moto-care



Jawa kolem světa II - Běží Dingo savanou

Dole pod křídlem letadla je červené rozpálené srdce kontinentu, někde v dálce Uluru, pod námi Mount Isa. Jawa je už dva měsíce zavřená v bedně a druhý týden čeká v přístavu Brisbane, aby za týden valila támhle dole v hloubce jedenácti kilometrů. Dveře Austrálie jsou pootevřené a držím v nich jednu nohu.

„Austrálie představuje otevřené dveře, za nimiž je hlubina. Odejdete ze světa a vstoupíte do Austrálie“, vystihl odlehlost nejmladšího kontinentu spisovatel D. H. Lawrence. Ač výstižné, smysl jeho definice mi dojde až později. Určitě to není myšlenka, se kterou vystupuji na konci listopadu z letadla na brisbanském letišti. Hlava patří motorce. Loď, na kterou bednu naložili na konci září, přirazila k australským břehům už před dvěma týdny. S pomocí všech dobrých duší, které neodmítají podat ruku, začal jsem věc řešit už z domova, protože australské úřady a jejich procedury představují možná větší strašidlo než tisíce kilometrů prašným outbackem. Každopádně můj karnet je na místě už týden – posílal jsem ho express z domova, jelikož tuhle nutnost vám nikdo neřekne. Ano, vy můžete karnet dovézt s sebou, ale celý proces tím čeká na vás a nabíhá vám skladné v přístavu. A to jsou vždycky nechutné částky.

Hned druhý den to s Georgem, Čecho-Australanem a motorkářem, se kterým jsem se seznámil díky knížce Jawa kolem světa, jedeme řešit. Úřednice už má instrukce od Bennyho, Slováka, který tlačil z pozice své profese Jawu přes moře už při první cestě, a je celkem příjemná. Bedna s motorkou už není v přístavu, dneska celníci, zítra karanténa a co slyší mé uši – bedna by snad zítra mohla být k dispozici. Po zaplacení všech poplatečků, samozřejmě. Vypadá to na zlomení dalšího z mýtů.

O co jde?

Rád si sám sahám na věci, o kterých se vyprávějí strašidelné historky, a Jawa kolem světa je už od začátku nastavená k pootevírání dvířek k dobrodružství, k inspiraci pro další. To byl nakonec důvod, proč jsem zvolil tu nejlevnější formu přepravy – sběrnou službu. To znamená, že si nepronajímáte kontejner ani jeho část, ale dáte fichtla do bedny a s velikou časovou rezervou jej předáte spedici s nálepkou BNE Brisbane. A kolik myslíte, že přeprava bedny o objemu a váze 1,65 m3 a 370 kg na druhý konec Zeměkoule tímto způsobem stojí? Do 10 000 Kč se vejdete! V tom musí bejt zakopanej dingo…
A taky, že je. Avízo poplatků v Brisbane od spedice, která bednu převzala k přepravě, bylo 970 AUD. Ve čtvrtek ráno v kanceláři brisbanského Schenkeru platím smělý dvojnásobek. Zbytek matematiky nechám na vás.

Tím ale úřednické kolečko nekončí. Je třeba si vyběhat permit pro provoz v Austrálii, de facto dočasnou registraci a prověrku, zda jste oprávněn jezdit po druhé straně silnice. K tomu pojištění, jinak se s vámi na úřadě Transport and Main Roads nebaví, navíc musíte pěkně nacupitat s odpovídajícím typem vyplněného formuláře. Na druhou stranu australští úředníci jsou tu skutečně pro vás, ne vy pro ně, takže to stres do jisté míry rozmělňuje.
Bednu mi za pakatel 75 AUD dovezou až pod nos, má otevřené víko a vzkaz od celníků, kterým se líbila jak bedna, tak i motorka v ní. Ani ne 48 hodin po přistání už dávám Dinga dohromady. Věc nevídaná.

Kam?

Máte-li tři měsíce, které se snažíte po obvodě celého roku někam umístit, abyste měli v Austrálii dobré počasí pro motocyklovačku ve všech třech jejích klimatických pásmech, zjistíte jednu věc – že to nejde. A protože cíl je dole v Tasmánii, po staru ve Van Diemenově zemi, je těžištěm vrcholné jižní léto. To v praxi znamená na severu v tropech období dešťů, takže když přilétám do Austrálie, jsem smířen s tím, že deštné pralesy a krokodýly škrtnu, protože co s motorkou v blátě?

Jenže počasí v Queenslandu má zpoždění, deště ještě nezačaly, a George mě nenápadně strká k severu. Nezdráhám se. Zabalím a tři dny po přistání jsem už v sedle směr tropy. Když pár dní na to potkám někoho, kdo se ptá na cíl mé cesty, je z toho srandovní dialog:
„Kam? Do Tasmánie jedu.“
„Ale to jedeš špatným směrem, Tasmánie je na jihu…“
„Však já vím“, kochám se nechápavým výrazem. Cesta je cíl.

James Cook, jeden z velkých frajerů

Subtropické pásmo odděluje od tropů na jižní polokouli obratník Kozoroha. Teploty ve vnitrozemí záhy atakují čtyřicítku, Jawa letí stovkou k severu, klokani jen vykuleně zírají z houštin, protože splašenou dýmovnici ještě neviděli, ještě živé stejky pasoucí se všude kolem, jakbysmet – Noosa Heads, Rockhampton, Townsville. Pinie vystřídala cukrová třtina a banánové plantáže, lesy dostaly ražení botanické zahrady. Kolem Cairns jsou nefalšované deštné pralesy a první stovky prašných kilometrů. Zatím platí, co jsem si o Australanech myslel – nejsou to neandrtálci a pokud musejí z pochopitelných důvodů využívat tisíce a tisíce kilometrů „gravel roads“, nebudou je mít ve stavu jako Mongolové. Tedy alespoň za sucha jde o luxusní gruntovky s dobrým značením, takže cestovní průměr motorky zase o tolik neklesá. Nejedete sto, jedete devadesát, a do zatáček s citem. Ve výsledku to ubíhá, až se práší za kočárem.

K mysu Tribulation, kde v červnu 1770 narazil anglický objevitel James Cook svou loď Endeavour bokem na útes, vede cesta pralesem, vytržená tisíciletému porostu silou buldozeru. Je to ta hezčí varianta cesty do Cooktownu, poslední výspě civilizace na patě poloostrova York. A jak se asi takovým buldozerem dělají v pralese serpentiny? Blbě. A tak místy musím na jedničku – včas řazenou a dobře živenou, hlavně nezastavit! Australani si s tím hlavy nelámou, všecko je tak „pretty easy“ a všem jim v těch kárách bublá něco velikého. A když jsi to nevyjel, není to chyba cesty, koupil sis blbý auto, příště koupíš silnější…

Na západ

Po týdnu jízdy k rovníku je čas otočit se zády ke Korálovému moři a vydat se do pustin outbacku, do rudého srdce kontinentu, které jsem sledoval z letadla. Přes Tableland, nejsevernější část Velkého předělového pohoří oddělujícího zelený pás pobřeží od suchého vnitrozemí, mířím ke Carpentarskému zálivu do Normantonu. Těch 720 kilometrů horkou savanou dá Jawa za den, abych zjistil, že Normanton je jen jedna ospalá ulice se starou hospodou, která je památkou jenom proto, že tu stála ještě v době, kdy tu bylo větší nic než dneska.

Tady okusím, jak vypadá tropický cyklón – období dešťů už je na spadnutí, je čas zmizet k jihozápadu. Projít těmi dveřmi a zmizet v té skutečné Austrálii. Hornická Mount Isa je bránou outbacku. A až udělám poslední tečku téhle první reportáže, rozseknu také otázku dnešního večera – jet do Alice Springs 1200 km dva dny po asfaltu anebo 1000 km pouští po prašnejch? Ne náhodou je při každém rozhovoru nad Jawou hned druhá otázka (po té odkud jsem), jestli je na motorku spolehnutí? Tak co myslíte?

Stejně jako první výprava na Jawě kolem světa, i dvojka má svůj originální suvenýr. Stylová rybička v nové edici Jawa kolem světa II Dingo Story s leptem a s unikátním pořadovým číslem raženým na čepeli by neměla chybět pod žádným vánočním stromkem. Buková krabička, povrchová úprava olej, vypalované logo. Vše "made in Czechoslovakia". Součástí každého balení nožíku v bukové krabičce je molitanová výstelka a ručně podepsané poděkování s motivem Dinga z nádrže cestovní Jawy 638. Koupí nožíku pomáháte nejen Jawě kolem světa v cetě dalším kontinentem, ale částkou 35,00 Kč i Onkologickému oddělení plzeňské fakultní nemocnice. Objednat můžete na e-shopu Jawa kolem světa.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.14
Známkováno: 43x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist