moto-care



Jawa kolem světa II. – Indický oceán

Během minuty lije. Ale jak! Vyprahlá půda v barvě mědi by musela být hromadou štěrku vysypanou z náklaďáku, aby tohle mohla stíhat vsakovat, a tak se během pár minut řinou potoky barevné vody pod stojánkem motorky, na které jsem si zařídil improvizovaný stan. Krčím se v sedle nad tankavkem a snažím se pod jeho magnetické cípy nacpat rohy celty, abych nucenou přestávku mohl využít k svačině – za deště totiž aspoň nelítají mouchy!

Kapitoly článku

Tady v Austrálii, zdá se, musí jít všechno cestou extrémů. Spěchal jsem z jihu na sever do tropů, protože mi díky díře v počasí svitla naděje spatřit Kimberley, už předtím kvůli období dešťů pro mě odepsané. Jenže je to asi takové, jako zkoušet strčit hlavu do roztočeného stropního větráku a doufat, že zrovna vám to vyjde. Hnal jsem Jawu skoro 3 000 kilometrů podél břehů Indického oceánu, protože za rozsáhlým cyklónem, který na Vánoce utopil Uluru, zela díra modrého nebe a já doufal, že to vyjde. Že to bude jinak, mi začalo být jasné už tam pod tou celtou před Fitzroy Crossing, když jsem si za bubnování deště tahal ze zubů vlákna poslední nektarinky.

Teď jsem nedobrovolným hostem roadhousu Willara Bridge a využívám času k psaní článků a přípravě fotek, ač vůbec netuším, odkud je pošlu. Tady internet není a není tu dokonce ani GSM a u dalšího roadhousu o 150 km dál na Roebuck Plains je to úplně stejné – byl jsem tam už cestou sem. Tady ve Willaře jsem padl do pasti, které jsem se prozřetelně zvládl vyhnout ve Fitzroy Crossing – prašný příjezd k ubytovně se nočním deštěm změnil v mucholapku. V blátě smutně bučí uvězněné krávy a majitel roadhousu a farmář v jedné osobě se je snaží vyprostit. Na auta v kalužích nemá čas. Celé to vypadá jako dětské pískoviště po dešti, autíčka tam, kde dětem vypadla z rukou, figurky krav a celé to z dálky na trávě pozorují tři malí klokani. Oni jsou v pohodě, protože jejich podvozek tu překvapivě funguje dobře a nejsou tak blbí, jako stejky na čtyřech nohách, aby nalezli do toho nejhlubšího bláta. Náklaďáky zůstávají na silnici a pod úzkým mostkem přes řeku se valí voda i se stromy sotva metr pod silnicí. Jestli do zítra nepřestane, nedostanu se ani přes most na západ.
Blátem vede úzký betonový chodníček spojující ubytovnu s hospodou. Ta má oboje dveře dvojkřídlá. Těma by Jawa mohla projet a dostat se přes lokál a čerpačku na asfalt. Zítra ráno to bude jediná úniková cesta z tohohle pekla.

Království obrů

Valil jsem rudým středem Austrálie hlavně proto, abych stihl být do Vánoc v Albany, protože jsem si sem naplánoval výměnu zadní Mitasky, ale vzorek na té stávající v těch vedrech nad 40°C zmizel rychleji, než jsem odhadoval. Mitas Australia je partnerem Jawy kolem světa, prodávají tu hlavně průmyslové pneumatiky a je pravda, že má oblíbená H03ka na zadek Jawy není tady v Austrálii žádným tahákem. Tahákem pro motocyklová média je ale asi pošuk, který na třicet let staré Jawě Austrálií cestuje, a tak jsem teď v Albany Motorcycles a v ruce držím krásnou novou voňavou gumu. A jsem rád, že jsem to stihnul, protože mezi svátky by se tu s vámi nikdo nebavil a vzorek na staré gumě s 12 000 km pod kůží se uprostřed pohnul k mínusovým hodnotám.

Většina australských měst, kromě těch největších, ve skutečnosti nejsou kdovíjak veliká, a tak krátce po poledni zastavuji před výlohou, za kterou jsou nové Kawasaki a Husqvarny. Všecko jde ráz na ráz, motorka šup dozadu na dílnu na stojan, jeden Garry z prodejny po mě hodí chlazenou vodou, druhý Garry na dílně vyslechne můj seznam drobností, které bych chtěl vyřešit a tváří se spokojeně, když vidí, že mám za pár minut vlastní nářadí na zemi a nevadí mi se při práci zamazat. Jeho tím zdržuji minimálně, ale i tak je co dělat:

  • Obě kola ven, zadní přezout, obě vyvážit, srovnat a zkontrolovat výplet
  • Dopnout řetěz
  • Vyčistit brzdy plné prachu z uschlého bláta
  • Svařit oba prasklé zadní pomocné držáky výfuků
  • Srovnat na lisu ohnutou zadní osu (ach jo, už zase)
  • A připájet uklepaný drátek přepínače světel

Mezitím dorazí majitel Zane a ve 4 odpoledne máme hotovo. Garry mi hodí další vodu, v dílně a na prodejně nalepíme žlutou „jawí“ samolepku, spácháme pár fotek a den je pryč.
Albany, kde trávím odpočinkem již třetí den, je nejstarším západoaustralským městem, je totiž o dva roky starší než Perth a Fremantle. Přístav na břehu Jižního oceánu je střediskem exportu obilí, které se tu na Great South ve velkém pěstuje (právě mají žně) a sváží road trainy sem dolů k moři do obrovských sil v přístavu. Překládá se na veliké lodě a odváží kdovíkam - moc bych za to nedal, že ho stejně jako spousty nerostů vydloubaných z australského outbacku kupuje Čína.

Projel jsem dneska nedaleký polostrov Torndirrup, který vytváří pro přístav v Albany ideální klidnou zátoku. On sám je vystaven vlnobití oceánu, za kterým leží ledová Antarktida, a ten ho nijak nešetří. Pobřeží je tu označováno jako životu nebezpečné, protože veliké vlny už spláchly do vody hodně odvážlivců, kteří se přiblížili moři až příliš. Druhá strana poloostrova je proti tomu učiněným rájem s bílými plážemi a tyrkysovým mořem, ve kterém se nikdo nekoupe - spíš než o žraloky tu jde o teplotu vody, která vás ani v létě moc nerozmazluje. Ale kam s tím na magora, který se už koupal o Silvestra v Baltu... Kilometrovou pláž mám jen pro sebe!
Motorka po vyvážení a vycentrování kol rozmlácených outbackem jede zase jako nová. Leckdo si jí tu prohlíží, jeden Číňan mi dneska v hostelu říkal, že je trochu podobná jejich XingFu (aby ne, když je xindl FU kopií naší kývačky), ale že by tady byla tak stará motorka na cestování něčím úplně exotickým, to zase ne. Včera jsem potkal místňáka, který proháněl BMW R75/5 z roku 1970 a podle prachu na motorce to rozhodně nebylo od kavárny ke kavárně.

Táhne mě to na jihozápad mezi tisícileté pralesy blahovičníků, a tak zamávám příjemnému předvánočnímu azylu v Albany a po týdnech v buši a poušti se rád ponořím do zelených hlubin lesů mírného pásma.
Údolí obrů se liší o zbytku jihozápadního rohu Austrálie tím, že eukalypty, které v něm rostou, nejsou nejrozšířenější druhy Karri se světlou kůrou, ale Tingle s hnědočervenou. Mezi nimi lze občas zahlédnout zvláštní jedli Karri She-Oak s kůrou podobnou korkovému dubu. Tenhle strom mě zaujal dvěma věcmi. Za prvé mě zcela odrovnala informace, že jsou stromy samci a samice. Už jsem viděl leccos, ale u sexu dvou stromů bych chtěl fakt někdy být, to musej lítat třísky… Ve skutečnosti ten sex probíhá, když stojím pod nimi a v příjemném letním ránu vidím poletovat množství pylu. Tou druhou věcí je jeho extrémně tvrdé a vodě odolné dřevo schopné tupit sekery a pily. Evropští osadníci jej proto používali na mosty, stavby a později i na železniční pražce. Jen by mě zajímalo, jestli je tvrdší on nebo ona? Některé baby totiž umějí být zatraceně tvrdé!

Po obědě jsem v Pembertonu, kde mě zajímá hlavně strom nazývaný Gloucester Fire Tree. V minulosti, od 30. až do 70. let, se využívaly nejvyšší stromy v krajině jako požární hlásky, protože z jejich korun byl dokonalý přehled, zda někde něco nedoutná. Australská příroda, jako jediná na světě, je požárům dokonale přizpůsobena, ale osadníkům a jejich hospodářstvím přinášely opakující se požáry velké ztráty. Dneska jsou tihle velikáni vyhledávanou turistickou atrakcí. Dva (53 a 65 m) stojí v okolí Pembertonu, městečka sevřeného mezi prastaré lesy, a jeden pak u Manjimupu (51m).
Povede se mi pronajmout za mrzký peníz 49AUD celý vybavený malý domek, Jawa stojí v přístřešku, kde kdysi dělal olejové skvrny na prkennou podlahu nějaký starý Holden, a jediné, co mi kalí radost, je absence internetu a fakt, že zítra na Štědrý den ze mě zase bude bezdomovec – volná je totiž jenom dnešní noc. Když se v recepci nad tím podivuji a v žertu říkám, že na Vánoce mají přece všichni sedět doma na zadku, chlapík se zasměje a řekne:
„…jenže ne tady v Austrálii!“
Tady je všecko vzhůru nohama. Vyperu si, uvařím něco k jídlu a otevřu si knížku, kterou vezu za tímhle účelem s sebou. Přišla totiž její chvíle: Václav Potužník – Nullarbor, země nikoho; 1978. Dneska prvně, když nepočítám zkřížení našich tras ve zalotokopecké Coolgardii, se naše cesty potkávají. Tady v Pembertonu. A tak si listuji černobílými fotografiemi a poněkolikáté pročítám jeho zážitky v krajině obrů, abych byl na zítra připraven. Moje vstupenka do lesa nese datum 24 DEC 2016.

Z útlé knížky už čas ztratil papírový přebal, takže mi v ruce zůstávají jen plátěné nafialovělé desky, z nichž už se sype vazba. Autor v ní popisuje svou cestu na motocyklu ČZ v roce 1974. Četl jsem jí v dospělosti několikrát, a přesto se dneska do jejích řádků nořím s úplně jiným pocitem. Jedu totiž stejnými místy, hledím do kraje ze stejných poloh a dotýkám se stejných stromů jako on před 42 lety.
Jako on jedu z Pembertonu kolem lesního úřadu, z něhož je dnes správa parku, ke stromu Gloucester Fire Tree - už Václav Potužník jej našel v podobě turistické atrakce, na kterou bylo možné vylézt po zatlučených hřebech. Tehdy možná čerstvých, dnes už řádně vhojených do těla mnohasetletého velikána. Dodávám si odvahu a po hřebech lezu do výšky skoro 60 metrů. Jdu do toho srdnatě a klasicky přepálím začátek. V půlce bych už nejraději rozvěsil plíce po okolních větvích, a když se nahoře před první plošinou neprozřetelně podívám dolů pod nohy, nemám daleko k urychlené defekaci a začínám přemýšlet, jak mě asi z těch větví dostane vrtulník. Pár barevných teček jsou ramena a tváře lidí, kteří neměli odvahu a teď hledí nahoru s očekáváním, jak si s tím poradí ten podivín, co si ani nesundal bundu. Někde ten foťák s objektivy a kameru táhnout musím, a tak funím opatrně stupínek po stupínku až na samý vrchol a nemohu popadnout dech. Shora, z koruny, je ten pohled dolů milosrdný, protože hlubinu zakrývají větve a listí obřího eukalyptu Karri, který tu rostl již v dobách, kdy Evropané neměli o Terra Australis ani mlhavé představy.

Z Pembertonu mě stopa Václava Potužníka vede zpátky na Northcliff s včasnou odbočkou na starou Vasse road, prašnou cestu sloupovím majestátných stromů k dalšímu Fire Tree nesoucímu jméno Diamond. Ten je dokonce ještě vyšší a jeho plošina se vznáší 65 metrů vysoko na zemí. Je zvláštní, že na rozdíl od podobně vysokých lidmi stvořených rozhleden se ten strom v té výšce ani nehne, má prakticky nulový výkyv!
Stopuji modrou Čezetu pokřtěnou na Matyldu dál do oblasti řeky Warren a napojuji se na starou požárnickou stezku Heartbreak trail, jejíž prudké klesání mě dovede na místo, které znám z černobílé staré fotografie v knížce, až k hladině Warren river. Sedím tam, a znovu listuji tím útlým svazkem z někdejšího státního vydavatelství Olympia. Myslím, že se obejdeme bez dalších slov, ten pocit je jen velmi povrchně popsatelný. Jste v té knížce, rozhlížíte se očima autora a kladete si otázku, zda to on z motorkářského nebe vidí, zda ho těší, že někoho jeho práce přivedla na stejné místo tolik vzdálené od domova. A navíc na české motorce.

Krajina mysů aneb The Capes

Vánoce, kterým osobně nevěnuji moc pozornosti, přežiji v Augustě na úplném jihozápadě Austrálie, kde se potkává Jižní s Indickým oceánem, a druhý den si plánuji, jak cestou k severu využiju některou z volných vánočních pláží. Jenže je Christmas Day a to tady dole u protinožců znamená prázdniny a všude narváno, a přitom zavřené kdeco, včetně motelů a čerpaček! A tak se vlastně flákám, okouním u moře a povídám si s lidmi, které mi ta náhoda přinese do cesty.
Jedním z nich je vousatý starý chlap Rosco, se kterým si na parkovišti musíme nutně padnout do oka, protože tu bivakuje s valníčkem VW T3 možná jen o málo mladším než moje Jawa. Je z toho více než hodina na útesu, Rosco vzpomíná, kde všude v Austrálii žil od západu k východu, co sjezdil „tétrojkou“ a co na starém BMW R80GS. Snažím se v té jeho angličtině neztrácet, a když ho několikrát poprosím, aby tolik nekvaltoval, začne mluvit v žertu jako zpomalený film. Vyptává se, co říkám na Austrálii, zda ji také vidím jako „lucky country“ a jak se žije jinde na světě. Starej pes, který už má něco odžitýho, nemá daleko do smíchu a má co říct. Koření všech náhod!

Druhým náhodným setkáním je Španěl Max na jedné z mála otevřených pump v Busseltonu. Už zdaleka se hrne z auta a s nadzvednutými slunečními brýlemi se shrbeným krokem valí k nádrži Dinga, na které zpod tankvaku vykukuje část nápisu JAWA MADE IN CZECHOSLOVAKIA.
„Ukonšéte nastub a vystub, dvéze se zavyrajů!“, vypálí namísto pozdravu, čímž mě samozřejmě dokonale odrovná. Max má za ženu Češku a řadu let žili v Praze (dokonce prý zažil v Československu listopad 89) a ve Švýcarsku, než sbalili obytňák a vyrazili po ose přes Afghánistán a Pakistán do Indie, aby po osmi měsících skončili v australském Darwinu. A už žijí řadu let tady, v západní Austrálii.

Fremantle dál k severu

Původně měl být tenhle přístav mým startovním boxem, a tak je jasné, že ho musím jet omrknout a udělat dlouhej nos na jeho kontejnerový terminál. Město má sympatický koloniální ráz, samá kavárna a dýchá z něho historie. Škoda tu být sám. Protože jsem teprve po návratu z večerního průzkumu města zjistil, že jsem byl pár kroků od Muzea lodních vraků (stejně by měli zavřeno), naplánoval jsem to na ráno, a hned z hotelu jsem se odstrčil o tři křižovatky vedle. Start Jawy na hotelovém dvorku byl velikou podívanou. Oni vůbec Australané, jakmile zbystří, že jdete na věc pákou a ne elektrickým tlačítkem, naštelují si oči i uši a čekají asi nějaké srandovní „káteemácké“ hopsání po páce. Grácie, s jakou třinda na sytič spouští, jim pokaždé spolehlivě vykouzlí obdivné úsměvy.

Muzeum už by mělo mít otevřeno, ale nemá. Času dost. Stejně jako v jiných muzeích světa jim i tady jdou hodiny nejspíš pozpátku, a tak pán nejdřív přinese velká fialová muší křídla, na kterých je napsáno totéž, co na dveřích, včetně otevírací doby, na kterou se sere, a s úsměvem je zapíchne do dlažby. Dřepím na lavičce a na moje nenápadné posunky, zda jako vůbec otevřou, ukáže, že za pět minut. Oukej, dřepím dál a nakonec se brána skutečně otevře. Nesměle se optám, zda bych mohl mojí motorku obalenou věcmi přeparkovat před vchod, aby byla na očích.
„Lituji, pane, ale to nejde. Toto není parkoviště, to je muzeum,“ odpálkuje mě nosič muších křídel, a jestli mu fakt něco nevěřím, pak je to to jeho lituji.
„Motorka je ale taky muzeální exponát, lidem by se líbila,“ zkouším poslední munici, ale marně. Pán má pro humor stejný smysl jako pro dochvilnost, a tak vezmu za vděk aspoň tím, že mu pod pult nastrkám tankvak, přilbu a bundu.
Muzeum je bez vstupného a zcela vážně stojí za to. Ostatně, zdrojů má asi dost – lodí se tu muselo za ta tři století rozbít až až. Uvnitř je dokonce kus boku lodi Batavia, která se potopila před více než třemi sty lety, nebo loď SS Xanthao, jejíž parní stroj ležel více než sto let v moři a po vytažení a vyčištění od korálů se rozeběhl. S vraky souvisejí i jejich náklady. V muzeu je spousta místa vydlážděna malými pálenými cihlami. Pocházejí z vraků. Lodě vozily z Evropy do Indie a Austrálie statisíce různých cihel – byl to ideální balast, který navíc v místě nakládky koření dobře posloužil ke stavbám budov. A pak jsou tu také mince. Je chvályhodné, že muzeum lidem na druhém konci světa vysvětluje, kterak vznikl dolar ze starobylého tolaru (thaleru) z Jáchymova, ale na boardu s popisem má fatální chybu, když uvádí, že Joachimstahl byl v Bavorsku (Bavaria).

Pokračuji k severu přes Perth a odpoledne dojíždím do národního parku Pinacles u města Cervantes. V písčité poušti ční k nebi stovky vápencových zubů, mezi které nejen že pustí lidi, ale dokonce i auta. Za šest dolarů super podívaná, tím spíš, že holky ze šikmookého zájezdu mají krátké sukně a vítr pořád ne a ne polevit… a tak chvílemi nevím, kam dřív koukat. Projdu si to a nakonec samozřejmě i projedu na Jawě, trocha toho písku už jí nemůže vadit.
Přes ulici v Carnavonu ke mně přiběhne postarší pán. Přivábil ho zvuk Jawy, protože, jak sám vypráví, jeho táta a jeho kamarád měli kdysi stopětasedmy ČZ z padesátých let (tipuji pravděpodobně 175/356) a procestovali na nich sedmdesátkou půlku Austrálie bez jakýchkoliv vážných poruch. Chodí kolem Dinga a ptá se, zda továrna ČZ ještě dělá motorky, že mívala skvělé motokrosy. Na druhé straně ulice už na něj netrpělivě od auta volá (asi) dcera, a tak mu ani nemusím vyprávět smutný příběh strakonické motovýroby a přesunu se k nějakému levnému hostelu. Zavřeno. To zase bude díra ten Carnavon. Obejdu barák kolem dokola až najdu nezamčená vrata na dvůr. Projdu celý hostel uvnitř až po recepci, že koukám na svojí Jawu oknem na ulici, ale nepotkám živou duši. Dost zvláštní. V dalším podobném zařízení na mě při otázce po wifi koukají jak na princeznu ze Star Wars s posílají mě ke konkurenci.

OK. Projedu tři zatáčky a mířím k totemu CarnavonMotel. Vnímám nějaké auto, pár lidí u cesty a zleva nějaký rychlý pohyb. Prudce trhnu hlavou, abych viděl opálenýho bezdomovce s igelitkou, na jehož volání ten černej pes ani trochu nereaguje a míří si to rovnou na mě. Hlavou mi bleskne, že ten je zaručeně proočkovanej jak pracovnice Červenýho kříže v Džibuti. Brzdit proto nemá smysl, přidávat není na podtočené čtyřce kam, zmůžu se jen na změnu trajektorie, aby neměl mojí levou nohu tak snadno na dosah. Čoklovi to fatálně nevyjde, a jak se drží původního oblouku, trefí ho přední mitaska rovnou na komoru. Dingo naloženej jak cigánská kárka není žádný peříčko, takže přední devatenáctka neuhne a milého rafana prostě přejede, řídítka se mi jen škubnou v rukou, pes udělá pár kotoulů a protože je asi kříženej s kočkou, s trochou povyku odtančí z cesty. Rozbor vzniklé situace s bezďákem se mi nejeví jako cool nápad, a tak Jawa nerušeně pokračuje ulicí až do vrat motelu. Welcom to Carnavon… V recepci mi zvedne náladu Filipínec, který, spatřivše mojí národní příslušnost, ihned česky spustí:
„Jak se maš?“
Prý jeho kamarádka měla kdysi přítele z Čech. Ne, nejsem si úplně jist, jak té informaci správně porozumět, ale nešťourám do toho, protože mi daleko zajímavější přijde následující slovesná zkratka, která Filipínci z Carnavonu a jeho kamarádce utkvěla v paměti. Jeho další dvě slova, která česky umí, jsou:
„Ahój a miminko!“
V ten okamžik si už celý příběh umím celkem detailně představit… Ahój a miminko jsou někdy na časové přímce lidských životů sakramentsky blízko sebe!

Pilbara

Navlečte se do zpootvíraných motohadrů, nasaďte si přilbu a řekněte té svojí, ať vás několik hodin fénuje na prostřední stupeň. V oddechových pauzách po dvou hodinách si do ksichtu vysypte pytel much (k dostání v prodejnách pro chovatele) a zapněte infrák nad vanou. A až se v půl sedmý večer vypotácíte z koupelny, máte částečnou představu typického australského dne nad obratníkem Kozoroha. Vzduch, který má 44°C za jízdy už ani člověka neochladí, ba naopak, vysuší ho jako ta torza mrtvých klokanů a dobytčat v příkopech. Je takové vedro, že prvně v životě vidím chlapa u pumpy, kterak pytli s ledem chladí elektromotory benzínových stojanů! Tady se lidi neptají jako u nás, jestli není na motorku příliš hnusně, tady je na motorku „too hot“, zvlášť když vám na Jawě nefunguje „aircond“.

Z Carnavonu do Nanutarry, nějakých 360 km, to dopoledne odpočatý včerejší pauzou exnu jako prd, ale jak stoupá teplota a asfaltový pruh silnice se noří stále hlouběji do vnitrozemí, elán z člověka vyprchává jak bublinky z hospodské sodovky. V Nanutaře je benzínka Caltex, je to typickej Roadhouse – oáza motoristů v rozpálené pustině, zpravidla bývají u křižovatek, tzv. „junctions“ důležitých směrů: velká plocha pro road trainy, záchody se sprchou i ubytováním, obchod s bufetem a samozřejmě palivo. Já mám pokaždé největší starost, když stavím, najít levou patou hrot bočního stojánku, takže jsem sice zaregistroval u každého ze stojanů jejich typické igeliťáky s kostkami ledu, ale nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost. Teprve za chvíli vidím, jak frajer otevírá jeden stojan za druhým, vyndá prázdnej igeliťák, novej pytel s ledem propíchá šroubovákem a posadí ho přímo k elektromotoru, který klíňákem pohání benzínové čerpadlo. Asi je to model pro Grónsko a je mu taky „too hot“… Je pravda, že mu trvá dobré dvě minuty, než po stisknutí pistole začne do nádrže něco ládovat.

Jakmile někde zastavím, přepadne mě místní komunita much a vlezou mi všude. Do ucha ani do nosu si nevidím, ale vsadil bych se, že cítím, jak tam dělají ty kopulační pohyby, takže používám moskytiéru, ale v té se blbě třeba jí. To vám tam při jídle vnikne jedna nebo dvě mouchy a řáděj uvnitř, smějou se vám zblízka do ksichtu. Takže jsem se naučil jíst i pít za jízdy. Ještě musím doladit čůrání a budu v klidu. To teprve budou denní nájezdy, když se nebude vůbec stavět!
O silvestrovské noci v Tom Price je klid, jakej jsem poslední noc v roce snad v životě nezažil, vždycky aspoň z dálky odněkud zněly ohňostroje a petardy. V Tom Price je ticho jako v pověstným kostele, akorát ta klenba nad vámi je jiná. Čumím po půlnoci na tu oblohu, hvězdy od obzoru k obzoru, a mám vztek, že se v tom nevyznám. Stěží najdu jižní kříž.

A od rána na Nový rok samozřejmě vedro jako v peci, snídám v recepci něco studenýho k pití a snažím se zjistit, proč se Tom Price tak divně jmenuje. Manželé, kteří to tu vedou, jsou z NZ a pán včera postával nad Dingem a vedl už klasické řeči o jednoválcových dvěstěpadesátkách, které se na NZ dovážely.
„Tom Price se jmenuje po jednom Američanovi,“ říká mi teď ráno.
Krčím rameny. Amík tu asi musel něco provést, těžko to pojmenovali jenom proto, že se tu vyskyt – to bych mohl mít reálnou šanci, že to dneska přejmenujou po mně…
„A kdo to byl?“
„American man,“ zazní odpověď, jejíž hodnotu bych přirovnal ke smrkové šišce, kdyby tu nějaká byla.
„OK, ale proč? Tu přespal jako turista? Nebo něco našel?“
„Jo,“ kýve kloboukem chlapík, „železo.
Jenom díky tomu, že v mapě jsem včera viděl hodně dolů na železnou rudu, mě nemůže ani napadnout, že tu třeba sbíral šrot. Lezou z nich ty informace někdy dost gumově, co?
Celý den je pak hodně podobný tomu včerejšímu – vedro, až se vám scvrknou oční bulvy a začnou chrastit v kebuli. A všudypřítomný smrad zdechliny z tlejících zvířat sražených auty. Všude cedule upozorňující na zatoulaný dobytek a krávy běžně u cesty. Se nedivím, že ta stáda pak shánějí vrtulníkem. Tady je například jedna farma o rozloze větší než Belgie! Bych chtěl dělat plot.
Z těch krav mám strach. Dělají čest svému jménu a lezou do cesty naprosto bez ostychu, občas nepředvídatelně mění kurz úprku anebo někdy zírají tak, že to vypadá na souboj. Prostě krávy – pěkný, ale blbý. V jednu chvíli se mi ale naskytne pohled, při kterém jakoby vás uvnitř bodlo, až musíte svádět vlhký oči na ten posranej horkej vítr. U silnice stojí bokem kráva a na něco u nohou se dívá. Jak se blížím, vidím, na co. Na své tele, které tam leží, ale já vidím, že už nikdy nevstane…

Na pumpě u Auski Rhs stojí nabalené BMW GS, nové a asi z půjčovny. Zánovní gumy a na levém padáku hrouda červenýho bláta, nic víc. Patří k němu nezvykle vysoký Japonec, kterému mezi báglem vzadu a tankvakem zbývá asi půlka místa, které mám k životu já. Slovo dá slovo, Jawa ho nikterak moc nezajímá, proč by měla. Jen se vzadu zarazí u výfuků s otázkou, jestli mi to prej nebere olej… Vždyť tu motorku slyšel přijet a dobíhat u stojanu! Motorkář z národa, který dal světu CB750, GSX-R anebo RD350…
„Jo, dolejvám při každým tankování…“, uzavřu pro mě už zbytečněj dialog a jdu dovnitř, protože kromě toho, že tu mají benzín pěkně nataženej, chtějí dopředu zálohu anebo doklady. Jako v Rusku! Prej jim lidi ujíždějí…
„Tak to zlevněte a třeba nebudou,“ vtipkuji, nechávám holce v ruce celou peněženku a bavím se představou, že je prázdná a já bych ujel. Nejsme na tom u nás zase tak blbě, když i tady musejí sáhnout k takovým opatřením!
Odpoledne, celej vysušenej, přiletím do Port Hedland. Turistický průvodce na nějakém letáku, co jsem si vzal na informacích v Carnavonu, zase lhal. Jak jinak. Ostatně, ono jde těžko do turistického letáku napsat:
Ani tam nejezděte. Hornické město s významným a o to hnusnějším přístavem je obklopeno neutěšenou krajinou, skládkami materiálu a minerálů, lesem stožárů a stanovišti zašpiněných road trainů. Uvnitř města je jeden předraženej hotel, několik barů a sázkové kanceláře TAB. Pokud někdy zavítáte do České republiky (to je jedna zapomenutá a málo významaná periferie Německa, která za posledních sto let změnila minimálně desetkrát své jméno i politický kurz), nemusíte trávit čas návštěvou Mostecka a Sokolovska, protože je to nemlich totéž jako Port Hedland.

Broome – poslední přístav před Kimberley

Broome proslulo v minulosti lovem perel (na vrcholu až 80% světové produkce!), kterému udělal konec až nástup plastů a chov perlorodek na farmách. Samozřejmě těmi nejlepšími lovci perel nebyli Evropané, ale Malajci, Filipínci, Japonci a Číňané, kteří sem přinesli svou kulturu. Dodnes je tu část města China town a na populaci je to, kromě po trávnících polehávajících abos, vidět, stejně jako v obchodu, trochu jako v pražské Sapě, ale není mi to nepříjemné. Možná je to tím, že z té kultury cítím pracovitost, což se u kultury polehávání pod stromy a poflakování kolem obchoďáků říct nějak nedá.
Druhou věcí, kterou Broome vešlo v povědomí, je jeho Cable beach, v poněkud kostrbatém překladu Kabelová pláž. Jakkoli je možná kostrbatý, na výstižnosti mu to neubírá, protože právě z této 22 km dlouhé nádherné a mělké pláže se kdysi v 19. století pokládal podmořský kabel předávající telegramy na sever na Jávu a odtud dál až do Londýna. Dneska je Cable beach velkou turistickou atrakcí s řadou resortů a organizovanými vyjížďkami na velbloudech, které tu tehdy využívali jako tažná zvířata, motorů nemaje. Voda Indického oceánu je tu v mangrovových porostech až eroticky přitažlivá v barvě reklamního tyrkysu a láká ke koupání. Pro mě je Broome místem rozloučení s Indickým oceánem, a tak mám samozřejmě vzadu navrchu v kufru plavky s ručníkem. V rozletu na pláži mě ale zastaví výmluvná žlutá charakteristicky australská značka s postavičkou plavce napadeného medúzou. Medúzy s dlouhými chapadly známé pod anglickým výrazem jellyfish jsou smrtelným nebezpečím, před kterým letí plavky zase zpátky do kufru. Vezmu za vděk motelovým bazénem. Stanování tady na severu jsem už dávno kvůli teplotám, vlhkosti a krokodýlům vzdal.

Na východní straně oblohy je vidět nějaká šedá věc neslibující nic hezkého, halt Kimberley už leží v monzunové oblasti a cyklony tu nejsou zase kdovíjak vzácné. V každém motelu jsou instrukce pro modrý, žlutý a červený poplach. Zasmál jsem se při pokynu, kterak si mám kromě plné nádrže vozidla zajistit i zásoby jídla a pití v něm. Mimochodem, při červeném poplachu je jízda s vozidlem trestným činem!
O sto padesát kiláků dál dolévám nádrž u Willare Bridge Rhs a ptám se místních na počasí. Má pršet, zní odpověď, ale tlaková níže, co visí nad východem, se přesouvá od severu k jihu. Nebudu-li extra spěchat, vylije se ta věc přede mnou. Vzhledem k tomu, že všechny prašné cesty jsou už nyní zavřeny, zůstávám na asfaltu, takže ten plán dostává zelenou.
Savannah way vede krajinou baobabů a opuštěných rozkradených aut. I tady tedy znamená vůz opuštěný u silnice pro banální závadu brzké rozebrání. První samozřejmě zmizí nejexponovanější díly – světlomety, maska chladiče, kola s pneumatikami, rezerva ze zadku a koncové svítilny. Pak se rozbijí okna a už to jede. Však jsem si už při tankování ve Willare všiml skladby obyvatelstva… spočítat peníze na krabičku cigaret a dvě plechovky energeťáků to neumí, ale prohánět se v rozkřáplých autech po okolí a vyhazovat z okýnek, co už zrovna nepotřebují, to jim jde jedna báseň. Tomu říkám naplnění vztahu domorodce k vlastní posvátné krajině, jak o tom rád blábolí kdejaký turistický letáček. Když s nimi stojím u pokladny, napadá mě, že by snad místo prachů na blbosti mohli fasovat taky mýdlo s instrukcí na použití a některé předtím vzít tlakovkou, jsou doslova vyválení v blátě jak hroši od hlavy až k patě. Smutnej pohled, ovšem aby bylo úplně jasno, žádný pocit viny z toho fakt nemám. Tady by pomohla jedině léčba prací.

Na dlouhých rovinách před zavřenou odbočkou na Windjana Gorge mi začíná být jasné, že můj plán, kterak zase vyjebat s počasím, tentokrát nevychází. Černá deka visí přímo přede mnou, desítky kilometrů už jedu v jemném poprchávání. Na nemoky to moc není. V tomhle vedru a vlhkosti přes 80% budete ve výsledku mokří tak, jako tak – buď od deště anebo zevnitř zapaření jak milenci v trabantu. Zastavuji a vidím, co se na mě žene, a to dost rychle. Už před pár dny jsem si pro tyhle případy vymyslel nouzové řešení, které teď bez váhání uvádím do praxe, protože ten slejvák je tu do minuty!
Motorku stavím na asfalt mimo jízdní pruh na hlavní stojánek a z lodního pytle bleskově vytahuji folii pod stan, která je hned navrchu. Hupsnu do sedla a celtu přetáhnu přes sebe. A už to jede. Pod motorkou se valí stoupající hladina vody a přívaly vody bijí do celty mého improvizovaného stanu, který je na jedné straně uchycen pod magnety tankvaku, takže můžu jednou rukou v klidu dlabat nektarinku a čekat, až to přejde. Za čtvrt hodiny už zase jen mrholí.

Fitzroy Crossing je do všech stran roztažená aboriginská ves kolem mostu přes řeku Fitzroy. Tady bude slast hledat pelech! Roadhouse ubytování nemá. Posílají mě někam za řeku, že je tam „lodge“ – to zavání vždycky nataženejma cenama. A tak cestou zkouším ještě jednu odbočku k nějakému ubytování, ale cesta je blátivá a mě tak hlavou bleskne myšlenka, že to bude pěkná past, bude-li v noci pršet. Abych se vůbec dostal potom s Jawou ven! Vracím se zpátky na silnici a dojíždím k recepci Fitzroy Lodge, kde mě nejdřív čeká studená sprcha v podobě cenovky jednomístné kobky za 230 AUD (trojnásobek noclehu v Roebuck) a to bez snídaně a internet za prachy.
„Podívej se na mě,“ říkám holce z recepce, „vypadám snad na nějakého prince? Co to je za ceny?“
Je jí to samozřejmě k smíchu a taky je jí to hlavně úplně jedno. Dorazí mě předpověď počasí:
„čekáme vzestup hladiny řeky Fitzroy, srážky dosáhnou dnešního dvojnásobku a v následujících dnech se budou ještě stupňovat…“

Mokrá sezóna je prostě tady, prý jsem se minul o týden, o ten týden, který mi trvalo, než jsem se vyškrábal z Fremantlu sem. Představa, jak se tu stanu rukojmím počasí, mě při těch cenách vyrazí zpátky na parkoviště k motorce. Je půl čtvrté, v sedm je tma. A zpátky do Willary je to skoro 250 km. To stihneme! Teď už jen ukázat dešti záda. Doleju nádrž a ženu Dinga vstříc soumraku.
V jednu chvíli, kdy sleduji v zrcátku temnotu, které unikám, skočí mi ve stovce pod přední kolo malej klokan. Zahlédnu ho, kapsáře mrňavýho, až ve chvíli, kde je od pneumatiky sotva metr, ale naštěstí ne v její ose, v té má tak špičku ocasu, blbec malej podělanej! To se jeden nestihne ani podělat, jen ho „ex post“ polije studenej pot při představě, jak si o jeho záda rozpletu tu přední devatenáctku a přes levej zlomenej klíček si vystoupím na silnici, kde je civilizace nejblíž oběma směry sto kiláků… Jak málo někdy stačí!
Večer jsem zpátky ve Willaře. Od Roebuck Plains Rhs jsem vzdálen jen 150 km, ale najeto mám přes 600. Celej ten sever se mi nějak nedaří, je čas obrátit kormidlo. Ztvrdím to stejkem z místního plemene a večer v bezpečí před crocos z nedaleké říčky poslouchám, jak déšť šumí na plechové střeše. A nevím, že ráno bude ještě horší…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 27x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist