Jawa kolem světa, díl 10.- Stahlratte a motoland Pabla Escóbara

Letenka pro motorku z Panamy do Bogoty vyjde na ty samé peníze jako jízdenka na starém škuneru Stahlratte. Je to dražší o letenku pro vás. Je to rychlejší, ale bez romantiky. A protože jsem nenapravitelný romantik, absolvoval jsem cestu z Panamá City džunglí do zálivu San Blas, kde jsem se nechal naložit na palubu motorové plachetnice společně s dalšími desíti motorkáři z celého světa a asi osmi backpackery.
Stahlratte, jak se škuner jmenuje, velí německý kapitán Ludwig Hoffmann a stálou posádku tvoří jen tři lidé – Novozélanďan Rusty a dvě Němky. Takže se předpokládá už předem, že cestovatelé přiloží ruce k dílu. Vždyť třeba jen na vytažení jedné plachty je potřeba tří nebo čtyř chlapů u lana. Plachetnice pendluje už od roku 2006 mezi San Blas a Cartagenou a poskytuje romantickou přepravu všem cestovatelům, kterým v cestě stojí Darien Gap – přerušení Panamericany na hranicích mezi Panamou a Kolumbií.
Součástí cesty je návštěva Indiánů kmene Kuna Yala na ostrovech San Blas a zastávka na čarokrásných rajských ostrovech Coco Banderas v jižním Karibiku. V ceně je i asistence s papírováním na kolumbijské straně. Celkově cesta zabere pět dní. Škoda, že se ta malá potvora tak houpe…

Pro plavbu na Stahlratte jsem se zaregistroval už někde mezi USA a Mexikem a jako většina cestovatelů mířících dolů jsem Střední Ameriku trochu proletěl a ošidil – nechtěl jsem zmeškat, to dá rozum, protože další termín byl až 6. prosince, tedy o tři týdny později. To by mi dost nabouralo plány a navíc, tři týdny čekání někde v Panamě by něco stály. Po kvapíku jižním Mexikem, Guatemalou, Salvadorem, Hondurasem, Nikaraguí i Kostarikou jsem už v Panamě věděl, že stíhám a ubral. Dovolil jsem si pár dní v Las Lajas, kde jsem se překrásně spálil, přesněji řečeno jsem na tropickém slunci skoro shořel a proměnil se v hada svlékajícího po cárech svou kůži. Super zážitek.
V Panamá City jsem mohl obdivovat průplav a most Puente de América na jeho jižním konci. Většina cestovatelů využívajících služby Stahlratte se ubytuje v hostelu Panama House BB a odtud ve skupině odjedou v daný den do San Blas. Stejně jsem to udělal já, ale ještě předtím jsem zamířil do staré Panamy hledat ruiny města vypáleného v 17. století pirátem Morganem. Říkají tady tomu Panama Viejo, stará Panama.

S papírovou mapkou, kterou pro turistickou kancelář Vyjel a Zabloudil namaloval asi nějaký disgrafik, jsem v metropoli koukal jak stepní želva, takže jsem vzal za vděk tzv. Jižním koridorem (Coridore Sur), estakádou vedoucí z poloviny nad hladinou moře podél pobřeží směrem k letišti a také směrem ke Staré Panamě. Slovíčko „Cuota“ na ukazatelích značí, že jde o placený úsek, ale to jsem věděl.
Co jsem netušil, bylo, že neexistuje možnost platit hotově. Na to jsem přišel až poté, co jsem odstál frontičku s řadou aut za krkem. Na ceduli sice svítí, že moto platí 1,5 usd, ale peníze není komu dát – musíte mít elektronickou kartičku.
Černoch sedící na rybářské židličce vedle budky prachy nechce. Ukazuje, že mám vycouvat a jet někam jinam. Dobrá rada na zlato! A jak asi? Zezadu už někdo troubí. Znovu ukazuji zřízenci dva papírové dolary a on zase ukazuje, že mám auta za mými zády přecouvat anebo snad přeskočit. Je mi vedro. Zase troubení. Naposledy ukážu dolary. Nic. Strkám je do kapsy, řadím za jedna a závoru objíždím. Nikdo nepíská, nikdo nestřílí. Auta, co stála za mnou, mě za chvíli dojíždějí a z jejich okýnek trčí zvednuté palce. To potěší, teď už jen aby si na mě někdo nepočíhal na výjezdu…

Dobře to dopadlo. Za dva dny bude stejná scénka na stejném místě, akorát že v počtu sedmi motorek a s drobnou odlišností v tom, že nám budou nabízet ke koupi kartičky za 8 usd. Na nějakých 8 km koridoru je to trochu drahá sranda, takže to nakonec budeme řešit úplně stejně. Měli by si vzít vzor z Kolumbie, kde mají motorky na mýtnicích placených úseků zvláštní průjezd a neplatí ani floka.

Panama Viejo najdu snadno. Stačí se zeptat. Staré zdi a očouzenou věž středověkého chrámu obklopuje tropická vegetace, ale jsou tu pěšinky a popisky. Pirát Morgan byl pro mě vždy jen románovou postavou a frajerem, po kterém se jmenuje rum. Tady je jeho „dílo“ hmatatelné. Španělé si mohli o průplavu nechat akorát tak zdát a ve středověku na mulách přepravovali veškeré zlato na karibskou stranu pro transport do Španělska. Místem, kde se zlato před transportem z pacifické strany shromažďovalo, byla právě Panama.
Španělé a jejich zlato byli samozřejmě solí v očích britských panovníků, kteří používali všechny prostředky v souboji s pyrenejským impériem. Najímaní piráti byli jen jedním z nich. Nejslavnějším z nich byl Francis Drake, druhý muž, který obeplul Zeměkouli. Morgan žil o sto let později, ale nebyl to o nic menší prevít. Panamu spálil a vydrancoval tak, že museli postavit novou o tři kilometry dál. Dneska historické ruiny ostře kontrastují se sklem a kovem moderních mrakodrapů.

Před Panama House už stojí DR650 a čtvrt století starý dvouventil BMW GS s pětačtyřicetilitrovou nádrží HPN. Starý krám, nad kterým srdíčko vždycky zjihne, patří Němce Susanne, která na něm jede sama celou Panamericanu… stejně jako její stroj je postarší a ošuntělá, ale má hluboký respekt. Večer u stolu kapesním nožem na prvočinitele rozebere svou utopenou GPS. Žasnu nad její všestranností. Ovšemže si druhý den jede do centra koupit novou navigaci, ale aspoň to zkusila opravit. Její BMW má nějaké potíže s elektrikou. Jakmile zmokne anebo zvlhne, což je tady v Panamě v období dešťů celkem časté, přestane pálit jeden válec. Všechno vyměněno, ale stará německá kráva si staví hlavu. Má nárok. Ta věc má prý najeto 470 000 kilometrů!

Déerko patří Kanaďanu Davidovi z Alberty. I on míří dolů do Patagonie. Za dva týdny ho znovu potkám v kolumbijském El Peňol. A dorazí další, vesměs osamocení jezdci – Australan na GS, Kanaďan na V-Stromu, Amík na KLR650 (zde docela rozšířený model s pevnou kapotou), Ind na GSA, Surinamec na V-Stromu, Holanďan na GS800… všichni pak sedíme u stolu na palubě Stahlratte, Ind Arun vytáhne flétnu, jeden z německých backpackerů se dokonce vytasí se saxofonem a mezi karibskými ostrůvky nasvícenými úplňkem zní jazzová muzika. Svět je malá vesnice, kde se všichni nakonec sejdeme na návsi, jen se musíme odvážit vytáhnout paty z domu a na tu náves si dojít.

V té souvislosti musím z Karibiku na chvíli utéct do Kolumbie, kde mě čeká setkání s Čechy Pavlem a Naďou, kteří si před časem vzali do hlavy, že projedou všechny státy světa na H-D Electra Glide Ultra Classic. Všechny, takže nejen po krásné silnici lemované hotely pro držitele zlaté karty Visa! Mají Evropu a všechny tři Ameriky komplet bez ostrovních států Karibiku, tedy 67 států. Jen Jižní Amerika dala 38 000 km, jejich Haryk má dnes 113 000 km bez jediné opravdové závady, protože baterka nebo guma se nepočítá. Podle fotek, co jsem viděl, je to občas docela boj, když dojde na terén nebo město (pojedeme spolu asi 1200 km z Cartageny do Bogoty, takže mohu posoudit), ale jedou a jedou a s každým ujetým kilometrem lámou mýtus o nezbytnosti okovaného cendura pro podobné podniky.

Železným trupem Stahlratte chvěje šedesát let starý čtyřválcový diesel Volund o výkonu 230 k při 280 1/min, slovy dvě stě osmdesát otáček za minutu! Jen přiblafává, protože jsme předtím vykasali latinské plachty, podle kapitána Hoffmanna poprvé v letošním roce! Je pět ráno a škuner vyrazil od pohádkových ostrovů Coco Bandero na svou cestu do Cartageny. Včera jsme se celý den potápěli mezi platýze a skákali z lana zavěšeného na ráhnu do vody. Předevčírem bylo na ostrůvku BBQ. Bílý písek, zelenomodrá voda, kokosové palmy a mezi ostrovy zakotvený škuner jak z knihy Dva roky prázdnin. Nikdy bych nevěřil, že zrovna stará Jawa mě někdy doveze do takové idyly! V euforii jsem se krátce po připlutí k ostrovům vrhnul ze zádi lodi do moře s kamerou v ruce, abych měl libové záběry. A abych měl jistotu, skok jsem opakoval. To jsem neměl, protože mi kamera vyklouzla z ruky a klesla do desetimetrové hloubky… do hajzlu! Jednu mi ukradli v Mongolsku, druhou si utopím jak debil.
Kapitán Hoffmann sice nevypadá jako typický mořský vlk, ale když mu říkám o kameře pod kormidlem jeho lodi, jen s klidem (jakoby se to stávalo při každé plavbě) vezme ploutve a brejle se šnorchlem a jde pod vodu. Dvacet minut hledáme. Když už se smiřuji s tím, že je po kameře, Američan Mark z Idaha očima ostříže kameru dole spatří. A kapitán ji na první pokus vynese nad hladinu – pořád v režimu ON! Bouřlivé ovace a docela dobré záběry! Večer jdou piva na moje jméno!

Jakmile se od ostrovů loď dostává na širé moře, začínají být vlny větší a větší. Rychle blednu a záhy už krmím ryby. Nejsem jediný, ale jsem zaručeně první, kdo vyhodí humry od večeře zpátky do moře! Bylo jich deset kilo za dvacet dolarů (!), co je ten starý Indián v kánoi dovezl až k lodi. Po několika hodinách trápení mi Rusty dává nějakou pilulku, po které většinu zbylé plavba prospím. Při občasných výletech na WC registruji, že je venku bouřka, v kuchyni řinčí nádobí a mořská voda se hrne přes palubu a přivázané motorky. U Jawy nasolené už z Bonneville by mi to bylo jedno i kdyby mi nebylo tak zle, teď je mi to jedno dvakrát. Kdyby si sám Poseidon chtěl na té jawě zajezdit, bude mi to fuk. Tápu útrobami plachetnice a dávám pozor, abych nešlápl na jiné nešťastníky, co po spolknutí pilulky proti mořské nemoci leží jako prkna na podlaze podpalubí. Jestli já radši neměl zaplatit to letadlo…? Nahoře na můstku stojí obtloustlý rodák z Brém Ludwig a vypadá, že je šťastný.

„Trochu nám fouká,“ zašklebí se, když spatří můj zelený ksicht na schodišti k záchodu a pohodí prořídlou hřívou a la Česílko. Je to řízek. Dvacet let vodí po mořích a oceánech celého světa tenhle sto deset let starý škuner.
„To není otázka velikosti,“ říká na otázku, zda Stahlratte může na širý oceán. Druhý den, až budu mít trochu náladu si povídat, zavzpomíná na své junácké roky na rybářských lodích v severním Atlantiku:
„Tam byly bouře! Tohle nebylo nic, jen nám to trochu zpřeházelo příbory v kuchyni…“
Hladina před Cartagenou je zase jako sklo. Motorky jsou bez plachet a Rusty je omývá sladkou vodou. To asi Susanne bude tlačit… po přistání se jde na imigrační. Vykládat se bude až zítra pomocí železného prámu bez zábradlí. Každý v sedle své motorky jí bude držet nohama a na brzdě. Paráda, ale dobře to dopadne. Jawa po mořské sprše chytne bez problémů a všem zase vykouzlí úsměv na tváři: two stroke! Skoro už zapomněli, jak to zní a voní. Gumy zašumí po asfaltu Jižní Ameriky. Jsme tady!

Asi všichni máme nějakou a myslím, že velice podobnou představu, když se řekne: Kolumbie. I já jí měl – nepříliš bezpečná, džunglí a horami pokrytá latinskoamerická země plná drog a zbraní, jejich výrobců, distributorů a samozřejmě i spotřebitelů. Původně jsem se jí chtěl vyhnout Ro-Ro lodí z Panamy do Ekvádoru, ale kouzlo Stahlratte mě přimělo změnit plány a zařadit tak Kolumbii do itineráře. Dneska jsem rád, protože žádná země mě dosud tak příjemně nepřekvapila jako právě Kolumbie.

Celní formality tomu ale zpočátku moc nenasvědčovaly. Všecko se klasicky táhlo, přestože jsme měli díky kapitánovým kontaktům jistou tlačenku. Mezitím jsem už byl v kontaktu s Pavlem a Naďou, a tak jsme mohli druhý den vyrazit. Lehké tempo se cestovateli vrací v podobě lepšího poznání země, kterou projíždí. Lidé ochotní, usměvaví, hovorní. Na silnici jde občas o držku, ale to nejen tady v Kolumbii. A všude kolem mračna motorek, nejen bezduchých čínských postrků, ale i starší japonské stroje, dvoutakty i velké současné motorky jako V-Stromy, Transalpy, Géesa. A všichni se ptají:

Občas je na jejich obličejích vidět, že prostě nevědí, kam s Českou republikou nebo Československem, ale to se nelze divit. Vědí, že je to Evropa a zpravidla jsou blázny na dlouhé cestě nadšeni. V Penolu ke mně přiběhne chlapík, ukazuje na motorku a říká:

Naše první společná cesta vede do Medellínu proslulého kdysi válkou narkokartelů a Pablem Escobarem, který šéfoval jednomu z nich. V roce 1993 ho vládní síly společně s jednotkami USA zastřelili a situace se následně v regionu stabilizovala. Kolumbie dnes platí v latinské Americe za vzor demokracie a pořádku. Snad jen město Cali ještě trrochu připomíná starou Kolumbii patřící všemocným narcos.
V Medellínu si dáme tu práci a chvíli pátráme mezi místními hřbitovy, abychom našli Montesacro, kde má Pablo Escobar svůj hrob. Nějaká místní cestovka si z toho udělala svůj byznys a vozí sem západní turisty v dodávce, prodává kopírovaná CD s filmy “o životě a díle” nejslavnějšího narkobarona. Trochu morbidní, ale co – strýček Dolfi má na Berchtesgadenu taky furt plno a jeho kámoš Josip byl nedávno v Rusku ve veřejné anketě zvolen druhým největším Rusem historie hned po Ivanu Hrozném. Lidi se prostě rádi straší a mrtví už neškodí.

Kolumbie se směrem od pobřeží do vnitrozemí strmě zdvihá do velkých nadmořských výšek. Její hlavní město leží v Andách ve výšce přes 2600 mnm a je třetím nejvýše položeným velkým městem Jižní Ameriky a dost možná i světa, protože mě nenapadá, kde jinde by mohla být města ve výškách 3000 – 4000 mnm? Jawa tu samozřejmě zažívá peklo – dole hic, nahoře málo kyslíku. V serpentinách se prostě nesmí ubrat, jinak je další zrychlení jen na písemnou žádost s kolkem... Místy musím na dvojku 60 km/h, takže pěkně rozmotanou, trojka už to nebere, přestože se snažím podle výšky ochuzovat směs. Čtyřstupňová převodovka je tu málo a čínské dveěstěpadesátky mě tu spráskají raz dva, zvlášť když se netáhnou do hor s nákladem jednoho metráku!

Za městečkem Honda, kde je to samá Yamaha a Suzuki, mě potkává první defekt. Zadní mitaska, kterou jsem se snažil dohoblovat až do Ekvádoru se žvejkne a mě v zatáčce poleje studený pot. Během chvíle je bez tlaku, takže zastavuji, házím Jawu na bok (nemám hlavní stojánek) a snažím se vyndat zadní kolo spodem. Jenže zjišťuji, že zadní osa je od přetížení opět mírně deformovaná a já nejsem schopen v polních podmínkách osu dostat ven. Pavel staví náklaďák nějakých údržbářů, který mi zadní kolo na chvíli dorve vzduchem, protože jízda na prázdném je skoro nemožná. Nakonec se dostrkáme 4 km do nejbližší llanterie, což je španělsky pneuservis – zde kůlna na horském odpočívadle s velkou palicí a kompresorem. A se stánkem s vodou a studeným pivem.

Tady už osu vytlučeme ven. Zbytek zadního kola se zdá být ok, jen v zadní brzdě je zničená a rozšmelcovaná pružinka paken. Tu mám rezervní, duši dědek zalepí horkým flekem a když už je kolo dole, dává se hned nový plášť, co ho vezu s sebou. Večer nás u Bogoty potká takový slejvák, že si na nové gumě říkám – všechno špatný je pro něco dobrý. Na staré galusce bych v tom slušně bruslil!

Harley Pavla a Nadi bude v Bogotě zůstávat v místním dealerství, kde počká na jejich návrat z ČR začátkem února. Pak je čeká další cesta do Panamy a nahoru do USA na Floridu. Já zítra zvednu kotvy a zamířím dolů k ekvádorské hranici. Zatím tedy odpočíváme v sedmimiliónové metropoli obklopené štíty And.

Pohádka o Jawě

Stará třinda je aparátem, který je z dnešního pohledu plný chyb a nedostatků. Je to model roku 1978, ale všichni víme, že konstrukčně vychází z konceptu mnohem staršího, a tak je třeba jí také brát. Na cestě budí zájem a když se lidé dovědí její věk, přijde vždycky obrovský respekt před tímhle ryze užitkovým strojem koncipovaným na to, aby s minimální údržbou vydržel provoz v nejtěžších podmínkách s těmi nejblbějšími řidiči, jednoduše řečeno – je stavěná pro Sovětský svaz sedmdesátých let. To má své výhody. Přesto se vždycky najdou pochybovači, kterým není zatěžko činit ze mě barona Prášila, protože podle nich to prostě Jawa nemůže dát. Tady je stručný výčet údržby a oprav na cestě z Čech do Kolumbie, abyste se také něco dozvěděli o motorce, na které jedu, nejen o motorkách, které potkávám: