zklamává a mírní naše očekávání. Malinký snědý chlapík nás posílá k stlučený boudě s názvem Office. Tam si vybíráme ostrov Aroma, nejlevnější ze 7 nabízených ostrovů. Odmítáme za příplatek tři jídla na den a přístřešek (ubytování). Platíme tedy 3 x 15 dolarů za pobyt, 35 za loď (doprava) a 15 za parkování.

Když doplujeme na ostrov, velký asi jako jedno fotbalové hřiště (a možná ještě jedno na kolovou k tomu), žasneme hned na dvakrát. Nejdřív nás ohromí ta krása. Bílý písek, palmy s kokosy a tyrkysová voda (něco takovýho znám jen z filmů nebo drahých reklam). A pak žasneme podruhé, když vidíme, že z několika typických indiánských přístřešků, vyrobených z bambusů a palem, obývají indiáni pouze dva. Ostatní slouží pro turisty, kterých tu ovšem není víc než deset. A protože my turisti nejsme, my jsme Vagamundos, vandráci, steleme si na pláži, hned u vody, ve stínu palem. Indoši nás ještě upozorňují, že je třeba dávat si pozor kam si leháme a ukazují nahoru. Dáváme jim za pravdu. Byla by to pitomá smrt. Zemřít na úplným začátku naší cesty a po pádu kokosu na hlavu.

Když už jsme se opravdových indiánů a jejich způsobu života nedočkali, užíváme si aspoň tu krásu okolo, potápíme se, sbíráme korály a máme tak dárky na příští vánoce vyřešený. Po pěti hodinách na ostrově už ale přešlapujeme na místě. Večer vypijeme litr panamskýho rumu a... jdeme spát. Občas nás probudí dutý náraz do písku blízko nás, ale dutá rána na dutý předmět slyšet není a tak se ráno probouzíme všichni opět živí. Ráno žádáme, zda by nás indiáni, cestou na pevninu, nemohli na pár hodin vysadit na jejich ostrově, kde žijí jen Kunové, bez turistů. Za malý poplatek souhlasili. A tam už jsme byli spokojenější...

Když jsme připlouvali k ostrůvku, kde žijí jen Kunové, připomínal mi na první pohled, jen o málo kultivovanější slam. Hned na kraji ostrova vás totiž přivítají latríny a nepořádek. Oceán je jejich septik. Místo palem je na ostrově nalepený domek na domku a mezi nimi jen úzké uličky. Když do nich ale vejdete a uvidíte tak i do jejich přístřešků, ucítíte klid a pomalu utíkající čas. Vidíte spokojené pobíhající děti, kojící matky a odpočívající starce. Mužů je tu o poznání míň, asi zajišťují obživu. Možná nás sem přivezl jeden z nich. Ženy mají na sobě indiánské barevné úbory a jsou vlastně všechny něčím krásné. U některých se nám dokonce tají dech. Žádná z nich se ale nevyrovná kráse našich tří žen, doma v Praze!

Snažíme se to tu všechno nenápadně a ohleduplně zaznamenat. Indiáni totiž nemají rádi, když je někdo fotí nebo natáčí. Když nás odhalí, skryjí se nebo naopak po nás chtějí dolar.

Viděli jsme jak žijí dnešní Kunové. Jejich ostrovy se tráhnou ovšem přes 200 kilometrů až dolů ke Kolumbii, a je jich tolik, jako je dní v roce. Možná, že na vzdálených ostrovech žijí Kunové tak, jak nám o nich vyprávěl pan Stingl. Kdo ví. To, jak žijí tady a dnes Vám snad aspoň trošku přiblížíme na podzim v našem dokumentu.

Tak a teďka zpátky na pevninu a někde přespat. Zítra se pojedeme podívat zblízka jak vypadá to veledílo 20. století, Panamský průplav. A pak už alou... na Kostariku. O tom vám ale zas napíše Hynek nebo Honza. To záleží na tom kdo dřív zase spadne na motorce. No a teď už teda víte, že já jsem to položil jako první.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.38
Známkováno: 45x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist