Jawa kolem světa II. – Za dírou bílého muže

Venku to zase žhne, ale mě je to dneska fuk. Žár letního outbacku je totiž vysoko nade mnou, oddělen od mého psacího stolu nejméně dvanácti stopami skály a hlíny, když dávám dohromady další díl příběhu Jawy na cestě jejím pátým kontinentem. Tady uprostřed australského naleziště opálů je totiž všechno zavrtáno do země. Jednak proto, že opály nerostou na stromech, a pak taky kvůli tomu vedru. Vítejte v Coober Pedy.

Jawa kolem světa II. – Za dírou bílého muže

Kapitoly článku

Od posledního řádku, kdy mi svatý Petr lil v Kimberley na hlavu kýbl za kýblem, mě odděluje dalších 6000 australských kilometrů, které definitivně odepsaly druhou zadní Mitasku a vedly žhavým hornickým vnitrozemím Západní Austrálie dolů do Norsemanu, aby mě otočkou k východu přivedly do míst, která byla od začátku jednou z point tohohle příběhu – do země bez jediného stromu, do Nullarboru.

Nullarbor viděti a zemřít?

Tuhle poznámku si někdy v roce 1974 udělal do svého deníku doktor Václav Potužník a také ji použil v knižním vydání svého cestopisu (Nullarbor, země nikoho; 1978). Já jsem tu jeho útlou knížku četl někdy ve dvaceti, což je skoro čtvrt století, a dneska s ní sedím na kameni u cesty, kterou tenhle chlap před 42 lety hnal svou modrou Čízu Matyldu, a hledám černobílé fotky, porovnávám místa a úhly obrázků, hledám v mapě a ptám se místních na místa, která už z map zmizela.

O umírání těžko může být řeč, leda by to bylo nudou. Cesta Nullarborem (Nullus Arbor = žádný strom) má přes tisíc pět set kilometrů, samotná planina skoro tisícovku a od jihu z Velkého Australského zálivu duje strašný vítr. Nemohu si tu nevzpomenout na 3000 km dlouhou argentinskou silnici RN3, nejnudnější cestu Ameriky. Ve srovnání s RN3 je Nullarbor ještě pohoda – osmička se díky vyššímu výkonu s větrem líp pere, spotřeba mě při 26 litrech v nádrži tolik neděsí a navíc se v půlce potkávám s mladým Italem Mattiou na DR650 a ve dvou je to přece jen snazší. Pojďme ale pár dní nazpátek, ještě se vraťme nahoru do Broome, kde začal můj ústup před vodou.

Střepy znamenají štěstí

Když jsem dorážel dlouhý skok z Roebuck Plains Roadhouse zpátky do Port Hedlandu, hlavou mi šla myšlenka, co asi tak o tom dni napíšu do deníku, když jsem neudělal ani jednu fotku a za celých 600 km jsem zastavil jen jednou (!) v Sandfire Rhs pro benzín. Zkapalněná nuda v podobě občasného hltu vody z flašky a to ještě většinou za jízdy, protože jak zastavíte, obalí vás mouchy, takže v tu chvíli vypadá váš obličej jako maková houska.
Australané jsou naštěstí lidé družní a o příběhy tak není nouze. Sotva jsem myšlenku o deníku zasunul někam dozadu pod přilbu, mihne se ve vzduchu něco hnědého a velkého. Hovno to ale není, jako pozdrav od protijedoucího road trainu přiletí prázdná flaška od piva a s křápnutím udělá z letitého světlometu PAL CZECHOSLOVAKIA moderní lampu s čirou optikou.

Stojím u krajnice, náklaďák už je dávno pryč, v ruce pár střepů flašky a jsem rád, že mi to nešlo do tlamy. V tu chvíli jste jako děcko, skoro bych brečel. Proč to?! Děkuji ti, dobrý kolego, rozbil jsi mi nejen lampu, ale i nudu. Zítra začnu shánět, co australského má světla s průměrem 180 mm. A ta příští flaška, ať se ti vzpříčí v prdeli a rupne! Zajímavý zvyky tady občas máte. Jít to o třicet čísel vedle do plexi otevřené přilby, byl by to můj „game over“, Sucháč je prostě „lucky boy“!
Před Port Hedlandem mířím rovnou k motelu, kde jsem spal před týdnem, protože tam byl funkční net za dobrou cenu. Mladík, který mě ubytovával minulý týden, tu není. On tu vlastně vůbec nikdo není, na zvonek taky nikdo nejde, ale je tu klima na plno, takže si chvíli příjemně posedím a pak se vydám někoho shánět.
Děvčeti, které pak se mnou jde zpátky do recepce, by pak daleko víc než tři čtvereční decimetry barevnýho tetování slušelo míň papat, víc se hejbat a hlavně se taky občas usmát. OK, spát s ní nebudu, tak mě to zajímat nemusí, ale její cenotvorba podle ksichtu už je něco, co se mě dotýká – nabízí mi totéž, co jsem tu měl před týdnem za úplně jiných podmínek a dokonce si za wifi řekne o deset babek příplatku.
Venku stojí Dingo s vypíchnutým vokem a tohle nedojedený tele se mě tu ještě snaží vostrouhat jak vokurku, což mi přijde v závěru dnešní zábavné vyjížďky poněkud nevhod, takže dost podrážděně argumentuji, že jsem tu spal minulý týden a všechno, snídani a wifi nevyjímaje, jsem měl v základní a ještě nižší ceně – tedy zda změnili ceny?
Zírá, za překvapeným čelem chaos. Ve rtu ségrovku ze stupačky, nebo co to je, nejspíš se snaží vymyslet nějakou chytrou odpověď, ale má to marný, protože si troufám tvrdit, že hlava někoho, kdo se dokáže takhle zprasit, toho schopna není – určitě nikoliv v horizontu hodin. A nakonec řekne tónem nádražního tlampače:
„OK“, a dá mi to všechno za stejnou cenu, jako minule. Zkusím to příště někde v supermarketu, jestli mi nákup zlevní, když řeknu, že jsem to minule měl za míň…
Druhý den ráno se mi daří vypakovat pěkně brzo, v sedm už házím věci na motorku, vedro jako v pekle a hle – já měl včera pravdu! To, co měla krasavice z recepce ve rtu, musela být fakt moje ségrovka ze stupačky, protože mi na motorce chybí! Tak to je teda dobrej fór! Nasadím rychle novou, zasakruju si u toho, z čeho že to dneska dělaj, protože má pružnost asi jako pardubickej perník, a v osm hodin jsem už dole ve městě na pumpě. Zamávám definitivně Indickému oceánu a otočím kormidlo do vnitrozemí na hornický Newman, kde v kolonách náklaďáků potkám i dvě kopřivnický Tatry!

 

V jednom z roadhousů, kde složím hlavu, je paní v letech celá unešená z motorkáře a z jeho modrejch očí, musí si nutně udělat se mnou fotku, a mě jen tak napadne, proč na mě tolik letí starý báby, sakra? Budu se muset doma mrknout do rodnýho listu, jestli jsem třeba něco nepropás…
V noci pršelo, ale vypadá to nadějně – modrá s bílou je nahoře v rovnováze. Za hodinu už ale lezu do igelitu, u čehož samozřejmě sakruju jako chorá vrána. Věc má totiž dvojí háček. Nejen ten samotnej fakt, že tady v tý veliký zemi prostě nemůže bejt normálně hezky (buď lije z vás anebo z nebe!), ale i volba další trasy k jihu. Z Meekatharry vede přímo k východu na Wilunu 182 km prašné cesty, kterou se dá asfaltová trasa přes Mount Magnet zkrátit o více než 150 km. To ale nesmí chcát, protože na blátě by těch ušetřených 150 km mohlo přijít dost draho.
Proletím deštěm a před Meekatharrou už zase svítí. Jsem na vážkách. Mount Magnet jsem chtěl kvůli pokusu s buzolami, ale je to taková zajížďka, že se mi tam už nějak nechce. Vždyť já mám za měsíc v Austrálii nakrouceno 15 000 km a druhou zadní mitasku na kaši! Mávnu rukou i nad vesnicí Morawa – když přišli zkrátka Češi s Bohemian Downs v Kimberley, nebudou mít nic ani Moraváci, ostatně Moravii měli minule v Ekvádoru. Já už chci bejt z tohohle rozpálenýho pekla pryč!
Mraky na obzoru nevypadají zrovna nevinně, ale už jsem se hnul, tak jedu – a to na východ, prašňačkou jménem Goldfield Highway na Wilunu. Samozřejmě, že v půlce to na mě zase ten nahoře vybalí s plnou parádou, takže lezu do igelitu znovu a jedu tím sajrajtem. Dokud vidím v zrcátku, že to práší, je to ok. Pak zpomalím a zkouším, jak to klouže, takže si u toho málem ustelu. Přední světlo beze skla přestalo v tom dešti samozřejmě svítit, H4ka rozpálená do běla nemá kapky vody moc v lásce.

Kousky cesty jsou vyasfaltované. Snažím se v tom hledat nějakou logiku, ale kromě zpevněných brodů, které chápu, tomu dalšímu nahodilému asfaltu nemůžu přijít na kloub. Jsem za něj ale rád. Jak je po dešti, ohřívají se na něm klokani, takže dneska jsem mezi nimi jak v zoo. Jsou srandovní, když nejsou pod koly, kapsáři!
Bavil jsem se nedávno s jednou dívkou nahoře v Broome, proč asi příroda zařídila, aby klokani neběhali, ale skákali. Pokrčila rameny a jen se potutelně usmála – prý snad kvůli tomu vedru, že je pálí nohy… Jak se ale později ukázalo, byla z Chile, takže klokanům určitě moc nerozumí.

Zpátky u zlatokopů

Dešti zase ujedu a krajinou zlatých dolů dojíždím k večeru s hezkým počasím do Leonory do kempu jako starej mazák. Paní, která mě tehdy (skoro před měsícem) měla za Francouze, mě poznává už na příjezdu. Tehdy jsem přijel z outbacku z Great central road od Lavertonu a taky pěkně pod plynem kvůli dešti! Mezi mými dvěma zastávkami v Leonoře je 24 dní a skoro 8500 km!
Když druhý den ráno v Leonoře tankuju, madam na kase mi říká:
"Co to tam lejete do tý nádrže?"
"Z tý flašky?"
"Jo, před tankováním?"
"To je olej, motor je dvoutakt, tak musím pokaždý míchat fjůl s olejem."
"Skutečně? Dvoutakt jsem nikdy neviděla...", říká ta dáma, která jistě pamatuje, když se tu ještě Abel Tasman dloubal v nose...
"A kudy ho pak při výměně vypustíte?" Tou otázkou mě ovšem úplně rozbila a já jen těžko hledám způsob, jak zůstat vážný:
"Vejfukem, paní...."
O nějakých 230 km jižněji, na jiné pumpě v Kalgoorlie zase mladá, skoro bych řekl, že i ošklivoučká holka s hrudníkem plochým jak nádrž z mustanga, v nose něco, co už nevypadá ani na ségrovku ze stupačky, ale spíš na pojistku pístního čepu ze Zetoru. A na těch prsíčkách vyztužených kdovíčím má jmenovku SAM. Nedá mi to:
„Promiňte, Sam je ale mužský jméno, ne?“
Usměje se. Kdyby vrátila to železo do brněnský zbrojovky a něco se sebou trochu udělala, dalo by se u ní hledat i něco hezkého:
„Sam je Samantha.“
No jo, Samantha – tu si ale každej z nás pamatuje trochu jinak, že jo?. Ta mě nenapadla, jen ten Sammuel.
„Cestujete?“, chytá na první šlápnutí. „A jak se vám Austrálie líbí?“
Chvíli přemýšlím, co stručnýho na to říct? Nestojím nijak zvlášť o žádnou družbu.
„Ale jo, když zrovna po mě nikdo nehází flašky od piva…“, chce se mi odpovědět, ale namísto toho prostě jen zalžu:
„Jo, je to tu GREJT!“
Venku stojí Dingo s čirou optikou. Zkusím mu navlíknout nějakej prezervativ, aby něco nechyt. Mávnu na holku s okovaným nosem a za chvíli už upaluji dál, v hlavě myšlenku na to, jak ta holka se železárnou v nose dělá jisté hygienické a intimní činnosti. S tím si vystačím skoro až do Coolgardie, kam jedu jen a proto, že chci vidět pionýrský hřbitov starého zlatokopeckého města duchů.

 

Zahlédl jsem ukazatel tehdy, když jsem tam hledal cestu na legendární Holland track. Tehdy jsem měl ale už myšlenky jen pro tu cestu, dneska chci vidět krchov. Se značením místních věcí mají občas potíž. Najít někdy recepci kempu nebo motelu je stejně složité, jako pak najít uvnitř své číslo buňky. S pionýrským hřbitovem to samé a až za chvíli chápu proč – není totiž co ukazovat, kam turisty vodit. Pionýrský hřbitov je plot kolem plácku velikosti půlky fotbalového hřiště, na němž není prakticky nic k vidění kromě jedné mohyly s křížem. Protože je ale plot uzamčen, nemáte šanci zjistit, co je ta mohyla zač. Takže si ušetřete cestu a dejte si v Kalgoorlie kafe navíc.

Za doktorem Potužníkem

Večer sedím večer v prázdném baru hotelu Railway a listuji znovu knížkou doktora Potužníka. Jeho Austrálii už nikde nemohu najít. Venkov je na vymření jako ve všech vyspělých zemích světa, baráky zatlučené prkny, rolety hodně dlouho stažené, hospody v lepším případě poloprázdné. Hotely, které se nezměnily v ubytovny pracovníků dolů, jsou zavřené. Není to mrtvé město, ten Norseman, rozhodně ne – turistika ho ještě drží, ale stoupnete-li si na jeho ulici, nemůžete se zbavit pocitu, že stojíte u postele pacienta, kterej to má nahnutý.
Z Norsemanu vyjíždím docela pozdě, počasí přeje. Udělám pár fotek prázdného města, ze kterého ráno odjeli všichni horníci a je to tu jak po vymření. Eukalyptový porost řídne a řídne, až jste uprostřed prérie porostlé scrubem a trsy akácií, která občas připomínají obří brokolice. Od jihu od moře duje silnější a silnější vítr, na obzoru černota, kolem cesty voda. Dojíždím nějakou tlakovou níži, takže občas dám stopku a dám jí čas se posunout. Okolo čas od času skoro vyschlá solná jezera krajiny Dundas a pak přijde nejdelší přímý úsek silnice bez jediné zatáčky v Austrálii a pravděpodobně i na světě: 90 mil, tedy 146,6 km jenom rovně. Vzduch se tetelí nad tenkou přímkou vozovky, ale díky četným terénním zlomům a horizontům to nepůsobí tak děsivě, že byste si šli dát dozadu na bágl šlofíka – jsou jinde ve světě kratší, ale mnohem víc deprimující úseky. Mimochodem jen „australský kousek“ odsud, nějakých 100 – 150 km, běží transaussie železnice, která se tu zase honosí nejdelším rovným úsekem kolejí na světě: přes 500 km!

Nejhezčí jsou na cestování rána, hlavně pak rána ve stanu. Ok, zašpiním se při skládání a trvá to možná o něco déle, než to naházím na motorku, ale… Nevyspávám a mám dobrej pocit z toho, že jsem zase něco ušetřil, tím spíš tady, kde se už zase dá stanovat, aniž by člověku vedrem explodovala hlava. Tak mě napadá, že bych měl zmínit, jak jsem včera vytáhl svetr. Skoro půl druhého měsíce jsem tu igelitku, ve které je ta objemná zelená věc schovaná, minimálně dvakrát denně v ruce (ráno a večer při kempování) a nadával si do všemožných zvířat, proč že to tahám, když jen pomyšlení na něco tak hnusnýho, jako je svetr mi přetápí kotel. Den za dnem s minimálními teplotami nad třicítkou, často vysoko nad čtyřiceti stupni a v ruce máte svetr, jen si to představte tu torturu!
Jenže dnešní ráno se možná podobalo ránu letnímu, ovšem někde na Rujáně! Hledat, kam jsem zahrabal odepnuté větrací panely od motooblečení se mi dvakrát nechtělo a navíc jsem byl pevně přesvědčen, že to je jen na ráno – ale nakonec jsem v tom svetru vydržel celej den.
Několikrát denně teď listuji knížkou Václava Potužníka a snažím se jet v protisměru jeho trasu, stavět na místech, kde ten chlap seděl před 42 lety, představuji si v některých stoupáních tu jeho Čízu Matyldu a je mi častokrát, jakoby tu pořád někde byl, jako bych ho měl potkat u nejbližšího roadhousu. Místa jsou stejná, ale Austrálie se od té doby změnila k nepoznání, mnohem víc se amerikanizovala v životním stylu a ztratila hodně ze svého postkoloniálního kouzla – v očích turisty za řídítky. Ovšem že by se mnou většina Australanů nesouhlasila ve stesku po starých časech. Vždyť minimální hodinová mzda tu je dnes 80 AUD, to je 20 x víc než u nás!
V Maduře Potužník opravoval a zašíval děravé pytle – zavazadla a psal o chatkách, které už se dávno změnily v modernější motel s bungalovy. Já tu opravuji pro změnu lampu zasaženou pivní flaškou – to by se, hádám, v době Potužníkova dobrodružství stát nemohlo!

O kousek dál se potkávám s Italem Mattiou. Makal v Albany na farmě, a když už toho měl dost, koupil v Perthu déerko a vyrazil přes celou Austrálii do Adelaide za štěstím. Nabalenej je jak frontovej parašutista, na hlavě přilbu, kterou někde koupil za dolar! Je s ním sranda, takže jedeme pár dní spolu, cestovní rychlosti jsou překvapivě úplně stejné. Za Cedunou se rozhodujeme držet se ještě chvíli pobřeží a kolem Laura Bay jedeme na Streaky Bay. Slibujeme si od toho nějaký hostel s wifi, ale v městečku jsou jen tři ubytovací zařízení – a všechna beznadějně plná! Při posledním pokusu v místním motelu vzniká velice zábavná situace, když dveře do recepce jsou otevřené, ale nikdo nikde. To by samo o sobě zase nebylo v Austrálii tak zarážející, protože to tak často dělají, jen zanechají telefonní číslo, na které volat. Tady ale není. Řešíme to s nějakými hosty, když se do toho přimotá zvláštní týpek s lahví piva v ruce, která evidentně není jeho dnešní první a družně spustí:
„Hej, odkud, kurva, jste?“
„Já z Itálie,“ odpovídá Mattia, „a on z Československa…
„No kurva!“, houpe se týpek a navzdory svému podroušenému stavu velice rychle chápe naší situaci před recepcí motelu.
„A odkud, kurva, jedete?“
„Tam odtud, ze západu do Adelaide.“
„Kurva!“
„Sháníme tu někoho z recepce…“
„Jo, kurva, já jí zavolám, jsme z rodiny, kurva…“
, houpe se dopředu a dozadu a hledá v mobilu nějaké číslo. Stojím blízko, takže slyším dívčí hlas, který to zvedne. Na to frajer s flaškou piva v ruce okamžitě vypálí své jadrné:
„proč tu kurva nikdo není?! Máš tu, kurva, hosty!“
Chvíli kýve hlavou, pak to típne a omluvně hlesne:
„Je to všechno, kurva, plný!“
To je sice informace na prd takhle v podvečer, ale máme s Mattiou oba huby roztržený smíchem. Týpek se ještě pohupuje pod tlakem alkoholu a zdá se, že něco vymýšlí. Upřímně se bojím, aby nám nenabídl přespat u něj. Ten závod v chlastu by nešel vyhrát kurva ani kontumačně, a tak rychle velím k odjezdu, jede se hledat nějaký flek v přírodě.
Motor pode mnou už drmolí tu svojí smradlavou písničku a já řadím jedna, když ještě slyším týpka říkat:
„Večer je, kurva, nebezpečný jezdit, je čas klokanů. Některý ty zkurvený klokani jsou skoro vyšší než já, tak buďte kurva vopatrný…“

Do Adelaide

Krajina tady na jihu se vlní a má daleko do jednotvárnosti Nullarboru. A co víc, akácie, nejběžnější to zdejší strom, začaly podél silnice doplňovat borovice naplňující vzduch optimistickou vůní. A jak silnice starého Eyra zatočila do vnitrozemí, není ani ten vítr tak hrozný – určitě ne ve srovnání s nullarborskou deskou. Pastviny vystřídala pole po žních a země dostala zemědělský ráz.
Na oběd, který sestává z kafe a kousku chleba, jsme v Kimbě, která – když už asi nemá nic významnějšího – se chlubí tím, že je na půli cesty „across Australia“, ale já vím, že jsem už dávno za půlkou. Nějak se to rychle přepnulo a sprint z Broome dolů outbackem a na východ Nullarborem mě naplnil zvláštním smutkem. Nahoře v horkém tropickém kotli Austrálie jsem nechal kus cestovatelskýho srdce, ač mě ten region nepřijal zrovna za svého, a když jsem pak přijel dolů zpátky do outbacku na místa, kde jsem byl skoro o měsíc dříve, zmocnila se mě nostalgie. Ta městečka nejsou kdovíjak krásná, ale vy jste tu podruhé už jako starej máza, víte kam a co a pak odjedete a víte, že se sem už NIKDY v životě nevrátíte – je to tak daleko a vlastně ani není proč. A to NIKDY zabolí, jako když někdo umře. Definitivnost toho slova může za tu mojí náladu. Už NIKDY, jen si to zkuste říct. Je to jak náhodná známost, která byla fajn, i když třeba ne ve všem úplně dokonalá, ale stála vás úsilí, které nebylo marné. Jedna noc a už se NIKDY neuvidíte, přestože po celý zbytek života budete vědět, že ONA někde žije, ale vaše životy se už na tomhle světě NIKDY neprotnou, ta chvíle se už NIKDY nevrátí. Jako ten zatracenej australskej outback.

V Port Augustě dostaneme tip na Hotel Flinders. Nemá sice wifi a na své nejlepší roky může vzpomínat jako na film pro pamětníky, ale single room tu vyjde na 40% obvyklé ceny a není to přitom nic hnusnýho, jen je to prostě starý jak sama Austrálie. Mattia je Ital a s Íčkama je vždycky sranda, takže se bavím, když jdeme do Mekáče na wifi, nic si tam nekoupíme (protože se to prostě nedá žrát nikde na světě), Mattia šlohne dolar zpropitného, který někdo nechal na stole, a když vybijeme notebooky, jdeme se najíst přes ulici ke konkurenci. Prostě poor boys z Evropy…
Jawa je samozřejmě opět miláčkem publika bez rozdílu věku. Od dětí, které z toho nemají rozum, až po starce, kteří už ho dávno taky ztratili… Jeden pán u McDonald´s opět vzpomíná na panelky 250 a je zajímavé, jak každému ulpí v paměti něco jiného – jeden hladí rukama oblé tvary pomyslné nádrže a světlometu, jiný vzpomíná na „dlooouhé výfuky“ jako cigára. Jiný chlapík zase zná Jawu z ploché dráhy, která je tu celkem populární. Mám problém s jejich výslovností, protože „spedve“ bych fakt netipoval na „speedway“. To ale není pointa, ta leží v něčem jinačím. Chlapík chválí plochodrážní Jawy, že jsou super, bezva zpracování a nakonec to zabije větou:
„… good german quality!“
„Ale Jawa se nedělá v Německu!“
„OK, ale značka je to přece německá, ne? To se hned pozná!“, zazní slovo znalce.
Poklepu prstem na mojí nádrž, kde se zpod tankvaku táhne nápis, jehož nejdůležitější část je vidět: CZECHOSLOVAKIA. A nejspíš jsem tím pánovi zbořil svět. Na stará kolena přišel o iluze:
„Co? Jawa je československá motorka?!“
„Jo, kámo, už skoro 90 let, je to třetí nejstarší značka v Evropě.“
„Oh, fuck! Rýly?“

Tak, to bychom měli. Ne všecko, co má dvojitý W musí bejt nutně z Němec, že jo? Takovej místní wombat by mohl vyprávět. Jde z něj strach, z prasáka, když čumí z křoví a vy letíte stovkou – že by měl člověk moc šancí měnit směr naložené rozjeté motorky, to se říct nedá. To by nebylo jak s pejskem v Carnavonu… A když jsme u těch zvířátek, dneska ráno při balení stanu jsem prvně viděl pavoučka, kterej stál za fotku. Byl jak půlka mýho telefonu. Člověk už tu otupěl v pozornosti, ale dnešní ráno mě vrátilo do reality – je třeba se mít neustále na pozoru. To, že tu obludy nepadají po kilech za krk, neznamená, že tu kolem nejsou.

Dojíždíme odpoledne do Adelaide. Mattiova telstra nefunguje, takže jsme bez navigace a protože hostel v centru vybíral on, jdu se radši s mapou zeptat dívky na pumpě, kde je Hutt street. A pak už se cpeme strašným odpoledním trafficem, teplota dosahuje 39°C. Adelaide je ale městem umělým, byť na australské poměry hodně starým, nevzniklo spontánně, ale nejdříve na papíře – a díky tomu má ulice uspořádány v pravých úhlech. Není zase tak složité se zorientovat a za hodinu se prostrkat mezi auty na určenou ulici. Horší je pak nenápadný smutný hostel najít.
Hostely nesnáším. Raději se rozvaluji v queenroomech hotelů Ritz, Carlton nebo třeba Holiday Inn a chlastám předražený drinky z minibaru – potíž je jen v tom, že na to nemám, takže už strkám fichtla na špinavej dvorek za hostelem a pozoruju, nosíc igelitky z kufrů nahoru do rozpálený cimry bez klimatizace, spolubydlící. Mládež potahující trávu z brka k backpackers patří, zaráží mě ale starší lidé, skoro ve věku mých rodičů. Co tihle tu pohledávají?
Zklamání se nekoná. Wifi free nefunguje, musím si za další 4 dolary koupit svou. Pár týpků je už pod obraz, na pokoji nejsou žádné skříňky, takže všecko leží na zemi, a ve zdi je jen jedna zásuvka. Jsem rád, že večer přijede Charlie, československý emigrant žijící tady už 27 let, a skočíme na pivo. Konečně ochutnám perthské Little Creatures, tolik vychvalované Ale. Vedle baru je herna, přes kterou se musí jít na wc. Dvě starší ženské, ubytované naproti v hostelu, to tam sypou do jednorukých banditů a nevnímají svět kolem sebe. Paka. A pako může bejt halt i starý pako.
Ráno se rozloučím s Mattiou, naházím bágly Charliemu na korbu Navary a jedeme přes nějakou motoprodejnu k němu. Práce na motorce nám zaberou celý den až do večera. Od borce z Nového Zélandu (www.skodaparts.co.nz) mě na poště čeká krabice s novým československým světlometem na Jawu! Protože musím vyměnit drát v zadním kole a nechce se mi zouvat gumu vlastními montpákami, musíme do pneuservisu dvakrát. Starej, trochu nerudnej dědek vypadá, že svý práci rozumí. Sice trochu brblá na mojí silnostěnnou MX duši, ale mávnu nad tím rukou:
„…kdybys, strejdo, viděl tolik pouštního kamení jako tahle duše, nedivil by ses…“

Divím se mnohem víc já, když ho vidím kolo vyvažovat – pouze na hřídeli. Samozřejmě se to na zakrytých ložiskách s tukem moc netočí a on mi tam někam od oka nalepí 45g navíc. Druhý den tam náhodou jedeme znovu, tentokrát kvůli hřebíčku v zadním kole Charlieho bavoráka. Akorát dodělává přezouvání nějaké Ducati ST2 a já jen s otevřenou hubou čumím, jak to přední kolo s dutou osou o průměru asi 30 mm navlíkne na tu patnáctku hřídel, kolo na ní samozřejmě visí mimo střed, a „jakože vyvažuje“ a pak to chlápkovi vrazí do přední vidle a má hotovo. Třeba nic nepozná, ale já cítím, jak mi zadní kolo Jawy „pumpuje“, takže pak někde zkusmo u pumpy zkusím těch nových 45 g bošákem odloupat – a je zase klid. Zajímavá zkušenost.
V plánu je Cleland – klokani, dinga, koaly a další milí obyvatelé australské přírody, ale začneme tou zadní píchlou gumou Charlieho BMW. Pak jedeme do hor. Ochladilo se na polovinu – z 39 na 18°C. V kopcích je spousta cyklistů, stejně málo ohleduplných jako ti u nás. Tenhle týden se tu navíc jede Tour Down Under, takže jsou všude jak urvaný z řetězů.
Z Clelandu je to do Birdwoodu, kde je Národní muzeum motorismu, asi 50 km docela evropskou krajinou. Projíždíme obcí Verdun, která má na ceduli informaci, že se dříve jmenovala Grünthal, pak do Blumbergu – což je právě dnešní Birdwood. Po muzeu jedem na kafe a pivo do Hahndorfu. Vesnice a městečka mají výrazně německý ráz.

Samotné muzeum, kromě toho, že zvenku kvůli prázdnému parkovišti vypadá jako zavřené, působí dole v přízemí dost skromně, ale nakonec je na co koukat. Z československých věcí tam mají panelku 250, ve sbírce svíček naší PAL Super 18F-5 a jakýsi Holden s karosérií z laminátu, ve kterém je zalito snad všecko, co kde tvůrce potkal (šminky, vidličky, diapozitivy, bankovky, noviny…), stojí tam na pneumatikách Barum OR34.

Jak s tou dírou bílého muže?

Dneska fouká v trochu lepším úhlu, Jawa maže pustinou a jen si v kile zpívá, teplota je příjemná, asi jsou meteorologové tady v Austrálii stejní jako u nás. Na slibovaných 45°C nedochází ani náhodou, přestože po obědě jde svetr rychle do kufru. Okolo silnice jsou cedule varující před bezhlavým pobíháním v krajině – to kvůli starým neoznačeným šachtám, do kterých byste mohli spadnout. Já v Pimbě spadnu do krásných očí nějaké mladé Kanaďanky, protože před tím mě žádné cedule nevarovaly, zakecám se u stolu a nechce se mi dál, úplně cítím ty kořeny, kterak vrůstají prkennou podlahou do kamenité rudé půdy Austrálie pod roadhousem. Věčné to dilema sólových jízd ovšem vyřeším disciplinovaně a za hodinu už tankuju o sto kiláků dál v Glendambu. Fuj, to zase bylo vo fous!
S podvečerem přijíždím do Coober Pedy aneb do Díry bílého muže. Svérázné a světově unikátní místo vzniklo před více než sto lety, kdy se tu začaly těžit opály. Zoufalí oportunisté ne nepodobní prospektorům všech zlatých horeček se tu dloubali v zemi a neměli úniku před vražedným sluncem, strom a stín abyste pohledali. A tak přespávali a bydleli v dírách, které sami vykopali při dobývání kamenů. V podzemí je stálá teplota, opály se tu těží kolem dál, ovšem už průmyslově, a městečko Coober Pedy je z velké části zadlabáno do země: hotely, hospody, příbytky i kostely. A jak je to s tím jménem? V jednom z původních abo jazyků znamená právě výraz Kupa-piti Díru bílého muže, z čehož se později vytvořilo anglické Coober Pedy (čti Kúba:Pýdy).

Dopisuji tyhle řádky, ráno naházím bágly na Jawu a naposledy zamávám australskému outbacku, protože je na čase dojet konečně už do té Van Diemenovy země. Nikdy bych neřekl, že je to z Brisbane do Tasmánie přes 20 000 kilometrů…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 27x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist