reline_unor



Jawa kolem světa, díl 3. – Písek pouště Gobi

Cesta za písečnými přesypy je delší, než jsem plánoval. Ale znáte to – jste-li blízko, už to neotočíte. A tak se plahočím za přeludem a najíždím další stovky a tisíce kilometrů bez silnic, sbírám černé uhlí v poušti, vidím zlaté doly, ztrácím se a zase nalézám. Až nakonec stojím na dunách olgoje chorchoje. Je z toho 1800 km pouští a motorka zralá na servis. Stálo to ale za to!

Kapitoly článku

ASP Group logo sesafiobank hame JAWA MITASFit neg logo monty Logo MOTOPOINT Logo TOKOZ
Na rovinu – tou poslední větou s vykřičníkem si nejsem ještě moc jistý. Motorka dostala tak do těla, že jakákoliv porucha, která mě na další cestě potká, bude zařaditelná do kategorie těch, které by nemusely přijít, kdyby Jawa neschytala dalších 1200 offroadových kilometrů z celkových 1800, které okruh pouští Gobi měřil.
Na úvod stojí za to nastínit kulisy příběhu. Při mém prvním příjezdu do Ulanbátaru nevyšlo ubytování ani termín příletu balíčku s novými tlumiči. Takže jsem se tu zdržel jen jeden den (to město je neuvěřitelně drahé, vůbec nechápu, kde místní obyvatelé generují své příjmy) a odjel na jih. Do Gobi. V mongolštině je „govi“ výraz pro pustinu obecně a nespecifikuje nijak přesnou podobu pouště jako například arabský výraz „sahrá“. Gobi tudíž zahrnuje i prostory stepí a polopouští, pastvin i samotné vyprahlé pouště, o které se říká, že patří k nejsušším místům planety. Jenže ono se toho nakecá, stejně jako o Mongolsku jako zemi s věčně modrým nebem. A na mojí hlavu už dva týdny den co den padají přívaly vody, až si někdy ve dvanácti stupních říkám, že jsem se asi šeredně spletl a nejsem v Mongolsku, ale na Islandu. Nechám si změnit jméno na Mokrý. Tolik bláta jsem nikdy nezažil a Jawa s tím má opravdové potíže. O tom ale později. Zatím valíme na Mandalgovi.
Tady, na rozdíl od mapy, už vede sto kiláků nového asfaltu. To se to cestuje! V Mandalgovi, které je podle mapy v regionu Central Gobi, není po dunách ani stopa, jen zelená step plná syslů a stád velbloudů, koz a ovcí se zvláštním placatým ocasem. Prý patří k nejlepším lahůdkám na svátečním stole Mongolů… Jawu si místní často pletou s Ižem Jupiter, to byla také dvoudobá dvouválcová třistapadesátka. Přesto si řada lidí vzpomene, že dřív tu Jawa byla řídce, leč dobře zavedená. Jak se tak před jedním z obchůdků, kde doplňuji zásoby, snažím zodpovědět těžko srozumitelné dotazy hloučku kolem, zahlédnu na silnici Yamahu XT660R řízenou někým s blond copem. Před pár dny jsem potkal v Arwajcheeru partu Poláků, nalehko s asistenčním autem. Směsice motorek, blond děvče byla Renata, se kterou jsme si vyměnili kontakty. Poslal jsem jí tedy hned sms, zda jsou to v Mandalgovi opravdu oni. Odpověď přišla až druhý den – to už jsem byl u uhelných a zlatých dolů u Dalandadzagu:
„ano, řešili jsme v Mandalgovi velké problémy s XT – na třech místech prasklý rám, zničená baterie a nefunkční zadní tlumič…“
Několik dní předtím mi Turek Sedat, který jede s XT660 Ténéré kolem světa, vyprávěl o zničeném zadním tlumiči. Možná z Itálie anebo z pražských Čestlic zazní odpověď na otázku:
„z čeho, kluci, ty dnešní motorky děláte?!“
Ani další štace nesplní očekávání, kromě určitého „adventure“ faktoru, protože v opětném závodu s počasím sjedu z kurzu a zabloudím. Večer se ocitnu v hornickém Argelinta Sumu, sto kiláků od původního cíle Dalandadzagu. To se může stát, že jo. Cestou potkávám po již suché a pusté polopoušti zvláštní antracitově černé kameny, které občas vypadají jako ohořelé kmeny. Ok, ale kde by se tu, sakra, vzaly ohořelé kmeny, když jsem dva týdny nepotkal jediný strom?! Stavím u jednoho z balvanů – je to černé uhlí, jen tak, na povrchu. A oni v jurtách topí velbloudím trusem. Možná by se jim ta kamínka z plechu propálila…
Večer stanuji „na dostřel“ výsypkám hlušiny a chytám na notebooku dokonce neznámou wifi síť. Chybí kód. Městečka jsou tu očividně hezčí co do architektury, starší zděné neomítnuté budovy evokují anglický hornický Leeds nebo Liverpool šedesátých let, jen ti Angláni jsou nějaký divný. Hezký je na mongolské poměry i Dalandadzag, který najdu druhý den. A protože přírodě déšť už nestačí, padají kroupy – v Gobi. Svět se v řiť obrací!
Ani tady není po přesypech plných romantiky ani památky. Je třeba jet dál na Khoolt a Khongor. K čínské hranici je to sotva 300 km. Po více než 150 km, kdy už jsem k večeru zase vyždímán jako ty pomeranče v tom džusu, co si tady občas kupuji, zahlédnu na západě… co to je? Els, neboli duny! Zlatý písek s trsy velbloudí trávy na pozadí suchých hor. Řvu nadšením do samoty okolní přírody a nevím, že to nejtěžší mám ještě před sebou.
Samozřejmě, že ve snaze dostat se na nocleh mezi duny to přes veškerou opatrnost zahrabu v písku, který teče kolem kol jako těsto. Nadávám si do všemožných zvířat a antropologických částí, protože co tady s motorkou, která váží 280 kg, když jsem sám?! Rukama to nejde, tahám ven skládací polní lopatku a do vyhrabaných děr nosím štěrk a kamení. S vědomím někoho, kdo má komplet spojkovou sadu v kufru, pak donutím jawu s malou pomocí (ono se to s těmi kufry dost blbě tlačí) vyskákat z písečného sevření, ale dobře mi z toho není. Nocuji u paty dun a myslím na olgoje chorchoje, zda-li je to jen smyšlený tvor anebo je na tom něco pravdy. Tma je černá jako to uhlí a tichá, až to ruší. Vzpomínám, jak jsem takhle v osmnácti vedle své zánovní Jawy 640 ležel v Rakousku ve stanu a fascinovaně si opakoval:
„jsem 600 km od domova… 600 km!“
A s úsměvem usínám, na olgoje kašlu. Noc je chladná. Gobi je celá náhorní plošina vyzdvižená v prehistorických dobách do výšky nějakých průměrných 1000 metrů. I s jejími fosilními nálezy dinosaurů. Ostatně Tyranosaurus Baatar je v Mongolsku aktuálním tématem, protože se nález již odvezený a dražený v USA za milión dolarů podařilo prostřednictví m mezinárodní politiky dostat zpátky do země původu. A Baatar má v Ulanbátaru na Sukhbátarově (nově Čingisově) náměstí svou vlastní expozici.
V Khongoru nalézám druhý den moderní turistický kemp s restaurací a americkými turisty. Jedna ze starších dam se zájmem okukuje motorku a mapu trasy na levém kufru a ptá se na podrobnosti plánované cesty přes USA. Je z toho kontakt a pozvání na obytný steamboat do Oklahoma City. Proč ne?
Od majitele se slušnou angličtinou dovídám, že nemusím zpátky na Khoolt, ale že na sever na Bogd vede přes hory cesta, z níž je pak pohodlně vidět město vzdálené 135 km. A v tu chvíli začíná opravdové dobrodružství! Cestou na sever někde uhýbám z kurzu, byť po docela slušné gruntovce. Domluva s místními pastevci, kterých zase v polopoušti není tolik, drhne. Na otázku „Bogd?“ zpravidla nahlédnou do mé mapy v tankvaku a ukáží mi Bogd na mapě. Nějak nechápou, že tohle mě zrovna nezajímá, že chci vědět, kudy na ten Bogd jet. Možná to sami úplně nevědí, jen mávnou neurčitě rukou. Možná je v tom kus asijské povahy, že neumějí odmítnout a říct, že nevědí, a tak improvizují bez ohledu na následky.

Uhýbám z trasy a jedu určeným směrem, ale cesta se ztrácí postupně ve starých kolejích, kterými nic nejelo nejmíň rok. Je tu hodně písku a já trnu, že to zase někde bez pomoci zahrabu. Už dávno jsem přejel původní kilometráž, když vjíždím do hor, kterými si hledám cestu k severu. Hlavně se dostat na druhou stranu, tam už podle vrstevnic v mapě nebude problém Bogd najít. Nahoře ve výšce 2000 metrů to ovšem končí tak, jak jsem se obával – slepou roklí, ze které nevede další cesta vzhůru. S benzínem se blížím k červenému, s vodou už v červeném poli jsem a nervy tam budou, než by se řeklo švec. Hlavně klid, hlavně klid!
Pastevci jsou tady úplně marní. Vyjíždím na hřeben prudkým rozjezdem proti svahu. Řešení to není, ale v dálce zahlédnu bokem mezi kopečky vyjeté koleje. Vracím se kousek dolů, přejíždím vyschlé stržené koryto řeky a dostávám se na jinou cestu. Po dvaceti dalších kilometrech nejistoty jsem v průsmyku u opentlené kamenné mohyly. Hromada kamení páchnoucí tlejícími obětinami a zbytky jídel je dobrým znamením, stejně jako poměrně čerstvá lahev od vodky u cesty. Vím, že mám vyhráno, dolů už se dostanu, a jako už tolikrát jindy si nadávám a slibuju, že už nebudu příště tolik riskovat. Hlubokým štěrkem říčních řečišť to jde s jawou obtížně, ale člověk už ví, že s benzínem vystačí. V Bogdu jsem následující den s najetými 270 km!
Mezitím samozřejmě stihnu ještě dvakrát zmoknout. Jednou se schovám u pastevců v jurtě a dostanu pár kousků tvrdého kozího sýra. Tvrdého tak, že si na něm skoro zuby vylámete a vaše střeva to stejně nedají, to mi věřte. Brrr. Podruhé stíhám navečer postavit stan. Pak ležím uvnitř a poslouchám, jak se bouře blíží rovinou bez jediné překážky a stromu. Zní to jako voda valící se údolím z protržené hráze, až to nakonec vší silou narazí do stanu, který jsem se tady naučil kotvit a vázat tak, jako nikdy předtím. Nejdřív prší jemně a vodorovně, pár kousků textilu a tři duralové tyčky se klepou jakoby měly v následujíc vteřině uletět do Číny, a pak se nebe protrhne. Veškerá romantika deště ve stanu, kterou všichni známe, je pryč, když si představuji ten „šau:r“, jak tady říkají tomu lepivému blátu. Z Bogdu do Gučin Usu si ho užiji po kolena.
Lidé, se kterými jsem mluvil o Mongolsku před odjezdem jsou buď chorobní lháři, nebo tu nikdy nebyli anebo četli stejný bedekr jako já! Lidé, se kterými jsem se setkal následně v Ulanbátaru a kteří tu jsou už skoro dvacet let, říkají, že tak před deseti lety se klima začalo měnit a poslední roky je mongolské léto skutečně dost mokré. To je mi platné, když přilepen do bláta odmontovávám přední blatník. Škrabák bláta, který jsem si doma do předního blatníku nanýtoval, se za ty kilometry v Mongolsku obrousil a je srandovně neúčinný. Bláto bleskově zablokuje přední kolo a jde na hubu s takovou rychlostí, jakoby jste si na tom blátě zamáčkli přední brzdu. Problém je v tom, že blatník nejde sundat bez demontáže předního kola a to tady nesundám, protože v blátě napostavím motorku na stojánek. Odstraňuji tedy houkačku a vážu blatník na několik fofrpásek pod spodní brejle. Motorka se rozjede a prodírá se statečně materiálem, ze kterého by se dala vymodelovat celá druhá terakotová armáda. Škoda jen, že mi blatník natřásající se na fofrpáskách doničí kluzáky vidlice a roztrhá obě gumové harmoniky. Tady ale není čas na drobnosti. Kolem trčí několik osmikolových cisteren, které v protisměru mířily do Bogdu. Těch sto kiláků do Gučin Usu „jedu“ pět hodin a motorku zvedám nesčetněkrát. V tom klouzavém blátě je to obzvlášť srandovní disciplína a do všeho toho zoufalství se někdy musím sám sobě vysmát. Bavili byste se jako nikdy předtím!

Poslední úsek na Marzad není tolik používanou cestou jako přímá cesta na Arwajcheer, ale je po asfaltu kratší o polovinu a podle místních je to „šau:r – b:chko“, tedy prakticky bez bláta, jen se dvěma brodíky. Ten první nestojí za řeč, přestože furt prší a je čtrnáct stupňů. Ten poslední je už těsně před silnicí, z návrší jsem už viděl násep asfaltky, ale dole je rychlá říčka. Hlavně se nepodělat. Nahoře jsem viděl dvě jurty, když tak by snad někdo pomohl dostat vorvaně na břeh. Hup do vody. Je to po kastlíky, utopené výfuky opět změní zvuk, proud z pravé strany valí vodu přes stehna i karburátor. Hlavně to nenechat zhasnout! Přes spojku držím otáčky a jawa poslušně vyleze na břeh. Nevěřil bych, kdybych to sám nezažíval!

Zbývá nějakých pět set do Ulanbátaru. Dvě kila před cílem se při platbě na pumpě přebírám tou hromadou bankovek s nesmyslnými nulami, když slyším jasnou češtinu:
„tobě to Mongolsko ňák trvá, já myslel, že už budeš dávno pryč…“
Zvednu oči. Vidím pohublou zarostlou tvář a v ní široký úsměv krajana. Ždáňa! Cyklista, co šlape do Tokia (prvně jsme se potkali na ruském Altaji), na kterého jsem v tom marastu mongolského bezcestí tolikrát myslel.
„Já se támhle suším,“ povídá.
Jsou to příjemné dvě hodiny u krámku, kdy si o překot sdělujeme zážitky posledních dvou týdnů, přestože tuším, že mi na sprintu do večerního Ulanbátaru budou chybět. Líčí mi, jak kousek po kousku překonával trasu, kterou já jel minulý týden, jak každý den mění prasklý drát v zadním kole (nelze bez demontáže kola a pláště!), jak po něm jdou psi (kterým já vždycky hravě ujedu a ještě se bavím tím, jak je nakrmím prachem a modrým kouřem jawy)… tohle je pravý blázen! Slibujeme si, že se v pondělí v Ulanbátaru zkusíme zkontaktovat a to už ujíždím vstříc víru velkoměsta, které mělo před deseti roky sotva 400 000 obyvatel, před hospodou stáli koně a na ulicích byly tři moskviče. Dnes má oficiálně 1 200 000 obyvatel a centrum se skleněnými budovami připomíná jakékoliv jiné pulsující city. Vedle skla a oceli se krčí dřevěné pokřivené stavení Muzea obětí komunismu a pře dním parkuje prodloužený osmimetrový Hummer. Jak typické. Ještě že toho Lenina už z centra odvezli.

Informace o redaktorovi

Pavel Suchý - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (96x):
Motokatalog.cz


TOPlist