Jawa kolem světa II. – Zpátky k bedně

Dálniční klenutý most přes řeku Brisbane se na první pohled nezdá, ale v jeho stoupání má naložená Jawa před horizontem co dělat, aby udržela čtyřku, zvlášť když jsem se kvůli omezení nemohl ani pořádně rozjet. Mám aspoň čas koukat dolů, kde se na nábřeží roztahují haly různých skladišť. V některém z nich je i rozložená bedna, v níž Dingo připlul do Austrálie. A já si teprve tady na tom mostě uvědomím, že velký okruh kolem pátého kontinentu je u konce. 28 000 kilometrů pouštěmi a pralesy přivedlo Jawu zase do místa startu. Jsme ve finále.

Ve chvíli, kdy dávám dohromady tenhle text, je už Dingo uvázán ve svém kotci a čeká na transport do přístavu, ale já jsem vzpomínkami ještě hluboko dole na studeném jihu, kde větrem a vlnami moře bičovaný leží jeden z nejkrásnějších kousků planety, který jsem měl kdy možnost najít – Tasmánie. A děkuju sám sobě za ten nápad si výlet Tasmánií trochu pokomplikovat. Takže, kde jsme to minule skončili? Na nejjižnějším cípu Van Diemenovy země v Cockle Creek.

Tasmánská divočina a Jakubův žebřík

Ráno je tady už pěkně studený. V osmi stupních si drbu hlavu nad mým lehkým spacákem a vzpomínám, jak jsem ho ani v outbacku nevytahoval – ve dne tam bylo 43 až 46°C, v noci dost přes třicet. Tady zase klepu kosu i s vložkou. Přiznávám, že do značné míry je to pomalou aklimatizací, ale dobrá rada zní – kdybyste plánovali podobnou trasu, vezměte si teplejší spacák, protože nahoře stejně vystačíte jen s tričkem přes bedra, zato tady dole nebudete drnčet zubama. Ale co, mám aspoň důvod se uklidit do motelů. Ono směrem k západnímu pobřeží ostrova je to stejně samej slejvák, takže nelituji. Západ je návětrnou stranou, z moře sem jdou mračna odpařené vody, která se na štítech tasmánských hor sráží. Tisíce let nedotčená krajina trpí zásahy člověka jen minimálně, hluboké pralesy mírného pásma a řídká silniční síť jsou rájem zvířat. Někdy mám pocit, že mnohá z nich snad člověka nikdy neviděla, když na mě malá klokaní máma s prckem v kožichu bezostyšně kouká ze tří metrů.

Na hranici mezi pasteveckou částí ostrova a západní Divočinou je městečko Derwent Bridge a v něm jeho největší atrakce – Zeď. Tahle si říká The Wall of Wilderness a jestliže se říká, že zdi lidi rozdělují, tahle určitě není ten případ. Neuvěřitelně nadaný umělec řezbář Duncan (teprve ročník 79) zde již dvanáct let tvoří své životní dílo – skoro 100 metrů dlouhou dřevěnou zeď, v níž je z huonské jedle vytesána celá příroda i historie Tasmánie v tak dokonalém detailu, že se nad tím tají dech a derou slzy do očí.

Když už jsme u toho umění, nelze se nepodělit o ojedinělý exponát hobartské galerie Mona. Už Graham v Cockle Creek mi ukazoval nějaké fotky – dlouhá řada 151 kusů vymodelovaných ženských přirození v takové rozmanitosti, jak to jen příroda dokáže. Grahama jsem tehdy pobavil komentářem, že raději než vycpaná, mám rád zvířátka živá, a na moduritové obtisky mám jako na umění vlastní názor, nicméně přemluvit 151 dívek a dam, aby k tomu byly svolné – to už sakra umění je!
Za Derwent Bridge vás pohltí příroda. Skoro 150 km až do hornického Queenstownu si říkáte, že takhle nějak musela planeta vypadat před sto tisíci lety. Až najednou se v horské krajině něco zničehonic změní a před vámi se vynoří obrovská člověkem – havířem rozrýpaná masa, Iron Blow. Jsem před Queenstownem, do kterého silnice padá ve spirálách. Žije tu dnes asi 10 000 lidí, ale doly už je neživí, dnes je to turistika. Dříve se tu těžila měď a železo, dneska sem peníze vozí cizinci a Australané z kontinentu. Ostatně, když už jsme u těch turistů – místní říkají, že před nějakými pěti, šesti lety sem skoro nikdo ze světa nejezdil. Turistika prožívá i tady svůj boom, takže jestli někdo váháte, nečekejte. Za pár let tu bude turistů jak na Great Ocean road!

U Cradle Mountain už to tak skoro je - nejen, že je vidět pro počasí kulový, ale chtějí, abych odložil motorku a zbylých 5 km se nechal odvézt za peníze jejich busem k jezeru. Tak na to, že není ani jisté, zda udělám jedinou použitelnou fotku, a že hniju celej den v nemokách s návleky na nohou, mi přijde investice do autobusu jako celkem zbytná. Spokojím se s letmým pohledem na kus skály v díře v mracích a jedu do Deloraine a Launcestonu.
Na západě ostrova je národní park Ben Lomond, jehož vrcholným číslem je Jakubův žebřík, Jacobs Ladder - série vlásenek naskládaných nad sebe jako nudle v čínský polívce. Hlavně kvůli tomu jsem tady. Připomíná mi to marocké Vádí Dadés, které jsem měl možnost projet ještě šotolinové v roce 1998. Pak to tam vylili asfaltem a ztratilo to kouzlo pod náporem turistů a cyklistů. Doufám, že aspoň tady dlouho vydrží prašná cesta! Ta vede nahoře až k alpské lyžařské vesničce, která je ale na konci tasmánského léta jak po vymření.
Vracím se dolů na céčkovou silnici, která se záhy taky mění na šotolinu a rozhoduji se Ben Lomond celý objet přes Fingal a Rossarden, nemám kam spěchat. Štěrkovka se střídá s asfaltem, který je místy horší, jindy super s řadou zatáček. Mapa ve Fingalu ukazuje, že se cesta nenapojuje na Esk Highway, ale není to pravda, mají tam novej most a starý zavřený řeznictví, do kterýho bych si teda nic koupit nešel. Tak si naproti dávám konečně dobrý kafe a pokračuju na západ přes Campbell Town krajem ovcí a merina až pod přehradu Poatina. Je to druhá nejvýkonnější hydroelektrárna Tasmánie s největším převýšením přes 800 metrů nad turbínou! Spím ve vesničce, kterou kdysi postavili právě pro dělníky na stavbě elektrárny, takže tu je i malá knihovna s materiály o stavbě a o Hydro Tasmania obecně. Věnuji studiu půlku večera.

Hodně dělníků byli Evropané, i Čechoslováci. Velká nadvýroba elektřiny v nepoměru k počtu obyvatel ostrova je nutná pro těžební a zpracovatelský průmysl, od roku 2006 se rovněž elektřina kabelem Basslink posílá do Austrálie. Systém přehrad Gordon dam a Pedder lake je dneska někdy kritizován za nízký výkon v nepoměru k plochám vodních nádrží, už se ale (možná záměrně) zapomíná, že to byli právě ekoaktivisté, kteří v počátku 70. let zablokovali stavbu další přehrady v systému na řece Franklin. Je to dnes často uváděno jako veliké zelené vítezství, ovšem už se nemluví o důsledcích. Tím bezprostředním bylo 1000 lidí bez práce, ale to už přebolelo. Tím trvalým je, že systém, jak byl navržen, nebyl nikdy dostavěn a jeho výkon a účinnost tak nikdy nedosáhly kalkulovaných hodnot. Proto je dnes kritika díla, které nebylo z politických důvodů dokončeno, ze strany těch, kteří se o to nejvíce zasadili, typickou ukázkou zeleného pokrytectví a populismu.
 

Launceston a jeho skvělé muzeum

Národní tasmánské muzeum automobilismu nedaleko nejslavnějšího tasmánského pivovaru Boags je super, konečně prvně v životě tu vidím na vlastní oči motorku Bridgestone 350 GTR, člověk musí kvůli tomiu až do Tasmánie! Tancuju kolem toho skvostu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako děcko – dvoudobý dvouválec s rotačními šoupátky a šestistupňovou převodovkou byl současníkem naší Jawy 350, ale tím podobnost končí. Ta věc letěla přes 160 km/h a taky stála jako hrubá stavba rodinného domu v tehdejším Československu, zatímco naše třinda se dala koupit za několik platů. Krása, až se tají dech. Napadá mě při pohledu na tu raritu, jejíž výroba skončila po pěti letech s asi 10 000 vyrobenými kusy, čím se měří úspěch? Je jím tahle úžasná hračka anebo lidová Jawa, které se za desítky let vychrlily milióny, a ve výsledku stála fabriku život stejně, jako GTR 350 popravila motocyklovou divizi koncernu Bridgestone? Kdo dnes může soudit?
Kromě dvoudobé rakety GTR mě zaujme jediný originální tasmánský motocykl Champion, který neměl nic společného se stejnojmenným koncernem autopříslušenství. Vyráběl ho pan King v Launcestonu a k pohonu používal převážně dvouválce JAP. Tak vida, i Tassie měla svojí značku motorek!

3000 tasmánských kiláků

Po dvou týdnech se divím, kde jsem to na tak malém ostrově velikosti naší republiky najel? Každopádně už není skoro kam jet a v kapse mám koupenej lístek na nedělní noční loď do Melbourne.
Odpoledne v přístavu Devonport chcíp pes, naštěstí ne Dingo, ale skoro všecko je zavřené. Najezdím po městě pěknejch pár kiláků, než najdu otevřenej lokál, abych tu v teple a s něčím k jídlu přečkal tři hodiny do otevření přístavních vrat.
Před šestou jsem v portu. Motorkářů je tentokrát násobně víc, končí víkend. Vesměs HD, BMW GS a sem tam Guzzi nebo Triumph. A jedna Jawa. Když se konečně motorky daj do pohybu, jeden frajer s naloženým GS se ve větru skácí na zem, nabere cestou obrubník, prohne kufr a vysype spolujezdkyni do trávy. Pomáhám mu „na kola“ (v případě GS je to doslova, protože se přes válec motoru překulí, až má kola do nebe) a když už je všecko ok, prohlížím si jeho samolepky, nalepené po celé motorce: Grossglockner, Stelvio Pass… a na plexi mu svítí česká dálniční nálepka z roku 2015! Nemám to srdce, když ho vidím nad promáčknutým kufrem, mu říct, že si jí nemusel kupovat, že to maj u nás motorky gratis…

Kapitán obrátí v úzké zátoce trajekt doslova na pětníku. Šířka přístavního kanálu není o moc větší než délka lodi, ale maj to kluci sakra v ruce. Moře je díky větru trochu vyšší, bistro nemá žádný kloudný sendvič podle mýho gusta, ale aspoň to dneska bylo bez scének ze strany personálu, asi to Tasmánci míň řeší. Dám zázvorový pivo a čumím smutně z okna jak opuštěnej pes. Tak ahoj, Tassie, bylo to s tebou super!

Ještě nekončíme!

Před dvěma týdny jsem na trajektu do Tasmánie potkal frajera se skoro šedesátiletým pickupem Datsun a dvacetiletým HD na jeho korbě. Dal mi tehdy na sebe číslo, ať se cestou zpátky stavím u něj ve Wangarattě. Odpoledne druhý den po návratu do Austrálie stavím na Tone Street 126 před domem nedaleko dealerství traktorů Belarus.Otevře mi paní Fergusonová, Joe Ann a volá Daveovi do práce. Ten je za chvíli doma a jak se ukáže, je povoláním pošťák, který jezdí na tom nejprodávanějším motocyklu v Austrálii, na malé Hodně s automatickou spojkou a velkými brašnami. Každé dva roky nakoupí Australská pošta 57 000 kusů tohohle nezmara, o kterém ale Dave tvrdí, že už to není, co bývávalo, že je cosi čínského v japonské Hondě… Nicméně jde pravděpodobně o nejprodávanější motorku na světě. Honda jí v různých verzích od šedesátých let do současnosti vyrobila a prodala v množství 68 miliónů kusů!

Dorazí ještě švagr a pak děti ze školy. Při vysvětlování rodinných vztahů se zpravidla ztrácím u druhého kolene, ale tady jsem zmizel jak v Řáholci: Dave i Ann jsou oba bílí, ale mají doma tři černé děti, přičemž mi říkají, že adoptovali jen jednoho kluka, který ale momentálně není doma, další dcera je v Londýně a další v Tasmánii v Launcestonu…
Říká vám jméno toho města něco? Tak poslouchejte, protože tohle by jeden nevymyslel. Zelený starý pickup Datsun 1200 z roku 1962 byl od začátku majetkem rodiny Fergusonových – užívali ho po sobě děda, strýc, bratr a nakonec i Dave, který ho trochu dal do pucu, na jeho korbu naložil svého dvacet let starého Harleje a vyrazil za dcerou do Launcestonu (při kteréžto příležitosti jsme se potkali na lodi), aby Datsuna půjčil do Národního muzea Automobilismu Tasmánie (ano, tam, kde jsem obdivoval Bridgestone GTR350) a H-D věnoval svému zeťákovi. Pak sedl na letadlo, které stojí z Launcestonu do Melbourne jen 29 dolarů a měl vyřízeno.
Z návštěvy Wangaratty je krásné setkání s pečeným klokanem a klábosením o všem možném. A jak říká Dave – při cestování autem se ti takové setkání nikdy nemůže poštěstit, to lze jen v sedle motorky. Z Dinga jsou všichni nadšení. Zajímavé je, že si vždycky všichni myslí, že to musí být velice drahá a raritní motorka. Když se dozvědí, za kolik lze u nás starou dvoutaktní „osmečku“ pořídit, nevěřícně kroutí hlavou.
Dave ráno vstává v pět, ale před mým odjezdem se stihne ještě zastavit, už s naloženou Hondou. Má ty brašny chudák širší, než já a říká, že v nich má přes 35 kg papíru – přičemž je to jen jedna ze dvou každodenních fůr, které musí rozvézt!

Cestou zpátky k pobřeží přes Velké předělové pohoří nakroutím v horách 550 km, což je v těch zatáčkách až až, a úplně vycucanej a hladovej dojedu večer do Bombaly. Cestou potkám v lese na pěti stech metrech čtyři klokany a dole jednoho wombata hloupýho, co cupitá po krajnici vedle Jawy. Nedivím se, že jich je tolik mrtvejch kolem. Než ale vyndám foťák, skočí do trávy v příkopě a zmizí. Škoda, wombate, moh si bejt slavnej!
Večer na laciném stoletém hospodském pokoji na posteli, z níž hrozí mořská nemoc, dlabu dovozovou játrovku, na které stojí DRAVA - JATRENA PAŠTETA, PRODUCT OF AUSTRIA. Nějak mi uniklo, že je Slovinsko znovu pod křídly Rakouska. Že by mi z dění v Evropě za ty tři měsíce tady něco uniklo?

Přes Sněžné hory

Cestou k Jindabyne někde blbě odbočím a když dojde na šotolinu, sakruju, že to nemají v mapě, zatímco před hodinou to měla být prašná, ale už tam asi nějaký pátek leží asfalt. Jenže tady něco nehraje. To něco je sluníčko. Musím si pokaždé pečlivě uvědomovat, že v poledne ho nemám na jihu, jak jsme od nás zvyklí, ale na severu, což mě umí občas dost znejistit. Takže je jasný, že jedu špatně, přesněji - úplně opačným směrem. Nakonec i stále se zhoršující cesta neodpovídá komunikaci, kterou by lidi jezdili do města. Takže dojde na buzolu a následnou otočku. Vracím se asi o 30 kilometrů a na křižovatce se ukazuje, že jsem v rychlosti zaměnil Jindabyne za Jimenbuen. No co, stane se…
Z Jindabyne stoupá přes 20 km dlouhá silnice nahoru do Národního parku Mt. Kosciuszko. Zaplatím 7 Aud a držím trojku u huby. Nahoře je lyžařské středisko Perisher Village, kde už se připravují na blížící se lyžařskou sezónu, a za ním už cesta nemá takové stoupání, motorka si to statečně přebírá místy i na čtyřku, ačkoli na vyskakování to moc není. Cesta končí ve výšce přes 1800 metrů v průsmyku Charlotte pass. Odtud se dá na nejvyšší horu Austrálie buď jen koukat anebo se vydat na celodenní trek k jejímu vrcholu. Ten vůbec nevypadá impozantně. To když se postavíte ve slovenské Lomnici pod Tatry, to je panečku jiná podívaná! Charlotte pass nese jméno po první ženě, která na Mt. Kosciuszko vylezla – lady Adamsové, a je také místem, kde v roce 1994 zaznamenali největší mráz v historii evropského osídlení Austrálie: - 23°C.
Sněžné hory jsou jediným místem Austrálie, kde je po celou zimu sníh a jeho zbytky se místy v podobě fleků udrží i přes léto až do nové zimy.

Mt. Kosciuszko dosahuje výšky 2 228 mnm a má jméno, se kterým se chudáci Aussies perou a převalují ho v pusách jako horkou bramboru. Tuhle malou pomstu jim nachystal cestovatel polského původu baron Strzelecki, který v roce 1840 kopec zdolal a pojmenoval po polském generálovi. Tak ještě, že to nebyl třeba Maďar nebo Fin…
Jindabyne je krásné turistické horské městečko, skoro bych se nebál říct, že alpské. Podobná je i Cooma o sto kiláků dál. A pak už klesáte silnicí údolím řeky Murumbidgee krajem vinic až k hranici nejmenšího australského státu: ACT, Australian Capital Territory. Tvoří ho hlavní město Canberra a kousek přilehlého území tvořeného z poloviny národním parkem.
Málo je takových měst, jako je Canberra, protože málokde měli stavitelé čas a prostor budovat město tak uvážlivě a velkoryse. Australané se nemohli kdysi dávno dohodnout, zda bude hlavním městem Sydney nebo Melbourne – a tak postavili město třetí, ryze správní. Z hlediska navigace a pohybu po městě je to skvělé, nedělá mi problémy se jen se základní mapou proplést centrem, ač je všední den, není žádný „traffic“, ale jedno je jisté – město úplně postrádá přitažlivost, která pramení z živelnosti a z života, kterým města dýchají. Canberra je asi tak přitažlivá jako pro motorkáře dopravní hřiště – přehledná, čistá, prostorná, ale o ničem. Jak se tak projíždím širokými ulicemi směrem k televiznímu vysílači Telstra Tower, marně hledám důvod, který by mě přinutil v takovém městě žít, pokud bych se tam snad nenarodil.

Úzkou silničkou vyjedu k věži, do které se platí vstupné – za výhled na město a taky za vstup do kavárny, kde utratíte další peníze, ale fotky za to snad budou stát. Neměl jsem vlastně vůbec v úmyslu do Canberry zajíždět – velká města mě často spíš odpuzují, ale zvědavost někdy vítězí. Canberra jako správní úřednické město mě odpuzovala ještě víc, ale při volbě ze dvou možných silnic byla při cestě, představovala po několika dnech bez internetu příležitost, a taky je to asi cestovatelsky neprofesionální minout hlavní město. A tak jsem tady. Na věži a koukám dolů na vodní plochy a nicneříkající architekturu.

Do Sydney

Na výpadovce už je dost nacpáno, zelenou vlnu místní semafory neznají, řidiči jsou, jak to ve velkých městech bývá, dost na zabití. Aspoň, že postarší Vietnamka ve věžní kavárně měla dobrý kafe… Nakonec se mi podaří v Bugendore odbočit na céčkovou silnici přes Tarago na Nerrigu a je klid. Jede se nejdřív krajinou ovcí, které po ostříhání vypadají jako oblečené do širokorozchodných manšestráků, a pak přes hory s výškou kolem tisícovky, aby se začalo směrem na Nowru klesat.
Nowra má veliké muzeum letectví, ale já ho musím tentokrát nechat být, abych měl naději stihnout mezeru ve strašné černavé obloze na severu. Sydney by se snad dalo dosáhnout, aniž bych zmokl. A tak volím dálnici M1 přes Wollongong, ona pobřežní silnice je stejně v pátečním odpoledni ucpaná. Nakonec se i příjezd do Sydney zastaví a ucpe. Dává se do deště. Nějaký řidič kamionu se mě snaží přesvědčit, že mnoho z nich (ti ostatní prominou!) má opravdu IQ ve výši počtu svých kol s chromovanými maticemi – strašně spěchá, i s cisternou za zády, od světel ke světlům jako o závod, a nelibě nese, když se v tom dešti snažím procedit s motorkou dopředu. Ostatně i řidiči osobáků v Sydney potvrzují mé starší poznatky o masivní absenci gentlemanství, uhne jeden z třiceti, někteří mezeru i úmyslně zavřou – to by tak hrálo, my stojíme, ty budeš taky! Déšť, nedéšť. Tohle z českých silnic bohudík už skoro zmizelo. V lijáku kličkuji mezi auty a v odstavném pruhu, sjezd na Bondi Junction je ale zavřený a doprava mě unáší s sebou do placeného úseku M1 a do tunelu, který vede na druhou stranu vody. Musím se na druhé straně otočit a stejným placeným tunelem s nápisem „NO ACCEPT CASH PAYMENT“ vrátit zpátky.

Po dvou hodinách cukání a popojíždění velkoměstem jsem dole na Bondi Beach. Potkávám se v Sydney se spoustou zajímavých krajanů – Čechů, Slováků i Aussies s dávnými československými kořeny. Zůstávám v Sydney přes víkend, abych nasál atmosféru a taky abych se vrátil na místa, kde jsem před třinácti lety skoro přesně už jednou byl – tehdy jako novinář na testování někdejší nové Yamahy R1 a XT660. Kdyby mi tehdy někdo býval řekl, že za 13 let sem přijedu na obstarožní třindě skrze pouštní outback, asi bych se smíchy zadávil podávaným suši!
Azyl v Sydney mi poskytl Honza, který zastupuje v Austrálii české svíčky. Na jednom z piv, které jsme vypili na Bondi beach, dorazí Marek, který z batohu tahá knížku Jawa kolem světa! To je už druhá, která v Austrálii prokazatelně je. Vysedáváme v Bavarian Beer, které vede Čech, a domlouváme se, že v pondělí pojedeme kousek spolu. Jako třetí do party se přidá postarší Tony, kterého osud zavál do Austrálie někdy před šedesáti lety ještě s tatínkem, který dělal pro pana Baťu.

Závěrečná

Ráno jedeme s Markem na Eastern Creek, kde na nás už čeká Tony s jeho skoro sedmdesátiletým půllitrovým Matchlessem. Na Eastern Creeku je závodní okruh, kde jsem v lednu 2004 mohl vyzkoušet tehdy novou Yamahu R1 – tak rychle pár fotek s Jawou, samolepku na bránu a šup pryč z města (Eastern Creek je pořád součástí Sydney, ač jsme z Rose Bay ujeli už 60 km!).
Volíme cestu k severu Putty road, vyhlášenou motorkářskou silnici. Zajížďku 200 km do Modrých hor jsem se nakonec rozhodl vypustit – času už není na rozdávání a stejně tam zase bude turistů jak dole na Great Ocean road.

Putty road je super a Tonyho Matchless mi burácí za zády. Dingo se snaží, ale starému pardálovi neujede. To Marek na V-Stromu udělá, kdykoli si vzpomene. Ale protože je od minulého postihu za rychlost v bodové tísni, drží se zpátky. Na půli cesty se Tony rozloučí a vrací se do Sydney. My s Markem dojedeme navečer přes Singleton do Gloucesteru, kde den završíme opulentní hostinou a červeným vínem. Zítra se on vrátí ke svému životu v Sydney a já vyrazím na poslední kompletní den mé australské výpravy – vstříc Brisbane.
Ráno s Markem skočíme na snídani do gloucesterského vyhlášeném Roadies café, kde nám společnost dělají takové rarity jako je Honda 175 či Minsk 125, který se kdysi v Austrálii nabízel za 275 dolarů. Úmyslně jsem použil slovo nabízel, protože by mě zajímalo, jak to bylo se skutečnými prodeji.

Po palačinkách s javorovým sirupem zalitých dobrou kávou je čas se rozloučit. Do Brisbane je to přes 800 km, rád bych dojel aspoň do Byron Bay – nejvýchodnějšího bodu Austrálie.
Svatej Petr, ten starej prostatik, má ale jinačí plány. Po celodenním natřásání na té jejich libové asfaltce mi před Graftonem zvrhne na hlavu kýbl sraček a přinutí mě zalézt do igelitu. Určitě to znáte sami – jak to v těchhle případech obvykle bývá, po pěti kilometrech serpentin je po dešti a dál už se jen paříte. Ale zkuste si to neobléct! Utopí vás, mizera jeden.
Dlouze teď přemýšlím nad tím, v které jiné zemi jsem potkal tak zoufalý asfaltky druhé třídy jako tady v Novém jižním Walesu. Tony něco naznačoval, když jsme se včera loučili, ale takovouhle zkamenělou polňačku jsem tady fakt nečekal. Už to mám! V Mongolsku, kde asfaltu stejně moc nemají, mají občas podobné hrby, které umí dostat Jawu v kile do luftu! Takovou masáž, co dneska zažily tlumiče Dinga, neměly od chvíle, kdy jsme opustili pouštní cesty outbacku. Jinak krásnou a zakroucenou silnici si tak člověk moc neužije, protože v náklonu na tom Jawa zvesela pochoduje ven z oblouku. S cestovním endurem by to byla jiná!

K poslednímu noclehu na cestě mi je osudem vybrán obstarožní kýčovitý motýlek v Tyndale, který má své nejlepší roky za sebou stejně, jako přilehlá pumpa a bistro. Zpozdil jsem se asi o třicet let. Tehdy to mohlo bejt ok, stejně jako paní majitelka, dneska stará dáma ve skoro prázdném domě s klokaní mámou na zahradě. Ale co, hlavně, že v tom počasí nemusím nikde stavět stan – a hlavně ho pak mokrej narvat do bedny k motorce. Za dva měsíce by z něho v Hamburku byl pěknej hermelín.

Do bedny

Poslední ráno je šedivý a parný, rajče k snídani mi už ani nechutná, když pozoruji děti ve školních uniformách, kterak čekají na zastávce na svůj autobus, za nimi hučí dálnice svou pravidelnou melodii. Naposledy skládám naučeným způsobem na Dinga svoje krámy a pak už jen upaluji směrem k oceánu, kde ze zátoky Byron Bay vybíhá do vln skalnatý ostroh – nejvýchodnější bod Austrálie. Stáli jsme s Jawou u nejzápadnějšího Steep Pointu nedaleko Denhamu, u nejjižnějšího mysu u tasmánského Cockle Creek a dneska hledíme na vlny se surfaři a s hravými delfíny mezi nimi tady u majáku v Byron Bay. Dingo má jako dárek parkování zadarmo (maník z ostrahy jen mávnul rukou) a já za ušetřené 4 dolary malý kafe a krátký, leč příjemný rozhovor s Igorem.
Igora zaujala samozřejmě Jawa, teprve pak já – to proto, že jako kluk vyrůstal v SSSR, než rodiče odešli do Švýcarska. Teď cestuje se ženou po Austrálii a v prosinci byl v Praze. Stejně jako řadu jiných zajímá, kde bych tady v Austrálii vzal díly, kdyby se mi vysypala motorka?
„Víš, proč nemá Jawa po světě žádný značkový servisy? Protože je nepotřebuje…“
To se mi to machruje, když už je to do Brisbane k bedně kilopade. Pravdou ale je, že jsem zase cestou potkal množství motorkářů, kteří s moderními mašinami řešili fatální stopky, čekali na díly anebo vezli bike na jutce (pickupu). Ne, nefotil jsem si ani jednu, nemůžu sloužit. Za prvé se to přece jen nesluší a za druhé jsem pověrčivej. Opět se ukázalo, že cestovat na dobře připravené Jawě je možná menší dobrodrůžo, než na moderní mašině.

Uhneme ještě jednou z hlavní dálnice a dopřejeme si malou zajížďku do hor k Natural Bridge, takže hranice mezi NSW a Queenslandem překročíme někde v kopcích. Zaujme mě tam cedule, která hrozí motoristům, že za držení králíka může být pokuta až 44 000 babek! Tak bacha na zajíčky! A na králíčky taky… U Natural Bridge udělám chybu, když se na parkovišti sehnu k zadní gumě. Nejsem dojížděč pneumatik až na plátno a chlupy, co lezou z olysalé gumy, mě dost vyděsí. A když pak držím Dinga na dálnici M1 v pravém pruhu hodinu na 110 km/h, napadají mě takové věci, jako co třeba motorka udělá, když jí teď ta guma rupne. Neměl jsem tam vůbec čumět! Co mě to jen napadlo?!
Když dálnice M1 přebíhá vysokým obloukem svého mostu řeku Brisbane, podívám se dolů, kde v některém ze skladů leží moje bedna, v níž Dingo před třemi měsíci připlul. Oko zavadí o tachometr, na kterém od mého posledního přejezdu tohoto mostu přibylo 28 000 kilometrů a hned vzápětí mám pocit, že mi do očí fouknul vítr nějaký prach nebo co. Jsme v cíli. Nic se nerozbilo, nic nás nesežralo, nic nás netrefilo (kromě té flašky v Port Hedlandu), nikde jsme nezabloudili. Dali jsme to. Sevřu přátelsky koleny nádrž a za pár minut proplétání odpolední špičkou jsem u George před domem v Sandgate.

Za 81 dní ujela Jawa 350/638, o které se obecně říká, že je prý horší než 634, 27 925 auskilometrů bez jediného problému, který by stál za řeč. Přes 5000 km bylo pouštními a nezpevněnými cestami se sériovým vzduchovým filtrem, v teplotním rozsahu od 8 do 46 °C. Průměrná spotřeba sériového motoru 5,6 l/100 km, mazání 1:40 nejlevnějšími převážně 4T oleji třídy 20w50, cestovní tempo kolem 100 km/h. Motor bez oprav, původní lanka, brzdy, ložiska. Potíže byly jen s nedotékajícím benzínem vlivem bobtnajících pryžových dílů palivových kohoutů (bioethanol v benzínu). Vyměněn 1x sekundární řetěz, spotřebovány 3 ks zadní pneu, dvě sady svíček, tři vzduchové filtry, 2x výměna oleje v převodovce a předních tlumičích. Závěr si z toho může udělat každý sám. V knižním zpracování výpravy, které by se mělo objevit na podzim letošního roku, bude podrobnější vyčíslení včetně nákladových položek a snad i graf výkonu po cestě a detaily z rozborky motoru. Snad ten kotec s Dingem během těch dvou měsíců na moři nikde neutopí…

 

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.02
Známkováno: 41x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist