Faro 2011 – jubileum i rekord

Po německé dálnici to ubíhá stejně jako když jsem tu jel před třemi roky s BMW F 800 GS, jen vzorek pneumatiky se mi nějak ztrácí před očima. Continentalka má už přes sedm tisíc kilometrů a měly ji i jiné redakce, takže těžko odhadnout dojezd. Když se ve Francii spojuje souvislý proužek plátna je rozhodnuto, měním na cestě. Stošedesátku Michelin Pilot Power i s prací za 150 E, to přece jde? I s tímto zdržením trvala moje cesta na jih Portugalska rekordních dva a půl dne. Když jsem zjistil litrový rozdíl ve spotřebě, ustálil jsem rychlost na stodvaceti a liboval si z dosáhnutého průměrného údaje 4,4 l/100 km.
Je středeční půlnoc a ve Faru to vypadá jako v poledne. Městský park u letiště se plní tisíci a tisíci motocykly a po zaplacení vstupního poplatku 45 E si jedou účastníci akce postavit stan – dokud je volné místo.

Čtvrtek 14. 7.

Proubouzím se a kolem přibylo mnoho stanů těch, kteří přijeli nad ránem. Vlastně od této chvíle budou přijíždět další a další účastníci, ale zde už to moc nepoznáme. Pořadatelé je posílají do nově otevřených částí maxikempu v jižní části. Jsem v obležení čechů, kteří dorazili den přede mnou. Je tu parta Křenováků pod vedením Lucky a Michala, se kterými jsem se tu setkal před pěti lety. Je vidět, že ta třicítka funguje. Je tu i spousta z těch se kterými jsme si při mých účastech slíbili, že se tu na toto jedinečné výročí sejdeme a přilákalo to i spoustu jiných.
Vrhám se mezi krajiny s foťákem a dělám dokumentační foto. Mnoho z nich už znám. Jubilejní Faro využila k prezentaci elektroskútrů Guewer i tříčlenná skupina vedené šéfem českého zastoupení. Jsou mezi námi i již pětinásobní účastníci. Faro je prostě fenomén, který vás nenechá chladnými. Rekordní je i slovenská účast, to jsem ještě nazažil. Nemohu se dopočítat, ale dvacítka určitě padla, a to jsem tu v minulosti neviděl nikdy více, jak tři Slováky pohromadě!
U vjezdu je stále živo. Chce se říci spíše čím dál více. Je třeba vše stihnout do 22 hodin. To totiž začíná ta největší atrakce letošního ročníku. Komu se zdá vstupné ve výši 45 Euro moc, musím vysvětlit, co vše je v této ceně zahrnuto. Igelitka obsahuje srazové tričko, samolepku, nášivku, odznak a také lístky na čtyři jídla včetně nápojů a připočítat musíte i bohatý program včetně vystoupení předních rockových kapel. Tou největší jakou tu prozatím uvidím, je dnešní koncert skupiny Iron Maiden.
Největší pecka hned první den srazu, to tu ještě nebylo. Vše bylo třeba přizpůsobit programu světového turné této legendy. Je před desátou večer, portugalští předskokani opouští pódium, na ploše dvou fotbalových hřišť se tísní ti kteří doposud přijeli a přichází to, na co všichni čekali. Bezmála dvouhodinový koncert s přídavkem, byl tím největším zážitkem jaké mi Faro za mých deset ročníků, vůbec mohlo nabídnout. Ještě dlouho nemohu usnout. Je to jistě i tím, že hluk tábořiště přesahuje všechny hlukové normy, ale do Fara se člověk nejezdí vyspat.

Pátek 15. 7.

Dnešní den bude trochu volnější, co do programu. To hlavní bude zase až večer, takže je jedinečná příležitost přidat jawě další kilometry a pokořit s ní nejjihozápadnější mys Portugalska. Na mys Sagres je to nějakých 150 kilometrů Stejně jako před pěti lety s New Pionýrem, pořizuji fotku i na Cabo Saint Vincente a fotím se i u stánku, kde si můžete dát posledního buřta před Amerikou. Tentokrát dokonce slézám snad stovku schodů a jdu se koupat na úžasnou pláž v zátoce, která zaručuje sice studené, ale zato klidné vykoupání bez vln. Na pláži ve Faru je to téměř vždy pravý opak. Večerní návrat do Fara potvrzuje známou skutečnost. Přijíždějí další a další účastníci a ani v sobotu po poledni tomu nebude jinak. S Čechy si vyměnujeme zážitky z dnešního dne a registrujeme další krajany, kteří na 30. ročník dorazili.



Dnešní večer nás čeká další rocková pecka. Tou je anglická skupina Hells Bells, snad nejlepší revival legendárních AC/DC. To co předvedl ten večer sólový kytarista s neodmyslitelnou brašnou na zádech, byl opravdu výkon hodný dvojníka. Publikum sice potom šílelo i při rockových baladách španělské skupiny Mago de Oz, ale ne více než při sexy show, které oddělovaly vystoupení kapel.

Sobota 16. 7.

Další neklidná noc, kdy motocykly jezdily kempem sem a tam, je za námi a většina z nás přezila i letošní novinku – vysutý bar, kdy malé pódium, které pojalo až 20 návštěvníků bylo vytaženo jeřábem do výšky 40 metrů a vedle konzumace piva poskytlo i jedinečný výhled na večerní i noční kemp. Proč píšu přežila? Na pódiu byla i dost slušná hudební soustava, která z výšky 40 metrů rozlévala dunivou hudbu celým kempem. Ani netušíte jak mi to bylo jedno. Na nedaleké pláži, kde jsem si tentokrát ustlal, jen šuměly vlny atlantiku a ráno hned po východu slunce jsem se v nich už koupal.
Sobota má již po léta daný řád. Ve 14 hodin se otevírá brána k těm nejúžasnějším přestavbám, jaké si jen dovedete představit. I letos se zde představilo to nejlepší v tomto oboru činnosti a mě jen zajímá, kdy se zde objeví i tolik šikovní Češi? Asi nejvíce obdivu ale sklidily speciální „stroje“ postavené u příležitosti jubilea srazu. Pojízdné cihly i „třicítka“ se k velkému údivu mnohých, objevily i na nedělní společné jízdě Farem. I Bike Show slavila své výročí. Již deset let zde mohou návštěvníci obdivovat ty nejlepší skvosty. Neméně oblíbený program je i Sardinhada – ochutnávka čerstvě pečených sardinek, zalitých chladivým červeným vínem. Osobně právě tuhle část programu miluji, hlavně ty desítky rukou natahujících se za chutnou specialitou.
Moc pěkně se to fotí a Češi jsou navíc rádi, že jsem uprostřed a dokáži nasměrovat obsluhující z řad mých kamarádů a členů motoklubu Faro, právě k nim. Povinnosti mě ale záhy na to volají na hlavní pódium, kde je třeba zachytit soutěž Miss Faro. Braza, vrcholný člen motoklubu, si polévání triček zúčastněných dívek, jako vždy užívá. To už se kempem začíná kroutit nekonečná fronta na večeři, ale vzhledem v jedinečné organizaci a třicetiletým zkušenostem, to jde opravdu rychle. Večer se na pódiu střídá jedna kapela za druhou a někteří z toho nejdou ani spát. Vrcholem večera byla oblíbená portugalsská skupina Xutos & Pontapés.

Neděle 17. 7.

Je tu neděle, program se zrychluje a konec srazu se blíží. Časné vstávání je jen pro ty, kdo šli včas spát a kdo stojí o to se zúčastnit slavnostní projíždky městem. Ta následuje téměř těsně po snídani a přestože na ní vyjede jen hrstka účastníků, zdá se vám, že had motocyklů nemá konce. Na čele jede v sedle zapůjčeného harleye, prezident Moto Clubu Faro, Jose Da Conceseicao Amaro Rodrigues, přezdívaný Zé. Právě jeho osoba je zárukou dlouholetosti srazu a jeho popularity, ale je za tím i mnoho práce a činnosti všech členů klubu. Svou legendární Kawasaki Z1000 na které ho znám už od svého prvního srazu v roce 1994, nechal v garáži. Třicátý sraz si přece zaslouží něco výjimečného.
Za ním následují motocykly s vlajkami všech zúčastněných států a zde musím zmínit, že ani přes mé časté připomínky se nepodařilo, aby byla bílá část naší vlajky nahoře. Vyjížďka končí jako vždy v přístavu ochutnávkou piva Sagres a honem do kempu. Vedle oběda čeká všechny nejnapínavější část programu. Po slavnostní řeči víceprezidenta Moto Clubu Faro, Fernanda Fernandéze a poděkování všem, kteří původní myšlenku na největší evropský motosraz v Evropě změnili ve skutečnost, přišlo na řadu líbivé losování dvou hlavních cen. Ani tentokrát se ale neradoval nikdo z Čechů. Zájezd dvou osob do Daytony vyhrála Portugalka a hlavní cenu kterou byl Harley-Davidson Sportster 1200, pro změnu Španěl.
Na večerní závěrečné párty jsem se od prezidenta dozvěděl, že srazu se zúčastnilo na 36 000 platících, což je dosavadní rekord, stejně jako to, že společně s asi 20 Slováky jsem napočítal více jak 70 Čechů. I to je neuvěřitelný rekord. Takový nárůst jsem nečekal ani v nejbujnějším snu. Vedle přímých účastníků v sedlech motocyklů, které můžete vidět na fotografiích v samostatné části, to jsou další členové posádek a také ti, které jsem za celý sraz u jejich motocyklů nezastihl.
Kde by mě napadlo, že od roku 1994, kdy jsem jako první, začal jedinečný sraz ve Faru u nás popularizovat, budeme jednou společně se Slováky (kteří mimochodem vyhráli soutěž o motoklub s největším počtem najetých kilometrů) útočit na stovku. Třeba se jednou podaří i její pokoření. A když ne hned příště, tak co to třeba zkusit za pět let na další velké jubileum?

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE